— Obři —

Výskyt obrů v legendách národů celého světa zavdává k zamyšlení nad jejich možnou skutečnou existencí a pravdivostí. Tyto legendy jsou na vztek skeptikům podloženy nálezy "podivuhodně velkých kostí".

V jeskyni Lovelock v Nevadě našli roku 1911 při těžbě guána dělníci mumifikované pozůstatky několika velice zvláštních lidí. Veřejnost šokovala především velikost bytostí, jejich výška se prý pohybovala od dvou do dvou a půl metru !!! V době nálezu byla průměrná výška člověka 170 centimetrů. V guáně se zachovaly i zbytky dlouhých vlasů a vousů, které měly výrazně zrzavou barvu. Zajímavé je, že v této oblasti žijící indiáni kmene Piutů mají mnoho legend o mocných obrech. Nazývají je Si-Te-Cach a tvrdí ,že byli původními obyvateli země a že jejich pradědové, kteří sem přišli ze severu, se s nimi ještě setkávali.
Mumie dělníci zlikvidovali a zřejmě by celá historka byla zahrnuta mezi nepodložené důkazy kdyby se náhodou nezachovala alespoň jedna lebka. Ta je dnes uložena v Humboltově muzeu ve Winnemuce. Lebka je vysoká 30 centimetrů a je bezesporu lidská. Vědci odbyli celý problém s nepříjemným důkazem tvrzením, že jde o vrozenou patologickou úchylku a že dotyčný na své neúměrné zvětšování hlavy v mladém věku zemřel.

Já podotýkám na adresu vědy že pohřby tohoto etnika zřejmě měli velice svérázný hromadný ráz kdy jeden zemřel a opilí kumpáni se pohřbili na důkaz soudržnosti kolektivu. Ležící pak na požádání zasypal kolemjdoucí známý medvěd. Vědci pozapomněli, že nález nebyl nálezem odlišného jednotlivce ale několika osob. Takový nesmysl by snad nedokázal vyslovit ani český politik.

Vyslanec bagdádského kalifa Ahmad Ibn Fadlána ve svém též zfilmovaném díle (Vikingové) popisuje setkání s obávanými kanibaly Wendoly. Jeho popis je tak přesvědčivý, že uvedené svědectví považují mnozí odborníci za velmi zdařilí popis neandrtálského člověka.
Časově se příběh odehrál v letech kolem roku 921 po Kristu. Vyslanec ve své knize též podává svědectví a informace o bývalé rase obrů, jejichž meč měl ve vlastnictví vůdce výpravy Buliwyf. Popisovaný meč byl delší než člověk a jeho čepel byla široká jako dvě dlaně vedle sebe. Vůdce Vikingů nosil zbraň přes rameno a ačkoliv byl velice statným a silným mužem, měl co dělat, aby meč sám uzvedl. Ibn Fadlán vyjadřuje přesvědčení že tato zbraň nemohla být původně vyrobena pro člověka. Kniha arabského cestovatele je dílo historicky vzácné, vážené mezi badateli včetně odborných vědců.

Pro vaší představu o důvěryhodnosti zanechaných zpráv uvádím jeho popis příslušníka rasy Wendolů. (Dle části odborníků jde o člověka neandrtálského) Současně přikládám popis člověka neandrtálského uveřejněný v knize zoologa Vratislava Mazáka "Jak vznikl člověk - Sága rodu Homo". Přiložený obrázek má za úkol co nejvíce zpřístupnit čtenáři posouzení obou stanovisek. Očitého svědka - pozorovatele skutečného, živého tvora a výsledek vědecké studie pozůstatků vycházející z rekonstrukce nalezených koster a lebek. Obrázek neandrtálského člověka namaloval člověk navýsost povolaný, znamenitý akademický malíř pan Burián.

Popis cestovatele Ibn Fadlána:
...vzezření těchto démonů bylo toto: vypadali ve všech ohledech podobní lidem, leč ne jako nějaký člověk na tváři země. Byla to nevysoká stvoření, podsaditá, zavalitá a chlupatá na všech částech těla kromě dlaní, chodidel a tváří. Obličeje měli ploché, s ústy a čelistmi velkými a význačnými, šeredného vzhledu. Též hlavy měli větší než normální lidi. Oči měli hluboko posazené v hlavě, obočí jejich byla velká ne kvůli chlupatosti, ale kvůli kosti. Též zuby měli velké a ostré, ačkoliv je pravda že zuby mnohých byly obroušeny a zploštěny...
...v boji používali i svých ostrých drápovitých nehtů a kousání. Přičemž jediným trhnutím hlavy vyrvali z bojovníkova těla kus masa. Jsou to noční tvorové, ve dne se neradi bijí protože jsou malátní a ospalí...

