— Největší záhady —


HAARP

Zkratka HAARP znamená High-frequency Active Auroral Research Program, tedy vysokofrekvenční aktivní polární výzkumný program. Oficálně se jedná o program výzkumu ionosféry, ale prakticky všechna známá fakta svědčí o tom, že HAARP je zbraň, nebo alespoň vojenské zařízení. Pravdou ovšem je, že ionosféry se docela jistě týká.

Ionosféra, tedy řídká část atmosféry ve výšce zhruba od 80 kilometrů nad povrchem, obsahuje velké množství nabitých částic (iontů) a kromě jiného umožňuje šíření různých rádiových signálů.

Základna HAARP se nachází na Aljašce v oblasti Gakona, což je necelých 150 mil severovýchodně od města Anchorage. Další, poněkud menší zařízení takového typu je v místě jménem Arecibo v Norsku, třetí je v Portoriku. Podle některých zdrojů jsou další na jižní polokouli (snad dokonce poblíž jižního pólu). Kromě toho je po celé Zemi rozmístěno několik desítek dalších atmosférických "hořáků" mnohem menších rozměrů.

Systém pokrývá plochu asi 13 hektarů a je tvořen 180 anténami (12 krát 15 řad), z nichž každá má dva dipólové přenašeče o výkonu 10 000 W. Celá soustava má tedy výkon 3,6 MW (3,6 miliónu wattů). Antény mají dvě kmitočtová nastavení, a to 2,8 až 7 MHz a 7 až 10 MHz. HAARP tedy vysílá elektromagnetické vlnění do ionosféry, přičemž využívá některé její charakteristiky. Ionosféra funguje především jako gigantická "anténa", pomocí níž lze signál zaměřit na kterékoli místo na Zemi. To ovšem není všechno. Za určitých meteorologických podmínek (ty se neustále mění, ale dají se předpovídat) lze ionoféře "ukrást" značné množství elektromagnetické energie, která je tam díky iontům rozmístěna v těžko představitelném množství. Pokud bude celý výkon HAARPu za vhodných podmínek zamířen na jediný bod oblohy, původní signál se zesílí až tisíckrát, což znamená výkon 3,6 GW, tedy 3,6 MILIARDY wattů. Abyste si udělali představu, tak je to zhruba dvojnásobek výkonu všech vodních elektráren v České republice dohromady.

Je třeba podotknout, že prakticky identický systém navrhoval počátkem 20. století geniální Nikola Tesla, ale v tehdejší době nenašel pro své progresivní názory příliš pochopení. Kořeny projektu HAARP sahají do roku 1983, kdy Bernard Eastlund, majitel ropné společnosti ARCO (Atlantic Richfield Oil Company), vzkřísil staré Teslovy teorie o řízené energii, získal patenty na jejich nové využití a přesvědčil americké ministerstvo obrany, aby se jimi zabývalo. Eastlund pak založil divizi APTI (ARCO Power Technologies Inc.), která od roku 1991 pracovala na HAARPu. První ostrý test proběhl v prosinci 1994 a od té doby je systém spouštěn nejméně jednou za měsíc.

Nabízí se samozřejmě otázka, k čemu může sloužit vlna s energií miliard wattů. Oficiální stanovisko mluví pouze o výzkumu atmosféry a vesmíru. Tomu ovšem věří jen málokdo. Objevila se řada teorií o skutečném poslání HAARPu; pominu-li nápady typu zbraně proti mimozemšťanům, pak lze uvažovat zhruba o následujících aplikacích, které jsem seřadil podle jejich pravděpodobnosti.

Zahorizontální radar...
Radiolokátory typu Over-The-Horizon již fungují řadu let, bohužel však stále vykazují tentýž zásadní problém. Jejich přesnost totiž klesá exponenciálně se vzdáleností, takže sice vidíte za obzor, ale skutečná pozice cílového objektu může být klidně o desítky kilometrů odlišná. Z tohoto důvodu je také zcela nemožné podle OTH radaru cokoli zaměřovat. Na druhou stranu, nespornou výhodou je možnost zachycení letounů STEALTH, alespoň tedy první generace. Například letoun F-117 je vytvořen tak, aby se od něj radarové vlny odrážely směrem vzhůru, a nikoli zpět k vysílači. Paprsek zahorizontálního radaru však letoun zasahuje shora, a odraz zpět nahoru je ta nejlepší možná varianta. Uvážíme-li obrovský výkon HAARPu, pak máme zřejmě co do činění s radarem, který může vytvořit klidně i radarovou "mapu" celé planety. Můj osobní názor na HAARP je ten, že se jedná o součást protiraketové obrany, přesněji řečeno detektor balistických střel.

...nebo ještě něco víc?
Někteří odborníci zastávají hypotézu, že obrovský výkon HAARPu by dokázal "protlačit" elektromagnetické vlny nejen vzduchem, ale i skrz vodu a dokonce i pevné látky. Nabízí se tak řada možností: komunikace s ponořenými ponorkami, "rentgenové" snímkování Země (šlo by o jakýsi gigantický tomograf), pátrání po podzemních úkrytech, ložiscích surovin či ponorkách. Často se mluví také o detekci aktivity jaderných zařízení, a to hlavic i reaktorů, případně o monitorování veškeré rádiové komunikace na Zemi.

Štít...
Už Nikola Tesla navrhoval vytvoření "elektromagnetického štítu", který by nepropustil žádné cizí těleso (rozuměj zbraň). Je známo, že vědci v SSSR se zabývali myšlenkou ničení balistických raket pomocí ionizace atmosféry, jejíž fyzikální vlastnosti se tímto pochopitelně okamžitě mění. Pokud by k něčemu takovému došlo v dráze letu rakety, následovaly by turbulence a poruchy aerodynamiky, které by při obrovské rychlosti rakety nevyhnutelně způsobily její zkázu. HAARP by tedy mohl vytvořit jakýsi protiraketový "deštník", jehož účinnost by byla stoprocentní.

...a meč
Výborně, a proč zůstávat u obrany? Co kdybychom nečekali s "deštníkem" na útok, ale namísto toho tím "deštníkem" nepřítele vzali po hlavě, aby k útoku vůbec nedošlo? :-) HAARP by mohl bez problémů fungovat jako emitor elektromagnetického impulsu, který by svým monstrózním výkonem doslova "usmažil" elektroniku jakékoli družice, zbraně či komunikačního prostředku.

Mění HAARP klimatické podmínky?

Poručíme větru, dešti
Ovlivnění počasí je ve skutečnosti docela jednoduché. Přípravy takových systémů proběhly už v 50. letech; roku 1976 podpsalo přes 60 států dohodu o zákazu geofyzikálních zbraní, která ovšem platila na dobu určitou, a to 20 let. HAARP může ionizací či ohřevem atmosféry výrazně ovlivnit proudění vzduchu, a tak způsobit třeba bouřku, tornádo, extrémní vedra či mrazy. Například je možné kdekoli na světě vyvolat umělý blesk, mnohem silnější než kterýkoli přírodní; vždyť to dokázal zmíněný Nikola Tesla již na přelomu 19. a 20. století. Teoreticky by snad šlo (ale to už je hodně přitažené za vlasy) zasáhnout také podzemní vrstvy magmatu, a tak způsobit zemětřesení.

Kontrola magnetosféry
Ačkoli většina lidí má alespoň nějaké tušení o souvislosti a podobnosti elektrického a magnetického pole, málokdo už ví, že zkrat může nastat nejen v poli elektrickém, ale i v magnetickém. Přesněji řečeno, nejde tu o "zkrat" v pravém slova smyslu, spíše o jeho magnetický ekvivalent (ale z nedostatku jiného výraziva tomu můžeme klidně říkat zkrat). Tady už ale potřebujeme dva kousky zařízení typu HAARPu, mezi nimiž musíme vytvořit spojité elektromagnetické vlnění. Pokud je správně modulováno a má dostatečně velkou energii, způsobí fázovou interferenci, tj. magnetické pole Země a HAARPu se vzájemně vynulují. Přírodní magnetické pole chrání povrch planety před účinky tzv. slunečního větru, a to tím, že protony tvořící tento "vítr" odklání a zpomaluje. Absence magnetického pole způsobí, že tyto protony začnou předávat svoji energii atmosféře; dojde k mohuté ionizaci, což bude mít zcela fatální vliv na veškerá zařízení využívající principů elektromagnetismu.

Ovládání lidí
Váhal jsem, zda tuto položku vůbec uvést, protože již zavání teorií o spiknutí. Nakonec jsem se přece jen rozhodl se o ní zmínit. Faktem je, že během studené války Sověti i Američané intenzivně pracovali na ovlivňování lidské mysli pomocí drog, elektrošoků i rádiových vln. Teoreticky by HAARP mohl vlnami na frekvencích odpovídajících frekvencím lidského mozku působit na chování lidí, a to i na poměrně rozsáhlém území. Protože předpokládám, že tato problematika bude někoho zajímat, tak jsem jako doplnění článku o HAARPu vypracoval stručný dokument o mozkových vlnách.

zdroj 

Hrobka 55

čas: 1335 - 1322 před n. l.

místo: Amarna a Théby, Egypt

V lednu 1907 našla expedice Američana Theodora M. Davise v údolí králů v Thébách hrobku. Její zničený obsah byl jako u většiny hrobek v Egyptě rozházený, ale v tomto případě nepořádek neměli na Rovas vykradači hrobek, ale byl pravděpodobně důsledkem oficiálních aktivit v dávných dobách. Vyřešení záhady, co se tam stalo, zaměstnávalo mysli egyptologů téměř století a ještě i dnes je téměř tolik řešení kolik je badatelů. Hrobka s oficiálním názvem ÚT - údolí králů 55 sestává ze schodiště, chodby a jediné komory. V hrobce bylo rozházených mnoho předmětů, nejvíce byla zničena svatyně, kterou původně dal postavit kolem sarkofágu královny Teje, manželky Amenophisa 3, její syn Achnaton. Achnaton je známý jako kacířský faraon, který zrušil tradiční egyptské náboženství ve prospěch uctívání jediného slunečního boha Atona.Kolem komory byly položeny čtyři ochranné amulety a na jednom z nich bylo Faraonovo jméno. Ve výklenku na severní stěně komory stáli čtyři kanopy, původně vyrobené na vnitřnosti mladší Achnatonově manželky Kije, ale nápisy na nich byly seškrábala. Na otisky hliněné pečetě, které se našly na podlaze hrobky, bylo jméno Achnatonově následníka Tutanchamona

Záhada mumie

Pravda, klíčovým předmětem v hrobce byla rakev, učiněna také pro Kiju, ale později upravená pro krále. bohužel, totožnost krále zamlžily záměrným vymazáním jeho jména všude, kde se vyskytovalo, a odstraněním zlaté masky obličeje z rakve.Podobné poškození utrpěla i svatyně, kde byly zničeny všechny Achnatonově podoby a jména. V rakvi ležela mumie, velmi poškozena vlhkem. Prvního člověka, který ji zkoumal, oklamala přepadena pánev a prohlásil, že je to mrtvola ženy. Proto Davis pokřtil hrobku na Hrobku královny Teje, ale dokud vyšla jeho kniha s tímto názvem, důkladné vyšetření ukázalo, že jde o mužské tělo. Téměř všeobecně se uznávalo, že patřilo samému Achnatona. Jeho památku po jeho smrti zavrhli, což vysvětluje vymazány místa na rakvi a ve svatyní. Avšak jiný tvrdili, že tělo mohlo patřit Smenchkare, který, zdá se, vládl během několika posledních let jako Achnatonem spoluvládce a po smrti ho postihla stejná potupa jako kacířského faraona. O totožnosti tohoto člověka, jakož i o dalším člověku jménem Neferneferuaton, který se objevuje přibližně ve stejné době, se hodně diskutovalo. Možná šlo o jednu a tutéž osobu, která si během tří let spoluvládnutia změnila jméno. Další důležití dotaz přineslo objevení Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. Za prvé, Tutanchamonova mumie ukázala , Že on a člověk v ÚT 55 byly v úzkém príbuzemskom vsťahu - bud sourozenci, nebo rodič a dítě, po druhé, hrobka obsahovala množství předmětů vyrobených pro Smenchkare pohřeb, ale nikdy je nepoužili. Byly tam konkrétní čtyři miniaturní rakve na Smenchkare vnitřnosti i jedna z jeho rakví v plné velikosti. Na všech byly přepsány nápisy, aby je mohl použít Tutanchamon, ale nesli stopy po původním vlastníkovi, a to na místech s královskými jmény, jakož i tím, že tváře na rakvích očividně nepatřily Tutanchamona.To, že všechny tito předměty jsou stejné jako v UK, reprezentované materiálem, který kdysi patřil Kije, považovali výzkumníci za důležité a jako majitele hrobky upřednostňovaly Smenchkare. Jiný nadále tvrdili, že tělo patří Achnatona. Odhady věku smrti dané mumie pomohli málo: rozličný anatomové uváděli čísla asi od 20 po 30 až 40. Vzniklo mnoho scénářů, které měly vysvětlit historii hrobky a většinou se vzájemně vylučovaly. Jedinou obecně přijímanou společností hypotézou je to, že mumie, ať to byl kdokoli, byla původně pohřbena v Tell - el Amara novém hlavním městě, které vybudoval Achnaton asi 300km na sever od Théb, a po opuštění nového města ji přestěhovali do ÚT 55.

Dvě řešení

Amarna přestala být hlavním městem asi uprostřed Tutanchamonovy vlády a definitivně ji opustili po jeho smrti. UK 55 tedy vybudovali někdy mezi prostrietkom Tutanchamonovy vlády a jeho pohřbením, když se přestala používat jeho pečeť. Podle jednoho názoru Smenchkare nebo Achnatona spolu s Achnatonově matkou Teje, která s ním byla pohřbena v Amare, přivezli do ÚT 55, jakmile vláda opustila město.Vandalské poškození obsahu hrobky se připisuje bud 'násilnickým protiatonským králem ze začátku 19. dynastie, nebo úradíkom Ramesse 9. UK mohli znovu objevit snad během výstavby přilehlé hrobky tohoto faraona. Podle tohoto scénáře Tejino tělo odstranili a znovu pohřbili někde jinde, její svatyni ponechali a často z ní zatarasili jen částečně uvolněnou vstupní chodbu. Možná odstranili i jedno další tělo a zbývající tělo připravili o totožnost. Podoby Achnatona před zavřením hrobky zničili a posledního obyvatele, který v ní zůstal, ponechali věčné temnotě. Ale podle next section alternativy k přestěhování došlo po Tutanchamonovy smrti, avšak před jeho pohřbem.Jak se nyní ukazuje, ničení Achnatonově památníků se začalo už během Tutanchamova života. Přítomnost Achnatonově syna na trůně musela reakční síly působit jako jistá zábrana, ale po Tutanchamonovy smrti toto omezení zmizelo. Podle tohoto scénáře bylo tělo v ÚT 55 v nové hrobce od začátku umístěny samo a bez jména. Výsledný nepořádek způsobilo znovuobjevení hrobky během vlády Ramesse 9, který měl ekonomické problémy. úředníci dychtící po zlatě si toužili odvést pozlacený obsah, ale jejich odradila část svatyně, která jinak omezeny vstupní chodbu.

Řešení?

Oba uvedené scénáře by mohly být vhodné, kdyby mrtvola patřila Achnatonem nebo Smenchkare, ale zbývající dvě základní otázky: proč krále vložili do složité ženské rakve a co se stalo s jeho rakví? Úpravy nezasáhly čistě atonistické texty na rakvi, což svědčí o tom , že byla připravena k použití při původním pohřbeni faraona během Achnatonově vlády, protože po jeho smrti nastalo rychlé a dramatické odpadlictví od víry. Achnaton musel mít zhotovenou kompletní sérii rakví dlouho před svou smrtí, a ty téměř jistě použili na jeho pohřbení. No jak jsme již zmínili, přestože Smenchkare měl alespoň dodělané jednu rakev spolu s kanopa, nepohřbili ho s vlastní výbavou ale posloužily ní mladému krále Tutanchamona. Smenchkare určitě nebyl mimořádně oddaný atonistom přestože později přijal jméno Nefernefernaton. Měl zcela tradiční pohřební výbavu av jeho chrámu se uctívala hlava konvenčního panteonu Amon. . No zdá se, že zemřel ještě během života svého otce Achnatona, původce atonistickej revoluce. Vzhledem k Achnatonem naprostý nedostatek tolerance vůči všemu co se spojovalo s jinými božstvy než Aton - zjevné na obecném ohavení polyteistický památníků - je docela možné že Achnaton odmítl pohřbít Smenchkare s tradiční výbavou, kterou si pro sebe připravil. Pokud je to tak, byla nutná náhradní rakev pro mumii a nádoby na vnitřnosti. Proto pro mladého krále upravili vhodnou nábožensky správnou výbavu, která kdysi patřila Kiji, a použili ji při jeho pohřbu, téměř jistě v hrobce v Královském Wádí v Amare, kde mu poskytla útočiště svatyně královny Teje.Odtud nakonec přestěhovali tělo do údolí králů. V současnosti v Káhirském muzeu pouze víko rakve z UK 55, zdá se že zlato ze Zpráchnivělý ostatků koryta ukradli z muzea během první světové války a nedávno se objevilo v Německu. Nepotvrzené zprávy naznačují přítomnost jedné neporušené Smenchkare kartuše, potvrzující indikace z úlomku z rakve v Káhiře a výše uvedené řešení. Třeba doufat, že tato stránka problému nakonec vyřeší, když zrestaurované rakev vrátí její legitívnemu majiteli, káhirském muzeu.

