Anička Janatková

nna Janatková (* 26. srpna 2001, Praha, Česká republika - říjen 2010 Praha) byla česká dívka, žákyně Základní školy Na Šutce v Praze-Troji, která byla pohřešována svými rodiči od 13. října 2010 a jejíž zmizení vzbudilo u široké veřejnosti obrovskou vlnu zájmu. Byla s neobvyklou intenzitou a za neobvyklého zájmu médií hledaná českou policií, armádou, Interpolem, informace o její osobě byly předány i policejním ústřednám v zemích Schengenského prostoru. Její ostatky byly 16. března 2011 nalezeny zakopané v téže čtvrti, kde bydlela a kde byla podle vyšetřování naposledy viděna.
V odpoledních hodinách ve středu dne 13. října 2010 přišlo na Policii ČR hlášení o pohřešování devítileté Anny Janatkové. Ta se měla kolem třinácté hodiny odpolední toho dne rozloučit při cestě ze školy se svými spolužačkami v ulici Pod Písečnou v Praze Troji. Domů už ale nedorazila, a tak její rodiče požádali Policii o pomoc.

Týž den večer se o pátrání a pohřešování dozvěděla média, která veřejnost informovala o ztracení dívky ve výšce 120 cm, s blond vlasy, která byla oblečena do šedé zimní bundy, fialovo-černé šály (tzv. Palestiny), tmavě modrých džínsů s červeno-bílým páskem, černých bot a na hlavě měla fialovou čepici s kšiltem. Policie začala prohledávat nejbližší okolí místa zmizení, především pak přilehlou zahrádkářskou kolonii, kde se podle informací médií zdržují bezdomovci a lidé závislí na drogách. Ještě ten den byla nedaleko místa zmizení policejním psem nalezena dívčina školní taška a láhev s pitím, obojí přikryté těžkou deskou, se kterou by dívka nedokázala pohnout.

Po uveřejnění její fotografie se na Policii začaly v následujících dnech obracet stovky lidí s tím, že Annu viděli. Podněty od občanů byly prověřovány, zveřejněn však nebyl žádný případný úspěch. Ředitel Základní školy Na Šutce Zbyněk Drozda uvedl, že se nejedná o problémovou žákyni a vyloučil možnost útěku z domova. Policie o den později od zmizení začala pracovat i s možností únosu dívky.

Ve čtvrtek, 14. října 2010, byli do akce nasazeni i psovodi a policejní helikoptéra. Policisté nadále prohledávali okolí ulic Pod Písečnou a Trojská, avšak bez úspěchu. Případ si v souvislosti s nalezenými věcmi devítileté školačky převzala kriminální policie. Pomoci s případem přijeli policii i psovodi ze Slovenska.

V sobotu 16. října 2010 se otec pohřešované Anny Miloš Janatka obrátil na TV Nova s tím, že skrze její zpravodajství nabídne případnému únosci 3,5 milionu korun, pokud dceru vrátí do poledne následujícího dne. Na výzvu však nikdo nereagoval a pan Janatka vyloučil, že by její případný únos jakkoliv souvisel s jeho podnikatelskými aktivitami.

Ve středu 20. října 2010 Policie oznámila, že zadržela podezřelého z Annina únosu. Ten Policii po výslechu navedl zpět do oblasti kolem Troji, kde příslušníci bezpečnosti a armády znovu prohledávali zahrádkářskou kolonii i s větším množstvím lopat, vidlí a žebříků. Povolán byl opět psovod a také hasiči. Podezřelého, který měl podle policie kriminální minulost, kriminalisté vzali na místo zmizení, ani jeho svědectví však žádný úspěch nepřineslo.

do pátrání se zapojili kromě policistů (viz foto) i spousty dobrovolníků

V pátek 22. října 2010 se na Policii ozval mladý muž, který v blízkosti místa hledání nalezl plyšového medvídka, kterého kriminalisté zařadili k důkazům.

O dva dny později, v neděli 24. října 2010, Policie dále prohledávala oblast Troji a Kobylis a vyslýchá bezdomovce, kteří se zdržují v zahrádkářské kolonii. Anna však ani k tomuto datu nebyla nalezena.

Dne 25. října 2010 Policie našla ve vyhledávací oblasti klíče, avšak nepotvrdila, ani nevyvrátila, zda-li by měly jakkoliv souviset s případem. Následně pak Policie uvalila na případ informační embargo. Později média psala o tom, že klíče, které ležely z nalezených předmětů nejblíže později nalezeným ostatkům těla, údajně také patřily Aničce.

Státní podnik Povodí Vltavy snížil v oblasti hladinu řeky Vltavy, aby mohly být lépe prohledány její břehy. Pozvolné snižování hladiny začalo ve středu 8. prosince 2010 v podvečerních hodinách po skončení plavebního provozu a pokračovalo až do ranních hodin 9. prosince.

Dne 16. března 2011 našla policie v Troji v zahrádkářské kolonii poblíž ulice Pod Havránkou, nedaleko dřívějšího nálezu klíčů, torzo těla se zbytky tkáně, které bylo identifikováno po prvotním ohledání, následné soudní pitvě a expertize téhož dne na základě shody vnějších znaků zbytků oblečení a vlasů, jako ostatky zmizelé Aničky. K potvrzení budou ještě provedeny testy DNA. Pitva prokázala, že Janatková byla zavražděna.

Tělo bylo nalezeno v místě, které již dříve bylo nesčetněkrát prohledáváno, poprvé hned 13. října, tedy v první den hledání. Policejní prezident Petr Lessy v rozhovoru pro rádio Impuls vysvětlil: "Tělo bylo pod povrchem země v jakési nestandardní hloubce. Tehdy nebylo v silách speciálních psů toto místo označit, je to mimo jejich schopnosti. Nyní bylo ve velmi malém prostoru odkryto divokou zvěří." Tato blíže neurčená divoká zvěř podle policejní mluvčí ostatky vyhrabala díky teplému počasí. a ostatky byly "poměrně hluboko pod zemí". V den nálezu ostatků policie testovala novou "3D technologii", která pomocí satelitního systému GPS sleduje pohyb policistů. Testování této technologie bylo důvodem, proč policisté znovu prohledávali již dříve prohledanou oblast, avšak s nálezem těla nemělo přímou souvislost. Jednou ze stop, která policii do této oblasti dovedla, bylo nalezení otisků podezřelého Otakara T. na pracovním nářadí u jednoho z rozestavěných domů v blízkosti.

Ve čtvrtek 24. března 2011 policie přiznala, že jáma označená policejní páskou, ke které lidé přinášeli svíčky a květiny, nebyla skutečným místem nálezu ostatků Aničky. Skutečné místo nálezu policisté zasypali, zahladili a neprozradili, a to z pietních i taktických důvodů. Policie tvrdí, že neví, kdo vykopal a označil falešnou jámu.

Ve středu 20. října 2010 Policie oznámila, že zadržela podezřelého z Annina únosu. V pátek 22. října 2010 se dle dalších informací však podezřelý, recidivista v majetkové trestné činnosti, na místě činu nacházel. Policii k němu zavedla stopa DNA, která byla nalezena na školní brašně Aničky. Jednalo se o pot, kriminalisté však sdělili, že se podezřelý na místě činu ukájel. To nakonec potvrdilo i zveřejněné video z výslechu. Podezřelého Policie obvinila ze zbavení osobní svobody, přesto se k činu nedoznal, i když podle detektoru lži má pravděpodobně se zmizením Anny něco společného. Kromě DNA ale proti obviněnému nebylo dalších důkazů, a tak byl propuštěn na svobodu s tím, že bude nadále vyšetřován na svobodě. V neděli 24. října 2010 Policie oznámila, že obviněný Ota či Otakar T. (dle Aktuálně.cz Otakar Tomek) pocházel z Mostu a své družce tvrdil, že jezdí do Prahy za zaměstnáním. Policii přiznal, že na místě činu byl. Po propuštění však zmizel, nevrátil se ani pro své věci, které měl ve strojovně výtahu jednoho z panelových domů v Ďáblicích, kde přespával.

Po nálezu těla policie podezřelého 41-letého Otakara T. znovu obvinila, tentokrát z vraždy, znásilnění, krádeže a též ze 17 dalších případů majetkové trestné činnosti v Praze a ve středních Čechách. Podezřelého zadržela mostecká kriminálka v hospodě v Luně v Mostě, kam chodil po práci, a poté jej převzal pražský policejní tým. Po zadržení odmítl vypovídat a odmítl zkoušku na detektoru lži (do té doby s policií spolupracoval).

Dne 21. března 2011 se v ranních hodinách v pankrácké věznici obviněný pokusil o sebevraždu oběšením. Poté byl ve vážném stavu převezen do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde se však již neprobral z bezvědomí a dne 23. března 2011 zemřel. Trestní stíhání podezřelého tak bylo zastaveno, ale vyšetřování případu pokračuje.

Irena Čubírková

Irena Čubírková (1923-1966) byla první ženou popravenou v Československu za kriminální skutky po roce 1945. Na podzim roku 1951 zavraždila s pomocí milence a jeho manželky svého muže Jána Čubírka a vraždu za jejich přispění nainscenovala jako nehodu, v roce 1964 pak zavraždila svého druha Ambroze Ščepku.

V roce 1951 žila rodina Čubírkových v Trutnově ve východních Čechách. Irena Čubírková často svého manžela podváděla s jinými muži. Ján Čubírko její nevěru ale zjistil. Irena proto pojala úmysl se jej zbavit. Do svého plánu zasvětila svého milence Václava Bernarta. Ke spolupráci se jí povedlo získat i milencovu manželku, které namluvila, že Čubírek si její nevěru vymyslel a že s jejím mužem nikdy nic neměla.

