— Slovanská mytologie —

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastní pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže jí má mytologie Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ní měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství a kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

Písemné zprávy o slovanském pohanství jsou torzovité a reagují především na přežívající kulty, a navíc jsou limitovány přebíráním informací ze starších textů. Často vidí původ slovanského pohanství v antickém náboženství nebo přichází s teorií euhemerismu, tedy že bohové byli původně významnými lidmi. V západoslovanském a jihoslovanském prostředí s výjimkou Polska a polabských kmenů nejsou známa ani jména bohů, ačkoliv prameny se často zmiňují o lidových zvycích i idolatrii. Do psané historie tyto oblasti totiž významněji vstoupily až s oficiální christianizací.

Homiletická tvorba

Do této kategorie náleží kázání (zvaná Slova) obsahující kritiku pohanství, které přes úsilí církve a státu přežívalo mezi obyvatelstvem. Často vychází z byzantských vzorů přepracovaných pro ruské poměry a jejich tvorba pokračovala až do raného novověku. Ve Slovech jsou často vyjmenováváni pohanští bohové, ovšem bez bližších informací a není jasné zda byla v době psaní textu skutečně uctívána nebo jsou přejata ze staršího textu či přímo vymyšlena. V českém prostředí je tato kategorie představována například Homiliářem Opatovickým.

Kroniky

Staroruské kroniky, vycházející především z kyjevské tradice, jsou v raně středověké Evropě svým rozsahem a množstvím výjimečné a patří mezi ně především Povest vremenných let a Novgorodský letopis z 12. století. Informace o pohanských božstvech obsahují také byzantsko-kyjevské smlouvy z 10. století a novověké kroniky jako je Hustýnský letopis který interpretuje slovanské pohanství analogicky k antickému.

Ve větší míře se o pohanských božstvech zmiňují kroniky týkající se polabských Slovanů, patří mezi ně především zprávy merseburského biskupa Dětmara, Helmonda a Saxa Grammatica z 10. až 12. století. Polské kroniky chápou slovanské pohanství jako zkomolení antického a patří mezi ně kronika Jana Długosze a Matěje z Miechova z 15. století a kronika Matěje Stryjkowského ze sklonku 16. století. Kosmas používá pro bohy pohanských Čechů antická jména, ty však nemusí s funkcí skutečně ctěných bohů nic společného.

Epická tvorba

Slovanské eposy bezesporu, alespoň zčásti, vychází z archaické tradice, mytologické prvky lze spatřit především v bylinách o Iljovi Muromci. Sporé zmínky obsahuje Slovo o pluku Igorově, který je však podle některých badatelů podvrh. Jihoslovanská epika je na specificky slovanské mýtické motivy chudá, její hrdinové jsou typicky eurasijští.

Ostatní tvorba

Mezi další písemné prameny ke studiu slovanské mytologie patří legendy, různé apokryfy nebo ruská redakce bulharského překladu Alexandreidy. Některé informace obsahují také zprávy arabských cestovatelů jako byl Ibn Fadlána a al-Masúdí nebo byzantského historika Prokopia z Kaisareie. Mýtické rysy také vykazují pověsti o vzniku českého a polského státu

Folklór

Folklór, písemně zaznamenaný etnografy v 19. a 20. století, je nejrozsáhlejším pramenem ke studiu slovanské mytologie. Vztahují se většinou na představy týkající se nižších bytostí a magie. Dříve byl mnohými badateli však byl folklór jako pramen odmítán, kvůli časové vzdálenosti mezi původním pohanstvím a lidovou vírou a zvyky. Některé prvky lidové kultury jsou však velmi archaické.

Mezi folklórní prameny vhodné k studiu slovanské mytologie patří například byličky, ruská lidová vyprávění o nadpřirozených bytostech jako jsou rusalky či lešijové. Mýtické motivy obsahují také čistě fiktivní vyprávění zvané skazky, především ty které jsou nazývány "zázračnými" či "čarodějnými" neboli volšebnaja skazka. Nacházejí se také v zaklínadlech a zaříkadlech, písních, pohádkách, na tradičních výšivkách a řezbách a v rodinných a sezónních rituálech.

