— Největší záhady 2 —


Bermudský trojúhelník - pokračování

LOĎ MARY CELESTE

Moře čas od času pohltilo beze stopy nějakou loď i s její posádkou. Jiným záhadným případem je nález opuštěné lodě (brigantiny) Mary Celeste. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu 1872 z newyorského přístavu do Janova ( přístav v Itálii). O měsíc později - 4. prosince - ho nalezla britská plachetnice ( Dei Gratia ) mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla Mary Celeste na dohled, působila zvláštním dojmem. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v dobrém stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená, ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehráli velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtami a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, byla dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený - s jedinou velice podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě těsně pod čarou ponoru se táhly dvě obrovské rýhy od něčeho ostrého.

Komise, která tuto věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratia (ta, která byla vyslána pro Mary Celeste ) z pirátského přepadení. Obvinění bylo nesmyslné, protože všechny šperky, peníze, listiny, osobní majetek, lodní kufry a další cennosti na palubě tady zůstaly. Chyběli pouze sextant ( přístroj k měření úhlové vzdálenosti dvou bodů) a záchranné čluny. Náklad - soudky s alkoholem - byly naprosto v pořádku, což vylučovalo možnost přepadení piráty. Zásoby vody a jídla byli dostatečné, chyběla tedy jen posádka - 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela stopa (asi 25 cm ) vody. Vstupy do podpalubí byli odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na němž bylo něco, co ze začátku bylo považováno za krev, ale laboratorní rozbory to vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený. Poslední zápis byl 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste nehrozí žádné nebezpečí. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu - tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do Bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější ale bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi - a nikdo další z posádky už navigaci neovládal.....

Další zvláštností bylo, že se loď - už bez posádky a i když bylo neklidné moře a bouře - stále držela svého kurzu. A to více než 500 mil (= 800km), a to do chvíle, kdy byla objevena.

Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie je, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakažený námelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu už dříve způsobil náhlé šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace nakaženého chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka náhle naskákala do moře. Toto vysvětlení lze možná vztáhnout i na jiné případy lodi, ale to jsou pouze domněnky.

ZMIZENÍ LETADEL VE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Vše se odehrálo 5.prosince 1945. Letouny odstartovaly z letecké základny Ford Lauderdale na Floridě. Pět bombardérů typu TBM Avenger se čtrnácti muži na palubách odletělo na běžné tréninkové soustředění. Jejich úkolem bylo obletět trojúhelníkovou trasu s bombovým cvičením. Byl to běžný let a počasí bylo příznivé.

Zpočátku měli dobré rádiové spojení se základnou. Postupně se začalo zhoršovat, objevily se poruchy, chyby kompasu, zhoršilo se počasí a letadla se odpojila. Dvě letadla se vydala hledat ztracené kamarády, ale ztratili se i oni. Velení se nevzdávalo a druhý den vyslalo do přibližné oblasti možné nehody další letouny, které měly pátrat po troskách letadel nebo posádkách. Bohužel se vůbec nic nenašlo. Nad touto událostí visí stále jeden velký otazník.

Mohlo to být způsobeno tím, že piloti, kvůli špatnému navigačnímu systému, zabloudili a s prázdnými nádržemi spadli do moře.Nic ale není dokázané!

STARÝ MUŽ A TROJÚHELNÍK SMRTI

Na palubách lodí a letadel mizejících v Bermudském trojúhelníku většinou odcházejí z tohoto světa lidé, jejichž jména nikomu nic neříkala. Zvláštní výjimkou je zmizení lodi, na níž se plavil Joshua Solum.

Nám, kteří neplaveme na mořích jeho jméno nic neřekne, ale na přelomu 19. a 20 století šlo o nejslavnějšího mořeplavce doby. Jde totiž svého času o dost populární historickou osobnost, kterou dodnes znají přinejmenším mnozí námořní jachtaři a milovníci moře. Solum byl totiž prvním člověkem v historii, kterému se podařilo na malé plachetnici obeplout zeměkouli.

Joshua Solum byl už odmala na moři. Začínal jako prostý námořník a vypracoval se až na kapitána. V červenci roku 1895 se vypravil na cestu kolem zeměkoule sám, se svou jedenáctimetrovou plachetnicí Spray. Trvalo mu to celé tři roky, ale zvítězil. Plachetnice Spray se stala nejslavnější sportovní jachtou a Solum nejslavnějším jachtařem. O své cestě napsal knihu, která šla ( a dodnes jde) dobře na odbyt.

Svojí Spray však neopustil a roku 1909 ve věku 65 let se sní vydal na delší plavbu do Jižní Ameriky. Doplul však do oblasti dnešního Bermudského trojúhelníku, kde zmizel. Nenašel se ani vrak lodě, ani jeho mrtvé tělo, ani vyplavené trosky jeho plachetnice.

Tehdy poprvé se moře v okolí Floridy stalo ještě záhadnějším a veřejnosti chtivým. Tenkrát ještě nebyli v módě mimozemšťané a jiné dimenze, mluvilo se spíše o pirátech nebo sebevraždě. Nic z toho se ale nepodařilo dokázat.

A KAM ŽE SE VŠECHNY TY LODĚ ZTRÁCEJÍ ?

V bermudském trojúhelníku se nachází nejhlubší podmořské příkopy na světě. Vraky lodí i se svými důkazy se mohou potopit až do nedostižitelné hloubky 6 - 8 kilometrů. Mezi nejčastější šarlatánská vysvětlení záhad Bermudského trojúhelníku patří únosy mimozemšťanů, víry ze čtvrté dimenze a tím způsobené mizení v čase a prostoru, působení magických krystalů ze ztracené civilizace Atlantidy, mořské příšery a další. Mezi vědecká vysvětlení se řadí na prvním místě vliv přírodních podmínek, zejména nepředvídatelného karibsko-atlantického počasí. Zajímavá je hypotéza o výronu metanu z hlubin oceánu, která předpokládá, že se na dně této problematické oblasti vyskytuje metan, který po uvolnění prochází vodní masou a mění její hustotu. Metanem prosycená voda není již schopna nadnášet plavidlo na hladině. Existence tzv. metanových šachet byla prokázána při těžbě ropy.

PŘÍRODNÍ VLIVY JAKO MOŽNÉ PŘÍČINY

Objevovali se úvahy, co je vlastně příčinnou všech nevysvětlitelných katastrof - i když autoři těchto úvah dobře věděli, že to nevysvětlitelné je - bylo to ve většině případů vysvětleno bedlivými pojišťovnami a to tak, aby nemusely hradit jako pojistné události.

Tragédie v této oblasti jsou dvojího druhu:

a) ztrácejí se celé lodě i s posádkou

b) někdy mizí jenom posádka - občas je nalezena jen nějaká tzv. bludná loď (ta loď která se plaví bez posádky)

Bermudský trojúhelník se vyznačuje několika velice podivnými jevy nebo zvláštními skutečnostmi:

BÍLÉ VODY NA BAHAMÁCH

Je to zvláštní záře v moři, která se vyskytuje u Baham poblíž západních okrajů Sargasového moře . Je vidět samozřejmě jen v noci. Jedna z posádek kosmické lodi(Apollo 12) informovala, že tyto svítivé pruhy byla poslední světla ze Země, která při svém letu na Měsíc viděla. Tento úkaz byl vysvětlován různě: jako slín (směs krystalického vápence) rozvířený rybami ve vodě, jako hejna ryb nebo jiná organická hmota - plankton

MAGNETICKÉ ODCHYLKY

Bermudský trojúhelník je prý jedno ze dvou míst, kde magnetický kompas ukazuje ke skutečnému (tj. geografickému) severnímu pólu a nikoliv k magnetickému, jak tomu je ve zbytku světa. Rozdíl mezi těmito dvěma směry, (který je třeba brát v úvahu ve zbytku světa), se označuje jako variace kompasu. Pokud se člověk plaví kolem světa, pohybuje se rozpětí variace v odchylce až 20°. Bermudský trojúhelník není ale jediným místem, kde se dějí takovéhle podivné jevy. Podobným místem je oblast Pacifiku nedaleko Japonska, konkrétně mezi Iwo Jimem a Marcus Islandem. Dostalo název Ďábelské moře. Místní rybáři o tomto místě tvrdí, že je osídleno ďábly a zlými duchy, kteří nemilosrdně ničí jejich lodě. Také tady kompas ukazuje ke skutečnému severnímu pólu.

PORUCHY PŘÍSTROJŮ

V největší míře to jsou poruchy kompasů, které nelze vysvětlit předchozí popsanou magnetickou výchylkou. Kompasy se v určitých oblastech Bermudského trojúhelníku úplně zblázní - střelky se protáčejí, ukazují naprosté nesmysly, a když je k dispozici více kompasů, ukazuje každý něco jiného. Často také ostatní přístroje na lodích nebo v letadlech přestanou fungovat.

SARGASOVÉ MOŘE

Sargasové moře je oblast vymezená Golfským, Severním rovníkovým a Kanárským mořským proudem (částečně se kryje s Bermudským trojúhelníkem).Není to však geografický název název jako třeba Severní moře,proto také geografové netrvají na jeho vymezení.Pohne-li se Golfský proud,pohne se i Sargasové moře. Tato oblast je zajímavá z biogeografického hlediska. Je jedinou částí světového oceánu, kde se vyskytují hnědé mořské řasy Sargassum (nejhojnější je Sargassum natans = mořská cesmína), které tvoří "chaluhové vory" a která charakterizuje toto moře.Chaluhy se lepily a držely na lodích,a tak si Sargasové moře získalo nepěknou pověst Moře strachu,Hřbitov potopenýchlodí...

Velká většina zmizení se stala právě v tomto zvláštním kousku oceánu, známým třením úhořů. Stojaté vody Sargasového moře naháněly dřívějším námořníkům hrůzy - často se stávalo, že zde lodě uvízly. Bylo to buď díky poloze Bermudského trojúhelníku nebo chaluhami, kterými bohatě toto moře oplývá anebo bezvětřím, jenž v této oblasti často panuje. A ani dnes není tahle oblast nejbezpečnější.

Jsou tady i další, spíš drobné zajímavosti, jako například ta, že občas potápěči v těchto místech pozorují, že ryby plavou břichem vzhůru (samozřejmě živé ryby) . Příčinou toho můžou být právě magnetické poruchy.

POČASÍ A MAPOVÁNÍ

V Karibsko - atlantické oblasti je počasí velmi proměnlivé a nepředvídatelné. Bouře sem přicházejí rychle a náhle a to způsobuje velké problémy lodím a letadlům.

Dna zdejšího oceánu jsou velice rozmanitá - jsou tady rozsáhlé mělčiny kolem ostrovů i některé z nejhlubších vodních příkopů na světě. Touto oblastí protéká Golfský proud - docela velkou rychlostí. Ten může zanést trosky daleko.

Pokud se trosky potopí mohou zmizet v pohyblivém písku, který je právě kolem oblasti Floridy, kudy protéká Golfský proud. Tekoucí písky mohou pohltit i poměrně velké lodě.

Golfský proud-jedná se o podmořskou řeku širokou až 80 km, která velice ovlivňuje počasí ve svém okolí i velikost mořských vln.

Cirkuluje do Severního ledového oceánu. Má vliv na proměny počasí v oblastech, které ovlivňuje. Změny přitom mohou přijít tak nečekaně, že je ani zkušený námořník nemusí předpokládat.

Je zde extrémně rychlý a bouřlivý, a tak může rychle a snadno vymazat jakýkoliv důkaz nějaké katastrofy. Nepředvídatelné karibsko-atlantické počasí zde také hraje svou roli. Náhlé místní bouře často znamenají nevyhnutelné katastrofy pro piloty letadel a námořníky. Přes velkou hloubku v těhto místech, časté výskyty silných proudů až po množství útesů je teorie o obyčejném ztroskotání velmi příznivá.

