— Klinická smrt —

prožitek blízké smrti

Klinická smrt je charakteristická zástavou dechu a srdeční činnosti, která trvá přibližně 5 až 6 minut. Je to typ smrti, kdy CNS je stále funkční, ale činnosti srdce a dechu jsou zastaveny. V této době nesmí být organismus považován za mrtvý, neboť může být za určitých podmínek oživen. Většinou však dochází k odumírání jiných tkání buněk a to podle jejich citlivosti na nedostatek kyslíku.

V některých případech je však člověk schopen se vrátit zpět do své tělesné schránky a zpravidla ho tento zážitek ovlivní. Někteří lidé se vrací i s příběhem, který změní jejich pohled na svět a ovlivní jejich pokračující život

Mezi první studie patří studie Švýcara Heima, který po pádu v Alpách zažil klinickou smrt. Po této tragédii začal sbírat příběhy od lidí, kteří tento zážitek také prožili (lidé zasažení bleskem či elektrickým proudem, postřelení vojáci, rybáři, kteří téměř utonuli). Heimova práce naznačovala fakt, že 95 % případů se navzájem podobaly bez ohledu na vnější faktory. Zprvu se objevily zrychlené a mentální aktivity, náhlé uvědomění situace a také předzvěst své vlastní smrti. Poté se objevil prožitek nahlédnutí do existujícího života a po něm přicházející pocity uvolnění,vyrovnanosti a poklidu s tajemnými představami (setkání s božskými bytostmi nebo dříve zemřelými). 

Fáze 


Rezistence

Člověk si uvědomuje blízkost smrti, což v něm vyvolává úzkost až paniku. To vyúsťuje v úsilí aktivně zvládnout nebezpečnou situaci a bojovat se sklonem k upadání do pasivní rezignace. Ustane-li ohrožení, vzpomíná jedinec na tento prožitek jako na nepříjemný prožitek. 

Uklidnění

Jestliže ohrožení života dále přetrvává, ubývá obranných pocitů a nastává pocit uklidnění a blaženosti. Člověk může prožívat smrt poměrně klidně, někdy může být i přitahován ke smrti. Strach je nahrazen klidem a vyrovnaností. Akceptuje se rezignace a vědomí, že se nedá nic jiného podniknout .

Rozdělení fyzické a psychické formy

Jedinec se vidí mimo vlastní tělo, je přítomen jako aktivní a objektivní pozorovatel, který přijímá smrt lhostejně. Může se dostavit přehled stávajícího života, který je doprovázen příjemnými a silnými emocemi. Zastavuje se čas, člověk prožívá "sounáležitost" s vesmírem, poznává smysl lidské existence a existence vůbec, zaniká vlastní vůle a dochází k poznání jakési vyšší moci či zákonů. V tomto okamžiku, je-li proces nevratný, většina lidí umírá.

Prožitek blízké smrti

Klinická smrt je mimo jiné spojována s prožitkem blízké smrti (NDE), avšak NDE je vysoce závislý na klinické smrti. Často jsou prožitky komplexnější u těch jedinců, kteří byli ve stavu klinické smrti, než prožitky těch, kteří se smrti pouze přiblížili. A samozřejmě lidé, kteří byli ve stavu klinické smrti delší čas, došli dále, než ti, kteří byli resuscitováni brzy. 

Tento prožitek je definován jako zážitek opuštění vlastního těla, fenomén světla, dále panoramatický přehled dosavadního života a vliv zážitku na další život. Avšak někteří jedinci si po oživení na nic mimořádného nepamatují. 

zdroj

Příběhy

Všechno začalo opileckou rvačkou.

Mladistvá hloupost, pro kterou nemám jinou omluvu než své mládí. Náhle jsem ucítil opravdu silnou bolest. Potom jsem spadl do tunelu. Myslel jsem, že je to kanál. Chtěl jsem se dostat ven, začal jsem šplhat, ale stěny byly slizké a kluzké. A neskutečně páchnoucí! Když jsem se konečně vyškrábal ven, byly všude kolem mě automobily. Ambulance, policie. Dokonce hasičské auto. Dav lidí něco obklopoval.

