— Smrt —

Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je charakteristická pro každý druh organismu; vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti. Průměrná délka života u člověka se stále prodlužuje - díky kvalitnější zdravotní péči, hygieně a zdravějšímu životnímu stylu.

Hyeny požírají mrtvou impalu

To, co má smrtelné následky (např. určitá dávka jedu, nevhodný léčebný postup atd.), se označuje jako letální, tedy smrtelné. Věda, zabývající se umíráním a smrtí, se nazývá thanatologie. Usnadněním umírání se zabývá paliativní péče.

Personifikace smrti

Lidé si představovali, že duši umírajícího si odnese nějaká bytost - bůh, anděl, nebo jiná mytická bytost. Další bytosti ji pak provázely na cestě do posmrtného života, soudily jeho hříchy, nebo na ni dohlížely v zásvětí. Tyto bytosti se v každé kultuře liší, ale některé prvky jsou podobné.

Indie

Upanišady a další texty uvádějí, že duše jsou odváděny různými průvodci zvanými ativáhika dévatové na různá místa podle jejich individuální karmy. Většinou jim konkrétní místo sdělí bůh smrti a soudce mrtvých Jama, v Číně známý jako Janluo, v Japonsku jako Emma(-ó) či Enma.

Egypt

Egyptským bohem smrti, mumifikace a pohřebišť je Anup, bůh se šakalí hlavou, jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů. Později se k němu v mytologii připojil Usir, vládce podsvětí. Egypťané věřili v pokračování života po smrti. V říši mrtvých vládl bůh Usire (Osiris). V říši mrtvých žije lidská duše dál plnohodnotných životem, ale jen za určitých podmínek. Slovo mumie je zřejmě arabského původu a znamená asfalt nebo smůla. Po rozšíření tohoto slova se slovo začalo užívat pro nabalzamování těla. Mumifikace byla nedílnou součástí smrti pro každého starého Egypťana. Mumifikace měla dvě podoby, přirozenou a umělou. Bytost pro ně byla součást elementů. Tělo bylo určeno ke smrti. Srdce bylo centrem citů, emocí a racionálního uvažování, bylo také pomyslným vstupem do ráje prostřednictvím vah boha Anupa. Podle Knihy mrtvých je srdce položeno na váhu, na druhé misce je položeno pero, to symbolizuje pravdu a spravedlnost. Pokud bude tělo zemřelého těžší než pero, projeví se tak vina zemřelého. 

Řecko

Bohem smrti v Řecku je Thanatos, zobrazovaný jako mladý muž s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem - dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Jsou synové bohyně noci - Nyx. Řekové tím vyjádřili jednak představu, že spánek a smrt jsou si podobné, a také fakt, že lidé často umírají v noci během spánku. Jejich sourozencem je také Charón, převozník, který převáží duše zemřelých do podsvětí. Podsvětní říši vládne bůh Hádés. Bránu do podsvětí hlídá strašlivý tříhlavý pes Kerberos.

Řím

Ve starověkém Římě byly bytosti velmi podobné řecké mytologii, jen měly jiná jména. Bohem smrti je Mors, bohem římského podsvětí bůh Pluto. 

Keltská mytologie

V Irsku podle keltské mytologie je strážcem brány do podsvětí bůh Donn, syn boha Míla. Brána se nachází na skalnatém ostrůvku Tech nDuinn, kde má Donn své sídlo. 

Severská mytologie

V severské mytologii se rozlišují mrtví, kteří padli v boji, a ti, kteří zemřeli např. stářím nebo nemocí. Z padlých hrdinů jsou vybráni ti nejudatnější valkýrami, které je odnesou do Valhaly - síně padlých, v níž budou čekat na ragnarok, poslední bitvu. Ostatní zemřelí odcházejí do temné říše Helheimu, jíž vládne bohyně Hel. Výjimku představují ještě utopení námořníci, jejichž duše přebývají u bohyně Rán.

Slovanská mytologie

Ve slovanské mytologii postavu smrti zosobňovala bohyně Morana. Je prý velmi krásná. Je rovněž vládkyní zimy; na některých vesnicích se dodnes udržuje zvyk "vynášení smrti", kdy na jaře lidé vyrobí ze slámy a starých hadrů postavu (označovanou jako Morana, Mařena, Smrtholka), kterou pak hodí ze skály nebo z mostu, případně ji spálí v ohni. Je to spojeno s lidovou slavností, která má oslavit příchod jara, u nás tento zvyk splývá s pálením čarodějnic. 