MODRÉ DÍRY

Pod mořskou hladinou se ukrývá i další nebezpečí, tzv. modré díry. Jsou to tunely mezi vápencovými útesy a dalšími podmořskými vápencovými útvary, které se vyskytují v oblasti Baham. Před dávnými časy byly tyhle díry vápencové jeskyně ve skále nad povrchem moře, ale táním ledovců (asi před 12000 - 15000 lety) stoupla hladina oceánu. Z těchto jeskyní se staly modré díry. Ty, které se často větví, směřují až k okraji pevniny, některé z nich pokračují dolů přes vápencové útvary do hloubky až 500 m. Další jsou spojeny podvodními chodbami a jeskyněmi s ostrovními jezery a nádržemi na větších ostrovech Baham. Tato jezera a nádrže se sice nacházejí kilometry daleko od moře, ale přesto se jejich hladiny snižují a zvyšují spolu s přílivem a odlivem oceánu. Stává se, že mořské ryby se objeví daleko ve vnitrozemí - byly tam zaneseny podvodními proudy tímto podmořským systémem. Jednou se dokonce stalo, že v nádrži vzdálené 32 km od pobřeží, se objevil sedmimetrový žralok. Modré díry jsou v různých vzdálenostech od hladiny moře. Potápěči informují, že uvnitř modrých děr jsou velice silné proudy - ty vytlačují obrovské množství vody dovnitř děr a způsobují tak trychtýř se silnými víry na hladině. Takový vír může do modré díry stáhnout malou loď i s posádkou - důkazem jsou menší lodě a čluny v hloubce mezi 20ti a 30ti metry uvnitř modrých děr. Tyto jevy mohou vysvětlit zmizení některých malých plavidel, ne však velkých lodí a už vůbec ne letadel.

Víry jsou v oblasti Bermudského trojúhelníku obzvlášť hojné. Velmi často tady také zuří tornáda, která zvedají do výšky obrovské tunely vody. Jedno nebo více tornád nad mořskou hladinou může na kusy roztříštit malou loď nebo nízko letící letadlo. Za denního světla je možné tunel tornáda vidět a vyhnout se mu, v noci ale ne.

METHAN

Nedávno přišli britští vědci s nejnovějším způsobem vysvětlení.Za mizení lodí a dokonce i letadel může plyn - methan. Ten totiž vyvěrává z mořských hlubin na hladinu. Když tento plyn vystupuje ve větším množství, snižuje tak hustotu vody až do takového stavu, kdy se většina pevných objektů ( tedy včetně lodí ) začne propadat do vody. Posádka tak nemá žádnou šanci loď opustit, protože se plavidlo během několika sekund úplně potopí. Stejný osud čeká i posádku se záchrannými vestami. Únik methanu je tedy s největší pravděpodobností příčinnou zmizení asi 20-ti lodí, které se ztratily od druhé světové války. Tohle potvrzuje i jeden z nalezených vraků na dně Atlantického oceánu. Rybářská loď z roku 1890 - 1930 měla nepoškozený trup, z čehož můžeme usoudit, že se loď doslova propadla na dno moře ve vodorovné poloze. Kdyby došlo k potopení lodi vlivem jejího poškození, naklonila by se na bok.

"Plynové bubliny", které čas od času vystoupí z moře, by mohly být v oblasti takzvaného bermudského trojúhelníku nebezpečné. Obsahují totiž metan, který posádku lodě či letadla otráví. Podle Johna Parkse z univerzity v anglickém Bristolu existují baktérie, které produkují metan. Tento plyn se za normálních podmínek vzhledem k vysokému tlaku v moři ukládá ve formě krystalů ledu na dně moře. Avšak nějaké dosud neznámé procesy mohou náhle uvolnit velké množství plynu k povrchu. Od roku 1800 údajně zmizelo v "bermudském trojúhelníku" přes 100 lodí a na 40 letadel. Záhadou se zabývají nejen vědci, ale také mnozí šarlatáni. Není proto divu, že se vynořila spousta hypotéz: náhlé bouře, elektromagnetická pole ovlivňující kompasy, atd. Bohužel zatím se nic nepodařilo prokázat

UFO

Z oblasti Bermudského trojúhelníku jsou často hlášena pozorování neidentifikovatelných létajících objektů, a to badatelům přineslo myšlenku, že právě UFO by mohlo být zodpovědné za mizení lodí i letadel. Zmizení se uvádí tak, že lidé byli buď uneseni, aby cizí bytosti zkoumali stupeň našeho technického vývoje, anebo že byli zničeni při střetu s UFO.

Toto vysvětlení se dělí na dva směry. Jeden z nich je, že mimozemšťané přilétají z vesmíru a druhý, že si pod mořskou hladinou zřídily kolonie a odtamtud vysílají průzkumné výpravy.

Příspěvek z jednoho pokusu o nalezení pravdy

Záhada odhalena?

Další průzkum dna však ukázal zajímavou skutečnost. V několika místech na dně byly objeveny malé ložiska metanu, který ve formě bublin uniká na povrch hladiny. Nyní se nabízí spekulace. Souvisí přítomnost metanu s haváriemi letadel? Jaký je vliv metanu na chování letadla ve vzduchu? Metan je lehčí než vzduch a může teoreticky způsobit dočasnou nepřesnost leteckých instrumentů, které pracují na základě hustoty vzduchu. Vědci týmu se rozhodli nasimulovat přítomnost metanu na leteckém simulátoru. Do simulátoru dopravního letadla Boing 737 byli posazeni profesionální piloti komerčních aerolinií. Na simulátoru byly nastaveny parametry přítomnosti metanu. Nízká hustota metanu způsobila neočekávané. Výškoměr začal ukazovat, že letadlo stoupá, avšak závratnou rychlostí. Pozice letounu však zůstala v konstantní výšce. Logickou reakcí pilotů bylo zahájení sestupu letounu, což způsobilo nekontrolovatelný pád stroje. Poté bylo pilotům vysvětleno o co šlo a oni jen kroutili hlavami...s tímhle se běžně nesetkávají. Tohle se v pilotní škole neučí.

Závěr tohoto pokusu ukázal, že pokud Avengery vletěly do nějakého většího "mraku" metanu, ten mohl způsobit nesrovnalosti v práci leteckých přístrojů. Mrak metanu mohl být vytvořen, pokud došlo k akumulaci větší metanové kapsy pod mořským dnem a náhlé uvolnění tohoto ložiska může teoreticky vytvořit metanový mrak, který může vystoupat až do výšky 2000 metrů.

Nepotvrdil se však vliv na funkčnost kompasu !

Dokument z archivu US Navy, potvrzující osud Avengera s číslem NAVY 23990 - 'Lost at sea - ztracen v mori' V tomto dokumentu byl rovněž uveden důvod havárie - porucha motoru - podle výpovědi zachráněnéhoho pilota.

Po několika měsících jsem však náhodou narazil na člověka, který má Loran přijímače jako hobby. Pomohl mi převést souřadnice do GPS systému. K mému překvapení se souřadnice nacházely v Bermudském trojúhelníku. Kontaktoval jsem nejbližší potápěčskou základnu, která se nachází u pobřeží asi 75km od souřadnic. Tito mi potvrdili, že tyto lokality jsou vrakoviště letadel. Také mi potvrdili že se jedná o tři jednomotorové letadla, pravděpodobně z válečné éry. Kapitán potápěčské lodi mi sdělil, že na tyto lokality se téměř nejezdí, díky tomu že jsou příliš vzdálené od pobřeží. Zajímavou informací bylo, že čtvrtý vrak je dvoumotorový větší letoun neznámého typu.

Snažil jsem se zrekonstruovat trasu letadla Martin Mariner, který měl zachránit letce z Taylorovy letky a i když se místo dvoumotorového vraku kryje s plánovanou trasou Marineru v toleranci 45km (tuto vzdálenost Mariner uletí za asi 15 minut), je zde jen malé procento, že se jedná o pohřešovaný hydroplán.

Přesto jsem se rozhodl zorganizovat expedici na toto tajemné místo v Atlantiku a identifikovat tyto čtyři vraky. Už pro Rona Williamsona, který má na tomto osobní zájem coby historik. Expedice je plánována na konec Srpna a začátek Září. Po návratu se chystám napsat podrobnosti o navštívených vracích.

Podobnost či náhoda?

Americký vědec I. Sanderson tvrdí, že t nebezpečných míst můžeme ve světových oceánech napočítat nejméně deset. Je zajímavé, tvrdí tento muž, že se vyskytují na stejné geografické šířce jako Bermudy. Na severu od rovníku, právě tak jako na jih od něho, a to ve stejných vzdálenostech.
Proslulý Bermudský trojúhelník není jediným místem na světě, kde se dějí podivné události. Podobným místem je také oblast Pacifiku nedaleko Japonska, přesněji, mezi Iwo Jimem a Marcus Islandem. Dostala výmluvný název - -- Ďábelské moře. Místní rybáři o tomto místě tvrdí, že je osídleno ďábly a zlými duchy, kteří nemilosrdně ničí jejich lodě.
Zvláště markantně se Ďábelské moře předvedlo v letech 1950--1954. V té době zmizelo v oblasti deset lodí a více než sto lidí. Vyprovokovalo to další akci japonské vlády, která vyslala vědeckou expedici na lodi Kaio Maru V. Tato výprava skončila naprostým fiaskem. Loď s celou posádkou i vědci beze stopy zmizela.
Oblast Ďábelského moře byla velice podrobně zkoumána pomocí amerických letadel. Bylo potvrzeno, že má v podstatě stejnou rozlohu jako oblast smrtícího Bermudského trojúhelníku. Společné mají ještě to, že v obou oblastech leží magnetický a geografický pól na 80. poledníku, který tvoří západní hranici ,,trojúhelníku", a po protnutí severního pólu procházejí jako 150. poledník Ďábelským mořem.
Nejznámější je takzvané Ďábelské moře mezi Japonskem a Boninskými ostrovy, které japonská vláda označila za nebezpečnou zónu. Ďábelské moře leží ve stejné zeměpisné šířce jako bermudský trojúhelník a i tady dochází k častým námořním či leteckým nehodám. Předpokládá se, že další takové oblasti se nacházejí kolem pólů.

Zmizelo jich tady skutečně hodně. Do černé listiny nezvěstných se například zapsala rybářská loď Eleventh Myoin Maru, která zmizela beze stopy 18. září 1952. Celou záležitostí se zabývala Japonská kancelář námořní bezpečnosti a vědci z Tokijské univerzity. Při důkladném zkoumání široké námořní oblasti a pravděpodobného místa nehody bylo zjištěno, že zde velice často dochází k výbuchům podmořských sopek, což by celou záležitost vysvětlovalo. Na dně oceánu byl objeven zcela nový vulkán, který dostal jméno Myoin-sho. O několik týdnů později byla domněnka potvrzena: ve vzorcích lávy, vyzvednutých ze dna oceánu, objevili vědci mikročástice pocházející ze zmizelého plavidla. Jestliže zbyly z rybářské lodi pouze částečky pozorovatelné pod mikroskopem, dá se předpokládat, že šlo o mimořádně silnou erupci. Připouští se, že výbuch podmořské sopky Myoin-sho nepatřil k nejsilnějším. Byl však natolik mohutný, aby zničil loď, která se nacházela v její blízkosti.
V Ďábelském moři zmizela také japonská obchodní loď Fith-Kaiyo-Maru. Tento případ má však podivné pozadí. Na moři ani pod jeho hladinou nebyly totiž nalezeny žádné stopy katastrofy, přestože loď, jak se později potvrdilo, přepravovala ve svých prostorách 30 tun oleje, který by na hladině moře musel nezbytně zanechat mastné skvrny, pokud ovšem šlo o katastrofu.
Aleš Hruška, odborník na paralelní světy, se dokonce domnívá, že tato místa mohou přenášet lodě a letadla do jiného bodu v prostoru a čase. Je údajně možné, že rybářská loď Eleventh Myoin Maru vplula do tohoto bodu a byla ,,odmrštěna" do pravěkých dob, kdy se utvářel svět. Zde se stala rybářská bárka s posádkou obětí vulkanické činnosti naší Země. Podle A. Hrušky se takovýto skok v čase udál před několika lety na letišti v Miami. Dopravní letoun National Airlines -- Boeing 727, sledovaný obsluhou pozemní stanice na obrazovce radiolokátoru, náhle zmizel, aby se na ní objevil teprve po dalších deseti minutách. Když přistál, a to bez problémů, cestující byli vítáni, jako by vstali z mrtvých. Posádka zírala na techniky jako hypnotizovaná, co se vlastně děje. Jeden z techniků totiž křikl na pilota: ,,Člověče! Vždyť vy jste už deset minut byli na onom světě!"Když si cestující porovnali čas na svých hodinkách s letištními, jejich hodinky byly zpožděny o deset minut

.
SOUČASNOST

Doby, kdy se náhlá zmizení lodí včetně posádky přisuzovala obrovským obludám, nadpozemským stvořením, zlým mořským pannám, Krakenovi, který požíral námořníky, jsou ty tam a vědci s postupem času a především s možností využití moderních technologií zjišťují, co je příčinami náhlých zmizení desítek letadel a plavidel.

