— Čarodějnice —

Čarodějnictví neboli čarodějství je označení pro nadpřirozené působení známé v mnoha světových kulturách, který však nemá žádnou obecně přijímanou definici. Může být chápáno jako součást magie, jindy je od ní oddělováno, jako méně intelektuální a více intuitivní. Ve většině kultur je spojováno především s ženami a také s působením zla pomocí magie. To vedlo k pronásledování skutečných či domnělých praktikantů čarodějnictví, především v raně novověké Evropě, objevuje se však dodnes, především v zemích subsaharské Afriky.

K nejčastějším schopnostem přisuzovaným čarodějnicím patří záškodná magie jako jsou kletby nebo uhranutí, milostná magie, věštění - především nekromantie. Praktikantka čarodějnictví se nazývá čarodějnice nebo s menší negativní konotací čarodějka, praktikant se nazývá čaroděj či čarodějník.

Čaroděj je osoba (mužského pohlaví) praktikující čarodějnictví. Osoba ženského pohlaví se podle okolností může nazývat čarodějka nebo čarodějnice - druhé označení bývá obvykle chápáno pejorativně nebo jako označení osoby zlé Odpovídající označení zlého čaroděje je černokněžník Mág může být synonymem čaroděje nebo označení specializace. Další specializací je nekromant (pod vlivem angličtiny někdy označovaný též jako nekromancer), zabývající se magií smrti (obvykle je to považováno za černou magii) - tedy oživování mrtvých apod. Kouzelník (kouzelnice) - kromě dnešního chápání jakožto kabaretního baviče také spíše méně zkušený čaroděj. Arcimág - vyšší stupeň mága obvykle zající více druhů magie. Druid - v některých dílech se k reálnému historickému výkladu druida připisují ještě jiné magické schopnosti.

Jako čarodějnictví se označuje několik fenoménů a to především následující:

1. Prvním je nadpřirozené působení neštěstí, víra v něj má podle antropologů něj má vysvětlit lidské neštěstí a regulovat konflikty v komunitě. Toto pojetí čarodějnictví je hlavním důvodem proč byly a jsou čarodějnice pronásledovány.
2. Do druhé skupiny lze zařadit praktikanty specifických druhů magie jako byly thessálské čarodějnice v antickém Řecku nebo severské čarodějnice praktikující seidr. Jistou podobnost vykazují i extatické kulty jako byly italští benandanti obvinění na přelomu 16. a 17. století inkvizicí z čarodějnictví.
3. Pojem čarodějnictví se vyskytuje také v evropské lidové kultuře a v několika formách. Někdy je jako čarodějnictví označována například lidová magie, jejíž praktikanti bývají tradičně nazýváni mudrci a vědmy, v angličtině jako cunning folk ("mazaní lidé") nebo wise men/women ("moudří muži/ženy"). Dále existují čarodějnice mýtické, v slovanském prostředí je typickou představitelkou ježibaba.
4. Posledním typem je moderní čarodějnictví jako je kult Wicca, které vychází z pohanských náboženství, esoterismu a lidové magie. Samo se chápe jako náboženství kladoucí důraz na praktikování magie.

Dle regionu

Související informace naleznete v článku Antické čarodějnictví.

V antickém Řecku existoval na čarodějnice ambivalentní pohled, byly jim přisuzovány zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, někdy však byly považovány za krásné, mocné a laskavé. Magie provozovaná lidovými vrstvami byla nazývána goetia a patřili do ní praktiky tradičně spojované s čarodějnictvím jako jsou kletby nebo milostná kouzla. Už v starém Řecku existovalo do jisté míry pronásledování čarodějnic, například v Athénách byla upálena žena za praktikování nekromantie. Nejslavnějšími řeckými čarodějnicemi byly thesálské čarodějnice uctívající bohyni Hekaté o kterých se tradovalo že dokáží z nebe stáhnout měsíc. V mýtech vystupují mocné čarodějky jako Kirké nebo Médeia.

Výrazně negativní názor na čarodějnictví, respektive na záškodnou a neoficiální magii měli Římané. Už v roce 450 př. n. l. byl vydán zákon proti venefica, škodlivé magii a na začátku 2. století př. n. l. byly v Římě praktikanti magie dokonce hromadně pronásledováni. Tyto opatření byla způsobena strachem elit z magie, neměla však žádný náboženský základ.

Severní Evropa

Vikingům byla známa magie zvaná seidr, praktikovaná především ženami a v noci. Její praktikantky se nazývali valy či völvy a mýty a pověsti o nich mluví ve většině případů příznivě. Věřilo se že v noci sedlají zvířata, například vlky a medvědy, či dřevěné hole a jezdí na nich na svá setkání. Se seidrem byla spojována především bohyně Freya, která s ním seznámila ostatní bohy.

U Slovanů byl praktikant záškodné magie nazýváni koldun, v případě ženy kolduňa, zatímco ostatní uživatelé magie byly nazýváni vedun, vědma a mnoha dalšími výrazy. V roce 1071, ještě v pohanské době, byly v Rostově dvěma kouzelníky z neúrody obviněny čarodějnice a jejich činnost nakonec vedla k úmrtí mnoha žen.

Jak bylo chápáno čarodějnictví u Keltů není známo, Tacitus ovšem popisuje ženy v dlouhých černých řízách s pochodněmi v ruce, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovali keltské válečníky. Jestli se jednalo o druidky či někoho jiného není jasné

.

Křesťanská Evropa

Související informace naleznete v článku Evropské čarodějnictví. V počátcích křesťanské éry bylo čarodějnictví chápáno jako praktikování kouzel, věštění, často za pomoci démona. Obraz sabatu a smlouvy s Ďáblem se objevil až v 10. století ve spisu Canon Episcopi a až do 12. století jsou v literatuře čarodějnice běžně nazývány bonae feminae ("dobré ženy"). V počátcích křesťanství byla považována víra v čarodějnictví považována za pohanskou pověru a jejich pronásledování se církevní a světská moc bránili. Zážitky čarodějnic byly považovány podle oficiálního učení za halucinace a přestože v 9. století už byly v některých zemích zavedeny zákony trestající čarodějnictví smrtí nedošlo k žádnému rozsáhlému pronásledování.

V 14. a 15. století se pak už začalo používat slovo sabat pro noční setkání a objevila se víra v to že čarodějnice jsou spolčeny s Ďáblem. Obraz který se o nich objevil byl velmi podobný představě o kacířích a čarodějnictví bylo považováno za herezi. Pronásledování začalo přibližně v polovině 14. století, vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století a skončilo na počátku 18. století. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 40 000 a 100 000, údaj devět miliónů tradovaný na konci 19. století je naprosto nepodložený.Některých oblastí se pronásledování dotklo velice mírně či dokonce vůbec, příkladem jsou území obývaná vyznavači pravoslaví, ale také Španělsko.

Příčina tohoto rozsáhlého pronásledování není zcela jasná, mezi možné vlivy patří například napětí mezi katolíky a protestanty, renesanční zájem o magii, který mohl oživit víru v čarodějnictví, války, neúroda a očekávání příchodu Antikrista. Na počátku 18. století však převládl skeptický pohled a popravy postupně opadly, vliv na to mohli mít obavy elit o vlastní bezpečí a společenský řád a také nástup osvícenství.

V 19. století se opět začala svobodně praktikovat lidová magie spojovaná s čarodějnictvím, která ve 20. století ovlivnila vznik Wiccy a novopohanství. Dobové zákony postihovali pouze šarlatánství, většinou po obvinění nespokojeným klientem a přestože sporadicky stále docházelo k lynčování, tak takové jednání stát trestal.

Teorie o původu

Okolo původu fenoménu čarodějnictví středověké Evropy se rozpoutala během 20. století rozsáhlá odborná diskuse. Byly vyvolány především britskou antropoložkou Margaret Murray, která ve své knize The Witch-Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) z roku 1921 přišla s teorií, že středověké čarodějnice přímo navazovaly na pohanství a dokonce na neolitický kult plodnosti. Přestože její teze byly všeobecně odmítnuty, měly velký vliv na vznik kultu Wicca. V roce 1966 však italský historik Carlo Ginzburg prokázal existenci kultu plodnosti jménem Benandanti, s kterým byl na přelomu 16. a 17. století inkviziční proces. Od té byla dokázána existence dalších podobných kultů a kořeny evropské čarodějnické praxe a jejího obrazu jsou hledány v šamanismu.

Asie
Starověký Přední východ

Starověké prameny o čarodějnictví na Předním východě se týkají především Mezopotámie. V této oblasti existovalo v opozici vůči oficiální kněžské magii, Chammurapiho zákoník trestal záškodná kouzla trestem smrti a objevuje se v něm i zkouška vodou. Čarodějnická praxe byla tvořena především magií slov a manipulací s figurkami či panenkami a čarodějnicím byla přisuzována schopnost neviditelnosti, procházení zdí, narušování kosmického řádu a přivození nemoci, neplodnosti či rituální nečistoty. S čarodějnicemi je často spojován noční démon Lilitu.

Čarodějnictví bylo nazýváno kašapu "otrávení", kašu "svázání" a množstvím výrazům související se slinami a jejich použitím k záškodné magii. Čaroděj byl nazýván rakhu"ten, kdo používá slin", a v sumerštině gal-ukh-zu "člověk, který to umí se slinou" a ugh-dugga "ten, který mumlá při plivání", čarodějnice kadištu, ištaritu nebo ba´arum ša muši "noční lovkyně".

U Chetitů musela být praktikantem čarodějnictví žena, která nenáleží k oficiálnímu kněžstvu, ale byla znalá lidových praktik. Označovala se ideogramem shugi "stará".

Judaismus

Související informace naleznete v článku Čarodějnictví a věštění v Bibli.

V judaismu byl stejně jako v Mezopotámii směšován pojem čarodějnictví a černé magie. Patří do něj praktiky nekromantů nazývaných slovem šoel ´ov "ten, kdo zpovídá přízrak" a doreš el ha-metim "ten, kdo zpovídá mrtvé", z nichž nejznámější je čarodějnice z Endoru. Další formou bylo kášaf, jež souvisí s skrytem či temnotou. Jeho praktikant se nazýval mekhashshef, a měl být vyloučený ze života společenství a praktikantka mekashshefah, které náleží trest smrti. Židům bylo známé také uhranutí quiah ("závist", "žárlivost") a zlé oko ´ajin ra´ah. Čarodějové byly jinak nazýváni n´hašim "hadi". Ve Starém zákoně lze nalézt větu "Čarodějnici nenecháš naživu" (Ex 22,17), ale výraz ve skutečnosti spíš znamená traviče

Čína

V Číně existovali čarodějnice i čarodějové zvaní wu, známí už z nejstarších historických textů. Z období pozdní dynastie Čou existují záznamy o odstupu státních kněží vůči čarodějům. Wu vypuzovali zlo a choroby z obydlí a provozovali své řemeslo ve stavu transu a jejich ústy mohli mluvit mrtví, posedlí byly nazýváni ling-pao.

Čarodějnické sabaty

Potemnělá noc všude ticho. Jen u velkého ohně na palouku neslyšně tančí několik postav. Jako by slyšely něco, co všem ostatním uniká. Možná za to může tvor sedící na trůnu uprostřed. Jeho rohy se děsivě zablyští do tmy.

Od karolínské doby až do 12. století učenci považovali noční lety a reje čarodějnic za démonické mámení, existence reálných letů na sabat nebyla přijímána. Křesťanská tradice považovala víru v nadpřirozené síly čarodějnic za pověru; na podporu svých argumentů se odvolávala ke koncilu v Ankaře (proběhl roku 314). Teprve když se teologické a především scholastické spisy (zejména spisy sv. Tomáše) začaly více zabývat existencí ďábla, počala být na jeho základě konstruována vysvětlení těch jevů a procesů lidové víry, které byly církevní dogmatice značně podezřelé či nepřátelské. Takto zkonstruovaný démonologický koncept čarodějnictví pak překryl tradiční lidovou víru v čarodějnice a jejich působení. Příčinu toho, proč se tito vesničtí "lidoví léčitelé" stali nakonec pronásledovanými a obviňovanými z rozličných maleficií (což je škodlivá magie) a z toho, že se účastní čarodějnických spiknutí, lze dle mého názoru nalézt právě v povaze samotného křesťanství jakožto monoteistického náboženského systému - v jeho požadavku na universalismus , kvůli kterému si církev monopolizuje nárok na zázraky; sféra nadpřirozena má patřit výlučně do rukou křesťanského duchovenstva.

Ve středověkých (a zvláště pak v německých) penitenciálech se nacházejí detailní popisy nočních letů a sabatů čarodějnic. Penitenciál německých kostelů se zmiňuje o nočních shromážděních, na které přilétají ženy na hřbetech zvířat a připojují se zde ke spolčení démonů, kteří mají ženskou podobu. Rukověti zpovědníků rozvíjí pomocí složitých teologických úvah status čarodějnice, která se tak stává prostředníkem mezi ďáblem a lidmi; čarodějnické schopnosti jsou považovány bez pomoci ďábla za nulové; text se zabývá i maleficii. Z této rukověti vychází i známý text o magii pro biskupy Canon episcopi (sepsaný zřejmě v 9. století a od poloviny 12. století splynul s velkou kanonickou systematizací Gratianovou. ), který považuje noční jízdy žen vedených Dianou za pouhý výplod fantazie a ďábelské mámení. Canon episcopi nicméně jako první formuluje ďábla jako personifikované zlo a klerici mají za úkol potírat čarodějnictví a ti, kdo z něj byli usvědčeni, měli být vyloučeni z obce. Samotný Gratian rovněž považoval ty ženy, které tvrdí, že v noci společně s bohyní Dianou létají na divokých zvířatech, za bláznivé.

V Normandii vypracoval roku 1671 otec Lalemant na žádost předsedy parlamentu Claude Pellota základní osnovu, podle které mají být souzeni lidé obviněni z čarodějnictví:"1. uzavřeli smlouvu s ďáblem a zřekli se Boha, své víry a křtu; 2. byli ďáblem označeni na některé části těla, která pak znecitlivěla; 3. vyvolávali bouře ve vzduchu a ostatních živlech, což způsobovalo neplodnost a neobyčejné a nepřirozené choroby; 4. byli na sabatu, dopustili se tam povícero bezbožností a několikrát obcovali s démonem".

Čarodějnické sabaty se většinou konaly na vyvýšených místech, která se nacházela daleko od lidských obydlí. Tato místa měla často spojitost s původními "pohanskými" kulty. Např. v Prusku vyslýchané čarodějnice jako místa svých setkání udávaly vždy výhradně kultovní místa pohanských Prusů.
V Německu byly oblíbenými místy sletů čarodějnic hora Blocksberg s proslulým Hexentanzplatzem, hora Schwarzwald či pohoří Harz. J. Praetorius do své knihy Dění na Blockesbergu, neboli podrobná zpráva geografická (Blockes-Berges Verrichtung oder ausfürlicher geografischer Bericht) sesbíral mnoho zpráv o letech čarodějnic a jejich sabatech během Valpuržiny noci, které se konaly právě na Blocksbergu. Zaznamenal i legendu o Eckhartovi, který je vůdcem satanského procesí.
Dalšími oblíbenými místy sletů čarodějnic v Evropě byly hory Puy-de-Dôme ve Francii, Blakull ve Švédsku, Babí hory v Polsku či Hainburg v Rakousku. V Maďarsku byl populární Gellértův vrch v Budíně a ve Slovinsku Klek.
V českých zemích se čarodějnice slétaly zejména na Petrových kamenech (nechvalně proslavených především šumperskými a velkolosinskými inkvizičními procesy). Z toho, že se účastní sabatů na tomto místě, byl např. na Frývaldsku roku 1683 obviněn Kašpar Gottwald z Domašova.

