— Arábie a islám —

Nabatejský nejvyšší bůh Dushara, Národní muzeum v Damašku

Arabská mytologie se týká souboru předislámských polyteistických systémů víry praktikovaných do nástupu islámu v oblasti úrodného půlměsíce, tzn. arabský polyteismus či "arabské pohanství" hojně praktikovaný mezi arabskými kmeny (Nabatejců, tj. Arabů). Tento systém vychází z raných semitských kultů a poté se stal základem a inspirací pro islám, který vyznává víru v jediného boha Alláha (v té době monolatristický kult uznávající i existenci jiných božských entit). Aspekty této kultury jsou popsány Pohádkách tisíce a jedné noci, kde se mluví o entitách jako džinové, ghúlové, létající koberce, magické olejové lampy nebo postavy jako námořník Sindibád, Aladin či Princ z Persie, stejně jako ve spoustě jiných knih.

Uctíváno bylo 360 bohů a jejich vládce Hubal, měsíční bůh.

Mezi další významné uctívané bohy patřily mimo jiné tři bohyně:

  • Al-Lát - kamenný idol uctívaný Araby v Mekce nacházejicí se v Taifu.
  • Al-'Uzzá - také jako "Ta nejmocnější" - bohyně plodnosti, kterou a Hubala prosili Arabové, aby je ochránila před pohromami a válkami.
  • Manát - bohyně osudu.

Další významní bohové byli Manáf, Wadd, Ta'lab, Dhu'l-Halasa a jiní. Rozhodující význam také měly různé nadpřirozené bytosti, duchové, elementálové a monstra, mezi které patří džinové, ifríti, maridové, ghúlové a bahamutové.

Nejrozšířenější vírou je dnes bezpochyby islám. Pojďme si o této víře říci něco blíže.

Islám

lám je společensko-politický systém. Je založený na kultu osobnosti bájného proroka Mohameda, politickém uspořádání (chalífát), právním řádu (šaría), otroctví (džizja), emigraci (hidžra) a vojenské doktríně (džihád). Nauka islámu se vyvíjela 2-3 století a vcelku byla publikována v 9. století. Je sepsána v knihách zvaných jako korán, mushaf, kitáb, hadís, suna, síra, nebo tafsír. Vyznavači islámu se zvou mohamedáni nebo muslimové (arabsky podrobení). Přestože je stejně jako křesťanství světovým monoteistickým náboženstvím a odkazuje se k jedinému Stvořiteli, jeho představy o něm jsou od křesťanských zásadně odlišné, pročež je tedy nemístné tvrdit, že muslimové uctívají téhož Boha jako křesťané.

Počet muslimů ve světě se v současné době pohybuje někde kolem 1,6 miliardy a rychle roste. Islám dominuje především na Blízkém a Středním Východě, severu Afriky a jihovýchodě Asie. Jeho učení o nadřazenosti muslimů nad lidmi všech ostatních vyznání a násilnický příklad zakladatele islámu, který má být nezpochybnitelným životním vzorem pro každého muslima, jsou nejčastějším zdrojem terorismu a pronásledování křesťanů v dnešním světě. Počet obětí islámského válečného tažení, zvaného džihád, se odhaduje na 270 milionů.

Korán má být interpretován doslovně. Muslimové věří, že jim byl dán jako dokonalý a navždy neměnný text. Podle islámské nauky mají muslimové ve svém životě jednat tak, jak jednal údajný prorok Mohamed. Na rozdíl od křesťanství nepoznávají boží vůli skrze Nejsvětější Trojici, ale podle smyšleného životopisu a výroků proroka Mohameda.

Islámská mytologie

V první polovině 7. století se prorok Mohamed se uchyloval do samoty do jeskyně na hoře Hirá u Mekky. Jednoho dne ho začal škrtit archanděl Gabriel a nařídil mu: "Přednášej ve jménu svého pána, který stvořil člověka z kapky sražené krve, je velmi štědrý a naučil člověka vládnout perem, naučil člověka tomu, co dříve neznal!" Mohamed se bál, že se jedná o démonické zjevení, ale stisk nepolevoval, a proto nakonec opakuje požadovaná slova. Ta jsou pokládána za počátek koránského zjevení, které popisuje 96. súra.

V okolí Mekky nežili ani židé ani křesťané. Přesto je z koránu zřejmé, že jeho pisatel alespoň částečně znal židovskou i křesťanskou nauku. Je to důkaz toho, že se jedná o text seslaný Alláhem.