První pokus o vraždu nevyšel. Čubírková se pokusila manžela otrávit lékem Fluocit, který na Čubírka ale nepůsobil (jednalo se o lék na ženské potíže). Byl tedy vymyšlen další plán. Čubírková měla manžela vylákat na procházku do lesa, kde měl čekat Bernart, Čubírka omráčit a oběsit. Čubírek ale procházku odmítl a nevědomky si tak prozatím zachránil život. Až třetí pokus se podařil.

Dne 10. října 1951 byl Čubírek na nemocenské a volný čas trávil lakováním nábytku. Aby lak lépe schnul, chtěl do místnosti snést z půdy kamna a zatopit v nich. U souseda se dokonce sháněl po kamnových rourách. Tato skutečnost později přispěla k tomu, že policie uvěřila, že šlo o neštastnou náhodu.

Irena Čubírková nabídla manželovi alkohol s přidanými léky na spaní a Čubírek poté, co něco vypil, skutečně usnul. Čubírková zavolala Bernarta, který spícímu Čubírkovi rozbil hlavu, čímž jej usmrtil. Mrtvolu přenesli pod schody na půdu, ze kterých na mrtvého Čubírková s Bernartovou svrhli kamna. Vyšetřování bylo tehdy skončeno jako neštastná náhoda bez cizího zavinění.

V Trutnově žila Čubírková až do roku 1959, kdy se se svým druhem Ambrozem Ščepkem přestěhovala do obce Boleráz v okrese Trnava na Slovensku. Zde žili v areálu statku, Ščepko se staral o dobytek, Čubírková pásla. Příchod na Slovensko pro Čubírkovou znamenal jistý společenský sestup. V Trutnově žila vpodstatě životem dámy, v Bolerázu žila ve statku se Ščepkem, který měl hrubé způsoby a byl opilec. Ščepko jí v opilosti údajně několikrát vyhrožoval, že jí zabije a její hlavu hodí do záchoda.

Dne 7. prosince 1964 slavil Ščepko jmeniny a již od rána se opíjel. Večer toho dne v opilosti spadl ze židle a usnul na podlaze. Čubírková se rozhodla, že se problémového partnera zbaví nadobro. Dvakráte jej sekerou udeřila do hlavy, hlavu pak oddělila pomocí sekery, nože a sekáčku na maso od zbytku těla.

Tělo vměstnala do pece na chléb a zatopila v ní. Oheň udržovala celkem 35 hodin. Ze Ščepkova těla pak zůstal jen popel a několik ohořelých zbytků kostí. Tyto zbytky Čubírková vyhodila, od sousedů si vypůjčila nákupní tašku do níž vložila hlavu zabalenou v monterkách. I s taškou pak odešla na MNV nahlásit zmizení Ambroze Ščepky.

Pak odešla na nádraží a Ščepkovu hlavu pohodila na toaletě. Vlakem odjela do Trnavy, kde rovněž nahlásila jeho zmizení. Hlava byla na toaletě rychle objevena. Mezi vyslýchanými se octla i Čubírková.

Čubírková působila při výslechu nejistě a když pak vyšetřující našli na pohovce malou kůstku, o které expertiza prokázala, že není zvířecího původu, pojali podezření. Vyšetřovatelé také zjistili nebývale teplou chlebovou pec, ač byli ujištěni, že u Čubírků se domácí chléb nepekl. Čubírková se přiznala.

V souvislosti s případem v Bolerázu, byl exhumován hrob Jána Čubírka a opožděně provedeno zevrubné ohledání jeho ostatků. Prohlídka prokázala, že zranění, jež Čubírko utrpěl, nemohla za žádných okolností způsobit padající kamna. Čubírková se záhy doznala i k vraždě svého manžela.

Rozsudek nikoho nepřekvapil. Čubírková byla odsouzena k trestu smrti, žádost o milost byla zamítnuta a dne 28. září 1966 byla v Praze na Pankráci oběšena. Václav Bernart byl odsouzen na 15 let vězení, jeho manželka trestána nebyla, protože se prokázalo, že byla Čubírkovou a Bernartem tak zmanipulována, že si plně neuvědomovala co dělá.

zdroj

Jaroslav Papež

V neděli 5. června 1966 začala matka Josefa Neumanna svého tehdy 11 letého syna postrádat. Prohledala okolí, zašla i do pasáže kina Metro a nakonec zmizení svého syna nahlásila Veřejné Bezpečnosti.

Když nebyl malý Pepík Neumann nalezen ani druhého dne začala být situace velmi vážná a pátraní intenzivnější.
Bohužel ani přes veškerou snahu vyšetřovatelů nebyl chlapec objeven po několik následujících dnů a vše již nasvědčovalo, že se stal obětí násilného trestného činu.
Ve čtvrtek 9. června 1966 přijala Bezpečnost hlášení o šíření podezřelého zápachu v kině Metro. Po příjezdu na místo zkušení kriminalisté již dobře věděli, že zápach pochází z rozkládajícího se těla. Mrtvola byla nalezena v akumulátorovně zaházená nejrůznějšími předměty.Vyšetřování
Že se jedná o vraždu bylo patrné na první pohled. Nařízená soudní pitva prokázala pohlavní zneužití, 36 bodných ran a škrcení provazem v jehož důsledku nastala smrt. Když vyšetřovatelé zjistili, že mezi zaměstnanci kina je i Jaroslav Papež, dříve trestaný za pohlavní zneuživání malých chlapců, který měl navíc určen nástup výkonu trestu za předchozí činy v období 6 - 11.června 1966 a v inkriminovaný den v neděli 5.června byl na pracovišti přítomen a promítal, nabyli téměř 100% jistotu, že mají vraha.
Druhý den ráno, 10. června 1966 pět dní po vraždě, byl Jaroslav Papež zadržen při domovní prohlídce. Ukrýval se ve skrýši pod hromadou prken ve svém bydlišti v domku v Chodově, kde žil se svojí matkou. K vraždě se doznal.

Profil pachatele
Jaroslav Papež měl od svého mládí problémy s učením. Absolvoval pouze 7 ročníků základní školy a navíc s velice mizerným, podprůměrným prospěchem. Jeho poslední vysvědčení zdobily čtyři nedostatečné. Dále se vyučil košíkářem. Pedagogy byl však hodnocen jako skromný a tichý s přátelským vztahem k ostatním spolužákům. Kamarády však neměl.
Bohatá byla i jeho kriminální éra. Prvně se před vyšetřovtele dostal v září 1962 za osahávání 10letého chlapce. O rok poději se dopustil stejného činu, kdy vysvlékl 12letého chlapce, osahával jej a bodal jehlou do ruky. Další obět jeho zvrhlého sexuálního chování byl o deset dnů později další 10letý chlapec, kterého navíc škrtil. Toto počínání mu vyneslo v roce 1964 trest odnětí svobody ve výši jednoho roku s odkladem na tři léta. K tomu mu byla nařízena i ústavní protialkoholní léčba v jejímž průběhu mu byla léčba změněna na ambulantní.
Jenže přišel srpen 1965 a Papež spáchal další sexuální delikty na dětech. Přesto nebyl vzat do vazby, pouze byl jeho duševní stav předmětem zkoumání na psychiatrii v Bohnicích. Propušten byl v březnu 1966. O měsíc později by odsouzen nepodmíněně k 8 měsícům vězení, plus trest předchozí trest jednoho roku. Do vězení měl nastoupit právě v období svého posledního zločinu, tedy v období od 6. do 11. června 1966.

Co se stalo v osudný den
Osudný den, 5. června 1966 vypil Jaroslav Papež už dopoledne několik piv. Poté nastoupil do služby v biografu Metro, kde pracoval jako promítač. Okolo 14 hodiny si všiml, že v pasáži postává malý osamělý chlapec. Nalákal jej do kabiny pod záminkou, že odtud může sledovat nepřístupné filmové představení "Komisař Maigret zuří". Pak chlapce vysvlékl, začal osahávat, ostříhal jej a přitom se sexuálně ukájel. Poté začal chlapce bodat do celého těla s cílem jej usmrtit. Své počínání přerušil v okamžiku kdy doběhl filmový pás a lidé v sále začali projevovat svou nelibost a zřízenec kina na promítače zvonil. V tuto dobu chlapec ještě žil a snažil se doplazit ke dveřím. Po výměně koutouče však Jaroslav Papež svůj hrůzný čin dokonal. Vzal provaz, chlapce uškrtil a tělo odtáhl do akumulátorové šachty.
Zde jej později našli vyšetřovatelé.

Soud, rozsudek a trest
Brutální vražda teprve 11letého chlapce se sexuálním motivem šokovala celou českosloveskou veřejnost a to natolik, že soud obdržel během soudního líčení s Jaroslavem Papežem petici se 860 podpisy lidí, žádající pro něj trest smrti.Za své činy si u Městského soudu v Praze vyslechl rosudek odsuzující jej k trestu smrti. Papež se odvolal a tak případ brutální vraždy malého Pepíka Neumanna putoval před Nejvyšší soud. Z lékařského posudku vyplynulo, že vrah trpí sexuální deviací se sadistickými sklony. Jeho pohlavní vývoj byl zaostalý, na stupni psychosexuálního infantilismu. O své úchylce však Jaroslav Papež byl informovan a od lékařů upozorňován na možné důsledky po požití většího množství piva.
Soud tedy nakonec původní trest potvrdil. Trest smrti tak mohl, a také byl.