Současný vědecký popis člověka neandrtálského:
Lebka neandrtálců je charakterizována silnými a klenutými nadočnicovými valy. Plochým temenem,širokými nosními otvory mohutnými stoličkami se sklonem k taurodontismu. Bradový výběžek chybí nebo je jen nepatrně naznačen. Výrazným znakem neandrtálců je neobyčejně vysoká lebeční kapacita, nezřídka je i mnohem vyšší než u lebek současného člověka. Zjištěné hodnoty lebeční kapacity se pohybují mezi 1300 až 1700 ccm s průměrem jedenácti lebek 1528 ccm. Je tak dokonce vyšší než průměrné hodnoty lebečních kapacit současného člověka. Celková tělesná stavba vypovídá že byli mohutné a neobyčejně robusní postavy o poměrně malé tělesné výšce, která dosahovala v průměru 155 až 160 cm. Ve srovnání s dnešním člověkem vynikala zejména mohutná šíje a těžce stavěné končetiny.
Neandrtálci znali oheň a vyráběli dřevěné a kamenné nástroje. Provozovali prokazatelně specifické pohřební rituály s více či méně složitým systémem kultů obsahujícím i kanibalismus. Neobvyklé opotřebování zubů u nalezených kosterních pozůstatků naznačuje možnost že člověk neandrtálský si jimi při práci pomáhal.

Eskymáci zde zanechali pušky, což je ještě přesvědčivější důkaz toho, že neodešli dobrovolně, neboť tyto pušky představovaly jejich nejcennější majetek. Zároveň je zarážející fakt, že pro nájezdníka neměli žádnou hodnotu a nechal je bez povšimnutí ležet na místě uložení, zřejmě neznajíc jejich použití. Počet zmizelých byl řádově třicet osob. Žádné vysvětlení se nenašlo a případ způsobil vlnu zájmu tisku po celé Kanadě. Známá průpovídka, podle níž kanadská jízdní policie není nikdy neúspěšná, se ukázala chybná. Objevilo se mnoho spekulací a dedukcí možného vysvětlení tajemného zmizení obyvatel vesnice. Ale nikdy, nikdo již o nešťastnících neslyšel a případ zůstal neobjasněn. Policie ve snaze zjistit sebemenší informaci požádala o názor místní indiánskou populaci. A byla překvapena výpovědí. Indiáni této oblasti říkají, že obyvatelé Agikuni unesl WENDIGO - stvoření z kanadských lesů, jež odmítají popsat. Jak překvapivě podobné se svědectvím Ibn Fadlána a jeho zprávy o tajemných Wendolech ze Skandinávie. I zde stateční Vikingové měli obrovský strach z Wendolů, takový že odmítali nahlas vyslovit jejich jméno a odmítali o nich do setkání cokoliv Ibn Fadlánovi sdělit.

Nepodloženě na bázi pouhé dedukce teď široké veřejnosti předkládáme teoretickou úvahu o možnosti přežití malého národa či pouze kmene primitivních neandrtálských lidí v extrémních severských podmínkách naší planety.
Rovněž bych Vás čtenáře rád poprosil zda Vaše knihovna či archiv záhad neobsahuje jakoukoliv zmínku či fotografie týkajících se tohoto případu. Hledáme hlavně fotografie totemů severských kmenů se zvířecími symboly.

Nepohodlné archeologické nálezy provokují i vzrušují

V historii vývoje člověka je sice stále ještě mnoho nejasného, přesto se zdá být v hlavních rysech jasno: i ti nejodvážnější badatelé jsou ochotni připustit stáří prvních lidí moderního typu nanejvýš na 125 tisíc let. Existují však nálezy, které do tohoto schématu nezapadají. Zatímco odborníci je považují za trestuhodné padělky či omyly a nehodlají o nich vůbec diskutovat, lovci záhad usilovně hledají důkazy jejich pravosti.
V roce 1844 nalezl skotský lékárník David Brewster nedaleko Kingoodie kladivo i s kusem zkamenělé rukojeti zarostlé do pískovcového balvanu. Vědci z Britského centra geologického výzkumu později určili jeho stáří na 360 až 460 milionů let a nález logicky označili za podvrh. Jenže podobných objektů bylo víc. Podivné je, že o 44 let později se ve stejné oblasti našel železný hřebík - tentokrát v uhelných vrstvách starých 60 milionů let.

Civilizace stará desítky milinů let?