Mohamed nejprve působil v Mekce. V roce 622 unikl do Medíny, kde roku 632 umírá. Jeho nástupcem se stal zámožný obchodník Abú Bakr, který hned po svém jmenování chalífem obnovil chalífát. Původně byly mešity orientované k Jeruzalému. Protože však židé odmítli islámskou víru, od roku 624 se mešity orientují k Mekce.

V 7. století nechal chalífa Osman ibn Affán přepsat korán a rozeslal ho do všech muslimských provincií (Basra, Bagdád, Damašek, Jeruzalém, Káhira, Alexandrie, Aden, Níšápúr, Herát) s tím, že musí být spáleny všechny ostatní koránské opisy.

Z koránu se nejrůznějšími numerologickými výpočty dochází vždy k číslu 19. Je to důkaz toho, že se nepochybně jedná o text seslaný Alláhem.

Vládce Damašku chalíf Abdulmalik nechal na Chrámové hoře v Jeruzalémě postavit Skalní dóm. Byl dokončen v roce 691 a nachází se v něm první zmínka o islámu. V roce 692 se objevuje první zmínka o postavě jménem Mohamed. Na mincích je arabským (dříve nabatejským, původně aramejským) písmem napsáno: není jiného boha než Alláha a Mohamed je jeho prorok. Dřívější mešity (Wassit v Iráku, Kufa v Iráku, Fustat u Káhiry, Balbek v Libanonu, Saná v Jemenu, al-Aksá v Jeruzalémě, Umar v Sýrii) byly orientované k městu Petra. Bylo hlavním městem Nabatejského království a křižovatkou obchodních cest. Mešity orientované k Mekce se začínají objevovat po roce 725. První písemná zmínka o městě Mekka se objevuje až v roce 741.

V náboženství Nabatejského království se vyskytuje bůh jménem Alláh a bohyně Allát, al-'Uzzá a Manát. Korán se o těchto bohyních přímo zmiňuje ve svých verších (52:19-23) a vyzívá k přímluvě k nim. Později jsou však tyto verše upraveny. Dnes se označují jako satanské verše.

První podoba koránu se skládala z židovských apokryfů a křesťanských heretických spisů. Korán ze Saná z 2. poloviny 7. století je poznamenán mnohými úpravami a nebyl sepsán během vlády chalífa Osmana ibn Affána, protože je sepsán odlišným dialektem. Části koránu z 8. století, které se dnes nachází v knihovních v Londýně, Paříži a Kuvajtu se shodují s dnešní podobou koránu jen z 57 %. V koránu z Topkapi je ve srovnání s dnešním koránem 2 270 změn. Korán získává svojí veršovanou podobu v průběhu 9. a 10. století. Dnešní podoba koránu pochází z káhirské univerzity al-Azhar z roku 1924. Text byl upraven tak, aby z nejrůznějších numerologických výpočtů vycházelo číslo 19.

Bylo mi (Mohamedovi) přikázáno vést válku proti lidstvu, dokud všichni nepřijmou za své, že není boha nežli Alláha, neuvěří, že jsem jeho prorokem, a nepřijmou všechna zjevení, která jsou skrze mě vyslovena. Když to všechno učiní, ochráním jejich životy a majetek, pokud to islámské právo (šaría) nestanoví jinak. V tom případě jejich osud leží v rukou Alláha." (hadís Sahíh Muslim 001,0031)

