— Démoni —

Démon je nadpřirozená bytost, zpravidla zlovolného charakteru. Existenci démonů předpokládá řada náboženství a duchovních, především magických, tradic. Nauka o nich se nazývá démonologie.

Slovo démon vychází ze starořeckého δαίμων daímōn označující nižší božstvo či strážného ducha, zpravidla dobrotivého či neutrálního charakteru. Význam zlovolné bytosti získalo až v Novém zákoně a v křesťanství se tak označení démon počalo používat pro zlé duchy, cizí božstva, ďábly či padlé anděly. V tomtéž duchu jsou někdy jako démoni označovány zlovolné bytosti v jiných náboženstvích a tradicích jako jsou hinduističtí asurové, zarathuštričtí daévové nebo čínští yaoguai. Z křesťanského pohledu na démony také vychází západní okultismus a ceremoniální magie.

Jako démoni jsou někdy také označováni v duchu původního významu obecně nadpřirozené bytosti nižšího řadu než bohové, lze mluvit například o slovanských démonech či o lesních démonech. (Wikipedia)

Peklo a jeho hierarchie

Peklo je pojem vyskytující se v mnoha náboženstvích v souvislosti s vírou v posmrtný život. Často bývá zobrazováno jako apokalyptická krajina či podzemní království, kde dočasně či trvale trpí duše zemřelých za své viny.

Obvykle velmi konkrétní představa starověkých polyteistických náboženství o podsvětí (např. Hádova říše mrtvých) nalézá svou obdobu v abrahámovských náboženských systémech (především v křesťanství) jen částečně, symbol podsvětí peklo je zde chápán abstraktněji.

Přeneseně může pojem peklo označovat polosvět organizovaného zločinu či obecně místo, které přináší člověku utrpení. (Wikipedia)

Čert, jinak též ďábel

Nejdémoničtější bytost křesťanské démonologie pochází samozřejmě z mnohem hlubší minulosti (stejně jako arabští džinové). Z předkřesťanských mytologií přešla pod tuto firmu většina zlých démonů, další bytosti byly mezi ďábly přiřazeny později - nejznámější ďáblova podoba je v podstatě opisem vzhledu starořeckého boha Pana.

Obvyklá - a oficiální - teorie vzniku čertů je známá roztržka Stvořitele se svým prvním zástupcem Luciferem. Neúspěšný pokus o převrat skončil defenestrací - při pádu z nebeské výše nelze oblafnout fyzikální zákony a tak se padlí andělé zaryli hluboko pod zemský povrch. Tam si založili trucpodnik zvaný peklo - odtud pak vyráželi na svět pokoušet lidstvo. Ne nepodoben pojišťovacímu agentu, uzavíral čert smlouvy, podepisované lidskou krví.

Česká představa uvádí ďábla v lidské podobě, s kopytem (někdy bez něj, vždy však kulhajícího), není však jediná - čert na sebe bere nejrůznější podoby. A nejrůznější jména. S ďábly není legrace a jejich jméno bylo pro jistotu tabu. Proto celá křesťanská kulturní oblast stvořila desítky, možná stovky přezdívek. Každá z krajových odrůd čertů se v něčem lišila a o každé se samozřejmě vyprávělo mnoho příběhů, pověstí a legend. A právě proto tady a pro tuto chvíli skončím. Ještě se podívejte na čerty v akci, nacpávající hříšníky do kotlů a počkejte. Postupně se tu objeví odkazy na celou čertovskou armádu.

Takže tady jsou, pěkně podle abecedy:

Abigor, Agares, Akiabel, Amacarak, Armers, Arsu cani, Asaradel, Asmodaj, Asmodeus, Asmotheus, Astaroth, Astorah, Azazel, Baal, Balam, Barbatos, Barkajal, Belfego, Belfegor, Belial, Beltebor, Belzebub, Berlic, Bitru, Black Donald, Boruta, Bune, Byleth, Caym, Cerberus, Culicchia, Čerchmant, Čechman, Čerchan, Čermák, Černast, Červ, Červený mužíček, Červivec, Čmert, Dagon, Ďas, Decarabia, Don Martin, Don Pińol, Eligor, Farfanicchio, Farfareddu, Farfarello, Farfariello, Fistolo, Flauros, Forneus, Furfur, Glasyalabolas, Gomory, Gooseberry, Haures, Hebelfurch, Hutgin, Chamas, Jalbl, Kobal, Krampus, Legie, Lucifer, Lu cifru, Marchocias, Martinet, Mamon, Mazzamareddu, Mazzamauriello, Mefistofeles, Množství, Murmus, Naberus, Nedobrý, 'Ntatiddu, Nybbas, Old Nick, Orias, Oze, Paimon, Parasaco, Pursan, Racecotena, Rohatý, Runzefal, Sabnac, Salmac, Santu di Caulu, Santu di Pantani, Satan, Sukkor Benoth, Stolas, Sydonaj, Sytry, Tamuel, Tentennino, Tentillo, Tharung, Ticchi-tacchi, Verdelet, Zagam, Zaleos, Zardan, Zepar, Zlý, Zuppidu, Zwarte Piet