Nepřekvapí asi, že většina těchto "nepatřičných" nálezů pochází z dolů. Tak například už v 16. století našli španělští horníci v peruánských stříbrných dolech železný hřebík zarostlý do stříbrné rudy. V Austráli našli horníci zase kus opracovaného meteorického železa a v americkém Massachusetts kovový model loďky. Zejména v dobách, kdy domácnosti ještě topily uhlím, se ale podivné věci objevovaly také v domácnostech. Například roku 1888 v americkém Coloradu z uhlí vypadl železný náprstek, zatímco v jiných případech šlo o zlatý řetízek, kovovou lžíci a řadu dalších artefaktů.
Když se v 80. letech 19. století našlo na západním pobřeží USA zlato, nebylo moc lidí, kteří horečce žlutého kovu nepodlehli. Mezi nečetné výjimky patřil i J. D. Whitney, geolog státu Kalifornia. Šachty zlatokopů jej sice zajímaly také (bylo to ostatně jeho povolání), hledal v nich však něco úplně jiného - stopy existence pradávných lidí. Nebylo jich málo: hroty oštěpů, nádoby, kamenné hmoždíře i s paličkami a řada dalších nálezů. Na tom by nebylo nic zvláštního, v mnoha případech však tyto předměty ležely ve vrstvách, kde by je nikdo hledat neměl. Například dokonale vytvarovaný kamenný hmoždíř s paličkou nalezl horník J. Neale v šachtě pod horou Touomne, která zde procházela třetihorními vrstvami starými 33 až 55 milionů let. V té době ovšem nemělo být na Zemi po inteligentním člověku ani památky.
Whitney za své pojednání o třetihorních nálezech sklidil posměch "seriozních" vědců, kteří ovšem dokázali argumentovat pouze tím, že pravdu mít prostě nemůže. Jaksi "in memoriam" se jej však zastali příznivci archeoastronautických teorií, který v těchto nálezech vidí důkaz dávných přistání cizích astronautů na naší planetě. Není asi třeba zdůrazňovat, že odpor "oficiální" vědy se tím jen dál prohloubil.

Ztracené důkazy

Potíž je v tom, že většina nálezů z 19. století se ztratila, aniž by mohly být prozkoumány moderními metodami. Skepse vědců je proto zcela na místě - tím spíše, že z moderní doby jich je známo mnohem méně. Záhadologové ale oponují tím, že v současnosti, kdy v dolech pracují důlní kombajny a domácnosti vyhřívají jiná paliva je pravděpodobnost objevu ještě menší než dříve.
Nejsou ale jen nedoložené nálezy staré, jejichž nálezové okolnosti napovídají stáří desítek a stovek milionů let. Existují vědecky prozkoumané artefakty pocházející z mnohem mladší éry - přesto však dost staré, či z takových lokalit, aby vzbudily nelibost konzervativních akademiků.
Podle seriozní litertury je mejstarší kamenný nástroj je dnes kladen až do éry australopitéků, kteří žili před přibližně 2,5 miliony let. Ale až do příchodu moderního člověka má jít pouze o velmi primitivně opracované kamenné valouny. Tu a tam se však objeví předměty, které do tohoto utěšeně přehledného schématu jaksi nezapadají.
K podivným nálezům patří i kosti člověka moderního typu vykopané geologem G. Ragazzonim u italského Castenedola roku 1880. Stáří okolní horniny se pohybovalo mezi 3 a 4 miliony let. Castenedola se snažil vyvrátit kritiku a důkladně prozkoumal i nadložní vrstvy, aby vyloučil možnost mladšího pohřbu. Nenalezl zde sebemenší stopy porušení. Nedávno však bylo provedeno datování kostí radiokarbonovou metodou, a jejich stáří vyšlo na pouhých tisíc let. Castenedolovi zastánci však tvrdí, že kosti byly nově kontaminovány izotopy během desítek let pobytu v muzeu, což výsledek analýzy zcela znehodnotilo. V každém případě jde o nález nad nímž visí řada otazníků.

Nepohodlní byli většinou umlčeni

Za kolébku člověka je všeobecně uznávána východní Afrika, kde byly nalezeny pozůstatky dosud nejstarších primitivních hominidů. Podivné ovšem je, že v těchže vrstvách starých 3,5 až 4 miliony let se našly stopy nohy zcela moderního typu Homo sapiens a také několik tomu odpovídajících kostí.
Kromě toho existují údaje o "nepatřičných" nálezech na kontinentech, kam měl člověk dorazit podstatně později. V meziválečném období zkoumal argentinský paleontolog Florentino Ameghino se svým bratrem Carlosem několik pravěkých nalezišť jižně od Buenos Aires. Přímo před zraky komise odborníků vyhrabával hroty šípů, kamenné vrhací koule a stopy ohnišť z neporušených vrstev prokazatelně starých 3 až 5 milionů let. Jedna šipka byla dokonce zaražena ve stehenní kosti vyhynulého savce toxodona.
Ameghino se nakonec zdiskreditoval sám tvrzením, že člověk vznikl v Argentině. Jiní vědci obhajující nepohodlné nálezy však byli často umlčováni velmi nevybíravými prostředky. Například Thomas Lee z kanadského národního muzea byl po objevení "nevhodně" starých artefaktů vyhozen a podobně dopadl i jeho nadřízený, který se jej pokusil obhajovat. Naleziště bylo zničeno a předměty se ztratily.
Se zlou se potázala i americká geoložka Virginia Steen-McInyreová, která chtěla v 60. letech publikovat knihu o nálezech překvapivě moderního typu, které byly prokazatelně vyzvednuty z vrstev starých čtvrt milionu let.
Není bez zajímavosti, že svůj příběh v historii "nepatřičných" objevů má i Česká republika. Je jí kniha výtvarníka a amatérského archeologa Jiřího Mikuly s názvem "Dvacetkrát starší než Altamíra", kterou vydal Albatros už na počátku 80. let 20. století. Přestože autor v ní tvrdí, že našel řadu uměleckých kamenných plastik starých stovky tisíc až bezmála jeden milion let, tehdejší vědecká veřejnost kupodivu příliš neprotestovala.

zdroj


Může za vše gigantismus?