Čarodějnické sabaty se nejčastěji konaly 2. února (hromnice), během Valpuržiny noci u nás známé také jako Filipojakubská noc (30. dubna) a 1. listopadu (dušičky). Tyto dny byly nejenom významnými křesťanskými, ale i keltskými svátky. K nim se připojil ještě svátek letního slunovratu slavený 24. června během svátku sv. Jana Křtitele. Valpuržina noc získala své pojmenování po sv. Valpurze (Walpurgis), abatyši kláštera v Hildesheimu a sestře sv. Vilibalda. Skonala kolem roku 778 po n. l. a její památka se v Německu světí 1. května. Dále se sabaty obvykle konaly v noci z pátku na sobotu či v noci za přibývající luny. Benandant Moduco vypověděl, že čarodějnice svoje zločiny a reje působí nejčastěji ve čtvrtek.

V 17. století italský démonolog Francesco-Maria Guazzo popsal v 11 bodech rituál, při kterém byl novic přijat do čarodějnické sekty a který modelově dobře odpovídá většině výpovědí čarodějnic o iniciaci noviců:

1.Zřeknutí se křesťanské víry.

2.Obnovený křest ve jménu ďábla, při kterém novic obdrží nové křestní jméno.

3.Symbolické odstranění oleje na pomazání (ten věnoval novorozenci jeho kmotr).

4.Zapření starých a přijetí nových kmotrů.

5.Odevzdání nějakého kusu oblečení (tím se utvrzovala podřízenost ďáblovi).

6.Přísaha věrnosti ďáblovi v magickém kruhu.

7.Zapsaní novice do "knihy smrti".

8.Slib novice, že bude ďáblovi každý rok odvádět poplatek ve formě "černých milodarů". (může jít o negaci křesťanského desátku)

9.Slib novice, že ďáblovi bude obětovat děti.

10.Označení novicovy pokožky ďáblovým znamením.

Novic přísahá, že bude sloužit ďáblovi, např. ničit svaté relikvie (čaroděj se tak stává přímým nepřítelem křesťanství) a zachovávat tajemství sabatu.

Hlavním iniciátorem čarodějnických sabatů byl přímo ďábel a sabat tvoří základní prvek sekty čarodějnic.
Počet čarodějnic na sabatu se pohyboval řádově v rozmezí od desítek až po statisíce. V 16. století jedna čarodějnice uvedla, že na shromáždění nedaleko Ferrary se sešlo šest tisíc čarodějnic; francouzský démonolog 17. století Pierre de Lancre píše o sabatech, kterých se účastnilo více než sto tisíc čarodějnic.
Bartolomeo Spina ve svém spisu Quaestio de strigibus et lamiis (1523) popisuje detailně údaje o rekvizitách sabatu, jimiž jsou plátky řepy dřevité chuti či černé hostie. Svěcené hostii byly připisovány magické účinky a byla hojně využívána např. k ochraně dobytka či milostné magii a v 15. století se takové nedovolené schraňování hostie a její využívání k magickým praktikám stalo svatokrádeží, která byla často připisována právě čarodějnicím.

Roku 1633 Anna Schattauerin ze Znojma vypověděla, že čtyřikrát ročně jezdí na džbánu nebo vidlích do lesa, kde se se svými družkami účastnila sabatu, při kterém tancovaly, jedly sýr, housky a pily pivo. Společně s nimi tančil i malý čert, kterého jim přivedl duch, jemuž Anna Schattauerin sloužila. Ve výpovědi však nenalezneme žádné zmínky o sexuálních orgiích, velkých hostinách či čarodějnických mastech.
Na Slezsku se čarodějnický sabat objevuje poprvé již roku 1581 v Hlubčicích a během 17. století jsou díky německým vlivům popisy sabatů stále detailnější a propracovanější.
Mariana Tittelová z Hradce Králové roku 1651 vypověděla, že k čarodějnictví ji v 20 letech svedla její matka Voršila Schubartová. Spolu ve spánku odletěly na nisské pastviny, kde byla Mariana přijata do sekty čarodějnic a zde pak tančila s mladým, černě oděným mužem, který se jmenoval Jan Kittel. Až po několika letech se po nátlaku své matky tomuto Kittlovi v duchu oddala - stvrdila to podáním ruky matce a nechala se zapsat do černé knihy. Poté se zřekla Boha i svého křtu a za svého představeného přijala právě Jana Kittla. Sabatů se účastnila třikrát v roce - o Valpuržině noci, v předvečer svátku Jana Křtitele a před svatodušními svátky. Před samotným odletem na sabat musela Tittelové její matka natřít klouby mastí, složení této masti však Mariana neznala. Na sabatu se jim ďábel zjevoval v podobě člověka, avšak někdy i jako odporný pes. Sedával v honosném oblečení ve velikém křesle a čarodějky jej musely nazývat "velký bůh a pán". Nejdříve přijal od čarodějnic obětiny

a ty se k němu potom takto modlily: "Tebe jediného, ty velký bože, ctíme a modlíme se k tobě, slibujeme ti věrně sloužit a tvou říši rozmnožovat." Dále mu slíbily, že budou páchat zlé skutky proti Bohu i lidem a udržovat toto v tajnosti. Čarodějky na těchto sabatech vyráběly a rozdávaly popel, který sloužil ke škodlivým kouzlům. Královnou sabatu bývala Voršila Schubartová, poté ji měla v její funkci nahradit právě Tittelová. Královnina družina obdržovala armádní hodnosti a sestávala se výhradně z žen. Čarodějnice se proviňovaly vůči společnosti především tím, že kazily počasí v době, kdy zrálo obilí a snažily se rovněž ničit úrody obilí a ovoce právě tím, že do vzduchu rozprašovaly čarodějný prášek získaný na sabatech.
Na Moravě se čarodějnické sabaty a vraždění nekřtěňátek objevují až ve druhé polovině 17. století v inkvizičních procesech šumperských a velkolosinských. Ve velkosinských procesech byl šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner obžalován z účasti na černých mších, kterou potvrdilo třicet lidí. V těchto procesech rovněž barvíř Kašpar Sattler při výslechu vypovídá o korunovaci jeho ženy na sabatu: Této korunovace se účastnili jak lidé, tak duchové a samotnou korunovaci prováděl Lautner. Ten obdržel od "pekelného knížete" zlatou korunu posázenou drahokamy, kterou korunoval Marii Sattlerovou, jež seděla na trůně. Po tomto aktu se přítomní čarodějníci zavázali Marii Sattlerové sloužit a následoval banket, kterého se zúčastnil i sám ďábel. Poté započalo tancování, skákání a souložení. Nicméně v Sattlerově výpovědi chybí zmínka o létání vzduchem, neboť uvádí, že na konci všichni banálně "odjeli domů". Kryštof Alois Lautner byl v rozsudku z 1. září 1685 odsouzen k smrti upálením za to, že se účastnil čarodějnických "schůzí a setkání" na Petrových kamenech, zřekl se Boha, zneuctíval hostie a rozdával je také ostatním čarodějům a čarodějnicím, ordinoval mše ve jménu ďábla, vedl svatokrádežné zpovědi, neplatně křtil děti a obětovával je ďáblovi.

zdroj: Bakalářská práce na téma: Sabaty čarodějnic, vypracoval na Masarykově univerzitě v roce 2007, Petr Látal

Čarodějnice - procesy

Čarodějnickými procesy se rozumí světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům (kouzelníkům). Jedná se o historický jev, který trval od 15. do 18. století, prováděný jak katolickými, tak protestantskými vrchnostmi.

Kořeny těchto honů na čarodějnice sahají až do antických a germánských představ o démonech, zlých duších apod. Stejně tak se proti čarodějnickým praktikám staví Pentateuch, zvláště knihy Exodus a Deuteronomium (odtud i v pozdějších procesech užívaná zásada "Čarodějnici nenecháš naživu" z Ex 22,17). V římském právu, které se stalo také základem moderního práva, existovala také možnost potrestat osobu praktikující čarodějnictví (maleficium); jako trest byl předepsán oheň. Jednou z osobností, obviněnou v antickém Římě z čarodějnictví byl spisovatel a filosof Lucius Apuleius, který se však dokázal před soudem obhájit. O římských čarodějnicích a jejich pronásledování vypovídá jeho slavná novela Zlatý osel. Čarodějnictví se již tehdy řadilo k nejtěžším zločinům; podobně pronásledovali čarodějnictví i Germáni, u nichž se trestalo většinou utopením.

V raném středověku díky sv. Bonifáci a sv. Agobardu, kteří čarodějnictví považovali za pouhou pověru a iluzi, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Jeden z významných středověkých papežů, Řehoř VII., tak například v 11. století zakazuje pod trestem exkomunikace dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi, které byly obviněny z katastrofálního sucha a morové nákazy. Situace se změnila kontaktem s arabským světem po křížových výpravách. V zákonících některých zemí byly tresty upálením za čarodějnictví už ve třináctém století. Ve 13. století kanonické právo trestalo míchání jedu, tzv. vytváření počasí a čarodějnictví pokáním v délce až 7 let. Až do této doby trestala církev čarodějnictví pouze církevními tresty (exkomunikace apod. ), jako hlavní prvek v nich viděla asociálnost, nešlechetný úmysl. Nadále převládal názor, že čarodějnice neexistují, jak ukazují kánony biskupů z Regina, Prümu, Wormsu apod. Ke změně dochází až v okamžiku, kdy bylo s čarodějnictvím nakládáno jako s kacířstvím a vyžadovalo se pro ně světské potrestání.

Vzhledem ke zformování pohledu na čarodějnictví jako na zločinný stav se čarodějnictví stalo smíšeným trestem (církevně-světským). Světské zákoníky pronásledují čarodějnictví stejně jako kacířství; trestem je oheň. 5. prosince 1484 svou bulou "Summis desiderantes affectibus" podpořil papež Inocenc VIII. úsilí dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu. Ti pak v roce 1486 poprvé vydali knihu Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Kniha nikdy nepředstavovala oficiální učení katolické církve, dokonce byla již roku 1490 odsouzena inkvizicí hned ze dvou důvodů: knihou doporučované právní proceduře, již tehdy považované za neetickou, a démonologii, která je v rozporu s katolickým pojetím. Podle Kladiva pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory Kladiva na čarodějnice považovány za pozemské zástupce knížete zla.

Masovost procesů souvisela s proměnou vesnice. Už nebyla kolektivem navzájem na sobě závislých lidí, nýbrž souborem individualit, které svůj individuální neúspěch připisovaly nečistým silám. Každá čarodějnice svým sloužením magickým silám dostávala ku pomoci démona, který mohl měnit podoby, a za své služby sál čarodějnici krev z čarodějnického znaménka, které se ukázalo býti hlavním poznávacím znamením čarodějnic; ze znaménka po vpichu však krev netekla. Tato kniha měla velký vliv na obecné vnímání čarodějnictví, a to i přesto, že proti ní církev velmi rozhodně vystupovala.

Do procesního práva na místo obžaloby pod vlivem této knihy nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo ovládáno pomocí mučení. Vyšetřování se dělo podle schémat, která nepřipouštěla zhodnocení jednotlivých případů. Ke slovu se dostaly také zkoušky čarodějnice (jehlou, koupel čarodějnic) a také prostředky přízně (podplácení). Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen. Ve Svaté říši římské byly pro soudní procesy směrodatné soudní hrdelní řády z roku 1507 (tzv. Bamberský) a 1532 (tzv. Carolina). Tyto zákoníky jsou již humánnější, sankcí za čarodějnictví je i nadále oheň. Rozlišovalo se mezi škodícím čarodějem (jenž ubližuje lidem a zvířatům) a neškodným; neškodlivé kouzelnictví se předkládalo úvaze soudu. Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním; obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku.

S prvními procesy s čarodějnicemi, které je nutné pojmově oddělovat od pozdně antických a velmi raně středověkých procesů, se setkáváme od 30. let 15. století na hranicích Francie a Itálie a v západním Švýcarsku. Tyto hony na čarodějnice se postupně šíří v několika vlnách, poslední z nich pak nastává od roku 1750 v Kanadě, Nové Anglii a Mexiku. Vrchol těchto honů spadá kolem let 1450, 1480, 1530, 1550 a 1630. Na sever od Alp se prováděly čarodějnické procesy od 16. století a zpočátku je prováděly pouze světské soudy. První masovější procesy začaly v rámci rekonkvisty při vzniku Španělska spojením Kastilie a Aragornie.

V existenci čarodějnic věřil i Martin Luther a jiní reformátoři. Proti čarodějnictví bojovali též ohněm. Partikulární právo protestantských knížat zahrnuje též postih čarodějnictví (např. Saská konstituce z roku 1572). Ještě bavorský trestní zákoník z roku 1751 považuje za skutečnost čarodějnickou smlouvu s ďáblem; pruské právo v této době již odsunulo čarodějnici do říše iluzí.

V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování žádný věk nebo stav. Pravidelně se vytvářela tzv. střediska čarodějnictví, situovaná zvláště do horských oblastí. Žádných mezí neznaly hony na čarodějnice v Savojsku, Švýcarsku, Tyrolích, Lotrinsku a Skotsku; zahrnovala oblasti jak katolické, tak protestantské či reformované. Čarodějnictví nezřídka řešilo politické nepřátelství, osobní nenávist apod. Na katolické straně se proti čarodějnickým procesům stavěli především Friedrich Spee, A. Tanner, P. Laymann a F. Sterzinger (výrazně jsou zde zastoupeni jezuité). Na protestantské straně pak proti nim vystupují mj. J. Weyer, Anton Praetorius, B. Bekker, C. Thomasius. V procesech proti sobě stálo i masové šílenství a davová psychóza lidí a panovník (soud a císař). Ve Francii, Nizozemí a Německu se navíc o inkvizici čarodějnic nestarala církev, ale světské soudy, jak to dosvědčuje i zákoník Carolina z roku 1532, který německé zemské právní instituce v následujících staletích následují. Kdo je honem na čarodějnice vinen? Vinnými byli zjevně všichni. Někteří teologové, kteří dali tomuto blouznění teoretické základy (např. jezuita Martin Anton Delrio nebo trevírský světící biskup Petr Binsfeld), někteří mocí posedlí představitelé církve, kteří apelovali na udávání, věznění a upálení (zde neexistují výjimky ani mezi reformními humanisty - Lev X. i Hadrián VI. se stavěli proti odporu komunit a kněží, kteří odmítali inkvizici), zemští páni, kteří se snažili zamezit názoru, že víra je soukromou věcí, právníci (např. Jean Bodin, hlásající na jedné straně svobodu a toleranci pro francouzské hugenoty, ale zároveň nechal mučit děti a pozůstalé upálených odsouzených na malých hranicích alespoň půl hodiny, aby si zvykli na pekelný oheň), vinni jsou i dobře zajištění měšťané, závistiví obchodníci, udávající nemilou konkurenci. Osobní lékař düsseldorfského vévody Jan Wier se ve své knize O klamu démonů z roku 1562 domnívá, že čarodějnický proces vynalezl ďábel, aby zostudil křesťanství.

