Ďáblův hřbitov

Představte si, že se náhodou dovíte o místě, které vypadá jako vstup do podzemí.

Stalo se tak na začátku 20. století někdo uprostřed Sibiře v tehdejším SSSR.

Jedna mladá dívka se potulovala po okolí své milované vesnice, když najednou narazila na místo, u kterého nebyly známky života a kde byly pohozené kostry, či mrtvá těla ptáků a ostatních živočichů a kdy ze středu tohoto podivného místa vystupovala pára. Zanedlouho se ji začalo dělat špatně a tak odešla do bezpečí.

Druhý den se rozhodla, že na jeden strom poblíž místa, které minulý den viděla pověsí obličej satana.

*Dlouho si každý myslel, že je to jen pověst či pověra

Proto se na cestu vydalo mnoho odvážlivců, kteří se už nevrátili. Vrátit se povedlo až jedné badatelské skupině, která místo opravdu našla a vše si zapsala, když přicházeli k místu, všimli si obličeje satana a zanedlouho se dostali na místo. Bylo stejné jako z příběhu. Po pár minutách se také všem účastníkům začalo dělat špatně, proto se rozhodli, že odejdou.

Pravda:

Místo dopadení meteoritu (Na na místo dopadl meteorit a pod zemí byly zásoby uhlí či něčeho takového a to začalo hořet a postupně se začaly uvolňovat škodlivé plyny, které u lidí a živočichů způsobily nevolnost či smrt. Nebyl by to první příklad! Např. v jednom uhelném dole v USA poblíž města Centralia začalo hořet a v důsledku toho bylo město evakuováno. Uhlí hoří doteď) 

zdroj

Kashkulakskaya 

V jižní části Sibiře v Chakaské republice se nachází Kashkulakskaya jeskyně, která dostala pojmenování i Jeskyně černého ďábla. Přesto, že se dá do jeskyně snadno dostat, dodnes není detailně zmapována, protože v ní nikdo déle než pár minut nevydrží.

Tato sibiřská jeskyně patří mezi nejtajemnější jeskyně nejen v Rusku, ale i na celém světě. Co je v jeskyni takové děsivé, že v ní lidé nedokážou vydržet?

V roce 1959 se vydala skupina ruských geologů do sibiřské oblasti Kuznetskij Alatay, kde hledali nové zdroje zemního plynu. Tehdy objevili jeskyni, kterou dosud ještě nikdo nezmapoval. Skupina geologů se proto rozhodla nově objevenou jeskyni prozkoumat. Po vstupu do jeskyně v ní však geologové nevydrželi více než deset minut. Všichni na vlastní kůži pocítili nevysvětlitelný strach a paniku. Z jeskyně doslova utekli, a už se do ní ani neodvážili vkročit.

V roce 1960 do jeskyně vstoupila skupina 20-ti studentů, ze kterých se vrátily jen dvě studentky, ostatní nevysvětlitelně zmizeli. Obě studentky nakonec skončily na psychiatrii. První zcela zešílela, a druhé od hrůzy, kterou v jeskyni zažila, zešedivěly vlasy. O měsíc později nakonec zemřela na nějakou záhadnou chorobu. Od té doby se začaly o jeskyni šířit děsivé legendy, a odvahu do ní vstoupit měl jen málokdo.

Jeskyně plná kostí a utrpení
V dalších letech se jeskyni pokoušely zmapovat i další expedice i jeskyňáři, ale nikdo v ní nedokázal vydržet více než pár minut, protože po vstupu do jeskyně zažil každý nevysvětlitelný strach, zvláštní pocity a halucinace. Proto se začalo s pátráním po původu jeskyně, a bylo zjištěno, že ve starověku do ní vstupovali staří a nemocní lidé, kterým už nebylo pomoci.

Předtím jeskyně sloužila jako místo obětování pohanským bohům Sarmatov, kteří zde žili již v 6. století. Jedna legenda praví, že v jeskyni přebývá jakýsi černý démon, který potřebuje pravidelný přísun krve. Druhá legenda zase vzpomíná, že na počátku 20. století žil v jeskyni tajemný šaman, který zde praktikoval černou magii, a vyvolával tu démony.

V roce 1990 nakonec jeskyni prozkoumal ruský robot, který v ní odhalil množství zvířecích i lidských kostí, ale i přítomnost nějakého elektromagnetického pole. Právě toto neznámé elektromagnetické pole mohlo na lidi nepříznivě působit, kdy v nich vyvolávalo pocity strachu a halucinace. Odkud elektromagnetické pole pochází však není známo.

Někteří vědci se domnívají, že je to jen nějaká přírodní anomálie z hloubky jeskyně, záhadologové si zase myslí, že tyto geomagnetické anomálie jsou vyvolávány uměle kvůli tomu, že v jeskyni se zřejmě ukrývá vstup do podzemního světa nějaké starověké civilizace, která tímto způsobem zabraňuje lidem pohybovat se po jeskyni.

Jeskyně černého ďábla by potřebovala detailnější průzkum, ale problémem stále je, že lidé v ní déle než pár minut nevydrží. Podaří se vědcům tuto tajemnou sibiřskou jeskyni i za pomoci robotů a současné technologie prozkoumat, a odhalit tak její další tajemství?

zdroj

Sagada

(mrtvý vysejí ze skal)

Krásná příroda Filipín skýtá mnoho nejrůznějších zážitků. Například je možné se zde setkat také i se svéráznými hřbitovy. Mohou to být jeskyně plné rakví, starých až 500 let. Takové rakve, poměrně malé, si obvykle ještě za živa sami obyvatelé vydlabou ze stromu, aby v nich byli po smrti uloženi ve skrčené poloze lidského plodu. Ale ještě podivnějšími hřbitovy jsou na skalních stěnách, které lze spatřit v okolí městečka Sagada.

Přímo na skalách, aby byli nebožtíci co nejblíže Bohu, visí zavěšeny jednotlivé rakve, někdy popsané jmény, nebo také s přivěšenými židlemi. Problémem tohoto prastarého zvyku pohřbívání je skutečnost, že ubývá skal, kam by se rakve dali zavěsit. A tak se poslední místo odpočinku stává čím dál lukrativnější záležitostí jen pro vážené občany, nebo pro ty rodiny, které mohou zaplatit například několika prasaty. Při pohledu na strmá skaliska si lze jen těžko představit průběh takového pohřbu. Samotná smrt je zde vnímána poněkud jinak, než v Evropě. Před pohřbením je nebožtík ještě určitý čas ponechán v domě, kde je tělo balzamováno mastmi a po tu dobu se vzpomíná na šťastné chvíle, které společně prožili. Teprve potom je zavěšeno v rakvi na skálu. Na Filipínách se tento zvyk pohřbívání používá pouze v oblasti severního Luzonu, ale obdobu lze leckde najít i v Indonésii a Číně.

