— Nebe —

a jeho hiearchie

Ráj a Bůh

Ráj (hebrejsky: eden či edem) je v některých náboženstvích místo, kde po smrti existují duše spravedlivých a bohabojných věřících (v křesťanství ve věčné blaženosti, v islámu v rozkoši). Opakem ráje je peklo.

Je to součást jiného světa. Podle křesťanských představ byl ráj ztracen v důsledku prvotního hříchu, je symbolicky situovaný na Východě, který je také symbolem Ježíše Krista. Proto jsou křesťanské kostely zpravidla orientované tak, aby presbyterium (svatyně) a oltář směřovaly na východ, k ráji. Ráj (resp. Nebe) je cílem největších nadějí.

V Starém Zákoně nacházíme zmínky o ráji v:

  • Genesis 2:8 Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ,

V Novém Zákoně nacházíme zmínky o ráji v:

  • Lukáš 23,43 Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Někteří teologové si pomohli fintou, při které stačí posunout čárku: Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.

  • 2 Ko 12:4 Při uchvácení "do třetího nebe" vstoupil Pavel do "ráje".
  • Zjevení 2,7Z strom života, kteréž jest uprostřed ráje Božího.

Myšlenka ráje a pekla jako dvou aspektů - odměna a trest za pozemský život - vznikla z původních nediferencovaných představ o říši mrtvých pro všechny mrtvé bez rozdílu. Mezi nejstarší známé ráje patří staroegyptský ráj na svatých polích Aalu

JHVH - Jahve - Hospodin


JHVH (hebrejsky יהוה) jsou čtyři písmena (odtud pojmenování tetragrammaton, řecky τετραγράμματον), jimiž se v Tanachu (hebrejské bibli) označuje vlastní jméno Boží. Jelikož původní hebrejský text dochoval pouze tyto čtyři konsonanty, zatímco vokály nikoli, nelze původní výslovnost těchto čtyř písmen spolehlivě rekonstruovat. Židé a většina křesťanských církví vlastní jméno Boží raději nepoužívá jako výraz úcty vůči jménu Božímu. Naproti tomu například svědkové Jehovovi užívají vlastního jména jako projev důvěrného vztahu k Bohu. 


Bůh

Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost (mnohdy v abstraktním slova smyslu), obvykle považovanou za nesmrtelnou. V obecnější rovině se lze setkat s označením božstvo. Psaní Bůh s velkým písmenem se používá, pokud se tvrdí, že taková bytost existuje jen jedna (monoteismus).

Pokud náboženství zná více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně.

Křesťanství a jeho náhled

Kdo je Bůh?

Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají. Jiní proto, že "vědí příliš mnoho", než aby v něj mohli věřit. Někdo ho musí zapírat, protože má strach ze zkreslení a nejasné představy o něm. Jiní se mu vysmívají pro jeho domnělou neškodnost. Mnozí ztratili víru na bitevních polích, jiní zároveň s pohádkami svého dětství. Na druhé straně však najdeme bezpočet lidí, kteří jsou pro tohoto Boha ochotni položit život, kteří u něj hledají oporu, štěstí a naplnění.

Kdo je opravdu Bůh?

Jak se Bůh sám lidem zvěstoval?

Bůh dějin

Víra v nadzemské a božské mocnosti, v anděly a démony je stará jako lidstvo samo. Přírodní síly, mohutnost nebes, nevypočitatelné zvraty lidského osudu i temné hlubiny lidské duše byly od počátku branami, za nimiž lidé tušili nadzemské síly a mocnosti; strach i pocity štěstí podněcovaly lidi k bázni a úctě vůči těmto mocnostem. Z tohoto pozadí vystoupil zhruba kolem roku 1200 před narozením Krista Bůh Jahve, Bůh Starého zákona. Ten se zásadním způsobem liší od představ o bozích a démonech panujících v tehdejším náboženském světě. Tento Bůh je velmi těsně spojen s osobou Mojžíše a se skupinou "hebrejů" v Egyptě (hebrej = hanlivé označení okrajové společenské skupiny).

Již staletí před tím do Egypta přišly jednotlivé semitské rodiny, rody a kmeny. Do úrodného údolí Nilu je přivedl hlad a nouze. Přechodně se jim podařilo dosáhnout velkého vlivu a politické moci (kolem r. 1500). Za Mojžíšových časů (cca 1300 - 1200 př. Kr.) však již byli poníženi na otroky a nuceni vykonávat těžkou robotu.

Tento historicky doložený základ se odráží ve starozákonním příběhu Josefa (Gen 37,1-50,26). Možná vám k vytvoření lepší představy o této době pomůže, když si uvědomíte, že jen o několik let dříve žila "nejkrásnější žena antiky" Nefrititi (jejíž busta se nachází v Berlíně). Její zeť - Tutanchamón (proslulý díky bohatým hrobním nálezům) vládl před bezprostředním předchůdcem Ramsese II., za jehož panování došlo k exodu Izraelitů z Egypta.

Samotný Mojžíš měl zpočátku dobrý přístup k egyptské smetánce. V těchto kruzích se mu dostalo vzdělání. Když zabil egyptského strážce, který mučil jednoho z jeho hebrejských soukmenovců, musel Mojžíš uprchnout do poušti na Sinajský poloostrov. A v tomto pouštním čase se stane něco, co změní svět.
Ale bylo na to, co toto jméno slibovalo, také spolehnutí? Dalo se tomuto "novému" Bohu věřit?

Až dosud lidé k božským mocnostem chovali bázeň, naději a úctu. Tito bohové však zůstávali němí. Lidé se museli snažit vyčíst či vytušit jejich vůli z přírody a náhody nebo ji ovlivnit kouzly a magií. Z této rozpolcenosti mezi pochybností a důvěrou vystupuje Bůh Jahve. Zjevuje se Mojžíšovi. Zřejmě znáte biblické líčení této události, které toto setkání ztvárňuje obrazem s hořícím keřem. Co se tehdy stalo z "historického" hlediska, zůstává záhadou. Další průběh dějin však ukazuje, že se stalo něco rozhodujícího. Ve jménu Božím a z jeho výslovného pověření se Mojžíš musí vrátit do Egypta. Zde organizuje útěk. Daří se mu přesvědčit hebrejské otroky, že na tohoto "Boha z pouště" se lze bezpodmínečně spolehnout (srovnej Ex 1-15).

Mojžíš musel být obrovskou osobností, když se mu toto podařilo. Pro většinu totiž určitě nebylo lehké zaměnit "plné hrnce masa" a vymoženosti egyptské kultury za pouhý příslib svobody, který je s rozhodností vedl do pouště a do krajně nejisté budoucnosti. K tomu se družila skutečnost, že tváří v tvář faraonově vojenské převaze měl únik minimální vyhlídky na úspěch. Ale i samotná myšlenka na toto byla odvržena. A to vše se dělo s vírou v Boha Jahve. Kdo to vlastně Jahve byl?

Boží jméno

V orientální tradici označuje jméno zároveň osobitost, podstatu pojmenovávaného. Znát jméno znamená znát osobu. V Písmu je jméno Jahve zmíněno 6628krát. Vyloženo je však jen jednou prostřednictvím Mojžíše: "Jsem-který-jsem-já-který-tu-vždy-bude-pro-vás" - "Jsem-tady-pro-vás". To je Boží jméno, které charakterizuje jeho osobu (Ex 3,14).

Na počátku historie Boha s Izraelem se tyto otázky mohly, ba přímo musely objevit. Staletí po vyjití z Egypta byly tyto události zapsány. A pro tehdejší autory už bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že důvěra nebyla zklamána, zaslíbení je naplněno. Naděje se stala skutečností: Bůh je skutečný a takový, jak říká jeho jméno. "Ten, který je vždycky s námi." Za tím, co bylo zapsáno, stojí zkušenosti a svědectví mnoha generací. Ze záplavy událostí bylo vyzvednuto to nejpodstatnější: běh dějin je zachycen stručně a zjednodušeně. Zůstává přímočará historie, řetězec zázračných důkazů, že Boží jméno je skutečně víc než jen příslib. Bůh je takový, jak se jmenuje.

Tyto události jistě v hrubých rysech znáte: vyjití z Egypta, které se proti veškerému očekávání zdařilo (kolem r. 1200); záchrana před smrtí hladem a žízní na poušti; utáboření u hory Sinaj; uzavření smlouvy (srovnej Ex 19).

Následují léta putování pouští, boje a zkoušky. Zčásti mírovou cestou a zčásti v bitvách se podaří obsadit zaslíbenou zemi, dnešní Palestinu (zhruba do roku 1000 před Kr.). V té době je Izrael lidem bez ústřední správy. Je to volný kmenový svazek. Nemají společnou vládu, společnou obrannou politiku ani stálé vojsko. A přesto - ve chvílích nouze a ohrožení jsou tu najednou charismatičtí vojevůdci, spravedliví soudci, chytří vůdci i stateční vojáci. Prostí rolníci a pastevci dokáží obrátit zkušené profesionální armády na útěk. Nepotřebují monarchii, jako mají sousední státy - pro to mají jenom posměch (Sd 9,7). Jejich králem je Jahve (srovnej k tomu knihy Joz a Sd).

Izraelitům bylo jasné, že všechny tyto události se nedají vysvětlit jako pouhé náhody či štěstí, nelze je připisovat jenom na konto jejich šikovnosti. Za to, co mají a čím jsou, vděčí Jahvemu. Jahve žije - Bůh je s nimi. Jeho jméno je nezklamalo. Opravdu je pro ně vždycky tady! Bez něho by nebyl žádný Izrael, nebylo by osvobození z otroctví, záchrana, spása.

A především: toto všechno není žádné zdání. Jejich vědění o Bohu se zakládá na zkušenosti. Jeho zásahy jsou v historii prokazatelné. Víra není žádná fantaskní smyšlenka lidského mozku, ale hmatatelný život! Z života i utrpení Izraele lze vyčíst, že z hrstky bezmocných uprchlíků vytvořil Bůh jeden z velkých a mocných států přední Asie (říše Davidova a Šalamounova kolem l. 1000 - 900). To je však jenom jedna stránka dějin! Není prosta bloudění a zklamání. Izraelité zapřou Jahveho a obrátí se k pohanským bůžkům. Teče krev i slzy - také ve jménu Božím. Po náboženském a mravním úpadku následuje doba národního neštěstí: válka, prohry, rozpad říše, deportace, nové zatracení. Bible líčí tyto časy v obrazech manželské nevěry a smilstva (např. Ez 16). Avšak z temnoty těchto prožitků neustále proráží paprsek zralejšího a hlubšího poznání: Bůh je přesto věrný. Zkouší to pořád znovu. Dává nám vždy novou příležitost. Všechno tvoří opět nové. Tuto věrnost nelze měřit "běžnými měřítky"; za ní může být jediný motiv: láska (srovnej především 1 a 2Kr; 1 2Pa; Am; Oz).