Pamatuji si, že jsem kontroval, zda jsem čistý. Ačkoli jsem právě vylezl z kanálu, nebyl jsem ušpiněný. Šel jsem se podívat, na co všichni ti lidé koukají. Proč se tu shromáždili? A proč tu je policie a sanitka? Lidé mi nevěnovali žádnou pozornost - nevychovanci! I když jsem je prosil, neustupovali mi z cesty, neodpovídali na mé otázky. Konečně jsem se prodral dopředu a uviděl muže, kterého právě nakládali na nosítka. Tělo bylo tak zakrvácené, že nebylo možné rozeznat tvář. Otřesné! Naložili tělo do sanitky a vůz se rozjel pryč. A já náhle pocítil, že s tím člověkem mám cosi společného.

Naprosto zmateně jsem za ujíždějící sanitkou zakřičel: "Hej! Kam to jedete beze mě? Kam vezete mého bratra?"

A v tu chvíli mi došlo, že žádného bratra nemám. Ne. To nebyl můj bratr. To jsem byl já!

Na operačním stole se mi zastavilo srdce.

Lékaři mě varovali, že šance na úspěch operace je pouhých 5%. I tak jsem to risknul. V nějaký moment se při operaci mé srdce zastavilo. Vzpomínám si, že jsem uviděl svou babičku. Hladila mě po vlasech. Všechno jsem viděl černobíle, ale bylo jasné, že je to ona. Nehýbal jsem se. Nešlo to. To mou babičku znervóznilo, dostala o mě strach. Začala na mě křičet, volala na mě jménem. Třásla se mnou. Konečně jsem se vzchopil a otevřel pusu, abych jí odpověděl. Babička se na mě usmála. A já pod zády ucítil chladný operační stůl.

Viděl jsem tam spousty lidí.

Všichni směřovali jedním směrem, na vrchol jakési hory, odkud vyzařovalo jasné světlo. Všichni ti lidé vypadali normálně, stejně jako já. Ale já věděl, že jsou mrtví. Věděl jsem, že i já jsem mrtvý. V tu chvíli jsem dostal vztek. Proč to tak zbabrali? Kolik lidí je denně zachráněno, proč nezachránili i mě?

Náhle z davu přiskočila má sestřenka, která už je dávno po smrti. Řekla mi jen: "Deny, otoč se!"

Jmenuji se Dan, jen má sestřenka mi, když jsme byly ještě děti, říkávala Deny. Jako malá neuměla totiž mé jméno správně vyslovit. Úplně jsem na tuhle přezdívku zapomněl. Nikdo mi tak neřekl celé roky!

Poslechl jsem ji a otočil se. V tu chvíli jsem otevřel oči a viděl nad sebou tváře zdravotníků.

Viděl jsem dvoje dveře.

Vzpomínám si jen to, že jsem viděl dvoje dveře. Dveře to byly obrovské a zdobené. Jedny byly dřevěné a vyřezávané a druhé byly ukuté ze železa. Nějakou dobu jsem na dveře zíral... Nevím, co bylo dál.

Viděla jsem samu sebe na operačním stole.

Nad vším jsem se vznášela a sledovala sebe a doktory. Snažili se mi nahodit srdce. Vidím je, slyším je, ale oni mě ne. Vidím sestřičku, která bere do rukou ampulku, nalomí ji a řízne se do prstu. Po skle ampulky stéká kapka krve. A najednou je úplná tma.

Otevřu oči. Vidím obývák mých rodičů. Matku a otce. Maminka odkládá telefon a pláče, táta má tvář sklopenou v dlaních. A pak zase tma.

Znovu otevřu oči. Všude kolem monitory, hadičky, slyším pípání. Necítím vlastní tělo. Nemůžu se pohnout. Do zorného pole mi vstupuje sestřička. Ta, co si poranila prst o rozbitou ampuli. Mluví na mě. Říká mi, že jsem byla sražena autem, teď ležím v nemocnici. Říká mi, že brzy za mnou přijdou rodiče, že už jim volali. Konečně přicházím k sobě. Ptám se sestřičky: "Je váš prst už v pořádku?" Sestřička na okamžik oněměla úžasem. Později jsem se dozvěděla, že od té doby už uplynulo celých 5 dní. To, co jsem viděla, se ale vážně stalo.