Mytologické představy

Slovanské mýty se zachovaly pouze v zlomkovité a nepůvodní podobě. Existuje však bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a bytostech, které jej obývaly a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Kosmogonie

Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání a v Povesti vremenných let, která přestože má spíše podobu křesťanského apokryfu, tak její podání stvoření folklóru odpovídá. Obecně se jedná o stvoření dvěma demiurgy. Jeden z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhý je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. Byli představováni většinou v ptačí podobě, a později christianizováni na Boha a Ďábla. Bůh je pasivním stvořitelem, který někdy ani neví, jak svět stvořit. Ďábel se na jeho příkaz potápí na dno světového oceánu a přináší mu odtud hrst písku a zeminy, ze které Bůh stvoří svět. Podle některých názorů je pasivním stvořitelem Svarog a aktivním Veles, případně nejasná božstva Bělboh a Černoboh.

V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha, jednu také skryje v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole.

Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím ugrofinských či turkotatarských národů. Podle jiných teorií jde o mýtus dualistický, ovlivněný íránským prostředním. Existují i další mýty o stvoření, jako například slovinský o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, ze kterého se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem orfismu. V slovinském, slovenském a podkarpatském prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.

Morana a Vesna v moderním podání

Antropogonie

Také o stvoření člověka hovoří Povest vremenných let: "Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu." Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. Také ve Slovinsku se tradovalo, že člověk vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat. V Rusku byl znám příběh o Rodovi, který stále tvoří nové lidi házením hroud hlíny na zem, tento motiv je analogický mýtu o Deukaliónovi a Pyrze. U západních Slovanů byl zas znám mýtus o prvním člověku králi Muži (Mandžakovi), který je analogický germánskému Mannovi.

Kosmologie


Ve slovanském folklóru je často země líčena jako spočívající na rybě, velrybě či několika rybách. Svět býval rozdělován na horní - nebe, střední - zemi a dolní - podsvětí. Ty jsou spojeny světovým stromem, kterým je dub, méně často borovice. Na vodorovné ose je pak svět rozdělen na čtyři světové strany. Zemi ztotožňované s Mokoš se dostávalo veliké úcty a například tráva byla chápána jako její vlasy, skály jako její kosti a řeky jako její žíly. Země byla chápána jako matka a nebesa, jejichž bohem je Svarog, jako otec.

I nebeská tělesa mají božskou podstatu, Slunce bylo chápáno jako vševidoucí oko, jako okřídlený mladík s křídly nebo v indoevropském duchu jedoucí po obloze v zlatém voze taženém bělouši. Ráno se koupe v moři a při své denní pouti bojovalo s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem či vlkodlakem. Nejčastěji je ztotožňované s bohem Dažbogem. Měsíc je jeho mladším bratrem, v Rusku někdy sestrou, nejspíš pod řeckým vlivem. Hrál důležitou úlohu v magii a léčitelství a věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Obě tato tělesa tradičně sídlí za mořem. Jejich sestrou byla Zora, často milenka jednoho z nich či obou. Ostatní hvězdy byly chápány nejčastěji jako děti Slunce a Měsíce. Věřilo se že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá.

Podsvětí zvané nav, někdy ležící za mořem, je chápáno jako klidné a vlhké místo. Vládl mu nejspíš Veles. Jakožto ráj bývá někdy označován jako Irij nebo ztotožňován s ostrovem Bujan. V pohádkách se často Onen svět vyskytuje spíš jako říše přízračných bytostí než mrtvých duší. Bývá také nazýváno "Třikrát desáté království", které leží za hranicemi lidského světa. Cesta hrdiny do něj se většinou neobjede bez průvodce, který může být třeba čarodějnice, kůň či pták, případně bez pomoci kouzelného předmětu. Tento motiv může být ovlivněn sibiřským šamanismem a průvodce pak má funkci psychopompa.