Obsah stránky


Abigor


(také Abigar, Eligos nebo Eligor) je jeden s nejvyš postavených válešných démonů křesťanské démonologie Zmiňuje se o něm ku příkladu Pseudomonarchia Daemonum, kterou napsal Johann Weyer.(čast díla De praestigiis daemonum, 1563), nebo v Ars Goetia (část Lemegeton Clavicula Salomonis, 17. století) a v Dictionnaire Infernal des Jacques Auguste Simon Collin de Plancy (1818).

Dle legendy jezdí na podivném tvorovy, který se podobá koni. Je zobrazován jako válečník s kopím, žezlem a vlajkou nebo také s hadem. Je mnohdy popisován jako kníže pekel, vládnoucí 60 legiím. Není náhodou, že je popisován jako válečný démon. V mytologii se popisuje, že vedl své legie s velkým uměním boje a díky své schopnosti předvídat budoucnost vyhrál nejednu boj.


Agares

(také Agreas) - vládne východní zóně pekla. Vládne 31. legiím. Způsobuje zemětřesení a učí sprosté mluvě. Je zobrazován jako bledý muž jezdící na krokodýlovi s jestřábem na ruce.


Asmodeus 

Asmodeus hebrejsky אשמדאי (Ašmodaj, Ašmedaj), řecky Ἀσμοδαῖος (Asmodaios) je démon, vyskytující se v deuterokanonické knize Tóbit a Talmudu, jakož i v různých spisech s okultní tématikou, kde bývá ztotožňován s negativními silami a zlem. Jeho jméno pochází s největší pravděpodobnstí z perštiny a to výrazu aēšma-daēva, tj. démon hněvu, který se vyskytuje v Avestě.Asmodeus je v knize vypodobněn jako démon, jenž je sexuálně přitahován k Sáře, dceři Reguela a o svatební noci zabíjí její manžele. Když takto zabije sedm novomanželů, chystá se zabít i Tóbita, který ovšem s pomocí anděla Rafaela Asmodea zažene do Egypta, kde je Rafaelem spoután. Asmodeus je v této knize vykreslen jako představitel zla.

Hluboce v duši zarmoucen zavzlykal jsem a dal jsem se do pláče. Se vzlykáním jsem se začal modlit: "Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda. Ty soudíš celý svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, pohleď a neodsuzuj mě za mé hříchy a za prohřešky z nevědomosti mé i mých otců, kteří před tebou zhřešili. Neposlechl jsem tvá přikázání. Vydal jsi nás za kořist, do zajetí a na smrt, za předmět posměchu, pomluvy a hanobení ve všech pronárodech, mezi něž jsi nás rozptýlil. Spravedlivé jsou jistě četné tvé soudy, které jsi na mně vykonal pro mé hříchy, protože jsme neplnili tvá přikázání a nežili před tebou v pravdě. Učiň tedy se mnou, jak se ti líbí, a poruč, aby mi byl odňat můj duch, abych byl vzat pryč ze země a stal se zemí. Lépe by bylo, abych zemřel, než abych žil, protože musím poslouchat lživá hanobení a mám velký smutek. Přikaž, Hospodine, abych byl vzat z této tísně; vezmi mě do místa věčnosti a neodvracej ode mne svou tvář, Hospodine. Lépe by bylo, abych zemřel, než abych hleděl na mnohou tíseň ve svém životě; dej, abych už neslyšel hanobení." 