Měl jsem umřít.

Do mého auta narazil obrovský vůz, kamion. Auto se během vteřiny proměnilo na šrot. Pamatuji si, že jsem si v tu chvíli jasně uvědomil, že teď umřu. Pak se mi ale stalo něco velmi zvláštního, pro co dosud nemám logické vysvětlení. Ležel jsem v krvi, ve zbytku toho, co bývalo mým milovaným autem, a čekal na smrt. A náhle mě obestřel podivný pocit klidu. Ale nebyl to jen pocit. Uviděl jsem ruce, které se ke mně natáhly oknem do auta, jakoby mě chtěly vytáhnout ven. Neviděl jsem tvář toho muže, ženy nebo kdo se to ke mně natahoval. Ale cítil jsem teplo a klid.

Bloudil jsem chodbami nemocnice.

Chodil jsem po chodbách nemocnice. Ale byla prázdná. Nemohl jsem nikoho najít. Bezradně jsem se posadil na chodbu. Byla mi zima. Náhle se přede mnou objevila sestřička, usmála se na mě, vzala mě za ruku a odvedla mě bludištěm chodem na jednotku intenzivní péče. K mému tělu.

Viděl jsem sám sebe

Pobíhal jsem po svém pokoji. Spěchal jsem. Čekal jsem na své přátele. Ale nikde nikdo. Slyším ale hluk za dveřmi. Šel jsem se tedy podívat, co se tam děje. Za dveřmi bylo mnoho lidí: někteří stáli, jiní seděli. Někdo křičel, jiní zas plakali. A já ležel mezi nimi na zemi. A byl jsem mrtvý.

"Ve skutečnosti jsem tady!" křičel jsem na všechny. "Podívejte se, já nejsem mrtvý. Tamto nejsem já. Jsem tady!" Ale nikdo se na mně nepodíval. Nikdo mě neslyšel. Všechny mé pokusy upoutat jejich pozornost byly marné. Vrátil jsem se do svého pokoje a přemýšlel. Znamená to, že jsem skutečně mrtvý? Co mám teď dělat? Další věc, kterou si vybavuji, je, jak jsem otevřel oči v nemocnici.

Poker se smrtí

Vidím své tělo. Dívám se na ně zvenčí. Cítím se lehce, klidně. Nic mě netíží. Jakoby ze mě spadla ohromná tíže. Vyšel jsem ven z pokoje a šel se projít. Uviděl jsem jakousi vedlejší místnost, kde seděli lidé kolem stolu a hráli karty. Přizvali mě a já s nimi chvíli pobyl. Žádná taková místnost ani lidé hrající karty v nemocnici samozřejmě nejsou...

Byla jsem teprve dítě.

Jak dnes vím, zastavilo se mi srdce. Ale tehdy jsem nevěděla, co se děje. Viděla jsem sebe samu nehybně ležet a cítila jsem neuvěřitelnou lehkost, kterou jsem doposud nikdy nezažila. Viděla jsem maminku, jak pobíhá kolem a křičí o pomoc. Běhala jsem za ní.

Ze vzpomínek doktora

Přivezli pacienta. Muže. Zástava srdce, klinická smrt trvala 51 vteřin. Už jsme nevěřili v záchranu, ale nevzdávali jsme se. A když srdce nakonec naskočilo a on otevřel oči, ze samé úlevy a radosti jsem se neudržel a hodně nahlas vykřikl: "Ano, Bože!"

Muž poněkud zmateně odpověděl: "Já... Ve skutečnosti jsem jen Petr."

zdroj

Jedním z těch, kteří se o svou zkušenost dělí bez okolků, ale vždy se vším, co k ní patří, je devětatřicetiletý Jan Boštík z Myslibořic u Třebíče. V roce 1988, přesně 11. srpna, když mu bylo sedmnáct, si zlomil po skoku do vody páteř a od té doby je trvale upoután na invalidní vozík. Více než pět minut pod hladinou vody nedýchal a zažíval něco, co patří spíše do světa fantazie.