  • Bylo mi (Mohamedovi) přikázáno vést válku proti lidstvu, dokud všichni nepřijmou za své, že není boha nežli Alláha, neuvěří, že jsem jeho prorokem, a nepřijmou všechna zjevení, která jsou skrze mě vyslovena. Když to všechno učiní, ochráním jejich životy a majetek, pokud to islámské právo (šaría) nestanoví jinak. V tom případě jejich osud leží v rukou Alláha." (hadís Sahíh Muslim 001,0031)
  • "Bylo mi (Mohamedovi) nařízeno bojovat s nevěřícími (kafíry), dokud všichni nepřiznají, že existuje jen jeden bůh, a tím je Alláh. Kdokoliv říká, že existuje jen jeden bůh, a tím je Alláh, ochráním jeho tělo a majetek vyjma případu, kdy poruší islámské právo (šaría). V takovém případě bude jeho osud v rukou Alláha a ten rozhodne, zda ho potrestá nebo mu odpustí." (hadís Sahíh al-Buchárí 4,52,196)
  • "Kdokoli se asimiluje s nevěřícími (kafíry) a žije s nimi, stává se jedním z nich." (hadís Sunan Abú Da'ud 2789)
  • "Migrace nemůže přestat, dokud jsou nevěřící, nebo dokud je nepřítel, který klade odpor." (hadís Kanz al-Ummal 46274)
  • "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Alláh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Alláh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Alláh je věru vznešený, veliký." (medinský korán 4:34)
  • "Bojujte proti těm, kteří nevěří v Alláha a v poslední den a nezakazují to, co zakázal Alláh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo písma - (bojujte) dokud ochotně nezaplatí poplatek nebudou poníženi." (medinský korán 9:29)
  • "A bojujte proti nim (kafírům, nevěřícím), dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude víra v Alláha absolutní. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství a bojujte jen proti malověrným." (medinský korán 2:193)
  • "A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné, pokud válka neodloží své břímě. A tak to má být! Kdyby Alláh chtěl, pomohl by si sám proti nim, avšak nečiní tak proto, aby vás jedny druhými podrobil zkoušce. A Alláh nedopustí, aby se ztratily skutky těch, kteří byli zabiti na cestě boží." (medinský korán 47:4)
  • "Ti (kafíři, nevěřící), kteří se hádají ohledně božích znamení (verších koránu), aniž se jim k tomu dostalo oprávnění, jsou od Alláha a těch, kdo v něj věří, upřímně nenáviděni. A takto Alláh zapečeťuje srdce každého pyšného a úporně vzdorujícího." (mekkánský korán 40:35)
  • "Neuvěřilo před nimi žádné město, a zahubili jsme je. Uvěří snad nyní tito?" (mekkánský korán 21:6)

Chalífát je státní útvar zahrnující veškeré území ovládané muslimy (umma, národ). Chalífátu vládne chalífa. Ten je vrchní velitel ozbrojených sil, absolutním držitelem politické moci a nejvyšší duchovní autoritou islámského náboženství. Chalífát však nemá jednoznačně určeného chalífu. Tento politický spor nastal po smrti Mohameda. Sunité považovali za jeho nástupce Abú Bakra, Šíjité Alího ibn Abí Táliba. 

Alláh

Alláh (arabsky الله ‎‎ česky Bůh), je označení pro nejvyšší bytost v islámu. V arabštině (podobné slovo existuje i v dalších semitských jazycích) označuje jméno Boží také i v křesťanství a judaismu. Poprvé se vyskytuje u arabských židů. Etymologicky slovo Alláh vzniklo zkrácením الإله (al-ilah), kde slovo إله (ilah) znamená bůh-jakékoliv božstvo a určitý člen ال (al-) klade důraz na jedinečnost Boží - podobně jako v češtině psaním velkého "B" ve slově Bůh. Arabština má kurzivní písmo, tj. nerozlišuje velká a malá písmena; proto jediným způsobem, jak vyjádřit výjimečnost je použitím určitého členu "al-".

V islámu je Alláh stvořitelem a všemocným vládcem světa, který proroku Mohamedovi posílal své zprávy pro lidi (a pro tzv. "džiny") skrze archanděla Gabriela. Tyto zprávy (negramotný) Mohamed recitoval svým společníkům. Korán (v překladu "recitace") je kolekcí těchto údajných zjevení.

V některých súrách (kapitolách Koránu) se u popisu Aláha objevují atributy lidské (např. usazení na trůně).

Alláh má být rovněž i nejvyšším soudcem, který rozdělí lidi na ty, kteří budou odměněni nebem a ty kteří budou potrestáni peklem. Podle Koránu půjdou do nebe věřící, kteří poslouchali Alláhovy rozkazy. A ti, kteří neposlouchali ("překračovali boží hranice"), budou potrestáni peklem. Zároveň Alláh určuje to, jestli člověk věří nebo ne (verš 35:8). Alláh tedy trestá nevěřící za své vlastní rozhodnutí udělat z nich nevěřící.

V islámské teologii (tawhídu) je kladen důraz na jedinost Boží. To je však až výsledek (byť raného) vývoje, kdy byla původně uctívána staroarabská božstva, al-Manát, al-Lát a al-Uzzá. V islámu neexistuje koncept Boží trojjedinnosti a Ježíš v islámu není Boží syn, ale pouhý prorok.


