— Upíři —


Upír (nebo také vampýr) je tvor vyskytující se v mýtech, legendách, hororech a fantasy, živící se krví, kterou pije svým - zpravidla lidským - obětem.

Slovo upír je s největší pravděpodobností slovanského původu. Vyskytuje se ve všech slovanských jazycích - bulharsky je вампир, česky a slovensky upír (někdy se používá i obměna vampýr, převzatá patrně z angličtiny), polsky wampir a upiór, rusky упырь, bělorusky упыр, ukrajinsky упирь. Předpokládá se, že v praslovanštině bylo *ǫpirь, což má dále nejasnou etymologii. Někteří vědci slovo dále spojují s turkickým označením čarodějnice, které např. v tatarštině zní ubyr. Etymolog Machek spojuje slovo poněkud kostrbatě s dialektickým slovenským slovesem vrepiť, resp. jeho hypotetickou přesmyčkovou podobou *vъ-pěrъ, což překládá jako vkousnout se, vsát se, vchytit se, vrazit se.

První doložené použití je ve staroruském kolofónu žaltáři, který je podepsán žertovnou přezdívkou Упирь Лихый (Špatný upír) a který je datován rokem 1047. Někdy se jako první použití uvádí ruský protipohanský traktát Slovo svatého Grigorije (Слово Святого Григория), který se zmiňuje o tom, že pohané uctívají upíry. Tento spisek pochází patrně z 11. - 12. století.

Obměna vampýr, používaná často v neslovanských jazycích (anglicky vampire, francouzsky vampyre, německy Vampir) je odvozena z nasalizované srbské varianty вампир / vampir. Z ní bylo patrně v 17. století odvozeno německé Vampir a z němčiny se slovo rozšířilo dál. Do češtiny se zřejmě dostalo jinou cestou, ačkoli původní jazykový základ je bezpochyby stejný. Proto se píše s tvrdým y - možná pod vlivem slova netopýr.

Postava upíra se vyskytuje v mytologii jak východních, tak i západních a jižních Slovanů. V písemných pramenech se vyskytuje pod různými názvy:

  • u Bulharů: vapir, vipir, vъpir, vrapir, vrapirin, voper, drakus, žin, ustrel, lepir, vlepir, liter, lemptir, tenec, grobnik, brodnik, plъtnik, upir, samodiv
  • u Srbů: vampir, vukodlak, vaper, lampir, lapir, lempijer, vuk, vjegodonja, jegodonja, tenac
  • u východních Slovanů: rusky upir, oboroteň (tento výraz označuje jakéhokoli lykantropa), krovosos, bělorusky vupor, ukrajinsky upir

Staročeské označení upíra morous naznačuje, že v počátku byl upír blízký noční můře, zlý přízrak, který sužuje spáče a v noci jim odnáší jejich životní sílu.

Vznik upíra

V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba vylučující se ze společnosti lidí, nebo skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černé magie, nebo oběť čaroděje). Upírem bylo také dítě čarodějnice, zplozené po koitu s démonem. Někde se věřilo, že k tomu, aby se mrtvola změnila v upíra postačí, aby přes ni přeskočil vzteklý pes. V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že upírem se může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), nebo pokud byly tyto obřady provedeny špatně, anebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

Vzhled upírů

Upír měl podobu člověka bez kostí nebo i bez nosu, mohl mít hnědé nebo červené oči a kovové zuby. Případně bylo jeho tělo pokryto srstí (jako u vlkodlaka). U východních Slovanů mohl mít zmijí jazyk, mohl být slepý nebo hluchý. U Bulharů nabíral někdy i zvířecí podobu: rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně. Pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá, vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jsme mohli vidět celou panenku.

Pro okolní lid byl neodhalený upír postavou záhadnou, ale díky svému "charismatu" a atraktivitě velmi vyhledávanou. Pověstné jsou upírovy silné sexuální tužby, které uspokojoval/a se smrtelnými lidmi (viz Inkubus a Sukuba).