Svarog

Svarog (praslovansky Svarogъ, též Svaroh) je nebeským bohem Slovanů, byl jedním z prvotních indoevropských bohů, kterého si Slované s nejvyšší pravděpodobností přinesli ze své prastaré domoviny. Podobně jako jiní indoevropští bohové nebe, byl i Svarog později považován za pasivního a zastíněn bohy mladší generace - zvláště pak bohem hromovládcem, jakým zřejmě byl Perun. Dosud nebyla doložena žádná Svarogova svatyně ani modla, jako prvotní bůh nebe zřejmě ani podobu mít nemusel. V reformovaném panteonu knížete Vladimíra v Kyjevěv 9. století se již Svarog nevyskytuje, nejvyšším bohem je zde právě Perun. Svarog pravděpodobně plnil funkci boha řemesel, především pak kovářství, ale také byl zřejmě dárcem a ustanovitelem prvních zákonů. Dnes bývá Svarog obecně považován za stvořitele světa (popřípadě slunce?), boha nebeského světla a ohně, který poté, co stvořil svět, odešel na nebesa a od té doby se již nestaral o pozemské záležitosti. Sluneční bůh (Dažbog/Svarožic) bývá zpravidla považován za jeho syna. Jako bůh řemesel a kovářství měl zřejmě vyzbrojit Peruna kovovými zbraněmi za účelem boje s nebeským drakem (Zmejem), který je představitelem zla ve slovanské mytologii.

Původ jména je všeobecně shledáván jako indoevropský, není však jasné jestli je slovanský nebo indoíránský. První možnost jej vykládá z kořene svar a přípony -og, význam by pak byl "svárlivý oheň". Jiný výklad chápe toto slovo jako "hněvající se oheň" či "hněvající se bůh".

Výklad z perštiny jej spojuje se slovy chvar "slunce, světlo nebes, záře, kruh světla" a chvarnah "božský lesk", ze sanskrtu se slovy svar "jas, lesk, světlo, nebe, slunce", svarga "nebe" a Svarai, přídomkem Indry.

V souvislosti s mýtem o unaveném stvořiteli bývá pokládán za božstvo typu deus otiosus a je srovnáván s pra-indoevropským bohem jménem Djaus. Stejně jako on přestal nejspíše být objektem kultu, to ho přibližuje i Helmondem zmiňovanému nebeskému bohu: "Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů". To že byl znám i Polabským Slovanům napovídá i teonymum Svarožic. Dále ho lze srovnat s litevským bohem Telavelem, který vykoval slunce a usadil jej na oblohu.

Pokud je správná etymologie ze slova svarga je možné jej chápat i jako původce světla a přemožitele původní temnoty, který umožnil vládu bohů. V rámci trojfunkční teorie je solárním představitel první funkce, analogickým védskému Mitrovi či severskému Týrovi, v bylině o Iljovi Muromcovi mu odpovídá postava obra Svjatogora Kolyvanyče

Perun

Perun je slovanský bůh bouře, hromu a blesku. Ačkoliv písemné zprávy o tomto božstvu pochází až na výjimky z východoslovanského prostředí, tak byl pravděpodobně ctěn všemi Slovany. Po christianizaci Slovanů splynul jeho kult v pravoslavném prostředí s kultem proroka Elijáše.

Analogicky nejbližším božstvem je baltský Perkunas, dále pak severský Thór, římský Mars, védský Indra a pravděpodobně i galský Taranis. Vzdálenější analogií je pak římský Jupiter, řecký Zeus a chetitský hromovládný bůh.

ménu Perun je tradičně přisuzován slovanský původ a jeho výklad vychází ze slovesa *perti "bíti, tlouci", které má být spojen s příponou *-unъ vyjadřující aktivního činitele děje. Podle této teorie znamená tedy jméno Perun "ten, kdo bije, pere". Může také přímo souviset s výrazem pro úder. Ačkoliv je takový výklad zcela logický a odpovídá funkci tohoto boha, tak existují souvislosti i s neslovanskými výrazy.