Jak se Bůh zjevuje?

Možná se vám prozatím zdálo, že píšeme jenom o dějinách a životě Izraele a vlastně "ne tak docela" o Bohu. Ale mluvit o Bohu znamená mluvit o životě. Samotného Hospodina nikdo vidět nemůže (Ex 33,20), a přece ho svými smysly zakoušíme. Naše vědomosti o Bohu si žádní moudří lidé nevycucali z prstu. Tady jde o líčení zkušeností. Boží zjevení neboří zákony lidského myšlení a neruinuje náš rozum. Bůh spíše prostírá před zrakem věřícího člověka lidské osudy, události a příběhy jako "obrázkovou knížku". A když člověk dál přemýšlí o tom, co viděl, a pokouší se to uchopit myšlenkami a slovy, dospívá ke stále jasnějšímu porozumění. Tak vyrůstá ze života víra a vědomí o Bohu. A přece ani tehdy nevíme, kdo je to "Bůh ve své podstatě" či "Bůh jako takový". Poznáváme však, jak působí a co s námi činí. Přitom se jistě stane, že někteří jednotlivci, nebo i celé skupiny, poznávají klamně nebo jen částečně. Ale tyto "pochybné zdroje" nemohou překroutit konečný výsledek. Z celé řady jednotlivých zkušeností, které se vzájemně doplňují, vysvětlují a korigují, ze zkušeností celých rodin, kmenů a generací krystalizují poznatky, které jsou "pravda". Rozhodující je víra "celého Izraele". Neboť Bůh nejedná jen v dějinách, on se také skrze svého Ducha stará o to, aby stále přicházeli lidé, kteří ho a jeho vůli správně chápou a vykládají: ze stop a účinků usuzují na příčiny. K poznání o Bohu a jeho vůli docházejí pozorováním lidí, které proměnil, které vede a miluje - i "zasahuje".

Tak vznikají knihy Starého zákona, o nichž jsme přesvědčeni, že se v nich odráží Duch Boží.

Jak mluvit o Bohu?

Je docela očividné, že takovéto zkušenosti a poznatky, tuto "životní moudrost" nelze vyjadřovat pomocí matematických vzorců. Kdokoliv ve svém životě zakusí Boha, nemůže o něm vypovídat, aniž by zároveň nevydal všanc vlastní život a prožívání.

Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat. Připadá nám vhodnější mlčet. A pokud už chceme nebo musíme promluvit, jak to jenom říct?

Proto nás nepřekvapí, že se bibličtí autoři nejrůznějšími způsoby pokoušejí všechno to ve vlastní podstatě nevyslovitelné přeci jen nějak vyjádřit. Stále znovu přitom sahají k obrazům a srovnáním. A když jim to může pomoci, pomáhají si bez váhání i mýty, legendami a pověstmi o bozích z okolního pohanského světa - tento materiál pak samozřejmě prohlubují a upravují z pohledu víry. Riskují jednostrannost a vyhýbají se nejasnostem. Mluví v protikladech, aby naznačili, že žádný pojem Bohu opravdu neodpovídá.

Tehdejší autoři nemohli tušit, že s největšími problémy se budou o zhruba tři tisíce let později potýkat křesťané. Lidé tehdy věděli, že ať se vyjádříme jakkoliv, Boha stejně neuchopíme. Měřeno Boží skutečností, jsou všechny výroky nedokonalé a nedostatečné. Jen tak můžeme pochopit, že Izrael striktně trval na zákazu jakéhokoliv zobrazení Boha. Protože každý pokus o ztvárnění Boha musí vést k nedorozuměním a dezinterpretacím. A i pouhý pokus zbavuje Boha jeho zásadní odlišnosti a důstojnosti. Proto si později Židé vůbec ani nedovolí vyslovovat Boží jméno. A přece je Izrael na druhou stranu schopen o Bohu mluvit, a to s přímočarostí, nad níž se dnes často zhrozíme. Zdánlivý rozpor je ve skutečnosti v obou případech přiznáním: Nedokážeme o Bohu odpovídajícím způsobem vypovídat. Ale tím spíše nedokážeme mlčet.

Vzdálený Bůh

Bůh v Nebi

Děti se často ptají: "Kde bydlí Bůh?" A rodiče odpovídají: "V nebi." A všichni podvědomě předpokládáme, že toto nebe je nad námi. Sice víme, že tím není myšleno modravé ovzduší. Ale přeci jen je pro nás velmi těžké, abychom se ubránili představě nějakého konkrétního místa, když se modlíme: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Rozum musí vždycky znovu tuto představu opravovat.

Nebe neznamená konkrétní místo mimo zeměkouli. V jazyku bible znamená neuchopitelno, nekonečno, transcendenci. V Ježíšově době se dokonce nebe používalo jako opis pro samotného Boha. Boha nelze lokalizovat na nějakém místě v časoprostorové soustavě. To se myslí v bibli slovy: Bůh v nebesích. A jakoby ze strachu, že i toto by si někdo mohl špatně vyložit, v bibli stojí: "..nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout" (1Kr 8,27). Bůh přesahuje veškeré pozemské dimenze a lidské představy o prostoru a čase.

Obraz oblaku

Tím se Bůh vymyká lidskému dosahu. Boha nelze zakoušet, pokud si to on sám nepřeje. Sám se daruje člověku. Dává se. Ale nikdy se nenechá dostihnout. To znázorňuje jeden z biblických obrazů: oblak (Ex 13,21).

Vzdálený oblak má jasné, ostré obrysy. Můžeme ho popsat, "definovat" (vymezit!). Můžeme také zasněně ležet v trávě a sledovat, jak oblak pluje, jak se proměňuje; vzbuzuje vzpomínky, podněcuje ke srovnávání, vyvolává ve fantazii různé obrazy. Pokud se však k oblaku přiblížíme (například při horské túře), stává se hrozivou stěnou, neproniknutelnou šedivou mlhou, která nás ze všech stran obklopuje, ale my ji přesto nemůžeme uchopit. Co se zdálky zdálo masivní a dobře uchopitelné, to zblízka uplývá mezi prsty. Oblak se rozplývá v miliony a stamiliony perel a kapek vody.

Obraz ohně

Bůh se nevymyká proto, že by byl zlomyslný nebo povýšený, ale kvůli člověku. Přílišnou blízkost člověk nesnese. To znázorňuje jiný biblický obraz - oheň.

Z dálky vidíme jenom světlý bod v temnotě. Pro zbloudilého poutníka je to záchranný orientační bod. Když se přiblíží, světlo zesílí a ožije, mihotá se - stane se z něj "oheň". To dává naději. Přiblížíme-li se ještě víc, bude hřát a chránit a vedle tmy bude zahánět i strach. Kdo se však k ohni přiblíží příliš, shoří.

Odstup, v němž člověka udržuje bázeň, úcta, je životně důležitý. Je to jako s rostlinou, která sice žije ze světla, ale na žhavém slunci hyne.

Izraelité ve svých dějinách opakovaně prožívali, že Boží blízkost přináší požehnání a záchranu; ale stejně dobře věděli, že přílišná blízkost se stává nesnesitelnou tíhou. Jedině když si člověk Boha představuje malého a ovladatelného, může přivolávat Boží blízkost, aniž by zahynul bázní. Bohu více odpovídá bolestný povzdech (1 S 6,20): "Kdo může obstát před Hospodinem, tímto svatým Bohem? A ke komu poputuje od nás?"

Tato velká "bázeň Boží" však není "strach". Není to "hrůza", ve které bychom utíkali pryč. Je to přehluboká úcta, která se přeměňuje v obdiv, poslušnost, oddanost a nadšení.

Z toho všeho je naprosto zřejmé, že "vzdálenost" Boha není žádná chladná, abstraktní dálka. Bůh není žádná bezkrevná myšlenka, ani samolibá, v sobě spočívající mocnost. Není "bezcitný" a nevnímavý vůči utrpení lidí. Není to žádný a-patický (ne-trpící) bůh jako u starých Řeků, nýbrž sym-patický (spolutrpící) Bůh. Biblický "vzdálený" Bůh je tedy spíše "zásadně jiný" Bůh. Tuto "jinakost" pociťujeme právě tehdy, když je nám blízko.

Blízký Bůh

Zcela jiný Bůh - filosofie to označuje jako "transcendenci" Boha. Totéž označuje bible a teologie jako "Boží svatost". Tento svatě-jiný Bůh je Bohem živým a vášnivým. Je nevyčerpatelnou životní radostí a tvořivou silou. Rozechvívá každé vlákno Stvoření. Jeho realita se zrcadlí v přísné logice přírodních zákonů, stejně jako v pestré různorodosti všeho živého. Jeho rysy nese struktura krystalů. Živou stvořitelskou sílu Boha pojmenovává Písmo "Duch Boží". Dokáže přeskočit na lidi, "zapálit je", nadchnout a změnit.

Tato Boží blízkost je druhým základním pilířem zkušenosti Izraelitů s Bohem Jahve. Bůh není jen "zcela jiný", ale zároveň také "zcela náš". V žádném jiném náboženství nenajdeme tak hluboké a jímavé výroky o Boží blízkosti člověku, jako ve Starém zákoně.

Boží blízkost člověku je blízkostí vášnivé lásky, která se v posledku vymyká pokusu o racionální vysvětlení. Tato láska je tak "nelidsky lidská", vášnivá a žárlivá, že se pro naše náboženské cítění stává až nesnesitelnou. Ale lze snad Boží lásku představit dramatičtěji? Dokázala kdy nějaká filosofická úvaha vést k Bohu, který z hloubi zklamané a zraněné lásky může říci: "Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat." (Oz 13,7-8)

Tento Bůh se může z lásky hněvat a může trestat. Izrael to zažil a zažili to i jeho protivníci, kteří se Bohu postavili do cesty. Bůh je láska, to neznamená: Jahve je milý Bůh. Izrael se toto musel pracně naučit, bolestně, často neochotně, po mnoha omylech, nedorozuměních a únicích.