Brian M. Fagan, Sedmdesát velkých záhad, vydavatelství Slovart, Praha, 2002, první slovenský vydání, str.. 219 - 222

Turínské plátno

Podle křesťanské tradice bylo do Turínského plátna krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie uchovávána od roku 1578. Pouhým okem jsou na ni viditelné obrysy muže vysokého asi 180 centimetrů. Dodnes nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem otisk vznikl. Skeptici dostali důvod k radosti v roce 1988, když expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a 1390. Nedávno se ovšem ukázalo, že testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi 1 tisíciletí př.n.l. a 7. století n.l. Autenticitu plátna potvrzuje celá řada verifikovatelných indicií. Mezi nejpádnější z nich patří způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 a přítomnost pylu endemických druhů rostlin.
Jak už bylo zmíněno, na Turínské plátno se dosud neobjasněným způsobem zepředu i zezadu otiskla postava dospělého muže vysokého zhruba 175 až 180 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje na 35 až 40 let. Vousy a vlasy mu sahaly až po ramena, svalstvo měl dobře vyvinuté, hmotnost nepřesahovala 81 kilogramů.
Obraz sépiového zabarvení je na látce nejlépe viditelný ze vzdálenosti kolem pěti metrů, při pohledu zblízka nejsou obrysy zřetelné. Naopak jasně ohraničené jsou rezavé skvrny zaschlé krve. Kromě toho se vedle postavy nacházejí dvě řady tmavých bodů a další poškozená místa, která pravděpodobně vznikla při požáru kaple v Chambéry na východě Francie v roce 1532.
Pozoruhodné je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o tlouštce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem. Připomíná spíše fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích).
Snahy o vysvětlení vzniku otisku oscilují od reakce nabalzámovaného těla s povrchem roucha, přes působení plynů, až po elektromagnetické nebo radioaktivní vlivy nebo zručnou malířskou práci bez viditelných stop štětce. Poslední uvedená možnost je však podle většiny odborníků prakticky vyloučena. 

zdroj

Je plátno podvrh?

Vědci v uplynulých dnech definitivně určili, že Turínské plátno, v němž měl být údajně zahalen Ježíš Kristus, je podvrh. Další z mýtů tak padl.

Poslední vědecká analýza se konala před jedenadvaceti lety v roce 1988. Tehdy vědci dospěli k závěru, že plátno pochází z dvanáctého až třináctého století a rozhodně tedy nemůže být skutečným artefaktem dokazujícícm Ježíšovu existenci.

Tato analýza byla zpochybněna tím, že prý vědci nezkoumali přímo plátno, ale záplatu, kterou ve středověku řádové sestry plátno téměř neznatelně vyspravily. Turínské plátno je přitom mnohými věřícími pokládano za důkaz Ježíšovy existence (viz zde).

Sama církev se k plátnu stavěla poněkud zdrženlivě. V roce 2002 kardinál Severino Poletti sdělil, že plátno nese skutečnou podobu Ježíše Krista. Proti tomuto tvrzení ale stojí několik argumentů. Jestliže církev o plátnu věděla tak dlouhou dobu, proč se o něm dlouhá staletí nezmiňovala? Otisk má zcela jistě podobu vousatého muže. Byl-li do plátna skutečně zabalen mrtvý muž, což dokazují i posmrtné tekutiny vycházející z těla, proč má otisk podobu fotografie?

Lidský obličej je trojrozměrný, a tak by otisk musel působit přeci jen trochu rozplácle (zkuste si navlhčit obličej a ten zabalit do papíru). Místo toho otisk vypadá jako obraz. První zmínka o plátně pochází až z roku 1360, kdy se objevilo ve Francii. Některé zdroje uvádějí jako datum první zmínky šesté století.

Vědci, kteří nyní prozkoumali Turínské plátno nejnovějšími metodami a nejpečlivější analýzou potvrdili již dlouhá léta známou skutečnost. Turínské plátno je lidským výrobkem, vzniklo ve třináctém až čtrnáctém století, a to poměrně nenáročnou technikou za použití laciných materiálů.

Tým vědců se pokusil vyrobit podobný otisk a povedlo se jim to. Nejprve bylo plátno nahřáto v peci a pak potíráno vodou. Tím se dosáhlo zdání stáří. jeden z dobrovolníků do plátna otiskl svou tvář a vědci tak vyrobili další Turínské plátno.

Další z křesťanských mýtů tak padl. Turínské plátno bylo jedinou relikvií dokazující existenci Ježíše Krista. Církev i nadále považuje Turínské plátno za důležitý předmět křesťanské víry. Plátno je uschováno ve Vatikánu jako velice vzácná relikvie, i když je nyní prokázáno, že jde o padělek.

Samozřejmě zcela určitě každého napadá otázka proč vlastně Turínské plátno vzniklo. Jednou z možností je takzvaná "zbožná lež", která měla podpořit víru a důležitost církve v době vzniku plátna. Tato možnost by měla zapůsobit na věřící s tím, že veškeré křesťanské učení je pravdivé a možná i nalákat další ovečky ke své víře.

Druhou možností je, že se autor plátna snažil církvi zalíbit a dokázat svou zbožnost. K tomu ho mohlo vést pochopitelně několik důvodů, přičemž každá možnost je zcela otevřená. Také mohlo jít tvůrci plátna o finanční zisk. I tenkrát by "objevení" artefaktu dokazujícího Ježíšovu existenci a jeho předání církvi mohlo být vyváženo zlatem (nebo také mečem).

Každopádně mýtus dokazující existenci Ježíše padl. S velkou pravděpodobností bude osud Turínského plátna následovat i údajný Ježíšův hrob, ve kterém měla být kromě Ježíše pohřbena i jeho žena Máří Magdaléna a jejich syn Juda.

Mimochodem, Římané si vedli docela přesnou evidenci všeho možného, známe roky nástupu k moci jednotlivých římských vládců i prefektů. Římané se sami zmiňují i o Spartakovi, který Římu způsobil dost velké potíže. Že by sami Římané nevzpomněli tak významnou osobu činící zázraky jako Ježíš?

Spíše vše nasvědčuje tomu, že Ježíš, pokud vůbec existoval, byl jen hlasatelem jiné víry a skončil jako mnoho dalších křesťanů na kříži. Vše ostatní jsou už jen báchorky, kdy si nově se tvořící církev potřebovala vytvořit obraz mučedníka a ikony. Vždyť kromě evangelií neexistuje žádný jiný důkaz Ježíšovy existence.

Má-li být důkazem údajné zmrtvýchvstání, není daleko pravděpodobnější, že by sami Římané jednoduše tělo tajně někam odvezli, aby se nestalo předmětem uctívání? Každopádně si budeme muset počkat, až se zase objeví nějaký "důkaz", že Ježíš vůbec kdy a nejen na papíře existoval.

zdroj

V turínské kapli Chrámu svatého Jana Křtitele je už po čtyři století pečlivě střežena neobyčejně stará posvátná relikvie. Lněné plátno v němž bylo zahaleno a po mučednické smrti uloženo tělo ukřižovaného muže. Je obraz na plátně důkazem vzkříšení Ježíše Nazaretského - Ježíše Krista? Je to fotografický záznam Ježíšova z mrtvých vstání?Zájem veřejnosti o plátno se zrodil 28. května 1898, když právník Secondo Pia lichoběžníkové plátno, (4,4 x 1,1) metrů velké, vůbec poprvé v historii vyfotografoval. Snímkem plátna byl naprosto ohromen. Na negativu fotografie v temné komoře se objevily nové podrobnosti obrazu. Negativ na filmu vypadal jako fotorealistický portrét těla, aniž by musel být vyvolán. Jako by turínské plátno bylo negativem obrazu člověka, který byl do něj zabalen. Nese turínské plátno otisk energie vzkříšení? Důkaz Božího zásahu?První zmínku o Ježíšově rubáši přináší Matoušova zvěst z 80. let 1. století našeho letopočtu. Matouš popsal jak bohatý Josef Arimatejský získal po trýznivém ukřižování Ježíšovo tělo, které "obvinul čistým plátnem a vložil do hrobu vytesaném do skály". Ježíšovo pozemské tělo se zázračným způsobem promítlo při vzkříšení na plátno v němž bylo zahaleno po ukřižování. Další zpráva o rubáši pochází z Janovy zvěsti z konce 1. století kde zmiňuje, jak učedníci nalezli Ježíšovo roucho v již prázdném hrobě.Skvrny v oblasti rukou jsou známkou po ukřižování. Rovněž oblast nohou vykazuje kruhovou ránu po hřebu, kterým byl Ježíš přitlučen ke kříži. Dále je vidět zranění od vojáka, který propíchl Ježíšovi bok kopím. Obraz jasně dále ukazuje malá zranění na čele po trnové koruně a podlouhlé rány na těle jako důsledek bičování. Hlava je stočena mírně doprava.Není snadné určit, jak byl obraz na plátně vytvořen. Plátno samo se ale údajně dokázalo kopírovat. Zprávy ze středověku hovoří o tom, že když bylo vedle svatého plátna položeno čisté, otiskl se na něj Ježíšův obraz. Dokonce i v Česku -- v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově -- najdeme kopii Turínského plátna. Replika uložená ve zdejším štukovém relikviáři pochází z roku 1651, jak dokládá listina, která byla k plátnu přiložena.Fyziognomie tváře, vlasy a vousy odpovídají Ježíšově vzhledu známému z gotické křesťanské ikonografie -- tak jak byl Ježíšův vzhled vymyšlen ve středověku. Až na jednu věc. Všechna středověká vyobrazení ukazují Ježíšovy ruce přibité v oblasti dlaní. Ale na plátně najdeme jasná zranění v oblasti zápěstí, nikoliv dlaní. Lidé již nejsou v naší době trestáni přibitím na kříž, ukřižování neprobíhala dokonce ani ze středověku odkud malby pochází. Ukřižování se používalo v letech (600 př. n. l. - 400 n.l).Ježíš je na plátně ukřižován přibitím zápěstí a nikoliv dlaní. Dlaně obsahují málo kostí a tkání, které by udržely člověka visícího na kříži. Středověká vyobrazení obsahují tuto chybu. Turínské plátno však nikoliv. Archeologické nálezy (např. v Giv'at ha-Mivtar u Jeruzaléma) hřebu procházejícím zápěstím rovněž potvrzují, že odsouzení byli přibiti zápěstími. Je možné, že by případný středověký podvodník obklopený malbami ukřižování Ježíše Krista s přibitými dlaněmi, znal tuto podrobnost popravy?První mikroskopický výzkum plátna provedla skupina STURP (Shroud of Turin Research Project) v říjnu roku 1978. Pokud pochází turínské plátno skutečně z prvního století našeho letopočtu a obsahuje otisk Ježíše Krista v okamžiku vzkříšení, mohlo dojít při odebírání vzorku k jeho znesvěcení.Lidé ze STURP získali k plátnu přístup přesně na pět dní. Během nich pořídili snímky ve viditelném, rentgenovém a ultrafialovém světle, a pomocí lepicích pásek přiložených k plátnu odebrali 32 vzorků. Svoji závěrečnou zprávu STURP vydal v roce 1981: plátno neobsahuje žádné stopy barev, nejedná se o malířský podvrh, je pravé.
Podle novější studie, kterou vytvořili dr. Alan Adler (Western Connecticut State University) a dr. John Heller (New England Institute), členové týmu STURP v roce 2003, mohou být navíc načervenalé skvrny zoxidovaným hemoglobinem z krve typu AB. Je to krev s DNA Ježíše Krista?Po mnoha letech vyjednávání mezi vědci a Vatikánem bylo plátno podrobeno další zkoušce. Podle protokolu domluveného mezi odborníky na určování stáří biologických materiálů fyzikálními metodami a věřícími byly provedeny testy ve třech laboratořích - turínský arcibiskup na základě instrukcí Vatikánu vybral laboratoře Oxford, Zurich a Tucson (Arizona). Určení stáří proběhlo pomocí "radiokarbonové metody" (karbon = uhlík). Vědci ze všech laboratoří došli ke shodnému výsledku, který publikovali v mezinárodně oponovaném časopise Nature. Plátno je středověké, bylo vyrobeno někdy mezi roky 1260 až 1390 a nemůže se tak jednat o rubáš, který halil Kristovo tělo.

Bylo provedeno mnoho zajímavých pokusů ve snaze zpochybnit tento výsledek. Tkanina může obsahovat mnoho uhlíkatých látek právě z období raného středověku, jako např. saze od svící, požáru, kterému bylo plátno bezpochyby několikrát vystaveno a podobně.
V roce 2005 dr. Raymond Rogers (STURP, Los Alamos National Scientific Laboratories) publikoval v časopise Thermochimica Acta chemickou analýzu, ve které přináší překvapivé údaje. Datace nebyla zpochybněna, ale chemické složení ukázalo, že vzorky analyzované v roce 1988 pocházely ze záplat, přidaných na turínské plátno až po jeho poškození při požáru v roce 1532. Záplaty byly velmi dokonale vyrobeny, měly stejný vzor jako původní plátno a byly obarveny, aby vypadaly naprosto shodně jako originální plátno.Problém pravosti turínského plátna spočívá v tom, že existence této relikvie s údajným obrazem Ježíše je poprvé zaznamenána ve Francii až v roce 1349. První důkaz existence plátna pochází z roku 1355, kdy se objevilo v kostele v Lirey, východní Francie. Plátno vlastnil Geoffroy de Charney (de Charny). Pokud by se mělo jednat o pravé plátno, chybí jakýkoliv záznam z předchozích třinácti set let. Nebo nechybí?Máme rukopis, který byl nezvratně vytvořen v letech 1192 až 1195, téměř o století dříve než je rozsah datace plátna pomocí radiokarbonové metody, a který vyobrazuje plátno s ukřižovaným mužem. Takové vyobrazení by nebylo neobvyklé, kdyby neneslo znaky charakteristické pro turínské plátno. Plátno má na jednom místě vypálené čtyři otvory, které připomínají písmeno L (nejedná se o poničení z roku 1532). Rukopis obsahuje naprosto identický vzor. Autor rukopisu tedy musel plátno vidět. Rukopis se dnes nachází Národní knihovně v Budapešti (Maďarsko). Jako první jej podrobně zkoumal jezuitský mnich György Pray (1723-1801), po němž je dokument označován jako Maďarský Prayův rukopis (Prayův kodex, Pray manuscript). Materiál, struktura a způsob zhotovení
Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií koupil pohřební rubáš Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová.

Ve prospěch pravosti drahocenné památky svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (tři k jedné, three-to-one), jenž je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Užíván byl pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na malbě z 12. století znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Fluryová-Lembergová se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní.
Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova. Skladování
Dr. Mechtilda Fluryová-Lembergová zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje i "způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech", které "jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře," a které "naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo."
Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. "Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně," poznamenala Fluryová-Lembergová.Pylová zrna
Švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna. V univerzitní laboratoři v Curychu pak vzorky v letech 1974 až 1975 pečlivě zkoumal a identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Nejhojněji byla zastoupena rostlina Gundelia tournefortii (45 zrníček, 27,3%). Frei rostliny rozdělil do čtyř skupin:

  1. Pouštní rostliny typu halofilů (dávají přednost místům s vysokým obsahem soli) - rostou v oblasti Palestiny, kolem Mrtvého moře a Negebu.
  2. Stepní rostliny - typické pro stepní oblasti turecké Anatolie - Bytlis, Diyarbakir, Mardin, Urfa (bývalá Edessa) a Malatya.
  3. Menší skupina rostlin, jejichž výskyt je vázán na okolí Istanbulu (dříve Konstantinopol).
  4. Rostliny rostoucí na jihozápadě Evropy.

Je známo, že pylová zrna mají schopnost zachovávat své vlastnosti po řadu staletí. Z přítomnosti pylu rostlin typických pro určitou geografickou oblast je možné usuzovat, že se v dané oblasti relikvie nacházela. A podle legendy bylo plátno skutečně brzy po Ježíšově smrti přepraveno z Jeruzaléma do Edessy a později do Konstantinopole. Ve středověku se dostalo do Francie a nakonec skončilo v Itálii.
Na výzkum Dr. Freie navázali další odborníci, mezi nimi i botanik Dr. Avinoam Danin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a palynolog Dr. Uri Baruch. Danin představil výsledky svého výzkumu v roce 1999 na XVI. Mezinárodním botanickém kongresu v americkém St. Luis. Na rubáši objevil kromě pylu rostlin také otisky rostlinných částí. Ve své studii zdůraznil, že kombinace dvou specifických druhů (Gundelia tournefortii a Zygophyllum dumosum) je jasným dokladem toho, že se plátno muselo nacházet v okolí Jeruzaléma a to v březnu nebo dubnu, protože tyto dvě rostliny se vedle sebe vyskytují pouze v uvedených měsících na malém území v okolí židovského hlavního města. Ve zvýšené míře (40%) byl detekován pyl Gundelia tournefortii. Rostlina se navíc otiskla poblíž ramen postavy. Danin s Baruchem věří, že právě z tohoto druhu byla spletena trnová koruna.
Dvě pylová zrna Gundelia tournefortii byla identifikována na roušce uložené od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle katolické tradice byla do plachetky zahalena Kristova hlava. Umístění potní roušky o rozměrech 83 x 53 centimetrů lze vystopovat zpětně až do 1. století.Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 zjistil, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem byla rozpoznána zahnutá hůl a písmena "U CAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBERIOU KAISAROS (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBERIOU CAISAROS, takže je reálné, že na zavřené oči zemřelého byly položeny peníze z této chybné ražby. Archeologové jsou této teorii příznivě nakloněni, protože Židé měli skutečně v 1. století ve zvyku klást zemřelým na oči mince.

Nápisy
Farmaceut Piero Ugolotti a páter Aldo Marastoni si v roce 1978 všimli, že na Turínském plátně lze rozeznat velmi špatně čitelné nápisy. Jednotlivá písmena se podařilo rozluštit až v roce 1995 francouzce Anne Laure-Courageové. Další výzkum realizovali v roce 1997 Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Pařížského ústavu pro optiku (Paris Institut d'Optique). Rozluštěno bylo několik slov psaných zvláštní směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Tento způsob vyjadřování byl před 5. stoletím v tomto regionu obvyklý. Vědci se přiklánějí k možnosti, že nápisy vytvořili úřednící, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob.
Nejčitelnější je nápis "INNECE", což je asi zkratka nebo část výrazu "IN NECEM IBIS" (trest smrti). Také další slova jsou pozoruhodná: "PEZU" (vykonán), "(I)HSOY" (Ježíš), "NAZARENUS" (Nazaretský), "(O)PSKIA" (stín obličeje) nebo TIBERIUS CĆSAR (císař Tiberius).