Velmi podobná jsou jmény baltských hromovládců, litevské Perkūnas, lotyšské Pęrkûnis, Perkūnis, Perkons a pruské Perkuna, Perkunilacus a Percunis. Vychází z kořene *perkūnas, *perkūnis a blízké jsou jim výrazy pro dub jako latinské quercus, sanskrské parkāti "posvátný strom" a germánský kořen *ferchu-z "dub". Tato slova vychází z indoevropské kořene *perku"dub". Proto lze jméno Peruna vykládat v souvislosti s dubem.  Podobnost vykazuje i chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata "hora, horní oblak". Jméno Perun by tedy mohlo souviset také s indoevropským kořenem *perūnV ("hora").

Souvislost lze hledat také s albánským výrazem perëndi "bůh, nebe". To bývá někdy vykládáno jako výpůjčka ze slovanských jazyků, jindy jako slovo s Perunem vůbec nesouvisející. Podle chorvatského lingvisty Petara Skoka toto slovo dokazuje že Perun byl původně slovansko-ilyrským božstvem.

Jména Peruna se objevuje v písemných pramenech relativně často, téměř výhradně se však jedná o prameny z východoslovanského prostředí. Nejstarší pochází z 11. století. Prameny z polského prostředí raného novověku Peruna také zmiňují, ale čerpají z ruských zdrojů. Existují také prameny z jihoslovanského prostředí, z nichž však nejrozsáhlejší pochází až z 18. století. 

Mezi konkrétní prameny zmiňující Peruna patří Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre, pocházející z 11. či 12. století, kázání, které zmiňuje jména některých slovanských božstev. Bez bližších informací je také zmiňován v kázání Slovo svjatago GrigorЪ ja, které pochází pravděpodobně z 12. století. Dále je zmiňován v Čudovském sborníku a dalším kázání Slovo i otkrojenije svjatych apostolЪ, v kterém jsou slovanští bohové euhemeristicky chápáni jako zbožštělí lidé, Perun konkrétně podle tohoto pramene žil kdysi v Řecku. Podobně jej sbírka Beseda trech svjatitělej označuje za řeckého anděla hromu. Zmínky o Perunovi v kázáních a penitenciálech ještě v 16. století napovídají tomu že víra v něj byla stále živá.

více zde

Veles

Veles či Volos je slovanský bůh s širokým okruhem působnosti. Jeho funkce boha skotu souvisí s bohatstvím, ale především s pozicí vládce podsvětí, které bylo představované jako louka, kde pasou duše lidí. Zároveň byl božstvem magie, vědění, věštění a básnictví; a jako strážce předělu mezi světem živých a mrtvých také bohem divočiny, lovu, zvířat a přeměňování se v ně. Byl také ručitelem smluv, trestajícím jejich nedodržení.

Vedle Peruna patřil pravděpodobně mezi nejvýznamnější slovanská božstva. Ačkoli dobové písemné prameny o něm pocházejí pouze z východoslovanskéhoprostředí na základě jiných zdrojů, například lidové kultury a toponymie, lze předpokládat že byl bohem všeslovanským. Jeho nejbližší analogií je baltský bůh podsvětí Velnias, vzdálenější pak védský Varuna, severský Ódin, galský Esus a řecký Hermés. Během christianizace zaujali jeho místo především světci jako Blažej, Mikuláš, Jiří a Sáva, jindy zas byl ztotožněn s čertem či přímo Ďáblem.

Veles zaujímá místo i v současném slovanském novopohanství - rodnověří, o čemž svědčí ohlas falšovaného mytologického díla zvaného Velesova knihanebo pojmenování ruské organizace Velesův kruh. Jakožto bůh spojovaný s věděním je preferován především intelektuálně a badatelsky zaměřenými rodnověrci, na rozdíl od Peruna oblíbeného milovníky vojenské historie a bojového umění.