Skalní hřbitov v Sagadě se stal i turisticky zajímavým cílem. Ale samotná návštěva hřbitova není ve světě ničím neobvyklým, pokud si vzpomeneme například na turisticky hojně využívané pařížské hřbitovy se slavnými osobnostmi a náhrobky. 

zdroj

Loftus Hall 

Po čas jízdy podél osamocené silnice, která vede po malebném poloostrově Hook, na východě starověkého Irska je snadné si všimnout zámku, který si získal pověst jako pověstmi nejvíce obklopená stavba v krajině. Pokud nějaká budova zapadá do prototypu domu se strašlivou až tragickou minulostí, pak je to tahle. Postavena na pozadí drsného a větrného útesu, Loftus Hall se táhne nad okolní krajinou. Její historické zdi viděli invazi, zajetí, mor, hlad a řadu osobních tragédií, z nichž mnohé žijí dodnes jako přízračné legendy, které se ústně tradují.

Zaznamenána historie Loftus Hall a pozemku, na němž se nachází, se táhne přes 800 let, ale místní obyvatelé říkají, že význam místa je známý již tisíce let a bylo kdysi zasvěcené druidům - vysoce postavené profesionální a náboženské třídě v starověké Keltské kultuře.

Barevná minulost

Příběh Loftus Hall se začal psát kolem roku 1170, kdy Raymond (Redmond) Fitzgerald, přezdívaný Le Gros ( "Tuk" ), zakotvil v Baginbrun Head na poloostrově Hook, v jižní části Irska zvané Wexford. Je to slavná lokalita irské historie, známá jako" místo, kde se v Irsku ztratil a vyhrál". Raymond byl v jedné z prvních malých skupin normandských rytířů, kteří hráli aktivně pomáhaly při prosazování normandské nadvlády nad Irskem. Získal půdu v ​​oblasti, na níž postavil hrad známý jako Houseland Castle. V průběhu let se dostal do havarijního stavu a v roce 1350 postavili jeho potomci nový hrad nazvaný The Hall nebo 'Redmond Hall'.

Hlavní sál zůstal díky rodině Redmondů nedotčen až do poloviny roku 1600, kdy se na hrad opakovaně útočilo přes irské konfederální války, přičemž nakonec byl v rámci cromwelských konfiskací zhabán. 20. července 1642 The Hall pozoruhodně bránil tehdy osmašedesátiletý Alexander Redmond, který úspěšně čelil napadení hradu vůči asi devadesátce anglických útočníků, a to všechno jen s pomocí svých dvou synů, s několika nájemníky, se dvěma vojáky a s krejčím. Angličani poté odstoupily, až na několik útoků, po kterých získal Redmond příznivé podmínky přímo od Cromwella. Po jeho smrti kolem roku 1651 byla Redmondova rodina vyhnána z hradu a jejich domov se prodal v aukci. V roce 1666, Henry Loftus, původem z Yorkshire (Anglicko), získal zabavené pozemky a dům byl přejmenován na Loftus Hall.

Rekonstrukce Loftus Hall

Po desetiletích a následujících staletích se rodina Loftusů šlechticky vyšvihla, produkovala barony, vikomty, hrabata a marquese, a když vylezli po žebříku aristokracie, proslulá rodina doufala, že mohou přilákat královnu Viktoriu k návštěvě. S ohledem na tento cíl se John Henry Loftus, čtvrtý Marquess z Ely, pustil do obrovské renovace The Hall mezi lety 1870 a 1879, aby byl větší než kdykoli předtím. Ačkoli je obecně hlášeno, že Loftusova síň byla kompletně zbořena a přestavěna, existují důkazy, že velká část bývalého sálu byla využita a začleněna do domu, který je dnes vidět.

Při rekonstrukci budovy se na nákladech vůbec nic neušetřilo. Postavený jako třípodlažní zámek s balustrádním parapetem, se Loftus Hall může pochlubit zdobenou mozaikovou podlahou a velkolepým schodištěm, ručně vyřezávané italskými řemeslníky. Dům určitě byl vhodný pro královnu, ale královna Viktorie nikdy nepřijela, což způsobilo rodině Loftusových hluboké zklamání.

Šílenství, smrť a tragédie zasáhly historickou síň

I když bohatá a pestrá minulost Loftus Hall jako historické budovy celkem stačí k tomu, aby potěšila milovníky historie, jsou to právě legendy, nevysvětlené tajemství a příběhy o strašidelných zjeveních, které z loftské síně a z Loftus Hall vůbec činily jeden z nejnavštěvovanějších panských domů v celém Irsku. Tyto legendy vycházejí ze skutečnosti, konkrétně ze života a smrti Anny Tottenhamové.

V polovině roku 1600 se Charles Tottenham oženil s čestnou Annou Loftusovou, dcerou prvního Viscounta Loftus a měli šest dětí, čtyři chlapce a dvě holky - Elizabeth a Anne. Ale zdravotní stav jeho ženy se zhoršil a zemřela, zatímco dívky byly ještě poměrně malé. O dva roky později se Tottenham oženil se sestřenicí Jane Cliffe a společně s Annou žili v Loftus Hall. Jednou v noci uprostřed mohutné bouře dorazila loď na Hookský poloostrov a mladý muž se vydal do Loftus Hall, aby se zeptal, jestli se tam může ubytovat. Nebylo neobvyklé, že by cizí lidé klepali, protože drsné vody kolem pobřeží Wexfordu často vedly k tomu, že lodě se musely ukrýt na břehu nebo skončily rozbité o skalní útesy.

Mladý muž přijal pozvání domácích a v domě zůstal několik týdnů. Během této doby se Anne, nyní mladá žena, zamilovala do cizince a strávila nespočet hodin společně s ním v místnosti Tapiserie. Podle místních pověstí jeden večer Anne hrála karty s cizincem i ostatní hosty, když se sklonila pod stůl, aby opět zvedla kartu, kterou upustila, a všimla si, že cizinec má kopyta. Vykřikla hlasitě a přiměla cizince, aby se odhalil jako ďábel. Přeměnil se na ohnivou kouli a vystřelil přes střechu, takže Anne v místnosti zanechal ve stavu traumatu, ze kterého se nikdy nevzpamatovala.

Anne se její duševní stav rychle zhoršoval, proto rodina, v rozpacích z takového chování, její pohyb omezila na jedinou místnost v domě, kde zůstala až do své smrti v roce 1775. Říká se, že od té chvíle byl Loftus Hall sužován těžkou poltergeistickou činností, neklidná Anne nikdy nemohla odpočívat v klidu. Několik protestantských kněží bylo rodinou předvoláno, aby zastavily zlé síly domu, což se nikomu nepovedlo. Ve svém zoufalství požádala rodina, ačkoliv sama protestantská, o pomoc katolického kněze, nájemníka na jejich statku, otce Thomase Broaderse, který dům nakonec očistil od negativních sil. Populárně se uvádí, že jeho náhrobek obsahuje nápis "Tady leží tělo Thomase Broaderse, který udělal dobro a modlil se za všechny a vyhnal ďábla z Loftus Hall", i když neexistuje žádný důkaz, že tento nápis vůbec existoval.