Upíři podle filmů, legend, knih a povídání vypadají, jako starší lidé s obrovskými špičáky a když jsou naštvaní, kouří se z nich. Jsou pro lidi hodně nebezpeční, kousnou je do krku, nasají krev a tím se drží při životě, ale člověk zemře, nebo se stane také upírem

Vlastnosti

Upíři se ve svých možnostech silně lišili. Jejich působnost mohla být omezena jen na dobu noční, kdy strašili své blízké, škodili domácím zvířatům (pili krev). Ráno znovu odcházeli do hrobů, protože kdyby je zasáhl sluneční paprsek, rozprskli by se a zůstala by po nich jen krvavá skvrna. Jako první příchod upíra do vesnice ucítili psi (začali štěkat) a dobytek, který se začal plašit. Na druhou stranu ve slovanské mytologii mohl upír uzavřít sňatek s člověkem a dokonce mít i děti.

Upír neumírá stářím a je velmi obtížné jej zahubit. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve, tak mu bylo lépe. Živí se lidskou krví, krev zvířat sice rovněž poslouží, ale oslabuje ho. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce.

Někde se věřilo, že vlivem upírů přichází hlad, špatné počasí nebo mor.

Archeologické doklady víry v upíry

Víra v revenanty, tak jak je doložena z písemných pramenů a etnografických pozorování, se specifickým způsobem projevuje i v archeologických nálezech. Jako obrana proti upírům existovalo velké množství metod, některé z nich jsou archeologicky doložitelné. Většina z nich měla mrtvému fyzicky zabránit, aby opouštěl hrob:

  • mrtvý byl proboden kůlem
  • tělo mrtvého bylo dodatečně vyhrabáno a spáleno
  • mrtvola se zabalila do rybářské sítě
  • mrtvý byl obrácen na břicho nebo ležel ve skrčené poloze
  • mrtvý byl zavalen kameny
  • mrtvému byla zacpána ústa např. kameny, železem, hlínou
  • tělo mrtvého bylo násilně porušeno (useknuta hlava apod.)
  • useknutá hlava mrtvého byla uložena do zvláštního hrobu
  • do hrobu se střílelo šípy
  • na hrobech nebo přímo v nich byly zažíhány ohně
  • mrtvému byl sypán do úst mák

obrana proti upírovi


Některá z těchto protivampirických opatření byla doložena např. na raně středověkém pohřebišti v Lahovicích u Prahy, zkoumaném v letech 1955-1960 archeoložkou Zdeňkou Krumphanzlovou. Někdy je ovšem obtížné od sebe odlišit protivampirická opatření a např. zvlášť krutý způsob popravy nebo posmrtného trestu (o důsledcích činnosti vykradačů hrobů nemluvě). Každý takový nález je proto nutné správně posoudit s ohledem na dobové a místní zvyklosti (ať už pohřební nebo hrdelně-právní).

Nejčastěji se jedná o nemrtvé, tedy nějakým způsobem oživená lidská těla. V romantické literatuře a ve filmu se upírem stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír. Přeměna pak trvá různě dlouhou dobu. Je jen málo povedených přemeň, protože mnohdy upír nedokáže přestat sát a oběť prostě zabije. Spousta upírů nechce přeměňovat lidi, pokud to není nezbytně nutné, nechtějí jim brát jejich duši. V novějších dílech se může ale jednat i o druh démonů (například u Sapkowského), popřípadě polodémonů (americký seriál Buffy). V některých novějších dílech jsou upíři vlastně jen jiným živočišným druhem, případně je jejich upírství virového původu. Příkladem může být třeba americká filmová serie Blade nebo ruská sága Noční hlídka. Nebo jsou to jen prokletí lidé.

Typickým znakem upírů je pití nebo spíš sání krve pomocí prodloužených špičáků, které mohou být duté, pak jimi přímo sají krev, nebo jimi jen prokusují tepny a krev chlemtají. Nejčastěji se tím živí, a to buď ve fyzickém smyslu (tedy využívají chemické látky v krvi, takoví upíři se mohou živit i krevními konzervami), nebo ve smyslu metafyzickém (jde vlastně o vysávání životní síly). Někdy je nutné, aby se jednalo o krev lidskou nebo je lidská krev z nějakého důvodu lepší, jindy je to jedno. Někteří upíři přijímají i lidskou potravu, nebo ji dokonce přijímat musí, stejně jako lidé.

Naprostá většina upírů je nesmrtelných nebo dlouhověkých. Když nestárnou vůbec, tak jejich fyzická podoba ustrnula ve věku, ve kterém byli iniciováni, nebo na prahu dospělosti. Pokud stárnou, tak několikrát pomaleji než člověk (například v knihách od Darrena Shana stárnou upíři desetkrát a poloupíři pětkrát pomaleji než lidé).