Osudný den

"Toho dne jsem se s kamarádem Milanem jel koupat do řeky Orlice v Týništi nad Orlicí. Bylo mi sedmnáct let a studoval jsem střední průmyslovou školu v Hradci Králové. Rodiče mě ráno prosili, abych tátovi zajel do Hradce pro šrouby, ale já neposlechl a místo toho jsem chtěl jet za jednou dívkou, kterou jsem den předtím viděl v letním kině," vzpomíná Jan Boštík.

Bylo horko, takže se s kamarádem rozhodli, že si v Týništi zaskáčou do vody. Milan skočil první šipku a šel si lehnout na břeh. "Pak jsem se na kraj břehu asi ve výšce tří metrů postavil já a chtěl také skočit."

Stalo se však něco, s čím nepočítal. Ještě než se pohnul, cítil prý nutkavý hlas, který ho nabádal, aby neskákal, vzápětí naopak pokyn, aby to udělal. Přesto skočil. Skok ale nezvládl a do vody dopadl zcela nekontrolovaně. Prudký náraz o hladinu způsobil, že si okamžitě rozdrtil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel a porušil si míchu. Ve vteřině ochrnul a nemohl se jakkoli pohnout.

"Hned mi došlo, že klesám ke dnu. Chtěl jsem se pohnout a vyplavat, ale tělo nešlo ovládat. Ruce, nohy, prostě nic... Hladina se za mnou zavřela a já se jen díval nahoru na prosvítající oblohu. Byl to hrozný pocit beznaděje. Došlo mi, že mám poslední bublinu vzduchu, a až ji vydechnu, umřu."

A to se vlastně také stalo. Přesto měl Jan pocit, že je stále naživu.

"Byl jsem někde mimo a viděl své mrtvé tělo, jak leží na dně řeky. Při pohledu na něj jsem věděl, že mi patřilo, ale už jsem k němu nic necítil a tomu, proč nejsem mrtvý, jsem vůbec nerozuměl. Vzápětí jsem začal klesat jakýmsi černým prostorem, aniž bych to chtěl nebo jakkoliv ovládal, a pak jsem se ocitl v růžovožlutém prostoru. Věděl jsem, že tady jsem už byl a že tu jsem doma. Byl to krásný pocit a cítil jsem se spokojeně. Líp to popsat nedokážu."

Prožitky smrti

To, že se prožitky blízkosti smrti sdělují velmi těžko, pražskou psycholožku Lenku Čadovou nepřekvapuje. Je to prý stejné, jako když chceme vylíčit štěstí nebo radost. Ani to žádná slova přesně zachytit nedokážou. Co se však mezitím dělo na břehu? Kamarád Milan po více než pěti minutách Honzu z vody vytáhl a za chvíli ho už odvážela záchranka na anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnice v Hradci Králové. Život Jana Boštíka je od té doby chudší i bohatší zároveň.

"Chodil jsem rád po horách, lyžoval a jezdil na motorce, což dnes nemůžu. Kvůli tomu ale brečet nebudu ani nebudu mít depku. V duši mám klid, protože jsem přitom pocítil nekonečnou boží lásku, která mě provází dodnes." I to je součást tzv. klinické smrti.

Skeptici mluví o halucinacích

Prof. MUDr. Cyril Höschl popisuje, co si o takových zážitcích myslí věda: "Psychiatrie na ně stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, farmaky či drogami. Také k nim může dojít při tzv. hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi."

Při poklesu obsahu kyslíku v krvi jde podle lékařů o zúžení zorného pole, takže mizí periferní vidění. K nedostatečnému okysličování mozku dochází při zástavě srdce, a to má za následek produkci zcela reálných představ, jež pacienti popisují jako vlastní zážitky.

Mozek všech lidí má přitom totožnou strukturu, a tak existuje i názor, že jde o přírodní mechanismus, který umírání ulehčuje. V momentě smrti se totiž v těle uvolňuje hladina endorfinu, což je hormon zmírňující bolest. Ten však rozhodně nemá halucinogenní účinky.