Odhalení legendy

Je spravedlivé říct, že mnoho detailů tohoto účtu je pravděpodobně jen o málo víc pravdivější než fiktivní lidové příběhy. Nicméně zprávy, které se vracejí přes sto let, říkají, že Anne byla až do své smrti skutečně omezena na pokoj v Loftus Hall. Tak co se jí doopravdy stalo?


Je velice pravděpodobné, že příběh o tom, jak si Anne pod stolem všimla kopyta a o ďábli, který vystřelil střechou, smyslela sama rodina Loftus, aby odradila žebráky a jiné cizince od návštěvy haly. Koneckonců, zoufale doufali, že na návštěvě přivítají královnu Viktoriu, takže poslední věc, kterou potřebovali, byla "nepříjemnost", která by se tomu dostala do cesty.To pak vyvolává otázku, zda byla Anne skutečně omezena kvůli duševní nemoci nebo zda existoval jiný důvod, proč měl její život tak tragický konec. Podle jednoho alternativního účtu se cizinec zamiloval do Anne a požádal jejího otce Charlesa Tottenhama o Anninu ruku a svolení s manželstvím, ten to však odmítl. Cizinec opustil dům, což Anne zlomilo srdce.Ale v tomto příběhu je další zvrat. Během obnovy budovy Loftus Hall byly mezi stěnami místnosti, o které se všeobecně myslelo, že to byla místnost, ve které byla Anne zavřená, nalezeny skeletové pozůstatky malého dítěte. Anne otěhotněla s cizincem a hádá se svou rodinou? Mohlo to být důvodem pro to, aby ji její otec zamkl, aby těhotnou Anne nikdo nemohl vidět.Jeden místní účet naznačuje, že Anne zemřela během porodu poté, co její otec odmítl dovolit někomu znát její těhotenství, včetně místního lékaře, a utrpěla komplikace vedoucí k její smrti.Dnes je hrobka Anne Tottenhamové umístěna na místním hřbitově v Wexfordu. Ale něco je na tom zvláštního. Na rozdíl od okolních hrobů je zcela zpevněná. Lidé, kteří ji pohřbili, jasně chtěli zajistit, aby se nikdo nemohl dostat k tělu. Jaké temné tajemství si Anne vzala sebou do hrobu?Je Loftus Hall strašidelný?

Metaphorsky, Loftus Hall je skutečně strašidelný svou temnou a neklidnou historií. Člověk může téměř cítit smutek a trauma, které se staly v jeho stěnách. Ale toulá se duše Anne po chladných a prázdných místnostech tohoto panského sídla ještě dnes? Mnoho lidí je přesvědčeno, že odpověď je ano. Američtí duchovní lovci skutečně provedli podrobné vyšetřování domu a tvrdili, že zjistili početné anomálie.V roce 2014 loftusova hala upevnila svou reputaci jako nejvíce pronásledovaný dům v Irsku, když návštěvník cestující věřil, že zachytil na kameru strašidelný obraz. Následně se stal virální a přitahuje pozornost lidí po celém světě. Dvacetiletý Thomas Beavis řekl, že procházel fotografie ve svém fotoaparátu, když si všiml strašidelné postavy mladé ženy a starší ženu v okně.Jedná se o trik světla nebo o ducha Anne Tottenhamové a její matky? Započet: Thomas BreavisLoftus Hall v současnosti

Na počátku 20. století došlo k bankrotu rodiny Loftusových a po smrti posledního člena rodiny Loftus Hall převzali benediktini, kteří jej obsadili až do roku 1935. V roce 1937 jej sestry Prozřetelnosti předělaly na klášter a školu pro mladé dívky, které se chtěly připojit k řádu. Místní obyvatelé říkají, že lidé byli zděšeni, že se účastnily mše v kapli, protože legendy o samotném ďáblu, který navštěvuje sál, jsou tady pořád hodně a dobře živené.V roce 1983 koupil Loftus Hall Michael Deveraux, který ho otevřel jako "Loftus Hall Hotel". Michael zemřel v síni a jeho žena se několik let snažila řídit hotel sama, až do jedné noci, kdy odletěla bez jakéhokoli vysvětlení a nechala všechno tak.Loftus Hall pak vstoupil do dalšího temného období - majetek zůstal prázdný, ale téměř deset let byl nezákonně obsazen lidmi, kteří prováděli satanské rituály a setkání.V roce 2011jej zakoupili jeho současní vlastníci, rodina Quigley, kteří se pustili do ambiciózního projektu obnovy. Dnes je Loftus Hall otevřen veřejnosti, ta se může zúčastnit 45minutové prohlídky s průvodcem, který ji provádí historií sálu a vypráví mnoho legend.Když opustíte sál po jedné z těchto cest, zůstane ve Vás více otázek než odpovědí. Fakta a fikce se v dějinách Loftus Hall staly tak těsně propojeny, že není možné určit, kde končí historie a začíná legenda.

pro ParaCZ zpracovala: Kristína Štefániková

 LeBeau

Ještě před dvěma lety byl plantážový dům LeBeau v americkém státě Lousianě místem, které vyhledávali milovníci záhad a lovci duchů a na které se jezdily dívat i školní zájezdy, neboť byl jednou z mála historických památek v tomto kraji. Temný osud prokletého domu byl však zpečetěn v listopadu roku 2013, kdy jej zapálila skupinka mladíků pokoušejících se z něj vyhnat duchy.

Plantážový dům LeBeau stával ve čtvrti Arabi na předměstí New Orleansu téměř 160 let a přežil jak občanskou válku, policejní razie, požár a zanedbanou údržbu, tak i hurikán Katrina v roce 2005. Nakonec jej zničila prostá lidská blbost, přiživovaná duchařskými historkami, které po léta kolovaly v tamním kraji.

Elegantní plantážový dům si jako své víkendové obydlí postavil v roce 1854 bohatý podnikatel Francis Barthelemy LeBeau z New Orleansu. Měl 16 pokojů a centrální halu, nad níž se klenula kupole ve tvaru malé věže s okýnky. LeBeau se z domu dlouho neradoval, neboť jen pár měsíců po jeho dokončení ve věku 48 let náhle zemřel. Majetek pak připadl jeho synu Louisovi, který se jej rozhodl obývat celoročně spolu se svou matkou a hospodařit na přilehlých plantážích, kde pěstoval různé plodiny, hlavně citrusové plody, a choval hospodářský dobytek.