Gigantismus i akromegalie jsou způsobeny patologicky zvýšenou produkcí růstového hormonu adenohypofýzou. Růstový hormon stimuluje růst kostí, svalů i vnitřních orgánů a reguluje metabolické procesy v organismu.

Gigantismus je onemocnění dětského věku, při kterém je ovlivněn růst dlouhých kostí do délky, neboť ještě nedošlo k uzávěru růstových štěrbin. Excesivní růst v dětství, disproporcionální velikost dlaní/nohou k tenkým prstům a prominující obličejové kosti jsou základní charakteristiky onemocnění.

Gigantismus je onemocnění dětského věku, při kterém je ovlivněn růst dlouhých kostí do délky, neboť ještě nedošlo k uzávěru růstových štěrbin. Excesivní růst v dětství, disproporcionální velikost dlaní/nohou k tenkým prstům a prominující obličejové kosti jsou základní charakteristiky onemocnění. Dalšími symptomy gigantismu jsou nadměrná perspirace, celková slabost, sekrece z prsu nebo diplopie a poruchy periferního vidění. Puberta je většinou opožděná a u dívek se vyskytují poruchy menstruačního cyklu. Nejčastější příčinou gigantismu je adenom hypofýzy, dále syndrom mnohočetné endokrinní neoplazie typu 1 (MEN-1), neurofibromatóza nebo McCune-Albright syndrom (MAS).

Akromegalie

Daleko častěji se zvýšená produkce růstového hormonu objevuje až v dospělosti, kdy způsobuje akromegalii. Vlivem růstového hormonu dochází k růstu akrálních částí těla, především rukou, nohou, lícních kostí, čelisti (prognacie) a jazyka. Kůže pacientů je hrubá, ztluštělá, s nadměrnou tvorbou potu a mazu. Často se přidávají bolesti hlavy, kloubů, zvýšená únava.

Chronickými komplikacemi jsou interní onemocnění, jako je hypopituitarismus, hypertenze, poruchy glukózové tolerance a diabetes, artritida, komprese páteřního kanálu a poruchy vidění. Kromě adenomů hypofýzy může být zdrojem GH nebo GHRH také paraneoplastická produkce karcinomem plic, pankreatu nebo nadledvin.

Nezbytné je provést vyšetření koncentrací GH a IGF-1, které jsou nadlimitně zvýšené. Diagnostika se opírá o nálezy CT nebo MR v případě pituitárních tumorů, RTG prokáže abnormální kostní růst. Včasnou a vhodnou léčbou lze především zmírnit následky

Kyklop

Kyklopové byli obři s jedním okem uprostřed čela. Jejich řecký název Κύκλωπες znamená "kruhové" nebo "kolové oko".

Podle řeckého básníka Homéra tvořili národ, který žil v zemi zvané Hyperia, bydleli v jeskyních, proto také byli nevzdělaní a suroví. Nejznámější z Kyklopů byl Polyfémos, který byl synem boha Poseidóna.

Podle Hésioda byli jen tři Kyklopové - Steropés, Brontés a Argés, jejich otcem byl bůh nebe Úranos a matkou bohyně země Gaia. Přidali se k nejvyššímu bohu Diovi, když se postavil proti svému otci Kronovi, a ukovali mu hromy a blesky, s jejichž pomocí zvítězil. Tato zbraň byla společným dílem všech tří kyklopů. Steropés zhotovil blesk, Brontés přidal hrom a Argés přidal jas. Zároveň poskytli v boji proti Kronovým Titánům Hádovi přilbu neviditelnosti. Jejich dílem jsou prý i luk a šípy, které používala bohyně Artemis. Přilbu neviditelnosti pak Hádes zapůjčil Perseovi, při jeho zápase s Medúzou.

Někteří autoři považovali Kyklopy za syny storukých obrů Hekatoncheirů a za jejich vlast Malou Asii. Římané v nich viděli zpravidla pomocníky boha Vulkána (řeckého Héfaista). Žili prý na Sicílii, dílnu měli pod Etnou a v sopce na jednom z Liparských ostrovů. Kyklopi dávno vyhynuli, zachovalo se jen množství jejich vyobrazení od antických i moderních umělců.

V proslulé pasáži Homérovy Odysseii se hrdina básně, Odysseus, na neznámém ostrově setkává s kyklopem Polyfémem, synem Poseidóna a nereidovny Thoosy, který zde žije s dalšími kyklopy.

Kyklopové prý také postavili "kyklopské hradby" měst Tiryns a Mykény na Peloponéském poloostrově. Také zvuky vycházející z nitra sopek byly připisovány jejich činnosti.

