— Prokletí —

V archivech a skladech muzeí se jistě skrývá nejedna podivnost. Někteří z těch, co v nich pracují, se nyní rozhodli vynést tyto věci na světlo. Brrr!

Pokud vás děsí vycpaná zvířátka, scvrklé hlavy, voskové anatomické panny s odhalenými vnitřnostmi nebo třeba sbírky skleněných očních náhrad, které vás sledují všude, kam se hnete, rozhodně na Twitteru nehledejte příspěvky pod hashtagem #Museum101.

S tímto označením posílají zaměstnanci muzeí na sociální sítě to nejstrašidelnější, co v práci dokázali vyhrabat. Některé věci jsou normálně vystavené, u jiných je poznámka, že je většinou drží v krabicích ve skladu.

A je to jedině dobře! Některé stovky let staré otlučené panenky či láhev s naloženými krtčími mrtvolkami nás budou ještě dlouho strašit ve snech. Mrkněte do galerie, pokud se odvážíte.

Dybukkova skříňka

První majitel tohoto vinného kabinetu měl děsivé noční můry, stejně jako jeho okolí. Poté ho daroval své matce, která ve stejný den zemřela na infarkt. I všichni ostatní vlastníci mluvili o děsivých událostech, které tuto skříňku provázely, včetně posledního, u kterého se rozvinula podivná kožní nemoc. Skříňka má být údajně posednuta zlým duchem z židovské mytologie a stala se inspirací pro film Kletba z temnot natočený roku 2002. 

Panenka Anabelle

Byla objevena roku 1970 v obchodu se starožitnostmi. Poté, co ji dívka Donna dostala od své matky k narozeninám, začaly se dít v jejich domě podivné věci. Panenka se začala objevovat v místnostech, kam ji předtím nikdo nedal a také na jejích šatech byly čas od času vidět kapky krve. Poté, co se podivné události stávaly čím dál častější, rodina kontaktovala odborníky, podle nichž byla panenka posedlá démonem. Hračka je dodnes v muzeu Warrenových ve skleněné vitríně s varovným nápisem: "Rozhodně neotevírejte."

Malba Hands resist him

Autorem tohoto obrazu, který je považován za jeden z nejděsivějších na světě je Bill Stoneham. Dle tvrzení všech vlastníků se postavy na obraze po západu slunce přemisťují nebo dokonce mizí. Dle umělce dveře na malbě představují hranici mezi tímto a "druhým" světem. Mnoha lidem se i jen při pohledu na něj udělalo zle. Nejznámější událostí, která se obrazu týká je fakt, že vlastník první galerie, která obraz vystavila a jeho kritik, zemřeli oba ve stejném roce, ve kterém dílo poprvé spatřili. 

Malba Plačícího chlapce

Byla vytvořena italským malířem Giovannim Bragolinem v 50. letech a během času se stala velmi populární, její kopie visela v mnoha domácnostech po celé Anglii. Brzy se ale začaly objevovat zprávy, že mnoho z těchto domů záhadně vyhořelo, některé v podstatě do základů. Věc, která není dodnes vysvětlena je fakt, že všechny malby s chlapcem nalezené v troskách domů zůstaly nepoškozené.

Busbyho houpací křeslo

Poté, co byl tento muž usvědčen z vraždy, jeho posledním přáním bylo dát si jídlo v oblíbené hospodě. Poté co dojedl, povstal a řekl: "Nechť náhlá smrt stihne každého, kdo se posadí do mého křesla." Od té doby prý 63 lidí, kteří si do tohoto křesla sedli, opravdu předčasná smrt postihla, někdy dokonce hned poté, co se z něj zvedli. Židli dnes vlastní muzeum a schválně je umístněná 1,5 metru vysoko nad zemí, aby se předešlo dalším náhodám.

Svatební šaty Anny Bakerové

V polovině 19 století se bohatá měšťanka Anna zamilovala do chudého slévače. Plánovali svatbu a dívka si dokonce koupila šaty. Poté, co to její otec zjistil a svatbu zakázal, si odmítala vzít kohokoli jiného a až do své smrti zůstala sama. Poté byly její šaty vystaveny v její ložnici ve starém rodinném sídle. Často lze pozorovat, jak se samy hýbou, a to navzdory tomu, že jsou umístěny ve vzduchotěsné skleněné vitríně. Někteří tvrdí, že je v nich dodnes duše Anny, která se nikdy své svatby nedočkala. 

Basánská váza

Byla vyrobena v 15. století ze stříbra italskou služkou při svatební noci. Tu samou noc byla nalezena zavražděná, s vázou v náručí. Od té doby si jí předávali členové rodiny, z nichž ale každý zemřel předčasnou smrtí. Poté byla váza ukryta. Bohužel byla v roce 1988 znovu objevena spolu s tvrzením: "Pozor, tato váza přináší smrt." Byla nabídnuta několika muzeím, ale všechna ji kvůli kletbě odmítla. Dnes není jasné, kde se nachází

Diamant Naděje

Je neslavnějším prokletým diamantem na světě. Má 45,5 karátů a vznikl před více než 1,1 miliardou let. Poté putoval po celém světě, vlastnilo ho mnoho významných postav historie, včetně několika králů. Jeho vlastníci byli postihnuti rozvody, sebevraždami, uvězněním, mučením a bankrotem, nyní je umístěn v přírodovědném muzeu ve Washingtonu D.C. Tento diamant není nikdy nikomu půjčován, jelikož jeho hodnota je 250 milionů dolarů a také kvůli jeho nechvalně známé historii. 