Toho dne se v médských Ekbatanech přihodilo Sáře, dceři Reúela, že i ona uslyšela hanobení od jedné ze služek svého otce kvůli tomu, že byla sedmkrát provdána za muže, ale zlý démon Asmodaj je všechny zabil dřív, než s ní mohli manželsky žít. Služka jí řekla: "Ty své muže zabíjíš! Byla jsi provdána už za sedm mužů a po žádném z nich nemáš jméno. Proč si na nás vyléváš zlost za to, že tví muži zemřeli? Táhni za nimi, ať nevidíme navěky od tebe ani syna, ani dceru!" Onoho dne se v duši zarmoutila a dala se do pláče. Vystoupila na střechu do pokojíka svého otce a chtěla se oběsit. Ale rozmyslela si to a řekla si: "Což nebudou pak hanobit mého otce a nebudou mu říkat: 'Měl jsi jedinou milovanou dceru a ta se oběsila pro své zlé činy.' A přivedu svého starého otce v zármutku do podsvětí. Správnější pro mne bude neoběsit se, ale vyprosit si na Hospodinu, abych zemřela a nikdy už v životě neslyšela hanobení." V tu chvíli vztáhla ruce k oknu a modlila se slovy: "Požehnaný jsi, Bože milosrdný, a požehnané jméno tvé navěky.
V tu chvíli byla vyslyšena modlitba obou před slávou Boží. Byl poslán Refáel, aby oba uzdravil: Tóbita, aby zbavil jeho bílého zákalu, aby viděl svýma očima světlo Boží, a Sáru, dceru Reúelovu, aby dal za ženu Tóbitovu synu Tóbijášovi a osvobodil ji od zlého démona Asmodaje.  


Astaroth

Astaroth (také Astarot, Astarot a Asteroth), v démonologii , je koruní princ pekel . Je to mužská postava pojmenovaná po Canaanite bohyni Astarot .Jméno Astaroth nakonec odvozen z druhého tisíciletí před naším letopočtem z fénické bohyně Astarte , ekvivalent Babylonian Ishtar , a dříve Sumerian Inanna . Tato forma byla přímo popsaný na počátku řecké a latinské verze Bible, kde bylo méně zřejmé, že to byl ženský rod množný v hebrejštině.Vvelmi silný démon. V umění, v Dictionnaire Infernal , Astaroth je líčen jako nahý muž s opeřenými křídly, nosící korunu, držíc hada v jedné ruce, a jezdí na zvířeti podobnému drakovi . Podle Sebastien Michaelis , je to démon první hierarchie, který svádí formou lenosti, marnivosti a racionalizace filozofie. Jeho protivník je sv Bartoloměj , který může před ním chránit a bránil Astarothu v pokušení. 


Azazel

Azazel (hebrejsky: עזאזל, arabsky: عزازل Azazil) je v Tanachu (židovské Bibli) a také i v islámu nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl či ztotožňována se Satanem.V knize Leviticus (Lv 16) jsou popisovány obřady Dne smíření. Áron vzal od společenství Izraelitů dva kozly. Postavil je před Hospodina u stanu setkávání a mezi oběma kozly losoval: jednoho pro Hospodina, druhého pro Azazela. Kozel, na něhož padl los pro Hospodina, byl obětován jako očistná oběť. Na druhém kozlu byl vykonán smírčí soud: byly na něj vloženy hříchy Izraele a byl vyhnán k Azazelovi do pouště.
Podle židovského středověkého komentátora Rašiho Azazel v tomto případě není bytost, ale označuje místo jisté smrti, pravděpodobně srázu, ke kterému byl kozel zahnán. Někteří badatelé se domnívají, že Azazel je démon pouště (a tím i smrti) a jako takový přešel do judaismu.

Azazel je zlý duch. Podle midraše "Šemchazaj a Azazel" patřil k vůdcům skupiny padlých andělů z počátku existence světa a lidstva. Ženy učil líčit se a muže vyrábět zbraně, čímž je někdy brán jako ten, kdo na svět přinesl žárlivost, marnivost a svár. Podle midraše se i kvůli Azazelovu chování Bůh rozhodl zničit zemi potopou trvající 40 dní.


Baal / Bael

Jeden z princů pekla. Ba ʿ al j znamená "pán", který byl aplikován na množství bohů západě.
Byl uctíván Arameansem , který přinesl jeho uctívání do dalších částí Středomoří.V Bibli je uvedených libovolný počet místních božstev, žádné z nich se odkazovalo na Hadad, lidé začali považovat termín ne jako odkaz ale jako osobnost. Až do archeologických vykopávek v Ras Shamra a Ebla, které odhalili texty vysvětlující syrské pantheon, Ba ʿ al Zebûb byl často zaměňován s různými semitský božstvi jmenoval Ba ʿ al, v Novém zákoně se může odkazovat na ďábla nebo satana. 