Olga Hepnarová

Olga Hepnarová (30. června 1951 Praha - 12. března 1975 Praha) byla žena, která v roce 1973 v Praze najela vypůjčeným nákladním autem na chodník - tramvajovou zastávku s úmyslem zabít co možná nejvíce lidí.

Narodila se jako dcera bankovního úředníka a zubařky. Ve svém dětství nikterak nevybočovala, ale postupně se u ní začaly vyskytovat psychické potíže, které se projevovaly neschopností kontaktu s lidmi. V roce 1964 se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu pomocí otravy léky. Posléze se zhruba rok léčila v psychiatrické léčebně v Opařanech.

Dne 10. července 1973 záměrně najela nákladním automobilem Praga RN do skupiny lidí na tramvajové zastávce v dnešní ulici Milady Horákové. Čin byl předem promyšlen a měl být odplatou vůči společnosti jako celku. Podle její pozdější výpovědi dokonce při prvním průjezdu kolem nástupiště svůj čin o několik minut odložila, protože na zastávce stálo příliš málo lidí. Ještě před svým činem zaslala dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa, v nichž popisuje důvody svého plánovaného činu.


V důsledku nájezdu nákladního automobilu zahynulo celkem 8 lidí (tři na místě, tři téhož dne a další dva v důsledku svých zranění později). Další oběti byly těžce či lehce zraněny.

V průběhu vyšetřování i procesu svůj čin nikterak nepopírala a dokonce se k němu hrdě hlásila. Znalecký posudek konstatoval, že netrpěla žádnou duševní poruchou a byla si plně vědoma svého jednání i jeho následků. 6. dubna 1974 ji Městský soud v Praze seznal vinou z trestného činu vraždy a vynesl rozsudek trestu smrti, který potvrdil Nejvyšší soud ČSR a posléze i Nejvyšší soud ČSSR, který sice její jednání překvalifikoval z vraždy na obecné ohrožení, ale trest smrti ponechal. Žádost o milost, kterou podala její matka, byla zamítnuta. Během procesu se vzhledem k době spáchání vyskytovaly i spekulace o politickém motivu činu a byla i velká snaha jej nalézt, ale nic nenasvědčuje tomu, že by nějaký politický motiv existoval.

12. března 1975 byla v pankrácké věznici v Praze popravena oběšením; stala se tak poslední ženou popravenou na území Československa.

V roce 2009 natočil Tomáš Weinreb krátkometrážní studentský film Všechno je sračka o Miroslavu Davidovi, který žil s Hepnarovou před jejím zločinem.

zdroj

Jiří Straka

Spartakiádní vrah - Jiří Straka, tak přesně novináři pojmenovali pachatele brutálních vražd v roce 1985 a to i přesto, že všechny skutky se staly ještě před zahájením spartakiády. Právě díky blížící spartakiádě byl vyvíjen tlak ze strany veřejnosti na rychlé zatčení nebezpečného pachatele.

Jiří Straka pocházel z úplné a spořádané rodiny, měl dva sourozence, bratr tehdy chodil do základní školy a sestra navštěvovala pedagogickou školu. Matka byla skladová dělnice DP Metro a otec zedník. V osmi letech byl Straka vyšetřen v Thomayerově nemocnici na psychyatrickém oddělení. Vyšetřění odhalilo syndrom psychomorického neklidu s neurotickými rysy a projevy.Vrahovi oběti
8. dubna 1985 okolo jednadvacáté hodiny se jeho první obětí stala třiadvacetiletá Alice P., kterou Jiří Straka přepadl v malém lesíku u sídliště Novodvorská v Praze 4. Oběť byla udušena a tělo podle závěrů pitvy vykazovalo známky sexuálního násilí.Druhá vražda se stala o necelý měsíc později 4. května 1985 krátce po půlnoci v Zelenečské ulici v Praze 8. Tělo třicetileté lékařky Věry F. mělo okolo krku silně omotané ramínko od podprsenky. Vzhledem k tomu, že bylo opět prokázáno sexuální násilí na oběti začali vyšetřovatelé obě vraždy spojovat.
To ten den ovšem nebylo všechno. Téhož dne před půlnocí byla přepadena další žena a to dokonce nedaleko místa druhé vraždy, což svědčí o neuveřitelné brutalitě a otrlosti pachatele. Napadená čtyřiadvacetiletá Vlasta š. měla štěstí a útok Jiřího Straky přežila. Straka později uvedl do protokolu, že mu připadala starší, než si původně myslel a proto se jí chtěl zbavit jako nepohodlného svědka.
Vlasta Š. se stala prvním svědkem, který mohl pachatele popsat. Bohužel žena nedokázala popsat útočníka podrobně a v podstatě uvedla pouze odcizené věci.
Puškinovo náměstí v Praze 6 se stalo 16. května 1985 místem čtvrtého přepadení a třetí dokonané vraždy. Jiří Straka byl v tomto případě důsledný. Na krku oběti nalezli kriminalisté čalounickou niť upravenou do katovské smyčky, obtočené ramínko od podprsenky a pásek od svetru. Celkem tedy tři škrtidla.
I v tomto případě nařízená pitva prokázala sexuální násilí.Policejní pátrání
Vyšetřovatele zaujalo, že pachatel útočí vždy před první pracovním dnem. To znamená na konci víkendu nebo ve svátek. Na místech činů nalezené stopy, zajištěné spermie i stejný způsob provedení pravděpodobně nasvědčovaly, že všechny činy má na svědomí jedna a tatáž osoba.
Na tělech obětí byly také nalezeny kovové částečky typické pro strojírenskou výrobu.
Vyšetřovatelé byli před blížící se spartakiádou pod tlakem. Možná i proto otevřeli starší případy znásilnění či sexuálního obtěžování. Zjistili, že je ze 17. února hlášeno obtěžování jiné dívky a to navíc v těsné blízkosti první vraždy.

Klíčový svědci a jejich výpovědi
Právě na tomto místě výše zmíňěného dne přepadl útočník dvacetiletou Milenu a začal ji šktrit. Dívka nepropadla panice a s útočícím Jiřím Strakou navázala hovor a přislíbila mu sexuální styk. I Straka se rozpovídal. Dívce vyzradil, že bydlí na internátě mimo Prahu a že je mu šestnáct let. Na více osvětlené a rušnější ulici začala Milena křičet o pomoc. Jiří Straka se zalekl a utekl. Svojí lstí si tak dívka patrně zachránila život.

Dalším důležitým svědkem se stala tehdy osmnáctiletá Ludmila. Tu tehdy na tramvajové zastávce oslovil mladík a nabídl jí doprovod. Ludmile svěřil, že chodí druhým rokem do účení ve Stohově u Kladna. Dívku doprovodil až před dům, kde Ludmila bydlela a začal ji nutit k sexuálnímu styku. Když dívka odmítla začal ji škrtit a vyhrožoval likvidací pokud se mu jej nedostane. Dívce se podařilo vysmeknout a zazvonila na několik domovních zvonků. Pachatel utekl. V tomto okamžiku měli kriminalisté jasno.Zatčení pachatele Jiřího Straky
Na základě těchto indicií samozřejmě nebyl pro policii problém najít zmíňěný internát ve Stochově ani dotyčnou osobu. Jistotu dodal i Ludmilin občanský průkaz nalezený ve skřínce Jiřího Straky. Již v policejním vozidle, které ho vezlo do Prahy přiznal první vraždu.


Dalším důležitým svědkem se stala tehdy osmnáctiletá Ludmila. Tu tehdy na tramvajové zastávce oslovil mladík a nabídl jí doprovod. Ludmile svěřil, že chodí druhým rokem do účení ve Stohově u Kladna. Dívku doprovodil až před dům, kde Ludmila bydlela a začal ji nutit k sexuálnímu styku. Když dívka odmítla začal ji škrtit a vyhrožoval likvidací pokud se mu jej nedostane. Dívce se podařilo vysmeknout a zazvonila na několik domovních zvonků. Pachatel utekl. V tomto okamžiku měli kriminalisté jasno.Zatčení pachatele Jiřího Straky
Na základě těchto indicií samozřejmě nebyl pro policii problém najít zmíňěný internát ve Stochově ani dotyčnou osobu. Jistotu dodal i Ludmilin občanský průkaz nalezený ve skřínce Jiřího Straky. Již v policejním vozidle, které ho vezlo do Prahy přiznal první vraždu.

Soudní proces a trest
Jiří Straka byl usvědčen ze tří dokonaných vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Tyto činy by v případě jeho plnoletosti pravděpodobně znamenaly trest smrti, avšak díky svému nízkému věku byl odsouzen k maximálnímu možnému trestu deseti let odnětí svobody.
Soud dále nařídil kastraci a po odpykání trestu ustavní léčbu v bohnické psychiatrické léčebně.
Na základě amnestie prezidenta Václava Havla byl v květnu 1994 Jiří Straka z vězení propuštěn a umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích. Zde se podrobil nařízené psychiatrické a sexuologické léčbě. Při pobytu ve vězení se podrobil kastraci, avšak chirurgický zákrok na mozku tak zvanou stereotaktickou operaci odmítl.
Na základě rozhodnutí opavského Okresního soudu byla Jiřímu Strakovi zrušena ústavní léčba a 24. prosince 2004 byl z opavské psychiatrické léčebny propuštěn.

zdroj

Kauza Orlík

"Pokaždé, když se zamyslím nad svou šílenou situací, uvědomím si, jak důležité je mít okolo sebe ty, kteří mi nepřestali věřit a stále mě drží při naději... Jinak bych se z toho musel asi doopravdy zbláznit !"