Maorská maska válečníka

Maorští válečníci žili na Novém Zélandu a vždy si před bitvou vyřezávali různé masky, protože věřili, že pokud zemřou, jejich duše se přemístí právě do vyrobené masky. Údajně tyto výtvory neškodí mužům, ale těhotné ženy by se k ní neměly přibližovat, jelikož způsobuje velké předporodní komplikace.

Zrcadlo na plantáži Myrtles

Do domu se dostalo v 80. Letech a mají v něm být umístěny duše matky a jejích dětí, kteří byli otráveni. Hosté, kteří do domu zavítali, tvrdili, že v zrcadle viděli postavy a dětské otisky rukou na skle. 

zdroj

Svatováclavská koruna

Ano, i u nás v České republice máme prokleté předměty. Pověsti říkají, že kdo si neoprávněně nasadí Svatováclavskou korunu, tak do roka zemře. Příkladem může být zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

Heydrich se zde se svými pravomocemi protektora musel cítit jako pravý král, na to ovšem doplatil. Když se jednoho listopadového dne roku 1941 doprovázen protektorátním prezidentem E. Háchou, státním tajemníkem K. H. Frankem a svým malým synem Klausem procházel po Pražském hradu, všiml si Svatováclavské koruny. Nejprve ji nasadil svému synu a poté sobě. Heydricha zhruba za půl roku zabili českoslovenští parašutisté Gabčík a Kubiš. Jeho syn zemřel za sedmnáct měsíců, když ho srazilo nákladní auto.

Mumie Smolařka

Tento dřevěný staroegyptský artefakt pohází z roku 950 před Kristem. Konkrétně se jedná o víko rakve. A co je na tomto víku tak zajímavého? Všichni čtyři muži, kteří se zasloužili o jeho převoz z Egypta do Spojeného království v roce 1870, krátce na to zemřeli. Dnes bychom Mumii Smolařku našli v Britském muzeu v Londýně.

Robert

Představujeme vám snad nejznámější floridskou panenku, kterou dostal kolem roku 1898 čtyřletý chlapec jménem Robert Eugene Otto. Říká se, že mu ji darovala rodinná služebná s bahamskými kořeny, která rodinu nenáviděla a byla znalá voodoo praktik. Hračka dostala jméno po svém novém majiteli - Robert. Je to jednoduchý hadrový panák, místo očí má dva černé knoflíky, ústa a nos jsou vytvořeny jen v náznaku, uvnitř těla má slámu a celý je oblečen do námořnické uniformy. Na pohled na něm není nic zvláštního, dokonce se může zdát i roztomilý. Jenže zanedlouho začal tenhle "roztomilouš" děsit celou rodinu. Malý Eugene se stal panenkou posedlý a ona posedlost ho neopustila ani v dospělosti, dokonce hadrovému Robertovi vystavěl pokoj se speciálně sníženým stropem. Mnoho svědků vypovědělo, že panenka mluví a dokonce se hýbe. Po smrti Eugena v 70. letech panenka zůstala v domě, kde na ni narazili noví majitelé - konkrétně jejich malá dcera, kterou začal prý Robert psychicky i fyzicky týrat. Rodina se po dalších incidentech rozhodla, že panenku dá do muzea East Martello v Key West. I tam si panenka nedala pokoj. Pracovníci muzea mají z panenky mrazení v zádech. "Někdy za sebou slyším kroky," uvádí zdejší docent Goody Estevez. Panenka se prý i nerada fotí. Snímky s ní jsou buďto zkažené anebo na nich nejde celá vidět. Prý i vykazuje známky stárnutí. Údajně Robertovi šediví vlasy...

Prokleté smaragdy Jaye Miscoviche 

Amatérský potápěč a lovec pokladů Jay Miscovich našel životní nález, když v Mexickém zálivu u pobřeží Floridy v roce 2010 narazil na smaragdy v hodnotě milionů dolarů.

Neměl ovšem šanci využít více než 70 kilogramů kamenů k odchodu do důchodu a šťastný zbytek života.

Další roky strávil právními tahanicemi s jinými lovci pokladů, kteří tvrdili, že měli právo na všechny nálezy z vraku, odkud Miscovich smaragdy údajně vylovil. Bez možnosti prodat kameny a s narůstajícími dluhy za soudní spor spáchal Jay v roce 2013 sebevraždu. Odkud smaragdy pocházely, není dodnes známo.

Little Bastard

Kdo by neznal slavného amerického herce Jamese Deana (*1931-1955). Bohužel tragicky zahynul v jeho porsche, které nazval Little Bastard. Toto legendární auto rozsévalo smrt všem jeho dalším majitelům. George Barris koupil nabouraný vrak tohoto auta, které sklouzlo z držáku a zlomilo mechanikovi nohu. Poté Barris prodal motor Troy Mc Henrymu a další součást auta Williamu Eschridu. Když závodil Troy Mc Henry v autě ve kterém byl motor z Little Bastarda, ztratil kontrolu nad řízením, narazil do stromu a okamžitě zemřel. William Eschrid se vážně zranil, když se jeho auto náhle zamklo a při zatáčce se přetočilo.
Vzhledem ke všem incidentům, které se týkaly Little Bastarda se Barris rozhodl auto skrýt. Kalifornská dálniční hlídka ho však přesvědčila, aby auto půjčil na výstavu o bezpečnosti silničního provozu. V garáži vznikl pořár, ale auto zůstalo zázračně nepoškozené. Když byl použit pro další výstavu na střední škole, opět sklouzl z podepření a zlomil studentovi kyčel. A podobně to pokračuje dál a dál...