Belfegor

V démonologii je Belfegor démon, který pomáhá lidem činit objevy. Svádí lidi navrhováním chytrých nápadů, díky kterým mají zbohatnout. Podle některých démonologů 16. století se jeho síla zvyšuje v dubnu. Biskup a lovec čarodějnic Peter Binsfeld věřil, že Belfegor láká lidi na jejich lenost.
Jméno Belfegor pochází z asyrského Baal-Peor, což je moabský bůh, k němuž se Izraelité připojili v Shittim a který byl spojován s prostopášností a orgiemi. Byl uctíván v podobě falusu. Coby démon je v kabalistických spisech popisován jako "zpochybňovač", odpůrce šesté sefiroty, "krásy". Pokud je přivolán, umí poskytnout bohatství a moc objevovat důmyslné vynálezy. Jeho úloha jako démona spočívala v zasévání sporů mezi lidmi a ve svádění ke zlu skrze rozdělování bohatství.
Belfegor byl zobrazován dvěma odlišnými způsoby: jako nádherná nahá žena nebo jako obrovský vousatý démon s otevřenými ústy, rohy a zašpičatělými nehty. Belfegor se také objevuje v Miltonově Ztraceném ráji a v Hugových Dělnících moře.
Podle pověsti byl Belfegor poslán z pekla Luciferem, aby zjistil, zda na zemi opravdu existuje něco takového jako manželské štěstí - tato zvěst se totiž dostala k démonům, kteří ale věděli, že lidé nebyli stvořeni k tomu, aby žili v harmonii. Belfegorovy zkušenosti na zemi jej brzy přesvědčily, že zvěst byla nepodložená. Tento příběh můžeme najít v mnoha raných dílech moderní literatury, odtud užití jména jako označení misantropa nebo prostopášníka.


Belial

Belial (také Be'lial, Belhor, Baalial, Beliar, Belias, Beliall, Beliel, Bilael, Belu, z hebrejštiny בְּלִיַּ֫עַל Bəliyyáal, také jmenován Matanbuchus, Mechembuchus, Meterbuchus ve starších skriptech) je jeden z čtyř korunních princů pekla a démon v Bibli , židovský apokryf a křesťanské apokryf . Jeho jméno je v některých kulturách používán jako termín  obrovské špatnosti a ničemnosti.
Etymologie tohoto slova je nejistá, ale je nejvíce obyčejně se překládal jako "postrádající hodnotu". Někteří učenci překládají jeho jméno z hebrejštiny jak "bezcenný" (Beli yo'il), zatímco jiní překládají jako "yokeless" (Beli ol ), "nemít žádné povstání" (Belial) nebo "nikdy ku dobru" (Beli ya'al). Jen několik etymologistů předpokládá, že je vymyšlený od začátku. 
V Goetia , je Belial popsán jako silný a mocný král - přes padesát legií,. Zjevuje se jako dva krásní andělé sedící v ohnivém voze. 


Belzebub

Belzebub (z hebrejského Ba'al Zebûb, בעל זבוב) je označení démona, jméno, které se někdy užívá jako ekvivalent Lucifera či Satana. Jméno se nejčastěji interpretuje jako pán much, protože lidé věřili, že hejna much, která je sužovala, musí být výplodem ďábla.
Je spojován s přespřílišným požíváním nápojů i potravin je považován za démona obžerství.
Belzebub je nejen jeden z nejznámějších ďáblů (spolu se jmény knížete nejvyššího, čili Lucifera a kolegy Satana se stalo i jeho synonymem celého pronároda) ale také jedním z nejstarších. Zaručeně existoval dávno před vznikem židovského náboženství. Hebrejský Ba' al zevuv či Ba' al-zebúb bývá označován za Pána much (odtud ilustrační obrázek), pokud jím kdy byl, pak rozhodně nevelel myriádám tohoto nepříjemného nemoci roznášejícího hmyzu při útoku na lidstvo, nýbrž naopak před ním chránil - ačkoliv epidemiologie starých národů nebyla na výši dnešní, jedna a jedna si už tehdy sečíst uměli a ochranou před mouchami se zabývala celá řada božstev (Zeus Apomnis, kupříkladu). Podle některých byl božstvem města Zebub,ale judaismus ho definitivně přejmenoval na Ba'al zvuva, čili Pána domu. Etymologie jeho jména je ovšem mnohem složitější, semitský kořen -zvl označuje hnojiště (arabské zivl), talmudské zabal pak nečistý. Pán domu také mohl vyjadřovat příslušnost k určitému domu, čili kultu, nebo eufemisticky označovat podzemní příbytek mrtvých či démonů