Povídalo se, že tyto Kyklopy později zabil Apollón, když Zeus sprovodil ze světa jeho syna Asklépia zásahem blesku, který mu právě Kyklopové zhotovili.

Kyklopové byli obrovští jednoocí netvoři, kteří žili na ostrově stejného jména. Obvykle je pod termínem "Kyklop" odkazováno na Polyféma, syna Poseidona a Thoose. Právě tohoto Kyklopa se podařilo Odysseovi oslepit a díky tomu se svými druhy unikl z jeho jeskyně. Ztratil však za svého pobytu na ostrově ze svých dvanácti lidí plnou polovinu.

Tento příběh z Odyssei je vtipněji podán v satirické hře od Euripida nazvané Kyklopové.

Řecký básník ze Sicílie jménem Theokritos napsal dvě básně přibližně roku 275 př. n. l. o Polyfémově touze po Galatei, mořské nymfě. Když však Galatea dávala přednost Ákidovi, Polyfémos ho zabil obrovským hozeným balvanem. Galatea stačila uprchnou a Ákisova krev vyteklá zpod balvanu se změnila na sicilskou řeku stejného jména.

Walter Burkert mezi jiným naznačuje, že starobylé skupiny nebo společnosti menšími bohy zrcadlí skutečný kult společenství: "může se jednat o domněnku, že za názvy Kabeirové, Daktylové, Telchinové a Kyklopové se mohou skrývat kovářské spolky." Mnoho učenců tak věří, že legenda o jediném oku Kyklopů mohla vzejít z pozorování práce skutečných kovářů, kteří na jednom oku nosili pásku, aby tak zabránili odlétávání jisker do obou očí. Robert Graves naproti tomu uvádí, že se jedná pravděpodobně o kováře, kteří byli tetováni na čele soustřednými kruhy na znamení úcty ke slunci. Kyklopové v Homérově Odysseie jsou jiného typu než v Hésiodově práci "Teogony" (O původu bohů); byli dost pozdě přiřazeni do panteonu bohů a neměli žádné spojení s kováři. Je možné, že legendy spojené s Polyfémem o něm před Homérovou Odysseiou nemluvily jako o kyklopovi. Polyfémos mohl původně být nějakým druhem místního démona nebo monstra. Triamantes v Krétské legendě naznačoval, že byli venkovskou rasou lidožravých obrů s třetím okem umístěným na zadní straně hlavy. Přestože Triamantes popisuje jejich oči jinak, nápadně se podobají Homérovým Kyklopům.

Další teorie o možném původu Kyklopů je legenda, podle které byly starověkými Řeky nacházeny na Krétě a Sicílii lebky trpasličích prehistorických slonů, které jsou dvakrát větší než lebka lidská. Vzhledem k velké centrální nosní dutině (pro chobot) v lebce, mohli uvěřit tomu, že se jedná o jediný velký oční důlek. Menší, skutečné oční důlky jsou umístěny po stranách lebky a jsou velmi mělké a díky tomu stěží rozeznatelné. Vzhledem k tomu, že měli zřejmě malé zkušenosti s žijícími slony, nebyli schopni rozeznat správný původ lebek.

Zatímco je obvykle přijímáno, že kyklop má pouze jedno oko, Homérův popis Polyféma tomu neodpovídá. Na jedné z váz je zobrazen Odysseus oslepující Polyféma pomocí velké vidličky s dvěma hroty, což by předpokládalo, že kyklop měl dvě oči.

Kýchavice bílá (Veratrum album), bylinná léčivka popsaná Hippokratem před rokem 400 př. n. l., obsahuje alkaloidy cyklopamin a jervin, které mohou způsobit poruchu zvanou kyklopie (arinencefalie).

Goliáš

Goliáš byl podle biblické 1. knihy Samuelovy pelištejský bojovník a zápasník, kterého pasáček a budoucí král David zabil kamenem z praku. "Goliáš" je symbol velikosti a spojení "David a Goliáš" znamená nepoměr mezi malým a velkým, které však přesto nezvítězí. Jméno Goliáš pravděpodobně není hebrejského původu a jeho význam není zcela jasný. Klára Verzichová uvádí, že je odvozován buď z kořene גלה, který odkazuje na význam jako: "uprchlík, vyhnanec" nebo z kořene גלל, což znamená "válet se v krvi" (být zabit mečem) .

Vláda krále Saula už byla za vrcholem, když se pelištejské a izraelské vojsko utábořilo proti sobě a obr Goliáš z Gatu každý den děsil Izraelce tím, že vyzýval někoho z nich na souboj. Goliáš měl podle jednoho čtení měřit dva metry, podle jiného skoro čtyři a jeho výzbroj se v knize popisuje jako výzbroj řeckého těžkooděnce, jen mnohonásobně větší.[2] Když Davidovi starší bratři odešli do boje, vrátil se David pást stáda svého otce. Když se ale otec doslechl, v jaké nouzi je Saul, poslal Davida s chleby a sýrem zpátky k jeho vojsku. Malému Davidovi se tam všichni smáli, ten se však ohradil a nakonec si ho zavolal sám král. David mu řekl, že Goliáše s pomocí Hospodinovou přemůže a zabije. Král o tom nejdříve nechtěl ani slyšet, pak mu oblékl své brnění, ale David v něm nedokázal chodit, a tak vystoupil proti Goliášovi jako pasáček s torbou s oblázky a s prakem v ruce. Goliáš se mu ovšem posmíval, David ho však trefil kamenem do čela a na místě zabil. Jeho vlastním mečem mu usekl hlavu. 