Věřící se v různých variacích a obrazech pokoušeli tuto Boží lásku popsat a z generace na generaci o ní svědčit. Bůh jako pastýř, král, soudce, jako neúnavný nápadník, vášnivý milenec, věrný manžel, jako milující otec a milující matka...A přece: rozuměli tomuto Bohu? Když on sám "přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali" (J 1,11).

Velmi důkladně jsme popsali starozákonní zkušenost Boha u Izraelitů. Leccos vám možná připadlo cizí a nezvyklé. Ale poznatky a zkušenosti Izraele pro nás nejsou jen "starým zákonem", nýbrž odkazem, dědictvím. Patří k naší víře. Kristus je Žid. Jeho víře v Boha, jeho životu a jeho zvěsti nelze bez Starého zákona porozumět. Mluvíme o tom, že se Bůh stal člověkem, o Svatém Duchu, o milosti a o Trojici. Pro mnoho lidí - včetně křesťanů - jsou to nesrozumitelné výroky a tvrzení. Avšak na pozadí starozákonního obrazu Boha možná dokážete tato dogmata pochopit lépe.

HIERARCHIE ANDĚLŮ

Nejznámější používané označení jednotlivých stupňů řádu nebeského1. Serafín Serafíni Seraphim
2. Cherubín Cherubíni Cherubim
3. Galgallin Trůny Thrones
4. Dominium Panstva Dominions
5. Virtures Síly Virtues
6. Authorities Mocnosti Powers
7. Principalities Počátky Principalities
8. Archanděl Archandělé Archangels
9. Anděl Andělé Angels

https://www.almanach.cz/teol-a-religionistika/teologie/72-hierarchie-and

Serafíni

erafíni nebo Serafové jsou všeobecně uznávání jako nejvyšší andělé. Stojí při trůnu samotného Boha a chrání jej. Jsou také známi tím, že neustále zpívají: "Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy."
Jsou bytostmi tvořenými jen z čistého průzračného "světla" - tedy přesněji energie a mohou přímo myšlenkami komunikovat s Bohem. Vyzařují a doslova rezonují podstatou lásky a dobroty. Jsou také spojováni s ohněm a žárem, ve smyslu očisty a lásky. Známá je jejich podstata podle Izaiáše:
6,2 Nad ním stáli serafové (nad trůnem): každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
6,6 Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře,
6,7 dotkl se mých úst a řekl: "Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen."

Podle klasického výčtu patří mezi serafy: Michael, Serafiel, Gabriel, Metatron, Uriel, Nathanael, Jehoel, Chamuel (Šemuel), Satanel (před pádem)
Podle Enocha byly Serafíni čtyři, kteří odpovídali 4 světovým stranám. Jiné, pozdější výklady však hovoří o tom, že Serafínům vládli a poroučeli právě Princové Trůnu nebeského jako: Michael, Serafiel, Gabriel, Metatron, atd. ..
Některé pasáže svatých knih (např. 21:6 a 21:8 Pátá kniha Mojžíšova, 30:6 Izák) hovoří o Serafínech jako o vzdušných nebo ohnivých hadech, kteří žili mezi Palestinou a Egyptem.
Další, méně významné překlady a hypotézy dělají v hierarchii Andělů jen zmatky. Poukazují na Serafy jako na "léčitele", bytosti s mocí uzdravovat. Metatrona označují za Satana nebo velmi starého draka, který měl 36 křídel a bezpočet očí. Cherubín
Cherubín nebo též Cherub. Genesis 3:24 hovoří takto: Cherubové chrání cestu ke Stromu života na východ od Ráje s plamennými meči.
V Šalamounově chrámu chránili dva Cherubové Archu úmluvy. Také se o nich hovoří jako o gigantických ochráncích chrámů Babylonských a Sumerských. Ochraňovali ale i další důležitá místa. V nejstarších textech starého zákona a některých žalmech je zmínka o tom, že Bůh sedí na Cherubech nebo na nich jede či s nimi jede. Zda-li se jednalo o to, že Cherubové přímo táhli povoz či nesli trůn samotného Boha, není jasné. Samotní Cherubové byli také vyobrazeni na Arše a nebo též nimi byla zdobena opona Stánku úmluvy.
Známa je jejich podoba podle Proroka Ezechiela:
1,4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
1,5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku.
1,6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.
1,7 Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.
1,8 Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech.
1,9 Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed.
1,10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí.
1,11 Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpjata vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla.
1,12 Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely.

Později, v době renesanční, jsou cherubové vyobrazeni jako děti - andělé.
Jasné je, že se jednalo o bytosti, které patřily spolu se Serafy mezi nejvyšší anděly, i když jim byly již přisuzovány některé lidské vlastnosti.

Cherubíni

Cherubín nebo též Cherub. Genesis 3:24 hovoří takto: Cherubové chrání cestu ke Stromu života na východ od Ráje s plamennými meči.

V Šalamounově chrámu chránili dva Cherubové Archu úmluvy. Také se o nich hovoří jako o gigantických ochráncích chrámů Babylonských a Sumerských. Ochraňovali ale i další důležitá místa. V nejstarších textech starého zákona a některých žalmech je zmínka o tom, že Bůh sedí na Cherubech nebo na nich jede či s nimi jede. Zda-li se jednalo o to, že Cherubové přímo táhli povoz či nesli trůn samotného Boha, není jasné. Samotní Cherubové byli také vyobrazeni na Arše a nebo též nimi byla zdobena opona Stánku úmluvy.

Známa je jejich podoba podle Proroka Ezechiela:
1,4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
1,5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku.
1,6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.
1,7 Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.
1,8 Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech.
1,9 Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed.
1,10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí.
1,11 Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpjata vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla.
1,12 Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely.

Později, v době renesanční, jsou cherubové vyobrazeni jako děti - andělé.

Jasné je, že se jednalo o bytosti, které patřily spolu se Serafy mezi nejvyšší anděly, i když jim byly již přisuzovány některé lidské vlastnosti.

Galgallin

(Thrones, Ophanim)

Galgallin nebo též z hebrejského Galgal. Jedná se o třetí nejvyšší stupeň. Přebývají ve třetí a čtvrté úrovni nebeské. V oblasti nebe, která se setkává již se samotnou zemí. Z našeho pohledu se tedy jedná již o bytosti z nižších, nebo v případě jiného pohledu bližších, astrálních rovin.

Jejich popis také uvádí prorok Ezechiel:
1,13 Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk.
1,14 A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.
1,15 Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole.
1,16 Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola.
1,17 Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela.
1,18 Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí.
1,19 Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola.
1,20 Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola; vznášela se spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech.
1,21 Když ony šly, jela, když se ony zastavily, stála, a když se ony vznášely nad zemí, vznášela se kola spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech.
1,22 Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami.
1,23 Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž se přikrývala, a každá měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo.
1,24 I slyšel jsem zvuk jejich křídle jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly; bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily křídla.
1,25 Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když stály, svěsily křídla
1,26 A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako člověk.
1,27 I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň šířící záři dokola.
1,28 Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.

STŘEDNÍ TROJICE

Dominium (Dominions, Lords, Lordships, Kuriotetes, Hashmallim)


Těmto andělům se podle Dionýsosů říká "Andělé povinností". Jsou slučováni také s duchovním a fyzickým světem. Jedná se tedy o andělské bytosti zřejmě vázané k určitým vlastnostem nebo úkolům - myšleno však na vyšší úrovni. Tedy vykonávající nebo starající se o složité úkony jako je příkladně planetární řád nebo některá komplexní poslání. Tyto povinnosti přijímají od Boha a vyšších andělů. Jen zřídka kdy se setkávají nebo komunikují s lidmi.
Přebývají v druhé úrovni nebeské. Nepřesně pak uváděno je, jestli jsou jedněmi z nich Zadkiel, Hashmal, Yahrie a Muriel. Nebo jsou toto jedni z pánů těchto andělů.

Virtues

(Malakim, Dunamis, Tarshishim, Andělé z Grace a Valor)
Andělé jež přímo vykonávají skutky zázraků Božích. Také přinášejí známá "osvícení", snášejí se z nebes jako zářivé bytosti a dodávají například hrdinům odvahy a statečnosti ve chvílích nejtěžších. Dva andělé hodnosti Virtures doprovázeli Krista při nanebevstoupení (nanebevzetí).

Authorities

(Powers, Potentates, Dyhamis, Dunamis)

Tito andělé byli vytvořeni Bohem jako první. Přebývají mezi první a druhou sférou nebeskou nebo v nich. Jsou strážci cest vedoucích k Nebi. Působí jako průvodci ztracených duší (lidských duší) a udržují rovnováhu sil v zemské sféře - rovnováhu duchovní. Sepisují dějiny lidstva. Mají za úkol chránit svět lidí před démony tak, aby jej definitivně neovládli.

Opět - k jejich vůdcům patří nebo jsou jimi: Camael, Gabriel, Verchiel a Panna Marie

Jejich vůdci či jsou jimi: Michael, Gabriel, Raphael, Bariel, Tarshish, Usiel a Satanel.

NIŽŠÍ TROJICE

Principalities (Princedoms)


Archandělé jsou poslové boží. Jsou hlavní spojnicí mezi Nebem a lidmi. Také jsou stále v boji se syny Pekel. Výraz "Archanděl" je velmi často používán nesprávně pro všechny vyšší anděly. Třeba archanděl Michael nebyl pouhým Archandělem, ale andělem z vyšší trojice.
Archandělé v Islámu: Jsou 4 - Jibril, Mikhail, Azrael a Israfel.
Archandělé judaismu a křesťanství: Je zmiňováno 7. Nejznámější jsou Raphael, Gabriel, Michael a Uriel. Poslední 3 jsou jistě někteří z těchto andělů: Raziel, Remiel, Sariel, Metatron, Anael, Rahuil, Barakiel, Chamael, Jophiel, Zadkiel, Jeduhiel, Simael, Zaphiel a Aniel.
Enoch jmenuje Archanděly tyto: Uriel, Raquil, Michael, Saragael, Gabriel, Haniel a Raphael.
Někteří novodobí výzkumníci v oblasti "Angellogie" věří, že Archandělů je celkem 12: Anthriel, Aquariel, Chamuel, Gabriel, Jophiel, Michael, Omniel, Perpetiel, Raphael, Uriel, Valeoel a Zadkiel. (viz Archandělé)

