— Nadpřirozené bytosti 3 —


Abbadon

Hebrejský termín Abaddon ( hebrejsky : אֲבַדּוֹן, "Ǎḇaddōn), ze slova "zničení",je označován jako místo zkázy v hebrejské Bibli .

V novozákonní knize Zjevení, se anděl Abaddon ukáže jako král armády sarančat , jeho jméno je nejprve přepsán do řečtiny, kde jeho jméno znamená "ničitel" (Apollyon, Ἀπολλύων).

Jméno Abaddon pochází ze slova Abad, co jest hynout. V bibli se jeho jméno vyskytuje 184x. Jistě již určitě chápete, že Abaddon jistě nebude váš andílek strážný. Nepleťte si ho však s démonem nebo se satanem. Bible o něm mluví jako o pátém ze sedmi padlých andělů.

"A pátý anděl zatroubil a víděl jsem, jak hvězda padá k zemi...". Pád andělů je přirovnáván obecně k pádu hvězdy, nebo chceteli kometě. A i nadále se o něm dovídáme samé "hezké" věci: "...a v jejich čele (v čele kobylek poz. admina) jsem spatřil démona propastí a zániku..."

a nebo "Já jsem byl stvořen, bych z povrchu zemského bych smetl plémě lidské".

Zjevení dvacaté popisuje Abadona takto:

A viděl jsem anděla držícího klíč od propasti a s velkým řetězem v ruce.

I zmocnil se draka a hada jež provázal jak sám satan na tisíc let.

Klamal celé národy a ve zmatku je do válek hnal...

Ďábel z Jersey

Původ této bytosti je stejně záhadný, jako bytost sama. Existuje mnoho lidových legend o původu toho, čemu lidé říkají Ďábel z Jersey.

Přibližné údaje:
Výška: 120cm
Váha: 50 - 80kg
Výskyt: Pine Barrens (Hluboký borovicový les v New Jersey)
Bytost je nejspíše masožravá.

Jedna z populárnějších legend říká, že když paní Shroudsová z Leeds Pointu (New Jersey) zjistila, že je opět těhotná, zvolala, že by si přála, aby toto dítě byl sám ďábel. Dítě se narodilo zdeformované. Zostuzená matka ho skryla před veřejností, avšak při první noci, kdy zuřila bouře, dítě začalo mávat rukama, které se zničehonic přeměnily v křídla, a odletělo oknem. Rodina už nikdy podle legendy dítě neviděla.

To byla pouze lidová legenda, avšak vše nabylo jiného rozměru, když začal po New Jersey údajně skutečně řádit onen ďábel a objevovali se noví a noví svědci, kteří ho spatřili.

Joseph Bonaparte, formální král Španělska a bratr slavného Napoleona Bonaparte, měl spatřit bytost v Bordentownu mezi léty 1816 - 1839, když byl na lovu.

Kolem roku 1840 začala podivná bytost s ostrým křikem zabíjet domácí a hospodářská zvířata kolem oblasti Pine Barrens (NJ). Bylo nalezeno mnoho otisků kopyt. Přivolaný tým stopařů tvrdil, že nikdy neviděli podobné stopy. Lovečtí psi odmítali sledovat stopy.

V roce 1927 píchl řidič taxi při své cestě pneumatiku, když vystoupil, aby pneumatiku vyměnil, na jeho auto dosedla bytost, která autem násilně otřásla. Řidič na nic nečekal a okamžitě utekl. Když se vrátil, bytost nikde nebyla.

Roku 1961 parkoval pár na cestě v Pine Barrens, když uslyšeli skřiplavý zvuk zvenčí. Najednou něco narazilo na střechu auta a zvuk, který předtím slyšeli, byl nyní přímo nad nimi. Když se později vracel pár ke svému autu, spatřil nad stromy létat neznámou bytost, která vydávala stejné zvuky, které je předtím tak vyděsily.

V roce 1966 byl Ďábel z Jersey obviněn za smrt 31 kačen, 3 hus, 4 koček a dvou psů na místní farmě. Jeden ze psů byl Německý ovčák, který byl nalezen s rozpáraným krkem.

V roce 1981 ve Vinlandu (NJ) nalezen roztrhaný další Německý ovčák s ohryzanými častmi těla. Tělo psa bylo nalezeno 7.5 metrů od místa, kde byl pes uvázán. Kolem těla byly stopy, které nikdo nedokázal identifikovat.

Existují tisíce nahlášených očitých svědectví a nalezených stop, což dokazuje, že by tato bytost mohla opravdu skutečně žít, ale na druhou stranu stále neexistuje žádný fyzický důkaz, který by teorii potvrzoval.

O Ďáblu z New Jersey bylo natočeno několik slabších filmů a jmenuje se po něm třeba známý hokejový tým New Jersey Devils. 