Pokud se pohybují v normální lidské společonsti, skrývají se a jednou za čas se stěhují, aby svou neměnící se podobou a zvyky (spaní ve dne) nevzbudili pozornost. Pokud při krmení zabíjí, nemívají pevný domov. Často jsou takřka všichni upíři kočovní samotáři, ale existuje jedno nebo více míst, kde žijí pohromadě, případně se jednou za několik let scházejí.

Další častou vlastností upírů je, že se neodráží v zrcadle. To může mít souvislost s tím, že dříve měla většina zrcadel odraznou vrstvu na bázi stříbra (tzv. Benátská zrcadla). Moderní zrcadla mají odraznou plochu z hliníku nebo niklu. Kromě běžných zrcadel nebyl upír vidět třeba v objektivu kamery ve filmu Dracula 2000 - možná že její objektiv nějaké zrcadlo obsahoval. Také se nedají vyfotit (na celuloidovém filmu je roztok halogenidů stříbra, ale skoro žádný autor to nezmiňuje). V knihách Darrena Shana je to vysvětleno prostě tak, že se atomy jejich těl pohybují jinak než těla lidského. Jiné vysvětlení říká, že upíři vlastně pocházejí z paralelního světa nacházejícího se za zrcadly, a když jsou zde, tak za zrcadly logicky chybí. Další vysvětlení je založeno na metafyzičnosti upírů. To, že vidíme upíra, je pak způsobeno ne tím, že bychom ho skutečně viděli, protože upíři nemají fyzické tělo, ale tím, že upír nám vstoupil do mysli a způsobil, že my sami si jeho obraz promítáme. Skutečné věci (světlo, stěny) jím pak procházejí, nebo on jimi.

Mezi jejich další vlastnosti patří zvýšená síla a zlepšené smysly, především schopnost vidět v noci. Někdy upíři létají, a to buď levitací, nebo v podobě netopýra. Drákula chodil či lezl po zdech hlavou dolů nebo přímo po stropě. Kromě zmíněného netopýra se podle některých autorů mohou měnit v mlhu, vlka, hromadu krys nebo červů. Upíři mají často hypnotické, telepatické, telekinetické nebo prostě magické schopnosti. Mohou lidem vstupovat do snů. Také dokáží procházet stěnami, cestovat prostorem i časem.

Klasičtí upíři spí přes den v rakvích (někteří dávají přednost výrazu sarkofág). Stokerův Drákula měl v bednách (nebyly to rakve) hlínu ze své země, a pokud by v nich nespal, zemřel by. Výraz "spánek" ovšem většinou není úplně na místě, protože upírům se nezdají sny, a když spí, tak jsou zcela mrtví. Probouzení pak bývá pomalé, obtížné, a někdy i bolestivé. Někteří upíři ovšem nespí nikdy.

Pitím krve se upíři (především ti nemrtví) rozmnožují. Podle různých pramenů se člověk změní v upíra, když je upírem zcela vysán, když naopak není, anebo když sám pije krev upíra. V některých dílech se ale upíři rozmnožují i běžným pohlavním rozmnožováním, a to mezi sebou nebo s lidmi - obě varianty se nevylučují.

Nový upír je učedník, a ten kdo ho zasvětil krví je jeho mistr. Jejich vztah je velmi oblíbené téma, zvláště pokud byl upír zasvěcen nedobrovolně. Mnoho takových upírů ze začátku odmítá pít lidskou krev a radši chtějí zemřít.

Potomek člověka a upíra, nazývaný dhampír, může mít různé kombinace upírských schopností a slabostí. Často je například odolný proti slunečnímu světlu (ve světech, kde čisté upíry světlo zabíjí) - pro tuto vlastnost jsou upíry zváni "Denní tvor" (anglicky Daywalker). Dhampíři se často stávají ideálním druhem zabijáků upírů. Mezi bytosti napůl lidské a napůl upíří patří také Blade, který své schopnosti získal, když jeho matku kousl upír krátce před porodem, čímž u něj došlo k částečné přeměně.