Ludvík Černý

Orlický případ je bezpochyby jedním z nejzávažnějších v dějinách naší kriminalistiky. Není proto divu, jakým způsobem byla v souvislosti s touto causou prezentována i moje osoba, neboť již počet obětí a způsob jejich likvidace musel v lidech vyvolat opravdu děsivé pocity...

Pokud však dostávám příležitost ukázat svůj příběh ze svého pohledu, byl bych nesmírně rád, kdyby se čtenáři těchto stránek dokázali alespoň na chvíli od mé démonizace v médiích odpoutat a zkusili vše vnímat očima člověka, který se již dvanáct let snaží tvrdit: "Nejsem vrah ! Vězní mne neprávem !"

Veliký dík tedy Kláruše i Dracuele, dvěma jedinečným mladým dámám, které mi svým projektem umožňují odhalit zákulisí případu... Skutečné dějství v tzv. orlické kauze... Pravdu o Ludvíku Černém...

Kdybych měl stručně shrnout své pocity, vyjádřil bych se asi podobně, jak jsem odpověděl jednomu našemu týdeníku, v souvislosti se ztvárněním mé postavy ve filmu Sametoví vrazi: "Představte si, že vás jednoho dne vytrhnou z vašeho, poměrně klidného, spořádaného života, bez jakýchkoliv objektivních důkazů vás obviní z něčeho, co jste neudělali, po celou dobu vás stejným neprávem vláčí tou největší mediální špínou, čímž s vámi trpí i všichni vaši blízcí, soud vás pak přes vaši nevinu pošle na zbytek života do těch nejtěžších podmínek našeho vězeňství a když už jste na úplném dně a myslíte si, že vám snad víc ublížit nemůžou, vznikne nějaký zcestný příběh, v němž vám k roli chladnokrevného a psychicky narušeného zabijáka, převrátí i skutečnou sexuální orientaci..."

Říkáte si, že to snad ani není možné ? Pokusím se vám tedy uvedené přiblížit fakty...

Možná málokdo ví, že když mě v roce 1995 zatkli, měl jsem prakticky čistý trestní rejstřík, poměrně slušnou práci ve společnosti Mercedes - Benz, šťastné manželství, právě se nám narodil syn... Prostě si dovoluji tvrdit, že jsem spořádaným životem opravdu žil !

Je sice fakt, že jsem se s těmi, kteří jak se později ukázalo, měli s tzv. orlickými vraždami co do činění, skutečně stýkal, nicméně s pácháním jejich trestné činnosti jsem neměl nic společného a veškerá obvinění, která proti mně byla v této souvislosti vznesena, plavala vždy jen na vodě... doslova !

Jak vám ukáže následující dokumentace, všechna má obvinění byla téměř výlučně podložena jen výpověďmi Karla Kopáče a Vladimíra Kuny... Osob, o jejichž věrohodnosti se dalo od počátku vyšetřování víc než jen pochybovat ! Ať už kvůli četným rozporům v jednotlivých výpovědích, či zaujatosti vůči mé osobě, se kterou se ani jeden ze jmenovaných nijak netajil...

Za nejkurioznější obvinění lze bezpochyby považovat to počáteční, ze dne 17.7. 1995, jež mi bylo sděleno v souvislosti s nálezem prvních, tehdy ještě neidentifikovatelných lidských ostatků v orlické nádrži... Toto obvinění bylo dokonce podloženo jen tvrzením jistého policejního informátora... Tedy způsobem, který neměl už vůbec žádnou právní váhu ! Obvinění mělo dokonce tolik nedostatků, že jej musel státní zástupce asi po měsíci mého trestního stíhání zcela zrušit ! Nikdo už se pak ale nepozastavil nad tím, že bylo na jeho základě prakticky nesprávné i mé vzetí do vazby !

Ludvík Černý byl odsouzen a doživotí, trest si odpyková ve Valdicích. Jak jsem zmínil, tak Karel Kopáč dostal 21 let, ale ve vězení se oběsil. Vladimír Kuna byl odsouzen na 25 let. Petr Chodounský byl odsouzen na 14 let. A Marie Meierová dostala 10 let.

Film

Tato kauza sloužila jako námět pro film Sametoví vrazi (2005), který režíroval Jiří Svoboda. Ve filmu si zahrál Michal Dlouhý, Jan Dolanský, Richard Krajčo, Alice Bendová. Doživotně odsouzený vězeň Jiří Kajínek, však v Černém nevidí tak velkou zrůdu, jak byl ztvárněn v tomto filmu.

Ladislav Hojer

www.expres.cz
www.expres.cz

Podle análů Muzea Policie Čr byl posledním popraveným v České republice pachatel brutálních vražd Ladislav Hojer. 3.října 1981 byla v Praze 5 nalezena mrtvola 51leté Anny Š.. Ležela na zádech, byla zcela nahá, měla roztažené nohy, kolem krku utažené dámské punčocháče a přes hlavu krajkovou košily.

Příčinou smrti bylo určeno udušení uškrcením, na těle bylo nalezeno mnoho oděrek a výrazné poranění genitálu. Policie ihned proto začala prověřovat sexuální devianty.Policejní pátrání a klíčový svědek
Vyšetřovatelé rozjeli rozsáhlé pátrání při kterém prověřily velký okruh podezřelích osob. Jejich pozornost zaujal i jistý Jaroslav D., uprchlík z psychiatrické léčebny. Ten při výslech promluvil o jistém Ladislavu Hojerovi kterého navštěvoval vždy, když se mu podařilo utéct z psychiatrické léčebny.
Podle Jaroslava D. mu Hojer při procházce Prahou 5 prý ukázal místo na kterém byla 3. října nalezena mrtvola ženy s utaženými punčochovými kalhotami kolem krku.
Kriminalisté měli tedy realativně jednoduchou práci. Ladislav Hojer se k vraždě přiznal. Kromě toho policie usoudila, že se patrně nebude jednat o první Hojerův zločin.
Úsudek byl správný. Ladislav Hojer se nakonec přiznal k vraždám dalších čtyř žen.

www.extra.cz
www.extra.cz

Další oběti
V Brně se Hojerovou obětí stala 30. ledna 1981 teprve dvacetiletá Ivana M. Jako v ostatních případech nastala smrt udušením avšak lékaři našli na tělě dívky jedenáct bodných ran, rozsáhlou řeznou ránu, která otvírala dutinu břišní a pánevní. Brutalita vraždy otřásla i zkušenými kriminalisty
Pozdeji se pachatel přiznal, že oběti uřezal oba prsy a zevní genitál. Ladislav Hojer dále vypověděl: "Tyto věci jsem nejprve uschoval do bundy, poté jsem je v igelitové tašce odvezl domů do Prahy a dal do lednice," upřesnil. "Týden jsem se pak ukájel na odříznutých orgánech. Potom jsem kusy těla uvařil ve slané vodě a část jsem jich snědl. Jelikož se to - hlavně kůže - nedalo jíst, zbytek jsem vyhodil. Stejně tak i hrnec"

První obětí se stala 9. února 1980 patadvacetiletá Ivona Š., kterou Hojer zavraždil ve vlaku jedoucím z Prahy do Děčína
Další hrůzný čin se Hojer spáchal na konci léta 1980. V tomto případě však zůstala navždy utajena totožnost oběti. Bezhlavé tělo se našlo až po roce v Ružínské přehradě u Košic. Mrtvola byla před vhozením do vody zatížena což definitivně znemožnilo její identifikaci.
Poslední - pátou obětí brutálního vraha Ladislava Hojera se stala 2. listopadu téhož roku třicetiletá Eva R.
Ladislav Hojer se postupně doznal k dalším napadením žen, které měl v úmyslu znásilnit.

Rozsudek a trest
Podle znaleckého posudku byl Hojerův intelekt sice nižší, objevovaly se u něho deviantní sklony, ale nic z toho nesnižovalo v době páchání trestné činnosti jeho schopnosti ovládat se.Za své brutální činy byl obsouzen k nejvyššímu trestu a popraven 7. srpna 1986. Před vykonáním trestu smrti se neuvěřitelně bál smrti, vzpouzel se, pokálel a dokonce zranil katova pomocníka, kterému zlomil prst.

zdroj

Hubert Pilčík

Politické změny po 25. únoru 1948 byly příčinou masové emigrace občanů z tehdejšího Československa. Odhaduje se, že po tomto datu odešlo do zahraničí 250.000 lidí. Hubert Pilčík ze Sence u Plzně zájemcům o emigraci nabízel, že je přes hranice převede. Na odlehlých místech je pak zavraždil a zmocnil se jejich osobních věcí a zavazadel. Počet jeho obětí se nikdy nepodařilo spolehlivě určit.

Ve večerních hodinách 6. března 1951 vypukl v opuštěné hájence "Lipovka" v blízkosti malé obce Nekmíř v tehdejším okrese Plzeň požár. Následující den při ohledání požářiště byly nalezeny značně ohořelé části lidského těla. Vzhledem k vysokému stupni ohoření tkání a kostí mrtoly vzniklo podezření, že tělo neznámého člověka bylo polito hořlavou látkou a zapáleno. V blízkosti ohořelé mrtvoly se pak nacházely předměty, která se i přes vysoký žár neroztavily - jedna velká kovová přezka od pánské obuvi, kovová výztuha do límce pánské košile a střepy skel dioptrických brýlí. Na krku mrtvoly byla nalezena část řetízku, jehož články měly tvar obdélníčků. Z těchto nálezů vznikla domněnka, že se jedná o pozůstatky muže.