Maipolina

Výmoly břehů řeky Maroni v jihoamerické Guyaně prý údajně obývá třímetrová děsivá nestvůra jménem maipolina. Dravý netvor vypadá, jako kdyby ho někdo poskládal z několika druhů známých zvířat. Má prý svěšené uši, velké oči, tělo porostlé krátkou hnědou srstí a ocas se střapcem jako kráva. Nejpozoruhodnější na tomto "přírodním úkazu" jsou však obrovské kly, které mu trčí z tlamy.
Je pravda, že v této oblasti žijí až dva metry dlouhé vydry brazilské, které jsou-li poraněny mohou dokonce ohrozit i život člověka. Stále vzácnější vydry jsou však obyvatelů většinou dobře známy a co je nejdůležitější - netrčí jim z tlamy děsivě vypadající zuby.
Pusťme se teď do nezávazných spekulací, o co by se teoreticky mohlo jednat. Pokud vyloučíme zatoulaného mrože /Odobenus rosmarus/, který se v oblasti mohl nějakým omylem objevit a položit tak základy legendě o maipolině, tak mě napadají v podstatě už jen dva kandidáti an tuto vodní příšeru. Prvním by mohl být neznámý druh "zubaté obří vydry" a druhým nějaký přežívající zástupce takzvaných šavlozubých tygrů, kteří se kdysi v Jižní Americe hojně vyskytovali.
Největší šavlozubí tygři rodu Smilodon, kteří však s tygry kromě nevhodného názvu nemají prakticky nic společného, dosahovali zhruba velikosti dnešního lva. /Šavlozubí tygři mimochodem kdysi žili i na našem území. Nejslavnějším se stal nález profesora Woldřicha z roku 1910 na Stráské skále u Brna/.
Svrchní špičáky těchto šelem měly tvar obrovské dlouhé dýky. Paleontologové si dlouho lámali hlavu, jak s tímto nepohodlným nářadím mohli vlastně efektivně lovit. Teprve relativně nedávné anatomické studie dokázaly, že na rozdíl od dnešních velkých koček mohli svou tlamu doširoka rozevřít. Je velmi pozoruhodné, jakým způsobem šavlozubí tygři lovili. Kořist totiž nezakusovali jako jiné kočkovité šelmy, ale za podpory mohutného šíjového svalstva zabořovali do své oběti šavlozubé špičáky a jedním trhnutím hlavy jí rozpárali hrdlo nebo břicho.
Jiným zvířetem podobným maipolině je rovněž zubatá vodní nestvůra zvaná yauguru pocházející také z břehů paraguayských řek. Na rozdíl od hnědě zbarvené maipoliny má však nádhernou hustou žlutou srst.
Když už se na těchto místech dopouštím takových krkolomných spekulací, nemohu si nevzpomenout na další pozoruhodné zvíře, které kdysi obývalo Jižní Ameriku. Jde o metr a půl dlouhého šavlozubého vačnatce Thylacosmilus atrox, který měl rovněž extrémně prodloužené špičáky. Tyto své "zakřivené dýky" měl dokonce před otupením chráněny jakýmisi kostěnými pouzdry. Z paleontologických nálezů zatím není patrné, jestli měl zatažitelné nebo nezatažitelné drápy.
Bylo by jistě úžasné, kdyby tak zajímavý dravec přežil situaci po globální potopě a stále lovil na málo prozkoumaných místech naší země. Třeba ho civilizační tlaky a dokonalejší šelmy, jako jsou například jaguáři, přinutily k částečné adaptaci na vodní prostředí. /Nikoliv však ve smyslu evolučním, že by jim třeba narostly ploutve, jak se například domnívá Bernard Heuvelmans/.
Anebo se možná Thylacosmilus ve své době živil částečně rybami, jako například dnešní američtí medvědi grizzly a dnes je nucen této schopnosti využívat v míře daleko vyšší. To jsou však jen opravdu čiré hypotézy. S největší pravděpodobností půjde jak v případě šavlozubé příšery maipoliny, tak i její žluté sestřenice yauguru pouze o domorodé mýty založené právě jen na pozorování vyder a patřičně "dobarvené" vlastním strachem.

Dravý kůň

Domorodci žijící u jihoafrické řeky Mzintlava hovoří o dvacetimetrovém dravci s hlavou koně tělem gigantického krokodýla, který už sežral mnoho lidí. Na zabití netvora byl dokonce na pokyn ministra zemědělství Ezra Sigwella vyslán vojenský oddíl, který se však vrátil s nepořízenou. Nicméně velitel tohoto oddílu tvrdil, že na břehu našli stopy po zápase s velkým vodním netvorem.
Možná by se mohlo jednat o obrovského dravého ještěra mosasaura.
Jiným a docela prostým vysvětlením by mohl být obrovský exemplář krokodýla nilského/Crocodylus niloticus/, který se občas stává obávaným lidožroutem. Ten však, pravda nemá tu správnou koňskou hlavu

Wembo

Noviny Peking Evening news přinesly v roce 1980 podivnou zprávu o tibetském jezeře Wembo v němž má údajně žít netvor s velkou hlavou na dlouhém krku a tělem jako dům. Jezero je poměrně rozlehlé i hluboké a navíc oplývá značným bohatstvím ryb.
Zdejší netvor je údajně velmi zákeřný, což dokazuje útok na jaka, který patřil oblastnímu tajemníkovi komunistické strany Číny. Nebohé zvíře se prý páslo na břehu jezera a pak záhadně zmizelo. Nicméně stopy dokazovaly, že bylo odvlečeno nějakým silným netvorem do jezera a tam bylo pravděpodobně sežráno.
Antikomunisticky smýšlející příšera však ztrátila veškeré sympatie liberálů a konzervativců ve chvíli, kdy během veslování po jezeře zmizel rolník. Místní obyvatelé jsou údajně přesvědčeni, že ho příšera stáhla pod vodu.