Píseň sebevrahů

Mnoho lidí si život bez hudby neumí vůbec představit. Mnohé slavné písně zlepšují náladu, naopak jiné ponuré melodie posilují u některých lidí zármutek. Jedna z kdysi proslulých písní má prý natolik ničivé účinky, že po jejím poslechu desítky lidí spáchají sebevraždu! Způsobila jejich smrt "prokletá" skladba, známá jako píseň sebevrahů?
Je nevlídná prosincová neděle roku 1932. Poloprázdnou ulicí kráčejí chodci, po jejichž tvářích stékají kapky deště. Jejich siluety se ztrácejí v ponurém příšeří mlhy. Atmosféru bezútěšné marnosti dotváří kvílivý zvuk meluzíny ve světlíku jednoho z pařížských činžáků. Do tónů jeho teskné melodie se ozývá neméně smutná hra klavíru a pobrukování maďarského skladatele Rezső Seresse (1889-1968). Hudebník právě skládá svou nejslavnější a zároveň osudovou píseň Szomorú Vasárnap (Pochmurná neděle). V zornicích jeho očí se objevuje prázdný výraz naprosté beznaděje. Den předtím ho totiž opustila jeho přítelkyně, a proto je Seress psychicky na dně. Pocity své hluboké deprese a smutku natolik mistrně přenáší do své písně, že je později sdílí i mnoho jejích posluchačů. Skladatel ještě netuší, že v budoucnu spáchá jeho bývalá milá sebevraždu. Její mrtvé tělo má být nalezeno s textem Pochmurné neděle v ruce!
Výtvor zlých sil?
Přispěla k fatálnímu rozhodnutí dívky teskná skladba, stejně jako tomu údajně bylo u několika dalších lidí? Tato melodie patří mezi nejdepresivnější umělecká díla, která v lidské historii vznikla! Stejně tak smutný je i text písně, jenž pochází od maďarského básníka László Javora. Jeho slova vypráví příběh o muži, kterému umírá jeho milá a on pomýšlí na sebevraždu, po které by se s ní mohl znovu shledat. Připomínají mnoha zoufalým lidem jejich bezvýchodnou situaci natolik, že se písní nechají inspirovat? Podivné okolnosti ovšem mají provázet i samotný vznik Pochmurné neděle. Seress prý slyší ve své mysli smutnou, vtíravou a stále se opakující melodii, a proto ji rychle zaznamenává na notový papír. Byl její vznik podmíněn pouze skladatelovou náladou, anebo mohly být ve hře i jakési temné síly? Vždyť mnoho lidí, kteří tuto chmurnou píseň slyšeli, popisují stejný pocit, jaký měl při jejím skládání Seress. Údajně se jim zdá, že jim zní pořád v hlavě a způsobuje sebevražednou náladu!
Poslední slova sebevraha
Pramení zvláštní moc této skladby jen z paranoidních představ lidí s bujnou fantazií? Její neblahý vliv možná vytuší už první nakladatelé, kterým ji Seress nabízí. Píseň odmítají, neboť podle jejich přesvědčení je příliš melancholická. Jak píše britský spisovatel a záhadolog Karl Shuker (*1959) ve svém Světovém atlasu záhad, jeden z nakladatelů ji dokonce rezolutně odmítne s tím, že za žádnou cenu nesmí být zveřejněna. Jak se později ukáže, má pravdu. Pochmurná neděle je snad mistrovským, ale zároveň i ničivým Seressovým výtvorem. Ihned po jejím prvním zahrání v rádiích sice získává ohromnou popularitu, jenže její mezinárodní slávu provázejí desítky mrtvých. Další obětí údajně vražedné písně je nešťastný maďarský švec Josef Keller, který spáchá sebevraždu v Budapešti v roce 1936. Vedle jeho mrtvoly je nalezen dopis na rozloučenou, který obsahuje část nešťastné Pochmurné neděle. Stal se jednou z obětí vražedné písně?
Věhlas prokletého songu
Podle jiných zdrojů je roku 1933 obětí skladby i jakýsi maďarský mladík, který hudebníky v budapešťské kavárně žádá o zahrání této písně. Po doznění melodie odchází domů, kde se oběsí. Od poloviny 30. let 20. století si v Maďarsku údajně s touto písní na rtech bere život dalších 17 lidí. Někteří z nich se prý zastřelí přímo při jejím poslechu, další se utopí v Dunaji. Od roku 1935, kdy Pochmurnou neděli v anglické verzi začíná zpívat vynikající americký zpěvák a všestranný umělec Paul LeRoy Bustill Robeson (1898-1976) pod názvem Gloomy Sunday, se stává světoznámou. Kromě USA a Velké Británie se píseň na přelomu 30. a 40. let minulého století dočkává mnoha adaptací i v dalších zemích a pravidelně ji vysílají mnohá rádia. Jenže, čím víc lidí ji prý slyší, tím častěji má přinášet smrt!