Stopy krve a další fyziologické poznatky
Na rubáši se nacházejí rezavé flíčky - stopy krve. Velká rána o šířce 4,5 a výšce 1,5 cm je umístěná mezi pátým a šestým žebrem otiské postavy a mohlo ji způsobit bodnutí kopím. Krev řinoucí se z rány na boku byla krví posmrtnou, protože plazma zůstala na okrajích a fibrin (bílkovinná látka vznikající při srážení krve) uprostřed. Na ostatních místech jde o krev předsmrtnou, neboť světlou plazmu obklopuje fibrin z vnější strany.
Krev prýštila také z ran v zápěstích, kam bývaly nešťastníkům odsouzeným k ukřižování vráženy hřeby. Dlaně by váhu těla nemohly unést. Při tomto způsobu přibíjení ke kříži docházelo k zasažení citlivého hybného nervu, v důsledku čehož se palec obrátil do dlaně směrem k malíčku. Proto jsou na plátně rozlišitelné jen čtyři prsty. "Otisk představuje muže ukřižovaného přesně tak, jak to popisují evangelia: přibitého na kříž za zápěstí a nikoliv za ruce, jak to ukazuje většina středověkých zobrazení jeho utrpení," konstatovala Dr. Fluryová-Lembergová. Nohy byly uprostřed nožní klenby proraženy dlouhým hřebem. Levá noha byla přeložena přes pravou.
Z analýz vyšlo na jevo, že muž měl krevní skupinu AB negativní. Pozoruhodné je, že stejná krevní skupina byla zjištěna také na plachetce z katedrály ve španělském Oviedu, o níž jsme se zmínili už v souvislosti pylem rostliny Gundelia tournefortii. Výzkum uskutečněný trojicí španělských vědců v roce 1998 dospěl k závěru, že plachetka i plátno pravděpodobně zakrývaly stejnou osobu. Krevní skupina AB je poměrně vzácná. Vyskytuje se pouze u 2 až 5 procent populace. Předpokládá se, že vznikla promísením Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B někdy po roce 1000 po Kristu, ale datování není vůbec jisté. Někteří experti stáří skupiny odhadují na 2500 let.

Odsouzenci byl na hlavu nasazen ostrý bodavý předmět, nešlo však o trnovou korunu ale spíše o jakousi přilbu s dlouhými a ostrými trny. Viditelné je krvácení zepředu (na rozhraní vlasové pokrývky hlavy a čela) i zezadu. Krůpěje krve stékaly až k obočí (zejména k levému). Další slepovaly vlasy nebo protékaly směrem ke spánkům.
Popravený člověk byl Židem s přiměřené dlouhými vlasy a vousy. V týlu hlavy mu dlouhý pramen vlasů sahal až k lopatkám. Právě takové copánky jsou charakteristické pro Židy žijící v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Rasově se postava shoduje s typem vyskytujícím se dodnes mezi sefardickými Židy nebo vznešenými Araby.
O utrpení muže zahaleného do látky vypovídá mimo jiné zduření pravé strany obličeje. Oteklá je zejména lícní kost a pravé horní líčko. Vyčnívají i očnicové oblouky. Zraněn byl rovněž dolní ret a levá část brady. Nos byl ve své horní třetině přeražen. Rány pokrývají celé tělo od hlavy až po dolní končetiny. Převládají rány o délce kolem 3 centimetrů, jejichž počet se odhaduje na 80 až 120. Přesný počet není podle některých badatelů možné určit. Jiní experti na základě novějších výzkumných metod tvrdí, že osoba dostala 121 ran důtkami ze dvou směrů. Vypadá to, že bičovaný se v inkriminovanou chvíli nacházel ve schoulené pozici připoutaný ke kůlu. Biřici zřejmě použili důtky Flagrum Romanum se dvěma páry kovových kuliček spojených tyčinkami.

Na textilii jsou viditelné i pohmožděniny, otlačeniny a rýhy. Ty jsou nejvýraznější na pravém rameni, což může být pozůstatek po nesení příčného trámu. Výmluvné jsou i odřeniny v místech levé lopatky a nad pravou lopatkou. Odhaduje se, že trám měl hmotnost asi 35 kilogramů. Odřenina na levém koleni je považována za indicii, že Ježíš byl pravák a pod tíhou trámu několikrát zakopl.
Lékaři konstatovali, že smrt musela nastat několik hodin před tím, než byl ukřižovaný zabalen do plátna. Tělo se nacházelo v napřímené poloze, bylo ztuhlé s hrudníkem vypnutým k nadýchnutí se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem. Drobné kapky posmrtného séra zachyceného na obou stranách postavy nenesou žádné známky rozkladu, takže kontakt s látkou nemohl trvat déle než několik dní.

  Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus mínus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek.

V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce 1988. "Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry," uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová ze Švýcarska.
"Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval," popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce 1988. Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit," řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo.

Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4.12.1532), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna.
"Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno," konstatoval Rogers.
Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství se určuje stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovala. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel.


zdroj Mohl znát malíř tu skutečnost, že křižovaného bylo nutno přibít přes zápěstí a nikoliv přes dlaně? Obsahuje plátno krev s DNA Ježíše Krista? Co vypovídá o turínském plátně skrytá trojrozměrná kvalita zakódovaná uvnitř plátna? Jak vznikl negativní obraz na plátně? Jedná se o energii vzkříšení?Opravdu nemohl středověký malíř vědět, že křižovaného bylo nutno přibít přes zápěstí a nikoliv přes dlaně? V době vrcholného středověku (počátek 12. století n. l. až počátek 15. století n. l.) byla ve skutečnosti tato znalost značně rozšířená, stejně jako ve Východořímské říši (Byzancii). Tradiční křesťanská ikonografie chtěla naznačit ukřižováním přes dlaně symbol výjimečnosti Ježíšova ukřižování. První vědecké zkoumání týmem STURP (Shroud of Turin Research Project) byl jen trik, jak podpořit pravost plátna v očích veřejnosti (STURP ukončil svůj výzkum závěrem, že na plátně nebylo nalezeno žádné barvivo). Výzkumný tým STURP tvořili desítky věřících vědců a jeden agnostik - vzhledem k tomu, že poměr věřících a nevěřících mezi vědci je přesně opačný, je zřejmé, že výběr badatelů nebyl náhodný. Skupiny STURP založil v roce 1976 dr. John P. Jackson. On a jeho nejbližší spolupracovník ve skupině STURP, dr. Eric J. Jumper, zároveň pracovali v době výzkumu plátna ve výkonné radě organizace Společenstva Svatého plátna (Executive Council for the Holy Shroud Guild), založené v USA katolickou církví v roce 1951. Dodnes vede dr. Jackson se svou ženou Centrum pro turínské plátno (Turin Shroud Centre of Colorado) a snaží se podporovat autenticitu plátna.Dokonce i jeden člen z týmu STURP nesouhlasil se závěry skupiny. Dr. Walter C. McCrone (1916-2002), expert na mikroskopii z Národních laboratoří Los Alamos, který mimojiné zkoumal vlasy známých lidí, jako Napoleona či Ludwiga van Beethovena. Je skutečností, že krev obsahuje oxidy železa. Krev ale neobsahuje sulfid rtuťnatý. Dr. McCrone v několika mezinárodně oponovaných článcích popsal, že tmavě načervenalé části obrazu představující krev jsou tvořeny částečkami oxidů železa (= Fe2O3 = rez = krevel = hematit = červený okr) a sulfidem rtuťnatým (= HgS = rumělka = vermilion = červená barva). Tyto barevné pigmenty, jsou nejčastěji používanými barvami umělců 14. století, a byly využity při vytvoření krvavých skvrn na plátně. Už červená barva znázorňující krvavé stopy nás může navést k závěru, že se nejedná o krev, která po zaschnutí získává tmavě hnědou až černou barvu. Krev navíc obsahuje sodík a draslík, které však na plátně nebyly nalezeny. Dr. McCrone opustil STURP v roce 1980.Tvrzení, že krvavé skvrny jsou typu AB "je nesmyslné" i podle dr. Raymonda Rogerese (STURP), věřícího podporovatele pravosti plátna. A i kdyby se na plátně nacházela krev, může být kohokoliv, kdo přišel během staletí s plátnem nebo vzorkem do styku. Každý kdo se kdy dotkl plátna nebo nad ním promluvil, mohl zanechat svoji DNA na plátně.

Mince na Ježíšově oku

Za použití přístroje VP-8 pro rozbor snímků popsali dr. Jackson a dr. Jumper (STURP) v roce 1976 vystouplé místo nad Ježíšovým okem. To by odpovídalo zvyku z římské doby, kdy se mince dávaly mrtvým na oči. Otisk však vidí pouze někteří lidé, je tak slabý až je neviditelný. Dokonce i autor Ian Wilson, podporovatel pravosti turínského plátna říká, že na plátně žádný otisk mince není.

Trojrozměrný obraz

Za podpory stejného přístroje VP-8 dr. Jackson (STURP) tvrdí, že (dvojrozměrný) obraz na plátně má skrytou trojrozměrnou kvalitu, což je podle něho nemožné, pokud by se jednalo o prostý umělecký obraz. Trojrozměrnou kvalitu obraz na turínském plátně skutečně má -- stejně ale jako každý libovolný jiný dvourozměrný obraz. Třetí rozměr snímků může být získán z množství pigmentu (intenzity) dané barvy. Jedná se o techniku zvanou výškové mapování, která se používá např. i v 3D hrách pro modelování povrchů. Intenzita barvy v daném místě 2D obrazu (pixelu) udává výšku (třetí rozměr) nad tímto 2D obrazem. 3D informaci můžeme tímto způsobem získat z kteréhokoliv 2D obrazu, není charakteristická pro turínské plátno. Údajná chemická analýza, kterou měl provést dr. Raymond Rogers (STURP) v roce 2005 nebyla provedena podle odborných norem (Rogers posouvá dataci plátna na léta 1000 př. n. l. až 700 n. l.). Zkoumány měly být vzorky z roku 1978 a 1988. Dr. Rogers provedl test pouze ve své domácí laboratoři, nepoužil nejlepší dostupnou metodu pro určování stáří, použil neprověřenou a nekalibrovanou metodu bez použití vzorků, jejichž stáří je známo z jiných zdrojů (kontrolní vzorky), sběr vzorků, které použil, není zdokumentovaný, neměl souhlas Vatikánu k provedení rozboru. Toto vše přitom bylo splněno u studie, která byla provedena v roce 1988, jenž určila stáří plátna na léta 1260 až 1390.Švýcarský detektiv dr. Max Frei-Sulzer nalezl (1973) mezi vzorky plátna pylová zrna rostliny, která je rozšířena pouze v Palestině. Později dr. Max Frei-Sulzer tvrdil, že falešné "Hitlerovy deníky" jsou pravé. I kdyby se našla palestinská semena na plátně, je možné, že se tam dostala při častých převozech plátna nebo je mohli do Evropy zanést z Palestiny ptáci. Obsahuje Prayův rukopis vzor do písmene L? Ano, ale nikoliv na vyobrazeném plátně, nýbrž na dlažbě mimo plátno. Plátno znázorněné v Prayově rukopisu neobsahuje žádný L-tvar a není jej tedy možné ztotožnit s turínským plátnem. Ian Wilson zvýraznil (dokreslil) nesouvisející tečky na plátno znázorněné v Prayově rukopisu pro svoji knihu, aby dokázal souvislost mezi rukopisem a turínským plátnem. L-vzory nacházející se na dlažbě jsou typické pro ilustraci mramoru v podobných rukopisech. Prayův rukopis tedy vůbec nesouvisí s turínským plátnem. A nebyla by to pravá záhada, kdyby lidé nenašli na stařičkém plátně další tvář. Vytvořenou podobnou iluzí, jako tvář na Marsu, Měsíci či v prachu bortícího se Světového obchodního střediska v New Yorku, kdy se mozek snaží pro naší lepsi orientaci ve světě spojovat vzory do tvarů.

Mohl někdo vytvořit na plátně negativní obraz, který mohl vzniknout jen díky energii během vzkříšení?

Obraz na plátně není pravým negativem, ale pouze zdánlivým negativem. Na skutečném negativu jsou všechny barvy invertované, tmavé jsou světlé, světlé jsou tmavé. Na falešném (faux) negativu, kterým je i turínské plátno, jsou ale tmavé oblasti jako knír, vousy, vlasy a krev stále tmavé. Na skutečném negativu by byly tyto znaky světlé. Tedy pokud Ježíš nebyl blonďák či bělovlasý stařec a neměl bílou krev. Dr. Joe Nickell a dr. Jacques di Costanzo nezávisle na sobě dokázali znovuvytvořit plátno prostředky dostupnými ve 14. století bez použití štětce. Základem byl basreliéf potřený barvou, na který se plátno položilo.Obraz na turínském plátně je možné snadno vytvořit s pomocí levných materiálů a jednoduchého postupu.

Radiouhlíková metoda (= radiokarbonová metoda) určování stáří

K Zemi přilétávají z vesmíru neutrony, jakožto součást kosmického záření. Atmosféra Země obsahuje dusík (N), do něhož neutrony naráží. Reakcí 14N + n --> 14C + p (kde n je příchozí neutron a p je výstupní proton) tak vzniká z dusíku ve stratosféře izotop uhlíku 14C -- je to podobná přeměna mezi prvky, o níž snili alchymisté. Atomy uhlíku izotopu 14C pak vytvářejí spolu s kyslíkem molekuly oxidu ohličitého CO2 v atmosféře Země. Oxid uhličitý všechny organismy přijímají a ukládají do svých tkání při jejich růstu. Uhlík 14C se dostává do rostlin prostřednictvým fotosyntézy, do živočichů pak prostřednictvým konzumace rostlin a dýcháním (výjimku tvoří některé extremofilní organismy). Po skončení života se již do struktury organismu uhlík 14C dále nedoplňuje.Uhlík 14C se stejně jako ostatní atomy rozpadá (je radioaktivní). Další uhlík 14C se již do organismu nedostává a proto se již jen rozpadá s určitou známou rychlostí (poločas rozpadu 5730 roků). Změřením aktivity izotopu uhlíku 14C pak určíme dobu ukončení života organismu.

Nevýhodou čisté radiouhlíkové metody je úplné zničení zkoumaného vzorku. Vzorek je zahřát na vysokou teplotu (spálen) tak, aby došlo k odpaření uhlíku. 14C je slabý zářič beta s nízkou energií vyzařovaných (emitovaných) elektronů a je navíc ve zkoumaných vzorcích přítomen ve velmi malém množství. Radiouhlíková metoda se proto používá spolu s hmotnostní spektrometrií (Accelerator Mass Spectrometry, AMS). V porovnání s ostaními izotopy uhlíku (12C a 13C) se uhlík 14C rozpadá mnohem rychleji. Izotopy uhlíků jsou při AMS urychleny v magnetickém poli. Jelikož mají různé izotopy různou hmotnost (mají různý počet protonů), odchylují se každý v magnetickém poli jinak, tedy oddělí se od sebe, a může být izolovaně spočítáno zastoupení každého izotopu uhlíku. Poměr množství jednotlivých izotopů uhlíku nám pak udá stáří zkoumané látky. zdroj Podobný spor jako u turínského plátna byl veden o železnou korunu Karla Velikého (Charlemagne), krále franckého a lombardského. Výzkumníci koruny si všimli, že drahokamy jsou do koruny zasazeny ve včelím vosku, tedy organickém materiálu, který může být datován. Fyzikální metodou se tak dospělo k závěru, že vosk pochází z let 700-780 n. l. Tento časový rozptyl velmi přesně odpovídá historicky doložené korunovaci Karla Velikého 25. prosince 800 n. l. Metody založené na množství uhlíku 14C je možné spolehlivě použít na vzorky staré až 50000 let, optimální výsledky, zatížené chybou mezi jedním až dvěma procenty, můžeme získat u objektů starých do pěti tisíc let. Plátno se objevilo ve Francii v roce 1355, v době vrcholu tvorby svatých relikvií, z nichž ani jedna se neukázala být autentickou. Mnozí z poutníků za prohlídku plátna platili. Biskup Henri de Poitiers proto v roce 1357 spustil vyšetřování pravosti plátna a nařidil jej přestat vystavovat, když zjistil, že není autentické. V roce 1390 papež Klement VII. rovněž prohlásil, že plátno není pravé, ale že může zastupovat Ježíšův rubáš, s tím, že se věřící dozví, že se jedná pouze o reprodukci.Po provedení radiouhlíkových testů v roce 1988 Vatikán prohlásil, že plátno není pravé. Přesto dále říká, že je hodné náboženského uctívání. K vědeckému zkoumání plátna papež Jan Pavel II v roce 1998 prohlásil: "Protože se zde nejedná o záležitost víry, nemůže sama církev zodpovědět tuto otázku. Svěřuji tuto úlohu vědcům, aby pokračovali ve výzkumu, aby našli správné odpovědi na otázky spojené s tímto plátnem." Plátno je bezpochyby velmi staré. Je to krásné dílo vytvořené mezi roky 1290 - 1360 patrně pro nový kostel ve snaze přitáhnout poutníky. Radiokarbonové testy stáří tkaniny, dobové dokumenty a možnost reprodukce díla prostředky dostupnými ve středověku -- tři na sobě nezávislé údaje -- ukončily možnost, že plátno mohlo kdysi halit a dnes dokázat faktickou existenci Ježíše Krista. Neexistuje žádný důkaz, vůbec žádný, že plátno je pravé. Ať je ale stáří turínského plátna jakékoliv, i kdyby pocházelo z prvního století našeho letopočtu, nemohli bychom si být jisti, že tkanina skrývala něčí tělo. A i pokud by se jednalo o skutečný otisk těla, nemohli bychom vědět, že se jedná o tělo Ježíše Krista. 

zdroj

Velikonoční ostrovy

Ahu a sochy moai

Díky sochám moai je ostrov světoznámý. Víme, kde sochy vznikly. V lomu na úpatí kráteru Rano Raraku dokonce ještě jedna nedokončená a od skály ne zcela odtesaná moai leží. Celkem jich Rapanujci vztyčili asi 300. Daleko víc jich zůstalo v lomu nebo na cestě na své kamenné plošiny ahu, z nichž měly shlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století. Většina moai je asi 3,5 m vysoká, najdou se však i takové, co měří až 12 m a váží až 90 tun.