Storjoson

Na začátku devadesátých let šokoval dělníky pracující na stavbě mostu přes jedno z ramen švédského jezera Storjoson, podivný tvor, který se prý podobal plesiosaurovi. Netvor odpočíval na malém ostrůvku Froson. /Tento kousek pevniny je pověstný svým velkým runovým kamenem, na němž je vyobrazen jakýsi dlouhý had požírající svůj vlastní ocas./
Ještě týž den hlásila pozorování velkého dlouhokrkého plaza i skupina studentů procházející se po břehu jezera.
Historie podivného monstra ze Storjson je velmi dlouhá. První písemná zmínka pochází z roku 1635, kdy kněz Petersen zaznamenal pověst o příšeře s hadovitým krkem a psí hlavou, která budila děs poblíž nám již známého ostrůvku Froson.
Storjosonská příšera má velice nepříjemné zkušenosti s veřejnými činiteli. Například v roce 1893 na ni uspořádal lov poslanec Bromeé, když ji zahlédl jak se válí na mělčině jezera. Společně s několika dělníky skočil do loďky a snažil se netvora dohonit, aby ho mohl zastřelit. Ani silní veslaři však neměli proti vodnímu monstru šanci. Vyplašená obluda elegantně doplavala doprostřed jezera a pak vklouzla pod jeho hladinu.
Bromeé pak pod přísahou v parlamentu uvedl, že netvor měl mohutné šedé tělo a několik párů ploutví. Tuto výpověď ostatně potvrdilo i několik očitých svědků.
O rok později na obludu vyšlápl i sám švédský král Oskar II., který nechal po jezeře rozmístit smrtící pasti. Při jejich kontrole byly na jednom ze sklapnutých želez zjištěny stopy krve a velké šupiny.
Zprávy o vodní nestvůře ze Storjson přicházejí dál a dál. Nemine snad rok, aby o sobě jezerní příšera nedala vědět.
V roce 1973 byl dokonce popsán útok na jistého porybného, jemuž dlouhokrký netvor potopil člun. Abychom však byli spravedliví, musíme ještě uvést, že se tak stalo v sebeobraně, neboť porybný obludu těsně před tím uhodil pádlem.
V roce 1983 byla dokonce nestvůra nafilmována mladičkou Karin Johnssonovu. Záběr ukazuje nějakého velkého živočicha vlnícího se v jezeře. Jak už to však u podobných záznamů bývá, film je celý rozstřesený a značně neostrý.

Vyřešená záhada možského "velblouda"

K dramatickému rozluštění jedné "plesiosauří záhady" došlo v tehdejším Sovětském svazu. Tato zpráva je velmi často citována nejen v nejrůznějších kryprozoologických publikacích.
Dejme však opět slovo publicistovi Alexandru Kondratovovi, který tuto událost snad nejvíce zpopularizoval: "Poměrně nedávno /tj. v osmdesátých letech minulého století-pozn. V. A. S./ odhalil A. Pečerskij z kazašské vesnice Merke za pomoci mladých přírodovědců tajemství jezera Kol-kol. V tom žil podle vyprávění starců podivný tvor podobající se jednohrbému velbloudovi a hadí hlavou a dlouhou šíjí, vydávající občas mlaskavé zvuky. Když A. Pečerskij navštívil poprvé jezero se svým synem, všimli si ptáků, kteří poplašeně vzlétli nad jezero, i když jeho vody byly naprosto klidné."
Dále už Kondratov cituje samotného hlavního hrdinu Pečerského: "Ale najednou se klidná hladina jezera zčeřila," vypráví A. Pečerskij. "Pod vodu se zcela jasně rýsovaly záhyby ohromného hadovitého těla dlouhého přibližně patnáct metrů. Vydrápal jsem se na srázný břeh pro zbraň. O hadovité vlnění se rozbíjely drobné vlnky. Tak to trvalo několik minut a já jsem byl přesvědčen, že se z vody musí každou chvíli vynořit hlava nestvůry. Ale po několika minutách se "had" začal potápět. Ještě okamžik - a zmizel úplně, Teprve tehdy jsme si vzpomněli na fotoaparát a kameru. Cožpak v jezeře opravdu žije nějaký neznámý tvor?"
"Zpráva A. Pečerského se objevila v tisku," píše Alexandr Kondratov. "K jezeru vydala výprava mladých přírodovědců vybavená zařízením, která jim umožňovala pozorovat jezero nejen ve dne, ale i za měsíčních nocí. Ukázalo se, že zdrojem historek o hadovi, který občas vydává hlasité zvuky a je schopen pohltit lidi a zvířata, je přírodní jev, mohutný vodní vír, schopný vtáhnout pod vodu člověka, zvíře i oblaka," dodává Kondratov.
"Jednou se z průsmyku přivalila oslnivě bílá mračna. Byla to sněhová oblaka, která právě vytřásla nad horami hojnou nadílku sněhu, a na nás z nich padal prudký chadný déšť," vypráví A. Pečerskij. "Teplé jezero zahalila mlha. Od severu k jihu nad ním táhla mohutná bílá mračna. Když dosáhla k strmému břehu, protáhla se jejich přední část, vytvořila dlouhou šíji, jejíž konec, který se dostal do menšího sedla zmohutněl v hlavu nestvůry. Dokonce i při denním osvětlení a přesto, že nám jezero odhalilo svá tajemství, vypadala oblačná příšera tak hrozivě, že jsem při jejím přiblížení uskočil. Živě jsem si představil, co asi museli cítit naši předkové ve chvíli, kdy bylo zjevení příšery ještě provázeno hlasitými a záludnými zvuky..."

Ještěr z jezera Van

Turecké jezero Van bylo kdysi jen modrou plochou na mapě Turecka. Od devadesátých let je však největší přírodní nádrž země půlměsíce v zorném úhlu lovců oblud. V roce 1995 zde totiž dva prominentí turečtí politici - jmenovitě poslanec Zeki Ergenzen a zastupující guvernér provincie Van Bestami Alkan - viděli podivného sedmimetrového netvora, která se údajně velmi podobala plesiosaurovi či dokonce dinosaurovi.
Netvor prý má podivné výběžky na těle a rohatou hlavu. Otázkou však zůstává jestli si příslušníci turecké politické scény předtím nezakouřili z vodní dýmky jinou drogu než jen obyčejný tabák.
Jiného netvora prý hostí i nedaleké jezero Ercek, kde zase straší obluda s koňským tělem a hlavou.