Nejstarším upírem bývá v některých dílech Dracula, jindy existují upíři mnohem déle - za nejstaršího potom bývá označena Adamova první žena Lilith (ano, před Evou) nebo Kain. Samozřejmě ne vždy je vůbec nejstarší upír znám nebo jmenován.

Zatímco některé zdroje míchají upíry a lykantropie dohromady (jako Stokerův Dracula) nebo považují lykantropy za upírům podřízené, podle jiných (např. Underworld) spolu vedou válku.

Upíra není možné zabít normálním způsobem, ať už díky jeho regeneračním schopnostem nebo jakési přízračnosti, někdy upíry mohou zabíjet zase jen upíři nebo vlkodlaci. Upíři dokonce nemohou ani spáchat sebevraždu. Mezi obvyklé prostředky, jak je zabít, oslabit či zastavit, patří:

  • Sluneční světlo - někdy stačí jakékoliv silné světlo, jindy je zapotřebí UV složka, někdy skutečně pouze světlo sluneční
  • Dřevěný kůl do srdce - někdy je zapotřebí určitý druh dřeva (tisové, osikové či dubové)
  • Lípa - svázání rukou lipovým lýkem po exhumaci (Halič), posvěcený lipový lístek pod jazyk a lipová hvězda na prsa (Polsko)
  • Stříbro - mohou na něj být jen alergičtí, ale většinou je to pro ně jed, zvlášť pokud je autor plete dohromady s lykantropy
  • Useknutí hlavy
  • Tekoucí voda - nemohou přejít přes vodní tok a pokud musí přes moře, tak cestují ve spánku v rakvích (a nejlépe letadlem)
  • Náboženské symboly:
    • Kříž
    • Svěcená voda
    • Hostie - nemohou kolem ní projít a pálí je
    • Svěcené zbraně - pokud jim obyčejné zbraně neublíží, svěcené je zraňují jako člověka nebo i více
  • Česnek
  • Snítka plané růže - položí-li se jim na rakev, nemohou z ní ven
  • Velké kameny položené na rakev jim znemožní dostat se z ní, stejně funguje i zalít hrob betonem (jak to je u skutečné osoby Beli Lugosiho)
  • Zrcadlo - často se uvádí, že se upír neodráží v zrcadle. Tato pověra mohla vzniknout i jako důsledek specifické psychické poruchy - negativní heautoskopie, při níž člověk nevidí svůj obraz v zrcadle. V některých případech se upír zrcadlu dokonce vyhýbá. Toto tvrzení vychází z prastaré víry, že démoni a temné mocnosti se mohou zaleknout vlastní ošklivosti a uprchnout. Malým dětem proto někdy na ochranu před upíry a nočními můrami byla do kolébek a postýlek vkládána malá zrcátka.
  • Pokud je třeba odhalit, v kterém hrobě je uložen upír, je nejlepší rozdělat na hřbitově oheň z trnitých rostlin. Jeho kouř se prý neomylně snese na hrob upíra.

Žádný z uvedených prostředků ovšem není "spolehlivý", tedy nefunguje v každém literárním díle. V některých je dokonce řečeno, že tyto pověry rozšířili sami upíři, aby se lidé cítili v bezpečí a oni měli volnou ruku. Sám Bram Stoker pak bývá označován za upíra.

Po smrti se upír rozpadne na prach. Podle některých pramenů není ani pak zcela zničen - stačí, aby se tento prach dostal do styku s krví a upír se okamžitě regeneruje. V komedii Káčula je pro regeneraci zapotřebí speciální rituál, ale kromě krve zafungoval i kečup ... Pro úplné zničení může pomoci prach rozprášit, nejlépe do tekoucí vody.  Některé původní prameny však určují pouze stětí jako jediný způsob, jak upíra zabít.

Vlad III. Dracula (1431 - 1476) řečený též Napichovač (rumunsky Ţepeş) byl valašským knížetem, který proslul především svou krutostí. Zatímco v Rumunsku je pokládán za národního hrdinu, ve zbytku světa je znám spíš jako předloha pro hororového upíra Draculu. Navzdory obecnému přesvědčení nebyl vládcem Sedmihradska (Transylvánie), ale sousedního Valašska.Vlad III. byl znám pod několika přízvisky. Jeho dobová přezdívka Ţepeş je odvozena od jeho oblíbeného způsobu zabíjení narážením na kůl, jeho nepřátelé Turci mu ze stejného důvodu říkali Kaziklu bey - kníže narážeč. Jeho druhé přízvisko Dracula (Drăculea) je pak zdrobnělinou přezdívky jeho otce - Drak (Dracul) - jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda). napichování na kůl na dobové rytině