Gargantua a Pantagruel

Gargantua a Pantagruel (1532-1564) je pětidílný román Francoise Rabelaise z období renesance, jenž byl částečně inspirován tehdy oblíbenou lidovou četbou o životě obrů. Jedná se o jakýsi burleskní výchovný román líčící svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním, přičemž první dvě knihy připomínají svou podobou svéráznou Iliadu, poslední dvě pak neméně svéráznou Odysseu. Tato stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství; krom toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. V utopii Thelémského opatství založeného obrem Gargantuou podává však Rabelais také svou vlastní vizi svobodného lidství. Dějová linie románu je tvořena historií královského rodu obrů - otce, syna a vnuka. První kniha začíná narozením Gargantuy, syna obra Grand Gousiera, a pokračuje jeho výchovou, studiemi v Paříži, válkou a založením utopického opatství Thelémského. Ve druhé knize přichází na svět Gargantuův obrovský syn Pantagruel, který, když dospěje a vystuduje, se vydá na dobrodružné cesty se svým přítelem Panurgem. Třetí kniha líčí groteskní Pantagruelovy úvahy o ženitbě a rozhodnutí o návštěvě věštírny, čtvrtá a pátá pak samotnou fantastickou plavbu k věštírně Božské Lahvice, při jejímž průběhu hrdinové poznají řadu parodicky utopických ostrovů a jejich obyvatel a v závěru získávají zde vytouženou věštbu a její výklad.

O autenticitě a autorství páté knihy vydané až po Rabelaisově smrti ovšem panují pochybnosti. Román vzbudil u čtenářů velkou odezvu, avšak Sorbonna, která je v knize popsána jako bašta scholastické výchovy, odsoudila první dva díly jako obscenní. Kvůli proticírkevnímu tónu a až "karnevalově" veselému zesměšňování zavedených tradic se proti románu ohradil i reformátor Jan Kalvín a církví byla kniha veřejně odsouzena. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na Index zakázaných knih. Zůstalo na něm až do konce 19. století, zmiňuje ho ještě Index z roku 1892. V pozdějších epochách (baroko, klasicismus) upadalo Rabelaisovo dílo vzhledem ke svému humornému vyznění stále znovu do nemilosti, objeveno bylo znovu až romantiky. Silný vliv měl Rabelaisův styl grandiózní slovní zásoby a funkčního mísení archaismů, latinismů, neologismů, přísloví, vznešených obratů i vulgarit např. na N. V. Gogola nebo Vladislava Vančuru. Z podobných důvodů stoupl i vědecký zájem o román na počátku 20. století v dilech strukturalistů, hl. Michaila Bachtina.

Gulliverovy cesty

Po návratu z Liliputu se Gulliver vydal ještě téhož roku (20. června 1702) opět na moře. Tentokrát se plavil na lodi Dobrodružství kolem mysu Dobré naděje do Indie. Když byla loď zahnána bouří k neznámému pobřeží, poslal kapitán několik námořníků na břeh, aby vyhledali pitnou vodu. Gulliver, který si chtěl pobřeží prohlédnout, se vydal s nimi. Na své prohlídce se od námořníků trochu vzdálil a náhle zjistil, že odjíždějí zpět k lodi. Pronásledoval je totiž člověk obrovitého vzrůstu, ze kterého měl Gulliver takový strach, že se ukryl v obilí. Zde ho našel další člověk velký jak kostelní věž, který byl čeledínem jednoho místního sedláka. Gulliver tak zjistil, že se dostal do Brobdingnagu, který obývají šedesát stop (asi osmnáct metrů) vysocí obři. Sedlák vzal Gullivera do svého domu, aby ho ukázal své ženě a devítileté dcerce, která se ho ujala. Gulliver ji nazýval Glumdalkič (což v tamějším jazyce znamenalo chůvička) a ona jej nazvala Grildrig (zakrslík). Když ho spatřili ostatní lidé z vesnice, velmi se mu podivovali, a jeden z nich sedlákovi poradil, aby Gullivera ukazoval za peníze na trzích. O jeho existenci se brzy dozvěděli na královském dvoře a královna zatoužila mít Gullivera jako zvláštnost u sebe. Přemluvila sedláka, aby jí ho prodal. U dvora s ním zůstala Glumdalkič, která se od něho nechtěla odloučit. Královna, král i ostatní dvořané měli Gullivera rádi a často si ho nechávali přinášet do svých pokojů v přenosné bedničce, aby se s ním pobavili. Král si nechal od Gullivera vylíčit, jak to vypadá v Evropě a ve Velké Británii a poté konstatoval, "Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. (...) Z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země." (překlad Aloys Skoumal)