Spekulovalo se, zda příčinou tolika tragických úmrtí a ztrát mohou být návštěvníci z vesmíru, předpotopní mořská příšera nebo jakási porucha časoprostoru. Nevyvracela se ani teorie obskurních amerických vojenských experimentů. Nikdo si jiným způsobem, tedy rozumně nedovedl vysvětlit, proč v této oblasti tak často mizí lodě, posádky lodí případně letadla či celé letky. Většina člunů či letadel přitom nevyslala před svým zmizením žádné "SOS" či "May day", naopak je známá řada případů, při kterých krátce před katastrofou palubní přístroje hlásily, že všechno je v pořádku.

Zajímavě působí vyprávění těch, kteří zřejmě jen o vlásek unikli neštěstí. Referovali o světelných jevech, bílých či světlezelených pásech mlhy nebo věžovitých mracích, které vydávaly zvláštní světlo, jindy aktéři pozorovali velké svítící koule pod vodní hladinou nebo ve vzduchu. Často se také neshodují časové údaje. Některé sportovní stroje by musely letět rychlostí asi 15000 km za hodinu, aby urazily cestu v čase, jaký jim naměřili. Jindy zase zmizelo pozemní stanici na deset minut letadlo, které mělo přistát v Miami, nebylo dosažitelné ani rádiem, zatímco posádka nepozorovala žádné přerušení ani zvláštnosti. Avšak všechny soukromé i palubní hodiny v letadle šly o deset minut později.

Vědci se tímto problémem zabývali hlouběji a prostudovali celou oblast z několika různých úhlů. Proto si dnes můžeme něco napsat o "vysvětlitelných" vlivech, způsobujících všechny tyto nevysvětlitelné jevy a ztráty.

V minulosti značné, avšak marné hledání potopených lodí, zmizelé letecké eskadry z pevnosti Landerdale, či potopené námořní lodě Sulphur Queen ve Floridské úžině, nám propůjčila myšlenku o tom, že kolem Bermudského trojúhelníka se točí víra v nadpřirozené vlastnosti takového místa. Nespočetné teorie se po staletí pokouší vysvětlit mnoho takových zmizení, které nám byla a jsou nabízena po celou historii této oblasti. Většina z nich nám prozrazuje, že hlavním důvodem zmizení plavidel v této části oceánu je okolní prostředí a lidská chyba.

Mystická zmizení se v Bermudském trojúhelníku pořád dějí. Dějí se tak často, že lidé už tomuto ani nevěnují pozornost. Podle výzkumu týmu z Discovery Channel, zmizení malé rybářské lodi a nebo sportovního letadla je na pořádku floridské policie až dvakrát týdně

Za posledních 500 let údajně zmizelo 200 až 1000 plavidlech a letadel, údaj ale nelze ověřit ze spolehlivých zdrojů.

Realita, jak už to tak bývá, je tedy jiná. Někdo tvrdí, že je za tím pouhá záludnost matky přírody, souhra lidských chyb, technické potíže nebo prostě neuvěřitelná souhra nešťastných náhod. I tak se dá vysvětlit série záhadných zmizení.

"Tato oblast je celkem rušnou křižovatkou, a tak je hojně navštěvována už od dob evropských zámořských objevitelů," říká John Reilly, historik z americké nadace věnované historii námořnictví. "Stejně jako můžeme říci, že tam zmizelo několik lodí a letadel, můžeme také říct, že na křižovatce v New Hampshire je nějak překvapivě velké množství autonehod."

Poručík A. L. Russell, zodpovědný za otázky bermudského trojúhelníku u americké pobřežní hlídky, napsal: "Podle našich zkušeností se tu zkombinovaly síly přírody s nepředvídatelným lidským faktorem. Výsledek mnohonásobně předčil všechny sci-fi příběhy."

Na závěr trocha filozofie z poznámek Williama Jamese:"Neexistují žádné závěry.Jaké vyplývají závěry z toho,že z toho vyvozujeme závěry?"
Nevěřme všemu,ale také nic nezavrhujme.
Chtěla jsem podat věrohodné informace o osudech leteckých i námořních cest mezi oblastí Bermud, Portorika a východním pobřežím Floridy. Popsala jsem tato jmenovaná území, aby bylo jasné, že se to týká obyčejných míst na zemi, kde obyvatelé pěstují své plodiny chodí do práce a taky mají sem tam nějaký ten problém s politikou a tak,turisti se oddávají žhavým paprskům slunce,před kterými se chrání krémy a brýlemi,na průzkumu domorodských kultur a zajímavých prostředí v okolí,a třeba ani netuší,co je může potkat cestou zpět domů.Tak jako mnohé cestující na lodi nebo v letadle,kteří prouplavali Ďábelským trojúhelníkem a v jednom okamžiku zmizeli pod hladinou moře bez objasnitelné příčiny. Což v ostaních později vyvolalo nejen lítost nad událostí,ale i bezmeznou zvědavost.
Přírodní vědy se obrací na pukliny v mořském dně,magnetické anomáli,uzlové body,elektromagnetické poruchy,víry..... Je toho dost na vysvětlení ze strany vědců a spisovatelů jako archeologa a potapěče Američan Charlese Berlitze,ktrerý svým dílem The Bermuda Triangle (Bermudský trujúhelník) inspiroval řadu autorů(E.Row,R.Barker,I.T.Sanderson,L.Souček) a způsobil i velké diskuze nad fakty,které uváděl. Ovšem u vědeckých výkladů se řada lidí moc nepozastaví,mnohem víc je upoutají velké nadpisy v novinách :Pohlceni mořskou hladinou....aj. Vyčtou si potřebné a pro ně důležité informace a máme tu nové a nové teorie.Je tedy těžké dostat se až k jádru věci.
Celou dobu na mě působil Trojúhelník opravdu magicky. Čím víc jsem zjišťovala,tím víc mě vtahoval do své historie působení a všeobecnému nevědění-Vědět,že víme,co nevíme a že nevíme,co nevíme,to je skutečné vědění (H.D.Thoreta)- to je důkaz,že bychom na světě plném principů,souvislostí a spojení měli nechat ten neviditelně vznášející se otazník.

Tak jaký z toho vyplývá závěr?

zdroj: paracz.webnode.cz

Byl Titanic jeden velký podvod?

itanic byl luxusní parník společnosti White Star Line, který ztroskotal během své první plavby v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Zahynulo 1517 cestujících a členů posádky. Zkáza Titanicu je jednou z nejznámějších námořních katastrof.

Titanic se dle nejznámějších informací potopil po nárazu na plovoucí ledovec. Opravdu tomu bylo tak? A co rozlomení lodi? Opravdu za to mohl jen tlak vody? - Co obrovský výbuch, který někteří cestující slyšeli? Byl to opravdu jen kapitán, kdo mohl za její potopení? Musím vám upřímně říci, že nejlepší odpovědi vám na tyto otázky dá tento film:

Průběh plavby

Ve středu ráno 10. dubna 1912 byl na nástupišti číslo 12 největšího londýnského nádraží Waterloo přistaven zvláštní vlak společnosti White Star line. Pokaždé, když z přístavu Southampton vyplouval na pravidelné lince spojující Evropu se Severní Amerikou některý z velkých osobních parníků společnosti, čekal tento vlak, složený jen z vagónů první třídy, na cestující, kteří poslední noc strávili v Londýně.


Trasa plavby a místo potopení Titaniku

Ručičky velkých nádražních hodin ukazovaly půl deváté a na nástupišti podél vlaku postávaly skupinky mužů a žen, kteří tentokrát zvolili k cestě přes oceán chloubu společnosti White Star Line, novotou zářící obrovitý Titanic, chystající se na svou panenskou plavbu. Zatím rozprávěli s přáteli a příbuznými, kteří se s nimi přišli rozloučit.

Ve tři čtvrtě na deset zazněla píšťala lokomotivy, zasyčela pára a vlak se dal do pohybu. Za necelou hodinu a půl vjížděl do southamptonského přístavu. V přístavišti se tyčil ve vší své mohutné majestátnosti Titanic. Nad jeho předními třemi komíny, u kterých široké černé pruhy na koncích označovaly, že loď náleží rejdařství White Star Line, se vznášely chomáče šedivého kouře.

Po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titanikuzástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.

Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.

Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.

Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

Blížila se dvanáctá hodina. V kapitánské kajutě v zadní části navigačního můstku se kapitán Edward J. Smith rozloučil se svými hosty. Poté podepsal hlášení společnosti, ve kterém oznamoval, že loď je naložena a připravena k plavbě, že stroje a kotle jsou v dokonalém stavu.

V době, kdy Titanic kotvil v Southamptonu, způsobil kapitán Smith hodně rozruchu svým požadavkem vyměnit na poslední chvíli vrchního důstojníka W. M. Murdocha za H. T. Wilda, který pod Smithem sloužil jako vrchní důstojník na Olympiku. Společnost požadavku svého komodora bez námitek vyhověla a Wilde byl pro tuto plavbu přemístěn z Olympiku na Titanic.

Problémy neměli jen důstojníci, ale i většina posádky. Převážná část strojníků, námořníků, topičů, mazačů a stevardů přišla na Titanic zhruba týden před vyplutím. To byla příliš krátká doba na to, aby se poznali a vytvořili sladěný tým, i na to, aby se dokázali bez potíží na tak velké lodi orientovat. Situaci zkomplikovala i velká stávka horníků, probíhající právě v době, kdy měl Titanic vyplout. Nedostatek uhlí dolehl i na velké rejdařské společnosti, White Star Line nevyjímaje. Titanic potřeboval pro svých 159 nenasytných topenišť 650 tun uhlí denně, a aby mohl vůbec vyplout, musela společnost zrušit plánované plavby svých parníků Oceanic a Adriatic a jejich uhlí přemístit do bunkrů Titaniku. Ale ani to nestačilo a White Star Line odkoupila uhlí ještě od jiných lodí, například od amerického New Yorku.

Zrušení cest několika jiných lodí společnosti White Star Line mělo za následek, že značný počet jejich cestujících byl převeden na Titanic. Někteří tuto změnu uvítali, někteří nadšeni nebyli. Cestování na Titaniku bylo jednak nákladnější, neboť lístek druhé třídy tady stál víc než lístek první třídy na lodích, kterými chtěli původně plout, a nemálo z nich znepokojovala právě jeho mimořádná velikost. Jiným zase vadil fakt, že jde o první plavbu, která je u každé lodi provázena spoustou pověr.

UFO

UFO (z anglického Unidentified Flying Object = neidentifikovaný létající předmět) je jev, kdy pozorovatel hlásí situaci, ve které pozoroval na obloze předmět, jehož podstatu není schopen racionálně vysvětlit. Lidově je tento jev často označován jako pozorování "létajících talířů/velkých zvláštních objektů". Britské ministerstvo obrany při výzkumu těchto jevů po roce 1996 používalo označení UAP (Unidentified Aerial Phenomena), protože označení UFO bylo již zprofanované.