Andělé


Andělé jsou duchovní bytosti, poslední z bytostí astrálních, božských. Otázkou je, zda-li jsou ještě génii či snad pouze jakousi odrůdou kriketových démonů. Pod nimi samotnými se již nachází jen člověk. Vykonávají různé služby a jsou s lidmi ve spojení nejvíce ze všech andělů. Také jsou označováni jako poslové. Jsou důležitou a nezbytnou složkou vykonavatelů vůle boží, neboť jak je známo - samotný Bůh je příliš velkou mocností, kterou by lidský duch neunesl. I podle Bible nikdo nemůže spatřit tvář boží a zůstat naživu (Exodus 33:20).
Andělé jsou obdařeni mocí učit lid znalostem zemědělství, meteorologie, psychologie, astronomie, lékařství, numerologie, atd.. Zajímavé je, že Andělé mají znalosti i lidem zakázané jako třeba alchymii a ti, kteří by ji lidem donesli, by byli ztrestáni.
Tito Andělé jsou tedy jistě pravými génii - nesoucí znalosti. Nikde ale nejsou uváděni právě poslové dočasní, kteří jsou vytvářeni jen k určitým, krátkodobým úkolům. Je tedy také otázkou, zda-li vůbec andělé využívají těchto bytostí, či jsou-li jen doménou démonů.
Známí vládci Andělů jsou: Phaleg, Adnachiel, Gabriel a Chayyliel. (viz Andělé)


Archanděl

Archanděl je v mnoha náboženských systémech nejvyšší úroveň anděla. Přestože mnoho náboženství mluví o andělech, andělé nepatří k žádnému určitému náboženství. Jsou proto necírkevní. Archandělé i Andělé jsou součástí monoteistických náboženských tradic křesťanství, judaismu, islámu či zoroastrismu. Teologická disciplína zabývající se anděly se nazývá angelologie. Slovo pochází z řeckého αρχάγγελος (archangelos, z archón = vládce a angelos = posel). Slovo tedy znamená nejvyšší posel Boha. V Bibli se jako archanděl výslovně jmenuje pouze Michael, Gabriel, zmíněný Lukášem, je pouze nepřímo dovozován jako archanděl. Rafael je zmíněn v deuterokanonické knize Tobiáš a Uriel je pouze v apokryfní knize Enochově.

Staré židovské texty uvádějí patnáct archandělů:

  • Archanděl Ariel
  • Archanděl Azrael
  • Archanděl Gabriel
  • Archanděl Haniel
  • Archanděl Chamuel
  • Archanděl Jeremiel
  • Archanděl Jofiel
  • Archanděl Metatron
  • Archanděl Michael
  • Archanděl Rafael
  • Archanděl Raguel
  • Archanděl Raziel
  • Archanděl Sandalfon
  • Archanděl Uriel
  • Archanděl Zadkiel

Archanděl Ariel

Znamená "lev či lvice Boží". Ariel je znám jako archanděl země, protože neúnavně pracuje ve prospěch této planety. Dohlíží na říši elementálů a pomáhá léčit zvířata, zejména ta nedomestikovaná. Ariela zvolejte tehdy, toužíte-li se lépe obeznámit s vílami, pokud chcete pomáhat v záležitostech týkajících se životního prostředí, nebo když potřebujete ošetřit zraněného divokého ptáka nebo zvíře.

Archanděl Azrael

Znamená "jemuž pomáhá Bůh". Azrael je také někdy nazýván andělem smrti, protože přichází k lidem v době jejich fyzické smrti a převádí je na druhý břeh. Pomáhá těmto novým přešlým duším, aby se cítily příjemně a zahrnuty láskou. Azrael pomáhá duchovním všech vyznání také duchovním učitelům. Přivolejte jej ke svým zemřelým bližním i umírající v tom případě, že potřebujete pomoci s formální i neformální duchovní službou.


Azrael, z arabského Azra'il (عزرائي) nebo Azra'eil (عزرایل), je islámský anděl smrti. Bývá též nazýván Azrail, Ashriel, Azaril, Azriel, Izrail, Izrael a Ozryel nebo persky Mordad (مورداد). Izrail znamená "ten, komu bůh pomáhá".

V Koránu se jméno Azra'il neobjevuje, místo něho se objevuje buď jméno Abou-Jaria (أبو جارية), nebo Malaikat Al-Maut (مليكة الموت) (doslovný překlad andělé smrti, nikoli jen jediný anděl). Jeho úkolem je sběr duší a jejich odvádění před soud. Jelikož se o něm nezmiňuje ani Korán, ani Hadís, není přímo součástí náboženství. Někteří jej považují za legendu, jiní tvrdí, že byl přejat z jiných náboženství.

Archanděl Gabriel

Působnost: radost ze života, naděje na znovuzrození, zmrtvýchvstání, poselství, očekávání, přání, tužby, změny, svoboda, "zemři a povstaň"

Popis energie: Energie archanděla Gabriela přináší naději, je radostná, jako když "šumí šampaňské", prosvětluje, rozjasňuje. Jeho jméno znamená Boží síla, překládá se však "Bůh se ukázal". Je přiřazen k barvě bílé.

Přináší na zem Boží vědomí, jako je radost, extáze, život a tanec. Zabývá se vším, co má něco společného s vibrací, pohybem změnou:kmitáním atomů, vibrací a pohyby země. Jeho úkolem je oživování, obnovování, vyváženost a čistota. Doprovází každý začátek, jenž se odehrává v souladu s Božím plánem. Stará forma umírá, mění se ve formu novou.

Judaismus

Judaismus chápe Gabriela, podobně jako Michaela, jako přímluvce a strážného anděla izraelského národa, zároveň však jako anděla smrti. Poprvé se tato postava objevuje v starozákonní knize Daniel, kdy vysvětluje vidění o beranu a kozlu, a zvěstuje trvání a konec babylónského zajetí.

Gabriel je jmenován, společně s Michaelem, Urielem, Rafaelem, Raguelem, Remielem a Sarakaelem v apokryfní 1. knize Henochově,jako jeden z archandělů. Rabínský judaismus přisuzuje Gabrielovi jako atributy oheň, zlato, stříbro a měsíc. Podle židovského podání měl být právě Gabriel společně s Michaelem poslán, aby zničili Sodomu.

Křesťanství

Křesťanství přejímá do značné míry židovský pohled na archanděla Gabriela, zvláště pod vlivem knihy Daniel a 1. knihy Henochovy. Gabriel však sehrává zásadní úlohu při zvěstování Panně Marii a vtělení božího syna, Ježíše Krista. Právě on je zvěstovatelem božího poselství Marii a otci Jana Křtitele Zachariášovi.

Jako atributy přisuzuje navíc křesťanská ikonografie Gabrielovi lilii. Evangelíci Gabriela za archanděla neuznávají; jediným archandělem je pro ně Michael.

Islám

Gabriel (جبريل‎‎ arabsky Džibril) je v islámu nazýván též jako duch svatosti (روح القدس‎‎ rúh al-qudus též duch svatý), avšak s Duchem svatým v křesťanství nemá pranic společného. Džibril je poslem (andělem) zjevení, který uděluje inspiraci proroku Mohamedovi při sepsání Koránu.

Archanděl Haniel

Působnost: poznání, pochopení a rozvíjení vlastní velikosti, integrace uvědomění do každodenního života, jasné poznání, prohlédnutí iluzí, samozřejmé jednání, existence, radost, síla, sebedůvěra, sebejistota, vznešenost, uvolněné ticho

Popis energie: Přestože mám dojem mocné, napřimující královské síly, je Hanielova energie jemná. Spojuje vznešené vědomí s pozemskou silou. Současně ji přivádí do našeho nitra a uvolňuje. Jeho hlavní barevný odstín je světle modrá.

Hanielova energie dodává každé bytosti energii, aby se napřímila, vyrovnala a dorostla tak své velikosti. Realizuje původní určení a tvar. Posiluje, čistí a vyrovnává energie.

Archanděl Chamuel

Chamuel (latinsky Camael), (známý také jako Kamuel, Camiel, Camniel) je jedním z andělů židovsko-křesťanské mytologie, bývá označovaný jako jeden ze sedmi archandělů. Katolická církev ho neuznává.


Působnost: harmonie, lehkost, okřídlenost, vyšší vibrace, kreativita, inspirace, krása, vztahy, partnerství, soucítění

Popis energie: Chamuelova energie je veselá, lehká, zdravá, povznáší, láskyplně halí, je měkká, nosná a zároveň mocná. Někteří lidé ji vnímají jako srdečné objetí. Povznáší nás, jako by nás nesla andělská křídla. Jméno znamená "Bůh je můj cíl" nebo "Hledající Boha". Příslušná hlavní barva je růžová nebo lososově oranžová.

Chamuel je projevem boží krásy ve hmotě. Do jeho působnosti spadají vztahy mezi vším stvořením. Silou lásky spojuje i dělí, vytváří harmonii a zvyšuje frekvenci vibrací. Tím zaměřuje vše, co bylo stvořeno, na dokonalost, k nejvyšším cílům, na Boha. To se projevuje v jeho jménu:Bůh je můj cíl. Říká se mu také anděl evoluce, vývoje.

Archanděl Jeremiel

Jeho jméno znamená "soucit Boží". Jeremiel nás inspiruje a motivuje, abychom se oddali duchovní službě ostatním. Angažuje se i v procesu získávání božské moudrosti. Jeremiela volejte tehdy, když se cítíte duchovně "zaseknutí" a také ve chvílích, kdy potřebujete povzbudit na své duchovní cestě a božské misi. 

Archanděl Jofiel

Působnost: Integrace, přístup k vyšším částem bytí a vědomí, jasnost, uvědomění, seberealizace, důvěra ve stvoření, rozlišovací schopnost, moudrost, odolnost, božská láska.

Popis energie: Jofielova energie je mírná, integrující, spojující. Cítíme se obklopeni hřejivým mateřským teplem. Vnáší uvolnění do situací, ve kterých se cítíme "na roztrhání".

Jeho jméno znamená " krása Boží" nebo "Bůh je moje pravda". Spolupracuje s anděly moudrosti a je přiřazován k barvě zlaté.

Jofiel přináší světlo Boží všem bytostem. Proto se mu také říká "anděl osvícení". Jako žebřík spojuje nejvyšší a nejnižší bytí, všechny roviny duchovního a materiálního světa. Přes něj proudí informace, ideje, poznatky, vědění, moudrost a duch, a to jak na zem, k člověku, tak

i opačně. Vytváří mosty mezi různými rovinami a dimenzemi, takže mohou proudit podněty. Přes tyto mosty se také mohou duchovní bytosti dostat do různých dimenzí. Andělé se dostávají touto cestou na zem, k člověku. Nakonec zajišťuje Jofiel spojení s vševědoucnosti Boží, s tím, co vždy bylo a je, s univerzální pravdou. Učí schopnosti rozlišovat a provází evoluci a pokrok. Evoluce totiž znamená zaměření na nejvyšší vědomí, spění k nejvyššímu poznání.