Kromě neobvyklého tvaru - nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava - na některých moai zaujme klobouk pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na Rapa Nui nosil v dobách vzniku posledních soch.

Moai, obří kamenné sochy Velikonočního ostrova, patřily kdysi mezi světové záhady. Dnes je ale jasné, že jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Americký archeolog Kirch píše: "Ideologie je daleko vlivnější, když je možno ji konkrétně projevit prostřednictvím symbolicky nabité architektury a objektů. Velká většina monumentální architektury společností Oceánie byla vystavěna přesně pro tento účel. Tonžské hrobky langi, sochové chrámy Velikonočního ostrova, havajské svatyně heiau a pohřební ostrůvky Nan Madol - všechny připomínají mocnou roli ideologie v legitimizaci sociopolitické struktury."

Problematikou historie Velikonočního ostrova a sochami Maoi se velice úspěšně zabýval český vědec Pavel Pavel, který objasnil záhadu jak mohli obyvatelé ostrova tak těžké sochy zvednout a do dneška je za to světově velice uznáván.

AHU

Ahu Ko Te Riku

Ahu jsou kamenné plošiny na Velikonočním ostrově, zbudované původním polynéským obyvatelstvem ostrova k ceremoniálním a společenským účelům.

Plošiny ahu patří vedle monumentálních soch moai k nejvýznamnějším kamenným památkám na Velikonočním ostrově. Nacházejí se podél celého pobřeží ostrova a výjimečně též ve vnitrozemí ostrova. Každá z kamenných plošin ahu sloužila jedné vesnici jako společenské, náboženské a pohřební centrum. Při obřadech u plošin ahuostrované používali a manipulovali s velkými dřevěnými postavami, pokrytými látkami tapa. Tyto obřady popsali La Pérouse i Eugène Eyraud.

Seznam nejvýznamnějších ahu

  • Hanga Ho'onu
  • Ahu Ko Te Riku
  • Ahu Nau Nau
  • Opulu
  • Ahu Tongariki
  • Ahu Tahai
  • Ahu Tepeu
  • Ahu Te Pito Kura
  • Ahu Vai Uri
  • Akahanga
  • Anakoirororoa
  • Vaimata
  • Vinapu

MOAI

Moai jsou monolitické kamenné sochy, roztroušené na Velikonočním ostrově. Vypadají jako vysoké placaté obličeje. Přestože jsou známé jako "hlavy", často mají i krk, ramena, ruce a tělo, ale ty jsou dnes zasypané v zemi.

Co to slovo skutečně znamená, zatím není jisté. Vznik a účel soch obklopuje mnoho teorií. Jisté je, že sochy bylo velmi obtížné a nákladné vyrobit a že byly dopravovány do poloh vzdálených od místa, kde se získával materiál na jejich výrobu.

Sochy byly přepravovány na vzdálenost až 16 km a byly umísťovány na speciálně připravené kamenné plošiny, kterým se říká ahu. Nejznámější ahu se nachází na svahu sopky Maunga Terevaka, nazývá se Ahu-Akivi a je to jediné ahu, odkud se sochy dívají směrem k moři. Všude jinde jsou sochy obrýceny obličeji do vnitrozemí. Největší ahu se nazývá Ahu-Tongariki ve východní části ostrova, je asi 2 metry vysoká a je na ní umístěno 15 soch. Největší kdysi vztyčená moai se dá nalézt u Ahu-Te Pito Te Kura, která se nachází na severním pobřeží ostrova. Nyní však tato 10 metrová socha leží po pádu rozpůlená na dva kusy. I další významné ahu se nachází u severního pobřeží a nazývá se Ahu-Ature Huki. Přestože na ní stojí pouze jedna socha, je památné tím, že tuto sochu za pomoci ostrovanů vztyčil Nor Thor Heyerdahl. Její vztyčení trvalo 18 dní a podílelo se na něm 12 lidí. Další ahu, Ahu-Nau Nau, je zvláštní nejen tím, že čtyři ze sedmi soch mají nasazeny pukao, ale i tím, že u nich byly objeveny úlomky korálů a skal, které archeologové označili za oči moai. Tyto úlomky se dnes nacházejí v místním muzeu. Podle posledních informacích je na ostrově zdokumentováno 887 soch moai.

Sochy byly popularizovány především knihami Thora Heyerdahla.

Kde je Ježíš?

Otázka: Je vzkříšení Ježíše Krista skutečné?
Odpověď:
Písmo nám dává přesvědčivý důkaz o tom, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých. Kristovo vzkříšení je zaznamenáno v Matouši 28:1-20, Markovi 16:1-20; Lukáši 24:1-53 a Janovi 20:1 - 21:25. Vzkříšený Kristus se také ukázal v knize Skutků (Skutky 1:1-11). Z těchto pasáží se dá získat hned několik "důkazů" Ježíšova vzkříšení. Za prvé, podívejme se na tu dramatickou proměnu jeho učedníků. Z vyděšených mužů, schovávajících se v jedné místnosti, se stali odvážní lidé, zvěstující evangelium po celém světě. Co jiného než spatření vzkříšeného Krista by mohlo vysvětlit tak dramatickou změnu?
Za druhé, uvažme život apoštola Pavla. Co udělalo z pronásledovatele církve jednoho z největších církevních apoštolů? Bylo to jeho setkání se vzkříšeným Kristem po cestě do Damašku (Skutky 9:1-6). Za třetí, dalším přesvědčivým "důkazem" je prázdný hrob. Pokud nebyl Kristus vzkříšen, kde je jeho tělo? Učedníci i další lidé viděli hrob, ve kterém byl pochován. Když se vrátili, jeho tělo už tam ale nebylo. Andělé ohlásili, že vstal z mrtvých, jak slíbil (Matouš 28:5-7). Za čtvrté, dodatečným důkazem jeho vzkříšení je svědectví mnoha dalších lidí, kterým se Ježíš ukázal (Matouš 28:5,9,16-17; Marek 16:9; Lukáš 24:13-35; Jan 20:19,24,26-29; 21:1-14; Skutky 1:6-8; 1. Korintským 15:5-7).
Další klíčovou pravdou, potvrzující Ježíšovo vzkříšení jako skutečné, je obrovská důležitost a váha, kterou apoštolové vzkříšení přisuzovali. Jedna z klíčových pasáží, mluvících o vzkříšení, je 1. Korintským 15. Apoštol Pavel v této kapitole vysvětluje, proč je tak nesmírně důležité, abychom chápali a věřili v Kristovo vzkříšení. Vzkříšení je důležité z následujících důvodů:
(1) Pokud nevstal Kristus z mrtvých, nebudou z mrtvých vzkříšeni ani věřící (1. Korintským 15:12-15).


(2) Pokud Kristus nevstal z mrtvých, jeho oběť za hřích nebyla dostatečná (1. Korintským 15:16-19). Ježíšovo vzkříšení je důkazem toho, že Bůh jeho smrt přijal jako oběť smíření za naše hříchy. Kdyby Ježíš zemřel a zůstal mrtvý, bylo by to důkazem nedostatečnosti jeho oběti. Výsledkem by pak bylo to, že ani věřícím by nemohly být odpuštěny hříchy a poté, co by zemřeli, by prostě byli mrtví (1. Korintským 15:16-19) - žádný věčný život by nebyl (Jan 3:16). "Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých" (1. Korintským 15:20). Kristus byl vzkříšen z mrtvých - a je prvním ovocem našeho vzkříšení.
(3) Všichni ti, kteří v něj věří, budou vzkříšeni k věčnému životu stejně tak, jako on (1. Korintským 15:20-23). 1. Korintským 15 dále popisuje, jak Kristovo vzkříšení dokazuje vítězství nad hříchem, a dává i nám moc ve svých životech nad hříchem vítězit (1. Korintským 15:24-34).
(4) Popisuje slavnou podstatu vzkříšeného těla, které dostaneme (1. Korintským 15:35-49).
(5) Prohlašuje, že v důsledku Kristova vzkříšení dosáhnou všichni ti, kdo v něj věří, konečného vítězství nad smrtí (1. Korintským 15:50-58). Jak slavná je pravda o Kristově vzkříšení! "Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná" (1. Korintským 15:58). Podle Bible je vzkříšení Ježíše Krista zcela určitě skutečné. Bible zaznamenává Kristovo vzkříšení, zaznamenává to, že bylo na vlastní oči dosvědčeno více než 400 lidmi, a na základě historicky doložitelné skutečnosti Kristova vzkříšení staví jednu ze základních křesťanských nauk.

zdroj

Kam se poděla Archa úmluvy?

Archa úmluvy (také Schrána smlouvy či Schrána svědectví) byla truhla obsahující nejcennější židovské náboženské předměty: Desky zákona obsahující desatero, Áronovu hůl a manu. Její popis je součástí 25. kapitoly biblické knihy Exodus. Schrána úmluvy byla Izraelci brána do bitev v průběhu dobývání Izraele, například při obléhání Jericha, i později, při hájení Izraele před nepřáteli. Byla uchovávána v Jeruzalémském chrámě a ztratila se po zničení chrámu v roce 587 př. n. l.

Etiopské legendy vypráví o jejím přenesení Menelikem do Aksumu, hlavního města Etiopie. Menelik byl jako následník trůnu v Jeruzalémě po Šalamounovi před archou úmluvy korunován za krále Simenu a Sáby. Nejdříve byla archa uložena v Aksumu a poté byla údajně více než 800 let uchovávána na ostrově Tana Kerkos na jezeře Tana, kde se ještě dnes nacházejí prastaré židovské obětní kameny. Když Etiopie ve 4. století za krále Ezana přijala křesťanství, byla archa úmluvy přenesena zpět do Aksumu, kde pro ni byl postaven chrám "Marie ze Sionu". Archa úmluvy se stala jedním ze základních pilířů etiopské křesťanské církve.

Před zničením chrámu v 16. století fanatickými muslimy byla archa úmluvy údajně přenesena do bezpečí na jeden z ostrovů na jezeře Tana. V 17. století byl za císaře Falidase postaven v Aksumu pro archu nový chrám. V roce 1965 nechal císař Hailé Selasié vybudovat pro archu úmluvy vedle obnoveného kostela "Marie ze Sionu" zvláštní kapli, která jí skýtá větší bezpečí. Když však dnes obyvatelé Etiopie mluví o arše úmluvy, míní tím jedinou kamennou desku Zákona s pěti přikázáními na každé straně, umístěnou ve schránce, zhotovené později; původní pozlacená schránka již zřejmě neexistuje. Aby nedošlo k nedorozumění, nehovoří se dnes v Etiopii o arše úmluvy, ale o "Mojžíšově desce Zákona"

Tak kde je?

Axum je nejstarším městem v Etiopii. Kdysi se řadil na úroveň hlavních měst světových říší, jako byla Persie, Čína či Řím. Dnes připomíná jeho bývalou slávu jen pár velkých žulových obelisků. Město leží 600 kilometrů severně od Addis Abeby. Kaple, v níž je Archa úmluvy údajně uložena, je ošumělá a potřebuje opravit střechu. Turisté sem putují marně. Je jim dovolen jen pohled zvenku. Nikdo nesmí vstoupit dovnitř kromě strážce Archy. Kněze, který se celý život věnuje ochraňování jedné z nejcennějších starozákonních relikvií.


Kde je Pandořina skříňka?

Pandořina skříňka obsahovala leccos z toho, čeho se bohové, kteří jinak Pandoru štědře obdarovali, chtěli zbavit a ještě něco navíc. Zlý úmysl. Nic pěkného. V ČKA leží pohledávky. Není to nic jiného než velice nevyrovnané interpersonální vztahy z let minulých. Je lhostejno, zda jde o osoby právnické nebo prostě o lidi. Dá se bez nadsázky říci, že je to akumulace velice nešťastného a vysoce virulentního sociálního kapitálu. Ten kapitál však má i svou finanční cenu, má i mocenskou váhu. Všechny tyto jeho atributy měly být váženy při určování chování ČKA. Zdá se však, že tomu tak nebylo. V jednom případě sehrály klíčovou roli utržené peníze, jindy mocenský vliv na nějakého dlužníka, jindy vliv nějakého dlužníka, jindy širší vliv politický. Nesmíme zapomenout ani na všudypřítomný chaos, náhodu a štěstí. Nicméně, podle mého názoru, stát zapomněl na to základní. Na to, že takovou skříňku je lépe neotevírat.

Motiv Pandořiných skříněk, třináctých komnat či moderněji řečeno kostlivců ve skříni je jedním ze základních mytologických témat. Významnou roli hrají také strážci těchto skříní, skříněk a komnat. Na první pohled je patrné, že by to obyčejný smrtelník nezvládl, nemaje dostatek sil a umu. Často proto v roli strážců a osob odpovědných za tajemství potkáváme nadpřirozené bytosti duchy, démony, džiny, obry, ba i nižší božstvo se najde.

Podívejme se na to, jak vypadá ČKA, strážce třinácté komnaty naší polistopadové společnosti a jejího ekonomického vývoje. Pro jeho přiblížení použijeme "kostičkový model". ČKA opět není nic jiného než lidé a jejich vztahy. Nejde tedy o žádné nadpřirozené síly. Na rozdíl od těch vztahů, které mají hlídat a efektivně používat v zájmu státu a možná i nás všech, to jsou ale vztahy současné a především časově omezené, neboť ČKA už má na kahánku. Při pohledu do jakéhokoliv segmentu kostičky nevidíme vůbec nic radostného. Všude vládne nejen velká neujasněnost, kdo a kam, do jakého segmentu, vlastně patří, ale bohužel i tendence urvat ještě co se dá, ať se děje co se děje. Úředníci se proplétají a pletou s politiky. ČKA má příliš mnoho politických pánů a příliš bohatou strukturu. Příliš mnoho dcer a jiného příbuzenstva. Je velkým odkladištěm všeho možného. Sama neví co má vlastně v držení.

Při její segmentaci narazíme na takový zmatek, že nám to začne připomínat samotný obsah ČKA, tedy nepřehlednou sumu vzájemných finančních závazků a pohledávek. Stručně řečeno, i celá ČKA jako instituce je jedna velká hromada nevyřízených účtů. Bohužel spíše osobních a politických, nejen finančních. A jak již bylo řečeno, nejde o minulost, ale o žhavou současnost. A u mnohých i o budoucnost.

Je s podivem, že si stát neuvědomil, jakou obrovskou moc mu dávají ony pohledávky, a namísto toho, aby je využil ve svůj prospěch a posílení své pozice v zájmu občanů, tak se rozhodl po miliardových balících vypouštět tento vysoce nakažlivý materiál víceméně naslepo do společnosti, kde tito kostlivci vypadnuvší ze skříně páchají jednoznačně více škody než užitku. Je asi pochopitelné, že se stát snaží stržit co nejvíce proti prostředkům, které za nákup už vydal, ale měl by si uvědomit, že vůbec nejvíce získal tím, že za vysokou cenu dosáhl určité stabilizace. Je podle mne krátkozraké tyto pohledávky zase zpětně do ekonomiky za malý peníz vypouštět, protože tyto pohledávky začnou vytvářet v ekonomice nestabilitu podobnou té, kvůli které byly kdysi vykoupeny a převedeny na stát.

Ten špatný a virulentní sociální kapitál, vypouštěný za pakatel z ČKA má prostě tendenci znovu rozkládat ten zdravý kolem sebe. A to nemluvím o rychlých velkých ziscích jejich kupců a o často divokých rvačkách o to, kdo urve jaký kus. A už vůbec nemluvím o publicitě, která je tomu všemu dostává. To vše má na společnost devastující účinek.

Argumentace tím, že se dlužníci nesmí přestat bát a že stát na efektivní vymáhání nemá síly, je naprosto falešná. Stát se nepoučil ani z krachu Union Banky před pěti lety, která byla podobným odkladištěm špatných výsledků éry malých bank. Tenkrát jsem k tomu napsal poznámku s názvem "Už starý Stanislavskij", která vyšla před více než třemi lety v Konkursních novinách. Situace se opakuje v bleděmodrém. Stát rezignoval na řízení celého procesu a spokojil se s kriteriem, kdo dá víc, ať to stojí, co to stojí. Neštěstí bylo a je hotovo. A ještě bude.

Dá se očekávat, že i nyní dojde po organizačním nadšení a realizačním vystřízlivění na hledání viníků. Opět se bude prát kožich všem kolem, kdož se kolem pohledávek motají a bude se hledat ten největší lumpík. Nepochybně se objeví konspirační teorie a snůšky pavlačových a odposlechových drbů na úrovni Kubiceho zprávy.

Zřejmě dojde i k potrestání nevinných a nakonec i k vyznamenání nezúčastněných, tak, jak je u nás zvykem.

Nicméně se zdá, že problémy ČKA by se mohly velice hodit při sestavování nového povolebního mocenského týmu poté, co se ti dva velcí kluci konečně vezmou. Je totiž možné očekávat, že by se několik různě barevných autobusů povolaných, kteří se tlačí na mocenské posty, mohlo scvrknou na jeden až dva šedé mikrobusy, protože ostatní budou muset počkat, než se vyšetří to, či ono. A bude rázem jasno. Stejně tak by mohlo dojít k pokusu o "projasnění" podnikatelských kruhů. Zkrátka a dobře, je zase co na koho hodit a není toho málo.