Naga

Naga - tak říkají domorodci obývající malajský stát Pahang podivným dlouhokrkým netvorům, kteří se vyskytují ve zdejších jezerech Tasek Bera a Tasek Chini.
Podle zakladatele kryptozoologie Bernarda Heuvelmanse by mohlo jít o sauropodní dinosaury. Pokud jde o reálné tvory, dalo by se podle mého názoru daleko spíše uvažovat o plesiosaurech. Sami domorodci, kteří netvory údajně pozorovali, ostatně potvrzují, že nikdy neviděli jejich nohy.
Tváří v tvář se s obludou údajně setkal jistý důstojník malajské policie během koupele v Tasek Bera, když se jen pár metrů od něj vynořila malá hlava na dlouhém krku. Obluda si muže chvíli prohlížela a pak se opět ponořila do hlubin. Důstojník tvrdí, že její krk byl dlouhý kolem čtyř metrů.
Jedním z možných vysvětlení fenoménu malajské nagy může být i obrovský plovoucí exemplář nejdelšího hada na světě krajty mřížkované /Python reticulatus/, která dosahuje až desetimetrové délky.
Jinou alternativou by mohla být i obrovská hadovitá ryba neznámého druhu, která se občas objeví na hladině. V tomto smyslu hovoří o Naze i Kadazanové z Bornea, kteří ji popisují jako obrovskou nestvůru s rybí hlavou.

Seljord

Do čela týmu se postavil švédský novinář a starý pátrač po norské vodní příšeře Jan Sundberg. I když výpravě pomáhala i miniponorka s citlivými kamerami, konkrétní důkazy, které by vrhly světlo na netvora z temných hlubin, expedice veřejnosti nakonec nepředložila.
Vůbec první zpráva o existenci jezerní obludy se datuje do roku 1750. Tehdy byl jistý Gunleik Andersson-Verpe z městečka Boe ležícího nedaleko Seljordu napaden "mořským koněm, " když vesloval po hladině.
V roce 1880 zase Bjorn Borge a jeho matka Gunhilda údajně zabili "podivně vyhlížejícího" ještěra, když prali prádlo na břehu jezera.
V devatenáctém století se popis vzhledu této bájné příšery pohyboval od černé kreatury podobné kmenu s několika hrby a úhořovitou hlavou až k příšeře s koňskou hlavou a tělem krokodýlího tvaru. Další zprávy hovoří o hadovitém tvorovi se dvěma rohy na temeni hlavy.
Rozostřené vidozáznamy v letech 1988 a 1993 ukazují několik hrbů nad hladinou uprostřed jezera, ale stejně tak mohlo jít o vlny.
Podle legendy přišlo několik monster do jezera obklopeného zalesněnými horami po souši. Až v jezeře dorostly tyto kreatury obrovských velikostí.
Sundberg se ale k údajům, podle nichž tyto bytosti dosahovaly více než padesátimetrové délky staví skepticky. Jak říká, jezero, které se rozkládá na ploše čtrnáct krát dva kilometry, by takové kolosy nemohlo uživit.
Lidé hovořili o obrovských rozměrech těchto zvířat, které se pohybovaly od třiceti do padesáti metrů délky. Ale buďme realističtí a položme si otázku, jak by se mohla rodinka takových zvířat vměstnant do tak malého jezera, jako je Seljord, upozorňuje Sundberg. Podle jeho mínění by ale situace byla jiná, kdyby šlo o zvířata velká jeden až sedm metrů. Délku padesáti metrů Sundberg připouští jen v případě, že by šlo o skutečného hada s tenkým tělem.
Skeptické připomínky některých kritiků, podle nichž údajná příšera neexistuje, ale dá se celkem přirozeně vysvětlit pohybem plovoucích skupin losů, bobrů či vyder, Sundberg rezolutně odmítl. Podle něj se jezerní obluda "nepodobá žádnému známému živočišnému druhu a má vlastnosti, které zatím nebyly jinde zaznamenány, jako například plavby vysokou rychlostí po hladině a vertikální pohyb nahoru a dolů." /S lítostí musím pana Sunberga "poopravit". Způsob pohybu, který popisuje totiž není typický pro žádného plaza, ale jen pro vodní savce jako jsou například tuleni, kteří často obývají i uzavřená jezera severní polokoule jako je např. Bajkalské, Kaspické, Ladoga atd. Z plesiosaura či obřího hada se tak nakonec, k rozladění lovců oblud, možná vyklube obyčejný ploutvonožec. - pozn. V. A. S./
Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč se o jezeře Seljord stále mluví, však bude, stejně jako v případě Loch Nessu, zřejmě jen rozvoj turistického ruchu, i když to Sundberg vehementně popírá.
Není jistě bez zajímavosti, že jeho úspěšnou expedici finančně podpořila i místní okresní rada a také zdejší podnikatelé.
V roce 1986 byl dokonce změněn znak, do kterého se dostala jezerní obluda, tentokrát ovšem v podobě vodního hada.

Teggie

Bratři Paul a Andrew Delaynovi z Londýna se mohou pochlubit zcela nevšedním zážitkem. V roce 1995 totiž údajně pozorovali netvora připomínajícího plesiosaura ve waleském jezeře Bala.
Obluda známá místnímu obyvatelstvu jako Teggie prý zvedla graciézně hlavu na labutím krku do třímetrové výše a shlédla na šokované bratry.
Ne všechny zprávy však hovoří o Teggie jako dlouhokrkém tvorovi. Jiní svědkové ji popisují například jako tuleně s vypoulenýma očima a bývalý správce jezera Dewi Bowen dokonce hovořil o tvoru připomínajícího krokodýla.
Ať je tomu jak chce i Teggie má již slušnou publicitu. V roce 1995 zde dokonce filmoval japonský televizní štáb, který však kromě klidné hladiny jezera nic nenatočil.