Byl synem valašského knížete Vlada II. z rodu Drăculeşti. S největší pravděpodobností se narodil v sedmihradské pevnosti Sighişoara v zimě 1431. Jako mladík byl v roce 1442 uvězněn a nucen trávit několik let na istanbulském dvoře jako rukojmí za svého otce. Byl propuštěn až po jeho zavraždění v prosinci 1447, kdy se na krátkou dobu dokonce stal loutkovým panovníkem Valašska. Následující léta strávil ve víru balkánské politiky, aby se nakonec připojil k sedmihradskému knížeti Janu Hunyadimu.

V roce 1456 se v souvislosti s uhersko-osmanskými boji vojensky zmocnil Valašska. Po počáteční konsolidaci a umlčení vnitřní opozice proti své vládě zahájil v roce 1459 otevřenou protiosmanskou politiku, která vyústila v nájezdy na Turky kontrolovaná území jižně od Dunaje na přelomu let 1461-2. Sultán Mehmed II. v reakci vytáhl v čele šedesátitisícového vojska, opanoval Valašsko a knížetem prohlásil Vladova bratra Radua Sličného. Ten si získal podporu valašské šlechty a s její pomocí vyštval Vlada do Uher. Tam konvertoval z pravoslaví na katolictví.

Vlad se do Valašska vrátil až po více než deseti letech, když se asi v roce 1475 zmocnil s moldavskou a sedmihradskou pomocí opět knížecího trůnu. Zahynul po necelém roce své druhé vlády (údaje o jeho smrti se různí - buď padl v boji s Turky nebo byl zavražděn valašskými bojary nespokojenými s jeho krutovládou). Je pohřben na neznámém místě - jeho hlava byla prý oddělena od těla a nachází se pod kamenným prahem jednoho z tisíců rumunských kostelů.

Vlad proslul zejména svou krutostí, o níž se vypráví mnoho historek. Jisté je, že jeho oblíbeným způsobem popravy bylo kruté, pomalé a bolestivé narážení na kůl). Tímto způsobem usmrcoval válečné zajatce, své politické oponenty i obyčejné zločince. Jindy údajně sezval všechny chudáky v zemi na svůj hrad na velkou hostinu. Všechny je upálil a prohlásil, že tím snížil chudobu v zemi a ukončil všem trápení. Dalším z jeho krutých a radikálních činů bylo "milé" přivítání tureckého poselstva, které k jeho dvoru vyslal sultán Mehmed II. Kníže jim nařídil smeknout turbany, přestože věděl, že jim to islám nedovoluje. Když odmítli, nařídil jim turbany přibít na hlavu hřeby. Další historka vypráví o tom, že nechal u studny v lese volně ležet zlatý pohár, aby se z něj mohl každý pocestný napít a z obavy před případným krutým trestem se jej nikdo neodvážil odcizit.

Říká se také, že jeho oblibou bylo napichování pobíhavších krys na kolíky. To vše se pravděpodobně odehrálo, když byl v zajetí.

letní sídlo hraběte Draculi (které navštívil asi 2x ve svém životě), i přesto je milně považován za onen hororový hrad - víc zde

Pravé Draculovo sídlo je dnes ruinou - více zde

Vlad jako přeloha pro román

Vlad je znám především díky románu Drákula Brama Stokera, kde je popisován jako upír. Podle moderních výzkumů Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a svůj příběh sestavil z jiných legend nemající s Vladem nic společného. V Rumunsku spojení knížete s upírskými legendami nechápou - když už, považovali by ho naopak za bojovníka proti upírům.

Nesmrtelnost, kterou mu Stoker připisoval, ovšem nakonec získal: mluví se o něm dodnes. Ještě v této době si na Vlada Drákulu vzpomene spousta lidí a každý si o něm myslí něco jiného. Pravdou je, že Drákula byl spravedlivým, sadistickým a krutým vládcem. Jeho činy a rozhodnutí dnes někteří lidé prostě nemohou pochopit a mluví o něm jako o sadistickém šílenci. Na druhou stranu byl velice inteligentním a dobrým vládcem a skvělým válečníkem.