Ve vlastnictví rodiny LeBeau dům zůstal až do roku 1905, kdy jej prodala realitní společnosti. K prodeji ji pravděpodobně vedly finanční důvody, ale místní historky tvrdí, že rodinu odtud vyhnali otroci, respektive jejich mrtvé duše. LeBeauovi využívali otroky jako levnou pracovní sílu a údajně s nimi zacházeli dost krutě. Často je prý za sebemenší přestupky bili a někdy jim svým týráním přivodili i smrt. Mrtví otroci jim nestáli ani za to, aby je slušně pohřbili. Jen díky přátelům, spolupracovníkům či příbuzným byla těla nebožtíků uložena s pietou do hrobu. Duše mrtvých to však svým pánům nemohly zapomenout a na místo svého utrpení se často vracely, strašily obyvatele domu a doháněly je tím k šílenství. Dva z členů rodiny se nakonec oběsili v horním patře.

Nový majitelé přeměnili rezidenci v roce 1905 na Friscoville Hotel, z něhož se po zákazu hazardu v roce 1928 stalo ilegální doupě hazardních her s obrněnými trezory a střílnami u vchodu. Přiblížit se sem v této době bylo dosti riskantní, přesto tady policie provedla razii a zatkla několik lidí. Hotel byl pak uzavřen a až do roku 1967, kdy jej v již dosti zchátralém stavu koupil jistý Joseph Meraux, vystřídal řadu majitelů. Z této doby pochází další strašidelná historka, která se v okolí traduje. Meraux někdy v 70. letech pronajal dům mladé rodině s malým děvčátkem. Jedné noci rodiče probudil křik a řinčení skla. Běželi se rychle podívat, co se stalo, uviděli rozbité okenní tabulky v kupoli a venku našli mrtvé tělíčko své dcery. Místní od té doby věří, že jakási tajemná síla dívčino tělo vymrštila oknem kupole ven.

Další nepříjemná událost postihla dům v roce 1986, kdy jej neznámý žhář zapálil. Oheň se však podařilo uhasit a dům částečně zrekonstruovat. Než Mereux v roce 1992 zemřel, nemovitost odkázal nadaci, která pak pod tlakem veřejnosti nechala v domě provést některé záchranné a stabilizační práce. Díky tomu pak dům přečkal i ničivý hurikán Katrina, jenž se v roce 2005 přehnal jihem Spojených států. Dům měl sice vymlácená okna i díry ve střeše, ale pořád stál a nadace jej plánovala v budoucnu zrekonstruovat. Už to ale nestihla.

Opuštěná budova lákala k četným návštěvám mnoho lidí, hlavně pak milovníky duchařských historek a lovce duchů. V okolí kolovaly historky o tom, že se v domě objevují podivná světla, hlavně pak v jeho kupoli. Lidem to vrtalo hlavou, dům byl přece prázdný, nikdo v něm nežil a ani v něm nefungovala elektřina.

Také se množila svědectví o tom, že v blízkosti domu se pohybovaly zvláštní bílé útvary a k domu mířily jakési tajemné stínové postavy, které pak náhle mizely ve zdech domu. Pod dojmem těchto historek mnoho lidí přijíždělo v noci k domu, aby byli svědky těchto tajemných úkazů a zažili hrůzu a mrazivé vzrušení. V listopadu 2013 sem dorazila i skupinka mladíků ve věku od 17 do 31 let, která prolezla dírou v plotě na pozemek a číhala ve tmě na duchy. Ti se však oné noci vůbec nezjevili. Mladíci, povzbuzeni alkoholem a marihuanou, se rozhodli duchy vyplašit, a zapálili proto v domě oheň. Suché dřevo rychle chytlo a budova pak celá lehla popelem, jen čtyři ohořelé komíny zůstaly stát. New Orleans tím definitivně přišel o jeden z posledních dvou plantážových domů, které pocházely z doby před americkou občanskou válkou.

zdroj: Extrastory   

Jezero Ronkonkoma 

Sladkovodní jezero Ronkonkoma s obvodem přes tři kilometry, které lze najít na Long Islandu v americkém státě New York, je opředeno řadou legend a pověstí. Hovoří nejen o tajemných tvorech žijících v jeho vodách, ale zmiňují i duchy a zlověstné síly, které na hladině působí. Co je na nich pravdy?

Už po staletí místní věří, že jezero je prokleté a dávná kletba si i v současných dnech, převážně mezi muži, vybírá další a další oběti. Ronkonkoma je dlouho hraničním bodem pro území čtyř různých indiánských kmenů, jejichž příslušníci si mezi sebou vypráví temné příběhy. Není proto divu, že si toto zlověstné místo, kterému se ostatní obloukem vyhýbají, piráti vybírají za své působiště. Jakou stopu tu po sobě zanechali?

Ačkoliv pro to neexistují žádné hmatatelné důkazy, místní věří, že jezero bylo kdysi propojeno s mořem. To pirátům umožnilo vplouvat sem a házet přes palubu vše, čeho se potřebují zbavit. Někdy tu ukrývají cenný poklad, který údajně stále zůstává pohřben v četných podvodních jeskyních na dně jezera. Jindy se tu zase zbavují zajatců či zrádců. Nepozorováni v ústraní totiž mohou snadno nebožáky popravit. Jejich těla pak stejně jako uloupené zlato končí v hlubinách Ronkonkomy.

Dnes má být dno jezera pokryto kostrami pirátských obětí, z nichž některé prý už byly vyloveny. To ale mládež od koupání v jezeře neodradí a od počátku 20. století, kdy bylo proměněno v rekreační oblast, sem návštěvníci proudí ve velkém. S nimi ale přicházejí také nové příběhy potvrzující, že s jezerem není něco v pořádku. Může za to jeho temná minulost?

Na hladině Ronkonkomy se podle některých svědectví objevují nevysvětlitelné vodní víry. Někteří plavci si dokonce stěžují, že se je jezero pokusilo zabít. Je pravdou, že ve zdejších vodách dochází ke smrti utopením o něco častěji než jinde. Převážná většina obětí jsou mladí muži ve věku od 18 do 38 let.

Ti, kteří podobnému osudu o vlas unikli, pak shodně vyprávějí, že cítili, jako by byli neznámou silou taženi do hlubin či do středu jezera. Někteří dokonce popisují, že popadla neviditelná ledová ruka. Pravidelně se objevují také tvrzení, že plavce ve vodě cosi kouslo, ale viníka nikdo nespatřil. Řádí tu snad duchové těch, kteří piráti před staletími zavraždili a svrhli přes palubu? Nebo je jezero skutečně prokleté?

Teorií, které mají vysvětlit častá úmrtí na jezeře, je hned několika. Mstiví duchové pirátů a jejich obětí je jednou z nich. Podle dalších legend mladé muže topí Dáma jezera. Podle legendy jde o ducha indiánské dívky, která se zamilovala do bělošského dřevorubce. Její rodina však vztahu nepřála a dívka v jezeře spáchala sebevraždu. Poněkud skeptičtěji se k celé věci staví Robert Levine, spoluzakladatel skupiny lovců záhad, která jezero důkladně zkoumala. Na hladině jezera prý nezaznamenali žádné radikální výkyvy v elektromagnetickém poli, které by poukazovaly na působení paranormálních sil.