V Brobdingnagu strávil Gulliver tři roky a musel zde čelit také řadě nebezpečí, plynoucích z jeho malého vzrůstu (svedl například boj se dvěma krysami, byl ohrožován vosami velikými jako koroptve nebo ho odnesl v zubech zahradníkův pes). Nakonec se ho i s jeho přenosným obydlím zmocnil veliký orel, který pak bedničku upustil do moře. Ta se naštěstí nepotopila a byla zpozorována námořníky jedné anglické lodi, kteří Gullivera zachránili a dopravili 3. června roku 1706 zpět do vlasti.

Titáni

Titáni a Titánky jsou v řecké mytologii potomci matky země Gaie a boha Úrana.

Nejvýznamnějšími Titány byli Kronos a jeho manželka Rheia, Ókeanos, Téthys, Iapetos, Hyperion, Koios, Kríos, Foibé, Themis, Mnémosyné a Theia. Někteří jejich potomci byli považováni za Titány, např. bůh slunce Hélios (syn Hyperióna), Prométheus, Epimétheus a Atlás - všichni tři synové Íapeta. Šest dětí Krona a Rheie nebyli Titáni. Byli to bohyně a bohové Hestiá, Démétér, Héra, Hádés, Poseidón a Zeus.

Titáni uposlechli výzvy své matky Gaie, aby potrestali Úrana, který svrhl Gaiiny děti do Tartaru. Pomstu vykonal Kronos, který srpem zmrzačil Úrana; pak osvobodili Gaiiny potomky z Tartaru a vládcem učinili Krona. Krona pak svrhl jeho nejmladší syn Zeus, který deset let bojoval s Kronem a Titány. Zeus zvítězil v Titánomachii v boji proti Titánům, a svrhl je po jejich porážce do Tartaru. Jejich strážci byli podle Diova rozhodnutí Hekatoncheirové, storucí obři.

Kentaur

Kentaur (starořecky Κένταυροι) je bytost původem z řecké mytologie, napůl kůň, napůl člověk. Byli to nezkrotní a divocí tvorové, které se nikdo neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit. V řeckém bájesloví byli synové thessalského krále Íxiona. Někteří vynikali pod vlivem vína násilnými činy. Kentaur Cheirón byl naopak moudrý a proto se kentauři stali symbolem mužnosti, statečnosti a síly.

Jejich existence inspirovala spoustu literárních autorů (zejména fantasy), aby je dosadili do své tvorby. V knížkách Letopisy Narnie od C. S. Lewise jsou Kentauři velice starobylý rod, vyznačující se svou moudrostí a znalostí astronomie i astrologie. Autorka knížek o Harry Potterovi, J. K. Rowlingová, použila základ z bájí a nějak je nepřibarvovala. Někde se diskutuje, jak kentauři jí. Některá teorie tvrdí, že při jídle musí kentauři nejdříve naplnit svůj lidský žaludek normálními pokrmy a poté se napást trávy pro svůj koňský žaludek. Každá jejich svačina je proto velice dlouhá.

Giganti

Giganti jsou obludní dlouhovlasí obři v řecké mytologii, synové bohyně Gáie, zrození z kapek krve boha nebe Úrana.

Byli potomky starších bohů, než byli bohové olympští, vynikali nesmírnou silou, a proto neuznávali vládu olympského Dia. Uposlechli svou matku, když je podněcovala ke vzpouře proti olympským bohům. Protože tito obři byli vlivem kouzelné rostliny nezranitelní, Olympanů se nebáli a připravili jim krušné chvíle. Zeus povolal na pomoc Héraklea.

Giganti se nevzdali, i když jejich osud byl zpečetěn. Jako první zahynul nejsilnější z nich Alkyoneus. Toho Héraklés zranil otráveným šípem, pak zápasili a Héraklés ho přehodil přes hranice rodné země, v níž byl obr nesmrtelný. Nato Héfaistos mrštil na Giganta Klytia rozpálené železo. Athéna na Giganta Enkelada vrhla celý ostrov Sicílii a Poseidón srazil do moře Giganta Polybóta kusem ostrova. Většinu ostatních srazil Zeus bleskem. Nakonec je Héraklés do jednoho pobil.

Giganti byli nejprve zobrazování v lidské podobě, později měli hadí těla, křídla, lví hlavy, pařáty. Ještě později jako vousatí statní válečníci, s přilbou, štítem a zvířecí kůži. Někdy však také jako mladiství a bezvousí, dokonce i zcela nazí.

Podle nejstarších bájí bývali Giganti pohřbívání pod ostrovy nebo jinde a lidé tak vysvětlovali činnost sopek.