Kvůli své tajnůstkářské povaze, nepochybné spojitosti s tajným leteckým výzkumem a sérii neobvyklých úkazů se Oblast 51 stala centrem dohadů o UFO a různých konspiračních teorií. K neobvyklým aktivitám připisovaným základně v Oblasti 51 patří:

  • Skladování, testování a zpětné inženýrství havarovaných mimozemských vesmírných lodí (včetně materiálů údajně zachráněných v Roswellu), studium bytostí pocházejících z těchto lodí (živých i mrtvých) a také výroba leteckých strojů založených na bázi mimozemských technologií
  • Schůzky či komunikace s mimozemšťany
  • Vývoj zbraní na bázi neobvyklých energií (pro použití v Systému strategické obrany SDI nebo ke kontrole zbrojení)
  • Vývoj technologií určených k cestování v čase
  • Činnosti spojené s údajnou tajnou celosvětovou vládou

Mnohé z těchto hypotéz počítají s podzemními prostory v Groom či v blízkém Papoose Lake a často také mluví o mezikontinentálním podzemním železničním systému, neviditelných vzdušných plavidlech (přezdívaných "Cheshire Airstrip" podle Cheshirské kočky od Lewise Carrola), které lze krátce spatřit pouze v případě, že je jejich povrch postříkán vodou.
Robert "Bob" Lazar, který na základně pracoval od prosince 1988 po dobu pěti měsíců, v květnu roku 1989 vystoupil v televizi. Kvůli své bezpečnosti byl natáčen v šeru s pozměněným hlasem a jménem Denis. Uvedl, že americká vláda prováděla výzkumy na devíti kosmických strojích, které nemohly být sestrojeny na Zemi. Popsal údajné přísně tajné podzemní centrum S4, které se mělo nacházet poblíž jezera Papoose a kosmické lodě uvnitř. Nehodu, která se stala v roce 1979, si vysvětluje tak, že mimozemšťané zabili vědce a členy obrany ze základny. Lazar podle svého vyjádření pracoval ve skupině 22 inženýrů, kteří pracovali na pohonu kosmických lodí. Americká vláda všechny informace popřela, ale později se ukázalo, že Robert Lazar na základně skutečně pracoval.
Jednou z dalších hypotéz je, že Oblast 51 je místem, které má simulovat prostředí Měsíce. V letech 2000-2001 vysílala Fox Television pořad o přistání Apolla 11 na Měsíci, v němž bylo naznačeno, ono přistání mohlo být smyšlené a k jeho natočení možná došlo právě v Oblasti 51.
Jiní naopak tvrdí, že v polovině 90. let byla nejtajnější část výzkumu přesunuta z Groom do jiné oblasti, např. do Dugway Proving Ground v Utahu, a že pokračující utajení v okolí Groom Lake není víc než úspěšná snaha odvést pozornost veřejnosti.
V průběhu července 1996 prohlásil muž jménem Victor v pořadu rádia Coast to Coast AM, že vlastní videonahrávku výslechu mimozemšťana, kterou zkopíroval a propašoval z Oblasti 51. Na nahrávce je vidět hlava mimozemšťana v tmavém pokoji, který nejspíš telepaticky komunikuje s armádními osobami a vědci. Záznam je dostupný v dokumentu nazvaném Area 51: The Alien Interview.


Existuje Atlantida?

Zkrátka zmizela. O Atlantidě se dozvídáme v dílech Platónových, která zaznamenávají vyprávění dřívějšího řeckého filosofa Solóna. A ten se zase o této tajemné zemi doslechl na svých cestách od egyptských kněží. Osud legendární země od pradávna vzrušoval a zneklidňoval nejen filosofy, básníky a umělce, ale také vědce, kteří toužili najít důkaz o její existenci. A tak stále přibývalo hypotéz a domněnek, od těch seriózních a vědecky podložených, až po úplné nesmysly. Bájná Atlantis již byla umístěna doprostřed Atlantského oceánu, vědci ji hledali v Mexiku, severní Africe a dokonce i na Krymu.


Podle jiné teorie ležela Atlantida na středomořském ostrově Théra, který byl ve starověku zničen mohutným sopečným výbuchem. Existovala nebo ne? Proč tak náhle zmizela? Zachránil se někdo z jejích obyvatel? A kde se vůbec vzala tak vyspělá kultura v počátcích civilizace? Je možné najít nějaký důkaz o její existenci? Atlantida se stala záhadou, studnicí otázek, na které už sotva kdo najde odpověď. A právě to ji dělá tolik přitažlivou, proto se k ní neustále obrací naše pozornost. Lidská mysl potřebuje bádat, přemítat, hledat řešení, ale také žasnout a občas i strnout údivem. A pátrání po tajemstvích Atlantidy se pro mnohé stalo cestou, která tuto lidskou touhu naplňuje. Jedním z těch, komu tato záhada nedala spát, je akademický sochař Miroslav Machala. Tento dobrodruh se intenzivně zajímá o geologii a archeologii, zvláště ve spojení se starověkými kulturami Evropy, Afriky a Ameriky.

Odpovědi na dávná tajemství hledá v nejstarších dochovaných dokladech, literárních památkách a mytologiích, především však v samotné realitě. Častým výsledkem je obraz, který jde mimo stereotypní výklady historických skutečností. Atlantida, toto věčné téma vyvolává u některých z nás úsměv, ale u jiných touhu po objevování. Vyvstává zde však otázka, zda opravdu existovala. Machala má svůj vlastní výklad -- podle jeho slov Atlantida skutečně existovala. Zatím nejvěrohodnější odkaz na Atlantidu zanechal podle jeho slov slavný filozof a mudrc Platon. Ovšem další ze sedmi mudrců, Solón, ještě 300 let před Platonem byl v Egyptě na studiích u kněží, kteří ho zasvětili do tajemna, neznámého jak pro Řeky, tak pro mnoho Egypťanů. Tato zpráva o Atlantidě se uchovala u Solóna. Teprve později se předávala přes mnohá pokolení až k Platonovi. Ten teprve po tak dlouhé době napsal dialogy Timaios a Kritia, ve kterých podrobně popisuje celou záležitost o Atlantidě.

Dalším pramenem informací je Herodotos. Sice nemluví přímo o Atlantidě, ale přesto se o Atlanťanech (název od pohoří Atlas) zmiňuje už 100 let před Platonem. Proč by to nemohli být právě tito Atlanťané, o nichž hovoří později i Platon? Podle Herodota obývali Atlanťané celé území severozápadní Afriky. Atlantida je často vykreslena jako země, který oplývá velkým bohatstvím (kovy, faunou, flórou).
Ale zanikla před 11 500 lety, což bylo období neolitu, období, kdy lidé používali k výrobě zdraní a nástrojů kameny a kosti. V čem tedy spočívalo její bohatství? Všechny barevné kovy v tu dobu už existovaly, ale byly považovány za syrové kovy, to znamená, že například zlato, stříbro nebo měď byly v ryzí podobě. Měď byla měkká, a proto se užívala k výrobě šperků a předmětů, které sloužily k jiným potřebám. Pro výrobu zbraní se používal kámen. Atlantida oplývala tímto bohatstvím, nejvíce rud se však nacházelo v jejím centru, a to v dnešní Mauretánii. Ale prozraďme si ještě další zajímavost: Centrum Atlantidy bylo město kruhového půdorysu. Ve středu města byl vrcholek, který byl jako pevnost obklopen střídavě několika kruhy vody a souše. Tak to alespoň popisuje Platon. Je ovšem nutné dodat, že celá tato myšlenka o Atlantidě a hledání tohoto místa je pouze hypotézou. Sám Machala se dostával k těmto informacím postupně po několikaletém studiu. Výsledkem jeho hledání bylo najít toto místo a v dalším kroku na místě si ověřit, jedná-li se o útvar, který odpovídá Platonovu popisu. Z mapy, kterou následně získal, stále nebylo zřejmé, zda místo odpovídá Platonovu popisu, a z tohoto důvodu bude ještě nutná návštěva zkoumané lokality přímo na místě.
Vše snad jednou odhalí čas, ale jisté je, že velkým přáním nejen Machaly, ale i dalších vědců a badatelů z celého světa je proniknout do oblasti předpokládané Atlantidy a vymazat otazník, který nad ní už celá staletí visí.

zdroj

Křišťálová lebka

Mitchell Hedges uvádí, že lebku našel ve třicátých letech někde ve Střední Americe. Jeho adoptivní dcera Anna však tvrdí, že ji našla ona pod rozbořeným oltářem pyramidy na mayské straně Lubaantúnu v britském Hondurasu. Ani jedna z těchto verzí však není pravdivá. Ve skutečnosti se zjistilo, že všechny lebky jsou výtvorem moderní doby. Přes to jsou až mýticky uctívány.


Dvakrát jsem se mohl s těmito křišťálovými lebkami seznámit. Odebral jsem silikonové otisky. Leštěné části jsem zkoumal vysoce výkonným elektronovým mikroskopem. Nashromáždil jsem mnoho informací z různých dokumentů. Vystřihoval jsem o Mitchellu Hedgesovi novinové články. Studoval jeho knihy "Svět zázraků a strachu" (1931), "Nebezpeční spojenci" (1954) a také několik dopisů a dokumentů, které poslala Anna Hedgerová Fredericku Dockstaderovi řediteli muzea amerických indiánů z New Yorku.

Mikroskop odhalil, že nejde o o dílo Mayů, ale že byla vytvořena vysoce rychlostní, moderní brusičkou diamatů. Poprvé se objevila v Londýně roku 1933. O deset let později byla odkoupena Mitchellem Hedgesem. Ten prohlásil, že spadá do období před Columbem. Nyní se do tvoření legendy zapojuje také Anna. Rozkryjme fascinujícího příběh o vytváření mýtu, který měl podpořit vzkvétající turistický byznys .

Pod mikroskopem

V návaznosti na úvodní studii, která zahrnovala zkoumání lebky vysoce výkonným mikroskopem, podrobení ultrafialovým zářením či počítačovou tomografii (CT), se mi podařilo zjistit, co se jen dalo. Vytvořil jsem také dva silikonové odlitky, abych lebku nepoškodil, a také pro případnou SEM analýzu.

Přírůstek k historii: Možná že i vy jste již v novinách četli o úžasné křišťálové lebce, která se dříve nacházela ve sbírce Sydney Burney. Mělo jít o unikát vyřezaný z jediného kusu krystalu, v životní velikosti. Vědci bylo její stáří odhadnuto na 1800 př. n. l.

Pohádková historie: Mitchell Hedges prohlašuje, že to byl on, kdo ji objevil. Byl vedoucím britské expedice, která zkoumala mayskou kulturu Střední Ameriky ve třicátých letech 19. století. Tvrdí, že byla ukryta hlavním knězem v hlubinách chrámu a zasvěcena kultu smrti.

Holá fakta: Tyto příběhy o hledání křišťálové lebky, ať už pod nebo uvnitř oltáře v Lubaantunu či nějaké díře uvnitř pyramidy, byly všechny výtvorem Anniny fantazie. Tvořila je kolem roku 1964 a staly se součástí propagandy, která měla pomoci Franku Dorlandovi.

Závěr

Díky technologii SEM není pochyb, že křišťálová lebka Mitchella Hedgese byla vytvořena a vyleštěna moderními technologiemi, pravděpodobně vysoce rychlostní kotoučovou diamantovou pilou malých rozměrů. Tato technologie určitě není předkolumbijská. Soudím, že jde o vynález dvacátého století. Mitchell Hedges, stejně jako britské museum, tvrdí, že jde o kopii lebky vytvořené mnohem dříve. Nedávno publikovaný článek britského muzea naznačuje, že jde o kopii, jež byla vytvořena deset let po té, co byla poprvé nabídnuta v aukci v roce 1881. Jsou důvody se domnívat, že i lebka, kterou našel Mitchell Hedges v roce 1933, byla také během krátké doby okopírována.

Frederick A. Mitchell Hedges se spojil kolem roku1950 s obchodníkem s umění z Kalifornie Frankem Dorlandem. Společně se snažili o prodej ikony s názvem Černá panna z Kazanu, která byla později prohlášena za falzifikát. Anna s Dorlandem spolupracuje i po otcově smrti roku 1959. Přijímá Frankův návrh, aby se prezentovala jako nálezce lebky a přijímala ovace (11/25/1963). Počet spekulativních publikací prudce vzrůstal. Jedna z roku 1970 říká, že lebka patřila řádu templářských rytířů a byla Mitchellem Hedgesem přemístěna na Honduras. Další, s názvem "Ambrose Bierce křišťálová lebka F. A. Mitchella-Hedgese" z roku 1970 dokonce prohlašuje, že Mitchell Hedges lebku ukradl přímo novináři Biercovi. Ten o ní svedl boj u ústí řeky Pancho Villa v roce 1913 a posléze zmizel někde v Mexiku. Později si Dorland najal spisovatele Richarda Garvina, který dramaticky popsal tento skvost nalezený samotnou Annou a to v mayské pyramidě v Lubanntunu. Domnívám se, že sama tuto teorii obhajovala na výstavě amerických indiánů.

Korespondence mezi Frederickem Dockstaderem, ředitelem muzea amerických indiánů, a Annou Mitchell-Hedgesovou jasně ukazuje, jak se ve skutečnosti uzákoňuje pravost a vlastnictví nalezených předmětů. Především prosbami a podlézáním. Zdá se, že v těchto dopisech se každý snaží lichotit tomu druhému, aby zvýšil a zkrášlil svůj podíl na křišťálové lebce. V důsledku to zvýšilo návštěvnost muzea a poptávku po samotném nálezu.
Ředitel muzea nedbal na varování svých kolegů a prezentoval lebku v New Yorku. Tato výstava přidala lebce na pravosti a popularitě jako nikdy dříve. Po ukončení výstavy publikuje v roce 1973 Garvin knihu "Osud vlastníka lebky". Je inspirována Anniným vlastnictvím lebky a mocnými silami, které od ní získává. Stejně tak jako u jejího otce smyšlená pověst rostla, rostla a rostla.