Naopak věří, že vyšší úmrtnost mužů souvisí s konzumací alkoholu a riskantním chováním návštěvníků. "Musíte mít na paměti, že jezero je větší a hlubší, než se vám zdá. To v kombinaci s alkoholem může znamenat neštěstí, které tu na některé lidi čeká," tvrdí Levine. Může ale alkohol vysvětlit i podivná svědectví těch, kteří se před utonutím zachránili?

zdroj

Hrad Skipton

Ve městě Skipton v severním Yorkshire v Anglii stojí středověký hrad stejného jména Skipton Castle. Byl postaven už v roce 1090 normanským baronem Robertem de Romille. Hrad patří do skupiny nejvýznamnějších hradů Anglie a samozřejmě přitahuje zájem mnoha turistů.

Patřil mezi ně také Mark Whitaker se svojí těhotnou partnerkou Amandou Ledgar. Jako většina návštěvníků si hrad prohlédli a také si udělali obvyklých pár fotek na památku. To ovšem netušili, jakou památku si na celý život pořídili.

Když doma přenesli fotografie na počítač, na jednom snímku zjistili něco zcela šokujícího. Ačkoliv jsou si naprosto jisti, že při fotografování nikdo v dohledu objektivu nebyl, na jednom snímku se jim objevila záhadná postava. Při porovnání s výškou zídky odhadli její výšku asi na 90 cm, takže muselo jít o dítě. Podle oblečení jde o holčičku, která má na sobě dlouhé bílé šaty a na hlavě bílý klobouk. Zřejmě se jednalo o dobové oblečení někdy před dvěma až třemi sty lety. V té době byla vysoká míra dětské úmrtnosti a tak je otázkou, kdo asi může být duchem, zachyceným na snímku. Ale je zřejmé, že musí mít nějaký vztah ke starobylému hradu.

Zveřejněná fotografie způsobila samozřejmě velký ohlas a různé dohady. Ale Mark Whitaker rezolutně prohlašuje, že se skutečně nejedná o nějakou fotomontáž, neboť se tím nikdy nezabýval, ani tomu nerozumí. A tak mu doma na snímku zůstává nerozluštěná záhada a podivná vzpomínka na hrad Skipton.

zdroj: EnigmaPlus

Windhouse 

Dvě lidské kostry, jejichž existence se datuje přibližně do 13. nebo 14. století, byly nalezeny jen několik centimetrů pod zemí, které je považována za nejstrašidelnější Shetlandský majetek.

Nález - ve Windhouse v Yell - potvrzuje dlouhotrvající dohady, že zchátralý bývalý lairdův dům, který pochází z počátku 18. století, se nachází na starém hřbitově.Pozůstatky byly objeveny, když musel být na místě proveden průzkum poté, co vlastník firmy Windhouse, který minulý rok koupil nemovitost, začal zkoumat, jak ji znovu přestavuje do domu.Archeologické prohlídky byly zapotřebí předtím, než může být provedena jakákoli práce, protože vedle ní je brož, stejně jako dalekohled a neolitická kamenná kavárna pod ní.

Větrný dům byl letos v ruinách. Foto: Shetland News Větrný dům byl letos v ruinách. Foto: Shetland News Předtím nebyly žádné fyzické známky hřbitova - ale to se všechno změnilo poté, co byly kostely nedávno objeveny hned vedle nemovitosti v mělkých hrobech, které se nacházejí jen tak málo jako šest centimetrů pod zemí.Místní archeolog Val Turner řekl, že je "jistě" pravděpodobné, že na místě budou ještě objeveny další lidské pozůstatky, možná přímo pod domem."Kostry vedou až ke dveřím a bezpochyby tam byly skelety pod nimi," řekl."Dům vypadá, že je na vrcholu hřbitova - a proto je jeho pověst tak strašidelná, samozřejmě."Nevíme, kde je hřbitov ohraničen. Možná to nikdy nemělo fyzické hranice."Kostry budou muset být zvednuty a je pravděpodobné, že budou vykopány v důsledku právních požadavků týkajících se zacházení s lidskými zbytky.Zkoušky by měly být provedeny v pokusu o datování kostry předtím, než budou znovu vystaveny v Shetlandě.Zprávy o lidských kostech, které byly dříve nalezeny ve Windhouse, již dlouho procházejí, a přinášejí svou nejoblíbenější pověst.To bylo předtím prodáno v dražbě za2000s RSPB ale plány na obnovu majetku se neuskutečnil.Obyvatele domu údajně zahrnují dámu oblečenou v hedvábí, která je považována za ducha ženy, jejíž kostra byla nalezena pod podlahovými deskami hlavních schodů.Také se říká o mladé dívce - služebné s neviditelnými kroky a o duchu psa.

Jamie Hatch, z Lerwicku, řekl, že navštívil místo v loňském roce v temnotě a pocítil nějaké strašidelné emoce - i když jeho temperamentní telefon mohl být zčásti vinen."Jednou v noci jsem šel tam v noci v černé mlze a určitě jsem dostal strašidelné vibrace," řekl."Můj telefon se neustále obracel, když jsem byl v okolí budovy - i když později jsem objevil iPhony tak, že to automaticky, když se na to díváte lícem nahoru."Turner mezitím dodal, že kolem ostrovů pravděpodobně budou další neobjevené hroby."Někdy jsou na starých mapách" Ordnance Survey "označovány jako" kaple ", ale symbol může být ve špatném poli, a proto bychom vždy měli zvýšit opatrnost, když se plánuje bližší výzkum," uvedl."Věděli jsme, že v blízkosti domu je stará kaple a vždycky jsem měl podezření, že právě proto byly ve Windhouseu nalezeny skelety, a proto je její pověst strašidelná."V jiném případě, a Upper Scalloway byl například nalezený v roce 1989, si všichni myslely, že se hřbitov nenajde. To se datovalo kolem 14. století.

článek pro ParaCZ upravila Kristína Štefániková

Na skotských Shetlandech hořel strašidelný dům, opředený mnoha duchařskými historkami. Co se v něm stalo?

Nachází se na úbočí vzdálených Shetlandských ostrovů na severu Skotska. Windhouse je v průběhu mnoha let dějištěm paranormálních jevů a rok po roce stále více chátrá. Kvůli několika nepodložených vyprávěních například o tajemné ženě chodící o schodech, se pár odborníků na tyto jevy rozhodlo strávit tam noc.

Naposledy žila rodina ve Windhousu v roce 1930 a opustila ho po zásahu bleskem, který zabil několik ovcí. Od té doby se traduje i příběh, že v domě leží dvě kostry, malého dítěte za stěnou a muže u zadních dveří.