Novější vědecké bádání spatřuje ve výbuchu běsnění vůči čarodějnicím v 15. století nepřímý důkaz pro hluboké sociální konflikty. Někteří se také domnívají, že vrchnost ve snaze nedopřát prostým lidem více svobody posunula sociální střety na rovinu degradace náboženství a víry, na pověru a tmářství. V této době mizí pocit sounáležitosti spolu s tím, jak se obyvatelstvo z venkova stěhuje do měst a dochází k rozpadu velkorodin. Pro tuto situaci tak byla příznačná anonymita a odcizení, které vedly ke strachu a panice, kterých bylo zneužito i v případě honu na čarodějnice. 16. století je také obdobím "malé doby ledové", kdy dochází k mnoha katastrofám a neúrodám kvůli změně klimatu; i tato skutečnost a zjevná beznaděj prostého obyvatelstva z bídy a zdražování, může částečně osvětlit, proč běsnění vůči čarodějnictví dosáhlo takové míry.

Oběti štvaní lze těžko spočítat. Roku 1595 se lotrinský generální zástupce Nikolas Remy chlubí ve svém Daemonolatriu, že poslal na hranici více než 800 odsouzených (stejně tolik lidí však mohlo prchnout a 15 jich spáchalo před rozsudkem sebevraždu). Ve Fuldě nechal Baltasar Ross popravit během tří let více než 700 domnělých čarodějnic. Čarodějnické blouznění si mezi lety 1484 a 1728 vyžádalo přes 300 tisíc lidských životů, někteří autoři však docházejí k daleko vyšším číslům.

V polovině 17. století již začínají štvavé hony na čarodějnice ustupovat, definitivně procesům odzvonilo osvícenství. V Rakousku zastavila pronásledování čarodějnic Marie Terezie.

Poslední soudní proces, kdy byla žena obviněna z čarodějnictví se konal v roce 1950 v belgickém městě Turnhout. Čarodějnicí měla být Martha Minnen, která chtěla vyvrátit pomluvy svých sousedů a požadovala náhradu škody. Její sousedé Victor a Marie Deckxové, kteří věřili na čarodějnictví, tvrdili, že ji viděli v noci běhat v podobě kocoura, chová spoustu koček, kolem padesáti, a k jejímu domu se slétá velké množství různých ptáků. Také dává neobvyklé dárky, kupř: jednomu dítěti hnízdo plné malých vrabců a pod. Martha Minnen si stěžovala, že pastor odmítá její milodary a rodiče proti ní štvou své děti.

Čarodějnictví a procesy s čaroději a čarodějnicemi nejsou ani v dnešní době nic výjimečného, jak dokaládá např.Keňan nabízel albína šamanům, dostal 17 let vězení - idnes.cz nebo To dítě je posedlé ďáblem! nebo Ruští satanisté jedli své obějti a jistě by se dalo najít mnoho dalších dokladů o soudobých čarodějích a čarodějnicích.

Čarodějnice - procesy v Českých zemích

Čarodějnické procesy byly v českých zemích ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem; odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během

17. století zde bylo upáleno asi sto lidí. Známý je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu, který, podobně jako několik dalších osob, zneužil svého postavení světského soudce a vynucoval torturou doznání ke smyšleným zločinům. Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner vystoupil jakožto zástupce církve na obranu čarodějnic, avšak sám roku 1685 skončil na hranici. Velmi negativní roli v celém případu ovšem sehrál Lautnerův představený, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu, který Lautnera Bobligovi vydal. K posledním procesům došlo v Šumperku roku 1696. Tyto procesy zachycuje též známý historický román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, podle něhož byl natočen stejnojmenný film.

JESENICKÉ PROCESY

Ačkoliv původním smyslem křesťanství bylo šířit lásku a dobro, ona sama konala mnohdy největší zlo. Ďábel prý obýval duše prostého a většinou chudého lidu, který si poctivě a tvrdě vydělával na živobytí. Později už ale inkvizitorům nestačila chudina, začali obviňovat i bohaté či vlivné lidi, kterým později konfiskovali majetek. A přesto, za Satanovy sluhy bych označila právě ony inkvizitory, kteří krutě a bez kompromisu posílali upálit na hranici tisíce lidí a navíc bezostyšně ve jménu Boha otce!

Proč právě chudí lidé byli prvními, kteří stanuli před inkvizičními tribunály?

Není přece nic jednoduššího než pověrčivým lidem vykládat o hrůzách a vyvolat u nich nepředstavitelný strach. Strach byl hlavním nástrojem, proč potom soused udával souseda, bratr sestru ...

Čarodějnické procesy na Jesenicku (dříve Frývaldovsko) probíhaly v několika fázích, a to v letech od roku 1662 do 1684. Do českých dějin se určitě zapsaly jako temné období.
Ojedinělé případy se v českých zemích začaly objevovat již před třicetiletou válkou -
1. případ proběhl roku 1540 v Náchodě. V letech 1450 - 1503 se konalo pár zinscenovaných procesů v okolí Wroclawi. Skutečné potírání zločinu zvaného čarodějnictví však začalo teprve v 17. století.

I. FÁZE PROCESŮ (1622)

Píše se rok 1622. V tomto roce umírá pastýř Schmied a z nejasných důvodů obviňuje svou manželku Barboru z čarodějnictví.

Po svém zatčení a následném mučení obvinila nešťastnice dalších pět žen, které byly údajně ve spojení s ďáblem. Zde padlo jméno i ženy jesenického radního Uršuly Hegerové či obchodnice Evy Bässlerové.

Barbora Schmiedová byla upálena 3. června 1622 v Nise, ostatní čarodějnice pak v srpnu téhož roku v Jeseníku. Sťata byla i Marta Wetzelová, která byla už před popravou mrtvá . Mučení její ztýrané tělo nezvládlo a byl jí zlomen vaz.

Při každém procesu s čarodějnicemi byl ustanoven soudní tribunál a nejinak tomu bylo v Jeseníku - dříve Frývaldov. V čele zasedal biskupský advokát Jan Gross, dalšími zástupci byli Kašpar Schmidt a Melchior Wilden.

II. FÁZE PROCESŮ (1636 - 1648)

Další vlna se zvedla r. 1636 a zasáhla především oblast Nisska a Zlatohorska. Za hlavního podněcovatele nové inkviziční vlny byl označen biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy.

V roce 1639 se množství procesů rozšířilo natolik, že nisská zemská vláda vydala povolení ke stavbě spalovacích pecí za účelem "spravedlivého popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů".

Jedním ze skeptiků vystupujících proti tomuto nepráví byl tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand. Ten nechal sestavit zvláštní komisi pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Bylo např. zjištěno, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 - 18 tolarů.

Nikdy se již nepodaří zjistit, jaký byl skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636 - 1648 upáleny jako čarodějnice. Neúplné údaje zemské vlády jich uvádí 26, ale bude to jen zlomek skutečného počtu obětí. Jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. V letech 1639 - 1651 prý bylo upáleno v Nisském knížectví 242 osob.

III. FÁZE PROCESŮ (1651 - 1684)

Nejmasovější hony na čarodějnice zažilo nissko-ochmutské knížectví od roku 1651 a postihlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory.

Podobně jako u losinských událostí i zde stálo na počátku obskurní obvinění chlapce ze Širokého Brodu. Údajně se s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu (shromáždění).

1. ortel v této etapě v letech 1651 - 1684 stihl Uršulu Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme:

"Hrubě se proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila..."

Po této ženě se ocitlz dne 7. června na hranici dalších pět žen, 19. června bylo dalších 7 osob upáleno. Procesy se rozrostly do obřích rozměrů a to do té míry, že např. v září roku 1651 přišlo při čtyřech hromadných popravách o život celkem 32 lidí, mezi nimiž byl upálen 1. muž.

Další exekuce (20. září) zbavila života 9 osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob.

Zde se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory), který vykonával funkci přísedícího jesenického tribunálu. Byl zajisté pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy.

Také zde opět zasáhl vratislavský biskup Karel Ferdinand a nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic "před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů."

Dále pravil: "připadá nám, jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny."

Bohužel ani zde neuspěl a procesy pokračovaly dál.

Poslední ortely byly vyřčeny v letech 1683 - 1684. Na přelomu roku 1683 byl vyhlášen rozsudek nad třemi obyvateli Domašova - Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Zde se uvádí:

"Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k Ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila."

Další známější rozsudky padly v neprospěch obviněných i v jiných knížectvích, např. v Opavě byly upáleny roku 1653 dvě ženy a v Ratiboři roku 1667 dalších 16 lidí.

Poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Ještě roku 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozdmýchat nová obvinění z čarodějnictví, ale pokus jim NAŠTĚSTÍ nevyšel.

Na závěr musím uvést, že se nejspíš nikdy nedovíme o přesném počtu upálených osob, ale podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nissko-ochmutském knížectví vyžádaly v letech 1622 - 1684 nejméně 250 lidských životů.

Skutečné číslo však bude podstatně vyšší. zdroj

VELKÉ LOSINY, ŠUMPERK

Jak je známo, každá příčina má svůj důsledek. A co se dá čekat v kraji, který je relativně ještě oslaben po třicetileté válce a zemí se táhnou zvěsti o čarodějnicích a hrozných povídkách o Ďáblovi... To pak stačí málo a je tu problém, který se stane osudným pro mnohé z Losinska, Šumperska a okolí.
Oním fatálním spouštěčem tragických událostí byla opravdu zbytečná chyba jedné stařeny. Aniž by chtěla, roztočila kolo smrti, které se zastavilo na 104 obětech!!!

Jsme v době, kdy lidé věřili na pověry a babské povídačky a není divu, že ono vyvražďování začalo vskutku obskurní záležitostí.

Byla Květná neděle roku 1678 a stará žebračka Maryna Schuchová se šla pomodlit do sobotínského kostela. Za trochu jídla byla ochotna udělat cokoliv. Jelikož se jí již loni povedl onen kousek, rozhodla se Schuchová, že by i letos za trochu jídla ukradla posvěcenou hostii pro krávu porodní báby Doroty Groerové, aby lépe dojila. Ke zpovědi šla k sobotínskému faráři Eusebiu Leandru Schmidtovi, aby si mohla posléze pro tělo Páně v průběhu mše zajít. Tento farář byl po okolí znám jako fanatický kněz kážící proti čarodějnicím a jejich rituálům. Naháněl zatím jen zbytečně strach, ale jakoby stále čekal na svou příležitost zviditelnit se. Ani netušil, že to nastane tak brzy...

Ona neopatrná žebračka však byla tentokrátspatřena ministrantem, jak vkládá hostii do kousku plátna. Vše se řešilo jako závažný delikt a pošetilý farář dal písemně vědět nejenom hraběnce losinského panství a ostatním duchovním v okolí na malých farách, ale rovněž Kryštofu Aloisi Lautnerovi - děkanovi šumperskému.

Jako první čte na zámku ve Velkých Losinách psaní zdejší hejtman Adam Vinarský z Křížova. Jeho paní - hraběnka Angelia Anna Sybilla z Galle rozená Žerotínová - se ocitla na tomto zámku coby správkyně majetku za své dosud nezletilé synovce Františka Antonína Maxmiliána a Jana Jáchyma. Byla silně katolicky založená žena a oba chlapce v tomto duchu také vychovávala. Mladíci se nesměli ani dovědět, že jejich otec Přemek ze Žerotína se přidal ke katolické víře až v roce 1652 a samotný rod Žerotínů stál v době dlouhých válek na nejvýznačnějších místech v proticísařském a protikatolickém táboře.

Samozřejmě že ji zpráva o potencionální čarodějnici v jejím panství neskutečně vyděsila, proto si nechala si zavolat své nejbližší rádce a samozřejmě i děkana Lautnera. A právě v tento den bylo vyřknuto jméno, jehož nositel se posléze postaral o vyvražďování ve slezském kraji.

Jindřich František Boblig z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory).

Obratem přijíždí do žerotínského panství nedostudovaný právník a hlavně demagogický a obávaný inkvizitor se svým (poněkud handicapovaným) sluhou Ignácem. Činil se rychle a nechal sestavit inkviziční tribunál. Ten se skládal z hejtmana Adama Vinarského, rentmistra Vraného, purkrabího Mayera, správce hamru Richtera a fořtmistra Zeidlera.

Zprvu poněkud podceňován a "zesměšněn" inkvizitor Boblig se pouští do svého díla smrti a ve vězení se ocitá Maryna Schuchová, Dorota Groerová a Dorota Davidová - žena, která poradila Groerové recept na dojení (hostii). Na "pomoc" mu jsou zasláni i dva kapucíni - Carolus a Crescentianus, ovšem nikdo netušil, že se jedná o Bobligovy staré známé. Jejich úkolem je po dobrém přesvědčit ženy ve vězení, že byly vskutku ve spojení s Ďáblem.

Po několikanásobných výsleších, týrání a mučení ženy udávají další osoby, které je napadají. Boblig rozhazuje sítě a nejedná se už jen o ženy z chudých vrstev, ale hlavně o movitější a vážené dámy. Vězení se plní, udávání roste, ocitá se zde např. i manželka losinského papírníka Götterlicha. Po nelidském zacházení a krutých podmínkách pro přežití se však ženy ve vězení stávají labilními a doznávají se, že obcovaly s Ďáblem, létaly na Petrovy kameny na vidlích, zpívaly a dávaly si posvěcené hostie do bot. To se ovšem přestalo líbit losinskému faráři Tomáši Königovi, rýmařovskému duchovnímu Janu Františku Pabstovi, ale hlavně děkanovi Lautnerovi. A jelikož právě v něm shlédl Boblig velké ohrožení, nechal ho - samozřejmě falešně - obvinit lazebnicí Biedermannovou a posléze dalšími ženami.

Jelikož strach o své životy zachvátil i inkviziční tribunál, má Boblig ve všem relativně volnou ruku, zasílá do Prahy Apelačnímu soudu rozsudky a doznání a čeká na svolení k popravení oněch čarodějnic.

Drby a pomluvy se šíří a šířily vždy rychlostí blesku a není tedy divu, že se o třech "nezvedených" duchovních ze severní Moravy dověděl i olomoucký biskup Karel hrabě z Liechtenstein-Kastelkornu. Hybnou pákou v tomto případě byly krásné kuchařky na losinské, šumperské a rýmařovské farnosti, což samozřejmě budilo pohoršení mezi lidem. A když už byl biskup navíc informován o udání z kacířství na tyto kněží, byla již Lautnerova návštěva olomoucké diecéze zbytečná.

Hranic s upalovanými ubožáky den ode dne přibývá. Po pěti letech nelidského mučení nechává Boblig na podzim 1685 upálit dokonce i šumperského děkana Lautnera.

Před svou smrtí byl pozván na oslavy do Mohelnice svým přítelem z mládí, duchovním Winklerem, a netušil, že jej tento muž zradil.

Ještě 6 let trvá, než vrchnost zastaví Bobligovy inscenované čarodějnické procesy.

Zrůdné mašinérii inkvizičních tribunálů učinil přítrž až dědic Velkých Losin Jan Jáchym ze Žerotína, který roku 1689 dospěl. Definitivně však byly procesy zastaveny až císařským nařízením z roku 1692.

zdroj

Čarodějnice - právo útrpné

Útrpné právo (tortura, či mučení) je označení pro mučení v rámci právně vymezeného schématu během vyšetřování a výslechu. Tortura byla ve středověku a raném novověku běžnou součástí vyšetřování u světských a církevních soudů, kdy byla považována za legitimní způsob, jak dosáhnout přiznání obviněného. V současné době je v členských zemích OSN jakékoliv mučení zakázáno mezinárodními smlouvami a přiznání, které by bylo mučením vynuceno, má být považováno za neplatné. Ačkoliv různé stupně nátlaku jsou při vyšetřování používány běžně, informace získávané mučením nebo podobnými praktikami jsou oficiálně považovány za nelegitimně získané.