Přišel, slyšel, skočil
Například v Berlíně se má po poslechu Pochmurné neděle oběsit mladá prodavačka, která po sobě zanechává na papíře text písně. V Římě údajně jistý mladík slyší žebráka pobrukujícího si tklivou melodii. Věnuje mu všechny peníze, které má u sebe, a následně skočí z mostu do řeky Tibery a utopí se. V Londýně je prý zase nalezena ve svém bytě mrtvá žena a vedle ní gramofon hraje - hádejte co! Vražedný vliv Pochmurné neděle se má z Evropy rychle šířit i do Spojených států amerických, kde údajně píseň inspiruje asi 200 sebevrahů! Koncem 30. let 20. století je proslulost této melodie již tak velká, že maďarská vláda zakazuje její hraní na veřejnosti. Toto rozhodnutí vyvolá nadšení mnoha hudebníků i posluchačů, kteří prý mají při jejím poslechu velmi zlý pocit. Opravdu je tato píseň tak nebezpečná, nebo jsou její temné dějiny pouze snůškou výmyslů a pověr?
Je to jen reklama?
Je velice podezřelé, že u mnoha údajných obětí vražedné písně nelze dohledat jejich jména. Je snad celá historie, provázející Pochmurnou neděli, pouze dobře vymyšleným reklamním tahem, jenž má přilákat zvědavce? Je ovšem pravda, že zákaz hraní Ponuré neděle zvažuje od konce 30. let minulého století několik rozhlasových stanic. Je to prý hlavně na nátlak pozůstalých po lidech, kteří si po jejím poslechu zvolili smrt. Dobře zdokumentovaná je i sebevražda skotského zpěváka Williama MacArthura Mackenzieho (1957-1997), který se skupinou Associates nazpíval Pochmurnou neděliv roce 1982. Mackenzie se po těžkém životním období, kdy ho pronásledují deprese, 22. ledna 1997 předávkoval léky. Přispěla snad k jeho rozhodnutí ukončit svůj život i "ďábelská" píseň?
Vleze vám do mozku!
Ve 40. let 20. století, kdy zuří 2. světová válka, již Pochmurná neděle ztrácí na své popularitě. I když se dočká ještě několika dalších verzí (např. v roce 1992 ji zpívá irská zpěvačka Sinéad O'Connor a v roce 1999 islandská zpěvačka Björk), již nikdy se nedočká takové slávy jako ve 30. letech. Je útlum její popularity důvodem, proč si již melodie nevybírá tolik obětí? Pokud si myslíte, že neblahé působení této písně vychází pouze z říše fantazie, vyvedeme vás z omylu. Výzkumy uznávaného švýcarského psychologa Carla Gustava Junga (1875-1961) a jeho následovníků totiž dokazují, že hudba zasahuje do hlubokých struktur lidského podvědomí a utajených stránek lidské povahy mnohem výrazněji než například mluvené slovo. Stejně jako může určitý typ hudby člověka uklidnit, navodit rovnováhu jeho organismu nebo podnítit k pozitivnímu chování, je prý možný i opak!
Kdo bude poslední obětí?
Nedávné výzkumy vědce Craiga Andersona z americké University státu Iowa naznačují, že neblahý vliv může mít například i takzvaná tvrdá hudba. Většina jejích posluchačů má prý větší sklony k násilnickému myšlení. Některé melancholické a disharmonické melodie pak údajně zase mohou u lidí vyvolávat těžké deprese nebo stres. Jiné pravidelné zvuky určitých frekvencí (např. šamanské bubny) prý dokážou navozovat stavy změněného vědomí, podobné stavům po požití některých drog. Infrazvuk blízký kmitočtu 7 Herzů, který je pro lidské ucho neslyšitelný, dokonce dokáže vyvolat stav těžké nevolnosti nebo panické hrůzy! Je hudba mocnější, než si myslíme? Můžeme podobně vysvětlit i vražedné působení Pochmurné neděle? Ta prý nepřinesla štěstí ani svému autorovi. Seress prohlašuje, že se cítí uprostřed svého úspěchu jako obžalovaný muž, který nemá ze slávy žádnou radost. "Tato osudová sláva mě zraňuje," říká Seress ještě před tím, než 22. ledna 1968 spáchá sebevraždu skokem z okna. Stal se obětí své vlastní vražedné písně? Kdo další bude následovat?