Caym

Caym je démon považuje vedoucí postavu pekla v germánské mytologii, podle některých autorů, ale není jisté, zda je to démon. Jeho původ není ale jasný, protože za normálních okolností není v běžné seznamu germánských mytologických bytosti.  To také mohlo znamenat že jeho jméno může pocházet z biblického Kaina. Dokáže napodobit hlasy všech zvířat a projevovat se v lidské podobě, kdy odpovídá na otázky. V umění   je líčen jako muž se zarostlými vlasy, vousy a knírem, ovládá meč, nosí náramky, a ukazuje divoký výraz, nosí kalhoty a boty .


Cerberus

Kerberos Κέρβερος latinsky Cerberus je trojhlavý pes, který střeží vchod do podsvětí a nikoho z něj nepustí. Podle jiných představ střežil především podsvětí před vstupem živých.
Bývá zpodobňován s třemi hlavami, dračím ohonem, na hlavách má místo srsti hady. Později se mu připisovalo i sto hlav, jedovatý dech a množství hadích hlav na šíjích.
Kerberos spatřil světlo světa jenom jednou, a to když ho vyvedl z podsvětí Héraklés při plnění dvanáctého úkolu. Mykénský král Eurysthea požádal Hérakla, aby mu přivedl Kerbera. S pomocí bohů se Héraklés dostal do podsvětí, byl vlídně přijat samotným Hádem. Ten mu dovolil Kerbera chytit za podmínky, že to dokáže holýma rukama. Kerberos se zuřivě bránil, avšak po Héraklově silném stisku slíbil poslušnost a následoval ho do Mykén. Když král Eurystheus spatřil strašného strážce podsvětí Kerbera, padl před Héraklem na kolena a prosil, aby příšeru odvedl zpět. 


Čerchmant

Čili v Čechách. Český čert je samozřejmě bytostí známou a díky vrozenému oportunismu Čechů v posledních staletích ani ne tak zápornou. Spíš hloupou, kterou dokázal podvést kdejaký prosťáček. Podle některých pověstí dokonce i kladnou postavou, trestající lidskou zlobu.Jinak se i u nás věřilo v proslulý pád z nebes, při němž dopad některých andělů zmírnila voda, ti se pak stali vodníky, případně skály (pěkně děkuji) a ti pak vzali za svou živnost lesních a skalních duchů.
Český čert se ve své původní podobě vždy podobá člověku. Ovšem kulhá, ať už bez zjevné příčiny nebo pro kopyto na jedné noze. Dalším poznávacím znamením jsou malé růžky ve vlasech, drápů na rukou se později čerti zbavit dokázali. Móda se po staletí neměnila, čeští pekelníci preferují černou případně chodí v zelené myslivecké uniformě. Samozřejmě je nadán umem změny ve zvíře - nejčastěji to bývá černá kočka, případně pes stejné barvy a ohnivých očí. Celoevropská ďábelská obliba v přeměně do kozla v České kotlině tak častá nebyla.


Stejně jako po celém světadíle, i u nás čerti postavili celou řadu staveb a provedli mnoho terénních úprav - postavili hrad ve Dvoře Králové, Ronštejně, mosty či brány v Lanšperku, na Dobříši i jinde. A zanechávali nejrůznější stopy, ať už v kamenech (Jihlava, Železná Ruda, Humpolec) či v podobě kamenů samých (Vyšší Brod, Stříbro, Velké Meziříčí). Také orali brázdy, vršili kopce, seznam by to byl dlouhý a zahrnoval několik desítek míst.


A proč zlý červ? Ďábel a čert jsou tabuizovaná slova a bylo je třeba nahrazovat opisy, jak už to je zvykem u mnoha jiných nepříjemností. V Čechách se tedy tomuto démonu říkalo:Rohatý, čerchmant, čechman, čerchan, čermák, černast, červ, červivec, čmert, jalbl, nedobrý, ďas či černý.