Jeden ze stylů v Rusku populárního bojového umění "slovansko-gorického zápasení" se nazývá "Velesův zápas" a odpovídá řecko-římskému zápasu. 

Dažbog

Dažbog je slovanský bůh slunce. Bývá ztotožňován se Svarožicem a Chorsem. Martin Golema jej považuje za analogii indického Bhagy, boha rozdělujícího bohatství a majetek. Písemné doklady o jeho kultu pochází pouze z východoslovanského prostředí, ale existují další doklady, které naznačují že mohl být ctěn i u západních a jižních Slovanů. Jako hlavní božstvo dnes ctí rodnověrská organizace Rodná ukrajinská národní víra. Jméno Dažboga je spojováno se staroslověnským dažd "dáti" a praslovanským bogъ "bůh", vykládá se tedy jako "bůh dárce". Jméno lze také vykládat z indoevropského kořene *dʰegʷʰ "hořet". To jej spojuje se severským bohem dne Dagrem a irským Dagdou, kterým byl též chápán jako "bůh dárce". Dříve byl také spojován s výrazy jako je české déšť a ruské дождь, tedy jako božstvo deště, tento výklad byl však opuštěn.

Naproti tomu Viktor Martynov spojuje jméno Dažbog s avestánského dušbaγa/dužbaγa, "zlý bůh" a jako opozici k němu chápe Striboga, jehož jméno vykládá z taktéž z avestánského śríbaγa"dobrý bůh".  Poukazuje také na níže zmíněnou postavu Daboga. Tento dualismus připisuje Martynov vlivu zoroastrismu, manicheismu či bogomilství. Tato teorie však odporuje zmínkám o jeho solární funkci a celkovému rázu slovanského archaického náboženství.  

Mokoš

Mokoš je východoslovanská bohyně, jedno z božstev, kterým podle Pověsti dávných let nechal kníže Vladimír v Kyjevě vztyčit modly. V písemných pramenech je po Perunovi nejčastěji zmiňovaným božstvem. Nejčastěji je označována jako Mokošъ, zřídka také Mokoš, Makoš, Mokša, Mokos, v polských kronikách též Makosz a Mokossa. Mokoš je jediným známým ženským božstvem z východoslovanského okruhu, což je pro indoevropské panteony typické. Jedná se o formu Matky země, ale i indoevropské trojfunkční bohyně, podobně jako védská Sarasvatí, perská Anáhitá, řeckáDémétér, římská Juno nebo keltská Brigit. Podle Dušana Třeštíka je mýtická česká kněžna Libuše též variantou této bohyně. V písemných pramenech je často zmiňována společně s vílami, což vedlo některé badatele, například Stanisława Urbańczyka k teorii, že se jedná o bytost nižšího řádu, démona. Podle jiných badatelů, jako je Aleksander Brückner či Vatroslav Jagić, se dokonce jedná o fikci středověkých autorů. V některých písemných pramenech figuruje Mokoš vedle řeckého výrazu μαλαχἰα (malachia) "měkkost, sexuální ochablost, onanie". Podle Lubora Niederleho tato skutečnost mohla znamenat, že kult Mokoš byl spojen se odsuzovaným sexuálním chováním, jako je onanie nebo homosexualita, nebo s promiskuitním chováním a její kult mohl vzniknout pod vlivem řecko-orientálních kultů Aštarté a Afrodité.

Stribog

Stribog je východoslovanský bůh nejasné funkce, většinou považovaný za božstvo větru. Je zmíněn pouze v Pověsti dávných let, Čudovském sborníku a Slově o pluku Igorově, jehož pravost je sporná-

Chors

Chors (Churs, Gurs) je slovanský bůh. Jedná se pravděpodobně o alanské sluneční božstvo, které bylo Slovany ztotožněno s Dažbogem. V současné fikci se Chors často objevuje jako bohyně měsíce. 