Pitva prokázala, že se jedná o muže vysokého 170 - 175 cm ve věku kolem 50 - 60 let. Další nálezy soudních lékařů, zejména známky "vaření krve v tepnách" vyvolávaly domněnku, že muž uhořel zaživa. Bezprostřední příčinu smrti neznámého muže se však pitvajícím lékařům nepodařilo zjistit, neboť jak je v pitevním protokolu doslova uvedeno: "končetiny, tak i vnitřní útroby většinou chybějí". Další pátrání po totožnosti ohořelé mrtvoly bylo bezvýsledné.

požárem zničená hájovna Lipovka

Dne 20. července téhož roku obnažily děti, hrající se v písku v lesním masívu u obce Senec lidskou nohu. V plitkém hrobě se našla polonahá mrtvola ženy ve věku kolem 30 let v pokročilém hnilobném stavu. Kolem krku měla ovázaný provaz a z úst ji vyčníval roubík. Již z prvního pohledu na mrtvolu bylo zcela zřejmé, že byla zavražděna. Vzdálenost mezi nálezem ohořelé mrtvoly muže a zavražděné ženy byla kolem 10 km. Soudní lékaři zjistili, že tělo bylo v hrobě 3-5 měsíců a kriminalistům na jejich žádost předali pro účely pátrání dvě zubní korunky, zhotovené tehdy poměrně ojedinělou technologií zvanou "acolitová inlay" a chomáč vlasů zavražděné. Jeden z kriminalistů pak obcházel zubní lékaře a laboranty a předkládal jim zubní korunky. Koncem srpna 1951 poznal jeden z plzeňských zubních lékařů z předložených korunek svou práci a také uvedl jméno a adresu pacientky, pro níž ji zhotovil. Jednalo se o Renatu Balleyovou, narozenou 1. ledna 1920. Byla svobodná a pracovala jako fotografka v Plzni.

Dalším šetřením známých a příbuzných Renaty Balleyové bylo zjištěno, že hodlala ilegálně opustit Československo. Významný byl přesný popis popis Emanuela Balleye a jeho dcery Renaty, získaný od příbuzných a známých, který se shodoval s některými markantními znaky obou nalezených mrtvol muže a ženy u Nekmíře a Sence. Rozhodující pak bylo tvrzení jedné z příbuzných, že Renata Balleyová, její otec Emanuel Balley a jejich 12letá neteř překročili hranice a nalézají se v Bavorsku. Toto tvrzení doložila i několika dopisy z Bavorska, psané rukou 12leté neteře. Přiznala, že také měla zájem emigrovat a "převaděče" navštívila v jeho domku. V Senci pak přímo označila dům číslo 149, ve kterém bydlel Hubert Pilčík se svou manželkou.

Rozpor mezi zjištěnými fakty spojených se smrtí Renaty Balleyové a jejího otce a tvrzením o tom, že oba jsou za hranicemi společně s 12letou neteří mohl odstranit pouze "převaděč" Hubert Pilčík. K jeho osobě bylo zjištěno, že se jedná o důchodce s velmi dobrou pověstí. Sbíral léčivé rostliny, často chodil do přírody a podnikal dlouhé pěší túry. Měl rád ptáky a dokonce nedovolil ani porazit borovici, protože prý by ptactvo nemělo kde hnízdit. Tvrdil o sobě, že byl námořníkem a zachránil se při potopení lodi Titanic v roce 1912.

Začátkem září 1951 byl Hubert Pilčík zatčen způsobem tehdy zcela běžným. Dva příslušníci SNB v montérkách vešli pod záminkou výměny elektroměru do domku a když zjistili, že je Pilčík v domku sám, byl zatčen. Nutno podotknout, že v této době neexistovaly speciálně vycvičené zásahové jednotky a jak se později ukázalo, Pilčík byl skutečně velmi nebezpečný pachatel. Současně s jeho zatčením byla provedena domovní prohlídka, která Pilčíka usvědčovala z vraždy Renaty Balleyové i jejího otce. Kromě toho vzniklo podezření, že je pachatelem dalších vražd.


zdroj: JUDr. Miloslav Jedlička - kriminalistika.eu

zbraně nalezené v domku Huberta Pilčíka

V domku o třech místnostech byla nalezena 12letá neteř, která měla být v Bavorsku. Dále byly nalezeny čtyři zbraně, včetně samopalu. Mezi velkým množstvím šperků byly i šperky patřící zavražděné Renatě Balleyové. Prohlídkou kůlny byl nalezen maskovaný prostor, ve kterém byly uloženy kufry s oděvy, pánským i dámským prádlem a značné množství obuvi s různou velikostí. V hromadě popelu na zahradě byl nalezen ohořelý občanský průkaz na jméno osoby, která údajně chtěla opustit republiku. Kromě těchto věcí bylo zajištěno i dvanáct drahých dámských kožichů.

mučící zařízení Huberta Pilčíka

Zvláštní pozornost vzbudilo zařízení, nalezené v maskovaném prostoru chléva. Skládalo se ze dvou delších prken, opatřených řemeny a na jednom konci zvlášť upravenou bedničkou. Jak později Pilčík pod tíhou důkazů přiznal, tímto zařízením mučil neteř Renaty Balleyové. Aby se nikdo nedozvěděl, že ji u sebe přechovává, připoutal ji řemeny k prknům, a aby byl tlumen její případný křik, zhotovil na její hlavu bednu s dvojitými stěnami, které vyplnil hadry. Víko bedny opatřil kovovou trubičkou pro přívod vzduchu, kterou musela mít 12letá dívka během svého věznění v ústech. Tímto způsobem byla vězněna až 16 hodin denně po dobu asi dvou měsíců, aniž by mohla na záchod či se bránit proti dotírajícímu hmyzu. Jak později vypověděla, byla Pilčíkem nejen mučena, ale i pohlavně zneužívána. Pilčík ji také diktoval dopisy, které měly budit dojem, že jsou psány v Německu. Dopisy pak Pilčík roznášel příbuzným a známým zavražděných, kteří tak nabyli dojem, že přechod hranic Renaty Balleyové, jejího otce a neteře byl úspěšný. Za každý takový doručený dopis vyžadoval odměnu ve špercích.

bedna, do které přivazoval Pilčík hlavu 12leté dívky

Pilčík nejprve jakoukoliv účast na vraždách popíral. Přitom se ve svých výpovědích dostával do značných rozporů. Teprve pod tíhou důkazů přiznal, že 6. března 1951 vlákal Emanuela Balleye do hájenky "Lipovka" pod záminkou, že se zde setká s agentem, který ho převede za hranice. Pak mu doporučil, aby se před dlouhým a náročným nočním pochodem vyspal. Kyž Balley usnul, Pilčík gumovým obuškem opatřeným na jedné straně bronzovou kulatinou několikrát Balleye udeřil do hlavy, přikryl ho senem a slámou, vše polil ještě nějakou tekutinou, kterou našel ve dvou lahvích na půdě hájovny. Potom zapálil hájovnu a s věcmi oběti odešel v noci do Sence.

O jedenáct dnů později pod stejnou záminkou vylákal Renatu Balleyovou do lesního porostu za obcí Senec. Když se k němu otočila zády, Pilčík ji obuškem několikrát udeřil do hlavy, omotal ji kolem krku provaz, do úst ji nacpal roubík a pak zahrabal do písku. Její zavazadla a osobní věci si odnesl domů. K množství šperků, pánských a dámských oděvních součástek různých velikostí, kufrů a obuvi sdělil, že je dostával od lidí, které úspěšně převedl přes hranice...

Hlava Huberta Pilčíka


zdroj: JUDr. Miloslav Jedlička - kriminalistika.eu

Dále se Pilčík přiznal, že chtěl jako nepohodlné svědky zavraždit 12letou neteř Renaty Balleyové, dále její příbuznou, která měla zájem emigrovat do SRN a nakonec i svou manželku. Dokonce si stanovil den jejich smrti - 9. září 1951. V ten den však stihl spáchat ve věznici Plzeň - Bory jen sebevraždu. Oběsil se na dvou kapesnících. Vzhledem k tomu, že se v jeho domku našlo velké množství pánských a dámských oděvů, spodního prádla a obuvi všech možných velikostí a velké množství kufrů, lze předpokládat, že Pilčík usmrtil ze zištných důvodů více zájemců o emigraci. Tuto hypotézu podporuje i značné množství šperků zajištěných u Pilčíka. Šperky byly z nedostatku zahraniční měny totiž jediným možným platidlem československých emigrantů v cizině a sotva by je dávali Pilčíkovi jako odměnu za jeho "služby"...

Případ Huberta Pilčíka sloužil jako námět pro jeden díl seriálu "30 případů majora Zemana". Díl měl název "Bestie" a byl natočen v roce 1975 po vedením režiséra Jiřího Sequense.