Požár z posledního květnového týdne, který ještě více budovu zničil, zatím nikdo nevysvětlil a jeho příčina zůstává záhadou. - EnigmaPlus

Most kozího muže

Napříč Spojenými státy se vypráví legenda o pitvorném stvoření, monstru s napůl lidským a napůl kozlím tělem. Spatřit ho lze zejména v Texasu a ta vůbec nejděsivější setkání se odehrávají nedaleko starého altonského mostu u města Denton. Většina z těch, kteří kozího muže potkají, však nikdy nebude moci o svém zážitku promluvit. Jsou buď mrtví, nebo zmizeli beze stopy. Podobné případy jsou tu tak časté a obavy z dalších útoků kozího muže tak silné, že vedle starého mostu časem vzniká nový. Zmizení nešťastných obětí přesto pokračují. Starý železný most z konce 19. století je totiž sice uzavřen pro automobilovou dopravu, která se přesunula na nový z roku 2001, ale zároveň se stal oblíbeným místem pro pěší výlety. Ze starého mostu je krásný výhled na okolní krajinu. V ní ale číhá cosi zlověstného. Kdy zaútočí příště? Vše je zřejmě jen otázkou času.

Monstrum, které se v okolí altonského mostu pohybuje, svědkové popisují jako 2,5 metru vysoké stvoření s částečně lidskými a částečně zvířecími rysy. Vypadá prý jako člověk zkřížený s obřím kozlem. Má zcela černou kůži bez chlupů a jeho břicho je vůči zbytku těla neúměrně velké. Hlava bez krku vypadá, jako by byla vsazena přímo mezi ramena, a obličeji dominuje velký špičatý nos. Vůbec nejpodivnějším rysem je jeho chůze. Jistá manželská dvojice, které kozí muž zkřížil cestu, vzpomíná, že při chůzi zvedal nohy vysoko nad zem a posouval se vpřed pomalými a předem promyšlenými kroky. "Jako by se to snažilo dostat ven z hustého bahna," tvrdí manželé. A co je ještě podivnější, jeho chodidla prý směřují dozadu! Nejde přitom o žádné povídačky, kterými by se místní snažili kohokoliv vystrašit. Monstrem altonského mostu se vážně zabývá i policie! Proč? Už několikrát zaútočilo na projíždějící auta!

K mrazivému setkání dochází v létě roku 1969, kdy na policejní stanici ve městě Fort Worth v sousedství Dantonu v časných ranních hodinách vtrhne šestice vystrašených lidí hledající úkryt před netvorem, se kterým se právě střetli. Stalo se to u jezera nedaleko mostu. JOHN REICHART tu se svou ženou a dvěma dalšími páry zaparkoval, když se z koruny nedalekého stromu vynořila obrovská tmavá postava, s hlukem narazila do kapoty jeho vozu a snažila se útočit na Reichartovu ženu. Po chvíli zápolení netvor se všemi atributy kozího muže zase zmizel v lese. K jejich překvapení policisté jejich verzi příběhu nezpochybňují, naopak ji, a to včetně podivného monstra, berou vážně a na místo okamžitě vysílají hned čtyři policejní vozy. "Ti lidé měli opravdu strach," vysvětluje strážník JAMESS MCGEE. O střetu svědčí také hluboký asi 75 centimetrů dlouhý škrábanec na kapotě Reichartova vozu. A kromě toho se strážnicí zabývají zprávami o útocích monstra od altonského mostu již dva měsíce.

Zejména na přelomu 60. a 70. let se totiž množí případy, kdy jsou na mostě nebo v jeho těsném okolí nalézána odstavená auta, po jejichž majitelích se slehla zem. Záhadná zmizení řidičů se stávají znepokojivou rutinou a mnozí je spojují právě s kozím mužem. Ten, jak se zdá, motoristy rád napadá. Co je ale toto temné monstrum zač? Podle jedné verze jde o ducha OSCARA WASHBURNA, mezi místními oblíbeného černošského chovatele koz, který byl v roce 1938 na altonském mostě brutálně zavražděn členy Kukluxklanu. Jiný příběh vypráví o temném rituálu, který se zjevně vymkl z rukou. "Jedna legenda praví, že před mnoha lety, jistý rádoby uctívač ďábla v oblasti bezděčně otevřel portál do nějaké pekelné říše, který umožnil monstru vstup do našeho světa," líčí další hypotézu současný texaský publicista NICK REDFERN, který záhadu vyšetřuje. "A teď jako přímý důsledek tohoto bezohledného jednání nemá kozí muž vůbec v úmyslu vrátit se zpět." Je tedy most posedlý duchem zavražděného farmáře, nebo tu snad na motoristy číhá sám vyvrženec pekla?

zdroj

Avon bridge - Indiana

Železniční most táhnoucí se ve výšce 21 metrů přes údolí White Lick Creek ve městě Avon v americkém státě Indiana byl vybudován v roce 1850 irskými přistěhovalci. O půl století později je ale stržen, aby byl na stejném místě vybudován most nový a větší, dokončen byl v roce 1908. Masivní konstrukce se čtyřmi páry kolejí je nyní výrazným bodem zdejší krajiny. Avonští jsou na most patřičně pyšní a zejména v podzimních měsících vyzdvihují jeho romantickou krásu. Jeho historie však tolik romantická není. O tom svědčí i jeden z dlouho zakořeněných zvyků, kteří místní dodnes dodržují. Vždy, když ve svých vozech projíždějí silnicí pod mostem, hlasitě troubí. Jen tak prý mohou přehlušit nervy drásající nářek jednoho ze zdejších duchů. Na mostě či pod ním lze prý potkat nebo alespoň zaslechnout nejméně tři různé přízraky. Komu zbloudilé duše patří?

Od dokončení první stavby uplyne sotva pár let, když se v Avonu začne mezi místními proslýchat, že na železničním mostu straší. Ozývají se tu výkřiky a sténání. Hlas zcela jistě patří muži. Z jednoho pilíře údajně také vycházejí zvuky, jako by na něj někdo zevnitř bušil, a později se přidává ještě zjevení mužské postavy. Občas se prochází po kolejích a snaží se zastavit jedoucí vlaky. Původ těchto jevů zřejmě pochází z jedné či dvou nešťastných událostí, o nichž si místní vyprávějí. Už při stavbě prvního mostu se odehrává tragická nehoda. Když dělníci budují pilíře, dělají to tak, že do dřevěného rámu lijí beton. Osudného odpoledne se pod nimi zřítí plošina a jednoho z dělníků vymrští do hlubokého mokrého betonu. Muž zoufale buší na dřevěný rám, ale není mu jak pomoci. V tvrdnoucím betonu během několika minut umírá. Vedoucí stavby na místě rozhodne, že pilíř nebude stržen, a tělo mrtvého muže se stane součástí mostu. Je to právě jeho duch, který se prochází po kolejích?