Pohled muslimů

Alláh stvořil tři inteligentní bytosti, o nichž víme, ale nevylučuje se existence jiných, které neznáme. Známé bytosti jsou:
lidé, stvoření z půdy,
šajtáni ('démoni'), stvoření z bezkouřného ohně,
a andělé, stvoření ze světla.
Sůl ani železo neexistuje. Jediné, co chrání, je recitace Koránu (resp. ta obsahuje modlitby, a Bůh v odpovědi na modlitby ochraňuje). Jakákoliv víra v nadpřirozené schopnosti různých předmětů je širk (přidružování k Bohu), jediný hřích, který Bůh nikdy neodpustí bez žádosti o odpuštění. 

Arabské slovo pro Boha je "Alláh". Toto slovo nemá množný tvar - neboť je jen Jeden, Jedinečný, nemá partnery, děti, rodiče ani nic, co by se mu nejen vyrovnalo, ale i podobalo.
Nemá ani ženský tvar- ne, Alláh není mužského ani jiného pohlaví, nad něco takového je vysoce povznesen. Mužský tvar se ve většině jazyků (není mi znám ani jeden, kde by to bylo jinak, ale nejsem žádný jazykolog) používá pro osoby neznámého pohlaví; střední se pro inteligentní bytosti nepoužívá. V arabštině ani neexistuje. Všechna slova jsou mužského rodu, pokud nemají zvláštní důvod být ženského. Kdyby tedy bylo slovo v ženském rodě, naznačovalo by to ženské pohlaví, zatímco mužský nenaznačuje nic.
Slovo "Alláh" je složeno z předpony 'al' a slova 'iláh'. Iláh se také přeloží jako bůh, ovšem dají se z vytvořit různé tvary. V češtině by se rozdíl dal napodobit rozlišením slov 'Bůh' a 'bůh', v angličtině 'a god' a 'the god'. Rozdíl v arabštině ale vyznívá mnohem podstatněji.
I proto upřednostňuji používání slova "Alláh" před "Bůh." Obvykle se řídím tímto:
> bůh - cokoliv, co někdo považuje za 'boha', ať už je to šestiruký slon nebo Thor
> Bůh - židovský či (častěji) křesťanský koncept Boha, případně bavím-li se s Čechy a nechci jim motat hlavu arabštinou
> "Alláh" - islámský koncept Boha
Kdo je Alláh? Určitě ne nějaký stařík na obláčku. Naprosto absurdní představa.
Alláh je Stvořitel. Stará známá otázka - kdo stvořil Jeho? To je otázka, která nás napadne, protože známe jen to, s čím máme zkušenost, co jsme poznali. Samozřejmě, že když vše kolem nás má začátek a konec, předpokládáme, že je to tak se vším. Jenže Alláh stvořil nejen vše, co se ve vesmíru (či multivesmíru nebo čemukoliv věříte) nachází, nýbrž On stvořil samotný časoprostor. Už tím se zcela zásadně liší od čehokoliv, co jsme kdy poznali a tak se nedá nijak blíž popsat charakter Jeho existence, než že je nepodobný všemu známému.
Dají se popsat Jeho vlastnosti. Například, že je Milosrdný. Ale to je nadlouho. Má 99 vyjímečných jmen, která Jej popisují. Na blogu: islamic.blog.cz plánuji postupně překládat tato jména a vysvětlení jejich vyznamů, můžete to tam sledovat.
Je Alláh stejný Bůh, v jakého věří křesťané? Asi takhle: kdo se modlí k Jedinnému Bohu, ke Stvořiteli všeho bytí, který vše udržuje v existenci a všemu vládne, který nás jednou bude soudit... ten se modlí k Alláhu, ať už si to sám myslí nebo ne.

za zpracování děkujeme: Aaesha Umm Luqman

Džinové

Spisovatel Gous Ahmed v noci ucítí tlak na hrudi. Zoufale bojuje o každý nádech. Kdosi neviditelný ho škrtí. Je přesvědčený o tom, že se ho pokouší zahubit džin. Jak se může této mocné bytosti ubránit? V džiny věřili již staří Arabové dávno před příchodem islámu. Jsou tito přízrační tvorové skuteční? Mohou nám uškodit?

Pro muslimy je víra v džiny téměř samozřejmostí. Jejich stvoření je zmíněno v nejposvátnější knize islámu Koránu. Zatímco andělé jsou stvořeni ze světla, džinové se zrodili z ohně. Džinové jsou často chápáni jako obdoba démonů v křesťanství. Jenže tak jednoduché to není. Kdo vlastně jsou podle muslimů džinové?