Morag

Časopis New Scientist zveřejnil v roce 1970 optimistickou zprávu ze skotského jezera Loch Morar, nicméně si neodpustil značně pesimistickou doušku. Posuďte ostatně sami:
"Za časného letního rána roku 1970 slyšeli rybáři, kteří trávili časné ranní hodiny s udicemi, hladitý křik a klení," píše časopis. "Na klidné hladině se houpala rybářská loďka a kolem ní se tvořily velké kruhy. Křičel majitel loďky . Nějaký neobvyklý tvor se vynořil poblíž, div loďku nepřevrátil, vylekal rybáře a schoval se v hlubině... Tak začaly spekulace kolem nově objeveného monstra, pokřtěného zvučně na Morag.
Zklamáni bezvýsledným hlídkováním na hlučném, klaném a na plankton chudém jezeře Loch Ness vrhli se nadšenci s novou nadějí do honby za přízrakem Moraga z jezera Loch Morar, " konstatuje New Scientist jedovatě.
Nicméně i Morag má celkem slušný životopis, i když s pověstnou Nessií se pochopitelně srovnávat nemůže. První značně mlhavý popis můžeme dohledat v roce 1887. Na ostré denní světlo však nestvůra vyplula až v roce 1948, kdy jejích pět hrbů viděla přeplněná loďka turistů. Roku 1969 zpozoroval místní rybář, že na něho z vody civí šestimetrová "ještěrka.
Pečlivý, i když v otázkách zoologie poněkud zmatený, publicista Alexandr Kondratov shromáždil i o Moragovi řadu zajímavých informací, převzatých z novinových rešerší:
16. dubna roku 1969 se setkali dva pasažéři motorového člunu, Duncan Mac Donel a William Simpson, za mlhavého teplého rána s ohromným hrbatým tvorem s "hrubou hnědou kůží a hlavou plaza". Podle výpovědi obou pasažérů připlaval živočich k loďce a udeřil do ní. Tehdy začal Mac Donell odhánět Moraga veslem. Veslo se však zlomilo a tak Simpson nabil pušku a vystřelil. Příšera se schovala pod vodu.
Moraga, tvora s hlavou "podobnou hlavě úhoře či hada" viděli různí lidé - rybáři, školáci, vědci. V září roku 1970 plul večer po jezeře v loďce pracovník Edinburské univerzity Charles Fisborn s přítelem. Najednou spatřili "tři velké hrbům podobné předměty" pohybující se po jezeře rychlostí dvanácti až patnácti uzlů za hodinu. Fishborn a jeho přítel rychle přistáli u břehu, protože se vodní příšery polekali. Další svědek, loďkař MacDonald Robertson, popisuje Moraga, jako živočicha "o rozměrech dospělého slona."
Ačkoliv výzkumníci jezera Morar příležitostně umísťovali u jezera kamery, nikdy nic nezachytili.
I když se Moragovi nedostalo tak velké popularity, jako Nesii, i o něm vyšla řada článků a publikací z nichž nejvýznamnější je patrně kniha Elizabeth Montgomery Cambellové a Davida Solomana s názvem "The Search for Morag" z roku 1973, v níž se zasazují nejen o jeho výzkum, ale i zákonnou ochranu.
Podle různých teorií může být Morag stejně jako Nessie bezobratlý živočich, tuleň, žralok, plesiosaurus nebo neživý předmět, jako třeba kláda nebo shluk vegetace.

Irští netvoří

Vodní nestvůře s prapodivným jménem Piast se někdy také říká koňský úhoř pro podobnost její hlavy s lebkou koně. I když má tato obluda některé společné znaky s Nessií, přece jen zůstává, byť trochu nespravedlivě v jejím stínu.
Pozorovatelé tvrdí, že obojživelné příšery obývající irská jezera, mají kromě toho nápadně velké oči a rybí ocas. Zprávy o nich pocházejí již z desátého století a neustávají ani v současnosti. K nejzajímavějšímu pozorováním došlo v roce 1960, kdy nestvůru na irském jezeře Lough Ree viděli tři rybařící kněží z Dublinu. Netvor prý měl hlavu na dlouhém krku a hrb /tedy opět jakési "plesiosauří atributy"/. Fascinující podívaná trvala několik minut.
Pokud si pozorovatelé trochu nepřihnuli whisky - irská je stejně kvalitní jako skotská - nebo netrpěli kolektivní halucinací, je to pro "lovce oblud" úžasná informace a to tím spíše, že podobných svědectví z irských jezer existuje opravdu velké množství.

Niger

Doktor Thomas Hardie Dalrymple, s nímž jsem se již setkali při vyprávění o gambijské dlouhokrké příšeře ninkenace, měl ještě jeden pozoruhodný zážitek, který se odehrál někdy v třicátých letech minulého století.
"Když jsem se vracel dozorčí lodí do Nigérie, vyprávěl mi důstojník námořní pěchoty, že když kontroloval jízdní dráhy v deltě Nigeru, upozornila ho posádky na obrovského mořského hada," píše Dalrymple.
"Vystřelil na něj z pušky, byl však mimo dostřel. Stvoření ale muselo zaslechnout ránu, protože se náhle vztyčilo, obrátilo hlavu a prudce vyrazilo k ostrůvku v mangrovové bažině. Slunce zapadalo a bylo příliš šero na to, aby si mohl být naprosto jistý, ale domníval se, že zvíře, jež se vymrštilo z vody a zmizelo v kořenovníkovém porostu bylo dlouhé devět až dvanáct metrů a podobné dinosaurovi."
Toto líčení je jistě strhující, ale nemohu si odpustit drobnou poznámku. Pokud je výše uvedené vyprávění pravdivé, pak si rozhodně dovolím překvalifikovat záhadného netvora z dlouhokrkého dinosaura na plesiosaura, stejně jako v případě tajemné ninkenanky z Gambie.