V knize "Moji přátelé v nebezpečí", Frederick Mitchell-Hedges varuje, že "lebka je ztělesněním všeho zla. Ty co se tomu jen cynicky smáli, zemřeli nebo byli postiženi nějakou vážnou nemocí". (1954: p. 240). Je jasné, že nemůžeme věřit všemu, co čteme. Nakonec musíme sebrat odvahu a jít s pravdou ven. Lebka Mitchella Hedgese není ani starověká, ani stará. Jde pravděpodobně o dílo z 20. století vytvořené v Evropě. Ani nebyla leštěna po pět generací, aby vypadala prastaře. Není mocná, ani strašidelná, a neexistuje ani žádný důvod, proč by měla být.

zdroj

Thomas Hewitovi

Thomas Hewit, přezdívaný Leatherface [kožená tvář], se narodil do brutální rodiny se sklony ke kanibalismu, v Travis Country, ve státě Texas. Od malička trpěl kožní chorobou na obličeji, což hraje podstatnou roli v jeho příběhu. Od šesti let začal pracovat na jatkách, kde denně stahoval z kůže prasata a opracovával maso. Později jatka zavřeli a Hewitt stejně jako ostatní obyvatelé vesnice přišel o práci.
Rodina Hewittů s tím nesouhlasila a tak si udělali ''takové malé domácí jatka'' doma ve sklepě. Tam však neopracovávali prasata ani jinou zvěř, nýbrž lidi. Ať už pocestné, tak i zbytek obyvatel vesnice. Hewitt začal využívat kůže obětí a lepil si jí na svůj obličej - díky tomu vznikla jeho přezdívka ''Leatherface''. V srpnu roku 1973 bylo na farmě v domě Hewittů nalezeno 33 obětí těchto brutálních vražd, které se do historie zapsali jako ''Texaský masakr motorovou pilou''. Thomas Hewitt nikdy nebyl dopaden a tak pravděpodobně žije dodnes. Nikdo však neví kde. zdroj

Toto je však jen jedna verze příběhu.

Někteří tvrdí, že postava Thomase Hewitta je jen smyšlená. Filmaři se údajně jen částečně inspirovali skutečnou postavu člověka se jménem Ed Gein . Jenž se narodil roku 1906 ve státě Wisconsin a vyrůstal v městečku Plainfield. Jeho fanatická matka a otec alkoholik pro Eda neznamenali nic dobrého. A tak po smrti rodičů a svého bratra se Ed uzavírá sám do sebe, začne si kupovat knihy o anatomii a sám si otevře "svoji tajnou chirurgickou praxi".Nejprve vykopává mrtvoly v okolních hřbitovech, ale posléze mu to přestává stačit, tak se neštítí ani opravdové vraždy. Asi nejvíc po jeho odhalení byla veřejnost šokována tím, co se našlo v jeho domě. Ed byl vynalézavý muž a tak lampička z pateřních obratlů, či trofeje ženských hlav na stěnách patřily ke standartnímu vybavení jeho domu. Ovšem nejvíce právě filmaře inspirovalo to, že si Ed šil z kůží svých obětí celé oděvy a masky. Později doktoři zjistili, že se Ed chtěl stát ženou, když při svých vyprávěních mluvil o tom, jak si na sebe nasazoval kůže svých obětí a tančil za svitu měsíce

.

Ďábelský Disney

Určitě si říkáte, že není možné, aby člověk jako je Walt Disney, jehož studia nám přinášejí tolik krásných pohádek pro nejmenší, mohl mít něco společného se zlem. Jenže je tu pár indicií, které tomu napovídají.

Už vezmeme-li samotné lago Walt Disney, které je na první pohled úplně nevinné. Jenže to jen ta první pohled.

Podívejme se na toto logo pozorněji. Propátráme-li písmeno W tak v něm uvidíme jasné číslo 6. Další 6tka se nalézá nad písmenem i jako tečka. No a poslední je úplně nakonci schovaná v písmenu Y. Celé čislo tedy je 666. Toto číslo, jak jistě víte je považováno za číslo satanovo.

Že to nic nedokazuje? Naštěstí jsou tu další symboly.

Máme důkazy, že v pohádkách Walta Disneyho jsou skryté erotické symboly?

Kočky

Toto přítulné domácí zvířátko je ve své podstatě neovladatelnou šelmou. Jeho evoluce je velmi dlouhá. Vyvinula se před 40 miliony lety a první kočky se velmi podobaly dnešním, přičemž předky většiny savců bychom vůbec nepoznali. Jak tvrdí vynálezci, tak kočka je bezchybně navrženým, relativně přizpůsobivým vražedným nástrojem a jakmile dospěl vývoj do tohoto stádia, nebylo proč se dále zdokonalovat. Je tedy vlastně vývojově dokonalá.

Její vlastnosti jako mrštnost, téměř neslyšný krok, neovladatelnost a vlastní vůle, stejně jako přirozené lovecké instinkty, se projevují zcela neočekávaně a překvapivě pod tenkým nánosem zdánlivě ochočeného zvířete. Její povaha, která nás stále překvapuje svými protiklady, kde se současně snoubí vztah a přítulnost k člověku a na druhé straně nekompromisní nezávislost a neovladatelnost.

První historické zmínky o kočce pocházejí z egyptských textů z doby asi 1500 př.n.l. Víme, že zdomácněla již ve 2. tisíciletí př.n.l z nubijské kočky plavé. Ale krátkoocasá pruhovaná kočka byla známa již daleko dříve. Ve známém staroegyptském papyru - Knize mrtvých, je oceňována jako zachránce, že roztrhala zlého hada Apopa. Ale již v té době byla kočka domácí rozporuplným symbolem smrti a plodnosti, špatných i dobrých znamení.

Egyptský kult kočky byl tak silný, že její zabití se trestalo smrtí. Tento kult souvisel s uctíváním dvou bohyň, které jsou často vnímány jako protikladné podoby jednoho božstva. Jedná se o bohyni Sechmet, která má lví hlavu a bohyni Bastet s kočičí hlavou. Divoká Sechmet, dcera stvořitelského boha Slunce Ra, byla uctívána jako ochránkyně vesmíru před zlými duchy, pohromami a morem. Bastet byla na druhé straně bohyní mateřství, lásky a plodnosti. Často byla zobrazována s koťaty. Je zajímavé, že její původní podoba byla se lví hlavou, teprve později, kolem roku 2000 př.n.l, tedy v době, kdy víme, že byla kočka domestikována, se začíná zobrazovat s hlavou kočičí. To hovoří o významu kočky jako ochránkyně. V té době byl Egypt kvetoucí zemí, pouště se ještě nerozkládaly na takové rozloze, pyramidy nestály, ale nejdůležitější bylo již tehdy pěstování obilí. A aby se obilí mohlo skladovat, bylo třeba sýpek. A tam, kde byly sýpky, byli také hlodavci, zejména oni suchomilní, jako jsou myši, myšice a krysy. A asi jedině kočka byla schopna v této lokalitě je likvidovat a tak chránit vypěstované obilí. Proto došlo ke změně symboliky bohyně, ba dokonce živá kočka se stala živým vtělením této bohyně. Byla uctívána dokonce tak, že po její smrti nosil její majitel veřejně smutek, oholil si obočí a kočičí tělo nechal mumifikovat.

Je zajímavé, že v satyrických papyrech Egypta je často popisován tzv. obrácený svět, kde myši obléhají kočky, které se brání uzavřené v pevnostech. Tuto původní myšlenku autoři Toma a Jerryho jen oprášili.

V severských a keltských mýtech je kočičí rozporuplná povaha vtělena do kočičích démonů, kteří táhnou kočár Freji, bohyně lásky a plodnosti, ale i bitvy a smrti. U keltů sloužily kočky jako obětní zvířata.

Ve starověkém Řecku byly divoké kočky spojovány s mainadami - šílenými ctitelkami boha Dionýsa, které se při svých rejích odívaly do kočičích kůží. Také jsou atributem lunární bohyně Diany.

V Číně v taoistické filosofii jsou kočky jako noční zvířata přiřazena k principu jin a vyjadřují sílu transformace. Kdežto v buddhismu jsou považovány za vtělením zla a kočka byla prokleta za svou nezávislost, že neželela a nelkala, když Buddha zemřel.

Siamské kočky byly tradičně strážkyněmi chrámů a paláců. Charakteristické šikmé oči a zatočený ocas najdeme pouze u plemen chovaných v Thajsku. Podle pověstí měla tato kočka tyto rysy proto, že upřeně pozorovala hlídaný předmět a ocas omotávala okolo něj.

V raném křesťanství se stala kočka symbolem plodnosti. Postupem doby, jak se křesťanství šířilo po Římské říši, byla pohanská božstva prohlašována za démony. Tak se také stalo, že bohyně svobody, která původně představovala nedostatek zdrženlivosti, se proměnila v potomka Satana a společnice čarodějnic. Čarodějné síly byly připisovány zejména černým kočkám. Popel z takové kočky měl zahánět zlé vlivy.

V Evropě vládla pověra, že čarodějnice létají na kočkách nebo kocourech a kojí je svou třetí bradavkou. K čarodějnicím patřily zejména černé kočky, které prý díky svým nadpřirozeným schopnostem, účastnily nočních obřadů uctívání ďábla. Kočičí oči, jako většina očí dravců, které se přizpůsobují tmě a odrážejí světlo, byly chápány jako plamenné oči ďábla. Také proto byla kočka spojována se smyslností a krutostí. V 17. století se doba vybičovala do takové hysterie, že byly upalovány nejen kočky, ale i lidé. Protestanti upalovali v dřevěných rakvičkách s podobou papeže tisíce koček. Kromě jejich představy o vymítání ďábla, měly tyto popravy symbolizovat i zkázu katolické církve. Dodnes je černá kočka přeběhnuvší přes cestu symbolem možného nadcházejícícho neštěstí.

Heraldicky je symbol kočky často využíván na erbech, a najdeme ji u Švábů, Švýcarů a Burguňců.

Mysticky je kočka jako noční zvíře téměř výhradně spojována se silami temnoty.

Ezotericky je její symbolika trochu složitější, protože je dvojitá. Na jedné straně jako solární symbol síly světla a na straně druhé jako lunární symbol, kdy měnící oči představují změny fáze Měsíce čili transformaci.

Praktický význam kočky pro člověka, kromě potěšení z její přítomnosti, je v současné době ten, že z její kožešiny jsou nejlepší ledvinové pásy, protože bioenergetické vlastnosti její srsti mají vynikající vlastnosti právě při problémech ledvin nebo při prochladnutí beder.

zdroj

Černá kočka jako předzvěst neštěstí

Už odedávna lidé s oblibou sváděli své neštěstí i svoji neschopnost na předměty (Je to rozbitý, proto sem to zkazil), ale někdy to není způsobeno pouhou neschopností osoby, ale opravdu samotným předmětem. Nejznámějším symbolem zvěstujícím neštěstí je černá kočka. Důvod proč zrojvna černá kočka není znám. Podle mě je to jednoduše kombinací několika určijících faktorů. Prvně, kočky samy o sobě byly spojovány s magií a s čarodějnictvím. Za další je tu kočičí povaha, která není zrovna povahou jakou by člověk čekal od mazlíčka, svým chovaním, drzostí a povýšeností jsou kočky lidem více podobné než by samy lidé chtěli, nebo si dokázali připustit. Dalším z faktorů pro pověru bude i černá barva, symbolizující tmu, smrt, a vše temné. Barva vzbuzující v lidech strach.

zdroj1 zdroj2

Tajemství kamenných chrámů

Velkolepý megalitický kruh z obřích kamenných kvádrů ve Stonehenge odolává zubu času, připomíná zasutá tajemství náboženství a vědy a zůstává pro moderní svět věčnou hádankou, architektonickým divem i oslavou lidské představivosti. Sloužil jako posvátné pohřebiště, či jako prehistorická observatoř?