Nezbývá, než se vrátit do řecké mytologie. Nepodléhejme iluzi, že neštěstí, které způsobila Pandořina skříňka lidstvu svým vypuštěným obsahem, byla dílem slepičího mozku nějaké ženy, jak se nám snaží namluvit misogyni všeho druhu. Je to hloupost a jedná se o nástroj ponižování žen nikoliv nepodobný dnes tolik populární Máří Magdaléně. Právě naopak. Celý projekt Pandora a především Pandora sama i s její krabičkou byly účelově vytvořeny k tomu, aby srazily lidstvu hřebínek a za vším stál sám Zeus Hromovládný a spol. Jeho bráška Hefaistos, ač kovář, ji uplácal z hlíny a vytvořil tak antický předobraz pramáti Evy a ostatní bohové ji obdarovali tak, že připomínala antického Jamese Bonda. Její úkol byl jasný. Pokořit lidstvo a ukončit jeho Zlatý věk, protože už se ani bohů nebálo a díky darům Prométheovým se bez nich klidně obešlo a dokonce jim přestalo obětovat. Titán Prométheus za to platil pravidelnými dodávkami vnitřností pro olympskou orlí letku a jeho bratr Epimétheus dostal od boha Herma darem za ženu Pandoru. Spíše by se dalo říci, že kam čert (nebo snad i bůh?!?) nemůže...

A tak zůstávají otázky. Je ČKA Pandořinou skříňkou nebo samotnou Pandorou?! A kdo je Zeus?! Na druhé straně ale některé otázky odpadají. Například ta, jestli jde o selhání jednotlivce nebo systému ČKA. Odpověď zní, že ČKA ve své stávající podobě neměla nikdy existovat. A když už, tak se neměla nikdy otevírat, spravovat ji měli úředníci s definitivou a přesně daným mandátem a pohledávky měly být převedeny do zvláštního režimu. Řečeno obrazně, jazykem řecké mytologie, ČKA měla být v rukách tří Moir, bohyní osudu, na které neměl čáku ani Zeus. ČKA se otevírala příliš často na to, aby v ní zůstala alespoň ta naděje, která prý údajně zůstala skrčena na dně Pandořiny skříňky, když ji po prvním údajném leknutí Pandora zase přibouchla. Ale možná není o co stát.

Některé antické prameny totiž hovoří o tom, že i ta naděje byla prázdná a falešná.

zdroj

Prokleté zlato Inků

V Nejvyšším purkrabství Pražského hradu se 1. listopadu 2008 odhalí pověstmi opředený zlatý poklad Inků. Na dosah ruky tak bude 90 originálních zlatých předmětů z Muzea zlata (Museo del Oro) v peruánské Limě, považovaných za součást světového kulturního dědictví.

Exponáty návštěvníkům přiblíží tradice a obřady andských kultur před dobytím Evropany. Zároveň jsou působivým důkazem zlatnického umění v období od roku 400 př.n.l. do 1500 n.l. Výstava se stala návštěvnickým hitem v Německu, kde si ji prohlédlo přes 160 000 lidí. V České republice se představí poprvé, v Nejvyšším purkrabství je plánována do 31. května 2009.
"Výstava ale není zajímavá jen kvůli zlatu, jakkoli jde o materiál nesmírně působivý," vysvětlila kurátorka výstavy doc. Markéta Křížová. "Na jednotlivých exponátech lze obdivovat vytříbené estetické cítění, hlubokou znalost přírody i neuvěřitelnou technologickou vyspělost dávno mrtvých tvůrců. Máme možnost nahlédnout do světa, který je nám v čase i prostoru velmi vzdálený, ale zároveň - svým neúnavným hledáním krásy - nečekaně blízký."
Vystavené předměty jsou velice rozmanité: zlaté poháry, masky, kouzelné šperky z minulých staletí, kultovní předměty a ozdoby s mytologickými výjevy doplňují předměty denní potřeby a hudební nástroje, které patří ke kulturnímu dědictví Peru. Jedinečné exponáty - unikáty vysoké historické hodnoty - přesto tvoří pouze zlomek původního nesmírného zlatého pokladu Inků. Největší část pokladu španělští dobyvatelé v 16. století roztavili a odvezli do Evropy, zbytek původní obyvatelé před bělochy schovali.
V temných prostorách výstavní síně budou za doprovodu peruánské hudby k vidění například poháry z masivního zlata, ďábelsky se šklebící masky, náušnice, ozdoby nosu a posmrtné dary, které návštěvníky zavedou daleko do minulosti. Velmi působivá je také replika legendárního čtyřmetrového obelisku El Lanzón. Doprovodné informační tabule objasňují základní etapy kulturního vývoje v Andách i události, které vyvrcholily zničením Incké říše. Výstava tak podává celkový obraz o myšlení a tradicích Inků a dalších andských kultur.
S rozsáhlým územím, které Inkové ovládali, se pojilo i vlastnictví nesmírného množství zlata. A právě zlato se Inkům stalo osudným. Pro Inky bylo zlato symbolem slunce, krásy a darem bohů bez jakékoli materiální hodnoty. Zato pro španělské dobyvatele znamenalo zlato jen bohatství. Ve jménu zlata byla zničena mocná Incká říše, ve jménu zlata byla prolévána krev Evropanů i Indiánů, ve jménu zlata dobyvatelé zrazovali a ničili. Ve jménu zlata dodnes vylupovači hrobů drancují unikátní pozůstatky andské historie.
Výstava inckého zlata vypráví napínavý příběh o střetu kultur
Samozvaní vládci světa
Jen málokdo dnes ví, že Incký stát se dočkal poměrně krátkého období rozkvětu, které trvalo pouhých několik desítek let na přelomu 15. a 16. století. V této době se jeho území rozkládalo podél And a pobřeží Tichého oceánu, od dnešního Ekvádoru až po Chile, v délce téměř 5 000 kilometrů. Vlastní incká kultura existovala necelých 90 let a byla výsledkem sjednocení mnoha dříve svébytných indiánských národů a kultur. Hlavní předností inckých vládců a klíčem k jejich úspěchu byla totiž jejich obdivuhodná státnická obratnost: podrobené národy dokázali pevně ovládnout a přijmout podstatné rysy z jejich kultury. Přitom jim však ponechali většinu původních tradic i samosprávy, a dokonce se postarali o jejich materiální zajištění. Výměnou za to jejich poddaní přijali incké náboženství - kult Slunce - a přiměli je používat i starodávný incký jazyk, kečujštinu (španělsky quechua).
Za svou obrovskou moc vděčili Inkové centralizovanému státnímu aparátu. Své území důsledně rozšiřovali válkami, ale i diplomacií. Nakonec Inkové ovládali největší část jižních And a rozšířili svou říši až k Bolívii a do severní části Ekvádoru.
Soumrak zlaté říše
Soumrak říše Inků nastal v první polovině 16. století. Nejprve na ně zaútočila dosud neznámá choroba - neštovice. Infekci černých neštovic zavlekli do Karibiku Španělé při svých dobyvatelských taženích a její rozšíření mělo fatální následky. Imunitní systém domorodců je totiž proti smrtelné nákaze nijak nechránil. Neštovicím padl za oběť i vládce - Inka Huayna Capac. Mezi jeho syny Huascarem a Atahualpou se pak rozhořel boj o následnictví.
U břehů epidemiemi vyčerpané a občanskou válkou zmítané země se v roce 1532 vylodila hrstka španělských dobrodruhů vedená Franciskem Pizarrem. S pouhými 160 muži pronikl do vnitrozemí a zrádným úskokem se zmocnil vládce Atahualpy, obklopeného padesátitisícovou armádou. Atahualpa se pokusil vyměnit svůj život za neslýchané výkupné - několik tun zlata a stříbra. Svůj slib splnil, Pizarro jej však poté přesto nechal popravit. Uloupeného bohatství si ale Pizzaro dlouho neužil - po několika letech byl zavražděn a stal se jednou z prvních obětí nekonečných rozmíšek dobyvatelů a jejich bojů o moc a slávu. Přesto se zvláštním způsobem zapsal do historie: Španělsko a ostatní evropské země zaplavilo ukořistěné incké zlato a kontinent se poprvé utkal s ničivou inflací.
Lákadlo dobrodruhů
Zlato, stříbro a platina je v Peru snadno k nalezení. Ještě dnes dobrodruzi a zlatokopové rýžují drahé kovy jako valouny a destičky z říčního písku, nebo je dolují z vrstev zeminy obsahujících rudu. Pro Inky byly zlato, stříbro a platina myticky spojeny s "Matkou zemí". Indiáni věřili, že se pravidelně obnovují díky životodárné síle slunce. Železo nebylo známé, ale Inkové měli už před příchodem Španělů vynikající znalosti ve zpracování drahých kovů. Uměli zlato odlévat, tepat, pájet a slévat a znali také bod tavení zlata. Výstava "Prokletí zlata - 1000 let zlata Inků" je tak přehlídkou velmi rozvinutého zlatnického umění.
Svaté zlato synů Slunce
Zlato bylo pro Inky svaté a určené výlučně pro šlechtu. Šlechta měla i jiné výsady - jen příbuzní panovníka - Syna Slunce - se například směli oblékat do šatů z jemné lamí vlny. Inkové si vážili zlata jako daru bohů a bylo pro ně věrným obrazem Slunce, ze kterého se zlato také zrodilo. Důležitý byl přitom lesk a dokonalost zpracování zlata, nikoli jeho množství. Tenoučké zlaté masky byly pokládány za stejně cenné jako masivní těžké poháry nebo koruny. Španělé často museli roztavit stovky šperků, aby mohli svému králi poslat jeden prut zlata. Také vystavené předměty ukazují vášeň Inků pro jemné a pečlivé zpracování zlata spíše než jejich snahu vlastnit co nejhonosnější a nejtěžší předmět.
Odznak moci i posel smrti
Zlato mělo svou funkci hlavně při náboženských obřadech. Obřadní nápoje pili kněží z těžkých zlatých pohárů. Zlaté obětní nože tumi zkrápěla krev obětovaných lam nebo válečných zajatců. Kromě náboženských obřadů se zlaté nástroje používaly například pro chirurgické zákroky, po smrti dostávali příslušníci elit do hrobu zlaté šperky. Zlato přinášelo inckým panovníkům coby synům Slunce úctu a moc, zlato ale zároveň zpečetilo osud jejich kultury. Dnes toho o životě Inků nevíme mnoho a z jejich pokladu také zbyl jen nepatrný zlomek. Vystavené předměty ale nasvědčují velké vznešenosti a vysoké kultuře inckých národů v Andách.
Prokletí zlata
Touha po zlatu hnala Španěly až k břehům Jižní Ameriky. Opouštěli své rodiny a podstupovali obrovské útrapy při dlouhých námořních plavbách, poutích skrze pralesy a ve vysokých horách. Zlato pro ně mělo hodnotu pouze materiální a zcela samozřejmě se pokládali za právoplatné vlastníky všech pokladů v nových koloniích Španělska. Ani jim ale uloupené zlato štěstí nepřineslo: umírali ve vzájemných sporech a bitkách a lodě směřující zpět do Španělska se stávaly terčem útoků pirátů. Zlato přivezené do Evropy pak na starém kontinentu způsobilo první velkou inflaci.

zdroj 

Světlo na konci tunelu

Někteří umírající, kteří se vrátili zpět do života, tvrdí, že se vznášeli nad svým vlastním tělem, jiní popisují, že kráčeli tunelem k zářícímu světlu, jiní byli prostoupeni pocitem neuvěřitelného klidu. Vědci stále hledají pro tyto zážitky racionální vysvětlení.

Podle nyní zveřejněné studie nejsou výše popsané zážitky umírajících nahlédnutím do posmrtného života, ale mohou být způsobeny jakousi elektrickou "bouří", k níž dochází v umírajícím mozku.
Studie, která se zabývala činností mozku kriticky nemocných mužů a žen, odhalila krátký záblesk elektrické aktivity, k němuž došlo několik okamžiků před smrtí.
Výzkumník Lakhmir Chawla, lékař z jednotky intenzivní péče, říká: 'Myslíme si, že zážitky blízké smrti by mohly být způsobeny nárůstem elektrické energie ve chvíli, kdy mozku dojde kyslík."
Jak se průtok krve těsně před smrtí zpomaluje a hladiny kyslíku klesají, mozkové buňky vyšlou poslední elektrický impuls. "Začíná v jedné části mozku a kaskádovitě se šíří. To může u lidí vyvolat pocity, které později, pokud přežijí, popisují," dodává Chawla.
Dr. Chawla sledoval mozkovou aktivitu sedmi nevyléčitelně nemocných pacientů. Postupné slábnoucí mozková aktivita byla před stavem klinické smrti přerušena krátkou akcí, trvající od 30 sekund do tří minut. Naměřená mozková aktivita byla podobná té, která je zaznamenávána u lidí, kteří jsou plně při vědomí, i když krevní tlak byl nízký, až nezjistitelný. Právě tehdy se mohly vytvářet živé obrazy a pocity, řekl výzkumník.
Ve věstníku paliativní medicíny napsal: 'Spekulujeme, že u těch pacientů, které jsme úspěšně vrátili do života, mohly být obrazy a vzpomínky vyvolány v důsledku oněch kaskádovitě se šířících elektrických vzruchů. Nabízíme to jako možné vysvětlení zážitků pacientů, kteří po návratu do života hovoří o zkušenostech, kdy se ocitli mimo tělo." 

Zážitky blízké smrti - od probleskujícího světla na konci tunelu, až po film zachycující nejdůležitější okamžiky života, který prý probíhá umírajícím před očima - mohou být podle nové studie u pacientů se zástavou srdce vyvolány přemírou oxidu uhličitého.

Vyšetřením 52 pacientů vědci zjistili, že u jedenácti z nich, kteří takové zážitky popsali, byla výrazně vyšší hladina oxidu uhličitého. Píše o tom odborný časopis Critical Care.

Slovinští výzkumníci, kteří výzkum uskutečnili, doufají, že díky němu posunou dál debatu o tom, proč tolik pacientů se srdeční zástavou udává podobné zkušenosti.
Důvody dříve uváděné pro vysvětlení tohoto jevu byly náboženské cítění a vliv léků.
Ti, kteří měli zážitky blízké smrti, hovoří o různých setkáních, někteří viděli tunel nebo jasné světlo na jeho konci, tajemnou bytost, nebo se dívali od stropu na to, jak dole lékaři zachraňují jejich tělo. Jiní popisují prostý, ale nepřekonatelný pocit klidu a míru.
Obvykle se tento stav objevuje u jednoho z deseti pacientů, v případě srdeční zástavy se však jeden ze zmiňovaných jevů vyskytuje téměř u čtvrtiny z nich.

Víra nehraje roli

Podle nejnovější studie, zveřejněné v odborném časopise Critical Care, sledoval vědecký tým 52 kardiaků. Jedenáct z nich hovořilo o zážitcích blízkých smrti.
Zdá se, že zážitek žádného z nich nezávisel na pohlaví, náboženském vyznání, strachu ze smrti, času k rekonvalescenci nebo lécích podávaných během resuscitace.
V současnosti jedna z hlavních teorií, která vysvětluje, proč se zážitky blízké smrti mohou u pacientů objevit, říká, že jsou způsobeny anoxií, tedy odumíráním mozkových buněk v důsledku nedostatku kyslíku.
Podobná situace u této malé skupiny pacientů prakticky nenastala. Místo toho výzkumníci z Mariborské univerzity zjistili u osob se zážitky blízkými smrti významně vyšší hladinu oxidu uhličitého oproti pacientům, u nichž se podobné zkušenosti neobjevily.
Předchozí výzkumy ukázaly, že vdechování oxidu uhličitého může vyvolat halucinace podobné pocitům, které se objevují u pacientů blízkých smrti. Zdali vyšší úroveň oxidu uhličitého u této skupiny pacientů byla vyvolána až srdeční zástavou nebo existovala už dříve, je zatím nejasné.
"Je to další kus skládanky, ale čeká nás ještě mnoho práce," uvedl autor zprávy Zalika Klemenc-Ketis. "Zkušenosti lidí blízkých smrti nám umožňují lépe pochopit lidské vědomí, takže čím více víme, tím lépe

Kam ukryli Templáři svůj poklad?

S poklady jsou vždy spojená tajemství, báje o jejich obsahu a umístění, stejně jako tajuplné historky lovců pokladů o jejich hledání. Jeden z nejzáhadnějších pokladů, kolem kterého se již po celá staletí traduje mnoho pověstí je poklad templářských rytířů - templářský poklad.

Samotný řád templářských rytířů je již celá staletí obklopen mýty a tajemstvím. Templáři patřili k nejmocnějším církevním řádům středověku. Byli nejenom bravurní válečníci, oddaní obránci křesťanství, ale vynikali také v bankovnictví, stavitelství a řemeslnictví. Dle pověsti je jim dokonce připisována role strážců největších tajemství naší civilizace - Svatého grálu a Archy úmluvy.

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu

Templářský řád, celým názvem "Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu" vznikl na základě úspěchu první křížové výpravy v letech 1118 - 1119 n.l., založilo ho devět francouzských rytířů. Jeho členové měli především povinnost zajistit bezpečnost poutníků cestujících do dobytého Jeruzaléma a účastnili se bojů proti nevěřícím. Panovník Jeruzaléma jim jako sídlo věnoval ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde stál kdysi Šalamounův chrám. Zde se měla dle legend nacházet i Archa úmluvy.

"Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriamu - "Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu" se stalo jejich heslem. Ve znaku měli dva rytíře sedící na koni symbolizující chudobu a službu.

Tradují se historky o tom, že byl rychlý vzestup působnosti a bohatství templářů spojen s nálezem kamene mudrců, díky kterému byli schopni přeměnit železo na zlato a který jim přinesl věčnou slávu a bohatství.

Historicky doložené jsou však finanční transakce templářů, kdy přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků, a z těchto obchodů pak rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Postupně se jejich působnost rozrostla po celé Evropě, a to nejenom ve vojenském, ale i duchovním, politickém a finančním duchu.

V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak Maršál a Velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, které s Rakouskem tvořily jednu provincii.

Nešťastný pátek třináctého

Templáři zaznamenali rychlý vzestup, neskutečnou moc a bohatství stejně jako náhlý pád. Moc a bohatství řádu samozřejmě mělo negativní ohlas u světských panovníků. Řád uzavřený před okolním světem obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých využil francouzský král Filip IV. Sličný k obviněním z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a ze sodomie.