Monstrum z Memphremagogu

První zpráva o dlouhokrké nestvůře z jezera Memphemagogu na americko-kanadském pomezí, která se podle popisu velmi podobá plesiosaurovi, pochází už z roku 1850.
Záhadný netvor je podle nejrůznějších svědeckých výpovědí asi pět metrů dlouhý a má tmavě zelenou barvu. Zdejší Indiáni tvrdili, že ze břehu často sledovali pohyb obludy po hladině. Její hlava na dlouhém krku byla vždy vysoko vztyčená a razila si cestu vlnami.
Je však potřeba říci, že někdy jsou svědkové, přísahající, že viděli dlouhokrké monstrum, obětí docela obyčejné fata morgány.
Takový jev může nastat například na vodní ploše na hranici teplého a studeného vzduchu. Sluneční paprsek se zde jakoby zakřivuje a lidské oko pak vnímá realitu poněkud jinak. Plochý předmět pohupující se na hladině získává v očích pozorovatele zcela jinou dimenzi - opticky se prodlouží a člověk pak má pocit, že něco velkého vystrkuje svůj krk z vody. Je pravděpodobné, že se podobným způsobem "narodilo" hodně jezerních monster. A není vyloučeno, že možná drtivá většina z nich.

Pekelný pes

Felhound 

Pekelný pes je ohavné stvoření, podobné psu, které vysává kouzelnou moc ze všech, kteří kouzla používají. Dokáží si ale pochutnat i na tvorech, kteří nekouzlí, kouzelné bytosti jim ale chutnají nejvíc. Jsou stejně jako každý démon velice nebezpeční a na Azeroth se dostali s příchodem Plamenné legie. Nachází se většinou ve společnosti Felguardů, takže je najdete i ve stejných oblastech; Winterspring, Desolace, Blasted lands a další.

Z mnoha historických pramenů se dozvídáme, že pes hrál vždy důležitou úlohu v životě člověka. Některé národy věřily, že psí vytí zahání zlé duchy a démony a často proto s pánem pohřbívali i jeho mazlíka. Pro jiné národy byl ale pes zvíře nečisté. Odtud možná pocházejí pozdější pověsti o psech jako pekelných obludách.

DĚS MĚL MNOHO JMEN

Tyto pověsti byly rozšířeny zejména v Irsku a v Anglii , i když pod jinými názvy. Ve východní Anglii se můžeme setkat s černou stvůrou, ve Stattfordshiru je to Měkká tlama, ve Walesu Gwylgi -pes temnot, v Yorkshiru Pruhovaný host, v Lancashiru se objevuje Skriker, skákající pes. Ve Skotsku zase řádí Velký černý pes. Společným znakem těchto bestií bývá, jak si jistě všichni pamatujeme ze slavné knihy Sira Arthura Conana Doyla, nadprůměrná velikost zvířete, jeho často obrovská síla, svítící oči a plamen šlehající z tlamy. Pekelný pes je tu jasně oddělen od vlka či dokonce od vlkodlaka.

VYSVĚTLENÍ NEEXISTUJE

Podobná děsivá zjevení se objevují údajně ve všech koutech světa. Obří černí psi, jejichž oči svítí rudou září, běží, jakoby se jejich těla nedotýkala země a provází je pach spálené síry, Jejich žhavé drápy zanechávají stopy na všem, čeho se dotknou. Jsou všichni svědkové oběťmi halucinací? Ve farní kronice městečka Bugay najdeme koncem 16. století zápis o podobné tragické události. Zde napadlo příšerné pekelné psisko šokované shromáždění věřících, zabil dvě osoby a třetí těžce popálil! Brzy nato znovu zaútočil v blízkém Blythurském kostele a jak zmizel chrámovými dveřmi, zanechal na nich nápadně zuhelnatělé rýhy, tedy stopy svých žhavých drápů. Toto znamení je dodnes na kostelních dveřích patrné. Co se onu srpnovou neděli odehrálo? Zaútočilo na věřící nějaké neznámé zvíře, nebo šlo o masovou halucinaci, která vyvrcholila zabitím dvou lidí? Dodnes se definitivní vysvětlení najít nepodařilo. Zajímavé je, že podobná děsivá zjevení se objevují ve všech koutech světa.

JSOU TO DUCHOVÉ RITUÁLNÍCH ZVÍŘECÍCH OBĚTÍ?

Kryptozoolog Shukem upozorňuje na fakt, že se lidé s těmito přízračnými psy setkávají na ponurých místech, jako jsou hřbitovy, na křižovatkách opuštěných cest, poblíž starých zřícenin, pravěkých mohyl nebo na místech, která jsou nějak prokletá. Tomu by také odpovídal fakt, že archeologové často nacházejí na mnoha nalezištích rituální hroby psů. Pes jako symbolická oběť se také mnohdy objevuje v základech opevnění či obytných staveb. Byl také dobrým hlídačem ukrytých pokladů, jak čteme v mnoha pověstech. Nejznámějším z nich je bezesporu trojhlavý pes Kerberos, hlídající vchod do podsvětní říše mrtvých. Někdy na tato pekelná zjevení můžeme narazit i blízkosti megalitických staveb. Další autoři soudí, že může jít o ducha brutálně zabitého zvířete. Podle současných výzkumů mohou být tato a jim podobná strašidla duchovními bytostmi, které střeží průchod mezi říší duchů a naším světem. Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že tato zjevení vídáme hlavně v místech takzvaných Ley-lines, což jsou dráhy, o nich se soudí, že jimi proudí zemská energie.

V případě pekelného psa se tedy jedná o nějaký nám neznámý jev, pro který dosud nemáme vysvětlení. 

zdroj


Leprikoni

Leprikón (irsky: leipreachán) je v irské mytologii druh skřítka, který se údajně vyskytuje na Irských ostrovech. Jedná se o určitý "národ skřítků", který se (ostatně jako všichni skřítci) pojí v irské mytologii a folkloru s Lidem bohyně Dany (Tuatha Dé Danann) a jinými quasi-historickými národy, které údajně obývaly Irsko před příchodem Keltů.

Leprikón, stejně jako ostatní bytosti z irské mytologie, je často spojován s "čarovnými tvrzemi" či "čarovnými kruhy" - častými nalezišti pradávných (keltských a před-keltských) stavenišť čidrumlinů.