zdroj

Am Am7/G D/F# FV tento tak temný den ti bílé květiny Am Am7/G D/F# E nesu, můj miláčku, smutek jen v srdci mám, Dm Dm7 F E tento tak temný den rozbil mi všechny sny, Am Am7/G D/F# Ebez tebe v žalostech, bez tebe tady sám Am Am7/G D/F# F navěky zůstanu po všechny příští dny, Am Am7/G D/F# E F E slzy jsou nápoj můj, smutek chléb jediný,Am7 E Am Am7/G D/F# F E nešťastná neděle...
Však jednou v temný den zas přijdu za tebou,
přede mnou v průvodu půjde už jenom kněz,
na rakvi pro tebe květinu bělostnou
pod stromy kvetoucí s tělem mým budou nést,
zas oči otevřu, chci vidět zas tvář tvou,
i v smrti milovat budu tě jako dnes,
Am7 E Am Am7/G D/F# F E Am
nešťastná neděle...

Postel rodiny Tallmanových 

Začátkem roku 1987 si Alan a Debby Tallmanovi do svého domu pořídili dětskou dvoupatrovou postel, kterou koupili v obchodě s použitým zbožím a umístili ji do sklepa. Všechno se zdálo být v pořádku a o několik měsíců později téhož roku se rozhodli postel přesunout do ložnice. To ovšem ještě netušili, jaké hrůzy je od toho dne začnou stíhat. Jejich životy se tak ze dne na den radikálně změnili. A to k horšímu. V domě se totiž začaly dít nevysvětlitelné paranormální aktivity a děti Tallmanových bez zjevných příznaků propadly vážným nemocem. Rodina poznala, že je něco v nepořádku už první noc, kdy rádia začala měnit samovolně stanice. Po pár týdnech se začaly údajně samy přemísťovat různé předměty a následně malá dcera Tallmanových, která v posteli spala, oznámila rodičům, že se jí zjevila ženská postava v ohni. To stejné později tvrdil i jejich syn Danny. Rodina se s prosbou o pomoc obrátila na místního pastora, který dospěl k názoru, že dům obývá ďábel. Tím to ale ani zdaleka neskončilo.

Dveře se opakovaně samy od sebe otevíraly a zabouchávaly, rodina slyšela odněkud vycházet neznámé hlasy, až nakonec týden před Vánocemi Danny rodičům řekl, že chce z domu odejít. Poté, 7. ledna (január) 1988 se Alan Tallman vrátil domů po noční směně a z temných prostor domu zaslechl tajemný zvuk vytí. Alan se vydal zjistit, odkud zvuk pochází a najednou k němu údajně promluvil hlas, který říkal "pojď sem". Nikdo tam ale nebyl. Zvědavost ho zavedla až k venkovní garáži a když na ni pohlédl, viděl, že hoří. Utíkal proto do domu pro hasicí přístroj a rychle zpátky k požáru. Když ale doběhl ke garáži, oheň byl pryč. Ale ani poté tyto úkazy nepřestaly mizet. Alanova manželka Debby pak jedné noci zpozorovala mlhu nebo kouř táhnoucí se po celé podlaze ložnice, ze kterého se ozvalo "zemřeš". Když se rodina svěřila příbuzným, příliš pochopení se jim nedostalo. Jejich okolí bylo skeptické a snažilo se pro zmíněné úkazy najít racionální vysvětlení. Když ale jeden z nich později přes noc hlídal jejich děti, ona ženská postava se mu zjevila taky a on okamžitě propadl panice.

Zoufalou rodinu nakonec nenapadlo nic jiného, než prokletou postel zničit a přestěhovat se. Jakmile tak učinili, veškeré děsivé a nevysvětlitelné výjevy rázem ustaly a rodina tak mohla po devíti hororových měsících žít konečně v klidu a bez obav. Dodnes se žádné logické vysvětlení hrůzných zážitků rodiny Tallmanových nepovedlo prokázat a případ je tak stále klasifikován jako nevyřešené tajemství.  

zdroj

Cooleyho truhla

Zakletá truhla podle staré legendy zapříčinila smrt celkem 17 lidí. Vše začalo před téměř 150 lety na farmě otrokáře Jacoba Cooleyho na jihu Ameriky. Jacob Cooley nařídil jednomu ze svých černošských otroků jménem Hosea ručně vyřezat a postavit truhlu, kterou chtěl darovat svému prvorozenému synovi. Hosea uposlechl. Díky své zručnosti a truhlářskému umu zhotovil truhlu prvotřídní kvality, ovšem krutý otrokář Cooley nebyl spokojen. Nechal Hosea předvést a zbil jej tak surově a zvířecky, že rozsáhlým poraněním na místě podlehl. To neušlo pozornosti skupině ostatních otrokům, kteří Hosea znali. Mezi těmi se nacházel takzvaný "zaklínač". Otroci do truhly nakapali soví krev a následně truhlu zakleli. Otrokář po narození svého syna truhlu umístil do jeho pokoje, čímž započala zkáza rodinného stromu Cooleyových. Prvním na seznamu záhuby byl Colleyho novorozený syn, který teprve pár dní po narození za nejasných okolností zemřel.

Truhla se poté dědila z generace na generaci, ani jedné však nepřinesla nic jiného než neštěstí. O mnoho let později přišla truhla do vlastnictví dalších Cooleyho synů. Jeden z nich byl ale ubodán svým služebníkem a truhla tak putovala k poslednímu synovi. Jeho žena ale truhlu zanedlouho předala nejmladší Cooleyho dceři Melindě. Melinda se svým manželem měla spoustu dětí, ten ji ale poté opustil a tak na jejich výchovu zůstala sama. Před 40. narozeninami zemřela, údajně z přepracovanosti. Pozůstalá rodina Cooleyových chvíli poté obdržela zprávu, že Melindin bývalý manžel, který ji opustil, zemřel, když ho do hlavy udeřil padající nástupní můstek parníku. Pak truhla putovala k osiřelé Milindině dceři, 17leté Evelyn. Ta později se svým mužem adoptovala dívku Arabellu a před její svatbou jí do truhly vložila svatební šaty. Za pár měsíců zemřeli pár týdnů po sobě Abrebellin manžel i syn.