Červený mužíček

Čert čili ďábel na sebe bere různé podoby a různá jména. V Nové Vsi u Křemže to jako červený mužíček vzal s podobou bez fantazie. Žádná zvířata., kozli, kočky nebo kohouti, poctivé zrzavě chlupaté tělo se žlutými rohy na hlavě. A také výměnou za duši nic nenabízel, nikoho nesváděl, nehrál karty a nepodnikal v stavebnické branži. Objevoval se o půlnoci a koho chytil, tomu prostě bez řečí usekl hlavu. Teprve v polovině devatenáctého století, kdy počet obětí červeného mužíčka přesáhl místní poměry, postavili na místě jeho působení kapličku, jejíž existence vzala pekelníkovi chuť na strašení. 


Mefistofeles

J.W. Ghoete - Faust - V 1.prologu uzavírá Bůh s Mefistofelem sázku o Faustovu duši. Mefistofeles není prostým ztělesněním zla, ale spíše radikálním skeptikem. V prologu prohlašuje: "Té síly díl jsem já, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná." Faust touží po vědění, ale to mu nepřináší štěstí. Vyvolá Mefistofela a podepisuje s ním smlouvu - jestliže bude aspoň na okamžik spokojen, propadne jeho duše ďáblu; ten mu za to bude sloužit do jeho smrti. Mefistofeles Fausta omlazuje a seznamuje ho s Markétkou. Mezi nimi vzplane opravdová láska, s čímž pekelný kníže nepočítal. Tato láska končí tragicky, Markétce umírá matka a bratr a ona nakonec zabíjí Faustovo dítě. Markétka je uvězněna a má být popravena. Mefistofeles ji nabízí své služby, ona ho však odmítá a umírá.

Lilith

Lilith od Johna Colliera (1892)Filippino Lippi: Adam (1502), Freska, Kaple Strozzi, Santa Maria Novella, Florencie, Itálie - Lilith jako hadDante Gabriel Rossetti: Lady Lilith, 1868

Lilith (hebrejsky לילית, sumersky Lilítu - větrná žena) neboli Černá Luna patří do skupiny tří démonů v sumerské a mezopotámské mytologii, ovšem ani Sumerové se na přesném zrodu a životu příběhu o Lilith nemohou shodnout. 

Další zmínky o Lilith jsou znatelné i v jiných náboženstvích. "Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží!"

Podle mezopotámských mýtů i některých židovských gnostiků, kabalistů, mystiků, astrologů a spiritistů byla Lilith první žena. Tak jako Adam byla stvořena ze země. Z jejího spojení s Adamem vzešel Asmodeus a nesčetně dalších démonů, kteří sužují lidstvo. Vypráví se však, že spolu Adam a Lilith nedokázali žít v míru, neboť Lilith odmítla při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: "Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!"

A tak se jí chtěl Adam zmocnit násilím. Po nedlouhé době Lilith pochopila, že s ní Adam nebude nikdy jednat jako s rovnocennou bytostí, a v zoufalství vyslovila nevyslovitelné jméno boží, vznesla se a zmizela. Adam prosil Boha, aby mu ji pomohl najít a přivést zpět. Bůh tedy poslal tři anděly (archanděl Michael, archanděl Gabriel a archanděl Natael), aby ji našli a přivedli. Našli ji v blízkosti Rudého moře, kde se stala nevěstou démonů, a předali boží varování, že pokud se nevrátí, tak denně zemře sto jejích démonických dětí. Ona se však vzepřela a rozhodla se, že se nevrátí, a v důsledku toho se z ní stal zlý démon. Podle některých byl tento mýtus z Bible vyřazen, ovšem přímý důkaz není. Vzhledem k povaze a rozdílnosti textů (Lilith vs. biblický kánon) je představa o vyřazení Lilith z Bible považována ze velmi nepravděpodobnou a je držena spíše malými skupinami (gnostici, kabalisté...), nežli v Židovství/Křesťanství obecně či odborných kruzích (vysoké školy, učenci). Legenda také říká, že to Lilith byla oním hadem, který podal Evě jablko. Proto se v mnoha artefaktech můžeme shledat se zobrazením Lilith jako napůl ženy a napůl hada. Aby se Lilith pomstila za smrt svých dětí, zabíjela novorozeňata a rodičky. "Přísahám při božím jménu živoucím a jsoucím, že když zahlédnu vaše jména nebo znamení, nechám to dítě být." Odtud je zvyk psát jména andělů do medailonků malých dětí.