Středověká Evropa

Ve středověku si lidé představovali smrt jako kostlivce s kosou nebo mečem (Smrtka, Smrťák). Není bez zajímavosti, že v některých zemích byl považován spíš za osobu mužského pohlaví (Německo), jinde spíše ženského (české země). Zpodobnění smrti se často objevuje na obrazech tzv. tance smrti (danse macabre), v němž kostlivec-smrt tančí v čele průvodu lidí. Tato a jiná zpodobnění smrti slouží jako memento mori (pamatuj na smrt) - člověk nemá zapomínat na smrt a žít ctnostným životem, aby nezemřel ve hříchu.

Smrtka

Smrtka je tradiční personifikace smrti, zpodobněná jako kostlivec s kosou, často bývá zobrazována v černém hábitu. Někdy vystupuje jako stařena nebo stařec (smrťák), eufemisticky se označuje jako kmotřička smrt nebo zubatá.

Podle vyprávění přichází smrtka k umírajícím, aby symbolickým seknutím kosy ukončila jejich život.

Smrtka je častou postavou v pověstech a pohádkách. Objevuje se ale i ve filmech, například Ingmara Bergmana.

Morana

Morana, Mora, Mořena, Mařena, Marzena nebo Kostroma je figura představující smrt, pravděpodobně bytost ze slovanské mytologie nebo pohanská bohyně smrti. Je velmi známá i v dnešním folklóru. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná.

Tradičním pohanským rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení a posléze její utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály. Je velmi zajímavé, že přes tisícileté potírání pohanských rituálů se dodnes zachoval jeden z nich ve velmi živém zvyku vynášení Morany. Moranu, kterou představuje figurína nebo samorost, kořen nebo větev, nese mladá dívka v čele průvodu. Morana má na krku náhrdelník ze šnečích ulit (symbol smrti) a šálu (symbol zimy). Utopená hořící figurína je ve vodě lidmi kamenována.

Podle představ většiny národů o posmrtném životě je smrt považována ne za zánik, nýbrž za přechod z jednoho stavu do druhého. Není tedy divu, že většina úmrtních a pohřebních ritů se dá vykládat jako přechodové rity. V mýtu má představa o smrti jako přechodu svůj výraz v podobě "průvodce duší", který nese duši zemřelého k nebi, převádí přes řeku nebo přes most do jiného světa. V rituálech se přechod naproti tomu uskutečňuje především způsobem jednání, které se přisuzuje mrtvému. Na jedné straně se oddělují části mrtvoly podléhající zkáze, od částí trvalých (kosti). Takové oddělování se provádí dvěma způsoby: častější metodou je spálení, vzácnější, dnes už až na nějaké výjimky vymizelou, je ponechání těla na povrchu země, při němž mrchožrouti (šakali, psi, supi) obstarávají takzvané "očištění" mrtvoly od součástí, podléhajících zkáze. Jako se při spalování shromažďuje popel, tak se později shromažďují kosti, zpracovávají vonnými a očistnými esencemi, zahalují se do šátků a pohřbívají podle předpisu. Jiné národy dávají před popsanými postupy přednost balzamování a mumifikaci, preparují kosti a lebku a poskytují volně těkající duši "náhradní tělo": menhiry (kamenné sloupy), stély (náhrobní sloup) nebo mazzeby (kamenné pomníky), sochy mrtvých nebo obličejové urny, masky mrtvých a obrazy předků všeho druhu. Cíl všech těchto je asi jediný: připravit mrtvému místo pomíjivého, nyní uvolněného těla, umělé, ale trvalé "náhradní tělo". Neboť když mrtvý uskutečnil přechod na onen svět, vchází do společenství předků. U velmi raných národů je tělo předků většinou totožné s přírodními jevy: výrazné skály, stromy nebo divoká zvířata (takzvaná "duševní zvířata") jsou podoby, které na sebe může mrtvý brát. Představy o místech pobytu mrtvých na onom světě sahají od neutěšené tmavé říše stínu v podsvětí, přes pohoří a ostrovy, které se nazývají "luhy blažených" nebo "ostrovy nesmrtelných", až k nebeským místům na onom světě, kde duše současně požívá přítomnost bohů; to však předpokládá opět "zbožštění" nebo aspoň zjasnění duše. Tím se dostáváme k představě míst, kde se uskutečňuje taková přeměna, "očištění" duše: jako v očistci, do něhož se duše dostává na onom světě ke svému zdokonalení. Zcela odlišné jsou v mytologiích národů představy o "původu" smrti. Je souhlas v tom, že se smrtí se původně nepočítalo, nýbrž přišla do světa neblahým osudem, nepozorností, nedorozuměním nebo prvním proviněním, tedy "prvotním hříchem". Např. mýty severoamerických Indiánů vypravují o nešikovnosti zajíce, kterého stvořitel pověřil předat lidem poselství o věčném životě. Zajíc zapomene obsah poselství a ohlásí lidem místo toho opak. Africké mýty vypravují o soutěži mezi ještěrkou a chameleonem, kde ještěrka má předat smrt, chameleon poselství nesmrtelnosti. Chameleon stále přerušuje svůj běh; ještěrka je rychlejší, a tím vítězí smrt. Do této skupiny mýtů patří i mezopotamský mýtus Adapa: Adapa, kterého bůh obdaruje pokrmem věčného života, ho odmítne, protože ho mylně považuje za pokrm smrti, a zpečetí tím současně osud člověka.