Poznánka autora "Muzea zločinu":

Tuto fotografii v úvodu stránky vykradla redakce "Týden" a to přímo pod dohledem výkonného ředitele Daniela Köppla. Stalo se tak v 37 čísle na stránce 35, které vyšlo 5. září 2016. Autoři článku "Nejznámější vrazi české historie", pod kterým jsou podepsaní Ondřej Frej, Jakub Kvasnička a David Jaroš, vykradli z tohoto "Muzea zločinu" celkem 8 fotografií. Navíc Jednu fotografii s popiskem Martin Lecián, přiřadili pod portrét muže, který neměl s Martinem Leciánem zhola nic společného. Jen novinářům z "TÝDNE" je tedy asi jasné právnické přísloví psané latinsky "IN DUBIO PRO REO"... Ze čtenářů pak dělají doslova voly. Nic jim navíc neříká jedno z biblických přikázání - "Nepokradeš". Přitom kradou obázky a píšou bez studu o zločinech...


zdroj: JUDr. Miloslav Jedlička - kriminalistika.eu

Manželé Stodolovi

Jedním z nejotřesnějších případů z poledních let je případ sériových vražd, které spáchali manželé Stodolovi. 30.červenec 2010

Katastrofou zde není jen brutální, bezohledný a ziskuchtivý způsob vražd starých a bezbranných lidí, ale i trestuhodná nedbalost policie.Aféra, která se po zatčení a usvědčení vrahů v jejích řadách rozpoutala stále existenci celého kutnohorského vedení policie. Bylo prokázáno, že několika vraždám mohlo být zabráněno, kdyby vyšetřovatelé nepostupovali liknavě a několik případů neuzavřeli jako sebevraždy. Mnohé staré případy sebevražd bylo nutno znovu otevřít a zkoumat jejich souvislost s prokázanými sériovými vraždami.Manželé Stodolovi si vyhlíželi osamělé staré lidi, které ze zištných důvodů nejen vraždili, ale zvlášť brutálně i mučili, aby prozradili, kde mají ukryty peníze. Byli podezřelí celkem z jedenácti vražd a několika dalších trestných činů, které spáchali během pouhých dvou let.
Ani u soudu neprojevili dostatečnou lítost a neotřádala jimi ani přítomnost pozůstalých obětí. I když se v vraždám přiznali, vinu svalovali jeden na druhého a pokoušeli se každý pro sebe získat nižší trest.

Důkazem u soudu byla nejen jejich přiznání, ale rozbory DNA a celá řada dalších přímých i nepřímých důkazů. Soud přihlédl nejen k neobyčenému hyenizmu a brutalitě obou obžalovaných, ale i psychiatrickým posudkům, které jednoznačně vylučovaly jejich možnou nápravu. Oba byli odsouzeni na doživotí.Dana Stodolová se tak stala teprve druhou ženou naší novodobé historie, která byla odsouzena k tak vysokému trestu. Prokázalo se však, že byla spíše iniciátorkou a jednu vraždu spáchala dokonce samostatně.Případ je varující nejen pro veřejnost, která by se měla zbavit lhostejnosti ke svému okolí a věnovat větší pozornost zvláště seniorům, ale také pro policii, kam může vést nedbalost a liknavý přístup k plnění povinností. V tomto případě stál několik zmařených životů.

Manželé Janákovi

Doživotní trest dostali manželé Janíkovi za vraždu sběratele známek a za tři další plánované vraždy. Jde o nejvyšší možný trest od zrušení trestu smrti. V České republice si odpykává doživotí 49 vězňů.

Manželé Jaroslav (30) a Petra Janákovi (28) nalákali sběratele známek a mincí z Prahy na nabídku prodeje historických předmětů. Janáková sběratele zastřelila v autě do týla loni v srpnu během vyjednávání o ceně za věci, které neměli. Zavražděného pak Janák odtáhl do kukuřičného pole, kde ho později okradl o 36 tisíc korun. Zavražděný muž po sobě nechal ženu a dvě děti, obě ještě chodí do školy.

psali jsme: František Ringo Čech: Seděl v Ruzyni za přípravu ozbrojeného převratu jako vedoucí člen podvratné skupiny Tataři. Jeho božstvem byla lidská lebka Erastus

Manželé Janákovi měli velké dluhy. Ze zištných důvodů se podle soudu pokusili o nejméně další tři vraždy. Oba to ale popírají, stejně jako jejich komplic, který se podílel na přípravě dvou činů.

Začlenění Janákových do společnosti prohlásila znalkyně za velmi spíše vyloučenou - proto soud přikročil k doživotnímu trestu. Nad svými činy neprojevili lítost, více bezcitnou se jevila Petra Janáková - a byla to také ona, kdo zmáčkl spoušť.

Podobně jako jiná vraždící manželská dvojice - Stododovi (nejméně osm obětí), také Janákovi po zatčení házeli vinu jeden na druhého. Janáková použila osvědčenou kartu "domácího násilí" s tím, že byla údajně jen loutkou v rukou svého násilnického manžela. Janák naopak tvrdil, že vše řídila ona.

O další vraždu se pokusili společně s kompicem, ale oběť vyvázla jen zázrakem. Na svého zaměstnance uzavřeli životní pojistku, pak omámili rohypnolem v kávě a posadili do auta. Mohla to být takřka dokonalá vražda. Omámený řidič však sjel ze silnice a přežil.

psali jsme: Herec Vladimír Kratina: Rok a půl za výtržnictví ve vězení v Ruzyni. Přestože je chlap jako hora, schytal to od policistů i spoluvězňů

Další dva muži, jejichž vraždu Janákovi naplánovali, zachránila jen shoda okolností. Jeden se nedostavil na místo schůzky, neboť mu byl odebrán řidičský průkaz, druhý u sebe neměl peníze.

Rozsudek není pravomocný, oba se odvolali. Jisté naděje na snížení trestu by snad mohl mít Janák, který nikoho nezabil a dokonce tvrdil, že vraždy neplánovali a s výjimkou omámeného řidiče chtěli oběti jen okrást. Zbraň s sebou měla u kukuřičného pole jeho žena na obranu a vražda sběratele známek byla důsledkem okamžitého vznětu.

Soud také potrestal osmi lety odnětí svobody jejich komplice Martina Herzána, který se podílel na pojištění omámeného řidiče a plánoval s nimi další přepadení (které mohlo skončit vraždou).

V Českých věznicích pyká 49 doživotně odsouzených vězňů (46 mužů a tři ženy). Například manželé Stodolovi, vražedkyně svých čtyř dětí Romana Zienertová ze Širokého Dolu, vraždící prostitutka Jaroslava Fabiánová a další),

Autor: Ondřej Höppner - https://www.securitymagazin.cz/

Jaroslava Fabiánová

"Za dlouhou řadu let své praxe jsem se nesetkal se ženou, která by měla na svědomí tolik závažných trestných činů," říká kriminalista, detailně obeznámený s případem. Jaroslava Fabiánová má na svědomí tři brutální vraždy spáchané různými nástroji - od zednického kladiva po ševcovské šídlo. Smrt čtvrtého muže pak zavinila tím, že mu podala velké množství hypnotik, což jeho slabém srdce nevydrželo. Když k tomu připočítáme nespočet krádeží a příležitostnou prostituci, lze s tvrzením kriminalisty, že Jaroslava Fabiánová je v rámci kriminalistiky opravdu raritou, jen souhlasit.

​​Sérioví vrazi to nejsou jen muži, dokonce ni v České republice ne. Pojďte se s námi podívat na příběh jedné z nejhorších českých sériových vražedkyň. Jaroslava Fabiánová se narodila roku 1966. Co se týká jejího dětství, nebylo o něm zjištěno mnoho spolehlivých informací, ale sama Fabiánová se k němu vyjádřila: "Na svoje dětství vzpomínám ráda. V kolektivu jsem neměla problémy, neutíkala jsem z domova, netoulala jsem se ani nelhala. Byla jsem vlastně taková vzorňačka." Jiné zdroje však uvádí, že již během svého dětství byla několikrát znásilněna. Zlom v jejím chování však nastal až v jejích třinácti letech. V tomto období byla ona i její dva mladší sourozenci nechtěným svědkem rozpadu manželství svých rodičů. Ti po rozvodu o děti nejevili zájem a Jaroslava Fabiánová se bez rodičovského dohledu pomalu začala dostávat na šikmou plochu. Netrvalo dlouho a na řadu přišlo záškoláctví, krádení věcí spolužákům a s ním spojené zatvrzelé zapírání viny navzdory jasným důkazům. O něco později Jaroslava ztratila domov a tím se nadobro vytěsnila z dětského kolektivu. Tak si našla náhradu - ulici. Tam jako šestnáctiletá zapadla mezi partu cikánských vrstevníků, se kterými trávila většinu svého času. S touto partou se věnovala drobnější trestné činnosti a spolu s ostatními dívkami i příležitostné prostituci.

Výše popsaný způsob života byl jejím denním chlebem až do 20. 10. 1981. Toho dne potkal 78letý Vladimír Z. v Děčíně právě její. Starý muž si pravidelně zvával do svého podkrovního bytu mladé cikánské dívky a chlapce, které tam poté zneužíval pro své sexuální choutky, které u něj i přes jeho pokročilý věk přetrvávaly. Jaroslava věděla, že od něj mladiství za své "služby" dostávají peníze. Vidina zisku pro ni byla tak lákavá, že se s ním do jeho bytu vydala také. Tam se však ukázalo, že starý pán nebyl ochoten zaplatit tolik, kolik by se Fabiánové líbilo. To ji natolik rozlítilo, že Vladimíra Z. udeřila několikrát do hlavy zednickým kladivem, které našla v kuchyni. Poškozený se po úderech zhroutil k zemi, i přesto ale Fabiánová ve svém útoku pokračovala. Kromě ran kladivem mu navíc zasadila kolem 20 bodných ran nožem a ševcovským šídlem. Všechny tyto rány byly směřovány do obličej oběti. Poté, ve snaze najít nějaké peníze nebo cennosti, byt důkladně prohledala. Tím však poskytla kriminalistům cenné informace, neboť na místě činu zanechala daktyloskopické stopy v podobě otisků prstů a také trasologickou stopu v podobě otisku své podrážky v krvi poškozeného. Brzy po vraždě byla dopadena a díky uvedeným stopám i usvědčena. Za tento skutek a další majetkovou trestnou činnost byla jako mladistvá odsouzena soudem v Ústí nad Labem k 7 letům odnětí svobody. Na základě jejího odvolání byl však trest snížen na 4 roky a 6 měsíců.