Stonehenge nápadně se tyčící uprostřed Salisburské planiny v jižní Anglii zůstává hádankou starou jako sám čas. Pouhých 13 kilometrů odtud, v městě Salisbury, se nachází jedna z nejskvělejších katedrál v celé Anglii. Sedm století, jež uplynula od chvíle, co byla postavena, jsou však jen krátkým obdobím ve srovnání s věkovitostí těchto obrovských kamenů.Zdejší pozoruhodné soustředné kamenné knihy představují výsledek tisíciletého prehistorického vývoje. Toto monumentální dílo spojuje mladší dobu ka­mennou se starší dobou bronzovou: vzniklo ve třech nebo dokonce čtyřech údobích v průběhu přibližně 1500 let, hlavní část mezi lety 1800 a 1400 př. n. 1. To, co ze Stonehenge zůstává dnes, je však jen stínem jeho někdejší slávy. Více než polovina kamenů se totiž skácela, zmizely nebo je pohřbila zem.Stavba začala už kolem roku 2800 př. n. 1. (někteří odborníci tvrdí, že již koleni roku 3800 př. n. 1.), kdy byl vyhlouben rozsáhlý přikop a 56 jam, nalezených v jeho hliněném náspu. Tyto jámy, pojmenované po Johnu Aubreym, jenž je v 17. století objevil, jsou dnes překryty betonem, ale první obrovitý kámen, který tu kdysi byl vztyčen a který značí vstup do areálu, takzvaný Patní kámen, prý stojí na původním místě. Mezi Aubreyho jámami a mohutnými kvádry uprostřed celé plochy leží další dva kruhy, tvořené opět jámami.Tyto kruhy se označují písmeny Y a Z a je možné, že měly jistý astronomický význam.Kolem roku 2100 př. n. I. sem bylo z Walesu dopraveno 80 kvádrů šedomodrého pískovce. Na místě byly uspořádány do dvou soustředných kruhů, ale později je nahradil kruh 30 obrovských pískovcových monolitů zvaných sarseny. Uvnitř tohoto kruhu stály dvě neúplné formace ve tvaru podkovy. Vnější podkovu tvořilo pět sarsenových trilitů (dvou kolmo vztyčených kamenů, na nichž vodorovně spočívá třetí"), vnitřní podkovu pak 19 opracovaných balvanů šedomodrého pískovce. Uvědomíme-li si. že neolitičtí dělníci používali ke kopání jen krumpáče zhotovené z jeleního paroží, tají se nám nad jejich stavbou dech.Anglosasové dali megalitu jméno Stonehenge, což značí visící kámen. Středověcí písaři ho označovali poeticky jako Tanec obrů. Mezi učenci, kteří toto místo zkoumali, panovala zásadní shoda, že Stonehenge má jisté mystické vazby, ale všichni se přeli, k čemu vlastně sloužilo. Například Inigo Jones, architekt žijící v 17. století, tvrdil, že kameny představují zbytky římského chrá­mu. Následující dvě století zas byla přesvědčena, že kruh z kamenů býval druidskou svatyní a že se tu praktikovalo uctívání Slunce a přinášely lidské oběti. To ovšem není pravděpodobné, protože Stonehenge bylo dokončeno nejméně 1000 let před rozkvětem druidského kultu.

Pravda o této památce probleskla poprvé až ve 20. století, kdy archeologově určili její skutečné stáří a dospěli k realističtějším závěrům o jejím původním smyslu. Známo je toho však zatím jen málo.Sarseny vnějšího kruhu, z nichž každý měří na výšku pět metrů a váží 26 tun, sem pravěcí dělníci přivlekli z pahorkatiny Marlborough Downs, vzdálené asi 32 kilometrů. Na místě byly sarseny sestaveny tak přesně, že čepy na svislých kamenech bezpečně zapadly do děr vytesaných do vodorovných překladů. Desky šedomodrého pískovce, které pocházejí z vrchů Přeseli Hills v jihozápadním Walesu a váží až čtyři tuny, nejspíš přivezli na vorech podél velšského pobřeží a dále po řece Avonu. Zbytek cesty je dávní stavitelé opět vlekli.Proč ale bylo veškeré toto úsilí vynaloženo? Většina archeologů dnes zastává názor, že Stonehenge sloužilo jako obřadní pohřebiště. Poukazují při tom na množství náspů v této oblasti, která má zároveň největší koncentraci kruhových mohylových hrobů v celé Británii. V mnoha Aubreyho jámách se našly stopy pohřbu žehem, i když zároveň existují důkazy, že jámy samy byly vyhloubeny mnohem dřív, než do nich byl popel uložen. Je možné, že se jich používalo k rituálním úlitbám - tedy že do nich zbožní zemědělci lili například víno, aby si usmířili přírodní božstva, a že kruhy z kamenů představovaly jistou obřadní svatyni.V poslední době někteří astronomové tajemství kamenů údajně dešifrovali a tvrdí, že Stonehenge je prehistorický počítač, astronomicky kalendář či astrologický kalkulátor. Uspořádání kamenů má zřejmě přímý vztah k pohybům Slunce, Měsíce a planet i věčně pro­měnlivým souvislostem mezi nimi. 

zdroj

Fungoval snad Stonehenge jako obrovské hodiny?

Velšským vědcům se podařil objev, který by mohl rozluštit mystérium kamenného kruhu Stonehenge. S pomocí nových technologií prokázali přesný původ některých kamenů použitých při starověké monumentální stavbě. Kamenný kruh Stonehenge byl postaven 3 100 let před naším letopočtem na jihozápadě Anglie. Kdo a jakým způsobem kameny vztyčil, zůstává záhadou. Vědečtí detektivové z Cardiffu chtěli tajemství přijít na kloub. "Stonehenge zahrnuje vnější kruh, vnitřní kruh a vnitřní podkovu. Vnější kruh, což jsou ty ohromné kameny, je místní. Ty kameny pocházejí ze Salisburské pláně v oblasti Stonehenge," říká geolog Richard Bevins z Velšského národního muzea.

V roce 1920 vědci určili, že kameny vnitřní podkovy pocházejí z oblasti pohoří Preseli v západním Walesu. Což je 240 kilometrů daleko od Stonehenge. Otázkou zůstává, jak se tehdejším lidem podařilo přemístit těžké kusy skály na takovou vzdálenost.

"Kameny z vnitřního kruhu a z vnitřní podkovy, takzvané Modré kameny, váží dvě až tři tuny, čili pořád jsou to pořádné kusy skály na to, aby s ním člověk jen tak manipuloval," připomíná Richard Bevins.

Jedinečný objev starou debatu znovu rozdmýchal. Tým doktora Bevinse porovnáním vzorků určil, kde přesně se na pahorkatině Preseli nacházejí kameny použité při stavbě. Pomohly mu v tom nové technologie a pečlivé srovnání obsahu nerostů. "Díky zkoumání pod mikroskopem jsme narazili na dobrou shodu," potvrzuje Bevins. "Ale chceme to celé posunout ještě dál. Chceme přesnou diagnostiku a data."

Přesný původ kamenů

Geochemik Nick Pearce proto dostal za úkol analýzu krystalů zirkonu ve vzorcích kamene. Použil k tomu revoluční technologii, při níž krystaly valorizuje. "Získáváme velmi tenké vzorky. Mezi nimi potom identifikujeme ty, které obsahují krystaly zirkonu, jež chceme analyzovat. Pak na ty vzorky vypálíme silný laser, zaměřený na jednotlivé krystalky. Vzniklá pára se přemístí do hmotnostního spektrometru a my zanalyzujeme složky toho nerostného krystalu," vysvětluje Pearce.

Porovnáním chemických stop geochemik prokázal přesný původ kamenů. Jenže takový výsledek nikdo neočekával. "Je to místo, o kterém předtím nikdo ani neuvažoval, severní strana pohoří Preseli," zjistil Pearce.

Tohle úplně mění pohled na věc

Nový objev postavil na hlavu teorie o tom, jak stavitelé kameny přepravovali na Salisburskou pláň. "Vždycky se předpokládalo, že je lidé nějak převezli na jih k Bristolskému kanálu a naložili na vory v Milford Havenu. Tohle úplně mění pohled na věc," oznámil geolog Richard Bevins.

Nyní se spekuluje o tom, že kameny byly převezeny 16 kilometrů na západ do přirozených přístavišť velšského pobřeží. Odtud je lodě odvezly na místo určení. Tuhle teorii ještě musí ověřit archeologové. Milovníci mystérií se nemusejí obávat. Zdá se, že Stonehenge stále ukrývá řadu tajemství.

zdroj

Číhošťský zázrak

Číhošťský zázrak je událost, ke které došlo v obci Číhošť na přelomu let 1949 a 1950. Při mši svaté o 3. adventní neděli 11. prosince 1949 se několikrát během kázání místního faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Svědků pohybu kříže bylo asi 20. Sám farář se o události dozvěděl od farníků až několik dní poté. Stejný jev se měl údajně opakovat na Boží hod vánoční a v době postní, kdy již P. Toufar nežil. O Číhošť se začala zajímat katolická církev a její věřící, místo navštívil například želivský opat Vít Tajovský. Státní bezpečnost zpočátku hlášením o události nevěnovala pozornost, to se však s rostoucím zájmem místních změnilo. Událost měla být zneužita jako záminka k proticírkevním represím a propagandě, na akci dohlížel předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička. P. Toufar byl obviněn, že zázrak zinscenoval, večer 28. ledna byl zatčen a dopraven do Valdic. Případ byl svěřen vyšetřovateli Ladislavu Máchovi.

V dalších dnech a týdnech zatýkání pokračovalo, zatčeni byli Vít Tajovský, číhošťský kostelník František Pártl, bohoslovec Jan Zmrhal, svědek pohybu kříže Václav Pospíšil a další.

Při výslechu Toufar odmítl obvinění, že by křížem pohyboval pomocí technického zařízení. V následujících týdnech podstoupil kruté mučení a koncem února pod nátlakem podepsal vykonstruované přiznání o zinscenování "zázraku" a o sexuálním zneužívání ministrantů. V 90. letech bylo přiznání zpochybněno, znalecký posudek uvádí, že po stylistické stránce text neodpovídá předchozím výpovědím.

V noci z 23. na 24. února byl Toufar ve značně zbědovaném stavu, způsobeném Máchovými vyšetřovacími metodami, dopraven do Číhoště, aby se účastnil "rekonstrukce". Akce byla filmována a získaný materiál měl posloužit k propagandistickému filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Mělo být ukázáno, že farář při kázání kříž rozpohyboval pomocí drátkového zařízení maskovaného květinami (jde však o zásadní chybu scénáře; číhošťský zázrak se stal v adventu, kdy květinová výzdoba v kostele podle liturgických předpisů není povolena). Cestou na kazatelnu musel být zmučený Toufar podpírán, ve filmu byl použit jeho záběr na kazatelně, na ostatních záběrech už byla jeho postava hraná. Natáčení probíhalo v noci, protože farníci se o něm neměli dozvědět.

Toufar byl navzdory svému stavu odvezen téže noci zpět do Valdic. Dne 25. února byl převezen do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde byl večer operován kvůli zánětu pobřišnice vzniklého v důsledku prasklého žaludečního vředu. Několik hodin po operaci zemřel.

Byl pohřben v hromadném hrobě kdesi u zdi Ďáblického hřbitova v Praze, kde jeho hrob navštívil arcibiskup Dominik Duka 25. února 2012 před svou kardinálskou intronizací v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. V červenci 2015 byly jeho ostatky po 65 letech převezeny do čihošťské farnosti, kterou Toufar naposledy spravoval, a 12. července byly po slavnostní bohoslužbě za účasti církevních hodnostářů a tisíců věřících uloženy v tamním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Josef Toufar nebyl jediným postiženým v souvislosti s číhošťskými událostmi - například fotograf Josef Peške, který začátkem ledna pořídil fotografie kříže a oltáře, byl odsouzen ke 13 letům vězení. Začátkem 50. let začíná ve Východním bloku zostřování tzv. třídního boje uvnitř komunistických stran (Stalin: Třídní nepřítel se stáhl do řad dělnických stran!) a proti církvi (Karl Marx: 'Náboženství je opiem lidu!). Komunistické rozvědky potřebovaly proti duchovním pastýřům kompromitující materiály, aby mohly zahájit politické procesy. Podobné protináboženská represe, jaké poznala Číhošť, se zhruba ve stejném období - i když v jiné režii - odehrávaly v Polsku (Čenstochová), Maďarsku (Debrecín) a v NDR (Güstrow). Následky ovšem nebyly ani zdaleka tak tragické, brutální a ostudné jako v Gottwaldově Československu. Motivy číhošťských událostí našly ohlas v krásné literatuře. Z básníků je ve své samizdatové skladbě Symfonie XX. století zpracoval Miloš Dvořák, Ivan Diviš v exilové sbírce Odchod z Čech, Miloš Doležal ve sbírce Obec a především Jan Zahradníček ve skladbě Znamení moci a v básni Uctívání kříže ze sbírky Dům strach. Josef Škvorecký na nich založil svůj román Mirákl, Rudolf Ströbinger a Karel Nešvera zase svou knihu Stalo se v adventu. V roce 2004 natočila Česká televize na motivy číhošťských událostí televizní film In nomine patris s Viktorem Preissem v roli Josefa Toufara. Toufarův život včetně okolností číhošťského zázraku podrobně zdokumentoval Miloš Doležal, v roce 2012 vyšla jeho monografie Jako bychom dnes zemřít měli: Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara.