Lékař Jiří Staňa z Jeseníku, který pětadvacet let jezdil se záchrannou službou, to však díky svým pacientům, jimž v sanitě zachránil život, tak jednoduše nevidí. "Nikdy nezapomenu na mladou, asi dvacetiletou dívku, kterou jsme vytáhli z havarovaného auta. Její spolujezdec na rozdíl od ní ještě jevil známky života, ale naložili jsme je oba a začali s resuscitací. Pak jsme je předali na ARO v Jeseníku a já na celou věc zapomněl," vypráví.

Jsem živá

"Asi po měsíci mě na špitální chodbě najednou pozdravila krásná dívka v županu. Usměvavá, na kluka ostříhaná, vůbec jsem ji nepoznal. Připomněla mi, že jsem ji před měsícem vezl v sanitě a jak jí dělalo dobře, když jsem ji přitom držel za ruku. Oponoval jsem, že přece byla v bezvědomí, ale pokračovala dál. Řekla, že si pamatuje, jak můj kolega při průzkumu nehody nejdříve navrhl, abychom ji nechali na místě, protože je mrtvá. Vysvětlovala mi, že mu hrozně chtěla říct, že není mrtvá, ale nešlo to.

Když jsem se zděsil, že to asi musel být příšerný pocit něco takového slyšet, prohlásila, že jí to naopak přišlo k smíchu... Nic ji nebolelo, neměla žádné potíže a celou situaci sledovala asi ze třímetrové výšky..." A podobných příběhů pacienti doktoru Staňovi vyprávěli víc.

Většina lidí se domnívá, že smrt je věčnou ztrátou našeho vědomí. Z výpovědí lidí se zkušeností klinické smrti ale vyplývá, že psýché neboli duše nebo také vnitřní já či vědomí přežívá, i když fyzické tělo zaniklo a fungovat již přestalo. Právě to bylo základem filozofie řady starobylých civilizací a kultur. Vysvětlení prožitků blízkosti smrti, jak se o tomto fenoménu píše v lékařských publikacích, rozděluje dnes nejen lékaře a psychology, ale i laickou veřejnost na dva pomyslné tábory.

Asi šedesát procent lidí zastává názor, že tyto zážitky jsou jen výplodem mozku a jsou způsobené především nedostatkem kyslíku, čili že jde o fantazie a halucinace. Někteří dodávají, že mozek ve chvíli umírání přináší silně pozitivní emoci jaksi automaticky. Asi čtyřicet procent lidí naopak tyto prožitky považuje za realitu toho, co se po smrti opravdu odehrává, ať se nám to líbí, nebo ne.

Zajímavé však je, že prožitky všech lidí, kteří se ocitli na prahu smrti a poté byli opět oživeni, jsou na celém světě napříč všemi kulturami i náboženskými vyznáními víceméně totožné. Všechny podstatné věci, k nimž dochází, se totiž opakují. Světově uznávaný psychiatr a filozof dr. Raymond Moody, autor bestsellerů právě na toto téma, hovořil se stovkami lidí s prožitkem klinické smrti, kteří ji přežili a byli navráceni zpět do života.

Uvádí, že tyto prožitky s nimi sdílejí i jejich nejbližší, jsou-li v té době v jejich blízkosti. A to i přesto, že ti jsou v tu chvíli zcela zdrávi, nejsou zraněni ani netrpí nedostatkem kyslíku. A stejně popisují tyto zkušenosti také děti. Jak je to možné?

Podle jedné ze studií měli všichni pacienti, kteří prošli zážitky tzv. klinické smrti, v krvi pouze mizivé množství kyslíku. Vědci z California Institute of Technology to však vyvrátili. Jejich pacienti měli při oživování dostatečné množství kyslíku, avšak mozek v tu chvíli nevykazoval vůbec žádnou aktivitu. Proto také vyloučili možnost jakýchkoli vzpomínek.

Otázky bez odpovědí

Ani dr. Ramyond Moody, průkopník zkoumání tohoto fenoménu, uspokojivou odpověď na otázku, co se děje po smrti, ještě nenalezl, přesto svými knihami podněcuje k přemýšlení. V polovině sedmdesátých let způsobil v odborném i laickém světě senzaci svou knihou Život po životě, která byla od doby svého vzniku v roce 1975 přeložena do třiceti jazyků a po celém světě se prodala v nákladu třinácti miliónů výtisků.