Po odpykání trestu se Jaroslava Fabiánová vrátila ke své matce do Děčína. Práci si však nenašla, a proto se rozhodla cestovat po České republice a navštěvovat své příbuzné. Její cesty často vedly přes Prahu, kde se začala zdržovat a vrátila se k páchání trestné činnosti. Opět se živila převážně krádežemi a příležitostnou prostitucí. Druhou uvedenou aktivitu však povýšila a stala se z ní tzv. "uspávačka", což byla v devadesátých letech celkem často provozovaná trestná činnost (o této "živnosti" zpívá dokonce i Vilém Čok ve své písni "Holky rohypnolky"). Pro Fabiánovou byl tento nový způsob obživy výhodný nejen proto, že si vydělala více než prostitucí, ale také se vyhnula sexu s muži, ke kterým cítila odpor. Ten pramenil především z její lesbické orientace, dlouhá léta totiž žila s přítelkyní Marií. Scénář byl víceméně stále stejný. Svým zákazníkům před vykonáním soulože podala prášky na spaní, které jim nepozorovaně vmíchala do pití, a poté je pohodlně a nerušeně okradla. Jednou z jejích obětí se stal například i Američan Bob. Tomu prášky na spaní přimíchala do polévky a piva, a když se probudil, zjistil, že je chudší o 7000 US dolarů a elektroniku za 250 tisíc korun.

Šest týdnů po zdařilé akci u Američana se pokusila stejným způsobem okrást dva maďarské turisty. Stalo se tak na hotelovém pokoji, kde se popíjelo pivo z plechovek. Výsledek? Škoda kolem 150 000 korun. To ale nebylo to nejhorší! Jedním ze sexuchtivých mužů byl totiž nemocný kardiak pan Tibor, který po předávkování uspávacími léky zemřel. Za tento a další prokázané kriminální činy si Fabiánová o soudu vyslechla v roce 1996 verdikt - 10 let odnětí svobody nepodmíněně. Po odpykání dvou třetin trestu však požádala o podmínečné propuštění. Soud její žádosti vyhověl a zbytek trestu jí byl podmíněně odložen na dobu 7 let. Kromě toho jí byl udělen zákaz pobytu na území hlavního města Prahy. Brány věznice podruhé opouštěla 19. září 2001.

Jenže jak se říká, zvyk je železná košile a v té době pětařicetiletá recidivistka Fabiánová se vrátila do vyjetých kolejí. Dále žila stále tak, jak byla zvyklá, a pokračovala v drobné i jiné trestné činnosti. I přes zákaz pobytu dále jezdila do Prahy a přijela tam i 29. 5. 2003. Po příjezdu se potulovala v okolí autobusového nádraží Florenc, kde se náhodně setkala s třiaosmdesátiletým Augustinem K., který ji pozval do restaurace Šatlava. Restaurace se nacházela v domě, kde Augustin K. bydlel, a tak není divu, že jejich setkání bylo završeno pozváním Fabiánové do jeho bytu. Ta jej samozřejmě s radostí přijala. Jejich seznámení a průběh dne sama popsala takto: "bylo horko, čekala jsem ve stínu na tramvaj. Pan K. mě pozval na pivo. Pak jsme šli k němu domů, kde mi ukazoval fotky ze světa." Nový známý údajně ženě také nabídl nocleh. Prý ve vší počestnosti. Starému pánovi se pak údajně udělalo špatně, proto mu Fabiánová uvařila polévku a povídala si s ním. Na rozloučenou jí pak prý věnoval tři obrazy. Tak tedy zněla verze Fabiánové. "Ty obrazy mi dal Gusta. Sám je sňal ze stěny a vyřízl z rámu. Chtěl mi jen pomoci, abych mohla zaplatit nájem. Já ho nezabila, kdo ví, kdo přišel do bytu po mně!" tvrdila později u soudu.

Faktem ale zůstává, že dne 31. 5. 2003 Jaroslava Fabiánová telefonicky kontaktovala soudní znalkyni, které nabídla ke koupi tři obrazy, jenž byly vyřezány z napínacích rámů. Prostřednictvím soudní znalkyně se podařilo prodat jeden z obrazů do galerie za 10 000 korun, druhý údajně sama prodala za 2000 korun a třetí zahodila, protože byl vyřezáním znehodnocen. Kromě obrazů z bytu zmizelo i elektronářadí, které bylo majetkem syna poškozeného. Celková škoda tak činila 50 000 korun.

Dne 5.6. 2003 se šel do bytu v Praze Na Poříčí podívat příbuzný mající klíče. Učinil tak na žádost syna poškozeného, který pracoval v Německu a nemohl se několik dní otci dovolat. Augustina K. nalezl v pokoji za kuchyní bez známek života a na první pohled mu bylo jasné, že se jedná o vraždu. Muž byl usmrcen šesti ranami zřejmě kuchyňským sekáčkem. Ohledáním místa činu byly zjištěny stopy, které ukazovaly na Jaroslavu Fabiánovou. Dalším důkazem se stala výpověď svědkyně, která pachatelku identifikovala jako ženu, jež s poškozeným seděla 29. 5. v restauraci Šatlava. Proti Fabiánové též svědčil fakt, že prodávala věci pocházející z majetku oběti.

Než však byla odhalena a dopadena, stihla bohužel spáchat ještě jednu vraždu. Na počátku srpna 2003 nastoupila do nemocnice U Apolináře v Praze. Zde byla hospitalizována tři dny a po svém propuštění se místo cesty do Děčína opět potulovala po hlavním městě České republiky. Dne 8. 8. 2003 byla údajně na zástávce tramvaje oslovena Richardem S. a dostalo se jí od něj pozvání na diskotéku. O jejich seznámení nejsou známy žádné bližší informace. Nepopiratelnou skutečností ale zůstává, že večer skončili v jeho bytě. Jednatřicetiletý Richard S. žil s družkou, která léto trávila na chatě. Podle její výpovědi z této chaty odešel v noci z 8. na 9. 8. 2003 a již se nevrátil. Dne 10. 8. 2003 volal jeho ženě mistr s tím, že nepřišel do práce, což se ještě nikdy předtím nestalo. Znepokojená tímto neobvyklým telefonátem zkontaktovala svoji dceru a poslala ji do společného bytu v Průběžné ulici. Ta našla Richardovo tělo v koupelně. Bylo pobodáno mnohočetnými ranami na hrudníku. Ran bylo v tomto případě napočítáno 38! Z bytu se ztratilo 6000 korun, videorekordér a další drobnosti. Škoda se vyšplhala na 24 000 korun.

Ohledáním místa nálezu těla, které bylo současně i místem činu, policie zajistila stopy potvrzující přítomnost Fabiánové v bytě. Nejzávažnějším důkazem byl výtěr z pod nehtů poškozeného, kde byla zjištěna biologická stopa, z níž byla získána DNA pachatelky. Jak již bylo jejím zvykem, Fabiánová u soudu vše tvrdošíjně popírala. Přiznala sice, že Sýkoru v bytě navštívila, ale prý mu jen ukradla elektroniku, když se šel vykoupat. Soud ale důkazy považoval za dostatečné.

Podle soudních znalců má Fabiánová sice nadprůměrné IQ, ale trpí poruchou osobnosti. Soudní znalec označil Fabiánovou v posudku jako lesbicky orientovanou ženu s neodstranitelnou poruchou osobnosti: "Je vzácně bezcitná a zahleděná do sebe. Je egocentrická a vraždila pro peníze. Nic jiného než doživotí si nezaslouží."

Její sebejistá reakce mluví sama za sebe. "Jak si někdo může myslet, že bych se s prominutím při mé inteligenci vracela do bytu zakrýt trestný čin krádeže mnohem závažnějším trestným činem vraždy, za který mi hrozí mnohem vyšší trestní sazba?" V průběhu soudního líčení stihla slovně napadnout jak kriminalisty, tak státního zástupce, soudce i znalce. Všichni podle ní odvedli nedokonalou práci. "Ano, kradla jsem a uspávala. Ale nikdy jsem opravdu nikoho nezabila. Já mám ruce čisté," hájila se.

Jaroslava Fabiánová vystupovala u přelíčení jako sebevědomá žena, popírající veškerou vinu (což ostatně dělá dodnes). Slova o její nevinně však zůstala nevyslyšena a rozhodnutím soudu prvého stupně byla Jaroslava Fabiánová jako třetí Češka v samostatné české historii odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody (první byla dnes již mrtvá Miroslava Kukačková, kterou odsoudily k doživotnímu odnětí svobody německé soudy v roce 1998 a druhou ženou celkově a první v historii samostatné ČR odsouzenou na doživotí bylasériová vražedkyně Dana Stodolová). Odvolací soud poté dle předpokladů potvrdil, že jiný než doživotní trest u Fabiánové nepřipadá v úvahu. "Skutečně se jedná o výjimečný případ. Od 16 let žije kriminálním způsobem života a neštítí se ani takových praktik, jako usmrtit člověka za účelem získání finančních prostředků," uvedl předseda senátu Jiří Lněnička.

zdroj: /www.serialkillers.cz/

Romana Zienertová

Romana Zienertová (*1975) zabila své čtyři děti v domě v Širokém dole (Svitavy), kde bydlela s novým partnerem teprve tři dny. 2. září 2011 tři děti podřezala, čtvrté udusila polštářem. Pak se pokusila o sebevraždu oběšením, ale neúspěšně. Dostala doživotí.

S partnerem Jaroslavem měla dceru Romanu (†2 měsíce) a z předchozích vztahů děti Lukáše (†2 roky), Elišku (†4 roky) a Davida (†8 let). Je největší českou vražedkyní vlastních dětí v české poválečné historii.