Podle pověstí se začala mstít tím, že vraždila novorozence, či sváděla ve snech muže a posléze je připravovala o rozum, nebo zabila. U kojenců se tomuto jevu říká "syndrom náhlého úmrtí". Dříve se věřilo, že u chlapců je rizikových prvních osm dnů života a u dívek prvních dvanáct. Dnes ovšem víme, že je tato doba o něco delší - asi sedm týdnů. Tento syndrom vede ke smrti dítěte bez zjevné příčiny. Po narození dítěte zřejmě ještě nefungují správně všechny důležité orgány a dítě umírá. Děje se tak většinou v noci, kdy dítě neruší žádné vnější podněty. Jeho dech i tep se zpomalí, jeho tělíčko začne pomalu chladnout, až nakonec zemře, snad jako by ztratilo vůli žít.

Někteří učenci vidí Lilith v Bibli, Izajáš 34:14 (Přesnější překlad výskytu tohoto hebrejského výrazu li-lith' v Bibli je ale Lelek).

Šířku škály možných překladů Izajáše 34:14 vidíme zde:

Překlad krále Jakuba, 1611, (AKJV): "Divoká pouštní zvěř se bude také setkávat s divokými zvířaty z ostrova a satyr bude volat na své kolegy, sama sova se tam bude také nalézat a najde pro sebe místo odpočinku."Bible kralická, 1613, (BKR): "Tam se budou potkávati spolu zvěř s ptactvem, a příšera jedna druhé se ozývati; tam toliko noční přeluda se usadí, a odpočinutí sobě nalezne."Americký standardní překlad, 1901, (ASV): "A zvěř z pouště se sejde s vlky, a divoké kozy budou křičet na své kolegy, ano, i netvor v noci se tam usadí a najde své místo k odpočinku."Český ekumenický překlad, 1979, (ČEP): "Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek."Překlad nového světa, 1984, (PNS): "A ti, kdo obcházejí bezvodé kraje, se setkají s vyjícími zvířaty, a dokonce i démon v kozlí podobě bude volat na svého druha. Ano, jistě si tam udělá pohodlí lelek a najde si místo odpočinku."Nová Jeruzalémská bible, 1985, (NJB): "Divoké kočky se tam setkají s hyenami, satyr bude volat na další satyry, tam Lilith bude číhat a hledat místo kde si oddychne."Překlad 21.století, 2009, (B21): "Setkají se tam příšery a hyeny, jeden na druhého běsi zavřeští; noční stvůra se tam usadí a najde odpočinutí."Nový mezinárodní překlad, 2011, (NIV): "Pouštní tvorové se setkají s hyenami a divoké kozy budou mečet k sobě navzájem, a všechna noční zvěř tam bude odpočívat a najdou pro sebe místa k oddychu."

Ačkoliv mezi biblickými znalci ve významu a správnosti překladu tohoto výrazu nepanuje shoda, můžeme vyvozovat, že výraz použitý v knize Izajášněkdy překládaný jako Lilith je pravděpodobně zvíře, které je aktivní i v noci, jako např. již zmíněná sova, lelek, netopýr (viz překlad jako upír), hyeny, nebo tvorové podobní kozám.

Lilith se v židovské démonologii označuje jako zlý duch, sukuba (succubus). Lilith není součástí Judaismu, ale tento příběh se vyskytuje v legendách Židů i některých jiných národů.

V domech kde pobývala rodička s novorozeným dítětem se na dveře věšely amulety s nápisem "Adame, Evo, pryč s Lilith!" Tato slova měla působit jako exorcismus proti Lilith a odradit ji od tohoto domu.

Mimo démonologii je mýtus o Lilith zkoumán též psychiatrií a psychoanalýzou. Carl Gustav Jung nebo Sigmund Freud poukazovali na to, že Lilith je succubou a tedy jedním z významných archetypů. Přiřazovali ji také významnou úlohu ve výkladu snů. V archetypální psychologické symbolice se její vliv v podstatě ztotožňuje s bohyní Měsíce, bohyní sexu a průvodkyní snů.

Význam má především její spojitost se strachem z neznámého, sexualitou, úmrtnostní nejmenších dětí v důsledku známých lékařských diagnóz, nebo jako vysvětlení poluce či zvláštního erotického snu.

V astrologii bývá ztotožňována Lilith s Černou Lunou. Její astrologické působení je převážně na bázi vnitřního já, "Id", ačkoliv může zároveň působit nejen v podvědomí, ale i fyzickým způsobem. Někteří astrologové Lilith dávají do souvislosti s tzv. Sestupným lunárním uzlem, což je matematicky zjištěný bod vztahující se k vnitřním zábranám nebo k minulým životům v případě učení o převtělování duší a ezoterického východiska v karmě.