Simargl  

Simargl je východoslovanské božstvo nejasné funkce. Pověst dávných let uvádí Simargla mezi božstvy jejichž modly vztyčil v Kyjevě kníže Vladimír. V dalších písemných pramenech se vyskytuje mnoho variant jeho jména, jedná se o jména Semarъglъ, Simarъglъ Sěmarъglъ, Sejmareklъ, některé prameny jméno rozdělují, například na Sim a Rgl, Sim a Vorchgl a tak dále. Poměrně brzy z pramenů mizí, což může znamenat že jeho kult nebyl tak silný jako u ostatních božstvech. Rozdělení jména v poměrně raném prameni Slovo někojego christoljubca vedlo některé badatele k hypotéze že se jednalo o dvě božstva. Aleksander Brückner vykládal Sim/Siem od ruského semъja "rodina" a Rgiel od polského rżysko "žito", u druhého jména hledal souvislost i s pojmenováním Rujány. Považoval tedy Sima a Rgla za bohy rodiny a úrody. Svou hypotézu o dvou jménech také podpořil poukazem na jména polských bájných knížat Siemowit a Siemomysl a místní názvy jako je Rgielsko. V případně platnosti této hypotézy můžou být chápáni jako božští blíženci, analogie řeckých Dioskúrů, a především indických Ašvinů. Podobným způsobem došel Vittore Pisani k závěru že Sim byl bohem dobytka a Rgl bohem obilí. Tento výklad však není ostatními badateli příliš přijímán. Další hypotéza, zastávaná například Borisem Rybakovem, spojuje Simargla s bájným ptákem s perské mytologie zvaným Simurg či Simorg. Úcta k této bytosti byla na Blízkém východě živá ještě ve středověku a její jméno je skutečně podobné jménu Simargl. Bytosti podobné této se také ve středověkém ruském umění. Badatelé kteří zastávají tuto hypotézu považují Simargla za prostředníka mezi bohy a lidmi. Rybakov jej zároveň považoval za ochránce osetých polí, který byl později v lidovém prostředí znám jako Pereplut a jeho atributem byl strom života. oblémem tohoto výkladu je koncové -lъ ve slovanském jméně, které nemá v perské výrazu žádný předobraz a Simurgovi také nikdy nebyly připisovány božské atributy. romě toho Pověst dávných let uvádí že na kyjevském božišti stáli kumiry, čímž jsou pravděpodobně myšleny modly antropomorfní.

Vladimir Toporov, navazující na Louise Légera, odvodil s poukazem na polykefalismus slovanských božstev Simarglovo jméno ze staroruského Sedmoro-golvъ "Sedmihlav". Srovnal jej tak se sedmihlavým božstvem Rujevítem, ctěným kmenem Ránů na Rujáně. V rámci perské teorie a poukázal na podobnost Simurga a východoslovanského Diva, což je démonická bytost s věšteckými schopnostmi, v lidových představách se zjevující jako letící pták nebo antropomorfizovaný vítr. Existuje ještě několik hypotéz, které nejsou badateli příliš přijímány. P. Preis považoval Simargla za zkomoleninu jmen bohyň Ašimy a Ergely zmíněných v Bibli a N. Gedeonov a Vatroslav Jagić jej vykládali zase jako zkomoleninu jména řecko-egyptského Sema-Hérakla. Lubor Niederle považoval Simargla či Sima a Rgla za božstvo původu řecko-orientálního původu nebo za pouhou literární fikci.