Poté truhla stále měnila majitele. Evelynina švagrová si do truhly také uschovala šaty, ale zemřela dřív, než si je stihla obléknout. Teta Evelyn pak do truhly jako vánoční dárek vložila upletené rukavice pro svého syna, ten ale zanedlouho zemřel pádem z vlakového mostu. Dcery Evelyn pak po kontaktu s truhlou postihlo zmrzačení nebo jiné neštěstí. Samotná Evelyn už tu neustálou zkázu nemohla vydržet a spáchala sebevraždu. Začátkem 20. století truhlu zdědila její vnučka. Ta dovnitř uschovala dětské oblečení jejího prvorozeného syna, ten ale nato zemřel také. Podobné případy neštěstí a zkázy pokračovaly dále, až nakonec truhla doputovala k Virginii Cary Hudson. Ta znala tragické příběhy rodiny Colleových a vyhledala starou rodinou známou, Annie, která se zabývala zaříkáváním a kletbami. Annie Virginii oznámila, že truhla je prokletá. Zároveň jí ale sdělila, jak kletbu přerušit. Virginie ihned udělala všechno přesně podle jejích instrukcí. Před konečným přerušením kletby ovšem podle Annie musela zemřít poslední oběť. Tou se stala ona sama. Truhla nakonec v roce 1976 skončila v historickém muzeu ve státě Kentucky, kde je dodnes. Annie tak byla poslední, sedmnáctou obětí, jejíž smrt byla přisuzovaná zakleté truhle.

zdroj

Prokleté zrcadlo

čtěte také: Zrcadla

Vyrobil ho Luis Arpo, který se zabýval černou magií a znal se s Madame de Pompadour. Rám z pozlaceného mahagonu zdobili dva andílci. První, kdo ho vlastnil, byl bankéř Kirakos Gandzaketsi a zakoupit ho měl v roce 1769. O pár týdnů později byl nalezen mrtvý, smrt se zdála být nešťastnou náhodou, alespoň tak to vyhodnotila policie.

Za pár let jej vlastnila Maria Antoanetta, údajně v něm měla spatřit zvláštní výjev, který ji velmi vyděsil. Uviděla dívku jdoucí na popravu gilotinou. Viděla svou vlastní smrt? V každém případě se po tomto incidentu zrcadla zbavila. Bohužel ji to před osudem nezachránilo.

Zrcadlo putovalo od jednoho vlastníka k dalšímu, a když nezemřel za záhadných okolností, prostě zmizel. Zahrálo si svou roli i mezi nacisty. Zrcadlo vlastnila manželka markýze de Fornaroli. Když na jeden ze svých večírků sezval markýz esa wehrmachtu, stala se zvláštní věc. Markýzova manželka v noci zmizela! V jejím pokoji byl velký nepořádek, jakoby se s někým prala. Ale po markýze nebylo ani stopy. Ani další šetření nepřineslo žádné výsledky, nebyla k nalezení, nenašla se jediná stopa, která by vedla k odhalení záhady.

Zrcadlo odpočívalo v policejním skladu, odkud ale bylo odcizeno v roce 1997. Nový majitel by se měl mít na pozoru, pokud je tedy ještě mezi živými. V každém případě se ve francouzských novinách objevil inzerát s varováním, aby zrcadlo nikdo nekupoval, ani se nezdržoval v jeho blízkosti.

zdroj

Vřeštící lebka

Bettiscombe Manor je zámeček ve stejnojmenné obci. Je také znám jako dům vřeštící lebky díky legendě ze 17. století. Ta vypráví, že se sem se svými pány přistěhoval i jeden jamajský otrok. Když otrok onemocněl vážně tuberkulózou jeho pán přísahal, že nespočine, dokud tělo otroka nebude pohřbeno v jeho vlasti. Když pak ale otrok umřel, nechtělo se pánovi za jeho pohřeb platit a tak ho pohřbil na místním hřbitově. Od té doby ze hřbitova lidé slýchávali pláč a sténání. Později bylo tělo otroka exhumováno a převezeno do zámečku. Kromě vřískotu se v domě od té doby objevují jevy jako jsou kroky, dveře, které se samy otevírají a zavírají apod. Z těla díky rozkladu postupně zbyla pouze lebka, kterou V roce 1963 profesor lidské a srovnávací anatomie prohlásil jako lebku bílé ženy z Evropy.

TeamParaCZ

Prsten Rudolpha Valentina

Rudolph koupil prsten ve 20. letech 20. století. Když jej ukazoval svému kamarádovi, netušil co se stane. Jeho kamarád měl totiž vizi o Rudolphově blízké smrti. Když se s tím svěřil Valentino se mu jen vysmál. Od té doby se však Valentinovi nic nedařilo. Jeho podnikání se rozpadalo stejně rychle jako jeho vztahy. Nedlouho poté umírá a prsten se dostává k jeho milenci. Ten krátce na to vážně onemocní a lékaři vůbec neví, co s ním je. Dokonce i herec který hraje roli Valentina a který si prsten vezme, aby byl co nejrealističtější umírá. Prsten se  dostává do dražby. Zde jej kupuje Joe Casino, který ho na 7 let uzavírá do trezoru. Když už myslí, že kletba pominula prsten vyjme a navlékne... Umírá za necelý týden...