Mladík zvědavě vkročí do ruin rozbořeného chrámu. Náhle se začne zvedat vítr a on ve vířícím písku spatří obrovského hada. "Alláhu, zachraň mě. To je džin!" prchá neopatrný návštěvník z rozvaliny. Všichni ho varovali, že džinové se nejraději vyskytují v ruinách či na pohřebištích. Proč jen je neposlouchal? Možná ho teď džin bude pronásledovat! Pro tyto bytosti totiž nejsou zdi žádnou překážkou. Žijí v paralelním světě, po většinu času jsou neviditelné, avšak dokážou na sebe brát téměř jakoukoli podobu. Mnozí moderní vykladači islámu se domnívají, že džinové mohou stát i v pozadí pozorování UFO. Tyto bytosti také dovedou cestovat ohromující rychlostí. Avšak v mnohém se prý podobají lidem. Podobně jako lidé mají totiž svobodnou vůli, sami mohou páchat dobro i zlo, rozhodnout se pro jakékoli náboženství, pijí, jedí, dokonce mají i děti. 

Staří Arabové navíc věřili, že džinové mohou člověka obdarovat různými dary - například věšteckými schopnostmi nebo básnickým talentem. Dovedou být ale také nebezpeční. Skutečně můžeme v jednadvacátém století věřit na neviditelné bytosti s podobnými potřebami, jaké mají lidé? O reálné existenci džinů je přesvědčen islámský spisovatel Gous Ahmed. Ten na svém blogu líčí, jak ho jedno z těchto stvoření málem připravilo o život. "V noci jsem se probudil a spatřil jsem sám sebe vznášet se u stropu. To mé druhé já se začalo smát. Po chvíli vize pominula, avšak poté jsem na prsou ucítil příšerný tlak. Nemohl jsem dýchat. Pokoušel jsem se zavolat o pomoc, ale teta ani strýc, kteří spali ve vedlejším pokoji, mě nezaslechli," líčí Ahmed na svém blogu. Tento zážitek velmi připomíná útok bytosti, kterou v našich krajinách známe pod označením mora. Nejedná se snad o stejná stvoření? Nebo vše lze vysvětlit fenoménem spánkové paralýzy, kdy se naše vědomí nachází na hranici spánku a bdění a přitom prožíváme různé halucinace? Pokud však za těmito stavy stojí nadpřirozená bytost, jak se jí ubránit?

Spisovatel tvrdí, že nejdůležitější je spolehnout se na Boha. "Již jsem se loučil se životem, a proto jsem si v duchu pomyslel slova, která by každý muslim měl vyřknout před smrtí: Není božstva kromě Boha a Muhammad je jeho prorokem. Když jsem na ně začal myslet potřetí, tlak na hrudi náhle pominul," popisuje muž. Je Ahmedovo líčení pravdivé, nebo má tato historka sloužit pouze k propagaci jeho víry? 

zdroj: EnigmaPlus

Panna Maria islámská

Jak vidí islám Pannu Marii? Věří v její panenství? Věří ve stejnou Marii? Jak Mohamed vytvářel koránské příběhy?

Kde porodila Marie malého Ježíše? Podle Koránu na poušti a sama.

Islám vidí v Marii matku proroka Isy, tj. Ježíše. Shoduje se s křesťanskou pozicí na tom, že Maria porodila Ježíše jako panna. Korán vypráví o Marii na dvou místech (3,35-47 a 19,16-34), ale je stručnější než biblické podání. Podle Koránu byla Maria zasvěcena Bohu ještě před narozením.

Patří Marie mezi Božskou trojici? Proč si to Mohamed myslel?

Jinn 

(aneb džin trochu jinak)

Jinn ( Arabic : جن , jinn ), také Romanized jak djinn nebo Anglicized jako genies (s širším významem duchů nebo démonů , se spoléhat na zdroj),  být nadpřirozená stvoření v brzy preislámský arabský a později islámská mytologie a teologie . Stejně jako lidé jsou stvořeni s fitrou , nenarozeni jako věřící ani nevěřící, ale jejich postoj závisí na tom, zda přijímají Boží vedení. Protože jinn není ani vrozeným zlem, ani vrozeně dobrým, byl islám schopen během své expanze přizpůsobit duchům jiných náboženství. Jinn není přísně islámský koncept; spíše mohou představovat několik pohanských přesvědčení integrovaných do islámu. 