Jarun

V Bělorusku se Jarilo nazývá i svátek, slavený 27. 4., ve kterém hraje tato figurína či postava hlavní roli. Jarila představoval mládenec v bílé košili, s lidskou hlavou v jedné ruce a snopem obilí v druhé, někdy sedící na bílém koni. Někdy byl představován i mladou dívkou. Slavnost obsahuje výraznou symboliku plodnosti a sexuality a Jarilo při ní, jako nový či mladý bůh, dává odít kraj do listí a květů a také vzejít obilí. Na to odkazují písňové verše jako "Kam nohou vstoupí, tam jsou žita kopy, kam se podívá, tam se klas v květ odívá." a "Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil." Sexuální symbolika se projevuje především v pohřbu "Jarilovy pleši", jak je eufemisticky označován penis, při kterém přicházeli dívky na pohřeb Jarilovy figuríny, která měla nadměrný falus. V Rusku byly slavnosti zvány jarilky a Jarilo byl na jeho severovýchodě zván Jarun. Slavení jarilek ve Voroněži roku 1765 zmiňuje Život svatého Tichana Zadonského, kde byl Jarilo představován mladíkem oděným do květů. Jarilo býval někdy ztotožňován se svatým Jiřím, a je možné že původní obřad slavený spíše v létě, byl pod vlivem tohoto ztotožnění přesunut právě na svátek tohoto světce. Tomu napovídá i například podobnost chorvatského Zeleného Juraje, tj. Zeleného Jiřího, s Jarilem. Pohřeb Jarila podle Zdeňka Váni spojuje s slavnostmi umírajících a znovu se rodících božstev jako je egyptský Usir nebo řecký Adónis.

Svarožic

Svarožič (latinsky Zuarasiz, Zuarasici) je slovanský bůh, který byl ctěn polabskými Ratary jako hlavní kmenové božstvo a Východoslovany jako bůh ohně. Jedná se o jediné božstvo které se jasně objevuje jak v pramenech týkajících se východoslovanského tak polabského prostředí. Jeho souvislost s Radegastem, ratarským bohem zmiňovaným v pozdějších pramenech je nejasná. Jméno Svarožič je zpravidla vykládano jako "syn Svarogův", kvůli čemuž je někdy ztotožňován s Dažbogem. 

Pochvist 

Bytost spojována s ovládáním větru. Kult větru byl u praslovanů významný. Nejvíce se snad zdržoval v horách.

Rod 

Rod je východoslovanský démon osudu či božstvo. V písemných pramenech se objevuje vždy společně s Rožanicemi, v pozdních etnografických pramenech se vyskytuje jen zřídka. Nejstarší zmínka o něm pochází z církevního traktátu Slovo nekogejo christoljubca z 11. či 12. století. Prameny uvádí že se lidé k Rodu a Rožanicím modlily, přinášeli jim med, sýr, chléb, kaši a obilí jako oběti. Jejich svátek připadal na svátek Bohorodičky, tedy 26. prosince Slovo sv. Grigorija Bogoslova uvádí dobovou hypotézu, že kult Roda a Rožanic převzali Slované od Chaldejců, Egypťanů, Řeků a Římanů, a také jej spojuje s Artemidem. Jeden z rukopisů, pocházející z přelomu 12. a 13. stoletítaké uvádí "...je Bůh, ne Rod." Prameny dále uvádí že Rod tvoří lidi tím že hází na zem hroudy hlíny a z nich se rodí děti. Tento mýtus se podobá řecké báji o Deukaliónovi a Pyrrze, ale na rozdíl od něj probíhá stvoření člověka házením hlíny neustále.

Nejčastěji je chápán jako démon, bytost nižšího řádu. Izmail Srezněvskij, Jevgenij Aničkov a Lubor Niederle jej pokládali za domácího ducha s mocí nad osudem mužů, Rožanice ztotožňovali s řeckými Moirami. Podle Niederleho Rod představuje duše předků ochraňující rodinu. Podle Alexandra Veselovského byl Rod nahrazen domovojem. Podle Zdeňka Váni byl démonem plodnosti, snad související s falickým kultem, jehož uctívání se rozmnohlo v 11. a 12. století, tedy v době kdy proti němu nejvíce brojí církevní prameny, který sesílal duše na zem, aby se mohli zrodit lidé. Jako důkaz démonického charakteru Roda poukazovali na zmínku ve Slovu Daniela Zatočnika že jím strašili rodiče děti. Proti tomuto výkladu stojí názor že po christianizaci došlo k jeho degradaci z božstva v nižší bytost.