Podobným způsobem umírá i další dělník. Opilec HENRY JOHNSON během jedné noci pod vlivem alkoholu spadne do mokrého betonu. Když ho ráno najdou, je už mrtvý. I jeho tělo tu nakonec zůstává. Poslední z řady obětí je jistá matka a její dítě. Když v noci s nemocným dítětem v náruči běží přes most do domu lékaře. Nešťastnou náhodou se ale zaklíní mezi pražci. Když uvidí blížící se lokomotivu, zpanikaří. Nakonec se ze zajetí uvolní, ale už ji nezbývá čas utéct do bezpečí, a tak se vrhá z mostu do údolí. Pád přežije, ale její dítě na místě při-jde o život. Po několika týdnech smutkem umírá i zlomená matka. Od té doby se pod mostem rozléhá její křik a nářek nad tragickou ztrátou. "Když projíždíte pod mostem, můžete slyšet matku kvílící nad mrtvým dítětem, takže ve snaze uklidnit její výkřiky, musíte troubit pokaždé, když tudy jedete," tvrdí jedna z místních obyvatelek ERICKA BETEL. Jsou duše obětí těchto tragédií navždy připoutány k avonskému mostu?

zdroj

Overtoun bridge

Po architektonické stránce je kamenný most Overtoun nedaleko skotského města Dumbarton jedním
z nejkrásnějších mostů, které byste kdy mohli překročit. Tři oblouky klenoucí se nad 15 metrů hlubokým údolím jsou zdobeny květinami a věžičkami. Tmavé skvrny táhnoucí se po celé délce konstrukce svědčí o jejím stáří. Most byl dokončen v roce 1895 a za jeho výstavbou stojí britský stavební inženýr HENRY ERNEST MILNER (1845-1906), který bravurně dokázal využít okolní krajiny a nechal s ní most harmonicky splynout. Přes jeho nepopiratelnou krásu se mu však někteří místní, zejména pak majitelé psů, obloukem vyhýbají. Proč? Overtoun má na svědomí smutnou bilanci. Za posledních 50 let se tu desítky psů pokusily o sebevraždu a od počátku existence mostu jich více než stovka zemřela. Zvířata se tu bezhlavě vrhají z mostu do náruči téměř jisté smrti na kamenitém dnu hlubokého údolí. Působí tu na domácí mazlíčky nějaká smrtící síla?

Na začátku mostu se již nějakou dobu tyčí výstražná cedule. "Nebezpečný most. Prosím, držte své psy na vodítku." Takové varování je rozhodně na místě. Podle některých pramenů se totiž vyskytlo již více než 600 případů, které jsou nachlup stejné. Majitel psa z nedaleké vesnice vezme svého čtyřnohého přítele na rutinní procházku. Pes je hravý, vypadá šťastně a chová se zcela normálně. Pak ale dvojice dojde na most Overtoun, kde se pes znenadání rozeběhne, nevšímá si volání páníčka, přeskočí asi metrovou zídku a vrhne se do propasti za ní.
S dávkou štěstí může přežít. Existují ale případy, kdy se zvíře po vynesení zpět na most vrhlo dolů znovu! Co to do nich vjelo? Když se badatelé na tento fenomén zaměří podrobněji, objeví se překvapivé detaily. Z mostu se psi vrhají vždy na stejném místě a vždy za slunných jasných dnů. Psí sebevraždy se týkají výhradně plemen s delším čumákem, například labradorů, retrieverů či kolií a podobně. Proč se ale psi z mostu vrhají?

Počet podobných incidentů roste, například v roce 2005 bylo potvrzeno pět takových psích sebevražd během pouhého půl roku, a tak jsou na místo povoláni odborníci na zvířecí chování, kteří mají situaci objasnit. Ti pak přicházejí s celkem banálním vysvětlením. "Psi samozřejmě mohou mít špatnou náladu nebo něco, čemu lidé říkají deprese, ale žijí pouze v přítomnosti a nedokážou si sami vzít život," tvrdí například PETER NEVILLE z univerzity v Ohiu, čímž vylučuje, že by šlo o záměrnou sebevraždu psů. Za ním stojí také odborník na psí chování DAVID SANDS, ten předpokládá, že za vším stojí norci, kteří prý pod mostem žijí. "Vzhledem k tomu, že většina čtyřnohých sebevrahů patřila k loveckým plemenům, domnívám se, že na mostě ucítili intenzivní vůni kořisti a nejkratší cestou se vydali za ní. Pes v tu chvíli vidí před sebou pouze zídku a netuší, že je za ní smrtící hlubina," vysvětluje Sands. Je to skutečně tak jednoduché? Mnozí místní obyvatelé i řada záhadologů tvrdí: "V žádném případě!"

Místní lovec JOHN JOYCE, který v oblasti žije již přes 50 let, odhodlaně prohlašuje: "Tady žádní orci nejsou, to vám můžu říct s absolutní jistotou." Tím teda Sandsova teorie, která by ani nedokázala objasnit, proč psi skáčou vždy ze stejného místa, padá. Záhadologové se domnívají, že na mostě mohou působit nějaké zatím neobjasněné síly, na které jsou zvířata mnohem citlivější. Možná u psů jejich vlivem dochází k dočasnému zkratu, který je žene přímo přes kamennou zídku. A možná nejen psy! Overtoun se v říjnu 1994 stává také dějištěm lidské tragédie. Jeden z místních, KEVIN MOY, tu z mostu svrhne svého teprve dva týdny starého syna v přesvědčení, že jde o vtělení samotného ďábla. Sám Moy se pak několikrát pokusí o sebevraždu. Poprvé skočí z Overtounu, jindy si podřeže žíly. Zapůsobily snad i na něj vražedné síly kamenného mostu?

zdroj

Pekelný most

Říkají mu Pekelný most nebo Most do pekla. Ve skutečnosti jde o nenápadnou ocelovou lávku klenoucí se přes přítok řeky Rogue v lesích nedaleko městečka Algoma v americkém státě Michigan. Pravděpodobně byste ji snadno přehlédli, a pokud ne, nejspíš byste se dlouho rozhodovali, zda na lávku bez zábradlí, úzkou tak akorát pro jednu osobu, vůbec chcete vstoupit. Přesto se pravidelně najdou jednotlivci či celé skupiny dobrodruhů, kteří se za temných nocí k mostu vydávají. Láká je sem tajemná pověst, podle níž se na Pekelném mostu zjevují duchové zavražděných dětí. Možné je narazit také na podivné světelné jevy či dokonce přízračnou oprátku plovoucí po hladině. Zejména kolem půlnoci zdejší tajemné síly ožívají a z lesa se ozývá křik, pláč i démonický smích. Jaká temná událost se v těchto jevech odráží?

Děsivý příběh, který se v souvislosti s Pekelným mostem vypráví, se odehrává v polovině 19. století. Nedaleká města prožívají vlnu únosů dětí. Situace je natolik závažná, že je svolána rada starších, která má dalším zmizením dětí zabránit. Mezi nimi je i starší, přátelský ELIAS FRISKE, který přednese plamennou řeč, v níž za zmizení dětí viní démony a radí ostatním, aby šli své děti hledat. Zatímco většina obyvatel skutečně vyrazí do lesů pátrat po ztracených dětech, Friske má ohlídat zbylé děti ve městě. Místo toho je sváže k sobě a odvede je do lesa, kde jim ukáže hromadu hnijících těl dětí, které už dříve zavraždil. Křik a pláč svázaných dětí se k uším jejich rodičů nedostane, Friske je totiž poslal na opačnou stranu. Děti jedno po druhém zavraždí a jejich těla vhodí do řeky, kde je později u Pekelného mostu objeví obyvatelé města. Friske uprchne do lesa, ale je dopaden, zlynčován a s oprátkou kolem krku shozen z mostu. Friske přitom opět tvrdí, že to byl ďábel sám, kdo ho přinutil spáchat tento hrozný čin. Je ale příběh pravdivý?