Upíří princezny, nejsou nic jiného než ženský protějšek mužských upírů. Jsou jen mnohem záludnější a nebezpečnější. Nejznámější z nich je asi Eleonora Amálie - hraběnka z Českého Krumlova

Eleonora Amálie

O upírech toho bylo napsáno už mnoho. Vzpomeňme jen, kolik filmů bylo natočeno o Drákulovi. Není to však tak dávno, co se v českém Krumlově nalezly hroby, které do tohoto obrovského vědra pomluv a mýtů hodily i kněžnu Eleonoru, které se začalo říkat "upírská princezna"...

Kněžna Eleonora Amálie von Schwarzenberg se narodila 20. června 1682 v Mělníku jako v pořadí třinácté a zároveň poslední dítě Ferdinanda Augusta Lobkowitzce, barokního šlechtice. V roce 1810 se stala vychovatelkou potomků své zesnulé švagrové Pavlíny ze Schwarzenbergu. O šest let později však umírá i její sestra Marie Karolína a Eleonora přebírá výchovu i jejich dětí. V době, kdy byla ještě neprovdanou šlechtičnou, měla příjem ze dvou dámských šlechtických nadací: Nadačního ústavu šlechtičen v Essenu a Savojského domu šlechtičen ve Vídni, což jí zajišťovalo potřebnou životní úroveň. O dětství a dospívání nemají historici téměř žádné informace. Zachovaly se pouze deníky, které popisují poslední třetinu jejího života. Tu strávila v manželském sňatku s Adamem Františkem, který v roce 1719 zdědil po své tetě Marii Arnoštce rozsáhlý Eggenberským majetek a krumlovské vévodství. O třináct let později však vlivný šlechtic umírá a správkyní majetku se stává jeho choť Eleonora Amálie.

Tento důležitý milník v životě této bohaté kněžny byl možná jedním z důvodů, proč se stala terčem pomluv. Jako vlivná žena byla veřejnosti velmi známá a to se často stává úrodným polem pro různé pověry a mýty. Aby toho nebylo dost, při výkopových pracích v Českém Krumlově nalezli pracovníci záhadné pohřebiště. Mezi ostatky se totiž nacházely tři kostry, které na sobě nesly znaky protiupírského rituálu: v ústech kamen, probodnutý hrudník a hlava oddělena od trupu. Všichni nebožtíci zemřeli mezi léty 1730 až 1740. A právě 18. století je dobou vampyrismem zcela zahlcenou. Objevují se pochybní vědci s ještě pochybnějšími teoriemi, hony na upíry jsou na denním pořádku. Navíc se veřejnost dozvídá o dvou zdokumentovaných útocích upíra. V prvním případě figuruje Srb Peter Plogojović, který zemřel v roce 1721. V hrobě však prý dostává hlad a proto se vydává na lov. K svačině si dává své sousedy. Druhým je také Srb Arnol taktéž sousedy. Olej do ohně přilévá i tehdejší velmi známý a uznávaný francouzský teolog Antoine Augustin Calmet, který oběma příběhům věří. Z celé hysterie je nešťastná i samotná Marie Terezie, proto posílá svého osobního lékaře Gerharda van Swietana, aby celou situaci důkladně vyšetřil. Ten nakonec prohlašuje, že žádní upíři neexistují. Marie Terezie má konečně pádný důvod, aby vydala nařízení o zákazu otevírání hrobů a znesvěcování těl. Tím končí tuto nesmyslnou hysterii, která hýbala celou habsburskou monarchií.

Lidé si však všimli na kněžně Eleonoře i další znepokojivou a ještě více nezvyklou věc. Během manželství s Adamem Františkem porodila dceru Marii Annu. Poté se však pokoušela znovu otěhotnět. Prodělala dva potraty a dědice Josefa Adama porodila až po čtyřicítce, což se zdálo lidem přinejmenším divné. Především v podhradí se šířily ty nejzákeřnější pomluvy o spojení s ďáblem nebo o tom, že Eleonora je upíří princezna. Její velkou oblibou byly hony a obdobné společenské akce, kde se setkávala tehdejší společenská elita. Byla výbornou střelkyní, což dokazují i četné trofeje na zámcích Hluboká a Vimperk. Zásadně však nestřílela vlky. Věřila totiž legendě o zakladatelích Říma Romulovi a Removi, kteří byli odkojeni vlčím mlékem. To podle pověry zvyšovalo plodnost, a proto chovala Eleonora Amálie na zámku v Českém Krumlově smečku vlků, aby mohla pít jejich mléko. To však nebylo příliš šťastné, protože lidé spojovali vlky se samotným ďáblem.