Pod tíhou dluhů, které u templářů měl, i vidinou zisku jejich bohatství zainteresoval Filip IV. do boje vůči templářům papeže Klementa V , a tak bylo v pátek 13. října 1307 zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Bylo zatčeno asi 5 000 rytířů i s jejich velmistrem Jacquem de Molay. Od té doby je pátek třináctého považován za nešťastný.

Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně znamenalo rozsudek smrti. Po oficiálním zrušení řádu v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu. Velmistr a tři další představení řádu byli odsouzeni k doživotnímu vězení. Velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay však znovu popřeli svá obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz veřejně upáleni.

Templářští rytíři zřejmě věděli o plánovaném útoku na jejich řád, proto uschovali a odvezli mnoho svých cenností do bezpečí, dosud se dohaduje o tom, kam.

Zatýkání templářů proběhlo v širokém měřítku ve Francii, oproti tomu v dalších zemích, zejména ve Španělsku, Německu a Anglii nezaznamenalo velkou odezvu. Většina templářů tedy mohla přijít do jiných rytířských řádů. Předpokládá se, že dále působili na Pyrenejském poloostrově, dokonce se mohli následovníci templářů účastnit i objevení Ameriky. Dle některých teorií se templáři stali později i zakladateli dalšího tajného bratrstva - svobodných zednářů. zdroj

Bájný poklad řádu templářských rytířů dosud nikdo neobjevil. Americký badatel Steven Sora je přesvědčený, že pohádkové bohatství včetně nesmírně cenných relikvií skrývá Oak Island neboli Dubový ostrov u východního pobřeží Kanady. Zdejší tajemná šachta přezdívaná Zlatá past ale střeží své tajemství již více než dvě století a odolává i náporu moderní techniky.
V zálivu Mahone Bay v Novém Skotsku leží třiapadesát různých ostrovů. Jednomu z nich se říká Dubový a od ostatních by se na první pohled ničím nelišil. Nebýt však mladého dobrodruha Daniela McGinnise, který zde roku 1795 objevil zvláštní místo. Se svými kamarády zjistil, že jde o zasypanou šachtu, a pustili se do kopání. Odstartovali tak zlatou horečku přetrvávající až do dnešních dob, o níž Magazín 2000 záhad podrobně informoval již v předloňských číslech 23 a 24.
Nejnovější teorie
Během honby za domnělým pokladem přišlo o život několik lidí a řada investorů o značnou část svého majetku. Jde o zbytečné ztráty, jelikož se jim nepodařilo nic vypátrat. Na počátku 21. století je tak jistý pouze fakt, že na Dubovém ostrově někdo kdysi vyhloubil skrýš zřejmě pro něco velmi cenného. Jinak by si nedával práci s budováním důmyslného systému tunelů. Navíc se šachta vždy po dosažení určité hloubky zatopí vodou z oceánu. Kdo byl tak vynalézavý a ostražitý před vnějším světem?
Nejrozšířenější je přesvědčení, že úkryt zhotovili piráti. Ve prospěch této možnosti hovoří nejen historické skutečnosti, ale i nález smotků kokosových vláken, používaných především v karibské oblasti jako obal křehkých nákladů. Objevila se však i hypotéza, že jde o skrýš originálů Shakespearových děl. S jiným fascinujícím názorem pak nedávno přišel americký badatel a spisovatel Steven Sora. Domnívá se, že ostrov může být nedobytnou pokladnicí templářů.
Relikvie sekty katarů
Základem jeho teorie je předpoklad, že "pochodeň" řádu převzal po jeho rozpadu vlivný šlechtický rod Sinclairů ze Skotska. Ten byl kdysi pověřen patronátem svobodných zednářů. Právě v řadách této tajné společnosti prý našli útočiště zbylí rytíři. Zároveň se tak Sinclairové stali ochránci pohádkového bohatství templářů, ukrývaného v podzemí jejich skotského hradu Rosslyn.
Kromě zlatých či stříbrných mincí a šperků jej prý tvořily i některé korunovační klenoty. Součástí měly být podle pověsti také velmi vzácné relikvie kacířské sekty katarů včetně kalichu, z něhož pil při poslední večeři Kristus. A rovněž kořist Vizigótů, sestávající se z pokladů věštírny v Delfách a Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Nelze tudíž vyloučit, že se v kryptách Rosslynu nacházela i archa úmluvy a podle knihy Svatá krev, svatý grál též rodokmen Ježíše Krista, jenž dokazuje, že jeho rod pokračoval.


Pevnost Rosslyn se však během náboženských válek v polovině sedmnáctého století stala terčem útoků a byla pokořena. Majitelé se tvrze vzdali poté, co rod vymřel po meči, v současné době je opuštěný. Ruiny a poměrně dobře zachovalou kapli tak dnes prozkoumávají hledači pokladů, avšak marně. Každá dosud nalezená skrýš totiž byla zatím prázdná. Ostatně jak tvrdí Steven Sora, není se ani čemu divit. Zdejší poklad byl už kdysi přestěhován jinam - na Dubový ostrov. Z historických pramenů jasně vyplývá, že strážný rod Sinclairů uskutečnil plavbu ke břehům dnešního Nového Skotska. A to navíc dávno předtím, než se o možnost cesty na západ začali zajímat jiní. Důkazem na zmíněné rosslynské kapli jsou kromě jiného také reliéfy, které velice věrně zobrazují klasy kukuřice a dalších rostlin původem z Ameriky.
Podle amerického badatele Sinclairové nikdy nevyzradili tajemství objevu nových území za oceánem. Poslední z rodu si tak s největší pravděpodobností vzal místo úkrytu velkého bohatství s sebou do hrobu.
Stavba podle da Vinciho
Výzkum stáří šachty radiouhlíkovou metodou prokázal, že byla vyhloubena začátkem patnáctého století. Původně mohlo jít jen o jednoduchou skrýš, rozšířenou dodatečně o zavodňovací bezpečnostní mechanismy, podobně jako je navrhl Leonardo da Vinci. Ten v roce 1510 vydal svůj Codex Atlanticus, který obsahuje konstrukční návrhy obléhacích strojů i zařízení z oboru hydrauliky. Nejznámější génius Nové Skotsko nikdy nenavštívil, ale jeho náčrty mohly posloužit případným stavitelům. Výzkumník Steven Sora poukazuje na dva kandidáty. Byl jim pirát sir Francis Drake, nebo sir Oliver Sinclair, který záhadně zmizel z Anglie i z historie v roce 1545? Jako nejvyšší velitel armády i loďstva a zároveň své vlastní flotily zřejmě zamířil k americkým břehům. Poblíž Dubového ostrova pak mohl vzniknout tábor pro dělníky hloubící skrýš. Jeho pozůstatky se zatím nepodařilo nalézt, což ovšem neznamená, že nemohl existovat. Podobně jako v případě vikinských osad - mají být roztroušeny po celé Kanadě, ale objevena byla jen jedna.
V plánu další investice
"Někdo musel Zlatou past sestrojit. Vykopal šachtu napojenou na vodní tunely. Vytesal nápis do kamene, sestavil z plochých kamenů dreny vedoucí od moře, smontoval a položil dřevěné podesty a pak všechno zamaskoval. Otázkou ale zůstává, jestli si strážci někdy poklad odnesli," píše ve své knize Ztracený poklad templářů Steven Sora.
Odpověď hledají mnozí dobrodruzi dodnes a patří mezi ně i milionář z Montrealu David C. Tobias a jeho sdružení Triton Company. V nedávné minulosti se kvůli financování spojilo s takzvanou Oak Island Discoveries, za níž stojí bostonský boháč David Mugar a filmový režisér William Cosel. Společně hradí sérii testů, na jejichž základě pak určí další strategii. Ke spolupráci přizvali i odborníky z Oceánografického institutu Woodse Holea, kteří mají pomocí speciálního zařízení zkoumat podzemní vrstvy. Stejné přístroje používali vědci i při průzkumu vraku Titaniku začátkem devadesátých let.
Budou-li zkoušky úspěšné, jsou prý Tobias s Mugarem odhodláni investovat dalších deset milionů amerických dolarů. Řídí se totiž myšlenkou, že pokud někdo ukryl cosi s takovým důmyslem, muselo to mít ohromnou cenu. A protože Zlatá past dosud nevydala své tajemství, bohatství templářů stále ještě čeká na své objevení.

zdroj

Existuje svatý grál?

Svatý grál je pohár či nádoba, ze které údajně pil Ježíš Kristus při Poslední večeři.Tato relikvie má mít zázračnou moc a po celá staletí po ní lidé pátrají.

Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta mrtvé tělo Krista, aby je pohřbil, měl zachytil krev prýštící z ukřižovaného. Podle jedné z legend Ježíš putoval s Máří Magdalenou do Francie. Grál zde měl chránit rytířský řád templářů.

Podle jiné legendy Svatý grál i s Josefovou rodinou dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje přítomnost grálu na Artušově kulatém stole.

Zřejmě nejstarší verzi dnes již běžně známé pověsti o Grálu nalezneme ve welšské básni, vzniklé přibližně v 6. století našeho letopočtu. Hovoří se v ní o výpravě válečníků vedených legendárním anglickým králem Artušem (kolem roku 500 našeho letopočtu) do Annwn, na keltský onen svět (zásvětí). Muži se plaví po moři a zaplétají se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem je nalézt jakousi kouzelnou nádobu, již střeží devět panen.

Podle příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně, ať v próze či v básních, vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které keltský kouzelný svět přesadily do rámce tamějšího rytířského dvora. Jakmile se tedy pověst o Grálu rozšířila, bylo pro básníky jednoduché hrdinu této pověsti Percevala (keltsky Peredur) umístit na dvůr krále Artuše, na němž již žilo mnoho vynikajících rytířů, a vytvořit z něj jednoho z rytířů pověstného kulatého stolu. Podle dnešních výzkumů to byl ve 12. století Chrétien de Troyes, který historicky jako první zapracoval příběh o Grálu do artušovských legend. Kolem roku 1185 sepsal dílo "Perceval li Galois ou Les Contes del Graal".

Později, okolo roku 1200, složil Robert de Boron na dvoře hraběte Gautier de Montbéliard svoji "Grand estoire dou Graal", krátkou povídku o 3514 verších, která je považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dědictví o Grálu. Pro Roberta de Boron je již Grálem číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později Josef z Arimatie zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací pro Boronovu báseň je patrně Nikodémův apokryf, později známý jako "Pilátovy spisy" - zpráva o odsouzení a smrti Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma. Ta ale, jak se předpokládá, vznikla až koncem 2. století.

Mezi lety 1197 a 1210 vytvořil Wolfram von Eschenbach svého "Parzivala", dílo považované za největší epos německého středověku. Jako předloha mu sloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parzival, pozvolna přesáhne pozemské chápání pojmu rytíře, aby nakonec, navzdory mnoha pochybnostem, bolesti a zkouškám, mohl být díky svému čistému a hrdinnému snažení korunován za krále Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje "lapsit exillis" - mezi mnoha významy převládá "z nebe spadlý". Jednou v roce, na Velký pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.

podle všech byla podoba sv. grálu na hony vzdálená představám o bohatě zdobeném kalichu - spíše mělo jít o prostý dřevěný kalich, či jinou nádobu, jako je miska apod.


Rok 2012 další soudný den?

Zabije nás Věda?

Tento den je zapsán jako konec Mayského kalendáře, ale co to vlastně znamená? To je nám záhadou. Může to znamenat konec světa? V posledních dobách se svět žene ku předu šílenou rychlostí. Vezměme si takový skvělý film terminátor, je možné že se může naplnit něco o čem psávali Josef a Karel Čapkovi? Je možné že věda předstihne dobu a člověk nad ní ztratí kontrolu, stroje se zblázní a začnou zabíjet lidi jako dobytek?

Zničí nás nemoci?
Dále co takhle nemoci? V poslední době země prošla mnoha epidemiemi, od nemoci šílených krav přes ptačí chřipku až po prasečí chřipku. Nemoci mutují ze zvířecích na lidské, likvidují civilizace, zabíjejí po stovkách i tisících. Ale vrátí se opět doba kdy nebudou léky na to aby nás někdo zachránil? Upadne svět tak hluboko, že léků bude tak málo a my obyčejní lidi se je nebudeme moci zaplatit? Budeme chodit s roušky na pusách a dívat se jak kolem lidi umírají?

Zaplaví nás voda ?
Co je další možností? Apokalypsa? Příjdou povodně? Pokud vím, už je to dlouhá doba co se řeší zaplavení světa, změna klimatických podmínek po celém světě. Ledovce tají a stoupá hladina oceanů. Benátkám hrozí záplava, ale my se ptáme: "Skončí naše rodná zem někde tam co leží bájná Atlantida?", nebo se stane jiná katastrofa kromě zaplavení země? Co takhle roj meteoritů? Někdo říká, že evoluce se opakuje a osud dává lidi na dno svých možností jen aby příště byli silnější. Je proto možné, že na zem udeří velký meteorit a vznikne druhý třesk? Bude další stvoření země?

Bude to slunce?
Co dále?Říká se, že dalším faktorem může být slunce. Někdo říká, že slunce vyhasne a všechno zmrzne, ale kdyby slunce vyhasínalo,bylo by to znát a myslím si, že lidstvo by bylo schopné se proti tomu zaopatřit.Ikdyž má cenu žít na zmrzlé půdě? Ale co když nevyhasne? Co když se rozletí a smete nás všechny ssebou? Co když bude tak divoce žahnout, že nás spálí na uhel a na naší zemi nezbyde nic víc než prach? Ikdyž příjde mi to jako fantasy když si pomyslím, že by se to mělo stát už za necelé tři roky.

Navštíví nás kamarádi z vesmíru?
Další co mě napadá může se stát, že na naší zemi přiletí mimozemská civilizace. Poslední dobou co jsem sledoval správy objevují se celkem často, dokonce už i já sám jsem je viděl ( článek: Ufo?nebo jen jev co si racionálně nemůžeme vysvětlit ). Což o to,možná tu jsou a existujou ale otázka je Proč? co tu chtějí? Můžeme si domyslet několik variant. Např. Lítají tu aby nás zkoumali a až nás vyzkoumají zničí nás a osídlí naší planetu. Nebo jsme jejich potrava?O mimozemšťanech je hodně filmů, co takový vetřelec nebo predátor?
Co když nás opravdu jen zkoumají aby zjistili, co vše se dá z naší planety použít? Nebo jde jako vždy jen o vojenské účely? To co tu každou chvíli líta je naše nebo jejich? Také zajímavá otázka. Je možné že jde o ufo, ale co když to, že tenkrát nacisté vynalézali létající talíře je pravda? Co když si je USA osvojila? Je možné že to co tu lítá je jen další projekt někoho kdo kráčí ve stopách nacizmu? Dále mě napadá, co když mají z nás strach? Co když je to něco neškodného jak třeba E.T.?

Ale co když je to něco o čem nemáme ani malé tušení? Třeba je to člově z budoucnosti a my o něm nesmíme vědět protože by jejich setkání mohlo ovlivnit budoucnost? Nevím, nedokážu si troufat odpovědět za pravdu. Jen vím, že klam to být nemůže, protože UFO se zapsalo do historie už daleko,daleko před námi.

Naše vlastní zem?
Zblázní se naše země? Zasáhne nás salvou Hurikánů, bouřek a zemětřesení?Nebo příjde elektrická bouře a svět bude bez proudu, nebo hůř všechny nás to sežehne a naše planeta se stane neosídlena? Těžko říci jestli se začnou litosferické desky hýbat a začnou všude padat domy nebo zda se zemské jádro ohřeje či rozhodí tak, že země vybouchne či jen praskne.Možností je řada.

Konec 2012?
Jak jsem již řekl, možností je řada, ale má se to stát 21.12.2012? Není to jen proto, že se jim to nechtělo psát do nekonečna? Otázek si můžeme klást nesčetně mnoho a důvodů jak může zaniknout lidstvo je taky mnoho.Ale nejdůležitější je to, že přežít může jen ten nejschopnější a nejsilněší jedinec, který se nikdy nevzdá a bude mu to myslet. Ale pokud chceme udělat prevenci proti skáze kterou si můžeme zavinit sami, dbejme na to co děláme.

zdroj

Brázdí moře Bludný Holanďan?

Co praví bestiář?

Nejdřív uvedu na pravou míru jednu obecně pojímanou nepřesnost. Bludný Holanďan, který je v českém vnitrozemí vnímán jako strašidelná loď, je označení pro jejího kapitána. Loď je v tom nevinně.

A ještě jednou: Strašidelná loď, kterou potkáte například v Severním Atlantiku není lodí Bludného Holanďana. Protože ... Moment, ještě třetí úvod.

Strašidelných lodí je samozřejmě spousta. Mám v archívu několik záznamů - například o lodi, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo, které patří lucerně jedné pasažérky z Neptunu, která hledá své utonulé dítě. V Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně, na výročí svého ztroskotání se Betsy Jane zjeví u mola ve Whitehavenu. O vodách kolem ostrova Wight ani nemluvím. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend.

Loď Bludného Holanďana je ovšem nejznámější. Proč, to nevím, a celkem na tom nezáleží. Je docela možné, že to m na svědomí opravdu silný příběh, který tohoto ducha provází.

Totiž jeden z příběhů, samozřejmě, že existuje několik variant, jak pověst pohltila některé slabší legendy a jak se postupem doby vyvinula. Základ je pochopitelně společný. A tím je - vyjma ztroskotání - také místo, kde k němu došlo. Čímž se vracím k druhému úvodu.

Bludný Holanďan je totiž obyvatelem jižní polokoule. Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, upsavší duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval. Jeho vlastní legenda ovšem začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo.

Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken (čili Van Doplňte-co-chcete, jak poznamenává jeden z mých pramenů).

"U všech mořských potvor, ten mys obeplujeme, i kdyby to mělo trvat až do Soudného dne," nechal se slyšet.

Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. A od té doby, v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ...

Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, alkoholem nacucaném mořském vlku, který s dýmkou v zubech hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.