zdroj

Ve všech společnostech existovala postava, která brala lidské životy těm, na který už přišel čas odejít. tedy aspoň většina. V historii jsou zaznamenané všelijaké podoby smrti a každá kultura má i různé symboly, které zvěstí smrt, či zvířata která jsou smrtí ovládaná. V Evropským folkloru je jich tak hodně. Ale v mysli všech co čtou tento text se určitě vybaví Kostlivec s velkou ostrou kosou přehozenou přes rameno..
Tradice Smrťáka
V řecké mytologii je Thanatos bůh smrti, syn bohyně noci Nyx a Tartarose. Byl znázorňován jako mladý muž s černými křídly a zhaslou nebo zhasínající pochodní. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas určený osudem, a odnášel je do podsvětí, kde je odevzdával Hádovi.
Ve Francouzské mytologii na sebe Smrťák bere formu "Ankou", který je pospaný jako vysoký muž, který nosí široký klobouk a dlouhý kabát. Sbírá duše mrtvých a pomáhá jim na jejich cestě na onen svět. Má starý roztřesený vozík tažený 4 vraníky. Podfle nějakých pramenů to mohl být první dítě Adama a Evy. Podle jiných má za společníky 2 kostlivce, kteří kráčejí za ním a nakládají na vozík duše.
V Hindské mytologii se bůh smrti a jehovládce nazývá Jama a je jedním z 8 vládců stran. jezdí na černém bůvolu a jeho atributem je laso. Pak podle popisu jeho skutků se rozhodne, zda jej pošle do nebe či do pekla.
V japonské mytologii se smrt ztělesňuje jako Enma, také známý jako Enma Ou a Enma Daiou. Enma vládne podsvětí a rozhoduje zda někdo půjde do nebe a někdo do pekla. Japonští rodiče pak straší svoje děti tím, že když budou lhát, Enma jim uřízne jazyk v posmrtném životě.
V Židovské kultuře je anděl smrti zmíněné v žalmu 88, kde Targum překládá že nezbyl žádný muž, který by žil.... Je přímo úměrný bohu. Podle jistého zdroje, jakmile dostane příkaz, jedná tak či onak dle rozkazu aniž by dělal rozdíl v tom zdali je to dobré či špatné.
V Islámské kultuře je andělem smrti "Azrael". Stará o to, aby duše po smrti opustila tělo a také o to, aby se po uložení ostatků do hrobu vrátila zpět.
V severské mytologii je bohem smrti Odin, kterýž má také i spoustu dalších povinností. Vždy je viděn ve společnosti 2 havranů a 2 vlků.
A Egyptská mytologie je na smrt zvláště vysazená, protože celý pozemský život byla jen příprava na život posmrtný 

zdroj

Anděl smrti

Anděl smrti je takové ztělesnění jako sama SMRT, nebo podobné bytosti, nebo někoho kdo existoval v mytologii a dávné kultuře. Anděl smrti je bytost neutrální. Vezme si duší hodného, ale i zlého člověka.
Neví se, kolik jich je celkem, ale jejich úkolem je chodit po světě a odvádět ty, jejichž čas už nadešel na cestu na onen svět. Pravděpodobně Azraela vytvořil Bůh z hrstky země a proto se mu říká Anděl Smrti, protože pochází ze země a tam se ukládají všichni, kteří zemřou. Po ruce má vždy seznam lidí odsouzených k věčnému zatracení nebo ke smrti, které by měl pouze převést. Je to jakýsi zvěstovatel, který doprovází duši do nebe.
Někde je proto možná znám jako někdo, kdo pomáhá zemřelému překonat první okamžiky z šoku a zjištění, že již nepatří mezi živé. Asi také existuje více druhů Andělů Smrti avšak každý Anděl smrti má jinou tvář a úkol. zdroj