Užívání tortury při výslechu vězňů a získávání důkazů bylo na světě na přelomu středověku až novověku poměrně rozšířeno. V různých zemích a v různých dobách byla regulována různě, někde se jednalo o několikastupňový proces (kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech), který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, někde bylo prakticky neregulováno. V evropském právu se masivně prosadilo mučení v rámci změny trestního řízení na tzv. inkviziční, například původní zvykové germánské právo mučení neznalo a do trestního řízení se dostalo až recepcí římského práva. Ačkoliv se pravidla významně měnila, lze obecně říci, že k mučení se mohlo přistoupit jen na základě významných důkazů, ovšem pak byly možnosti kata prakticky neomezené - ovšem musel dbát zároveň na to, aby mučený nezemřel nebo aby pod tíhou útrap nezešílel či nespáchal sebevraždu. Důležitou regulací pro útrpné právo byl trestní zákoník Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V., který užívání mučení spíše zmírňoval. Ačkoliv bylo obvykle požadováno, aby bylo přiznání potvrzeno po skončení mučení a jedině takovéto (nevynucené) mělo hodnotu, nedokázalo se zabránit nepravdivým doznáním (mučený nejenže trpěl, ale také mučením ztrácel čest, což sebou neslo právní důsledky a zejména u významnějších osob mohl být prostý trest smrti přijatelnější), proto se v 18. a nejpozději v první polovině 19. století začalo od užívání útrpného práva upouštět.

Záleželo též na tom, kdo byl objektem soudního zájmu. U šlechticů, na cti zachovalých měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, naopak tomu bylo u bezectných a vůbec nemajetných se k mučení mohlo přistoupit spíše. Církevní osoby navíc v některých zemích spadaly pod církevní soudy, které mučení akceptovaly oproti světským až s výrazným zpožděním a obvykle měly i daleko přísnější pravidla pro použití tortury, než soudy světské (což se týká např. i španělské inkvizice.

Metody mučení a mučicí nástroje

Základní mučení se dělilo do dvou kategorií-první byla ta mučení, která mohla člověka zničit a nenávratně poškodit-zmrzačit (palečnice, skřipec...); druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit. Zvláště ve středověku existovaly speciální místnosti určené pro mučení, označované jako mučírny. Většinou se nacházely v podzemí, aby nebyl slyšet nářek mučených.

Používané metody mučení jsou poměrně známy z dochované faktografické literatury i mučicích nástrojů. Známé jsou například tyto:

• palečnice - drcení palců na rukou

Palečnice se řadí k mírnějším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých dřevěných (později železných) pásků, spojených suvně stahovacími šrouby. Pro zvýšení účinku byly vnitřní plochy pásků někdy opatřovány rýhováním, hraněním nebo i hroty, v modernější podobě byly pásky mírně prohnuté. Palečnice se používaly převážně k drcení prstů, přičemž nástroj mohl být nasazen na falangu prstu (mírnější podoba) nebo na kloub.

• španělská bota - železný obal na lýtko opatřený zevnitř hroty, které se zarývaly do nohou při uzavírání obalu

Španělská bota se řadí k ostřejším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, jehož čelisti jsou uzpůsobeny do tvaru, vhodného k nasazení na holeň. Vnitřní plochy čelistí jsou opatřeny kovovými jehlami či ozubením,nebo kovovými výstupky v podobě tupých čtverců které v některých případech dokázali rozdrtit i kost obviněného, stahování zajišťují proti sobě umístěné dvojice šroubů (segmentová španělská bota) nebo jsou obě poloviny nástroje opatřeny rozevíracím pantem a stahování se provádí silnějším šroubem z jedné strany. Ranivý účinek spočívá při slabším stažení šroubů ve vzniku bolestivých a obtížně se hojících poraněních bérce, při silnějším utažení ve zhmoždění svalů bérce a holeně až k případným frakturám dlouhých kostí. Nezřídka kdy docházelo i k vykrvácení nebo vlivem infekce k otravě krve, která ve většině případů rovněž vedla ke smrti.Navíc se používala k přiznání k čarodějnictví. Byl to druhý nastroj hned po svěrači palců a před skřipcem.

• natažení na žebřík - skřipec

• železná panna

Železná panna se řadí k ostřejším nástrojům útrpného práva. Jde o kovovou či dřevěnou konstrukci, těsně obepínající trup či celé tělo vyslýchaného, opatřenou na vnitřních stranách ostrými kovovými hroty. Železné panny byly konstruovány ve dvou typech - první typ byl určen k dlouhodobějšímu pobytu vyslýchaného a hroty nebyly v přímém kontaktu s tělem - stresujícím působením byl pobyt v uzavřeném prostoru se špatnou výměnou vzduchu a spánková deprivace (vyslýchaný na hroty padal při usínání). Tento typ se nazýval také kabát a byl rozšířenější. Druhým typem je těsná konstrukce, kde hroty pronikají do těla při uzavírání nástroje. Starším typem obdobného mučícího nástroje byla dřevěná bedna s víkem pobitým hřeby nebo ostrými úlomky kamene. Alžběta Báthoryová údajně používala pro mučení a zabíjení dívek železnou pannu v podobě sochy, jejíž paže při dotyku objaly tělo odsouzené a probodly ho ostrými hroty. Podobný typ jako Báthoryová používala i španělská inkvizice.

• bičování

Bičování, neboli mrskání, byl trest, široce používaný od starověku až do dnešních dob.

Ve starověku židé odsuzovali k bičování za trest při porušení obřadních předpisů či za zločin proti mravnosti. Odsouzený mohl dostat maximálně 40 ran, přičemž trest nebyl považován za společensky potupný a ponižující. Bičování bylo prováděno v synagoze. V průběhu bičování byly trestanému předčítány texty ze Starého zákona. Samotný průběh bičování sledoval vždy soudce, bičovaný ležel na zemi na břiše. Židé používali hůl či prut, později i bič, ten se časem rozdělil na tři řemeny, proto odsouzenec dostával maximálně třináct ran. Bičování se rovněž používalo v různých formách, novými nástroji jako devítiocasá kočka nebo tradiční bič. Bičování bylo založeno jako trest, který neznamená mrzačení (nenávratné poškozování těla). To však neznamená, že je to trest méně nepříjemný, protože u biče člověk mohl dostat 39 ran, které byly způsobeny hluboce a do krve. Další formy byly potom takzvané plané biče, které měly na konci veliké ostré předměty.

• Vpétání do kola

Tento mechanismus jste mohli vidět ve filmu Máj. Bylo určeno pro zvlášť nenáviděné kriminálníky. Kolo pochází z Řecka a rychle se rozšířilo i do Německa, Anglie, Francie, Ruska a Švédska. Zařízení se skládá, jak název napovídá, z kola, které má mnoho výpletů. Končetiny oběti se rozbíjely železným kladivem, aby se mohly do kola zaplést. Potom se oběť, již zapletená, umístila na vysokou tyč, kde čekala na smrt. Často se stala potravou pro ptáky. 

zdroj

Inkvizice

Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.

Církev si od počátku své existence a v každé své etapě byla vědoma síly a přesvědčivosti mluveného a později psaného slova. Slova se dalo využívat ve prospěch pozitivních cílů, ale také zneužívat, s úmyslem ubližovat a poškozovat dílo a tvůrce slova, ale i jejich posluchače. Na počátku 14. století jen v Praze uhořelo z rozhodnutí církve na hranici 14 "kacířů". Velkým pomocníkem inkvizitorů se stala ve druhé polovině 14. století kniha aragonského inkvizitora, dominikána Nicolau Eymericha, vydaná pod názvem "Příručka pro inkvizitory". Je to snad jedna z nejodpornějších militantních knih napsaných teologem a stala se jakousi druhou biblí spolupracovníků "svatého" tribunálu. Je také známo, že jeden středověký inkvizitor se na Koncilu v Kostnici roku 1414 - 1416 sám vychloubal při dokazování obvinění z kacířství - "Ukažte mi dva řádky kteréhokoliv autora a já dokážu, že je kacíř, a dám ho upálit". A opravdu tehdy církev znamenitě ovládala umění vyložit kterékoliv dílo v neprospěch autora. V českých zemích se inkvizice církve od husitského období nakonec stala synonymem útlaku. Pověstné hony na čarodějnice se tehdy nejvíce rozšířily v luteránských oblastech Německa, zpustošeného třicetiletou válkou. V českých zemích se pak toto zlo omezilo hlavně na oblasti hornatého pohraničí, na oblasti tehdy většinou německé - severní Morava a Slezsko.

Mocnou zbraní v boji s nepřáteli církve se stal od roku 1559, kdy bylo zveřejněno první oficiální vydání v Římě, tzv. "Seznam zakázaných knih" (Index Librorum Prohibitorum). Seznam sestavila římská inkvizice za přímého dohledu papeže Pavla IV, dříve generálního inkvizitora. Roku 1571 založil papež Pius V. zvláštní kongregaci Seznamu zakázaných knih, jež se stala cenzurním odborem katolické církve. Papežský seznam ale měl v církvi daleko dříve své vlastní "předchůdce". Papežové a biskupové vlastně už od nepaměti považovali za svou svatou povinnost cenzurovat, zakazovat a likvidovat vědecké a literární spisy, které se jim nehodily. Prvním známým dílem, jež církev dala roku 325 zničit, byla poema "Thálie" od Aria a první seznam kacířských spisů sestavil už roku 405 papež Inocenc I. Ve středověku nebylo pronásledování buřičské literatury žádný velký problém, málo lidí umělo číst a psát a děl bylo psáno také málo. Rozšíření literárních prací nastalo až po vynálezu knihtisku roku 1450 Němcem Gutenbergem. Jeho tiskařské stroje také církev označovala hned od počátku za ďábelské vynálezy šířící zhoubné spisy. S rozšířením a rozvojem knihtisku pak ale nastala také komplikovanější situace, vždyť jen do roku 1500 vzniklo ve 246 evropských městech na 1099 tiskáren, v nichž bylo vytištěno 40 tisíc titulů v celkovém nákladu 12 miliónů výtisků.

Jako první vyhlásil zavedení tzv. předběžné cenzury na knihy papež Sixtus IV. už v roce 1471 a později papež Lev X. (1513 - 1521) vymohl na pátém lateránském koncilu schválení předběžné cenzury a jejího rozšíření v celém křesťanském světě. Za provádění cenzury byli podle nařízení církve odpovědní místní biskupové. Od 17. století byla kongregace Seznamu zakázaných knih a její činnost pod trvalou kontrolou hlavně jezuitů.

Největší dokonalosti a nejvyššího stupně vývoje dosáhla inkvizice ve Španělsku, které se po objevení Ameriky a nastolení císaře Karla V. na španělský trůn stalo nejsilnější mocností na Západě. Stala se "vzorem" pro stejné instituce a procesy v celém tehdejším křesťanském světě. Také proto napsal španělský filosof J. V. Víves počátkem 16. století v osobním dopise Erasmu Rotterdamskému - "Žijeme v tak těžké době, kdy je nebezpečné mluvit i mlčet". V té době už inkviziční stroj připomínal vzteklého psa, který se utrhl z řetězu. Podle právních norem inkvizice, církev svá vyřčená obvinění nemusela ani dokazovat, již samo obvinění a označení kacíře bylo prvotním důkazem pravdivosti obvinění.

Od roku 1526 také inkvizice ve Španělsku zavedla velmi přísnou cenzuru knih a od roku 1546 začaly pravidelně vycházet Seznamy zakázaných knih, které byly daleko rozsáhlejší než seznamy vydávané papežskou inkvizicí. Uveřejnění seznamů znamenalo vždy čistky ve všech veřejných i soukromých knihovnách. Necenzurované vydávání knih se ve Španělsku trestalo smrtí a zabavením veškerého majetku viníků.

Papež Pavel III. zřídil 21. 7. 1542 pro celý křesťanský svět tzv. Svatý tribunál inkvizice - Sancto Officio. Papežská inkvizice pak působila jako nejvyšší teologická instance více jak 400 let, existovala bez přerušení až do roku 1965, kdy ji reorganizoval až papež Pavel VI. na Kongregaci věrouky. Papežská kongregace inkvizice byla také pověřena hlavně cenzurou knih a jiných tiskovin a cenzuru prováděla zejména pomocí vydávaných Seznamů zakázaných knih. Teror nové inkvizice tak rychle zaplavil veškeré papežské državy. Papežská inkvizice mučila provinilce stejně horlivě jako jednotlivé národní inkvizice. Mučení oficiálně uzákonil papež Pavel IV. A papežská inkvizice se stala také oficiální inspirátorkou křížových výprav proti kacířům. Na příkaz papeže Řehoře XIII. vydal roku 1578 teolog Pegna znovu Příručku pro inkvizitory. Za horlivé čtení zakázaných knih a za svůj zájem o vědu byl například v Římě na náměstí Květin upálen jeden z nejvýznamnějších renesančních myslitelů Giordano Filippo Bruno (17. 2. 1600). Do dalšího vydání Seznamu zakázaných knih se roku 1616 dostalo také Koperníkovo učení o vesmíru. Stejné problémy s církví měl v první polovině 17. století také Florenťan, známý astronom Galileo Galilei, který po dlouhém věznění a mučení se nakonec svého učení zřekl, přestože jeho stanovisko zůstávalo stejné - "A přece se točí!" (22. 6. 1633).

Roku 1865 uveřejnil papež Pius IX. tzv. "Syllabus" - seznam nejzávažnějších bludů naší doby. Byl to svérázný manifest církevní inkvizice 19. století, který konkrétně popisoval 80 "bludů". V Syllabu nazývá Pius IX. svobodu svědomí "šílenstvím" a svobodu slova pak "ohavným omylem". Roku 1870, kdy v Římě zasedal ekumenický (I. vatikánský) koncil, osvobodila italská vojska "věčné město" a papežský stát tak ukončil svou neslavnou, více než tisíciletou existenci. Papežská inkvizice tak i nadále mohla, teď už ale jen naplano, bouřit a zakazovat, římský pontifex ztratil už svojí světskou moc - nemohl věznit, mučit a upalovat...

Poslední vydání Seznamu zakázaných knih je z roku 1948. Znamená to, že v období od 16. do 20. století vyšlo 32 vydání Seznamů. Nejplodnějším stoletím ve vydávání Seznamů knih bylo 18. až 20. století. Vždyť ve 20. století, od roku 1917 do roku 1948 vyšlo až 8 nových vydání. V tomto století už vedle literárních a vědeckých děl, církev ve svých Seznamech zaútočila i proti vědeckému pokroku a komunismu. Cenzura od 19. století probíhala jednak tzv. "en bloc" - tj. zákaz všech knih zaměřených proti náboženství a potom také "jednotlivě" - jednotlivé spisy určitých autorů, nebo jejich všechna díla. Knihy propagující a obhajující tehdy socialismus, ale také například vědecké knihy Darwina a dalších přírodovědců byly zakázány všechny "en bloc". V posledním Seznamu zakázaných knih z roku 1948 bylo uvedeno na 4 tisíce jednotlivých děl a na desítky autorů, jejichž veškerá tvorba byla tak církví věřícím zakázána. Pravdu měl, s jistou mírou nadsázky, spisovatel Emil Zola, když napsal - "Téměř neexistují knihy, proti nimž by nebouřila církev".