Další o koho se Lilith zajímá jsou muži. Zjevuje se jim ve snu jako krásná, přitažlivá a smyslná žena, které nejsou schopni odolat. Ona je potěší, oni jí dají svou uvolněnou sexuální energii. Díky zájmu o kabalu v renesanci se obnovil zájem i o Lilith. V evropské literatuře nosila překrásné šaty, kterými sváděla muže. Známé jsou i pověsti, jak Lilith v šatech královny ze Sáby svedla ubožáka z Bornsu. O kabalistovi Josefovi de la Rejna se povídá, že se jí dobrovolně zaprodal.

Problém Lilith je velice spletitý. V sumerské mytologii byla dcerou bohyně Mehitabel a její obraz se s věky mění. Jak se společnost více a více přikláněla k patriarchálnímu obrazu, začaly postupně převládat v jejím profilu démonické prvky. U semitských národů z Mezopotámie byla Lilith nejprve podobna Lil, sumerské bohyni ničivých větrů a bouří. Poté však převládla židovsko-semitská morálka a Lilith splynula spíše s Lamaštu, čarodějnicí či ženským démonem, která byla podle pověstí vražedkyní dětí. Zde nabyla podobu okřídlené noční příšery, nebezpečného upíra a matky zlých duchů.

Podle Zoharu, hlavního židovského díla mysticismu, byl Adam původně oboupohlavní bytost. Z jedné strany vypadal jako muž a zdruhé jako žena. Poté člověka uspal, ženu od něj oddělil a chybějící část kde byli spojeni zakryl masem.

Podle kabbalistické knihy "Sefer Rasiel" byla Lilith vyjící ženský démon známý i jako Mejaleleth. Lilith chodí po světě s 480 zlými duchy a padlými anděly a bojuje s jejími sokyněmi, démonkou Machlath a její dcerou Agrath. Jiné legendy vyprávějí o jiné démonce jménem Namach. Lilith i Namach podle legendy souložily s Adamem a "seslaly na svět zkázu". Zohar označuje Namach jako matku démonů, zatímco Lilith za jejich vládkyni. "Lilith je považována za nezávislého ducha, který vybojoval vítěznou emancipační bitvu." Lilith neposlechla. Lilith se poté provdala za Samaela (levá ruka Lucifera) a stala se tak paní temnoty.

Succubus 

Succubus (pl. succubi; též succuba, sukubus; z latinského succubare, "ležet vespod") je ve středověkékřesťanské mytologii druh démona - astrálního upíra, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti. Působení succuba byla často připisována poluce. Slovo "Succubus" pochází z pozdější doby 14. století.

Někdy je succubus označován jako ženský démon, ale tato interpretace není jednoznačná. Démoni jsou obecně považováni za bezpohlavní[zdroj?] a i jméno succubus z "ležeti vespod" zdůrazňuje, že démon pouze vystupuje v ženské roli při pohlavním styku.

Mužskou obdobou succuba je incubus, démon, který svádí ženy a souloží s nimi. Vzhledem k zmíněné bezpohlavnosti démonů je možné, aby tentýž démon vystupoval v různých situacích jako succubus i incubus.

Otázka, zda jsou andělé (resp. démoni) schopni pohlavního styku s lidmi, a zda je tento styk podoby duševní nebo tělesné, byla předmětem zájmu středověké teologie. O succubech se zmínil například i Tomáš Akvinskýv Summa Theologiae i další autority, a jejich existence tak byla poměrně pevně zakotvena.

Zvláštního rozvoje se víra v succuby dočkala v průběhu čarodějnických procesů. Podle proslulé knihy Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) například succubi sbírali semeno mužů, se kterými spali, aby je následně incubi používali k oplodňování žen.[zdroj?] Styku s démonem (ďáblem) byla také přisuzována iniciační funkce[zdroj?] a mělo k němu docházet i na čarodějnických sabatech.

Motiv succuba se objevuje v knize Honoré de Balzaca Succubus aneb běs sviňavý ženský (v orig. Le Succube).

Tentýž motiv succuba (příp. incuba) lze nalézt v tetralogii Sergeje Lukjaněnka Noční hlídka.

Succubi jsou zmíněni i v tetralogii ságy Stmívání od Stephenie Meyerové, či spíše jen v ironii v díle Erik od Terryho Pratchetta.

Mezi succuby je možné řadit také rusalky (vodní nymfy) a meluzíny (duchové vody).