V islámském kontextu se termín jinn používá jak pro kolektivní označení jakéhokoli nadpřirozeného tvora, tak také pro označení specifického typu nadpřirozeného tvora. Jinn jsou proto často zmiňováni společně s ďábly / démony ( shayāṭīn ). Jak ďáblové, tak jinni jsou součástí lidové tradice a nesou odpovědnost za neštěstí, držení a nemoci. Jinni jsou však někdy podpůrní a laskaví. Často jsou zmiňováni v magických dílech po celém islámském světě, aby byli svoláni a svázáni s čarodějem, ale také v zoologických pojednáních jako zvířata s jemným tělem.


Přesný původ víry v jinn není úplně jasný.  Někteří učenci na Středním východě tvrdí, že vznikli jako zlovolní duchové žijící v pouštích a na nečistých místech, kteří často přijímali formy zvířat; jiní si myslí, že to byli původně pohanští přírodovědní božstva, která se postupně stala marginalizovanou, protože další božstva nabývala na významu.  Podle běžné arabské víry byli jiní inspirováni věštci, předislámští filozofové a básníci.  Jinn byl uctíván mnoha Arabů během Pre-islámské období, ale na rozdíl od bohů, jinn nebyly považovány za Immortal. Jinn se však také obával a myslel si, že je odpovědný za způsobování různých nemocí a duševních chorob. Julius Wellhausen poznamenal, že se předpokládá, že tito duchové obývají pustá, špinavá a temná místa a že se jich bojí.  Jeden se musel před nimi chránit, ale nebyly předmětem skutečného kultu. Někteří učenci tvrdí, že andělé a démoni byli Mohamedem představeni do Arábie a mezi jinnemi neexistovali. Na druhé straně Amira El-Zein tvrdí, že andělé byli známí pohanským Arabům, ale termín jinn byl používán pro všechny druhy nadpřirozených entit mezi různými náboženstvími a kulty; tak, Zoroastrian , Christian, a Židovští andělé a démoni byli spojeni s "jinnem".  Al-Jahiz připisuje předislámským Arabům věření, že společnost jinn představuje několik kmenů a skupin a že jim byly připisovány některé přírodní události, jako jsou bouře. Také si mysleli, že jinn dokáže lidi chránit, oženit se, unesit, vlastnit a zabít. 


Jinn se v Koránu zmiňuje přibližně 29krát.  V islámské tradici byl Mohamed poslán jako prorok do lidských i jinnských komunit a že proroci a poslové byli posláni do obou komunit. Tradičně je Surah, pojmenovaný po nich ( Al-Jinn ), pořádán, aby vyprávěl o zjevení jinn a několik příběhů uvádí, že ho doprovázel jeden z Mohamedových následovníků, který byl svědkem zjevení jinn. Objevují se s různými postoji. V příběhu Šalamouna se jeví jako duchové přírodysrovnatelné s talmudským šedimem . Šalamoun byl Bohem obdarován, aby mluvil se zvířaty a duchy. Bůh mu udělil moc nad povstaleckým jinnem a ďábelům je nutil stavět první chrám . V jiných případech Korán vypráví o pohanských Arabech a místo Boha volá o pomoc jinna. Korán snížil status jinna ze stavu božských božstev na postavení menších duchů, obvykle paralelních s lidmi. V tomto ohledu se jinn často objevuje ve spojení s lidmi. Uplatňovat přísný monoteismus a islámský koncept Tauhida, všechny afinity mezi jinnem a Bohem byly odmítnuty, takže jinn byl umístěn paralelně s lidmi, také podléhal Božímu soudu a posmrtnému životu. Jsou také zmiňovány ve sbírkách kanonických hadísů . Jeden hadís je rozděluje do tří skupin, přičemž jeden typ letí vzduchem; další jsou hadi a psi; a třetí, která se pohybuje z místa na místo jako člověk.  


Víra v jinn není zahrnuta mezi šest článků islámské víry , protože víra v anděly je, nicméně alespoň někteří muslimští učenci věří, že je to nezbytné pro islámskou víru. V koránské interpretaci lze termín jinn použít dvěma různými způsoby:

  • Jako neviditelné bytosti, které putovaly po Zemi před Adamem, stvořené Bohem z "směsi ohně" nebo "bezdýmného ohně" ( marijin min nar ). Věří se, že se podobají lidem v tom, že jedí a pijí, mají děti a umírají, podléhají soudu, takže podle svých skutků budou buď posláni do nebe, nebo do pekla. Byli však mnohem rychlejší a silnější než lidé.  Tento jinn je odlišný od andělského kmene zvaného Al-jinn , pojmenovaného po Jannah ( zahrady)), nebeská stvoření vytvořená z ohně Samum na rozdíl od rodu Jinnů vytvořených ze směsi ohně, která vedla válku proti rodu jinnů a na rozdíl od jejich světlem vytvořeného protějšku považovala za schopného hřešit. 
  • Jako opak al-Ins (něco ve tvaru) odkazuje na jakýkoli objekt, který nelze detekovat lidskými smyslovými orgány, včetně andělů , démonů a vnitřku lidských bytostí. Každý démon a každý anděl je tedy také jinn, ale ne každý jinn je anděl nebo démon.  Al-Jahiz kategorizuje jinna v jeho díle Kitab al-Hayawan takto: Je-li čistý, čistý, nedotčený jakýmkoli znečištěním, je zcela dobrý, je andělem, pokud je nevěrný, nečestný, nepřátelský, bezbožný, je démon, pokud se mu podaří podpořit budovu, zvedat těžkou váhu a poslouchat u nebeských dveří, je mramorovanýa pokud je víc, než je tento, je ifrit. 

V souvislosti se společnými tradicemi byli andělé vytvořeni ve středu, jinn ve čtvrtek a lidé v pátek, ale ne hned následující den, spíše o více než 1000 let později.  Komunita jinnské rasy byla jako u lidí, ale pak se mezi nimi zvýšila korupce a nespravedlnost a všechna varování zaslaná Bohem byla ignorována. V důsledku toho Bůh poslal své anděly, aby bojovali s nevěřícím jinnem. Jen několik z nich přežilo a byli vyhnáni na vzdálené ostrovy nebo do hor . S odhalením islámu dostali jinnovi novou šanci na přístup ke spasení.  Ale kvůli jejich předchozímu stvoření by se jinn přisuzoval nadřazenosti nad lidmi a záviděl jim jejich místo a hodnost na Zemi.  Různý jinn známý v islámském folklóru se mezi většinu mufassirů nebere v úvahu , Tabari je výjimkou, přestože o nich není specifický, pravděpodobně kvůli nedostatku teologického významu. Protože však Tabari je jedním z prvních komentátorů, bylo známo několik jinanů.


Přestože Korán snížil status jinna ze stavu božských božstev na pouhé duchy, postavený souběžně s lidmi, podřízený Božímu soudu a procesu života, smrti a posmrtného života, nebyly v důsledku toho přirovnávány k démonům.  Když se islám rozšířil mimo Arábii, víra v jinn byla asimilována s místní vírou o duchech a božstvech z Íránu, Afriky, Turecka a Indie. 

Early Perské překlady Koránu identifikovali džiny buď s Peris nebo divs v závislosti na jejich morální chování. Taková identifikace jinna s duchem jiné kultury však není univerzální. Některé z předislámských duchů zůstaly. Peris a divs jsou často osvědčeni jako odlišní od jinn mezi muslimskými tradicemi , ale protože jak div, tak jinn jsou spojováni s démonickým vlastnictvím a schopností transformovat se, někdy se překrývají.

Zvlášť Maroko má mnoho držebné tradic, včetně exorcismus rituály,  a to navzdory skutečnosti, schopnost Jinn je, že mají lidé nejsou uvedeny v kanonických islámských písem přímo.

V Artas (Bethlemhem) ústní přesvědčení, jinn formovat společnosti pod zemí. Závislí na lidech často vystupují na povrch, způsobují dětem nemoci, vytrhávají jídlo a pomstí se, když je lidé špatně zacházejí. Někteří jinni jsou nicméně vůči lidem laskaví a učí lidi morální lekci. 

V Sindhu byl koncept jinni zaveden, když se stal islám přijatelným a "Jinn" se stal běžnou součástí místního folklóru, včetně příběhů jak mužského jinna s názvem " jinn ", tak ženského jinn s názvem " Jiniri ". Lidové příběhy ženského jinn zahrnují příběhy takový jako Jejhal Jiniri . Ačkoli, kvůli kulturnímu vlivu, pojetí jinn se může lišit, všichni sdílejí některé společné rysy. Jinn je věřil žít ve společnostech se podobat těm lidí, cvičit náboženství (včetně Islama, křesťanství a Judaismu), mít emoce, potřebovat jíst a pít, a moci plodit a vychovat rodiny. Navíc se bojí železa, obvykle se objevují na opuštěných nebo opuštěných místech a jsou silnější a rychlejší než lidé. Protože jinni sdílejí Zemi s lidmi, muslimové jsou často opatrní, aby náhodně neubližovali nevinnému jinnovi vyslovením "destur" (povolení), než kropí horkou vodou. Obecně se předpokládá, že jinni jedí kosti a preferují shnilé maso před čerstvým masem. 