Boris Rybakov jej považoval za nejstarší a nejvyšší slovanské božstvo, až v době vzniku knížecí vlády zastíněné Perunem. Dle jeho názoru byl stvořitelem, bohem zrození a lidského osudu, a ochráncem úrody. Podle Vjačeslava Ivanova byl Rod božskou persofinikací rodu. Za významné božstvo jej považoval také Aleksander Gieysztor. Tato teorie je podpořena tím že je vždy, na rozdíl od Rožanic i jiných duchů, zmiňován vždy v jednotném čísle.

Rožanice

Rožanice či Rodjenice, Sudjenice jsou mýtické bytosti známé ve východoslovanském pohanství a lidové kultuře. Nejčastěji vystupují jako dvojice, snad matka a dcera, v mladších pramenech kolísá jednotné a množné číslo. V lidovém podání určovali při narození lidský osud a byly jim stejně jako Rodovi obětovány první ustřížené vlasy, takže jsou ztotožňovány s českými Sudičkami, případně řeckými Moirami, římskými Parkami a severskými Nornami. Podle Borise Rybakova se však jedná o dvě bohyně, Ladu a Lelju. Mezi další slovanské ženské duchy bdící nad osudem patří kromě zmiňovaných Sudiček ukrajinská Dolja a jihoslovanská Sreča.

Podle písemných pramenů, kde jsou zmiňovany s Rodem, se jim obětuje med, sýr, chléb, kaše, obilí, zvláštní koláče, staví se jim obětní stůl a připijí se jim na počest, zvláště u hrobů předků. Jejich svátek se po christianizaci slavil na narození Bohorodičky, tedy 26. prosince.

Trojan

Trojan je slovanským bohem nejasného významu. Nejčastěji bývá vykládán jako divinizace (zbožštění) římského císaře Trajána pod vlivem dobytí Dácie v 2. století, tato teorie je však nepravděpodobná. Také bývá připodobňován k polabskému Triglavovi a souvislost se staročeským osobním jménem Trojan pro třetí narozené dítě.

Doložen je ve dvou ruských apokryfech z 12. století vedle Peruna, Chorse a Velese kde v jednom je označován jako "car v Římě" a druhém jako zbožštělý člověk. Jedná se však nejspíš o hypotézy autorů. Zmiňován je také v Slově o pluku Igorově kde se mluví o zemi, věcích a stopách Trojana, zdá se být tedy mýtickým vládcem. Objevuje se také v srbských a bulharských písních a pohádkách jako bohatý car.

Zora

Zora je poetické pojmenování pro Jitřenku, úsvit a ranní červánky, případně i Večernici a večerní červánky, příbuzné slovu "záře". V obecném povědomí je někdy Zora nazývána slovanskou bohyní výše zmíněných fenoménů. Přestože se v různých indoevropských mytologiích objevují personifikace planety Venuše jako bohyně úsvitu, příkladem je řecká Éós, římská Aurora a védská Ušas, není doloženo že by ji i Slované uctívali jako bohyni. 

Bělbog a Černobog

Bělboh je hypotetický slovanský bůh. Jeho existence je odvozována ze zmínky Helmolda z Bosau 12. století o polabském Černobohovi, jehož protipólem by měl Bělboh být.

Černoboh nejspíše nebyl konkrétním kmenovým božstvem, ale personifikovaná představa negativního aspektu osudu jedince. Jeho protikladem mohlo být hypotetické božstvo Bělboh. Víra v existenci Černoboha mohla vzniknout pod vlivem křesťanství a jeho opozice Ďábla a Boha. Naďa Profantová uvádí i místní jména spojená s Černobohem, jistou horu ve Slezsku a istrijskýhrad Cernohradus zmiňovaný již v roce 1102. Jméno lužické hory Czorneboh je až pozdějšího původu. S Černobohem může být totožný bůh Tiarnaglofi zmiňovaným v Knýtlinga saga.

Více naleznete zde nebo zde