Na přelomu 19. a 20. století vznikl v církvi směr "modernistů", hlásající obnovu církve v duchu aktivního přizpůsobení tehdejší kapitalistické společnosti. Jejich teze ale odsoudil v dekretu ze dne 3. července 1907 (Lamentabili) papež Pius X. a do klatby bylo dáno 65 modernistických bludů, všechny spisy modernistů byly zahrnuty do Seznamu zakázaných knih. V encyklice "Pascendi gregis" papež nařizoval zřízení zvláštních tzv. "výborů bdělosti" a od roku 1908 změnil všeobecně nenáviděný název svaté kongregace římské a světové inkvizice na kongregaci Svatého officia. V roce 1949 kongregace "svatého" soudu oficiálně vyobcovala z církve komunisty a věřícím zakázala uveřejňovat, rozšiřovat a číst knihy, jež podporují učení a činnost komunistů, a rovněž publikovat v nich. Za doby vlády papeže Pia XII. byla v době "studené války" zahrnuta do Seznamu zakázaných knih díla Andrého Gida, J. P. Sartra, Alberta Moravii a mnohých jiných. Na zasedání II. vatikánského koncilu v říjnu 1964 vystoupil švýcarský teolog opat Hans Kung s požadavkem zrušit Seznam zakázaných knih a zastavit inkviziční procesy. Kung tvrdil ve své knize "Index Romanus", že "Seznam je hloupý, prastarý a úplně se zkompromitoval, je to jediná kniha, kterou je třeba zakázat". Následně v prosinci 1965 papež svým dekretem změnil starou inkvizici na kongregaci věrouky a zrušil také funkci prokurátora inkvizice. Cenzura formou vydávání Seznamu zakázaných knih pak byla oficiálně zrušena oficiálním oznámením 14. 6. 1966. Kardinál Ottaviani, představitel nové kongregace věrouky, ale poslal v tajném oběžníku 24. 6. 1966 episkopátům ve všech zemích deset nově zformulovaných kacířských bludů, jež se objevily v církvi. Byl to tzv. nový "Syllabus". Po jeho vydání nakonec kardinál Ottaviani v lednu 1968 z funkce proprefekta kongregace věrouky sám odstoupil. Tak po 15 letech neslavně skončila kariéra posledního inkvizitora katolické církve. Na začátku roku 1969 uvedl Vatikán ve svých novinách "Civilta Cattolica", že "oficiální církev už nemůže používat vůči svým odpůrcům metod inkvizice a vyobcovávat je. Inkvizice se stala už pouhou mrtvolou a sotva kdy obživne". zdroj

Kladivo na čarodějnice

V šumperském děkanství sídlil děkan Kryštof Lautner, který měl za kuchařku mladou dívku Zuzanu Voglickou. Děkan ji měl velmi rád, jako vlastní dceru a bral ji všude s sebou a to později mělo negativní vliv na jeho osud. Vše začalo tím, že žebračka Maryna Schuchová chtěla ukrást svěcenou hostii z místího kostela pro svoji přítelkyni. Ta jí řekla, že potřebuje svěcenou hostii, aby jí kráva dojila. Zato ji slíbila mouku na lívance. Žebračka měla hlad, a proto souhlasila. Nešlo tedy o žádné čarodějnictví, ale nevědomost a snaha najíst se. Hostii v kostele nespolkla, což zpozoroval farář Schmidt a žebračka byla uvězněna v losinském zámku.

Farář Schmidt se řadil mezi náboženské fanatiky a ve všem viděl čarodějnictví. Na zámek bylo svoláno panstvo, jež mělo rozhodnout, co se s žebračkou učiní. Schmidt navrhl olomouckého advokáta pana Bobliga, který byl povolán jako inkvizitor v čarodějnických procesech. Ten měl ještě pomocníka, hrbatého Ignáce, který byl všem odporný. Inkvizitor Boblig začal vyslýchat žebračku, která nechtě usvědčila také svoji kamarádku Groerku a Davidovou.

Boblig u nich začal nejprve s výslechy, potom ale přišla na řadu tortůra (mučení), když obžalované neustále tvrdily, že nejsou čarodějnice. Boblig chtěl získat pouze bohatství, nezáleželo mu totiž na spravedlnosti procesu, proto chtěl, aby tyto procesy byly co nejdelší aby z toho utržila nejvíc jeho kapsa. Proto dával uvrhnout do žaláře další šumperské, losinské a vernířovické občany.

Děkan Lautner viděl, jaké zlo Boblig páchá, a jako jediný měl odvahu zajet za olomouckým biskupem, aby mu řekl, jak si počíná Boblig se svým druhem Ignácem. Nevěděl však, že na biskupství jsou na něj domluvení a že ho chtějí také dostat za mříže. U biskupa Lautner nepořídil, a proto odjel zpět do Šumperka. Mezitím se Bobligovi v mukách tortůry přiznaly obžalované k tomu, že Lautner je jejich druhem v čarodějnictví. Tyto výpovědi poslal Boblig na biskupství a tam se definitivně rozhodlo o Lautnerově uvěznění. Ještě předtím zavřeli Zuzanu Voglickou se stejným obžalováním. Když to děkan zjistil, onemocněl. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Winklera na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Jenže vše byla léčka. V Mohelnici byl zatčen a následně uvězněn.

Mezitím byla provedena exekuce, při níž upálili i Zuzanu Voglickou a jiné měšťanky a měšťany. Lautner byl zdrcen ze zrady svého přítele Winklera, kterého znal už od dětství, ale také ze smrti Zuzany. Boblig začal děkana vyslýchat.Přestože měl silnou vůli při jednom výslechu(asi při pátém mučení) se přiznal, sice poté vše odvolal, ale Boblig z Edelstadtu to ignoroval. Byl mu nakonec sdělen rozsudek - upálení. Přesto odmítal vypovídat se ze svých hříchů a argumentoval to tím, že žádné nespáchal. Do konce svého života popíral jakoukoli vinnu. Ještě před smrtí byl degradován z duchovního stavu a odevzdán světské spravedlnosti. Smrt mu byla "ulehčena" tím, že mu na krk přivázali pytlík se střelným prachem.

Císař nakonec Bobliga odvolal, protože ani on sám nevěřil v pravdivost výpovědí osob přiznaných u mučení.

Kniha ke stažení zde

Nejslavnější čarodějnice

Lady Alice Kyteler 

Každý, za koho se provdá, záhy umírá na podivnou chorobu. Je obviněna z čarodějnictví, ale hranici se zázračně vyhne. Před inkvizitory se jí podaří schovat - zmizí naprosto beze stopy. O několik století později, v roce 2009, se odehraje několik nevysvětlitelných událostí, ve kterých opět figuruje. Skoro se zdá, že o sobě dává znovu vědět z onoho světa. Seznamte se s podivuhodným případem irské čarodějky - Lady Alice Kyteler.
Nacházíme se ve středověkém Irsku. Bohatým městečkem Kilkenny vesele pobíhá skupinka rozdováděných dětí, které si hrají na schovávanou. Malý zrzavý hošík vběhne do uličky, která se zdá být podivně opuštěná. Rozhlíží se kolem sebe, kde by se mohl schovat, a najednou v něm hrkne. Spatří totiž "ten" dům, prokleté stavení, před kterým ho rodiče varovali. Má tam bydlet zlá čarodějnice! Kluk chvíli zkoprněle zírá před sebe, když si najednou všimne, že se dveře honosného domu pomalu otevírají a ve tmě probleskne kostnatá bílá pazoura. Nezvaný rudovlasý host, kterého sem zavedla nevinná dětská hra, je k smrti vyděšen a bere nohy na ramena. Ze stavení vychází pohledná žena s velmi světlou pletí a vylévá před dům špinavou vodu. Je to "Lady"Alice Kyteler (1280 - někdy po roce 1325) - známá jako kilkennská čarodějnice.
Může za smrt manželů?
Kacířka, která prý očarovala svých několik manželů a následně jim přivodila smrt - tak se na Kyteler dívají obyvatelé irského maloměsta. Z čarodějnictví ji nařkly děti jejích předchozích partnerů a následně se žena dostává do spletité sítě nejrůznějších obvinění, kterých se okamžitě chytá církev, a už není úniku. Lady Alice je obyvatelům irské obce Kilkenny doslova trnem v oku. Rozhodně se na ni lepí opravdu podivné události, které vyvolávají spoustu spekulací. Žena je třikrát vdaná, jejími manželi se stanou pokaždé muži z vyšší vrstvy, ale ani s jedním jí to nevydrží! Důvod jejích početných svazků není žádným tajemstvím, každý její nový manžel záhy po svatbě za podivných okolností umírá! Když se Alice vdá počtvrté, jejím vyvoleným se stane zámožný Sir John le Poer. Jenomže i on krátce po sňatku vykazuje známky nemoci a s jeho chorobou se začne lámat hůl i nad Kyteler.
První obviněná z čarodějnictví?
Nařčení, které se začnou proti Alice rojit, se nejdřív týkají právě jejích pochybných svazků. Žena má své chotě vraždit, konkrétně trávit, a to poté, co je očaruje. Samo travičství je pro ni velmi zlým obviněním. Ve středověkém Irsku je totiž považováno za tajemnou dovednost, která vyžaduje znalost mnoha magických látek. Když je někdo obviněn z těchto skutků, k čarodějnictví má už jen krůček. Jak je to ale s nebohou Alice doopravdy? To, že ji obklopují záhadná úmrtí, která se navíc navzájem podivně podobají, vyvolává mnoho otázek. Ovšem neopomínejme, že se jedná o bohatou ženu, které její poslední manžel odkázal nemalé jmění. Nemohou být všechna ta obvinění jen snahou ostatních o získání jejího majetku? Celou záležitost dostává na starosti Richard de Ledrede (asi 1275-1360) - biskup z Ossory, který je církvi naprosto oddán a věří, že se mu do rukou dostala skutečná čarodějnice. Píše se rok 1324 a schyluje se k procesu, který Kilkenny ještě nezažilo. Údajně se jedná o první takovýto čarodějnický proces v celém Irsku! Máme snad co dočinění s předchůdcem pozdějšího řádění ďábelské inkvizice?

Učí se od démonů?
Biskup přijíždí do městečka Kilkenny a svolává inkviziční soud, který má případ prošetřit. Účastní se ho pět rytířů a několik šlechticů, jimž de Ledrede předsedá. S Lady Alice to jde z kopce: nejprve je obviněna z kacířství, potom se přidává nařčení z rituálního obětování zvířat démonům, při němž mají být jejich vnitřnosti rozhazovány na křižovatkách. Podle vyšetřovatelů předsedá Alice jakémusi spolku čarodějnic, který ve městě působí. Její specialitou mají být pokusy o vraždy, které se snaží provádět svými magickými mastmi, lektvary či bylinami. Skupina je obviněna z pravidelného styku s různými démony a Alice má s jedním z nich i obcovat. Jeho jméno je Robin Artisson a Kyteler o něm (pod nátlakem) vypovídá, že právě s jeho pomocí měla získat všechno bohatství. Nevlastní děti ji obviňují z týrání jejich otců. Zvláště špatně na tom má být John le Poer, který má ze svazku vyjít naprosto zubožený, bez vlasů, chlupů a nehtů. Ostatním prý zatemní mysl natolik, že se všechno jmění rozhodnou odkázat jejímu nejoblíbenějšímu synovi Williamu Outlaweovi. Jak dopadne kauza s Lady Alice? Bude nakonec upálena?
Zatočíme s pomocníky!
"Do domu Williama, syna mého, spěchej majetku Kilkennského města bohatého (překl. red.)." Zhruba takto má znít zaklínadlo, které podle očitých svědků Kyteler pronáší, zatímco zametá všechnu špínu z ulic, a to od západu do východu slunce. Tímto způsobem prý provádí své údajné čáry. Proti nařčení se postaví sám William, který se rozhodne svou matku bránit. Přestože jeho snahy vypadají zprvu nadějně, a biskup si dokonce nějaký čas posedí ve vězení, kartu se obrátit nepodaří. Alice musí z Irska prchnout do Anglie, protože čelí nepříjemnému předvolání k soudu a několik jejích spolupracovníků je již uvězněno a obviněno z účasti v čarodějnickém spolku, kterému má Kyteler předsedat. Mezi vězni je údajně i její syn William. Železná ruka biskupa de Ledrede se zatíná v pěst a hypoteticky první čarodějnický proces svého druhu v Evropě nabírá na obrátkách. Zanedlouho se na kilkennském náměstí shromáždí početný dav lidí a vzplane zde vysoká hranice.
Vak černé magie
Přeplněný rynk zaplavuje žár a štiplavý kouř. Z jeho středu šlehají vysoké plameny, v malém městečku se právě odehrává nevídaná show. Biskup stojí nad hranicí a v ruce třímá obrovský pytel. "Tento vak jsem obdržel od Sira Johna le Poer. Obsahuje předměty, které zdejší čarodějnice Alice Kyteler používala ke své magii. Je plný červů, pavouků, rozličných divotvorných mastí, prášků, a dokonce i takových odporností, jako jsou nehty jejích manželů a tuk zavražděných dětí!" snaží se de Ledrede usvědčit Kyteler a pytel majestátně hází do ohně. Mrzí ho, že ničivému živlu nemůže předhodit přímo Alice. Od té doby, co prchla do jiné země, o ní totiž není ani vidu, ani slechu. Nejhlavnější čarodějnice mu tedy unikla neznámo kam, biskup však může svou pozornost obrátit jinam - stále mu zde zůstává její syn William a vězení plné "čarodějnických pomocníků".
Kdo bude hořet?
V temné kobce je usazeno kolem deseti nešťastníků, kteří kdy měli co dočinění s Lady Alice. Muži, ženy, staří i mladí, všichni to však jsou vesměs chudáci. Čekají na svůj ortel a ještě netuší, že jeden z nich to odskáče opravdu krutě. De Ledrede se totiž rozhodne, že si mezi vězni vybere náhradu za uniknuvší Kyteler a s tou pořádně zatočí. Jeho volba padne na Petronillu of Meath, ženu, která dělala Lady Kyteler dlouhá léta osobní služebnici. Nelítostný biskup ji posílá na mučidla, kde nebohá Petronilla přizná vše, z čeho ji de Ledrede obviňuje. Potvrzuje nařčení z obcování a spolupráce s nejrůznějšími démony, hlavně s Robinem Artissonem. Souhlasí i s tvrzením, že zná nejtemnější magické praktiky. Poté, co ji krutě zmrskají, označuje nebohá služebná svoji paní Alice Kyteler za jednu z nejmocnějších čarodějek všech dob. Také je přinucena vyjádřit se k čarodějným praktikám jejího syna - Williama Outlawea. On má podle ní vlastnit jakýsi magický pás, který mu předtím daroval jistý démon a jenž mu má poskytovat nadpozemskou sílu. I když se William nakonec kapitálnímu trestu vyhne, ostatní takové štěstí nemají.
Kam se poděla Kyteler?
Píše se 3. prosince roku 1324 a na killkenském náměstí opět přikládají pod oheň. Tentokrát se však neozývá kázání mocného církevního velmože, který zde před nedávnem ničil "čarodějnické předměty". Po rynku se rozléhá zoufalé naříkání vystrašené ženy. Je to Petronilla a právě ji vedou na hranici. Způsob její popravy je pro přihlížející ojedinělou podívanou, pravděpodobně tu doposud nikdo takto krutě neumíral! A jak to dopadne s jejími údajnými pomocníky? Existují jisté zprávy o tom, že ani oni nejsou ušetřeni. Někteří jsou nejspíš rovněž upáleni, ty šťastnější ve městě Kilkenny zbičují a vykážou za hradby. Jak to ovšem bylo ve skutečnosti s údajnými kouzly Alice Kyteler? Mohla opravdu praktikovat nějaké tajemné rituály, které podnítily tolik spekulací? Lady Alice umírá neznámo kde, neznámo kdy. Od jejího úprku o ní už nikdo neslyšel. Nálepky čarodějky se však nezbaví, a to ani po své smrti. O několik století později o sobě údajně dává znovu vědět...