Otázky nakonec vyvolala i samotná smrt kněžny. Ta umírá krátce po porodu syna v roce 1741. Její pomalá smrt vzbudila podezření, že se sama stala obětí upíra. Po pitvě se však ukázalo, že měla nádor v oblasti malé pánve a metastáze až v plících. To zapříčinilo obrovské kolikové bolesti, chudokrevnost a obrovský pokles váhy. Markantní zájem lékařů o mrtvolu však vyvolává další dohady, což nejspíše zapříčilo i to, že Eleonora není pohřbena ve Vídni vedle svého manžela. Její ostatky byly uloženy v kapli sv. Jana Nepomuckého při kostele sv. Víta v Českém Krumlově. Na žulovém náhrobku je vytesána knížecí koruna, lebka se zkříženými hnáty a nápis: HIER LIGET DIE ARME SÜNDERIN ELEONORA. BITTET FUR SIE. OBIJT DIE 5. MAJI A. 1741. ("Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni."). Mimochodem v kapli je uloženo i srdce jejího mrtvého manžela. Tělo jak již bylo zmíněno, pochovali ve Vídni. Kamerový výzkum na hrobce Eleonory však nenašel nic výjimečného. Jednalo se o zcela klasický způsob pohřbívání, jež se praktikoval v 18. století. Na motivy životního příběhu kněžny byl natočen rakouský dokument: Kněžka upír, v kterém se dokonce tvrdí, že právě ona byla původní předlohou románu "Dracula" Brama Stokera.

Energetičtí upíři

Teď se zmíním o tzv. energetickém vampyrismu, o kterém se v publikacích moc nepíše. Jeho princip je následující. Kolem každého těla se nachází energetický obal (aura), který dosahuje vzdálenosti několika centimetrů a někdy i několika metrů. Pokud se nachází blízko sebe dva nebo více lidí, tak jejich aury se vzájemně dotýkají. Když se tito lidé cítí vzájemně dobře ve své společnosti, dochází ke vzájemnému dobíjení aury a z toho pramenícím příjemným pocitům ( např. láska dokáže nabíjet auru několikanásobně účinněji než cokoliv jiného).Častěji dochází k situaci, kdy jeden člověk je nabíjen na úkor ostatních, kteří se v jeho přítomnosti cítí oslabení, chybí jim vůle se vzepřít jeho názorům, atd. Tito lidé jsou typickými upíry dneška. Nejčastěji je nalezneme jak se pohybují v davu, provokují hádky a rozdmychávají různé vášně a nenávisti. V těchto situacích se jejich aura může nabít do obludných rozměrů a tehdy jsou spokojení a šťastni. Napojení na energetické dráhy v těle způsobuje dodávání energie tělu a tím jeho udržování v nepoškozeném stavu. Po určité době dochází ubývání upírových energetických zásob, proto aby mohl dále udržovat sebe i své tělo musí vyrazit za potravou. Upír jako bytost energetická se neživí krví, ale lidskou vitální energií.Po ukradení energie organismus vykazoval bledost, únavu či známky chudokrevnosti, což byly podobné znaky jako po obrovské ztrátě krve. Dále je třeba upřesnit proč se upír vydává na lov v noci. Je to proto, že za denního světla se pohybuje po venku spousta lidí uvolňují ze sebe energii a tím vzniká spousta turbulencí, které by nepříliš soudržné upírovo tělo roztrhaly. A také upír, aby mohl někoho ovládnout, potřebuje vzbudit strach a ten se za dne velice těžce vzbuzuje.Dalším důvodem jsou mentální štíty, které si během dne vytváříme, aby jsme se chránili před stresem nebo nepříjemnými událostmi. Tento "energetický upír" se pohybuje podobně jako při astrálním cestování. Pronikání do lidských obydlí proto není pro něho problém. Vyhlédnutou oběť (zpravidla spící) paralyzují a sají energii. Pokud se obět probudí je drcena velkou silou a není se schopna pohnout.