The Anguished Man

Podle pověsti je malba sužována kletbou, kterou na ní přenesl její autor, když se zabil krátce po jejím namalování. Navíc měl použít část své krve na toto dílo. Poté obraz dědí Sean Robinson a vystavuje jej ve svém domě. Od té chvíle se zde dějí divné věci. Jsou slyšet strašidelné hlasy. Obyvatelé pociťují neviditelné doteky a syn padá z neznámých příčin ze schodů. Když se syn podívá směrem nahoru s pocitem, že ho někdo strčil spatří temnou siluetu muže. Sean raději obraz ukryl ve sklepě domu, ale odmítá obraz prodat.

Prokleté stromy

Vítr se prohání prázdnými větvemi, které spíše vypadají jako děsivé paže z drápy. Že to vypadá jako scéna z hororu. Omyl! Vydejte se s námi za stromy, které jsou prokleté.

Ďáblův strom v New Jersey

Z větví dubu ve větru vlají přízračné oprátky. Zvědavého návštěvníka zamrazí. Měl by se odvážit blíže k prokletému stromu? Podle místních je to prý nebezpečné. Dub obestírá krvavá historie a strašidelné zkazky. Co když jsou všechny pravdivé?

Kromě domů plných duchů, přízračných lodí či prokletých skalisek existují na naší Zemi prý také strašidelné stromy. Jeden se zvláště neblahou pověstí se nachází v Martinsvillu v Somersetském okrese amerického státu New Jersey. Starý dub s pokroucenými větvemi, které se vztahují k obloze jako přízračné pařáty, vypadá jako by vypadl z nějakého hororu. Děsivé je i jeho jméno Ďáblův strom. Čím si ho vysloužil?

Temná historie

Farmář z neznámých důvodů povraždí celou rodinu. Pak se obtížen černým svědomím vydá k nedalekému dubu. Na jeho větev pověsí oprátku a skoncuje se životem. Od této chvíle je prý strom prokletý. Dochází zde k dalším sebevraždám a vraždám. V oblasti má například své ústředí Ku-klux-klan a traduje se, že u stromu provádí vraždy a lynčování. Takové násilné činy údajně zanechaly své stopy. "Říká se, že zlý strom hladově absorbuje duše těch, kteří zde zemřeli násilnou smrtí,"píše v Japonsku žijící záhadolog amerického původu Brent Swancer (*1973). Skutečně může dub absorbovat temnou energii násilí a obrátit ji proti těm, kteří se dostanou do jeho blízkosti?

Pomstychtivý dub

Podle místních obyvatel stihne neštěstí každého, kdo prokletému stromu neprojeví patřičnou úctu. Snad nejhorší čin, kterého se člověk může dopustit je, pokud se rozhodne u dubu vymočit. Ďáblův strom ho stihne svou pomstou a dotyčného čeká tragédie například v podobě dopravní nehody. Neuvážené je ale prý i dubu zlořečit. Není to trochu přitažené za vlasy? Jak by nám mohl strom ublížit? O osamělém dubu však kolují daleko šíleněji znějící historky.

Neuvěřitelné zkazky

Duše těch, kteří zde přišli o život, nemohou nalézt klid. Proto se někdy ze stromu údajně ozývá pláč, ječení, nebo naopak dětský smích. Z větví prý někdy vlají přízračné oprátky či dokonce těla oběšenců. A další pověsti vypovídají o dění skutečně ďábelském. Místní hovoří o zvláštním teple, které údajně z dubu vyzařuje. Na jeho větve prý ani v nejtužší zimě nedopadá sníh. Rovněž se traduje, že do stromu čas od času uhodí blesk, aniž by mu způsobil opravdovou škodu. Další historky slouží jako varování pro případné zvědavce. Podle tvrzení obyvatel Martinsvillu každému, kdo se dotkne kmene stromu a následně pojí v blízké restauraci, zčernají ruce. Snad nejneuvěřitelněji zní historka, že kdo se dostane do příliš velké blízkosti stromu, bude pronásledován strašidelným černým pickupem tak dlouho, dokud neuteče z prokletého místa. Démonická aura stromu děsí lidi žijící v jeho blízkosti. Několikrát se ho údajně pokoušeli pokácet, ale prý to není možné. Třeba však nechtějí jenom přijít o turistickou atrakci. Jsou všechny zkazky, které o Ďáblově stromu kolují, pouze dílem lidské obrazotvornosti, nebo se alespoň v některých z nich skrývá pravda?

zdroj: EpochaPlus

Strom duchů 

Muž v noci jede autem po silnici 17-Drive Mile v oblasti Pebble Beach v Kalifornii. Po asfaltu se převaluje hustá mlha. Když se řidič ocitne v blízkosti starého cypřiše vystoupí z mlhy ženská postava, která se vznáší vzduchem. Řidiče tento úkaz tak vyděsí, že strhne volant, což má za následek ošklivou autonehodu, která v těchto končinách nebyla rozhodně poslední. Kdo je tajemná žena v bílém?

V polovině 19. století toto území patří bohaté ženě, která se jmenuje Dona Marie del Carmen Barreto. Ta poté, co ovdoví prodává rozsáhlou část svých pozemků. Mezi nimi i území, kde je dnes strom duchů. Později tohoto rozhodnutí trpce lituje a touží po navrácení svého majetku. To se však nepovede a Dona roku 1856 umírá. Zjevuje se zde snad ona a i nadále marně touží získat, co ji kdysi patřilo?