Působí na ně skrytá síla?
Píše se rok 2008 a irská spisovatelka jménem Claire Nolan vydává svou novou knihu. Tentokrát se nechala inspirovat příběhem z tuzemské historie. Kdo by doma neznal dnes již věhlasný příběh o kilkennské čarodějnici Alice Kyteler?! Takové téma přece musí upoutat každého a z knihy se určitě stane bestseller, myslí si autorka. Ještě však netuší, že její dílo skutečně vyvolá velký povyk, i když asi ne právě takový, jaký měla původně na mysli. Vše zapříčiní záhadný portrét, který je vytvořen v době, kdy Nolan nosí příběh o Kyteler zatím jen v hlavě. Jistý malíř ve Spojených státech amerických se v roce 2003 rozhodne přenést Alice Kyteler na plátno. Protože její podobu v moderní době neznáme - údajně nebyla zachycena v žádných pramenech - umělec jménem Paddy Shaw si s její podobiznou poradí po svém. Jeho fantazie pracuje na plné obrátky a on tvoří překrásný portrét půvabné dámy, kterou má být Alice. Kdyby tak tušil, koho ve skutečnosti maluje!
Podivný portrét
Od slavnostního představení Shawova portrétu uplynulo již několik let. Rudovlasá dáma se zachmuřeným výrazem, která přísně shlíží z obrazu, sklidila úspěch. Mnozí se shodují, že Alice Kyteler skutečně mohla vypadat podobně, jako žena z Paddyho portrétu. V roce 2009 si Paddy Shaw dělá pořádek ve svém malířském studiu. Narazí na obraz irské čarodějnice a dostane zajímavý nápad: Pošle Alice zpátky domů! Portrét daruje hostinci, který má stát na místě, kde Kyteler dříve bydlela. Ve městě Kilkenny se jednoho podzimního dne prochází Pat Nolan, otec Claire, která minulý rok slavila úspěchy se svou knihou o "irské čarodějnici". Dojde do příjemné hospůdky a chce si odpočinout u sklenky nějakého dobrého pití. Náhle však spatří na stěně portrét, který sem před nedávnem daroval Shaw a zůstane jako opařený. Ta žena na obraze, která by měla být Lady Alice Kyteler, to je přece jeho dcera Claire! Že by si snad nechala udělat portrét a on o tom neví?
Vrátila se duše čarodějky?
Claire Nolan je zprávou o své podobizně, která zdobí zdejší hostinec, velmi překvapena. Nikdy se totiž zvěčnit nenechala. Přijíždí se na obraz okamžitě podívat a nevychází z údivu. Ta žena na plátně, to je skutečně celá ona! Ty oči, tvář, tvar těla a postoj - Claire si připadá, jako by se na sebe dívala do zrcadla. Mohla by snad být potomkem irské čarodějky? Dokonce i šaty, které má Kyteler z obrazu na sobě, jsou ty samé, jako si Nolan oblékala na své autorské čtení. Spisovatelka je šokována! O žádném Shawovi prý nikdy předtím neslyšela a on zase před několika lety, kdy portrét tvořil, nemohl vědět, že žena z jeho obrazu skutečně existuje. A co víc, že v budoucnu napíše knihu o Alice Kyteler, které on nevědomky propůjčil její podobu! Případ všem zamotá hlavu. Dává snad o sobě žena ze 14. století znovu vědět? Upozorňuje snad na sebe, protože byla neprávem obviněna z čarodějnictví? Po jejím úprku z Kilkenny o ní nikdo nikdy víc neslyšel a to, co se s ní tenkrát stalo, se už zřejmě nikdy nedozvíme. Zbývá se jen ptát, kdo byla doopravdy Lady Alice Kyteler? Znala tajemství magie a nyní k nám promlouvá z onoho světa, nebo to byla jen prostá žena, jejíž jméno očerňuje pouhá shoda náhod?

zdroj - Enigma

Bellova čarodejnice

Bellova čarodějnice (Bell witch) je duch dívky, který strašil v domě jakéhosi Johna Bella v Tennessee. Tento dům se nacházel u Red River v okrese Robertson. Bellova dcera Betsy prý byla duchem "šikanována".

Celé to začalo roku 1817, kdy se Johnu Bellovi zjevilo zvíře, které později považoval za smrtonoše - černý toulavý pes. Od té doby se měly začít dít podivné věci v Bellově domě - bylo slyšet bouchání a neznámý ženský hlas. Později se duch Bellově rodině prý ukázal - mělo jít o zjevení dívky, jež si říkala Kate. Betsy Bellová se však stala terčem Kateiných zlomyslných útoků - duch Betsy tahal za vlasy, štípal ji, škrábal a fackoval. Později se však Kate zaměřila na Johna... Ten umírá 20. prosince 1820. Podle legendy jeho smrt způsobila Kate...

O těchto událostech byl natočen film Americká kletba. Ten čerpal především z knihy napsané Martinem Van Buren Ingramem roku 1894. Kniha se nazývá An Authentical History of the Bell Witch.

Dnes se pod pozemkem, kde stál Bellův dům nachází jeskyně, kde se prý ozývá kvílivý ženský hlas, vyhánějící případné návštěvníky. Spousta lidí, kteří se v jeskyni rozhodli strávit noc je přesvědčeno, že se setkali se skutečnou Bellovou čarodějnicí - existuje nespočet fotografií z této jeskyně, které mají ducha zachycovat, stejně jako mnoho nahrávek hlasů...

K vyvolání Bellovy čarodějnice je třeba, aby jste si stoupli o půlnoci před zrcadlo a třikrát řekli, že věříte v Bellovu čarodějnici.

zdroj 

Morgana Le Fay

Morgana le Fay, známá mimo jiné i pod jmény Morgaine, Morgain, Morgan, Morgana, je mocná a většinou zlá čarodějnice z příběhů o králi Artuši.

Rané verze artušovské legendy ji zobrazují pouze jako vílu nebo čarodějnici, více se o ní zmiňují až francouzské rytířské romance jako próza Lancelot-Graal z počátku 13. století. V nich je Morgan dcerou Igrainea jejího prvního manžela Gorloise, vévody z Cornwallu; Artuš, syn Igraine a Uthera Pendragona, je tedy její poloviční bratr. Morgan má nejméně dvě starší sestry, Elaine a Morgause, matky rytíře Gawaina a zrádce Mordreda. V Le Morte D´Arthur od Sira Thomase Maloryho i v jiných verzích je nešťastně provdaná za krále Uriena ze země Gore a má s ním syna Ywaina. Ačkoliv Morgan neustále intrikuje proti Artušovi a rytířům kulatého stolu (například když odhalí cizoložný vztah Lancelota a Guinevery), nakonec se se svým bratrem Artušem usmíří - je jednou ze čtyř královen, které odvážejí Artuše do Avalonu po bitvě u Camlannu.

Jak naznačuje už její jméno (fay = víla, nadpřirozená bytost), Morgan byla původně zobrazována spíš jako čarodějka nebo bytost z jiného světa než jako lidská žena. Role čarodějky jí zůstala i poté, co začala být zobrazována jako skutečná žena a sestra krále Artuše. Postava Morgan byla inspirována velšskou mytologií, ve které se objevuje bohyně Modron, nazývaná "dcera Avallachova". Avallach byl velšský bůh, jeho jméno lze však také interrpretovat jako "místo, kde rostou jablka" Tato interpretace souvisí se jménem ostrova Avalon, "Ostrova jabloní", který byl s Morgan spojován už od doby, kdy se v literatuře objevila poprvé. Existují také názory, které vidí podobnost mezi Morgan a irskou bohyní války a smrti Morrigan, žádná bližší souvislost mezi těmito postavami však nebyla dokázána.

Poprvé se Morganino jméno objevilo v díle Vita Merlini od Geoffreyho z Monmouthu z doby kolem roku 1150. Toto dílo pojednává především o životě kouzelníka Merlina, objevují se v něm ale i epizody z Geoffreyho dřívějšího známého díla, Historia Regum Brittaniae. Ve své Historii Geoffrey vysvětluje, že poté, co byl Artuš vážně zraněn v bitvě u Camlannu, byl převezen na ostrov Avalon, aby se tam uzdravil. Ve Vita Merlini je tento ostrov popsán podrobněji a je zmíněna "Morgen", vůdkyně devíti sester čarodějek, které na ostrově žijí. V mnoha pozdějších zpracováních artušovské legendy Morgan zůstala role Artušovy uzdravitelky z jiného světa.

Zmínky o Morgan z doby před francouzskými rytířskými romancemi jsou sporadické. Chrétien de Troyes ji jen letmo zmiňuje ve své první romanci Erec a Enida dokončené kolem roku 1170; jistý host na svatbě hlavních hrdinů jménem Guigomar, pán ostrova Avalon, je přítelem Morgan. Později v téže básni Artuš podá zraněnému Erecovi hojivou mast, kterou připravila jeho sestra Morgan. Tato báseň tak nejen potvrzuje roli Morgan jako léčitelky, ale obsahuje i první zmínku o Morgan jako o Artušově sestře. Morgan jako léčitelka se objevuje i v Crétienově pozdější romanci s názvem Yvain, rytíř z Lionu.

zdroj

Anna Boleyn 

Čarodějnice a děvka, nebo nevinná oběť? Dvorní dáma Anna Boleyn se díky sňatku s králem Jindřichem VIII. na tři roky stává anglickou královnou, ale její životní příběh končí na popravišti!

Má pykat za zradu, cizoložství a incest, ale je obviněna i z čarodějnictví, jímž si údajně chtěla získat a udržet přízeň krále. Od její smrti uběhlo téměř pět století, ale přesto dosud není jasné, proč popravili královnu Annu. Byla čarodějnicí, nebo pouhou obětí dvorských intrik.

V davu lidí vládne ticho, které ruší jen krákání havranů v londýnské pevnosti Tower. Všechny tváře na nádvoří upírají pohled na pódium, na němž stojí bledá žena v plášti z hermelínu. Anna Boleyn (asi 1507-1536), anglická královna a druhá manželka krále Jindřicha VIII. Tudora (1491-1547), je obviněna z čarodějnictví, cizoložství, incestu a zrady. Trestem má být smrt stětím, i když o její vině panují pochybnosti. Je krátce před osmou hodinou ranní, 19. května 1536, a Anně Boleyn zbývá už jen pár chvil života. Plačící dvorní dámy jí nasazují čepec, aby bujné kadeře nepřekážely katovi, který má královně setnout hlavu. "Kdokoliv bude hodnotit můj osud, žádám, ať mě soudí v dobrém. A tak opouštím svět i vás a ze srdce si přeji, modlete se za mě. Pane, smiluj se, Bohu poroučím duši,"prohlašuje královna. Má hlavu hrdě vztyčenou i tehdy, když přichází smrt. Popravčí cosi zvolá na chlapce pod pódiem a ona se tím směrem otočí. Kat v tu chvíli vytahuje meč, až do té doby skrytý, a jediným pohybem jí stíná hlavu! Ta padá na zem a její oči hledí do nebe. Právě skonala královna Anna Boleyn. Zaplatila životem za provozování čarodějnických praktik?

Anna Boleynová - žena, která změnila dějiny

Anna Boleyn je historiky považována za jednu z nejvýznamnějších královen-manželek v dějinách Británie a jednu z hlavních postav převratných změn, jež se zapsaly do historie jako anglická reformace. Král Jindřich VIII. kdysi po této dvorní dámě touží natolik, že vyvolá mezinárodní rozepři a dostane Anglii do politické izolace. Aby se s ní mohl oženit, zpochybní platnost manželství se španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou (1485-1536), již zapudí ode dvora. Aby byl jeho sňatek s Annou uznán za platný, neváhá dokonce odtrhnout anglickou církev od Říma, prohlásit se za hlavu anglikánské církve a vyvolat náboženské rozbroje, jež v budoucnu zalijí zemi proudy krve. "Později král ve snaze zkompromitovat ji tvrdil, že musela použít čarodějnictví, aby se do ní zamiloval. Uvedl také, že se obává, že se pokusí ho otrávit - běžné obvinění proti čarodějnicím," prohlašuje současný britský profesor historie Brian A. Pavlac. Jen tři roky po svatbě končí Anna Boleyn před soudem, jenž ji uzná vinnou z cizoložství s několika muži ze dvora včetně vlastního bratra George Boleyna! Opravdu byla zpustlou ženštinou nízkých mravů, jak ji před soudem líčili žalobci? Či doplatila na to, že nebyla schopna králi porodit následníka?

Královou milenkou nebudu!

Budoucí královna Anna Boleyn, dcera sira Thomase Boleyna a lady Alžběty Howard, přichází na svět asi roku 1507 a dětství tráví v Evropě, kde její otec působí jako diplomat. Dospívání prožívá na francouzském dvoře jako dvorní dáma členů královské rodiny a roku 1522 se vrací do Anglie, kde se má provdat za dědice rodu Ormondů. "Zatímco byly připravovány detaily sňatku, připojila se ke dvoru královny Kateřiny Aragonské (1485-1536). Její první vystoupení na anglickém dvoře bylo v březnu 1522 na maškarním bále," popisuje současná americká publicistka Lara E. Easkins. Ze sňatku sice nakonec sejde, ale půvabná Anna nemá na anglickém dvoře o nápadníky nouzi. Nejdřív se jí dvoří bohatý dědic Henry Percy,později i slavný básník sir Thomas Wyatt (1503-1542) a další šlechtici, ale všechny její románky končí o tři roky později, když si temperamentní dívku vyhlédne sám Jindřich VIII. Chce ji učinit svou milenkou stejně jako mnohé dvorní dámy před ní, ale příběh Anny Boleyn je jiný. Odmítá se stát královou maîtresse-en-titr - oficiální milenkou. Zřejmě se obává osudu své sestry Marie Boleyn, také jedné z králových milenek, která si dokáže udržet přízeň jen krátce a končí v nemilosti. Má Anna už tehdy plán, jak se stát královnou?

Král posedlý dvorní dámou

Marie Boleyn je první ženou z rodu Boleynů, jež zaujme pozornost proslulého milovníka Jindřicha VIII. Do Anglie přijíždí roku 1519 a vdává se za sira Williama Careyho, ale záhy se stává královou milenkou. Historici vedou spory, zda je některé z jejích dvou dětí Jindřichovým potomkem. Britští historici Dr. G. W. Bernard a Dr. Joanna Denny jsou přesvědčeni, že je anglický král otcem obou dětí Marie Boleyn. "Ani jedno z nich však neuznal za své, jak učinil v případě nemanželského syna Henryho Fitzroye (1519-1536), jehož zplodil s dvorní dámou Elizabeth Blount (asi 1502-asi 1540),"tvrdí Dr. Bernard. Anna nechce skončit jako Marie, a proto Jindřichovy pozornosti odmítá. To krále, jenž není zvyklý na nezájem, vydráždí ještě víc. Stává se Annou doslova posedlý a jeho vášeň pro nedobytnou dvorní dámu prý zachází tak daleko, že uvažuje o zrušení manželství s Kateřinou Aragonskou. "Zdá se, že Anna Boleyn hrála na jeho citlivou strunu a využila problémů v manželství s Kateřinou. Jindřich totiž potřeboval mužského potomka, aby se vyhnul občanské válce o trůn, jakou prošel jeho otec Henry VII. (1457-1509). Kateřina ale porodila jen dceru Marii a pak několikrát potratila," vysvětluje Joanna Denny. Využila Anna Boleyn jeho situace a zmámila ho slibem, že mu porodí syna? Nebo jej očarovala čarodějnými dryáky a nápoji lásky?