Archanděl Metatron

Bývá označován za knížete, či krále andělů. Má ze všech archandělů nejvyšší vibrace a v andělské hierarchii stojí nejblíže počátku. Je ochráncem prahu mezi formami a ne-formami. Říká se o něm, že byl člověkem.

Působnost: všezahrnující láska, dokonalé vědomí, otvírání bran vědomí, ticho, "všechno je", návaznost na vlastní Božství.

Popis energie: Jeho energie je jemná, mírná, rozjasňující, je to čistá všezahrnující láska. Připisuje se mu barva bílá, perleťová nebo zlatá.

Archanděl Michael

Michael (hebr. מיכאל Micha'el, lat. Michael, arab. Mika'il nebo Mikal, znamená doslova Kdo je jako Bůh, Bohu podobný). Michael je jedním z archandělů a je z nich patrně nejznámější. Jako o archandělovi jsou o něm zmínky ve Starém i Novém zákonu i v Koránu. Michael dle biblického vyprávění zachránil Daniela z jámy lvové.

Muslimské učení ho popisuje s křídly barvy šafránu, na nichž jsou miliony tváří s miliony úst, které úpěnlivě prosí o milost pro lidstvo. Michael zvítězil nad drakem a proto je nebeským protějškem svatého Jiří. Toto často symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím, ale spíše je to symbolem vítězství božského řádu nad chaotickými silami temnot.Svědkové Jehovovi považují Michaela za jediného archanděla a ztotožňují jej s Ježíšem Kristem, když Michael má být pojmenováním jeho nebeské a Ježíš Kristus pozemské existence.Jelikož tím popírají nauku o Nejsvětější Trojici a Božství Ježíše Krista, což patří mezi základní body křesťanské víry, vyřazuje je to z většiny definic křesťanství.

Michael (hebr. מיכאל Micha'el, lat. Michael, arab. Mika'il nebo Mikal, znamená doslova Kdo je jako Bůh, Bohu podobný). Michael je jedním z archandělů a je z nich patrně nejznámější. Jako o archandělovi jsou o něm zmínky ve Starém i Novém zákonu i v Koránu. Michael dle biblického vyprávění zachránil Daniela z jámy lvové.

Muslimské učení ho popisuje s křídly barvy šafránu, na nichž jsou miliony tváří s miliony úst, které úpěnlivě prosí o milost pro lidstvo. Michael zvítězil nad drakem a proto je nebeským protějškem svatého Jiří. Toto často symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím, ale spíše je to symbolem vítězství božského řádu nad chaotickými silami temnot.Svědkové Jehovovi považují Michaela za jediného archanděla a ztotožňují jej s Ježíšem Kristem, když Michael má být pojmenováním jeho nebeské a Ježíš Kristus pozemské existence.Jelikož tím popírají nauku o Nejsvětější Trojici a Božství Ježíše Krista, což patří mezi základní body křesťanské víry, vyřazuje je to z většiny definic křesťanství.

Archanděl Rafael

Působnost: uzdravení, zdar a dosažení celistvosti, na všech úrovních, posílení, obnova, transformace minulosti, pochopení souvislosti mezi nemocí, vědomím a duší, poznání vlastních potřeb, pro dosažení uzdravení

Popis energie: Energie archanděla Rafaela je měkká, zahalující, uzdravující, vyživující, projasňující, konstruktivní, obnovující, podobná balzámu. Je jemná a zároveň silná. Jeho energie je balzámem pro tělo a duši. Je spojován především se zelenou barvou. Jeho jméno znamená: "Bůh uzdravuje", "Božský léčitel" nebo "lék Boží".

Rafael uzdravuje tím, že silou lásky obnovuje Boží řád a obnovuje spojení s Boží láskou. Vyživuje a posiluje. Jeho kompetencí je uzdravování, regenerace, omlazování a obnova na zemi i v celém kosmu. Spolupracuje s četnými anděly uzdravení.

Do jeho působnosti spadá také "ozdravení mezi národy". Působí, když je život člověka ohrožen ztrátou řádu, chaosem nebo válkou.

Jako Rafael (hebr. רפאל Refáél, "Bůh uzdravuje") se označuje jeden z archandělů, většinou spolu s dalšími dvěma, kteří jsou z Bible známí jménem (tj. Michael a Gabriel). Jeho atributy jsou mimo jiné hůl a cestovní láhev. Jeho jméno je spojením dvou hebrejských slov: "Rapha" (doktor, uzdravitel) a "el" (bůh). V Bibli je jako archanděl jmenován výslovně jen Michael, a tak Rafael nebývá protestanty archandělem nazýván.

O Rafaelovi vypráví kniha Tóbijáš. Byl to právě Rafael, který přednášel Bohu modlitby spravedlivého Tóbita a mladé dívky Sáry. Byl to také on, kdo byl pověřen, aby Tóbita uzdravil a Sáru zbavil démona, který ji sužoval, a dal ji za ženu Tóbitovu synu Tóbijášovi. Když se Tóbijáš vydal na cestu a hledal si průvodce, Rafael se mu nabídl a provázel jej na celé cestě z Assyrie do Médie pro u příbuzných uložené stříbro. V Médii pak zařídil uzdravení Sáry, spoutal démona a doprovodil oba novomanžele zpět do Ninive, odkud Tóbijáš pocházel. Tam pak odhalil svou pravou totožnost. Po návratu nakonec ještě uzdravil Tóbitovu slepotu.

Když se Rafael Tóbitovi na počátku cesty představoval, nazval se "Azarjáš, syn velkého Chananjáše" - tj. "Pomocník, syn velkého Slitovníka".

Rafael je považován za anděla-uzdravovatele, neboť na Boží příkaz uzdravil Sáru a Tóbita, a anděla-průvodce, protože doprovázel a ochraňoval na dlouhé cestě Tóbijáše. Je patronem lékařů.

Archanděl Raguel

Funkce: uvědomit si fyzické tělo*hlava v nebi, nohy na Zemi* kontakt s andělem strážným* přátelství* práce na sobě* stabilita jemněhmotných těl* vážit si přírody* růst* materiální nadbytek* prostor pro sebe a ostatní* dýchání* překonat útěk ze Země*


Jeho jméno znamená "přítel Boha". Často je nazýván archandělem spravedlnosti a poctivosti, zvláště v oblibě jej mají outsideři. Dovolávejte se Raguela, kdykoliv se cítíte utlačováni či manipulováni. Raguel vám poradí, jak ve vašem osobním, tak veřejném životě dosáhnout vyrovnanosti a čestného jednání. Stejně tak jej povolejte na pomoc těm, jimž se dostává nespravedlivého zacházení.

Hlídá dobro a je přátelsky oddán lidstvu. Manifestuje se ve stromech poskytujících nám ochranu, útěchu a sílu. Velký počet lidí je v současné době zaměstnán duchovním vývojovým procesem, přičemž často dochází k zanedbávání potřeb fyzického těla, podvýživě čaker jedna až čtyři, k nerovnováze jemněhmotných těl a k poruchám souhry jemněhmotných těl a fyzického těla.

Koruna stromu může být zdravá, pokud kořeny zásobují kmen a větve odpovídající výživou. Meditace a padesát cigaret denně nejde dohromady. Dříve nebo později se tento rozpor mentálně ohlásí a budeme postaveni před rozhodnutí, co skutečně chceme. Klid a zahlcení negativními zvyklostmi nebo růst spjatý s tělesnou očistou. Božího duchu a Světlo k sobě můžeme pozvat pouze tehdy, když je náš chrám čistý. Konečně nikoho by ani nenapadlo provádět svatý obřad ve špinavých prostorách.

Archanděl Raguel vybrušuje naše vědomí pro vnímánípotřeb těla. Přivádí naši pozornost k věcem, jež nám nečiní dobře. Závislosti nedostatek pohybu, povrchové dýchání, neostatek živin atp. jsou negativní návyky rozdílného původu, karmické a rodinné struktury, které nám brání být přítelem našemu tělu.

Tak, jako si sami uzavíráme prostor pro duševní a duchovní růst, tak také nemůžeme hájit prostor, který pro sebe používají ostatní. když se nechceme ochránit sami, nepodaří se nám ochránit ani ostatní.

Archanděl Raguel může vyrovnávat nerovnováhu na všech úrovních tím, že přivede naše vědomí k poznání rušivého faktoru. Spojuje nás s prasilou stromu, otevírá nás sebelásce a sebeúctě, tak aby se mohly zhroutit sebezničující struktury a jejich místo mohlo zaujmout uzdravení, hojnost a růst.

V kontaktu s archandělem Raguelem můžeme dosáhnout průlomu rozhodnutím, že se již nadále nebudeme fyzicky omezovat tím, že budeme přijímat látky, o kterých dobře víme, že nám nedělají dobře. zvyky jsou nahrazovány rozhodnutím probudit vlastní sílu a být skutečně teď a tady. To má přímé účinky na pocity našeho těla a materiální tok. Nače tělo nám signalizuje, co mu dělá dobře a my jednáme podle toho. Hmota je nám přátelsky nakloněna, protože jsme tady rádi a již ji neodmítáme. Duchovní aktivity padají na úrodnou půdu a jsou živeny Zemí. Může dojít i k realizaci nápadů a plánů týkajích se léčení, poradenství či napsání knihy o vlastních zkušenostech. Stačí se rozhodnout být tady a teď a začít tím, že budeme obývat své tělo.

Archanděl Raziel

Jeho jméno znamená "tajemství Boží". Raziel údajně stojí velmi blízko Bohu, takže slyší veškeré Božské hovory o tajemstvích a záhadách světa. Raziel sepsal tato tajemství do dokumentu, který předal Adamovi a který nakonec skončil u proroků Enocha a Samuela. Raziela zavolejte, když toužíte porozumět ezoterickým záležitostem, nebo být zasvěceni do alchymie či zhmotňování. 

Archanděl Sandalfon 

Jeho jméno znamená "bratr", protože je dvojčetem archanděla Matetrona. Sandalfon je archandělem hudby a modliteb. Pomáhá archandělu Michaelovi při odstraňování strachu a jeho následků (patrně prostřednictvím hudby). Pusťte si nějakou uklidňující hudbu a zavolejte Sandalfona, aby rozehnal jakékoliv pochyby v duchovních záležitostech. 