Leprikóni mívají podobu starého muže, kterému není cizí žádná špatnost. Živí se jako obuvníci či ševci. Údajně jsou velmi bohatí, neboť si za dob válek zakopali množství hrnců s pokladem. Podle legendy může člověk leprikóna "lapit" upřeným pohledem - nemůže pak utéci. Jakmile se však podívá jinam, leprikón zmizí.

Existuje mnoho možných výkladů původu slova "leprechaun". Jednou z nejrozšířenějších teorií je, že jméno pochází z irského slova leipreachán, které Dineen definuje jako "trpaslík, skřítek, leprikón; luchorpán". Luchorpán je pak "trpaslík, leprikón; 'druh vodního skřítka'". Collins English Dictionary toto slovo definuje také jako "poloviční velikosti" či "malého vzrůstu".

Většinou se má za to, že základem je slovo luchorpán. To také uvádí jako jednu z možností Oxford English Dictionary. Coby další možnou variantu původu zmiňuje však rovněž výraz leath bhrógan, znamenající "švec" - leprikón je známý coby irský skřítek-švec a je často vyobrazován, jak spravuje botu. Další variantou je, že slovo "leprechaun" pochází z luch-chromain, "malý, shrbený Lugh". Lugh je jméno vůdce Tuatha Dé Danann.

Užití slova "leprechaun" v anglickém jazyce bylo prvně zaznamenáno v podobě lubrican kolem roku 1605 v díle Thomase Dekkera The Honest Whore, část 2. Původně označovalo jakéhosi skřítka a nebylo výhradně spjato s postavou z irské mytologie:

"As for your Irish Lubrican, that spiritWhom by preposterous charms thy lust has raised."

Ortografické varianty slova leprechaun z různých dob jsou: leprechawn, lepracaun či lubberkin. Známá je i podoba leprehaun.

Leprikóny bychom mohli jen zřídka nalézt v tzv. lidových příbězích. Téměř ve všech případech se tyto příběhy točí kolem lidského hrdiny. Historky o leprikónech jsou většinou velmi krátké a vážou se namístní jména a krajinu. Zmiňují se jen tak mezi řečí, jako by o nic nešlo, zatímco vyprávění pravých lidových příběhů vyžaduje jistou dávku obřadnosti.

Většina příběhů a vyprávění vykresluje leprikóny coby veskrze neškodná stvoření, která si libují v samotě a žijí v odlehlých končinách. V jiných historkách jsou zase vylíčeni jako bytosti škodlivé a zlomyslné, se sklony k lstivosti. Sporná je i otázka, zda vyhledávají přítomnost jiných nadpřirozených bytostí. Navzdory tomu, že je sotva kdy zahlédnete ve společnosti někoho dalšího, traduje se o nich, že jsou velmi výřeční a pokud se vám kdy podaří dát se s některým z nich do řeči, popovídáte si skvěle. Některé moderní historky asociují leprikóny s kvantovou gravitací.

Traduje se o nich, že jsou nesmírně bohatí a s oblibou schovávají své zlato na tajných místech, která je možno odhalit pouze pokud leprikóna chytíte a ohledně zlata jej vyzpovídáte. Další, neméně rozšířená, pověra tvrdí, že leprikóna lze spolu s jeho hrncem zlata nalézt na konci duhy.

Leprikón je povětšinou schopen přechytračit člověka.

Leprikón měl původně různé podoby, v závislosti na tom, v jaké části Irska se vyskytoval. Ještě před nástupem 20. století se všeobecně mělo za to, že nosí červené, nikoli zelené šaty. Samuel Loverpopsal v roce 1831 leprikóna jako

...docela fešně oděného, navzdory všemu, neboť se pyšní červeným, zlatě lemovaným čtvercovým kabátkem a nepopsatelným třírohým kloboukem, botami a přezkami.

Yeats jej popisuje ve své knize Fairy and Folk Tales of the Irish Peasantry z roku 1888 následovně:

Je to docela švihák a obléká se do červeného kabátku se sedmi řadami knoflíků, po sedmi knoflících v každé řadě a na hlavě má třírohý klobouk. Leprikóni v severovýchodních hrabstvích mají, podle McAnallyho, ve zvyku točit se na špičatém vršku klobouku jako káča, když je to popadne.

V 18. století jej popsal irský básník William Allingham ve své básni The Leprechaun; or, Fairy Shoemaker následovně:

...scvrklý, svraštělý a zarostlý elf,brýle připíchnuté na špičatém nose,stříbrné spony na kalhotách,kožená zástěra - bota na klíně...

Někteří Allinghama kritizují coby autora moderní představy o leprikónovi. Ta je dnes téměř neměnná: bývá zobrazován s červenými vlasy (často i s bradkou), ve smaragdovém fráčku a ví, kde je zakopán poklad, nejčastěji hrnec zlata.