Alternativní verzi události v komiksu Fanouš a čihošťský přízrak publikoval Dan Černý v příloze Hospodářských novin Víkend č. 38, 21. září 2012, str. 20. Pohyb kříže byl údajně způsoben nekvalitní prací řemeslníků, kteří při restaurátorských pracích kříž špatně usadili. Nevylučuje se však ani úmysl ze strany StB, jejíž agenti Číhošťský zázrak sami zinscenovali, aby jej mohli využít k represivním akcím proti církvi. V roce 2014 se odkaz na Číhošťský zázrak objevil i v populárním internetovém komiksu Opráski sčeskí historje.

Profesor Jeroným Zajíček, syn odpůrce fašistického a komunistického režimu Františka Zajíčka a někdejší spolužák pátera Josefa Toufara, žijící ve Spojených státech amerických, složil na počest svého popraveného otce a spolužáka mučedníka pátera Josefa Toufara skladbu "Pater Noster".

Věnováno památce Josefa Toufara (+ 25. února 1950)
Věnováno památce Josefa Toufara (+ 25. února 1950)

Geoglyfy

Geoglyf je malba nebo velký motiv vytvořený na zemském povrchu. Existují 2 typy geoglyfů podle způsobu vytvoření:

  • Pozitivní geoglyf je vytvořen naaranžováním přírodního materiálu jakým jsou například kameny, štěrk, kamenné fragmenty, hlína a další.
  • Negativní geoglyf je naopak vytvořen odstraněním přírodního materiálu v krajině tak, aby se odkryl odlišný podklad ležící vespod.

Nejznámějšími geoglyfy jsou negativní geoglyfy ležící na planině Nazca v jižním Peru, které vznikly odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Dalšími oblastmi jsou západní Austrálie, Velká pánev v USA, Skandinávie, Island a Laponsko.

Bílý kůň z Uffingtonu

Bílý kůň z Uffingtonu je tzv. geoglyf - starověká podoba siluety koně vyobrazená ve stráni vápencového kopce asi dva kilometry jižně od obce Uffington v Berkshire v jihozápadním Oxfordshire v Anglii nedaleko od známého města Oxford.

Jedná se o silně stylizovanou podobu koně dlouhou asi 110 m, umístěnou na úbočí kopce tak, že je dobře vidět jen vysoko ze vzduchu. Technika vyobrazení spočívá v odstranění vegetačního krytu z bílého vápencového podloží.

V okolí se nachází řada archeologických lokalit, např. hradiště z doby bronzové u Uffingtonu nebo prehistorická mohyla Wayland's Smithy cca 2 km západně; nepříliš daleko vede The Ridgeway, stará stezka, považovaná za nejstarší cestu v Británii, užívanou již v období neolitu.

Tato skalní rytina se nalézá pod vrchem, na kterém stojí hradiště z doby bronzové, předpokládá se tedy, že v té době vznikla i sama silueta koně a byla by tedy stará přibližně 3000 let. Toto datování nevylučuje ani výzkum v roce 1994, který pomocí fotoluminiscenční metody přinesl tři data mezi lety 3000 - 600 př. n. l. Užívání v době železné dokládají nálezy mincí z tohoto období. Uffingtonský kůň inspiroval mnoho dalších bílých koňů po celé Anglii (například Milk Hill).

Od konce 19. století je Bílý kůň udržován, a to každých sedm let, kdy jeho renovace je součástí místních slavností, konaných na kopci. Není-li totiž obrys vyobrazení pravidelně čištěn, stává se nezřetelným, neboť postupně zarůstá vegetací.

Význam rytiny se diskutuje často a dlouho. Není dokonce zcela jisté, zda představuje skutečně koně, či nějaké jiné zvíře.

Většinou se soudí, že Bílý kůň je kmenový symbol a je v nějakém vztahu ke stavitelům hradiště v Uffingtonu. Jiná hypotéza předpokládá, že by vyobrazení mohlo sloužit jako znamení pro putující po The Ridgeway, oznamujíc jim, že jsou zde k mání čerství koně.

Podle jiných názorů svědčí tato rytina o kultu bílého, možná slunečního koně v keltské Británii.

Podle místního lidového podání jde ovšem o vyobrazené draka, jehož přemohl svatý Jiří na nedalekém kopci Dragon Hill.

Marree Man

Marree Man nebo též Stuartův obr (po Johnovi McDouall Stuartovi), jak byl pojmenován v anonymní tiskové zprávě, je geoglyf objevený při letu 26. června 1998. Geoglyf zobrazuje domorodého australského muže, nejpravděpodobněji z kmene Pitjantjatjara, lovícího ptáky, nebo Wallabiho se zvláštním druhem bumerangu. Nalézá se na náhorní plošině, 60 km západně od města Marree ve střední Austrálii. Nachází se v blízkosti zakázané oblasti Woomera. Postava je 4,2 km vysoká. Je to největší známý geoglyf na světě.

Obr z Cerne Abbas

Obr z Cerne Abbas je postava obrovského nahého muže na kopci blízko vesnice Cerne Abbas na severu Dorchesteru v Dorsetu v Anglii. 55 metrů vysoká, 51 metrů široká postava je vyryta do úbočí kopce a je nejlépe viditelná z protilehlé strany údolí nebo z leteckého pohledu. Linie postavy jsou tvořeny cca 30cm širokými zářezy přibližně stejné hloubky, které odstranily travnatý povrch a odkrývají křídové podloží. V pravé ruce obr drží sukovitý kyj, dlouhý 36.5 metrů.

Jako několik dalších křídových postav vyrytých v anglické krajině, je Obr z Cerne Abbas často považován za pravěký výtvor. Jako u dalších podobných postav, zmínky o něm nemohou být vysledovány dále než do konce 17. století. Původ postavy z doby keltské nebo římské období je nepravděpodobný. O něco výše, vpravo od hlavy obra je pozemní stavba známá jako "Pánev na smažení"; středověcí autoři označují tuto lokalitu jako 'Trendle Hill', ale nezmiňují postavu obra. To vede k závěru, že je stará pravděpodobně jen okolo 400 let. V této souvislosti je zajímavé, že Bílý kůň z Uffingtonu (což je nesporně pravěký výtvor, nalézající se v Berkshire) je zmiňován již středověkými autory.

Nejstarší psaný záznam o postavě obra je z roku 1694 v zápisu o platbě z církevních účtů v Cerne Abbas v částce 3 šilinky za obnovení linií obra. Potom následují odkazy z roku 1742 a 1751; John Hutchins napsal ve svém Průvodci po Dorsetu že figura byla již hotová v předcházejícím století. Nyní se věří, že postava byla pravděpodobně vytvořena sloužícími barona Denzila Hollea během anglické občanské války. Spekulovalo se, že postava je parodií Olivera Cromwella, který byl někdy posměšně jeho nepřáteli nazýván anglickým Herkulem; spojení na Herkula je posilněno nedávnými objevy zaniklých linií figury, které snad znázorňovaly zvířecí kůži (viz dále). Místní legendy říkají, že na kopci byl zabit skutečný obr a že lidé z Cerne Abbas ho zpodobnili na kopci.

Existuje velmi mnoho falických symbolů se zřetelným ztopořeným penisem a varlaty. K nim patří po stovky let provozované místní obyčeje vztyčování májky v místech rozmanitých pozemních artefaktů, okolo kterých bezdětné dvojice tančily, aby si podnítili plodnost. A je známo, že dokonce i dnešní bezdětné dvojice navštěvují tuto lokalitu, aby pak měli pohlavního styk v naději, že budou mít dítě. V nedávné době skupina archeologů za použití speciální výbavy zjistila, že část obrysu postavy obra již neexistuje. Podle těchto nálezů volná paže držela zvířecí kůži, což podporuje teorii, že obr znázorňuje lovce nebo že jde o Herakla s kůží Nemejského lva přehozenou přes paži. Jiná teorie uvádí, že kůže svěšená z levé paže, je ochrana bojovníka proti letícím šípům. Uvažuje se také, že jeho veliký penis je ve skutečnosti výsledek splynutí kruhu, znázorňujícího jeho pupek s menším penisem, k čemuž došlo během viktoriánského obnovení figury. Protože délka ztopořeného penisu je 15% délky celé postavy (kromě kyje), délka jeho penisu by mohla být zhruba 26cm, což se týká průměrně vysokého muže.

Obrazce na planině Nazca

Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Na náhorní plošině jihoamerického Peru se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny.

Náhorní plošina Nazca o rozloze asi 500 km² je dnes pouštní oblastí, ale je zřejmé, že v období přibližně 200 př. n. l. - 800 let n. l. byla zemědělsky intenzivně využívána Indiány kultury Nazca. Naše znalosti této kultury jsou poměrně skromné, protože se nedochovaly žádné písemné památky a samotný zánik této civilizace není zcela vyjasněn.

Z dodnes ne zcela jasných důvodů vytvořili tito Indiáni na pouštní ploše více než 300 obrazců, většinou o rozměrech až několik desítek metrů. Obrazce znázorňují nejčastěji zvířata, hmyz, ryby a ptáky (například velmi známý je geoglyf zobrazující kolibříka), nalezneme zde i lidské postavy, geometrické obrazce, spirály a poměrně často dlouhé rovné linie o délce až několika kilometrů.

Samotný způsob tvorby těchto obrazců je velmi prostý a jednoduchý. Stačí odstranit 10-20 centimetrů povrchové tmavě zbarvené horniny a objeví se světle zbarvený vápencový nebo pískovcový podklad. K vytvoření jednoho obrazce je potřeba pouze několik hodin práce menší skupiny lidí.

Předmětem úvah je však metoda, kterou byly tyto obrazce přesně vyměřeny, a především smysl těchto obrazců. Z povrchu země jsou tyto obrazce nerozlišitelné a v moderní době byly objeveny až ve 20. letech 20. století při leteckém průzkumu oblasti. I dnes používají turisté, kteří chtějí tyto geoglyfy pozorovat, buď letadla nebo vrtulníky.

Je zřejmé, že ani sami tvůrci obrazců je nemohli pozorovat v celku, i když někteří badatelé vyslovili domněnku, že Indiáni kultury Nazca mohli používat například jednoduché balony na teplý vzduch nebo velké draky, které by mohly unést jednoho člověka. Tak by bylo možné jak dirigovat tvůrce obrazců, tak pozorovat vytvořené dílo.

  • Patrně nejvíce přijímanou teorií je to, že obrazce mají rituální náboženský význam a slouží jako způsob komunikace s nadzemskými bohy nebo jako obětina božstvům.
  • Jiné vysvětlení tvrdí, že ve skutečnosti jde o gigantický astronomický kalendář a jednotlivé dlouhé linie směřují k významným bodům na obloze.
  • Objevila se i teorie, že jde o zbytky zavlažovacího systému, ale ta nevysvětluje, proč by kanály měly mít nelogické uspořádání ve tvaru opice nebo pavouka.
  • Další vysvětlení uvádí, že jde o označení míst s výskytem podzemní vody použitelné pro zavlažování.
  • Existují i teorie o mimozemském původu (jako první ji vyslovil Erich von Däniken), kdy čáry měly být vytvořeny samotnými návštěvníky z kosmu při přistání nebo měly tyto návštěvníky naopak upoutat a vyzvat k přistání.

Pátek 13.

Pátek třináctého je v mnoha zemích považován za nešťastný den. Chorobná obava z tohoto data se nazývá paraskavedekatriafobie nebo též friggatriskaidekafobie a jedná se o speciální formu fóbiez čísla 13 (triskaidekafobie). V latinskoamerických zemích je spíše rozšířena táž pověra o úterý třináctého (trezidavomartiofobia)

1) Poslední Kristova večeře měla 13 hostů. Hostem číslo 13 byl Jidáš, který Ježíše zradil. A ač se v tomto ohledu názory liší, podle mnohých byl Ježíš ukřižován právě v pátek. Dvojitý důvod k pověrám.