Archanděl Uriel

Působnost: tvořivá síla, činorodost, struktura, rozhodnost, pokoj, harmonie, soulad mezi Božím plánek a hmotnou strukturou, projevy, realizace do praxe, vnášení božských vibrací do hmaty.

Popis energie: Uriel je ze všech archandělů nejpozemštější, nejhustší a je nejsilněji spjat se zemí. Na mostě mezi božským a pozemským tvoří předmostí ke hmotě. Jeho energie je mohutná, posilující, propůjčuje strukturu, uspořádává, energetizuje, ale přesto je klidná. Pomáhá lidem v rozmachu a zaměření energie k cíli. Urielově energii se jako hlavní barvy přisuzují granátově a rubínově červená. Jeho jméno znamená: oheň Boží, světlo Boží, plamen slunce, světlo přicházející od boha.

Uriel je archandělem řádu, struktury, materializace, krystalizace. Drží klíč ke hmotě, ukotvuje síly světla, Božství, vědomí ve hmotě. Boží plán je realizován ve hmotě a spojen s vědomím. Uriel má na starosti vytváření materiálních struktur, tedy vznik bytostí podle Božího plánu, dále situace a rozhodné momenty, jež se pak spojují s vědomím. Původní energie se transformuje různými rovinami směrem dolů a nakonec je předána silám paprsku materializace. Tak vzniká hmota i situace, Uriel však také dovede vracet kosmický řád strukturám a vývojovým procesům, které se od určeného plánu odchýlily. Stává se tak strážcem Božího řádu ve všech hmotných strukturách. Na zemi napomáhá jeho energie například vzniku zemských struktur, obnovuje a buduje struktury po zničení a katastrofách.

Archanděl Zadkiel

Působnost: dokonalost, moudrost, vědění, napojení na božskou energii, vykoupení, svoboda, dokonalé čištění a rozvoj, skok vědomí, blaženost, ticho.

Popis energie: Zadkielova energie integruje, harmonizuje, vyrovnává. Spojuje "nebe a zemi" a současně rozšiřuje. Stejně tak, jak rostou rostliny, rozpínáme se i my "nahoru", do šířky a hloubky. Zadkielova energie uvolňuje napětí a osvobozuje od omezení, nedokonalosti, vázanosti. Hlavní Barvou Zadkielovi energie je fialová. Jeho jméno znamená "blahovůle Boží".

Jeho úkolem je šířit božskou strukturu v pozemském životě, v dualitě. Rozvíjí nejvyšší potenciál každé bytosti, dokonalou formou, dokonalé bytí, dokonalou strukturu. Tím obsahuje také možnost překročit momentální strukturu a pokročit do další roviny, do další dimenze. Přispívá každé bytosti k dokončení tvaru a otvírá možnost vstoupit do jiné formy. Je andělem růstu, rozvoje sebe sama a završení. Všechno to, co bylo stvořeno, v sobě nese ideální formu, sleduje Boží plán a zkouší se na zemi vyvíjet do své dokonale završené formy. Zadkiel je také "strážcem kosmických zákonů", toho, co vždy bylo, je a bude. Zajišťuje soulad všeho bytí se zákonitostmi kosmu, v konečné instanci s principem lásky a bdí jako přísný učitel, abychom se těmto principům naučili a dodržovali je.

Andělé

Anděl je v křesťanství označení pro svatou a dokonalou duchovou bytost obdařenou rozumem a vůlí, která slouží Bohu.


Bible mluví o andělech jako o Božích poslech či služebnících, kteří jsou mu poslušní: "Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!" Ž 103,20 (Kral, ČEP) Vyjadřuje i nesmrtelnost andělů: "Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům..." Lk 20,36 (Kral, ČEP) Známá je pak definice anděla podle Augustina:Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.
Anděl jako posel a pomocník

Anděl předpovídá jak narození Jana Křtitele Zachariášovi, tak i narození Krista Panně Mariia pastýřům,ve snu Josefovi sdělí původ Mariina těhotenství a pošle ho do Egypta, aby byl Ježíš zachráněn před Herodem.Nakonec pak zvěstuje (zvěstují) i Ježíšovo zmrtvýchvstání.[Kornélia anděl informuje o vyslyšení jeho modliteb a přikazuje mu poslat pro Petra, aby mu zvěstoval víru.Anděl pak také několikrát vysvobozuje zatčené apoštoly z věze
Andělé a Ježíš

Také Ježíš mluví o andělech. Vyjadřuje se o nich ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu,špatní však zavrženi.Dále pak v rozmluvách, kde k andělům přirovnává lidi po smrti, kteří se již nežení a nevdávají.Jinde Ježíš dává najevo svou moc nad anděly.Andělé však v těžkých chvílích Ježíšovi taktéž pomáhají: jednak po pokušeních ďábla na poušti, kdy ho obsluhují v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu.
Andělé v knize Zjevení

Kniha Zjevení je na bytosti andělů zvlášť bohatá. Vyskytují se v podstatě v celém jejím dění. Už samotné zjevení je Janovi dáno skrze anděla, který mu vše ukazuje. V podstatě všechny činy, které kniha popisuje, jsou konány prostřednictvím andělů - ohlašují různé eschatologické události. Objevují se i andělé jednotlivých církevních obcí. Počet andělů se dle knihy Zjevení jeví jako obrovský.

Apoštolové

Apoštol (z řec. ἀπόστολος apostolos poslaný) je v křesťanském chápání ten, koho Ježíš Kristus vyslal, aby hlásal evangelium. V uzším slova smyslu se jím rozumí Dvanáct Ježíšových učedníků (viz 12 apoštolů), které "ustanovil, aby byli s ním, aby je posílal kázat s mocí vyhánět zlé duchy" (Mk 3,14-15).

Podle učení katolické a pravoslavné církve je na dvanácti Ježíšových apoštolech (coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenů) založena církev. Proto je pro tyto církve důležitá apoštolská posloupnost čili doslova fyzické pojítko mezi současnými biskupy a Dvanácti.

Následující tabulka obsahuje seznamy apoštolů, tak jak je uvádějí jednotlivé knihy Nového zákona, evangelia a Skutky apoštolů.

Marek (III,14-19) Lukáš (VI,13-16) Matouš (X,2-4) Jan(neobsahuje seznam) Skutky (I,13)

  1. Šimon Petr
  2. Jakub, syn Zebedeův
  3. Jan, syn Zebedeův
  4. Ondřej
  5. Filip
  6. Bartoloměj
  7. Matouš
  8. Tomáš
  9. Jakub, syn Alfeův
  10. Tadeáš
  11. Šimon Kananejský
  12. Jidáš Iškariotský
  13. Šimon Petr
  14. Ondřej
  15. Jakub
  16. Jan
  17. Filip
  18. Bartoloměj
  19. Matouš
  20. Tomáš
  21. Jakub Alfeův
  22. Šimon zvaný Horlivec
  23. Juda Jakubův
  24. Jidáš Iškariotský
  25. Šimon Petr
  26. Ondřej
  27. Jakub, syn Zebedeův
  28. Jan, syn Zebedeův
  29. Filip
  30. Bartoloměj
  31. Tomáš
  32. celník Matouš
  33. Jakub Alfeův
  34. Tadeáš
  35. Šimon Kananejský
  36. Jidáš Iškariotský
  37. Ondřej
  38. Šimon Petr
  39. Filip
  40. Nathanael
  41. Jidáš Iškariotský
  42. Tomáš, zvaný Blíženec
  43. "učedník, jehož Ježíšmiloval"
  44. Petr
  45. Jan
  46. Jakub
  47. Ondřej
  48. Filip
  49. Tomáš
  50. Bartoloměj
  51. Matouš
  52. Jakub Alfeův
  53. Šimon Zélóta
  54. Juda, syn Jakubův

+

  1. Matějnamísto Jidáše


dohromady "Dvanáct" dohromady "Dvanáct" dohromady "Dvanáct" jmenuje 6 apoštolů po Jidášově smrti 11, doplněno na nových Dvanáct

Další apoštolové

Názvem apoštol jsou též pojmenováni někteří důležití křesťané prvních let křesťanství, zvláště sv. Pavel z Tarsu, "apoštol národů" a sv. Barnabáš. V listu Římanům (16,7) je zmiňován jako apoštol Andronikos a Iúnia (či Iúnias). List Efezanům (4,11) zmiňuje úřad apoštola mezi ostatními službami - proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů. Konečně jako "apoštola a velekněze" popisuje List Židům samotného Ježíše Krista.

Tři ženy, které velikonočního rána přišly k Ježíšovu hrobu pomazat jeho mrtvé tělo a zjistily, že byl Ježíš vzkříšen, zvěstovaly zprávu o tom apoštolům - a proto jsou někdy nazývány jako "apoštolky apoštolů".

Za nástupce apoštolů, nikoli za apoštoly samé, jsou v katolické a pravoslavné církvi zváni biskupové. Apoštolští Otcové, skupina autorů křesťanských spisů z 1. poloviny 2. století, jsou považováni za žáky apoštolů - a jako jejich očití svědkové požívají ve zmíněných církvích jejich spisy velké autority.

V širším smyslu se za apoštoly považují také ti, kdo přinesli křesťanskou víru nějakému národu nebo na nějaké území, např.:

  • Sv. Irenej z Lyonu (130-200), apoštol Galie
  • Sv. Dionýsios (3. století), apoštol Franků
  • Sv. Řehoř Thaumatúrgos (256-331), apoštol Arménů
  • Sv. Martin z Tours (338-401), apoštol Galie
  • Sv. Patrik (373-463), apoštol Irska
  • Sv. Ninian (5. století), apoštol Piktů
  • Sv. Columba (521-597), apoštol Skotska
  • Sv. Augustin z Canterbury († 604), apoštol Anglie
  • Sv. Bonifác (680-775, apoštol Germánů
  • Sv. Ansgar (801-864), apoštol Skandinávie
  • Sv. Cyril († 869) a Metoděj († 885), apoštolové Slovanů
  • Sv. František Xaverský (1506-1552), apoštol Dálného východu

 12 apoštolů

Šimon Petr - syn Jonášův

Apoštol Petr, původním jménem Šimon (papežem cca 30 - 64/67Řím) byl jeden z dvanácti původních apoštolů - učedníků Ježíše Krista. Je považován za prvního papeže.

Podle biblických pramenů se Svatý Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem. Byl svědkem mnoha jeho činů a zázraků. Právě jeho Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr: "Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam". (Ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.). Tento známý citát z bible v sobě skrývá slovní hříčku, neboť v původním aramejském textu je použito slovo "cepha", které znamená i Petr i skála.

Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl ("Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš").

Když se po seslání Ducha svatého apoštolové rozešli do světa, zůstal Petr po nějaký čas v Jeruzalémě. Byla mu dána moc uzdravovat nemocné. Prvním uzdraveným byl muž od narození chromý, který na chrámových schodech prosil o almužnu. Petr jej vzal za ruku a přikázal mu: "Vstaň a choď!" V té chvíli byl muž zdráv, vešel do chrámu, děkoval Bohu a pro Petra to byl významný krok k získání autority představitele církve

Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se skutečně ujal řízení tehdy ještě nepatrné skupiny věřících. Řídil volbu apoštola Matěje jako náhrady za zrádce Jidáše, vynesl rozsudek nad Ananiášem a Zafirou a zejména otevřel církev pro příslušníky nežidovských národů. Nechal pokřtít Kornelia bez obřízky a na prvním církevním sněmu v roce 50 v Jeruzalémě prosadil, že věřící nemusí dodržovat obřadní předpisy podle Mojžíšovy knihy Starého zákona.

Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Petrovi se však podařilo z vězení uniknout - podle legendy se v noci před popravou v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se vrátil do Říma.

Velmi úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Židé neměli v Římě snadné postavení, i když Římané byli v otázkách náboženství velmi tolerantní. Považovali však všechny cizince a jinověrce za poněkud nedůvěryhodné. Pavel byl římským občanem, kázal proto Římanům a Petr jako Žid zase Židům a příslušníkům jiných národů.

1. června 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů. Mnoho jich bylo ukřižováno na břehu Tibery v Circus Gai et Neronis.

Věřící prosili Petra, aby se uchýlil do bezpečí. Podle legendy se vydal na cestu, aby unikl pronásledování. Sotva však vyšel z brány, spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho: "Quo vadis, Domine?" (Pane, kam kráčíš?) Ježíš mu odpověděl, že jde do města, aby byl ukřižován podruhé. Petr se zastyděl a vrátil se.

Později byl v Římě zajat a odsouzen k smrti ukřižováním. Protože se však nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Jeho následovníci ho v noci sňali z kříže a pochovali u zdi na Via Cornelia. O 30 let později tam Anaklét dal postavit malou kapli.

Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.


Sv. Ondřej

Svatý Ondřej, řecky Ανδρέας (Andreas, Mužný), v pravoslavné tradici zvaný Πρωτόκλητος (Prótoklétos, První povolaný) byl apoštol, bratr sv. Petra.

Narodil se v Betsaidě na břehu Galilejského jezera. Protože byl Žid, Ondřej zcela jistě nebude jeho vlastní jméno. Tradice však nám pro něho nedochovala žádné hebrejské nebo aramejské pojmenování. Byl učedníkem Jana Křtitele. Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona Petra a stal se jedním z prvních jeho učedníků. Žil v Kafarnaum

Evangelia ho uvádějí jako jednoho z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří směli být přítomni některým výjimečným událostem. Ve Skutcích apoštolských je o něm jen drobná zmínka

Podle Eusebia, jehož pramenem byl Órigenés, působil Ondřej jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře až k Volze. Podle legendy byl ukřižován ve městě Patras (Patrae) v Acháji na kříži ve tvaru písmene X (crux decussata). Říká se proto takovému kříži svatoondřejský kříž.

Sv. Bartoloměj

Svatý Bartoloměj byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů.

V seznamech dvanácti apoštolů bývá Bartoloměj vždy jmenován před Matoušem, přičemž jméno toho, který jej předchází, se mění a bývá jím buď Filip (srov. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14), anebo Tomáš (srov. Sk 1,13). Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protože jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce. Jde totiž o jméno s kořenem pravděpodobně aramejským, bar Talmay (bar Tolomaj), což znamená syn Talmajův. Jeho otec Tolomaj byl ze vznešeného rodu. Bartoloměj tedy vyrůstal v kultivovaném prostředí a získal zde vzdělání. Možné je i podle jména Talmai, které souvisí s hebrejským slovem telem, což znamená "brázda", říci, že jeho otec byl oráčem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotožňováno se jménem Nathanael, což znamená "Bůh dal". Toto ztotožnění obou postav je pravděpodobně motivováno skutečností, že Nathanael ve scéně o povolání, podle Janova evangelia, stojí vedle Filipa, to znamená na místě, které v seznamech apoštolů v ostatních evangeliích patří právě Bartolomějovi. Církev římskokatolická až ve 12. století uznala, že se jedná o jednu osobu.


Podle legendy působil v královské rodině šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on příjme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil jí zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliké podivení, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, kteří na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Deerbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. Někde bývá uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem

Jakub starší

Syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jana; rybář, který žil v Betsaidě, Kafarnaum a v Jeruzalémě. Kázal v Jeruzalémě a v Judei a byl sťat Herodem v r. 44. Byl členem užšího kruhu apoštolů-proroků (tzv. "kruhu Q" - někteří učedníci tak byli nazváni proto, že jim byla udělena zvláštní privilegia). Nový Zákon nám toho o Jakubovi starším prozrazuje jen velmi málo. Jeho jméno se nikdy nevyskytuje odděleně od jeho bratra, Jana. Byli neoddělitelným párem.

Sv. Jakub Mladší (menší)

Žil v 1. století. Sám Ježíš ho povolal za apoštola. Jakub byl pravděpodobně jeho bratrancem (někteří vykladači Bible si myslí, že příbuzným Páně byl jiný Jakub), v Písmu je nazýván "bratr Páně". Jakubova matka byla Marie Kleofášova, sestra nebo blízká příbuzná Panny Marie, a jeho otec Alfeus (Kleofáš). Měl bratry Simeona, Josefa a sv. Judu Tadeáše. Byl prý vzhledem podobný Pánu Ježíši a svatý Ignác Antiochijský, který se s Ježíšem nikdy nesetkal, si přál putovat do Jeruzaléma a spatřit Jakuba, aby si mohl představit, jak asi Kristus vypadal.
Po seslání Ducha svatého se stal Jakub prvním biskupem ve vznikající jeruzalémské církvi. Všichni si ho velmi vážili a nazývali ho "Jakub spravedlivý". Jen farizeové a zákoníci ho nenáviděli. Roku 62 Jakuba obžalovali, že prý ruší mír a svádí lid. Vyzvali ho, aby v chrámě odrazoval zde shromážděné od víry v Ježíše Krista a veřejně tak prohlásil křesťanskou víru za nepravou. Jakub však udělal pravý opak a mnozí lidé uvěřili, když statečně vyznal :"Ptáte se mne na Ježíše ? Je to ten, kdo sedí na pravici moci Boží a přijde opět v oblacích nebeských." Nepřátelé se ho proto rychle chopili a shodili ho z chrámové hradby. Dole se na něj vrhli s kameny a kyji. Když umíral, modlil se za ty, kdo ho zabíjeli. Někdo z davu vykřikl :"Přestaňte, vždyť on se za vás modlí k Bohu !" Slyšel to jeden valchář, vzal sochor, jímž se sukno máčí ve vodě a udeřil s ním Jakuba do hlavy tak prudce, že ho usmrtil.
O svatém Jakubovi vzniklo mnoho legend. Prý trávil tolik času na modlitbách, že se mu zvětšila kolena a měl nohy podobné nohám velblouda.
Svatý Pavel nazývá Jakuba spolu s Petrem a Janem "sloupy církve". Několikrát ho navštívil v Jeruzalémě a žádal ho o radu. Svatému Jakubovi se připisuje biblická epištola List svatého Jakuba.
Je patronem :
cukrářů, kloboučníků, koželuhů, lékárníků, paštikářů, umírajících (kvůli jeho shovívavosti se svými vrahy při umírání), valchářů, Uruguaye

Sv. Jan (Evangelista)

Sv. Jan Evangelista, apoštol a evangelista († asi 100, hebrejsky יוחנן Bůh je milosrdný). Často nazýván "Janem od Latinské brány" je považován za autora čtvrtého kanonickéhoevangelia, tj. Evangelia podle Jana. A považován za nejmoudřejšího křesťana. Učedník, kterého Ježíš nejvíce miloval. Apoštol Pavel jednou nazval Jana spolu s Petrem a Jakubem "sloupy církve". Je patronem teologů, úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskářů, vázačů knih, výrobců papíru, vinařů, řezníků, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů a košíkářů, přátelství, proti otravám, spáleninám, bolestem nohou, padoucnici, krupobití, za dobrou úrodu.

Jidáš Iškariotský

Jidáš Iškariotský, (hebrejsky יהודה איש־קריות, Jehuda iš Karijot, doslova Jehuda (muž) z Karijot) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.

Jméno Jidáš znamená totéž co Juda. Pro odlišení od Judy bratra Páně se používá přídomek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako "muž z Keriót" hebrejsky iš Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15,25; Am 2,2). Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu "sikario" jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: "Ten, který ho měl zradit". Toto označení se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. J 6,71) a potom během pomazání v Betánii (srv. J 12,4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají "Ten, který ho chtěl zradit" - během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26,25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26,46.48; J 18,2.5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek (Mk 3,19), Matouš (Mt 10,4) a Lukáš (Lk 6,16) mají rovnocenné výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován "jedním z Dvanácti" (Mt 26,14.47; Mk 14,10.20; J 6,71) nebo "z počtu Dvanácti" (Lk 22,3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: "jeden z vás" (Mt 26,21; Mk 14,18; J 6,70;13,71). A Petr o něm řekne, že "se počítal k nám a měl účast na této naší službě" (Sk 1,17).

Je před námi otázka: Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Jidáš byl vlastně ekonomem skupiny (J 12,6b;13,29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (J 12,6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: "Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!" (Mt 26,24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev" (Mt 27,3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27,5).

Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že "ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil" (J 13,2); podobně píše Lukáš: "Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který byl z počtu Dvanácti" (Lk 22,3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého. Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.

Sv. Juda Tadeáš

Svatý Juda Tadeáš byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé (srov. Mt 10,4; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Zprávy, které o něm máme, nejsou početné, s výjimkou listu, který je mu připisován, a který je součástí novozákonního kánonu.

Podle starobylého podání (u Pseudo - Abdia) působil společně s apoštolem Šimonem Horlivcem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Byli oba zavražděni mágy. Svatý Juda byl usmrcen kyjem, nebo sekerou.