Vždyť už to znáte: "U všech mořských potvor ..." a tak dále. Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali k něčemu, co se v době bez odborů a Amnesty Internationalrovnalo hromadné sebevraždě - ke vzpouře. Kapitán, čerstvě posílený dalším korbelem piva se ke kolektivnímu vyjednávání postavil s jasným argumentem - vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A ještě ho hodil přes palubu.

Ale jen se mrtvé tělo dotklo hladiny, objevila se na palubě stínová postava.

"Jste velmi neústupný muž, kapitáne," zkusila to nejdřív po dobrém, ale Van Jak-se-jen-jmenoval zamával zbraní.

"Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě."

Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plout s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.

Což dodnes - podle všech verzí pověsti - provádí.

Se zákazem vstupu do přístavů to někdy tak horké není, podle mírnější podoby legendy každých sedm let smí kapitán přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zase tak nevyhnutelná, to by žádní pozorovatelé nebyli (a oni jsou, i v dnešní době), povídá se o tom, že v kapitánovi hrají dvě bytosti, Dobro a Zlo, o jeho duši, a podle toho, která má momentálně navrch, se okolo plující reálná loď zachrání nebo ne.

Už jsem tu připomínal severomořský příspěvek do různého, tak ještě, než to tu zavřeme, vzpomenu na lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán navěky trpí pro něšťastnou lásku.

Ale ta původní verze se mi přece jen líbí víc.

Pokud se námořníci budí s křikem ze sna, určitě se jim zdálo o lodi duchů a její hrůzostrašné posádce. Podle námořní legendy se Bludný Holanďan vynořuje z mořských hlubin, ráhnoví má pokryté řasami jako těžkou záclonu, zatímco plachty září jako planoucí oheň. Mořskou hladinou brázdí tato loď rychlostí blesku i za naprostého bezvětří a její paluba teskně vzdychá lidskými hlasy umořenými staletími těžké dřiny. Pokud námořníci ztroskotájí či spadnou přes palubu a jsou odsouzeni k záhubě, brzy poznají, že Bludný Holanďan není žádná babská povídačka. Tato děsivá loď se zčistajasna oběví před jejich zraky a vytáhne je ze spárů smrti, aby je vystavila mnohem strašnějšímu osudu - službě na palubě lodi, jejímž kapitánem je Davy Jones

Jak se zrodila legenda o Bludném HolanďanoviKdysi dávno v 17. století žil v Holandsku kapitán se jménem Barent Fokke. Byl prý velmi ošklivý a sprostý, ale vynikající námořník. Byl velice schopný v oblasti navigace, znal proudy a dobře využíval vítr. Například z Amsterdamu do Batávie byl schopný urazit vzdálenost za mnohem menší dobu než jeho součastníci. Proto se říkalo, že má uzavřenou smlouvu s ďáblem. A není se ani čemu moc divit, vzhledem k tomu, že se z jedné plavby už se nikdy nevrátil

zdroj 

Bermudský trojúhelník

Od doby,kdy se člověk zmoudřil a začal svět pozorovat tázavýma očima,směřoval jeho pohled vždy znovu k nebi. Přemýšlel jaké podivné síly a moci tam mohou mít místo.
Šlehající blesky v něm vzbuzovaly hrůzu a v letu a tvaru mraků se domníval poznávat tajná poselství. Avšak s nástupem přírodních věd záhadné jevy ztratily svůj mystický charakter. Mnohé bylo vysvětleno,ale zdaleka ne vše. Když člověk začal dobývat, následovala za teoretickým poznáním i praktická zkušenost. Mořeplavci napnuli plachty svých člunů a rázem se nevyzpytatelné plochy oceánů staly početným zdrojem mýtů, záhad a nových úspěchů lidského bádání. Jakmile byly Bermudy objeveny,nikdo ještě netušil,jaký rozruch bude kolem nich a dnes velmi známého Bermudského trojúhelníku neboli Ďábelského trojúhelníku, ležícího v západním Atlantiku poblíž jihovýchodního pobřeží Spojených států amerických. Je to oblast mezi Portorikem,Miami a Bermudským souostrovím. Z nevysvětlitelných důvodů se zde ztratilo několik letadel a lodí a kdyby jen to,dno skrývá i mnoho námořníků, pilotů a cestujících. Nikdo se však dříve nezabýval "mizením" lodí-patřilo to jako autonehody k motorismu. Mezi lidmi se potom začala šířit fáma o záhadnosti a nadpřirozenosti Bermudského trojúhelníku.Od začátku historie této oblasti se mnozí pokoušeli předložit různé teorie,které by zmizení lodí a letadel vysvětlovaly,nejpřijatelnější se zdá být teorie o katastrofách způsobených přírodními jevy a selháním lidského faktoru.
Záhadné jevy a pátrání po neexistující civilizaci,která je zodpovědná za všechno,co se na světě děje bez vysvětlení,patřilo a patří k mým koníčkům. Sice už v menším měřítku,než když mé dětské oči viděly vše podivuhodně a potřebovaly si vysvětlit nevysvětlitelné.
Postupem času jsem dospěla k názoru,že UFO,mimozemšťani či duchové jsou sice věci přivádějící člověka k podivným myšlenkám a činům,ale nejsou zcela možné.O to víc mě pobavil názor,že Bermudský trojúhelník je jakési loviště,na němž obyvatelé jiných planet získávají vzorky lidské civilizace. Toto přesvědčení není zdaleka jediné tak blaznivé i jiní jsou podobných názorů. Snad proto,že si tento jev nechtějí připustit nebo opravdu žijí v domnělé představě,že se musí chovat tak,aby je jiná stvoření neunesla z říše lidí.Mým cílem je alespoň trochu osvětlit výjimečnost a popularitu jedné ze záhad naší planety Země-obávaného Bermudského trjúhelníku.Nepodám vyřešený problém,ale jen důkazy a fakta,
která budou vodítkem pro osobní závěry.Jelikož se zatím nenašel nikdo,kdo by objasnil tuto hříčku přírody.

Bermudy: Severní Amerika, skupina ostrovů v severním Atlantickém oceánu, východně od Severní Karolíny (USA)

Území závislé na Spojených státech amerických.Bermudy jsou tvořeny asi třemi sty ostrovy,ostrůvky,skalisky a korálovými ostrovy sopečného a korálového původu a je z nich jen 20 obydlených. Největší je Great Bermuda(39km² ) další jsou St. George,St.David´s Island,Somerset,Watford,Baaz,Ireland,Lodge a Coney.Většinou skalnaté tvořené starším i mladším korálovým vápencem.Bermudy jsou prakticky bez řek a sladkovodních jezer,

lesy tvoří 20% území. Životní prostředí - znečišťování ovzduší použitím azbestu.

Původně neobydlené ostrovy byly objeveny počátkem 16.století španělskými mořeplavci a nazvány podle údajného objevitele3paněla J.Bemúdeze(r.1503).Prvními osadníky byli angličtí ztroskotanci plavící se do Virginie pod vedením sira G.Sommerse(Sommers Island),1612 definitivně osídleny Virgiňany,od poloviny 17.století sem byli přiváženi afričtí otroci.Od 1648 anglická kolonie.V letech 1707-1957 zde byla britská vojenská jednotka,od 1941 na části území vojenská námořní a letecká základna USA a Velké Británie.Od 1968 to je britská korunní kolonie s částečnou vnitřnísamosprávou. Část zkultivované půdy byla pronajata vládě Spojených států amerických v letech 1941 až 1995.

Stanovisko k činnosti sopek pod mořskou hladinou v oblasti Bermud se zabývá R. L. Carsten. Ten také na toto téma napsal: ,,V místě vzniku sopky není mořské dno pravděpodobně silnější než 50 mil, je tedy ve vztahu k zemské kůře jenom tenkým povlakem. Jsou v něm hluboké trhliny a štěrbiny vzniklé nerovnoměrným ochlazováním a smršťováním. Podél těchto kritických čar se žhavá láva tlačí vzhůru, nakonec vybuchuje a vylévá se do moře. Podmořská sopečná činnost je však od pozemské odlišná. Na pevnině se roztavená hornina, plyny a další vulkanická hmota dostávají do ovzduší otevřeným kráterem. Na mořském dně si sopka musí poradit s obrovskou váhou vody, která na něm spočívá. Přes jejich obrovský tlak se však vulkanická činnost nezastavuje, sopka se postupně dere vzhůru tlumenými výbuchy spojenými s výronem lávy."

Rozloha je 50 km2 ,vodní plochy : 0 km2 . Rozloha - srovnání: asi 30% rozlohy města Washington, DC

Hranice: 0 km

Pobřežní linie: 103 km

Výškové extrémy:
nejnižší bod: Atlantický oceán 0 m
nejvyšší bod: Town Hill 76 m

Podnebí: subtropické; mírné, vlhké; v zimě jsou běžné vichřice a silné větry s hojnými dešťovými srážkami (2000-2500mm/rok),hurikány (od června do listopadu).Teplota prům.23˚C v červenci.Podnebí podporující cestovní ruch

Obyvatelstvo:

  • Počet obyvatel: 62,569 (červenec 1997 est.)
  • Přírůstek obyvatelstva: 0.75% (1997 est.)
  • Porodnost: 14.92 narození/1,000 obyvatel (1997 est.)
  • Úmrtnost: 7.3 úmrtí/1,000 obyvatel (1997 est.)
  • Saldo migrace: -0.13 migrantů/1,000 obyvatel (1997 est.)
  • Kojenecká úmrtnost: 13.16 úmrtí/1,000 živě narozených (1997 est.)
  • Průměrná délka života při narození:
    obyvatelstvo celkem: 75.03 let
    muži : 73.36 let
    ženy: 76.97 let (1997 est.)
  • Obyvatelstvo celkem: 98%
    muži : 98%
    ženy: 99% (1970 est.)
  • Celková fertilita: 1.79 narozených dětí/žena (1997 est.)
  • Národnost:
    podstatné jméno : Bermuďan(é)
    přídavné jméno: bermudský
  • Národy a národnosti: černí 61%, bílí a ostatní 39%
  • Náboženství: anglikáni 28%, římští katolíci 15%, African Methodist Episcopal (Zion) 12%, Seventh-Day Adventist 6%, metodisté 5%, ostatní 34% (1991)
  • Jazyky: angličtina
  • Gramotnost:
    definice: 15-tiletí a starší umí číst a psát

Vláda

Národní heslo: Quo Fata Ferunt
(

Latina: Kde osudy vysílají [nás ])

Kód země: BD

Měna: 1 Bermudský dollar (Bd$) = 100 centů

Měnový kurs: Bermudský dollar (Bd$) za US$1 - 1.0000 (únor 1997; fixní kurs)

Příslušnost: území příslušící Spojenému království

Typ vlády: NA

Administrativní členění: 9 farností a 2 komunální oblasti*; Devonshire, Hamilton, Hamilton*, Paget, Pembroke, Saint George*, Saint Georges, Sandys, Smiths, Southampton, Warwick

Nezávislost: žádná, území náleží Spojenému království

Státní svátek: Bermuda Day, 24. května

Ústava: 8. června 1968

  • Právní systém: anglické právo

Plnoletost: věk 18 let; univerzální

Ústava: 8. června 1968

o Výkonná moc:
hlava státu: britská královna ALŽBĚTA II (od 6. února 1952), reprezentována guvernérem Johnem MASEFIELDEM (od června 1997)
předseda vlády: premiérka Pamela GORDON (od 25. března 1997); zástupce premiérky Jerome DILL (od 1. září 1995)
vládní kabinet: kabinet navržen premiérem, jmenovaný guvernérem
volby: žádné; královna je dědičnou panovnicí; guvernér jmenován královnou; premiér jmenován guvernérem

o Legislativa: dvoukomorový parlament se skládá ze senátu (11-členný, jmenovaný guvernérem) a House of Assembly (40 křesel; členové jsou voleni přímou volbou na 5-leté funkční období)
volby: poslední se konaly 5. října 1993 (další se budou konat v říjnu 1998)

volební výsledky : podpora voličů stranám - UBP 50%, PLP 46%, nezávislí 4%; křesla pro jednotlivé strany - UBP 22, PLP 18

o Soudní moc: nejvyšší soud

o Politické strany a jejich předsedové: United Bermuda Party - UBP [Pamela GORDON]; Progressive Labor Party - PLP [Jennifer SMITH]; National Liberal Party - NLP [Charles JEFFERS]

o Odbory: Bermuda Industrial Union nebo BIU [Derrick BURGESS]

  • Účast v mezinárodních organizacích: Caricom (pozorovatel), CCC, ICFTU, Interpol (pobočka), IOC
  • Diplomatické zastoupení v USA: žádné (území náleží Spojenému království)

Diplomatické zastoupení USA:
představitel úřadu : konzul Robert A. FARMER
adresa konzulátu: Crown Hill, 16 Middle Road, Devonshire, Hamilton
poštovní adresa: P. O. Box HM325, Hamilton HMBX; American Consulate General Hamilton, Department of State, Washington, DC 20521-5300
telefon: [1] (441) 295-1342
FAX: [1] (441) 295-1592

  • Popis vlajky: červená, s vlajkou UK v levém horním rohu a s Bermudským erbem ( bílo-zelený štít s rudým lvem držícím obraz ukazující potopení lodě "Sea Venture off Bermuda" v roce 1609 ) umístěným uprostřed pravé poloviny vlajky

Armáda

Složky: Bermudský pluk, Bermudská police, Bermudská záložní policie

Obrana - poznámka: obrana je na odpovědnosti UK

Mezinárodní spory: žádné

Ekonomika

Ekonomický přehled: Bermudy se těší jednomu z nejvyšších příjmů na osobu ve světě, úspěšně využívají svoji polohu poskytováním finančních služeb mezinárodním společnostem a přepychového turistické vybavení pro 200,000 návštěvníku ročně. 91% příjmu z cestovního ruchu pochází ze Severní Ameriky. Průmyslový sektor je malý a zemědělství je přísně omezeno nedostatkem vhodné půdy. Přibližně 80% potravin je dováženo. Mezinárodní obchod přispívá více než 60% bermudské ekonomické produkce; neúspěšné volby za nezávislost na konci roku 1995 mohou být částečně přisuzovány obavám Bermuďanů ze zaplašení zahraničních firem.

HDP: kupní síla - $1.8 bil. (1996 est.)

Růst HDP : 2.4% (1996 est.)

HDP na osobu: kupní síla $29,000 (1996 est.)

Míra inflace (v CPI): 2.5% (1996 est.)

  • Pracovní síla:
    celkem: 34,133
    podle zaměstnání: úředníci 23%, ve službách 23%, dělníci 17%, pracovníci v oboru a technici 16%, administrativní a managerial 12%, obchodníci 7%, zemědělství a rybolov 2% (1995)
  • Rozpočet:
    příjmy: $406.2 mil.
    výdaje: $405.9 mil., včetně kapitálových výdajů v hodnotě $34.5 mil. (FR94/95 est.)

Průmysl

Cestovní ruch, finance, pojišťovnictví, stavební betonové produkty, barvy, parfémy, pharmaceutika, opravárenství lodí

Elektřina - kapacita: 145,000 kW (1996)

Elektřina - produkce: 527,526,728 kWh (1996)

Elektřina - spotřeba na obyvatele: 7,856 kWh (1996)

Zemědělství

Nízké kopce oddělené úrodnými nížinami

limitováno nedostatkem půdy (80 % potravin se dováží), průmysl nedůležitý. Významná

oblast cestovního ruchu (tvoří 28 % HDP). Finanční služby pro mezinárodní firmy. Reexport léků, země levné vlajky.Pěstování banánů, zeleniny, citrusů, květin;produkce mléčných výrobků

  • Vývoz:
    celková hodnota: $54 mil. (f.o.b., 1995)
    komodity: polotropická produkce, lehký průmysl, reexport pharmaceutik
    partneři : Nizozemí 50%, Brazílie 13%, Kanada 6% (1996)
  • Dovoz:
    celková hodnota: $550 mil. (f.o.b., 1995)
    komodity: různorodé průmyslové zboží, stroje a dopravní vybavení, potraviny a živá zvířata, chemikálie
    partneři: US 73%, UK 5%, Kanada 5% (1995 est.)

Doprava

  • Železnice: 0 km
  • Silnice:
    celkově : 225 km
    zpevněné: 225 km
    nezpevněné : 0 km (1997 est.)
    poznámka: je zde také 400 km zpevněných nebo nezpevněných cest, které jsou v soukromém vlastnictví
  • Přístavy : Hamilton, Saint George
  • Obchodní loďstvo:
    celkem: 76 lodí (1,000 GRT a více) celkově 3,416,667 GRT/5,163,435 DWT
    lodě podle typů: velké 9, nákladní 1, kontejnery 15, tankery se zkapalněným plynem 14, ropné tankery 16, nákladní mrazící 12, roll-on/roll-off nákladní 4, vyhlídkové 2, specializovaný tanker 1, pro převoz vozidel 1, pro převoz zvířat 1
    poznámka: a flag of convenience registry; zahrnuje lodě 11 zemí, mezi kterými jsou UK 26, Kanada 12, US 9, Norsko 7, Hong Kong 4, Nigérie 4, Švédsko 4, Švýcarsko 2, Mexiko 1 a Rumunsko 1; Bermudy vlastní dalších 48 lodí (1,000 GRT a více) celkově 5,911,678 DWT, které operují pod registrací Austrálie, Baham, Hong Kongu, Libérie, Panamy a Singapuru (1996 est.)
  • Letiště : Kindley Field na ostrově St.David´s

PORTORIKO

Geografická poloha severovýchodní Karibské moře, 18° 16´ SŠ, 66° 50´ ZD

Oficiální název: Společenství Portoriko, Svobodný přidružený stát Portoriko(Commonwealth of Puerto Rico, Free Associated State of Puerto Rico; Estado Libre y Asociado de Puerto Rico)

Hlavní město:San Juan

Členění: 78 městských oblastí

Portoriko(španělsky Puerto Rico) je nejmenším ostrovem souostroví Velké Antily. Ostrov v severní části Karibského moře byl objeven Kryštofem Kolumbem roku 1493 (původní jméno ostrova San Juan Bautista), byl kolonizován Španěly v roce 1508. Pohoří Cordillera Central, ležící ve středu ostrova a dosahuje výšky 1340 m (Cerro la Punta). Severní oblast je vlhčí, svěží, kopcovitá s jeskyněmi a malými skalnatými útvary. Zdejší pýchou je deštný prales El Yunque na severovýchodě země, kde se daří díky vysokým srážkám rostlinstvu a žije zde několik druhů plazů a velké množství ptactva. Směrem k jihu je krajina sušší, skalnatá, řídce porostlá mangrovníky a kaktusy. Pláže na jihu ostrova jsou více chráněné a moře tu je klidnější než na severním atlantském pobřeží. Živočich, jenž je symbolem ostrova, je žába zvaná "coquí" podle zvuku, který vydává: "ko kííí" - tento druh žáby je jen několik cm velký, proto ji je spíš slyšet než vidět.