2) Ve středověku se slušelo věšet kriminálníky právě v pátek, který byl často znám jako "popravčí den". Přidejte si 13 schůdků na popraviště a zvyklost, že byl v mnohých zemích uzel popravčí smyčky 13krát obtočen. Ve Velké Británii se navíc popravčímu platilo 13 pencí a půlpenny navíc. Další opěrný bod pro pověry.

3) Nejhorší letecká nehoda v pátek třináctého se udála v roce 1972. Let Fuerza Aérea Uruguaya 571 byl bez debat tragický, ale měl aspoň částečně šťastný konec hraničící se zázrakem. Letadlo se 45 lidmi na palubě havarovalo v argentinské části And. Po pádu letounu museli přeživší strávit 72 dní v drsné divočině. Nakonec jich přežilo 16. Život jim zachránili dva přeživší, kteří po deseti dnech úspěšně došli pro pomoc.

4) Některé zahraniční pojišťovny uvádí, že v pátek třináctého dochází k většímu množství pojistných událostí než v jiné dny. V České republice tato slova potvrdila jen pojišťovna Generali. [celý článek]

5) Pokud jsou sportovci pověrčiví a myslí si, že je pro ně pátek třináctého špatný, nemají velké šance na úspěch. Může to znít hloupě, ale výzkumy ukázaly, že právě pověrčivost může mít na výkon sportovce naopak i placebo efekt. Pokud totiž cítí, že jim nějaké rituály dodávají sebejistotu a zlepšují soustředění, často se jejich výkon fakticky zlepší a oni se cítí klidnější.

6) Zakladatel stresového centra v americké Kalifornii Donald Dossey uvedl, že americká ekonomika přichází při každém pátku třináctého zhruba o 900 miliónů dolarů (17,5 miliardy korun), protože lidé kvůli tomuto datu jednoduše nedělají to, co by dělali běžně.

7) Numerolog Thomas Fernsler pro National Geographic uvedl, že číslo 13 trpí tím, že se nachází v číselné řadě hned po čísle 12. Podle Fernslera je číslo 12 "kompletní". Je 12 měsíců v roce, 12 znamení zvěrokruhu, 12 bohů olympských, 12 apoštolů či 12 kmenů izraelských. Podle numerologa je číslo 13 spojované se smůlou právě kvůli tomu, že zachází maličký kousek za tu kompletnost. Stává se tak neklidným.

8) Z pátku třináctého by měly mít děs řidičky ve Finsku. Když se tam totiž jeden lékař podíval do statistik za posledních 25 let, zjistil, že ženy v tento den umírají při dopravních nehodách téměř dvakrát častěji než muži.

9) Pátek třináctého nepřeje svatbám. Svatební agentury z Evropy a Severní Ameriky evidují v tyto dny výrazně menší počet svateb než bývá běžné. Pátky jsou přitom jinak relativně velmi oblíbeným dnem pro svatby kvůli víkendu, který po něm následuje.

zdroj

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven."

                                                            K. J. Erben - Vodník

Na nešťastný pátek věří v Česku nejvíc na Moravě a také v Karlovarském kraji. Největší obavy mají z "osudného" čísla a pátku obyvatelé západních Čech a Moravy. Co se pověrčivosti jako takové týká, úplně nejpověrčivější jsou podle posledních zjištění Severomoraváci, následují Jihočeši a kupodivu na třetím místě jsou podle průzkumu agentury NMS obyvatelé hlavního města Prahy. 

Chorobný strach z tohoto dne má vlastní diagnózu, paraskavedekatriafobii. Ne pro každého je ale tento den tragédie. Dá se na tom i slušně vydělávat. Třeba se zvyšují sázky. Řada lidí totiž věří, že jim datum přinese úspěch.

"Na oba poslední pátky třináctého jsme v uplynulém roce přijali dohromady téměř milion sázenek," upřesňuje Václav Friedmann, ředitel komunikace ve společnosti Sazka. Dodává, že o mimořádná slosování třináctého v pátek je až trojnásobně vyšší zájem. "Své štěstí v tento den totiž často zkoušejí i lidé, kteří jinak loterie nehrají," upřesňuje šéf komunikace Sazky. V české populaci je takových lidí asi čtrnáct procent.

K pověrčivosti spojené s tímto datem přistupují lidé různě. V některých zemích nemají hotely třinácté patro. Aerolinky Lufthansa vynechávají řadu sedadel číslo třináct. Některá letiště jsou bez nástupních vchodů do letadel s touto cifrou. Netýká se to ale pražského Letiště Václava Havla.

"U nás máme vstupy do letadel označené B13 a C13," přiznává mluvčí letiště Marika Janoušková.

Výzkum společnosti NMS pro Sazku také zjistil, že pátek třináctého vůbec nevzrušuje lidi z Královéhradeckého kraje, obává se ho jen desetina lidí.

"Nešťastné" datum má často vliv na to, co lidé něco začnou dělat, nebo naopak odloží plány na jiné datum. Méně práce mají v tento den lékaři. Podle uvedeného průzkumu by se totiž v pátek třináctého nenechalo operovat přes čtyřicet procent Čechů, a dokonce by v takový den ani neuzavírali manželství.

Letos se už dalšího pátku třináctého nedočkáme. Příští rok nás čekají ale hned dva, a to v druhé polovině. Jednou v září a potom v prosinci. Pro vyznavače pověr však dodáváme, že víc než tři pátky s tímto číslem se v jednom kalendářním roce nevyskytují.

zdroj

Spánková paralýza

Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Osoba pak má pocit že je připoutána k posteli.

Tento stav, doprovázený často různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku.

Díky opačné poruše můstku dochází k náměsíčnosti - lze pozorovat během spánku pohyby, chůzi i mluvení u člověka, a dokonce běh či lov na neexistující (sněnou) kořist u koček či psů.

Spánková paralýza je obvykle uváděna jako nejpravděpodobnější vysvětlení fenoménu známého jako únosy do UFO.

Už se vám to někdy stalo? Že jste spali, najednou se probudili a nemohli jste se pohnout? Ačkoli jste chtěli mluvit, nevydali jste ani hlásku? Do ucha jako byste slyšeli šeptání, ať už jasné nebo mlhavé a cítili přítomnost cizí osoby v místnosti? To není spánková noční můra, ale reálná noční můra, tedy spánková paralýza. Podobně jako tomu bylo i u epilepsie neboli padoucnice, i u spánkové paralýzy se lidé po staletí domnívali, že posedl tělo ďábel. Téměř každá světová kultura má příběhy o ďábelských stvořeních, která napadala lidi v noci, když spali, když byli nemohoucí. Věřili v ďábelskou moc, ale také se snažili toto mysteriózní chování ve spánku logicky vysvětlit, což se jim zrovna moc nedařilo. Existuje velké množství slavných obrazů, na kterých je vyobrazen démon sedící na hrudi člověka. Pravděpodobně se jedná právě o vyobrazení spánkové paralýzy.

Ten, kdo spánkovou paralýzu nikdy nezažil, si s těží dokáže představit, co to pro člověka znamená, jaké pocity zažívá. Lidé v minulosti věřili, že je dílem samotného ďábla nebo útokem čarodějnic, čemuž se věřilo ve velké míře jak v Evropě, tak i ve Spojených státech, kde byl hon na čarodějnice velmi rozšířený. Právě pravděpodobně kvůli spánkové paralýze byla jedna obyvatelka městečka Salem, Shusannah Martin, obviněna a později popravena, protože měla údajně sedět na hrudi dvou mužů, které, dle jejich slov, téměř udusila. 

zdroj

Noční můra

Noční můra se nazývá zlý sen, který sužuje spícího během noci. V lidové tradici ji zpodobňuje přízrak, který sedne spáči na hruď a ztěžuje mu tak spánek.


Výraz můra je odvozen od germánského slova mar, který lze přeložit jako přízrak. Germáni si povšimli, že staří lidé často umírají ve spánku. Mar pro ně byla tajemná bytost, která si v noci odnese duši spícího. S tímto slovním základem pak jazyky naložily různě - například anglické nightmare doslovně znamená noční kobyla.

České slovo mor a jméno slovanského zosobnění smrti Morana pochází z tohoto slovního základu, etymologickou souvislost má i výraz mráz. Slovo můra je stejného původu, neboť motýl, který létá v noci, se zdál být lidem něčím zlověstným. Výraz můra - přízrak je tedy staršího původu než můra - noční motýl.

Noční můra jako přízrak je blízká upírovi, který se staročesky označoval jako morous.

Velice nebezpečný démon jsou známy případy, kdy svou oběť znásilnil a pak udusil - jediné co pomáhá je věta: "Jestli chceš moji duši, přijď zítra" - vsaďte se, že přijde...

Mýty o zatmění

Vikingští nebeští vlci, korejští ohniví psi a africká verze nebeského smíření, i takto se po celém světě snažili vysvětlit zatmění Slunce. Mýty o zatmění Slunce ukazují, že jde o úkaz, který je až na několik výjimek chápán jako narušení zavedeného pořádku.

V některých částech světa jej vidí jako předzvěst válečných hrůz a útisku, zatímco jinde považují zatmění Slunce jako součást přirozeného řádu, který si zaslouží respekt, nebo jako období sebezpytování. 8. března nastane v Indonésii úplné zatmění Slunce, avšak pokud nemáte tou dobou cestu do jihovýchodní Asie, jste bez šance jej spatřit. I tak se ale můžeme podívat na některé zvyky a mýty spojené s tímto jedinečným úkazem.

Polykači ohně

Mnohé kultury si vykládají zatmění, a to jak Slunce, tak Měsíce, jako čas, kdy démoni nebo zvířata požírají Slunce či Měsíc. Vikingové věřili, že je pronásleduje dvojice nebeských vlků. Když jeden z vlků zářící kouli uchvátil, následkem bylo zatmění. Ve Vietnamu zase nebeská tělesa požírala obrovská ropucha a lidé z kmene Kwakiutl na západním pobřeží Kanady se domnívali, že sama obloha má ústa, která během zatmění pozřou lunu či sluneční kotouč. Není bez zajímavosti, že čínské slovo pro zatmění, ši, je zároveň znamená "jíst".


Ochránci slunce

Za účelem boje proti této žravosti lidé v mnoha kulturách dělali hluk, aby lačného démona nebo zvíře zastrašili. Lidé bouchali do hrnců a pánví nebo hráli na bubínky přímo určené pro tuto příležitost. Tím se snažili zabránit pozření Slunce. Vysokoškolský profesor a astronom E. C. Krupp z Grifithovy observatoře v Kalifornii pravidelně pořádá akci, při níž se svými studenty v prostoru před hvězdárnou produkuje rachot, aby zahnal cokoliv, co by se snažilo spolknout Slunce. Zatím má 100 % úspěšnost.


Velká nebeská loupež

Jiné mýty hovoří o krádeži Slunce, k níž dochází během zatmění. Například v korejské mytologii figurují ohniví psi, kteří se snaží ukrást Slunce nebo Měsíc. Nikdy se jim to nepodaří, ale kdykoliv se do nebeského tělesa zakousnou, nastane zatmění. Jiný příběh pochází z Indie, kde se démon jménem Rahu převlékne za boha, aby ukradl elixír zaručující nesmrtelnost. Je však spatřen Sluncem a Měsícem, kteří tento kriminální čin okamžitě ohlásí Višnovi. Ten Rahuovi za trest usekne hlavu a vyhodí ji na nebesa. Protože se od té doby navždy pohybuje po obloze, občas se stane, že na chvíli zakryje Slunce či Měsíc.


Hádky a smíření

Kmen Batammaliba z afrického Toga a Beninu zase věří, že během zatmění bojuje Slunce s Měsícem. Lidé se je pokoušejí usmířit a snaží se také usmířit mezi sebou. Scházejí se a řeší staré spory a hádky. Tento zvyk se praktikuje dodnes. Američtí Navahové zatmění tráví se svými rodinami, postí se a zpívají písně přímo určené pro tyto události. Také věří, že by se lidé během zatmění neměli dívat na Slunce, protože to může negativně ovlivnit jejich duševní rovnováhu.


Moderní pověry

I v našich civilizačně rozvinutých končinách je o zatmění rozšířeno mnoho povídaček. Zatmění je prý například nebezpečné pro těhotné ženy a ohrožuje i zdraví plodu. Také se můžeme setkat s lidmi přesvědčenými o tom, že pohled na Měsícem zcela zakryté Slunce poškozuje zrak. Nic z toho není pravda. Takže až se tento nádherný úkaz vyskytne v našich končinách příště (nejbližší dostupné nastane v roce 2026 v jižním Španělsku), můžete si jej bez obav užít.

zdroj