Sv. Matouš (evangelista)


Svatý Matouš Evangelista (hebrejsky מתי, tj. "dar Boží", řecky Ματθαίος) byl apoštol a údajný autor Evangelia podle Matouše. Jeho otec se údajně jmenoval Alfeus, což by mohlo znamenat, že byl bratrem apoštola Jakuba, jehož otec se jmenoval stejně.

O jeho životě je známo velmi málo. V bibli je zmiňován jako celník či výběrčí daní v Kafarnaum, v Lukášově a Markově evangeliu je nazýván Levi (Lukáš, 5:27, Marek, 2:14), vzhledem k tomu, že zbytek textu, který se k těmto osobám váže, je ve všech evangeliích prakticky identický, všechno nasvědčuje tomu, že jde o tutéž osobu. Je možné, že se zprvu skutečně jmenoval Levi a jméno Matouš přijal až v pozdějším věku. Poté, co byl přijat mezi Kristovy učedníky, uspořádal pro ně velkou hostinu (Lukáš, 5:29). Poslední zmínka o něm je ve Skutcích apoštolů, 1:13, je také zmiňován v apokryfních textech, jako je Tomášovo evangelium, což svědčí o jeho velkém významu pro prvotní církev. Evangelium podle Matouše dle legendy nadiktoval dlouhou dobu po Kristově smrti, a to v Etiopii, kam odešel, a kde byl zabit.

Detaily ohledně jeho umučení jsou sporné, datum zcela neznámé (svátek svatého Matouše se slaví 21. září v západních církvích a 16. listopadu ve východních církvích). Ani informace, že zemřel v Etiopii, není zcela jistá. Učenec a církevní otec Epifanus klade umučení evangelisty Matouše do Hierapolis. Mimoto dokument ze čtrnáctého století uvádí jako místo hrobu evangelisty Matouše jakési "místo, zvané Issyk-Kul" (ztotožnění s jezerem Issyk-Kul v Kyrgyzstánu je s největší pravděpodobností nesprávné). Jeho ostatky byly přeneseny do Kampánie, poté do Salerna, kde jsou v kryptě tamní katedrály dodnes.

Ve výtvarném umění je svatý Matouš zobrazován většinou s andělem, který mu podle legendy diktoval slova jeho evangelia. Z jeho zobrazení je nejslavnější obraz Povolání svatého Matouše od Caravaggia, umístěný v římském kostele San Luigi dei Francesi.

Svatý Matouš je patronem účetních, celníků a výběrčích daní, města Salerna a dalších.

sv. Filip

Podle legendy šel svatý Filip nejdříve kázat evangelium do Skythie, kde strávil dvacet let. Poté ho pohané nutili, aby obětoval jejich bohu Martovi. Veleknězův syn už začal připravovat oheň pro oběť, když se vynořil pod modly velký drak a zabil ho. Drak zabil i dva pohanské kněze, jejichž sluhové drželi Filipa v železech. Všichni lidé, na něž drak dýchl, onemocněli. Tu svatý Filip řekl: "Poslechněte mě: rozbijte tuto modlu a postavte na jejím místě kříž Ježíše Krista a potom, co ho budete všichni uctívat, vaši mrtví povstanou a nemocní se uzdraví. Ale musíte to udělat úplně všichni." Nemocní mu odpověděli: "Jestli je to možné, tak my to radostně uděláme." Filip poručil drakovi, aby odešel do pouště a více neškodil. Drak ho poslechl a už se nikdy neobjevil. Ihned potom Filip vzkřísil mrtvé a uzdravil nemocné, pokřtil je a ještě rok u nich pobyl.

Potom odešel do Hieropole ve Frýgii, kde zničil kacířství Hebronitů. Podle legendy, když mu bylo 87 let byl zajat pohany, bičován, přibit na kříž a ještě ukamenován.

sv. Šimon

Podobně jako několik dalších apoštolů se i svatý Šimon vytrácí z historie po Seslání Ducha svatého. Existují různé nejisté legendy o jeho kázání evangelia a mučednické smrti.

Podle starobylého podání (u Pseudo - Abdia) působil společně s apoštolem Judou Tadeášem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Šimon byl podle podání ukřižován a na kříži rozřezán pilou. Právě proto bývá pila nejčastěji zobrazovaným atributem svatého Šimona.

Západní tradice, Římský misál a martyrologium hovoří, že nejprve působil v Egyptě a potom se v Mezopotámii připojil k svatému Judovi a spolu odešli do Persie, kde byli umučeni ve městě Sufiana (nebo Siana). Tato tradice datovaná do 6. století, má ale o něco hlubší kořeny.

Podle jiné verze měl být popraven ve městě Edessa, většina pramenů však hovoří o Persii.

(nevěřící) Tomáš

Žil v 1. století a jinak mu říkali také Didymos, neboli Dvojče. Původním povoláním byl rybář.
Když Ježíš dostal vzkaz, že jeho přítel Lazar zemřel, chtěl se vrátit do Judska, kde ho nedávno málem ukamenovali. Všichni apoštolové se báli, jediný Tomáš statečně řekl :"Pojďme i my, abychom zemřeli spolu s ním!" (Jan 11,7-16).
Nejslavnější zmínka v Bibli o svatém Tomášovi se váže k tomu, co se stalo po Kristově zmrtvýchvstání. Ježíš se ukázal učedníkům za zavřenými dveřmi, ale Tomáš s nimi zrovna nebyl. Učedníci mu později řekli : "Viděli jsme Pána:" Tomáš jim odpověděl :"Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne se učedníci opět sešli, tentokrát i s Tomášem, a ač byly dveře zavřeny, Ježíš opět přišel mezi ně. Ukázal Tomášovi své rány a vyzval ho, ať do nich vloží prst a svou ruku. Řekl mu také :" Nepochybuj a věř!" Tomáš padl na kolena a odpověděl :"Můj Pán a můj Bůh !" Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." (Jan 20, 19-29)
Po Kristově Nanebevstoupení působil jako misionář v Persii a Indii. Setkal se zde prý se Třemi králi a pokřtil je.
Podle apokryfů byl Tomáš povolán do Indie jako stavitel. Měl indickému králi Gundapharovi postavit palác, ale peníze, které na stavbu dostal, rozdal chudým a král se díky tomu obrátil. Později dal Tomáš v Kalamině, dnešním Mailapuru, roztavit bronzovou sochu slunečního boha a rozlícený velekněz ho za to probodl kopím. Nedaleko Mailapuru je tzv. "Velká Tomášova hora", u níž stojí kostel Sv. Tomáše. Na oltáři je tam kamenný Tomášův kříž s nápisem ze 7. století o jeho kázání a mučednictví.
Věřící na západním pobřeží Indie si říkají na jeho památku "křesťané svatého Tomáše" a 3. července, den přenesení jeho ostatků do Edessy, slaví jako jemu zasvěcený svátek. Dnes se nachází největší část ostatků sv. Tomáše v Ortoně ve střední Itálii.
Je patronem :
architektů, stavebních dělníků, geometrů, zeměměřičů, konstruktérů, tesařů, zedníků, kameníků, teologů, při bolestech zad, za dobrý sňatek, proti pochybnostem, slepých, nevidomých, Indie, Pákistánu,

Čeští svatí


sv. Jan Nepomuk Neumann

Svatý Jan Nepomuk (též Nepomucký) Neumann CSsR (28. března1811, Prachatice - 5. ledna1860, Filadelfie) byl český katolickýmisionář, redemptorista, čtvrtý biskup filadelfský (1852-1860) a první světec z USA.


Narodil se ve smíšené rodině, jeho otec pocházel z Bavorska a byl punčochář. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích, kde roku 1831 vstoupil do kněžského semináře a kde také přijal nižší svěcení. Pak studoval teologii, filosofii a přírodní vědy v Praze. V Čechách byl tehdy velký přebytek kněží, takže biskup jeho vysvěcení odložil. Neumann se už v Praze naučil anglicky, dopisoval si s americkými biskupy a získal jejich pozvání. Roku 1836 se vydal pěšky do Paříže a protože nestihl dostavník, dále do Le Havru, kde 20. dubna 1836 nastoupil na loď a 1. června přistál v New Yorku. Už 25. června jej biskup Dubois vysvětil na kněze a Neumann odešel jako farář do Williamsville blízko Niagarských vodopádů. Dostavěl místní kostel, založil školu a obcházel farnost o rozloze téměř 1500 km², kde žilo i mnoho německých a italských přistěhovalců.

Roku 1840 se vyčerpáním zhroutil a byl převezen do kláštera redemptoristů v Pittsburghu. Po noviciátu byl roku 1842 přijat do řádu v Baltimore v Marylandu, 1844 se stal představeným domu a roku 1847 celé řádové provincie. Neustále cestoval, zakládal školy a kostely a roku 1851 se stal farářem v Baltimore, kde žilo mnoho imigrantů. Napsal a vydal dva katechismy a biblickou dějepravu. Když roku 1852 zemřel biskup ve Filadelfii, navrhl baltimorský arcibiskup Neumanna na toto místo a ten byl 28. března 1852 vysvěcen na biskupa. Za osm let svého působení založil téměř sto škol a přes 80 kostelů, reformoval kněžský seminář a velmi podporoval i jiné řády, které tam tehdy působily. V roce 1854 se vydal do Říma na slavnostní kongregaci a byl přijat v osobní audienci papežem. Na zpáteční cestě se zastavil v rodných Prachaticích a i když cestu tajil, obyvatelé města mu přichystali slavné přijetí, o němž je český záznam v tamní matrice. Po návratu do USA se dále věnoval své práci a 5. ledna 1860 ve věku nedožitých 49 let se na ulici zhroutil a zemřel.

sv. Klement Maria Hofbauer

Svatý Klement Maria Dvořák (Hofbauer) C.Ss.R. (26. prosinec1751Tasovice - 15. březen1820Vídeň) byl římskokatolický kněz, řeholník z kongregace redemptoristů, je světcem katolické církve. Je považován za velkou osobnost v historii Evropy - ovlivnil Vídeňský kongres a zapříčinil zrušení josefínských dekretů, které potlačovaly římskokatolickou církev. Ve Varšavě v letech 1787-1808 založil mnoho škol pro chudé a také první dívčí průmyslovku v Evropě. Když Napoleon po dobytí Varšavy zakázal všechna řeholní společenství, přesídlil do Vídně. Pro své působení na široké vrstvy obyvatel byl dán pod policejní dohled. Je hlavním patronem hlavního města Vídně, a spolupatronem hlavního města Varšavy. V katolickém liturgickém kalendáři se připomíná 20. května, kdy byl v roce 1909 svatořečen.