Šest prstů a boule

Čím Anna Boleyn krále Jindřicha tak uchvátila, není jasné. Podle současníků totiž nešlo o žádnou krasavici. Benátský historik Marino Sanuto (1466-1536) tvrdí: "Nepatří mezi nejkrásnější ženy světa. Je střední postavy, tmavé pleti, dlouhého krku, širokých úst a nepříliš vznosného poprsí... s očima, jež jsou černé a nádherné." Anglický katolický historik Nicholas Sanders (asi 1530-1581) ji popisuje téměř jako lidskou zrůdu! "Anna Boleyn byla poměrně vyšší postavy, s černými vlasy a oválným obličejem nažloutlé pleti, jako by trpěla žloutenkou. Měla vyčnívající zub pod horním rtem a na pravé ruce šest prstů. Měla i velkou bouli pod bradou, a aby tu ošklivost skryla, nosila šaty s límcem ke krku..." tvrdí Sanders. Je to jen propaganda katolického kněze, který se snaží pohanit ženu, kvůli níž v Anglii začala církevní reformace? Či byla Anne Boleyn opravdu tak odpudivá? Ale fyzický vzhled prý není tím, co je na dvorní dámě tak přitažlivé. Muže má okouzlovat hlavně neobvyklou inteligencí a osobním kouzlem. Na rozdíl od jiných milenek si dokáže přízeň Jindřicha VIII. nejen získat, ale i udržet, přestože jeho návrhy na intimní sblížení neustále odmítá. A dává mu na výběr - buď mu podlehne jako jeho manželka, nebo vůbec!

Překonal odpor sňatkem?

"Král Jindřich VIII. byl Annou zpočátku vskutku posedlý, ale ta překvapivě nebyla dychtivá padnout do královské postele. Měla pověst panny, na rozdíl od své starší sestry, jejíž sexuální aktivita byla méně neposkvrněná, což z ní dělalo vhodnou kandidátku k rození královských potomků. Jindřich Tudor jí nakonec nabídl manželství a překonal její odpor," tvrdí Brian A. Pavlac. Aby ji však mohl pojmout za manželku, musí se nejdříve zbavit první manželky Kateřiny, což vyvolá mezinárodní skandál! Již v roce 1527 žádá Jindřich VIII. papeže Klementa VII. (1478-1534) o zrušení manželství a má pro to i dobrý argument - tvrdí, že pojal za manželku ženu svého bratra, která má být kvůli tomu údajně prokletá! "Kateřina Aragonská přišla do Anglie, aby se stala manželkou Jindřichova bratra Arthura, ale ten zemřel již krátce po svatbě. Manželství prý zůstalo nenaplněno, a aby bylo spojenectví Anglie a Španělska utuženo, Kateřinu si potom vzal Jindřich," vysvětluje britský historik Robert Lacey (*1944). Aby tehdy ke sňatku vůbec mohlo dojít, musí papež udělit papežskou výjimku. Nyní ovšem Jindřich žádá zrušení sňatku, jež považuje za hříšný. Za trest mu Bůh údajně odepřel syna. Papež ale anulování manželství odmítá. Jindřich je však odhodlán vzít si Annu za každou cenu. Je schopen rozpoutat dokonce i válku?

Můžu si vzít koho chci!

Kateřina Aragonská má tehdy mnoho příznivců včetně mocného synovce, císaře Karla V. (1500-1558), jenž na papeže apeluje diplomaticky i silou, aby zrušení sňatku nikdy nedopustil. Tahanice ohledně anulování sňatku se táhnou léta a prý skutečně hrozí i válečný konflikt. Hvězda Anny Boleyn zatím stále stoupá. V září 1532 získává titul markýzy z Pembroke, díky čemuž se stává nejvýše postavenou šlechtičnou mimo královskou rodinu, a Kateřina je definitivně vykázána ode dvora. Rodina Boleynových získává stále větší vliv, majetek i pocty. Moc Anny Boleyn je prý tak velká, že dokáže odstranit i Jindřichova kancléře, mocného kardinála Thomase Wolseyho (1471-1530), na jehož místo rodina Boleynových dosadí rodinného kaplana Thomase Cranmera (1489-1556). Vyjednat zrušení králova manželství se však nedaří a Jindřich je stále netrpělivější. "Ke konci roku 1532 mu navíc Anna podlehla a otěhotněla. Aby se zabránilo zpochybnění legitimity dítěte, byl Jindřich přinucen k akci. Dne 25. ledna 1533, se Anna a Jindřich tajně vzali. Ač královo manželství s Kateřinou nebylo zrušeno, podle králova mínění bylo neplatné, takže byl volný a mohl si vzít, koho chtěl," uvádí Lara Easkins. Neváhal se král kvůli sňatku s milenkou vzbouřit proti vlivu mocné katolické církve?

Nedokáže zplodit syna?

Vzpourou proti vůli papeže však Jindřich nekončí. Odhodlává se k radikálnímu kroku - odstřihnout Anglii od vlivu Říma a prohlásit se hlavou anglikánské církve, čímž katolickou církev připraví o vliv na dění v anglikánské církvi. "Dne 23. května roku 1533 arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer oficiálně prohlásil manželství Jindřicha a Kateřiny za neplatné a jejich potomka, princeznu Marii(pozdější královna Marie I. Anglická, 1516-1558), za nemanželskou. O pět dní později prohlásil manželství Jindřicha a Anny za platné a jejich budoucí potomky za legitimní," tvrdí profesor Brian Pavlac. Král Jindřich i arcibiskup Cranmer jsou oplátkou exkomunikováni z "pravé církve" a Anglie se v podstatě dostává do mezinárodní izolace. Jindřich ale dosáhl svého - manželství s Annou Boleyn. Prvního červnového dne 1533 je korunována anglickou královnou a 7. září 1533 přivádí na svět prvního potomka, dceru a pozdější královnu Alžbětu I. (1533-1603). Není to však vytoužený syn a následník. "Anna věděla, že nejdůležitější je zplodit syna. V lednu 1534 byla opět těhotná, ale dítě buď potratila, nebo se narodilo mrtvé. V roce 1535 znovu otěhotněla, ale opět potratila," líčí Lara Easkins. A právě to se zřejmě královně Anně Boleyn stává osudným!

Porodila královna nestvůru?

V lednu 1536 dochází k dalšímu tragickému potratu, tentokrát asi čtyřměsíčního chlapečka. "Že to nebyl žádný obyčejný potrat, je zásadním klíčem k pochopení událostí, které vyvrcholily popravou Anny Boleyn zhruba o čtyři měsíce později," tvrdí americká profesorka historie Retha M. Warnicke(*1939). Podle ní se na embryu zřejmě objevují zrůdné deformace, jež vedly krále i jeho poradce k myšlence, že se královna Anna zřejmě dopustila zakázaného pohlavního styku, možná dokonce i čarodějnictví! "Výskyt různých deformací na dětech byl totiž tehdy považován za boží způsob, jak potrestat rodiče, kteří spáchali zločin pohlavního hříchu," vysvětluje prof. Warnicke. Tím může být sodomie, incest, promiskuita i jiné sexuální hříchy. Jindřichovi navíc s manželkou, která nedokáže porodit syna, dochází trpělivost. Kromě toho už si vyhlédl další favoritku na post anglické královny, půvabnou dvorní dámu Jane Seymour (1508-1537), takže teď jen hledá dobrý důvod, jak se své manželky Anny zbavit. Začíná ji vinit z toho, že ho obloudila kouzlem, aby se do ní zamiloval, a teď mu prý čarodějnickými rejdy usiluje o život! "Jindřich s pomocí Cranmera vymyslel plán. Anna byla obviněna z cizoložství a incestního vztahu s bratrem Georgem," uvádí prof. Brian Pavlac. Je Anna opravdu vina, nebo už je pro krále Jindřicha prostě jen nepohodlná?

Vinna, nebo nevinna?

V průběhu dubna 1536 je zatčena pětice mužů z královského dvora - hudebník Mark Smeaton (1512-1536), dvořané Henry Norris (1482-1536) a Francis Weston (1511-1536), králův osobní sluha William Brereton a Annin bratr George Boleyn, kteří jsou obviněni z nemravných styků s královnou. O několik dnů později, 2 května, je zatčena i královna Anna. "Čtyři z obviněných mužů byli souzeni 12. května 1536. Weston, Brereton a Norris trvali na své nevině a přiznal se pouze Smeaton, jenž byl krutě mučen. Tři dny poté byli souzeni Anna a George Boleynovi. Královna byla původně obviněna z čarodějnictví, ale nakonec je odsouzena za cizoložství, incest, velezradu a spiknutí s cílem zavraždit krále," tvrdí prof. Pavlac. Důkazy proti královně jsou mizivé, přesto je odsouzena k smrti a 19. května její život končí na popravišti, stejně jako životy obviněných mužů o dva dny dříve. Jindřich VIII., posedlý touhou po synovi, se záhy žení s Jane Seymour, jež mu konečně porodí vytouženého následníka Edwarda (1537-1553), a po její náhlé smrti vystřídá další tři manželky. Jeho druhá žena Anna je dodnes považována za promiskuitní čarodějnici se šesti prsty, přestože je moderními historiky její vina i znetvoření zpochybňováno. Zaplatila svým životem za to, že nebyla schopna porodit králi syna?

Autorka článku: Lenka Kabeláčová

Aradia

Hranice mezi bohyní či světicí a čarodějnicí byla v dávné historii velmi tenká. Jedním z případů je příběh Aradie, ženy, jejíž život lze objevit v mýtech a legendách.

Aradia se stala populární s růstem neopohanských tradic a Wicca. Je často

považována za královnu čarodějnic a bohyni Měsíce. Ale její počátky jsou zahaleny mlhou tajemství, a tak se vynořuje více otázek než odpovědí, které se týkají této záhadné ženy.

Dcera Diany a Lucifera

Americký novinář a folklorista Charles Godfrey Leland vydal roku 1899 knihu Aradia, evengelium čarodějnic(lze si ji přečíst na internetu). Jde o text, který je prý založen na starých znalostech pohanských čarodějnic z Toskánska v Itálii. Leland tvrdil, že jeho kniha vychází z textu, který dostal od ženy žijící v Toskánsku jménem Maddalena. Má se v něm odrážet etruská mytologie. Podle Lelanda byla Aradia žena - mesiáš a přišla na Zem proto, aby podporovala čarodějnice v boji proti církvi a nespravedlivé vrchnosti. Kniha se stala velmi populární, ale historikové pochybují o věrohodnosti textu.

Příběh začíná narozením hrdinky. Leland píše, že byla dcerou dobrého a silného božstva - Diany a Lucifera (který byl také jejím bratrem). V této verzi mýtu byl nejsilnějším z ďáblů, bohem Slunce, Měsíce a světla. Jeho krása byla ohromující.

Pravdou je, že v příběhu o Aradii lze najít stopy antické mytologie, nebo místní příběhy o různých tvorech a čarodějnicích. Aradia byla smíchána s jinými mýty a legendami, ale přesto kniha inspirovala k činnosti pár neopohanských bratrstev.

Bohyně moderního pohanství

Lelandova kniha inspirovala další autory k sepisování knih o této italské pohanské bohyni, mnohé jsou velmi přesvědčivé a autoři v nich tvrdí, že popisují skutečnou legendu bohyně. Zdrojem pro jejich díla je však pouze Lelandova kniha.

Dnešní historikové stále nemohou potvrdit nebo popřít příběh v Lelandově knize, která byla vydána před více než sto lety. Nicméně Američanka Sabina Magliocco, specialistka na italský folklór, se domnívá, že legenda o Aradii je kompilací mnoha postav známých z dávných dob. "Aradia musela být nadpřirozenou bytostí související s italským folklórem, podobná legenda o čarodějnici je známá na Sardinii jako Sa Rejusta," tvrdí Sabina Magliocco.

Podle italsko-amerického autora Ravena Grimassi, který napsal práci o náboženské praxi čarodějnictví s kořeny v Itálii a tím de facto vytvořil novou pohanskou tradici, byla žena, známá jako Aradia de Toscano, skutečnou postavou. Žila údajně ve 14. století, byla čarodějnici a vedla skupinu stejně založených žen, které uctívaly bohyni Dianu. Charles Godfrey Leland podle Grimassiho jen popsal tuto středověkou čarodějnici, která věřila, že je dcerou starověké bohyně.

A aby toho nebylo málo, historik náboženství Mircea Eliade tvrdil, že jméno Aradia pochází z Aradia Arada a Irodiada, tedy od jména slavné královny víl. V rumunské kultuře byla dávána do souvislosti s Dianou.

Bez ohledu na to, jakého původu Aradia je, stále zůstává důležitou součástí příběhů bohyně Diany. A Lelandův text je jednou z klíčových knih moderního čarodějnictví a také jeden z nejvíce fascinujících materiálů mytologie.

Karel Kýr

Marie Laveau

"Okolo velikého kotle je shromážděna skupinka žen složená z černých otrokyň, svobodných mulatek a několika bílých dam. Tuto noc jsou si všechny rovny. Marie Laveau pozvedá ruce, v nichž drží dlouhý a slizký předmět, který vypadá jako had a nelítostně jej hází do vařící vody. Přitom provolává k půlnoční obloze mocné zaklínadlo."

Takto popsal novinový reportér jeden z obřadů vedený královnou vúdú, Marií Laveau (1802 - 1881), známou také jako vdova Parisová. Domněnky senzacechtivých reportérů jsou však někdy vzdáleny od pravdy. Mnohem pravděpodobnější je, že podlouhlý a slizký předmět v rukou královny vúdú byla typická neworleánská klobása andouille a v kotli se vařilo "obyčejné gumbo". Nebo ne až tak obyčejné?

Dcera propuštěné otrokyně a bohatého bělocha

Jedno z mnoha moderních vyobrazení Marie Laveau. Je zde vše, co je pro neworleánské vúdú charakteristické: figurky svatých na krbové římse kontrastující s africkou soškou v pravém dolním rohu, kohout společně s albínským hadem a Marie Laveau s vysokým tignonem na hlavě a váčkem gris-gris v ruce.

Přestože se obvykle jako doba jejího narození uvádí rok 1794, narodila se Marie Laveau s největší pravděpodobností až v roce 1802. Jejími rodiči byli Marguerite Darcantel (1772-1825) a Charles Trudeau Laveau (?-1816).

Charles Laveau byl bohatým a váženým bílým mužem. Marguerite si pravděpodobně vydržoval jako barevnou milenku, jak bylo v tehdejším New Orleans, navzdory oficiálním zákazům svazků mezi bílými a barevnými, běžné. Když Marguerite porodila holčičku a pojmenovala ji Marie, Charles ji před svědky prohlásil za svou dceru a dal jí tak svoje příjmení.