Druhá verze legendy mluví o nevěstě, kterou snoubenec opustil a ona zde skočila do moře. Některá svědectví popisují šat právě jako svatební. Je to tedy snad nešťastná duše nevěsty, co zde neustále hledá lásku?

V roce 1997  zde zastavuje mladý pár a chce si užít nádherný romantický výhled na moře. Když však dojdou ke stromu, muž spatří přízrak ženy jak se pohybuje směrem k útesu. Myslí si, že chce skočit a tak se za ní s křikem rozeběhne. Přízrak však jen sklouzne po vlnách a zmizí. Pár neprodleně pro jistotu kontaktuje policii. Ta však nikdy nic nezjistí.

Čarodějnice a strom

Jeden z nejděsivějších a asi i nejprokletějších stromů najdeme ve staré dobré Indii u vesnice Manglojodi. Jde o prastarý fíkovník. Místní se k němu odmítají přiblížit a i vy byste se měli držet dál. Tento strom totiž připravil o život nejméně 7 lidí! Za vše může podle pověstí čarodějnice Komila, která chtěla zůstat mladá a krásná. Na toto kouzlo však potřebovala krev 21 mladých dívek. Vesničané však její plány včas odhalili a čarodějnici zabili. Chce se snad její duch mstít?

 Dcera bohatého obchodníka jde kolem fíkovníku a spatří krásný květ. Přivábena jeho líbeznou vůní se přiblíží a květ utrhne. Večer dostává horečky a její rodiče ji spatří dokonce levitovat pokojem. Ne dlouho potom vyčerpaná dívka umírá. "Strom si žádá 21 obětí!" řekne s posledním výdechem.

Jednoho dne dojde vesničanům trpělivost a chtějí strom porazit. První zatíná sekeru do kmenu mladík. Ten okamžitě onemocní a později i umírá. Po tomto incidentů místní vzdají pokus strom zničit.

Strom bičování

V druhé polovině 18. století se v USA usazují tzv. shakeři. Dnes již téměř vymřelá křesťanská církev v USA, oficiálně zvaná Společnost věřících v Kristův druhý příchod. nutí založila kvakerská aktivistka Ann Lee, která v 70. letech 18. století emigrovala z Británie do Ameriky. Název "shakeři" byl původně posměšným označením, které naráželo na extatický tanec konaný členy během bohoslužeb. Shakeři žili v celibátu, odděleně muži a ženy, a měli společný majetek, takže se v mnohém podobali mnišským řádům. Největšího rozmachu církev dosáhla kolem poloviny 19. století, kdy měli asi 6000 členů. Posléze ale začalo členů ubývat, hlavně proto, že shakeři nesměli mít děti. K úpadku přispělo také zřizování státních sirotčinců, takže shakeři neměli dostatek dětí k adopci.

17. srpna 1782 vychází z města Harva procesí mužů, žen i dětí. Za nimi jdou místní, kteří mají nové sekty akorát tak dost a pomocí bičů vyhánějí shakery ven z města. Jeden z vyhnanců se vzepře. Místní ho za trest přiváží ke stromu, kde ho bičují... život mu zachrání až jiný kolemjdoucí. Netrvá dlouho a mučitelé jeden po druhém umírají. Dodnes se prý od stromu ozývají rány bičem a nářek.

Strom z města duchů

Kolem roku 1780 vzniká nedaleko města Pomfret v Conectitatu vesnice Bara Hack. K tvrdé práci jsou zde využívání otroci. Ti tvrdí, že u jilmu na místním hřbitově vídají malé postavy, kterým svítí oči. Koncem 19. století je nicméně vesnice opuštěna a postupně chátrá. Místo však neutichá. Od místního jilmu se totiž ozývají zvuky zvířat, drnčení kočárů i lidské hlasy. U jilmu se má zjevovat i duch dítěte. Po bývalé vsi se má dále procházet přízračný vousatý muž. Bohužel pro nás se zbytky vesnice nachází na soukromém pozemku, kam je vstup zakázán.

Dub mrtvého muže

Listnatý strom s děsivou historii se nachází v Kissmmee na Floridě. Zjevuje se duch bezhlavého muže, který prý byl zlodějem, který tudy prchal před španělskými vojáky. Ti ho u tohoto stromu dohnali a usekli mu u něj hlavu. Problém s legendou je ten, že v té době půda patřila indiánům a ani nejotrlejší zloděj by se sem neodvážil vkročit. Navíc místní ani přesně nevědí, který z mnoha zde rostoucích dubů je ten strašidelný.

Hřbitovní strom

Kmen stromu na hřbitově v Bourne, Massachusetts připomíná lidskou postavu, která jako by se chtěla vysvobodit ze svého zajetí. Po hřbitově se prochází mlžné postavy a náhrobky se přemisťují. Od stromu se line odporný zápach cigaret bez zjevného důvodu. Legendy mluví o duchovi Isaaca Keitha, který byl silným kuřákem . Ten umírá kolem roku 1900. Roku 1909 probíhá stavba vodního kanálu. Při této stavbě je mnoho náhrobků přemístěno a umístěno na špatném místě. To samé platí o Náhrobku Keitha. Je to to snad důvod proč místní duše nemají klid?

na základě článku v časopise Enigma zpracoval ParaCZ