V Mughal nebo Urdu kulturách Jinn často vypadají, že jsou obézní postavy a odkazovat se na jejich pány jak "Aqa".

V pozdnější albánské tradici žije jinn ( Xhindi ) buď na zemi nebo pod povrchem a může vlastnit lidi, kteří je urazili, například pokud jsou jejich děti pošlapány nebo je na ně hozena horká voda.

Koncept Jinn byl také převládající v osmanské společnosti a mnoho o jejich víře je teprve známo.

V Turkic tradici , jinn ( turečtina : Cin ) být často spárován s v , další démonická entita, sdílet mnoho charakteristik s jinn.

Složení a existence jinna je předmětem různých debat během středověku . Podle Al-Shafi'i (zakladatele škol Shafi'i ) je neviditelnost jinna tak jistá, že kdokoli, kdo si myslí, že ho někdo viděl, není způsobilý vydat právní svědectví - pokud nejde o proroka. Podle Ashari nelze existenci jinanu prokázat, protože argumenty týkající se existence jinanu jsou mimo lidské chápání. Adepti z Ashʿariho teologie vysvětlili, že jinn je pro lidi neviditelný, protože jim chybí vhodné smyslové orgány, aby si je představily. Skeptici argumentovali a zpochybňovali existenci jinna, pokud existuje jinn, jejich těla musí být buď éterická nebo vyrobená z pevného materiálu; kdyby byli složeni z bývalých, nemohli by dělat tvrdou práci, jako by nesli těžké kameny. Kdyby byly složeny z nich, byly by viditelné pro každého člověka s funkčníma očima.  Skeptici proto odmítli věřit v doslovné čtení o jinnu v islámských posvátných textech, raději je považovat za "neposlušné muže" nebo metaforické. Na druhé straně zastánci víry v jinn tvrdí, že Boží stvoření může přesáhnout lidskou mysl; Jinn jsou tedy mimo lidské chápání. Protože jsou zmiňováni v islámských textech, učenci jako Ibn Taimiyya a Ibn Hazmzakázat popření jinn. Také odkazují na duchové a démony mezi křesťany, Zoroastriány a Židy, aby "dokázali" svou existenci. Ibn Taymiyya věřil, že jinan je obecně "nevědomý, nepravdivý, represivní a zrádný". Tvrdil, že jinn odpovídá za hodně "magie", která je vnímána lidmi, spolupracuje s kouzelníky na zvedání věcí ve vzduchu, přináší skryté pravdy věštcům a napodobuje hlasy zemřelých lidí během seance. 

Jiní kritici, jako Jahiz a Mas'udi , spojovali pozorování jinna s psychologickými příčinami. Podle Mas'udi, jinn, jak je popsáno tradičními vědci, není a priori nepravdivý, ale nepravděpodobný. Jahiz ve svém díle uvádí Kitab al-Hayawan, že osamělost přiměje lidi ke hře mysli a zbožnému přání, což způsobuje waswās (šeptání v mysli, tradičně myšlenka způsobená Satanem)). Pokud se bojí, může vidět věci, které nejsou skutečné. Tato údajná vystoupení jsou vyprávěna dalším generacím v pohádkách a básních před spaním a s dětmi příští generace vyrůstajícími s takovými příběhy, když se bojí nebo osamělé, si tyto příběhy pamatují, povzbuzují jejich představivost a způsobují další údajné pozorování jinna. Jahiz je však vůči jinnům a démonům méně kritický než Mas'udi a uvádí, že lidská fantazie alespoň povzbuzuje lidi, aby si takové stvoření představovali.  Futūḥāt al-Makkiyya, připisovaný slavnému Sufi Shaikhovi Ibn Arabimu , sladí doslovnou existenci jinna s imaginálem a popisuje vzhled jinnajako odraz pozorovatele a místa, kde jsou nalezeni. Liší se od andělů, kteří vzhledem ke své blízkosti k nebi odrážejí sféry božského, hlavně v jejich vzdálenosti od Země a nebe, a říkají: "Jen tolik je to jiné: Duchové jinna jsou nižší duchové, zatímco duchové andělů jsou nebeskí duchové ".  Jinn sdílejí, kvůli jejich prostředníkovi příbytek jak andělské tak lidské rysy. Protože jinn je blíže hmotné říši, bylo by pro člověka jednodušší kontaktovat jinna než anděla.