Tento přidružený stát USA, ležící v Karibském moři mezi ostrovy Hispaňola a antilským souostrovím,má rozlohu 9 104 km², a asi 3 miliony obyvatel(3 927 200).

Podnebí

Portoriko má celoročně teplé počasí s průměrnými teplotami 24 - 30 °C. Nejlepší období pro návštěvu země je oficiální sezona hurikánů, to znamená od května do listopadu. Název sezony je třeba brát s rezervou, znamená především, že je větší horko, vlhko a více větrno.(Viz tabulka v příloze-tabulka č.1)

Obyvatelé jsou Portorikánci, na ostrově se nenacházejí téměř žádné národnostní menšiny, mimo kontinentálních Američanů. Portoriko je jediným územím USA, kde se mluví výhradně španělsky. Ačkoliv je jako úřední jazyk stanovena také angličtina, téměř nikdo jí zde nepoužívá. Na Portorikánce vždy v USA hleděli jako na občany nižší kategorie, proto se pokusily úřady ve Washingtonu povýšit ostrov na 51. stát USA. Místní ale odmítli, protože by museli platit daně. Početná komunita Portorikánců žije také v New Yorku. Guvernér je Aníbal Acevedo Vilá

Úřední jazyk: španělština, méně angličtina

Náboženství většinou římští katolíci, dále Svědci Jehovovi, mormoni

Ekonomika

Portorická ekonomika je postavená na zemědělství - vyváží se cukrová třtina, káva, cukr, banány do USA. Dále se zde také nachází většina odvětví lehkého průmyslu, zpracovávajícího základní suroviny. Vyrábí se tu tedy kovy a chemické produkty. Podniky ze Spojených států využívají výhodu nižších mzdových nákladů, díky jejich pomoci i podpory ze strany vlády je životní úroveň na ostrově na přijatelné úrovni. Obyvatelé nemusí platit federální daně, dostávají však federální dávky.

Měna: USD − americký dolar

HDP na osobu: 18 500 USD

Doprava

Na ostrově existuje pouze nákladní železniční doprava, vše ostatní je přepravováno silničně (90% silnic má pevný povrch), částečně letecky - Portoriko disponuje 8 letišti.

Nejlepší způsob, jak se seznámit s ostrovem, je pronájem auta - půjčoven je dostatek. Jezdí se vpravo - a pozor! Vzdálenosti jsou udávané v kilometrech, ale povolená rychlost v mílích. Dobrodruzi, kteří nejsou příliš vázáni časem, mohou jezdit veřejnými malými autobusy - minivany, které nemají pevný jízdní řád, ale jsou levné a dá se tu navázat kontakt i s místními obyvateli. Na ostrůvek Culebra jede trajekt asi čtyřikrát denně, cesta trvá hodinu.

MIAMI

Miami je největší město v jihovýchodní části Floridy. Jeho metropolitní oblast se rozkádá mezi bažinami Everglades a Atlantským oceánem. Počet obyvatel vnitřního města je 379 000. Metropolitní oblast dosahuje k 5,4 milionům obyvatel.

Město je hospodářským a kulturním centrem celosvětového významu. K masivnímu růstu počtu obyvatel dochází především v posledních 50 letech díky emigrantům z Latinské Ameriky, kteří dnes tvoří 65% obyvatel města.

CO VLASTNĚ JE A KDE LEŽÍ BERMUDSKÝ TROJÚHELNÍK?

Jako Bermudský trojúhelník ( avšak ústav zeměpisných jmen v USA neuznává toto pojmenování jako správné,a tak ho nazval dle svého - Devilův resp. Ďábelský trojúhelník)

se zpravidla označuje sférický trojúhelník s vrcholy v Portoriku, na Floridě-Miami a na Bermudách. Je to oblast na pomezí Mexického zálivu a západního Atlantiku, která zahrnuje i větší část Sargasového moře a dotýká se jí Golfský proud. Během let se trojúhelník rozšířil do tvaru čtverce spojující Bermudy, Severní Karolinu, pobřeží Floridy a ostrov Puerto Rico.Je to oblast, kde se v neobvyklém množství a bez vysvětlení ztrácejí lodě a letadla. Její návštěvníci vypozorovali v této oblasti neobvyklé jevy......

Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Avšak hlavní mapa této oblasti je dostupná v U.S. Naval Oceanographic Office ve Washingtonu D.C. 20390

"Geografický" Bermudský trojúhelník je přibližně rovnostranný (strana 1600 km) a má plochu 1 155 000 km2. Celý leží v Atlantském oceánu. Topografie mořského dna je velice rozmanitá: k zvláštnostem území bermudského trojúhelníku přispívá to, že je to místo s výskytem několika nejhlubších podmořských příkopů na světě. Vraky lodí tu mohou zakotvit ve vlhkém hrobě dlouhé míle pod hladinou oceánu. Většina mořského dna v bermudském trojúhelníku leží v hloubce přes 5 791 metrů, nejníže je jižní cíp příkopu Puerto Rico Trench, který zasahuje až do hloubky 8 229 metrů pod úrovní mořské hladiny. Oblastí prochází 30° s. z. š., díky vlivu všeobecné cirkulace atmosféry v severní části převažují jihozápadní větry, v jižní severovýchodní pasáty. Na území Bermudského trojúhelníku vznikají často tropické cyklóny (hurikány).

Zrádné mělčiny a útesy se ostatně nacházejí podél celého kontinentálního šelfu. Silné proudy proudící u útesů stále představují nové a nové nebezpečí pro navigátory, jak potvrzuje i pobřežní hlídka USA (USCG).

A pak je tu také nevyzpytatelné počasí. "Nejzvláštnější je, že v této oblasti se běžně vyskytují hurikány, ale není to oblast s mimořádnou četností vzniku bouří."říká Dave Feit, vedoucí centra pro předpověď počasí na moři.

Dave Feit také poznamenal, že podél západního okraje trojúhelníku proudí Golfský proud, což může občas být příčinou některých potíží. "Pokud máte správné počasí, můžete tu vidět neuvěřitelně velké vlny," říká Feit. "Když má nějaká vlna osm stop vně Golfského proudu, může být dva až třikrát vyšší uprostřed něj. Námořníci umí občas rozpoznat Golfský proud podle mraků a bouří, které se nad ním tvoří."

Pobřežní hlídka také poznamenává, že nepředvídatelné karibské a atlantické bouře mohou zapřičiňovat průtrže mračen, které znamenají pohromu pro piloty a námořníky.

Tato oblast má také mnoho jiných pojmenování, jako třeba - Trojúhelník smrti, trojúhelník záhad, trojúhelník strachu, přístav zmizení, přístav zmizelých lodí, ďáblovo moře, moře zmizelých lodí, moře vúdú (podle názvu čarodějnictví v Karibském moři), hřbitov Atlantiku, nebeská past,Ďábelský trojúhelník. . . . Ze všech těchto názvů se nejvíce používá právě Bermudský trojúhelník.

Bermudský proto, že ostrov Bermudy tvoří jeden vrchol trojúhelníku a proto, že mnoho záhadných zmizení bylo právě kolem Bermud.

A trojúhelník proto, že je to jednoduchý útvar mezi třemi body. Toto vymezení se ale nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel nebo spisovatel, který se tímto zabývá, určuje polohu Bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží Spojených států, část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý, a někdo zase severní kus Karibského moře.

Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů.

V této oblasti je stále větší provoz.

Kdyby se trvalo na vymezení trojúhelníku mezi těmito body, zjistíme, že skoro polovina všech zmizení, které se staly v tomto místě se do něj nevejde. Takže vlastně Bermudský trojúhelník není trojúhelník jako útvar, ale pouze název.

Bermudský trojúhelník je jedním z míst, kde se střelka magnetického kompasu náhle otočí k pravému zeměpisnému severu. Běžně na Zemi se však střelka kompasu natočí k magnetickému severu. Právě odchylka mezi severem zeměpisným a magnetickým znamená pro mořeplavce přímé nebezpečí především v navigaci. Neznalý člověk však něco podobného ani nepostřehne. Tato odchylka se pohybuje kolem hodnoty 24°, což je pro někoho hodnota sice mizivá, pro mořeplavce však velmi znatelná. Pokud tedy podobná situace postihne námořníky, kteří mají do této oblasti namířeno, může dojít k citelnému odchýlení od jejich plánované cesty, a tak se snadno mohou ocitnout v nebezpečí.

Je to jedno ze dvou míst na světě, které má podobnou reputaci - druhé je oblast přezdívaná Ďáblovo moře poblíž východního pobřeží Japonska. Vznikají tam při navigaci kompasem nepřesnosti kvůli skutečnému a magnetickému severu.

TOULKY MINULOSTÍ

K přirozeným nástrahám moře se v prostorách budoucího" trojúhelníku smrti" patřila záludná nebezpečí vytvořená lidmi.

Od pradávna se lidé domnívali, že je tato obávaná oblast v rukou neznámých mocností, všelijakých oblud či dokonce nadpozemských bytostí. Již v minulém století však stále častěji vědci bádali nad touto oblastí a snažili se vysvětlit sobě a především všem ostatním, co za tímto zvláštním jevem stojí.

Oblast dnešního Bermudského trojúhelníku byla obávaným mořem již od španělského ovládnutí Jižní a Severní Ameriky.Španělské galeony odvážely poklady a přivážely kolonizátory.Soustřeďovali se v Havaně,odkud pak pluly přes oceán do Španělska.Známy jsou hrubé odhady,kolik španělských vraků je na dně moří berm. Trojúhelníku.Podle Underwater Archeology (Paris 1972) je to nejméně 1200. Byly letními uragány,zimními bouřemi,napíchnuty na útesy zničeny piráty... Později moře trojúhelníku křižovaly anglické,francouzské a holadské lodě. Takže toto moře mělo vždy nevalnou pověst,ale přesto neexistuje historický dokument o záhadách.

Úplně prvním člověkem, který písemně zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, byl Kryštof Kolumbus. 15.září 1492 se plavil Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři - tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velmi podivně. Takže to byl už Kryštof Kolumbus, kdo tady nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách.

Když se Kolumbus plavil 11.října 1492 po dlouhých týdnech cesty stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Když už pochybovali, že někdy dorazí k pevnině zahlédl krátce po setmění jeden z námořníků v dálce podivné světlo. Stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět. Bylo jako špatná vosková svíce, která se rozsvěcuje a zase zhasíná, jako by se houpala

nahoru a dolu. Pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Objevovala se i podivná světla pod hladinou.

Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Může se zdát, že plamenný pás byl pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovali pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla pocházet z ostrovů poblíž - z Hispaňoly. Pravdou ale je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Vše se samozřejmě odehrálo na severu karibské oblasti v dnešním Bermudském trojúhelníku. Záhadou zůstává, kdo mu tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva.

O 477 let později pozorovala podobný jev v oblasti Bermudského trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12. Z jejich deníku : Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě.

Popularitu i svůj název získal Bermudský trojúhelník díky novinářům bulvárního tisku. Poprvé se o "Bermudském trojúhelníku" zmiňuje Američan E. V. W. Jones v roce 1950. A v roce 1964, ji tak nazval novinář Vincent Gaddis ve svém článku o ztraceném Letu 19. Jednalo se o nevysvětlenou ztrátu pěti vojenských bombardérů, které v prosinci 1945 vystartovaly na běžnou tréninkovou misi. Ačkoliv byl tehdy slunečný den, čtrnáct mužů na palubě se z této cesty nikdy nevrátilo a nebyly nalezeny ani žádné trosky. Stejně zmizelo i záchranné letadlo, které za nimi vyslali.

Vrcholem troúhelníkománie byla kniha Charlese Berlitze z roku 1974 (název pochopitelně The Bermuda Triangle), která je v současnosti chápána jako klasické dílo pavědeckého stylu (neověřování informaci, účelové interpretace, vymyšlení a "přibarvování" spojené se zamlčováním protichůdných nebo odporujících faktů).

Tak byl odstartována popularita tohoto místa.

Již mnohokrát se vědci, popularizátoři vědy a novináři snažili najít vysvětlení záhadných jevů. Bylo vymyšleno mnoho nezřídka exotických teorií o příčinách zmizení lodí i letadel.

Zmizení byla přičítána zjevení obrovských mořských příšer, obřích chobotnic, ale také únosy mimozemšťanů, zvláštní třetí dimenze vytvořená neznámými bytostmi, vzedmutí oceánu díky nahromaděnému methanu...

Ztracený let č. 19

Jednoho slunného dne před 57 lety vyrazilo pět vojenských letadel ze své základny na Floridě na běžnou tréninkovou misi. Let byl znám pod označením Let 19. Jenže ani posádku, ani stroje již nikdy nikdo nespatřil. Tato událost předznamenala zrození záhadné legendy.

Legendárnost bermudského trojúhelníku bude již navždy svázána s osudovým letem, který se odehrál 5. prosince 1945.

Letouny odstartovaly z letadlové lodi ve floridské pevnosti Lauderdale. Pět bombardérů typu TBM Avenger se čtrnácti muži na palubách odletělo ve 14:10 na rutinní tréninkovou misi. Vedoucím mise byl instruktor por. Charles Taylor. Jejich úkolem bylo obletět trojúhelníkovou trasu s bombovým cvičením. V té době ještě nebyly v letadlech běžně nainstalovány navigační přístroje GPS, a tak se velitel Taylor i se svou posádkou beznadějně ztratil krátce poté, co letadla svrhly své cvičné bomby. Piloti kroužící nad vodou se v roce 1945 museli spoléhat na kompasy, na časové údaje o délce letu v určitém směru, a na ukazatele rychlosti. Jenže najednou velitel letky hlásil rádiem základně zhoršenou viditelnost, podivné chování obou palubních kompasů a problémy s hodinami. Podle příkazu velitele letadla letěla společně do té doby, než jim došlo palivo, pak přistáli na mořské hladině.Oba kompasy v Taylorově letounu se podle všeho porouchaly. Poručík podle záznamů měl i hodinky mimo provoz. Uprostřed oceánu nejsou žádné orientační body. Letadla letěla delší dobu přímo, když tu se náhle se mírné denní světlo, které letadla obklopovalo, proměnilo v naprostou temnotu. Velitel vydal rozkaz - do té doby, než množství paliva prvního z letadel klesne pod 10 galonů, všech pět letadel musí přistát na mořské hladině.

Avenger je znám jako extrémně robustní letoun. Piloti jej někdy nazývají "Železný pták", potvrzuje Mark Evans, historik ze sekce námořního letectva v Naval Historical Center. "Byly zkonstruovány téměř jako tanky. Zas a znova se vracely z bitev rozstříleny, a přesto fungovaly. Piloti je milovali."

Byly také velmi těžké, prázdné vážily okolo 4 500 kg. Když se s Avengerem přistávalo, měl tendenci jít k zemi tvrdě a rychle. Pravděpodobnost toho, že někdo na palubě přežije v této situaci přistání na moři, byla mizivá, šance přežít noc ve studené vodě byla nulová, a pravděpodobnost toho, že vraky půjdou rychle ke dnu, byla velká.

I přesto, že bylo zahájeno rozsáhlé pozemní i podmořské pátrání, ani těla ani stroje Letu 19 nebyly nikdy nalezeny.K této tragédii přispělo i to, že zmizelo jedno ze záchranných letadel i s třináctičlennou posádkou. Jejich letadlo, PBM Mariner, byl přezdíván "létající palivová nádrž", protože v něm sebemenší jiskra mohla zavinit velkou explozi. Loď, která se v době zmizení tohoto letadla právě nacházela na moři v dané oblasti, informovala, že viděla ohromnou ohnivou kouli. Poté se tam objevila naftová skvrna - na místě, kde se mělo nacházet letadlo. Američané zastavili výrobu těchto letadel v roce 1949.

V závěrečné zprávě amerického námořnictva bylo zmizení letu 19 přisuzováno chybě pilota. Rodina velitele Taylora protestovala, a po několika revizích byl verdikt poroty změněn na "příčina neznámá".

Ale v Bermudském trojúhelníku se ztrácejí i lodě, jedním z přépadu ztracených lodí je zmizení lodi Marine Sulphur Queen. Nákladní loď Marine Sulphur Quee o délce 142 metrů s nákladem 15000 tun roztavené síry zmizela beze stopy začátkem února 1963 při cestě z Beaumontu v Texasu do Norfolku ve Virginii. Na palubě lodi byla v době zmizení posádka 39 mužů. Nebyl zaznamenán žádný pokus o rádiová volání o pomoc. Pátrání pobřežní hlídky skončilo bezvýsledně, nebyly objeveny ani zbytky po lodi, ani nikdo z členů posádky. Lidé mají některá vysvětlení, kterými obhajují tyto ztráty, například že je zde velké množství hurikánů, tornád a k tomu ještě Golfský proud, anebo že je moře je moc hluboké, a proto, že není možné vraky ani těla nalézt, anebo také, že za to může metan- jenže jak potom vysvětlíme návraty některých lodí bez posádek?

Minulost Bermudského trojúhelníku popisovaly tedy i myšlenky nadaných vypravěčů mezi lidmi,kteří chtě nechtě ovlivnili jak vnímání trojúhelníku,tak mysl samotných lidí,jež se začali zajímat o mýtické povídky pisálků.Snad se tam objevuje trocha pravdy,ale to pozná každý sám.na ukázku je tu pár legend.