Bez ohledu na to, zda se legenda zakládá na pravdě, či nikoli, jevy, které jsou s příběhem spojovány, jsou do jisté míry nezpochybnitelné. Na mostě dochází k častému pozorování podivných světelných jevů, orbů či mlžných oblaků. Na hladině řeky se také zjevuje plovoucí prázdná smyčka a na mostě je občas spatřen Friskeho přízrak. Celá řada těchto úkazů a zjevení přitom byla zachycena na fotografiích! O půlnoci, kdy jsou jevy nejintenzivnější, mají žně i příznivce EVP. Z lesů se ozývá křik a nářek zavražděných dětí. U řeky nedaleko mostu také někteří návštěvníci popisují, že kolem svých nohou cítili, jak se je neviditelné ruce snaží stáhnout pod hladinu. Jde o následky děsivé tragédie, nebo je příběh smyšlený a je třeba hledat vysvětlení jinde?

zdroj

Tower bridge

Po kamenných schodech sestupu je pobledlá starší žena. Jakmile se ocitne v potemnělé chodbě, udeří ji do tváře chlad a odporný mrtvolný zápach. Žena zavrávorá. K zemi se nesesune jen díky dvěma policejním důstojníkům, kteří ji z obou stran podpírají. S kapesníkem přes ústa pak pokračují chod-bou, až dojdou k nosítkům, na nichž leží tělo přikryté zašedlou tkaninou. Jeden z mužů odkryje tvář mrtvého těla a příchozí ženě se podlomí kolena. Se slzami v očích přikývne: "Je to můj manžel." Pak za pomoci policistů zase odchází. Podobné scény jsou v místě zvaném Díra mrtvého muže na denním pořádku. Jde totiž o márnici, v níž jsou shromažďována těla vylovená z řeky Temže. Dnes už tato márnice využívána není, na dveře vedoucí do Díry mrtvého muže je však stále možné narazit. Stojí na jedné straně významné dominanty Londýna, slavného mostu Tower Bridge. Je právě tato část historie mostu zodpovědná za jevy, k nimž tu dochází?

Pokud si nějaké město zaslouží přezdívku Město duchů, pak je to z celého světa právě Londýn. A právě v centru dění stojí Tower Bridge, zvedací most z konce 19. století. Tvrdí se, že na jeho lávkách lze spatřit míhající se temné stíny. Lidí procházejících po mostě se často zmocňují nepříjemné pocity, zejména úzkost. Někteří z těchto jevů viní bývalou márnici, další tvrdí, že jde o projevy duchů dělníků, kterých údajně při stavbě mostu zahynulo hned několik. Svou zkušenost líčí také jeden z britských vyšetřovatelů paranormálních jevů, který na Tower Bridge vyrazil se svou přítelkyní JANIS. "Jan se v jednom okamžiku cítila velmi těžce, jako by ji cosi tlačilo k zemi. To potom vyvrcholilo úpornou bolestí hlavy. Mezitím jsem já měl problémy s jednou nohou. Vůbec jsem necítil pravou nohu!" tvrdí na svém blogu anonymní vyšetřovatel. Střetli se snad s duchem mrtvého, který byl nějakou zátěží stažen pod hladinu Temže, jak se domnívají? Není to vyloučeno. V márnici se jistě ocitaly nejen oběti nehod, ale i násilných trestných činů!

zdroj

Myrtles

Vrahové, úmrtí otravou, krvavé skvrny, které nejdou vyčistit, tajemné otisky rukou a řada zjevení, která nelze vysvětlit. Zdá se, že neexistuje žádná věc, nebo událost, která by se této strašidelné plantáži vyhnula.

Plantáž Myrtles byla vybudována v roce 1796 v St. Francisville v Lousianě. Strašidelné panské sídlo je skryto závojem dubů, které se zdají být starší, než ve skutečnosti jsou. Dům je obklopen nádhernou verandou zdobenou jemným železným vrtáním, hlavní dům má 28 pokojů vybavených extravagantním nábytkem. Krom toho je sídlo opředeno skutečnými příběhy o pozorování duchů a nejen toho.

Prvním majitelem tohoto opulentního panského sídla byl generál David Bradford. Poté dům zdědili Clark a Sara Woodruffovi, v domě s nimi žila i jejich otrokyně Cloe, která nastartovala děsivou pověst panství.

Když obě děti Woodruffovi onemocněli, Chloe jim v dobré víře upekla dort, který obsahoval oleandrové listy. Jejím záměrem nebylo dětem ublížit, nicméně její znalost bylin byla neúplná. Lékaři sice v té době listy oleandru využívali ale ke kožním onemocněním, jejich požití je však smrtelné. A to byl i osud nejen dětí. Kousek dortu si vzala i manželka Sara. Na druhý den byla ona i děti nalezeni mrtví ve svých postelích.

Jak si asi dokážete představit Chloe byla potrestána tím nejhorším způsobem. Její rozčilený pán ji oběsil a poté její tělo hodil do řeky Mississippi. Nicméně duch Chloe panství neopustil. Její benevolentní duch byl několikrát spatřen, jak bloudí plantážemi. Lidé ji popisovali jako ženu se zeleným turbanem, který měl zakrýt chybějící ucho, o které přišla během jiného trestu.

Další legenda hovoří o duších Woodruffových dětí a jejich matky, které nenalezly mír. Jedno ze zrcadel nebylo po jejich smrti zahaleno a jejich duše se tak uhnízdily v něm. Návštěvníci domu je údajně v zrcadle viděli několikrát. Dokonce jsou prý vidět dětské otisky rukou přímo na zrcadle. Nutno podotknout, že nejdou vyčistit.

Podle historických zmínek se plantáž Myrtles stala místem více než deseti dalších vražd a násilných úmrtí. Jeden z případů byl ale obzvláště podivný. Jednalo se o právníka jménem William Drew Winter, který v sídle žil mezi lety 1865 až 1871. Jedné noci byl postřelen pistolí a zemřel, když se snažil vylézt schody, aby zavolal svou ženu. Od toho dne údajně jeho duch pronásleduje schodiště a jeho kroky jsou slyšet ve dne v noci.

Místo, kde je panství postaveno je předmětem spekulací dodnes. Údajně na stejném místě bylo i indiánské pohřebiště. V současné době jsou pořádány zájezdy i s ubytováním přímo na panství. Najde se dobrodruh s odvahou to vyzkoušet?

zdroj