Prahu dr. Moody navštívil loni v září po dvaceti letech a na jeho semináři konaném v Novoměstské radnici a přednášce na pražském Výstavišti se sešly stovky lidí z celé republiky.

První minuty "po"

Svědectví tisíců lidí na celém světě jsou podle něj podobná. Vzápětí po klinické smrti následuje průchod jakýmsi tunelem. V dáli však vždy září velmi jasné světlo. Dr. Moody popsal zhruba patnáct opakujících se jevů. Na kolik z nich dojde, souvisí s tím, jak dlouho je člověk v bezvědomí. Po tunelu a objevujícím se světle prý následuje jakási retrospektiva celého předchozího života a setkání s příbuznými a přáteli, kteří již zemřeli.

Dr. Moody také tvrdí, že lidé ve stavu klinické smrti někdy vidí nějakou světelnou bytost, která jim naznačuje, že se musí vrátit, protože ještě nedokončili svůj úkol. Anebo tvrdí, že v jakýsi klíčový okamžik dostali na výběr: buď se mohou vrátit, anebo zůstat.

"Naprosto všichni chtěli zůstat, ale ti, s nimiž jsem hovořil, v pozemském životě přirozeně ještě pokračovali. Rozhodli se tak prý kvůli svým dětem, případně nějaké jiné osobě, které chtěli pomáhat." Jenže to už jsme opravdu v říši fantazie.

Člověk je najednou jiný

Psycholožka Lenka Čadová se s těmito zážitky na pomezí života a smrti setkávala nejvíce u lidí po resuscitaci, když pracovala jako klinická psycholožka v nemocnici.

"Dnes mi je klienti svěřují, až když ke mně pojmou důvěru. V jejich životech jsou vždycky mezníkem v kladném slova smyslu. Lidé se začnou víc zajímat o smysl svého života a rozvíjejí svůj duchovní potenciál. Také si uvědomují, že ne vše je tak přímočaré a jednoznačné, jak se na první pohled zdá."

Jan Boštík se po těžkém úrazu s trvalými následky musel naučit žít na invalidním vozíku. "Každé ruce, která mě operovala, hladila, oblékala nebo vozila, děkuju. Byla pro mě velkým darem stejně jako péče rodičů."

Dnes působí v Diakonii České bratrské církve evangelické a občas i jako laický kazatel. Loni se oženil a narodila se mu dcera Kristýnka. Se svou ženou, zdravotní sestrou, se seznámil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jsou spolu už třináct let, z toho osm let pracují v domově pro seniory v Myslibořicích.

zdroj 


Světlo na konci tunelu

Mnozí z nás, kteří se ocitli blízko smrti, hovoří například o tom, že měli pocit klidu a odpoutání se od fyzického těla - a viděli tunel se zářivým světlem na konci.

Právě na tuto značně kontroverzní oblast, známou jako NDE (Near-Death Experience) se nyní zaměřil tým vedený badateli z Belgie. Jeho členové analyzovali 159 zpráv a svědectví shromážděných Association for Near-Death Studies a Coma Science Group a zjišťovali, co umírající lidé zažívali nejčastěji a v jakém přesně pořadí.

Plných 80 % jedinců hovořilo o pocitu klidu, 69 % vidělo jasné světlo a 64 % se prý setkalo s jinou osobou. Pokud jde o posloupnost, 22% prohlašovalo, že nejprve se odpoutali od těla, pak následovala cesta tunelem, jasné světlo a nakonec pocit klidu. U jedné třetiny se jako poslední dostavil pocit návratu do těla.

"To naznačuje, že NDE zjevně pravidelně začínají dojmem odloučení od fyzického těla a končí po návratu do něj," komentoval to Charlotte Martial z University of Liège.

Je třeba dodat, že podobné výzkumy samozřejmě nejsou motivovány snahou dokázat existenci nějaké formy posmrtného života. Mohly by nám však pomoct lépe pochopit, jakým způsobem naše mozky vytvářejí pocit bytí naživu.

zdroj