Matka u soudu svému partnerovi a otci malé Romanky vykala a tvrdila, že za smrt dětí vlastně může on svým nevhodným chováním. Děti měla s různými partnery. S Jaroslavem se seznámila přes inzerát. Když se jim narodilo dítě (Romana), koupil dům v Širokém dole.

Tři dny po nastěhování podřezala dvouměsíční Romaně v kočárku v kuchyni krk, v pokoji pak zavraždila stejným způsobem dvouletého Lukáše a pětiletou Elišku. Děti byly pořezané také na rukou, jak se snažily bránit. Útoky prý byly vedeny brutální silou a matka se na ně připravila. Všechny oběti vykrvácely.

Osmiletého Davida chytila matka na půdě. Tam mu ucpala polštářem nos a ústa, takže se udusil. Po vraždách se pokusila o sebevraždu, když se pořezala a chtěla se oběsit nad tělem mrtvého nejstaršího syna.

"Při pokusu o navázání kontaktu se úmyslně před policisty propadla otvorem v dřevěné podlaze půdního prostoru do stodoly, kde po pádu zůstala nehybně ležet na zemi," uvedla obžaloba u soudu.

Během soudního procesu matka tvrdila, že si nic nepamatuje a zřejmě se snažila vyklouznout spravedlnosti předstíráním šílenství. Soud jí to neuvěřil. Při vynesení rozsudku vražedkyně omdlela.

www.blesk.cz
www.blesk.cz

Dům v Širokém dole, kde řádila Zienertová, má již nájemníky. Partner Jaroslav, kterému zabila dceru, už má novou rodinu.

Z důvodu údajné nepříčetnosti soud dva roky předtím v roce 2009 osvobodil matku z Hodonínska, která podřezala své dvě děti (†2) a (†6). Soud jí uvěřil, že nevěděla, co dělá a poslal ji na psychiatrickou léčbu.

V roce 2014 soud odsoudil na 22 let vězení matku, která zabila předčasně narozená dvojčata a novorozenou holčičku a zahrabala je ve sklepě domu ve Vlasaticích na Brněnsku.

Každý rok řeší policie nejméně čtyři případy, kdy matky zavraždí své novorozené děti. Celkový počet takových vražd však může být až několik desítek ročně. Tělíčka se totiž často ani nenajdou.

zdroj

Michaela Krajčová a Ján Moncoľ

Slováci Michaela Krajčová a Ján Moncoľ si odpykají 28 a 27 let za loupežnou vraždu manželů na Písecku. Výjimečné tresty jim pravomocně potvrdil pražský vrchní soud, který zamítl jejich odvolání. Dvojice své oběti ubodala v jejich mobilním domě a poté jim z bytu ukradla nejméně 400 tisíc korun.

Krajčová vinu popřela, Moncoľ se přiznal pouze částečně. Součástí trestů je také vyhoštění z Česka na neurčitou dobu.

"O tom, že se jedná o naprostou neúctu k lidskému životu, naprosto amorální chování a ze strany obžalované Krajčové o obrovský nevděk, nemá cenu dál polemizovat," uvedl předseda odvolacího senátu Jiří Lněnička.

Uložení výjimečných trestů zdůvodnil jednak morálním profilem obou obžalovaných, jednak tím, že brutalita napadení byla ve srovnání s obdobnými trestnými činy mimořádná.

Vražda se stala 7. ledna 2018 v osadě Jamný u obce Záhoří nedaleko Písku. Krajčová a Moncoľ navštívili manželský pár pod záminkou spolupráce při prodeji elektrospotřebičů.

Krajčová manžele znala z dřívějška, protože v minulosti pracovala u nich ve firmě a bydlela u nich. Podle svědků ji brali jako dceru, a to zejména manželka, která za Krajčovou ještě krátce před svou smrtí zaplatila dluhy u telefonního operátora.

Zdroj: https://www.idnes.cz/

Ruslan Mamin

Vinohradský řezník děsil Prahu na přelomu tisíciletí. Ačkoliv zabil "pouze" jednoho muže, objasnění vraždy trvalo dlouhé roky a k pachateli vedla zprvu jen velká náhoda. A ukázalo se, že se zeměmi třetího světa je velmi složitá spolupráce při vyšetřování vraždy. Vše na přednášce v Muzeu Policie ČR prozradil kriminalista Josef Lottes.

Bylo 30. října 1999 asi půl čtvrté odpoledne, když na policejní služebně zazvonil telefon. Volali pracovníci restaurace Radhošť. Bezdomovci, kteří prohrabávali kontejnery před restaurací, objevili v pytli lidskou mrtvolu. Hledali jídlo a modrý pytel na odpadky přelepený hnědou lepicí páskou ze zvědavosti roztrhli.

Jenže místo vyhozeného jídla bylo uvnitř pytle torzo mužského těla. O kus dál v plastovém kontejneru našli policisté pytel s mužským oděvem a v druhém mužskou pravou nohu s chodidlem, která byla oddělená v koleni, a pravou paži bez dlaně a prstů.

"Třetího listopadu mladý rybář vytáhl z Vltavy na Štvanici černou plátěnou tašku s nápisem Marlboro. Uvnitř byl opět modrý pytel na odpadky," uvedl kriminalista Josef Lottes, který byl v té době jedním z vyšetřovatelů pražské mordparty. V něm se nacházela mužská hlava, dvě dlaně zabalené v taškách Hornbach, levá paže a penis. "Aby se taška potopila, pachatel použil balík obkladaček od výrobce z Horní Břízy."

29. prosince byla v Dolanech na jezu na Vltavě nalezena levá stehenní kost - shoda s ostatky z Prahy byla jednoznačná. Podle pitvy došlo k vraždě z 29. na 30. října 1999.

Ostatky ze tří nálezů patřily jedné osobě, v databázi ovšem nebyly žádné shody otisků prstů. Policii lehce napověděla jen jediná věc - muž měl v dolní čelisti tři zuby ze žlutého kovu. Právě tato nefasetovaná zubní náhrada vyšetřovatele nasměrovala na východ - do bývalého SSSR a Mongolska.

Právě odsud pocházel Sergej Ovchinikov, o jehož pohřešování informoval Interpol krátce po objevení mrtvoly. Kriminalistům nejprve oběžník unikl, nakonec se k němu ale propracovali. "Fotografie mrtvého jsme poslali do Kyrgyzstánu, kde jeho manžela potvrdila, že skutečně jde o Ovchinikova," dodal Lottes.

Jenže toto potvrzení se z Kyrgyzstánu vrátilo po několika měsících až v říjnu 2000. A další spolupráce byla podobně složitá - jakákoliv komunikace s druhou stranou byla komplikovaná a vše trvalo příliš dlouho (další odpověď například přišla až v dubnu 2001).

Do Kyrgyzstánu byl vyslán úředník zastupitelstva z Kazachstánu (v Kyrgystánu totiž nebylo české zastupitelstvo). "Úředník kvůli sněhu nakonec v Kyrgyzstánu uvízl na dva měsíce..." Nakonec ale bylo potvrzeno, že jde o Ovchinikova, byly přiloženy i výslechy svědků - mezi nimi i jistý Ruslan Mamin.

Ovchinikov jel do Prahy prodat velké množství oblečení - s sebou navíc vezl 18 tisíc amerických dolarů. Právě Mamin a jeho manželka s ním jeli také. V Praze spolu pár dní bydleli a pak se jejich cesty rozdělily. Aspoň to tvrdil Mamin.

Vše ale bylo jinak - Mamin, mimo jiné bývalý plukovník KGB, a jeho syn Timur, který v Praze pobýval kvůli studiu, se po pár dnech urychleně odstěhovali z pronajatého bytu na Prosek. "Podle svědka se stěhovali s obrovskými taškami plnými oblečení, které chtěli rychle prodat," doplnil vyšetřovatel. Nakonec zemi opustili do měsíce od svého příjezdu. Všichni, kteří s nimi přišli do styku tvrdili, že působili, jako by před něčím utíkali.

V bytě, kde bydleli předtím, policisté i po třech letech od vraždy našli shodné obkladačky jako ty, které zatěžovaly tašku s useknutou hlavou. "Jenže byt byl v roce 2000 vymalován, a tak další možné stopy zmizely spolu s nepořádkem po malířích..."

Policie nakonec jako vraha skutečně uznala Ruslana Mamina - ve výpovědích jeho, jeho ženy a ženy Ovchinikova byly rozpory. "Ovchiniková navíc prozradila, že jí manžel v dopise přiznal, že Mamin v jednu chvíli na letišti zjistil, kolik sebou Ovchinikov veze peněz." Na Proseku, kde se Mamin později pohyboval, byl navíc první pražský Hornbach, v jehož taškách byly zabalené useknuté dlaně.

A motiv? Možností bylo více - žárlivost na Maminovu manželku (krátce po návratu do Kyrgystánu se s ním žena rozvádí, Timur navíc přiznal, že měl z otce také panickou hrůzu) nebo neshody Mamina s Ovchinikovem. Nejpravděpodobnější se zdá loupežný motiv.

Čeští policisté zaslali svá zjištění do Kyrgyzstánu, tam už byl Mamin stíhán pro další rozsáhlou neupřesněnou trestnou činnost. Padlo rozhodnutí muže soudit v jeho rodné zemi.

Podle všeho byl Mamin skutečně odsouzen. "Po převratu asi po dvou letech došlo na amnestie. Jenže místo civilizované amnestie jako u nás tam prostě jen otevřeli bránu věznice a všechny pustili ven. I vinohradského řezníka," uzavřel Lottes.

zdroj: blesk.cz