Boj Gigantů s bohy (gigantomachie) se stal velmi častým námětem výzdoby náboženských objektů ve starém Řecku a upomínal na neměnitelnost vesmírného řádu ochraňovaného bohy. Byl například zachycen na Diově oltáři v Pergamu, který byl ve starověku pokládán za jeden z divů světa." (Slovník antické kultury, kolektiv autorů, nakladatelství Svoboda 1974).

Hekatoncheirové

Hekatoncheirové (latinsky Hecatonchires) neboli "Storucí" byli v řecké mytologii hrozní padesátihlaví a storucí obři, zrození z bohyně země Gaie a jejího manžela Úrana. Jejich název pochází z řeckého ἑκατόν (hekaton; "sto") a χείρ (kheir; "ruka").

Šlo o tři bratry jménem Kottos, Briareós a Gyés, kteří byli přímými sourozenci Titánů a předci Kyklopů. Byli prý zpupní a tak šerední, že se jejich otec na ně nemohl ani podívat. Proto je hned po narození svrhl do hlubin země s přísným zákazem vycházet ven.

Tímto chováním byla Gaia velmi nazlobená, takže přemluvila nejmladšího z Titánů Krona, aby otce za to potrestal a zbavil vlády. Kronos to udělal a prohlásil se vládcem, ovšem Hekatoncheirům to nepomohlo. Bál se jejich síly a proto je nepropustil. Museli si počkat až na Dia, Kronova nejmladšího syna, který později povstal proti vlastnímu otci.

Válka trvala deset let, ale nakonec Gaia předpověděla vítězství Diovi, pokud si vezme za spojence ty, které Kronos věznil v Tartaru. Zeus se připlížil ke Kampě, žalářnici v Tartaru, zabil ji a použil její klíče k propuštění Kyklopů a Hekatoncheirů. Ti mu pak poté, co se posilnili jídlem a pitím bohů, pomohli v boji s Titány. Během vlastního boje zahnali většinu Titánů vrháním skal velkých jako hory.

Hekatoncheirové se po jejich porážce a svržení do hlubin Tartaru stali strážci jejich vězení.

V Iliadě (i.399) je uveden příběh, se kterým se jinde v mytologii nesetkáváme. Pojednává o vzpouře olympských bohů proti Diovi, neboť jeho pýcha a arogance se pro ostatní bohy stávala nesnesitelnou. Proto se jednoho dne, když spal na lehátku, všichni Olympané na Dia vrhli (kromě Hestie, Athény, ..) a svázali ho. Thetis se však podařilo vyhledat jednoho z Hekatoncheirů, Briarea, který hbitě rozvázal svýma rukama najednou všech sto uzlů, kterými byl Zeus svázán, a tím svého pána osvobodil. Lidé ho však prý nenazývali jako bohové Briareós, ale Aigaion ("kozí"; Ilias i.403). Hésiodos uvedl v soulad starobylé Hekatoncheiry s Olympským panteonem vysvětlením, že Briaréos byl zetěm Poseidóna, který mu dal za ženu svou dceru Kymopolieu (Zrození bohů 817).

V korintském mýtu vyprávěném ve druhém století př.n.l. Pausaniem (Cesta po Řecku ii. 1.6 a 4.7), byl Briareós arbitrem ve sporu mezi Poseidónem a Héliem, mezi mořem a sluncem: po jím vyneseném rozsudku připadla Korintská úžina Poseidónovi a Korintská akropole (Acrocorinth) byla zasvěcena Héliovi.

Ymir

Ymir je nejstarší a nejsilnější člen rasy ledových obrů s obrovským vzrůstem. Obrovská velikost, dlouhověkost a kolosální síla těchto obrů z nich dělá impozantní nepřátele bohů Asgardu.
Ymir je předek celé rasy, i když se značně liší ve vzhledu od mnoha z jeho současných potomků, jako je např. Utgard-Loki (neplést s Lokim).
Stejně jako první ledoví obři, je Ymir pokryt sněhem a ledem a neustále generuje intenzivní chlad z těla. Pozdější generace rasy jako Utgard-Loki, nevytvářejí chlad a nejsou pokryty ledem a sněhem. Velikost ledových obrů je závislá na nízkých teplotách a členové pozdějších generací, nejsou schopni vytvořit chlad z jejich vlastních těl. Dlouhodobé působení tepla je roztaví.
Ymir patří mezi nejstarší bytosti v devíti světech Asgardu. V Niffleheimu vytvořil svou rasu, novější generace obrů ale žijí v říši Jotunheim.

Mladý bůh Odin a jeho bratři Vili a Ve bojoval válku s ledovými obry a Ymira zabili. Podle Asgardské legendy, Odin Vili a Ve stvořili nebe a zemi z Ymirovy mrtvoly, ale tato část příběhu je zřejmě nepravdivá. Ymira zachránily jeho regenerační schopnosti a dále vedl proti Asgardu válku. Odin vytvořil interdimenzionální propast, jejíž prostřednictvím byla Ymirova armáda uvržena do světa Muspelheim, kde ji uvěznili démoni. Současné místo pobytu a činnost Ymira jsou neznámé.