O Marguerite Darcantel se mnoho neví. Jak už tomu bývá v případě legend, tam kde neexistují historické záznamy se otevírá prostor pro lidskou fantasii. Jisté je, že Marguerite byla barevná žena s tmavou pletí. Do New Orleans údajně přišla ze Santo Dominga (dnešního Haiti a kolébky vúdú). Vzhledem k tehdejším vlnám přistěhovalců mířících z Karibiku do Louisiany není důvod tomu nevěřit.

Dále se o rodině Marie Laveau vypráví, že její prarodiče přišli z Afriky a předávali si mezi sebou znalost africké magie a rituálů. Její matka měla ještě během pobytu na Santo Domingu působit jako mocná kněžka vúdú, jež své znalosti předala dceři.

Charles Trudeau Laveau (nar. neznámo - zemřel r. 1816).

Mladá vdova Parisová

Dne 4. srpna 1819 se Marie Laveau poprvé provdala. Bylo jí 17 let a jejím manžel se stal Jaques Paris. Ví se o něm pouze to, že do New Orleans, tak jako mnoho jiných, přišel ze Santo Dominga.

Nějakou dobu sloužil v armádě, a to u rasově smíšeného pluku. Právě toto zadalo příčinu mnoha dohadům o tom, že Jacques byl ve skutečnosti bělochem. Podrobný průzkum záznamů v archivech však tento dohad vyvrátil a nyní je všeobecně uznávaný fakt, že první manžel Marie Laveau byl mulat.

Během jejich vztahu se jim narodily dvě děti. Félicite Paris se narodila v roce 1817, čímž je potvrzeno, že vztah mezi Marií Laveau a Jacquesem Parisem trval již dva roky před uzavřením manželství. Angelie Paris se narodila v roce 1822. O obou dívkách neexistují další historické záznamy a je pravděpodobné, že zemřely v útlém věku - připomeňme si mimořádně vysokou dětskou úmrtnost v oné době.

Samotné manželství trvalo přibližně 2 až 4 roky. Poté Jacques Paris mezi lety 1824 a 1825 záhadně mizí. Od té doby o něm není možné dohledat jakýkoliv záznam - neexistuje žádný úmrtní list ani zmínka o místě či příčině smrti. Okolo zmizení Jacquese existuje množství více či méně pravděpodobných historek. Vrátil se snad na Santo Domingo? Týral svou ženu a ta to vyřešila po svém? Nebo prostě odešel za jinou ženou? Poslední varianta se zdá být nejpravděpodobnější. Kdyby Jacques zemřel, nejspíš by se našly nějaké záznamy o jeho smrti či pohřbu, protože obyvatelé New Orleans si na tento druh záznamů potrpěli a vedli je velmi pečlivě.

Ať už byla pravda jakákoliv, poradila si s ní v té době asi 23 letá Marie dobře - raději než ubohou a opuštěnou manželkou se stala vdovou Parisovou. Bez ohledu na to, zda její okolí tušilo, že pravda může být jiná, jí byl vdovský status ku prospěchu. V tehdejší době se vdovy těšily značné úctě svého okolí. Krom toho měly v porovnání s ostatními ženami (ať už s neprovdanými dívkami či s řádnými manželkami) daleko větší práva, jež se svou šíří téměř vyrovnala právům tehdejších mužů.

Druhé manželství, aneb z privilegovaného bělocha opovrhovaným negrem

Baba Jaga

Jakkoliv se může tahle babizna zdát pohádkovou, patří skutečně do hlubin pohanské mytologie. Ačkoliv žila v lese, ve známé chaloupce na kuří noze, patřila vzdušnému elementu. Byla zosobněním bouře, obvykle k létání využívala tryskový pohon - poletovala v železném ohnivém hmoždíři, stopy zametala pometlem. Tento dopravní prostředek někdy měnila za sedmimílové boty, létající koberec (přiznávájící turecko arabské vlivy na kulturu Východních Slovanů).

Jak západní, tak východní Slované ji popisují jako ošklivou babiznu, rozcuchanou, nosatou a dlouhobradou, ozdobenou železnými zuby. Je s podivem, že s takovým vzhledem založila rodinu - měla totiž syny. Kdo byl jejich otcem není jisté, vzhledem k tomu, že babiznini potomkové jsou ohniví draci, nebyl to zřejmě otec ledajaký.

Baba Jaga, jak každý ví, nebyla jenom ošklivá, ale i ošklivě nebezpečná. Živila se totiž lidským masem, z kostí svých obětí si vystavěla plot kolem svého bizarního sídla. Neplnil jen funkci makabrózního architektonického prvku, Baba Jaga totiž vlastnila celou řadu zajímavých kouzelných předmětů, petrifikačním čarovným proutkem počínaje, živou a mrtvou vodou konče.

Když později přišla o zaměstnání bouře, které začala obstarávat křesťanská personální agentura Peklo se svými démony, přijala s povděkem funkci pedagogického bubáka. Využila přitom své kanibalistické kvalifikace, v našich končinách si změnila jméno na Ježibabu, a časem se přestěhovala do chaloupky z perníku a do pohádek.

zdroj

Black Annis

Slované mají Babu Jagu, Angličané a Skotové Black Annis. Nezdá se být vzdušnou bytostí, žije v močálech (Skotsko) či v jeskyni v Dane Hills v Leicesteru. I tahle babizna má železné zuby, také jich použila k vyhloubení své jeskyně. Neliší se ani v gastronomických choutkách. Black Annis, kterou můžete poznat podle modrých tváří, má stejnou zálibu v lidském, převážně dětském mase. Plot z kostí si sice nestaví, zato si kůží svých obětí zdobí stěny jeskyně. Kosti pohazuje před jeskyní.

Jak je vidět, potkal ji časem stejný osud pedagogického strašidla, původně ovšem mohla být dnes zapomenutou bohyní pohanské doby

Modrá stařena

Modrá stařena ze skotské Vysočiny je personifikací Zimy. Rodí se každý předvečer Všech Svatých (All Hallows Eve, odtud dnes tolik populární Haloween, poslední říjnovou noc, kdysi keltský Nový rok čili Samhain). Do země, v podobě kamene, čili do říše mrtvých, se vrací v další předkřesťanský svátek - keltský Beltine, čili v noci z posledního dubna na prvního května. Případně se mění v mladou dívku, tady z hlubin času vystupuje Trojjediná bohyně v klasické podobě Panna - Matka - Stařena.

Cailleach Bheur má zasvěcenu cesmínu a hlodaš, neví se, že by jedla děti, ale k předchozí bytosti ji možná váže víc, než modré tváře. Je totiž pravděpodobné, že babizna Black Annis byla kdysi britonskou bohyní, respektive třetí podobou Bohyně matky, ztělesněním zimy a smrti.

zdroj

Magie voodoo a netolik známé hoodoo

Magie je umění a věda, která umožňuje měnit realitu pomocí manipulace tajných zákonitostí a přírodních sil. V nejstarších dobách šamanismu nebyly magické praktiky odděleny od náboženských rituálů. Magie byla praktikována všemi historickými kulturami napříč světem, aby přinesla lidem prosperitu, zdraví a poznání. V novopohanských náboženstvích jako je druidství nebo wicca se těší všeobecná oblibě.

https://www.grimoar.cz/index.php

https://www.okultura.cz/WordPress/?page_id=13

Wicca je novodobé náboženství, jež je rozšířeno především v anglosaských zemích. Bylo založeno Geraldem B. Gardnerem kolem poloviny 20. století. Samotné slovo "Wicca" ve staré angličtině označuje čarodějnici nebo čaroděje. Samotní příslušníci tohoto náboženství se také označují za čarodějnice či čaroděje, ale neztotožňují se s veškerým čarodějnictvím.

Pentagram v kruhu je jeden ze symbolů Wiccy (představuje mimo jiné čtyři živly + éter a má i další symbolické vlastnosti). https://cs.wikipedia.org/wiki/Wicca

Druidství je duchovní cesta, založená na odkaze našich pohanských předků, v přímém kontaktu s bohy a duchy, v harmonii s Přírodou. Slovo druid pochází ze dvou strobylých kořenů, "dub" a "vědět" či "vidět". Druidové byli dávní šamané, kněží, mágové a učenci keltských kmenů. Historicky byli jako třída vyhlazeni římskou okupací, ale jejich odkaz žil dále v podobě potulných věštců, pěvců a léčitelů. Současný druidský revival trvá již tři století.

Druidové kresba 19.století

* * *

Okultismus (z latinského "occultus" - skrytý, tajný) je označen pro množství esoterických nauk, které byly rozvíjeny v Evropě na odkazu hellénistické, egyptské a předovýchodní magie. Mezi disciplíny tradičního západního okultismu se řadí zejména astrologie, Tarot, hermetická kabbala a alchymie. Moderní okultismus vyrostl na dědictví hnutí jako byl spiritismus, theosofie a různých okultních řádů, z nichž mnohé pokračují ve své činnosti dodnes. Mezi významné proudy současné magie patří chaosmagie neboli postmoderní magie, Stezka Levé ruky (Left-Hand Path), ceremoniální magie a další.

https://www.spolecenstvi.estranky.cz/clanky/okultismus.html

* * * * *

Vúdú

(pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskoutranskripcí vodou)je synkretistickénáboženství pocházející z karibského státu Haiti, který se také nazývá Sevi Lwa, "služba lwa". Obsahuje v sobě především prvky polytheistické tradice západní Afriky (hlavně náboženství vodun) a římského katolicismu. Je však také ovlivněno náboženstvím indiánskýchkmenů Karibů a Arawaků, svobodným zednářstvím, martinismem a dílem Eliphase Léviho. Obvykle je praktikováno zároveň s katolickým křesťanstvím, ale získalo popularitu i mezi vyznavači jiných náboženství.

Vúdú se také udrželo v haitské diaspoře. V Dominikánské republice a na Kubě tak vzniklo Vodu Dominicano a Vodu Cubano tvořící synkrezi vúdú, santérie a spiritismu. Rozšířilo se také do amerických měst, kde také vznikla specifická varianta Louisaina Voodoo.

Historie

Historie vúdú začala rokem 1697, kdy Španělé postoupili západní Hispaniolu Francii a ti do své nové kolonie začali dovážet černé otroky z Afriky. Kruté zacházení s otroky vedlo k častým vzpourám a útěkům, uprchlíci nacházeli útočiště v horách a vytvářeli komunitu Maroonů. V ní se zachovávaly původní africké tradice i víra. Začala být společně uctívána božstva různých afrických kmenů, například kmenů Fon a Ewe z Dahomeje (dnešního Beninu) nebo Jorubů z dnešní Nigérie. V této víře se objevily i prvky náboženství přeživších Indiánů, měly vliv například na obrazce vévé a představu oplzlých duchů mrtvých Ghede.Svůj vliv měl samozřejmě i římský katolicismus, protože podle Code Noir měli otrokáři povinnost křtít své otroky. Přestože otroci byli v křesťanské víře vyučováni minimálně, velký dojem v nich vyvolala katolická ikonografie, a tak vyznavači vúdú převzali svaté jako symboly svých lwa, třeba sv. Patrik s hadem se stal symbolem Damballaha a Mater Dolorosa symbolem Ezili Fredy.Někteří svatí byli sami považováni za mocné přímluvce a stali se prakticky pro vúdúisty lwa. Posledním vlivem bylo svobodné zednářství, jehož iniciační obřady nahradily tradici tajných společností v původní africké společnosti.

Duchovní stránka

Vúdú uznává jediného boha, kterého nazývá Bondye (z francouzského Bon Dieu "Dobrý Bůh"). Lwa, anděly a svaté považuje za jeho služebníky. Bondye stvořil svět, ale pak své dílo předal do rukou svých sluhů a je nyní vzdálený a nedosažitelný. Ačkoliv tento koncept bývá někdy označován za křesťanský tak odpovídá mnohým africkým náboženstvím z kterých vúdú vzešlo. Proto afričtí otroci snadno chápali úlohu svatých jako přímluvců u Boha v římském katolicismu. Většina vyznavačů vúdú se proto pokládá za katolíky.

Ústředním bodem vúdú jsou pak duchové zvaní lwa. Nejsou pokládáni za bohy, ale služebníky Boha, vyznavači vúdú jim slouží a na oplátku očekávají že oni budou sloužit jim. Lwa se dělí na několik rodin, kterých je pravděpodobně 21, mezi které patří především mírní lwa Rada, lwa Naga, prudcí lwa Petwo a duchové mrtvých zvaní lwa Ghede. Každý vyznavač vúdú má každý své duchy, z nichž jeden je každému jedinci nejbližší (tzv. met tet). Každý však může vyznávat i mnoho ostatních duchů a ani met tet nemusí být jeho hlavním duchem. Lwa však nelze vzývat libovolně, ale na základě povahy či osudu, jaké duchy vzývat lze zjistit při obřadu nebo ve snu. Jsou vzýváni také duchové pokrevních předků, někteří lwa jsou ostatně zbožštění lidé (například Agassou, někdejší král Dahomeje).

*

Kult

Většina vyznavačů není zasvěcena; zasvěcení není k službě lwa nezbytné. Zasvěcenci neboli kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností. Je jim svěřena hlavní role při službě všem duchům v dané rodině. Kněžím se říká houngan, kněžkám mambo. Níže postavení jsou "hounsi", zasvěcenci, kteří pomáhají kněžím při obřadech. Důležitou součástí kultu jsou také obrazce vévé a rituální chřestidla asson a cha-cha. Rituály se konají také ve svatyních zvaných peristyl.Haitská rodinná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež a jiná jídla. Obřad se zahajuje několik katolických modliteb a písní ve francouzštině; pokračuje litanií v kreolštině a některém africkém jazyce, jež se obrací ke všem evropským a africkým svatým a lwa, které domácnost uctívá; a poté následuje veršovaná modlitba ke všem hlavním duchům domu, zvaná priyé gine neboli africká modlitba. Po dalších úvodních písních přicházejí písně pro všechny jednotlivé duchy (první z nich je pozdravem duchovi bubnu zvanému hounto); začíná se rodinou Legba, pokračuje přes rodinu Rada a po přestávce začíná část bohoslužby věnovaná rodině Petwo, která končí písněmi pro rodinu Ghede. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví lwa a navštěvují shromáždění tak, že posedají jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý lwa vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady a duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.

V každém domě vyznavačů je vyhrazen jeden nebo více stolů předkům a lwa, na němž jsou obrázky a sošky, voňavky, jídlo a další věci, které mají ti kteří lwa rádi. Minimální vybavení představuje bílá svíce a sklenice vody, případně květiny. V den příslušného svatého či lwa se zapálí svíce, odříká modlitba Otčenáš a Zdrávas Maria a pozdrav Papa Legbovi. Ten otevře bránu ke konkrétnímu duchovi, se kterým se poté hovoří. S vlastními předky nemusí vyznavač hovořit prostřednictvím Papa Legby, protože jsou takzvaně "jeho krve".

*

Vúdú bývá často mylně považováno na základě různých pověr za temný kult a formu "černé magie". V lidovém povědomí je s ním spojená především představa zombie a propichování panenek. Zombie pochází už z původních afrických náboženství a na Haiti se jedná o nevýznamnou součást magických představ, která ostatně souvisí s činností bokora, černokněžníka, ne kněze vúdú. Používání panenek se objevuje v magii celého světa a to především pro léčení na základě určování tlakových bodů jako v akupresuře. V haitském vúdú se nepoužívají, ačkoliv Lousiana Voodoo je užívá. Do obecného povědomí se spojení těchto praktik s náboženstvím vúdú dostalo nejspíše prostřednictvím horrorových filmů.