Slenderman

Slender man v překaldu znamená štíhlý muž, nicméně to nijak moc nesouvisí s jeho vlastnostmi. Slender man je mýtycká bytost v podobě 2-3 metry vysokého muže velmi
štíhlé postavy, který má na zádech jakási chapadla, nebo více párů rukou a to se zajímavou vlastností - jsou extrémě dlouhé.
Jeho výskyt pokrývá téměř celý svět a jeho historie se píše už za dob starověkého egypta!
Slender man neboli "Slendy" je také obdařen uměním teleportace. A jak je napsáno u obrázku, vždy vás sleduje. Nejčastěji by se měl vyskytovat u lidí, která brzy čeká smrt, nebo u malých dětí. Říká se, že ten, kdo "Slendyho" uvidí, zemře, nebo zmizí.
Svou vizáží se prý nápaditě podobá muží v černém. Tedy nosí černý oblek a kravatu. Jeho nadlidskou schopností je neuvěřitelné prodloužení končetin, s jejichž pomocí je schopen polapit svou kořist. Říká se, že buď absorbuje energii své kořisti, nebo ji zabije. Také může na člověka přivést absolutní paranoyu, nebo smrtelnou nemoc. Nikdy za sebou nezanechává nějaké důkazy.
O jeho tváři se spekuluje. Někteří říkají, že žádnou nemá a jiný zase že ano. Nicméně Slender man je prezentován bez obličeje. Jeho postoj je vždy zdvořilý, své dlouhé ruce má většinou slušně zkřížené za zády, nebo jen podél těla.
Říká se o něm, že děti zabíjí téměř výhradně a dokonce se jim živí.
Slender man, se prý většinou nachází u příměstských lesů, nebo v opuštěných starých domech. Bývá vidět mezi velkýma skupinkama dětí, což dokazují fotografie.Narozdíl od většiny paranormálních jevů to vypadá, že si "Slandy" neláme hlavu s tim, zda ho někdo vyfotí.
Slender man si libuje v mučení svých obětí. Čím větši paranoyou z něho trpí tím lépe. Cíleně jim stále vnucuje do mysli jeho záblesky aby stav toho nešťastníka ještě zhoršil. Jeho pohybování, se spíše než chuzi podobá lehkému nadnášení nad zemí, což dokazuje že to určitě není člověk.
Bývá spatřen především po nocích, kdy nakukuje do oken, nebo se jen tak zjevuje řidičům na odlehlých silnicích.
Jak Slender man vlastně vznikl? To nikdo neví..
Velmi zajímavé je, že kdokoliv se ho pokusí vystopovat, zmzí. Bezestopy.
Jeden Američan se takhle pokoušel Slender mana najít. Každý svůj pátrací krůček si natočil a všechno poctivě nahrával na youtube. Pravost těchto znímků byla potvrzena.

Doopravdy to vlastně bylo tak, že Alex byl režisérem a producentem filmu, který se zabýval touto tématikou. Jenže po nějaké době, to Alexovi začalo lézt na mozek. Stal posedlým postavou Slender mana a začal být paranoidní. Ukončil tak svůj projekt a semkl se sám do sebe. Kvůli velkému strachu se nonstop natáčel a zaznamenával spoustu zvláštních věcí, které se kolem něj děli. Taktéž natáčel své pokusy najít Slender mana. To, co je na tom nejhorší je to, že se mu to povedlo. Požádal svou přítelkyni (v té době) aby spálila všechny pásky ale ona odmítla a od Alexe se odloučila. Po 3 letech, kdy měl Alex už novou přítelkyni, která netušila nic o jeho minulosti, měl nový dům a novou školu, tato přítelkyně našla starou kameru. To, co na ní bylo zaznamenané, ji naprosto šokovalo.


Trpaslíci

Permoníci

Permoníci obecně jsou mýtické bytosti vyskytující se zejména v dolech a důlních štolách, tedy zejména v podzemí. V bájích, pohádkách a mýtech se jedná o zvláštní podzemní skřítky, kteří normálním horníkům snad někdy pomáhají a někdy prý i úmyslně škodí - pověsti tohoto typu se vyskytují v mnoha oblastech světa, v tomto smyslu se jedná pravděpodobně o jeden ze základních lidských kulturních archetypů. Označení pochází z německého výrazu Bergmann (muž z hory) a je tedy vytvořeno obdobně jako vasrman (Wassermann - vodník) nebo fajérman (Feuermann - ohnivý muž).

Trpaslíci v umění

Trpaslíci mohou být rasou ve fantasy nejsou o mnoho menší než člověk - mohou mít i kolem metru a půl. Vypadají ovšem menší, protože jsou rozložití. Zabývají se kovářstvím, hornictvím (hlavně těžbou kovů) a stavitelstvím. Ve všech těchto oborech vynikají - nejlepší zbraně bývají vykovány trpaslíky (a zdobeny elfy), jsou to právě trpaslíci, kteří nalézají hluboko pod zemí magické kovy jako mithril (např. v Pánu Prstenů od Tolkiena), a kamenné stavby trpaslíků, ať už jeskyně nebo hrady, bývají obdivované.

Trpaslíci jsou silní, odolní, vytrvalí. Žijí déle než lidé. Jejich typickým znakem bývají dlouhé vousy (plnovous) - obvykle ho mají i ženy. Muži jsou od žen u trpaslíků obecně špatně k rozeznání. Do boje nosí válečné sekery a velmi kvalitní (a těžké) brnění.

Mnoho pro rozšíření trpaslíků ve fantasy udělal JRR Tolkien. V angličtině dokonce prosadil nové množné číslo (dwarves). Ve Středozemi jsou trpaslíci vlastně nejstarší rasou - vytvořil je Vala Aulë, který se nemohl dočkat příchodu elfů. Byli ale uspáni a směli se probudit až po elfech.

Trpaslíci ve Středozemi odpovídají výše uvedené definici, přestože vznešení elfové (Noldor) jsou v kování a práci s drahými kameny stejně dobří jako trpaslíci - prý dokonce lepší. V kalení oceli ovšem Noldor trpaslíky nepřekonali a kroužková zbroj zůstala čistě trpasličím výrobkem. Jsou dosti bojovnou rasou, bojovali proti každému, kdo je popudil, i sami proti sobě, ale nejčastěji proti Melkorovým služebníkům. Nejznámějším sídlem trpaslíků ve Středozemi je Khazad-dûm, zvaná později též Morie.

Trpaslíci A. Sapkowského patří stejně jako elfové mezi starší rasy. Zatímco ale elfové jsou odsouzení k záhubě díky neschopnosti přizpůsobit se změněným podmínkám, trpaslíci jako nenahraditelní kováři mají budoucnost zajištěnu. Mnohým mladším trpaslíkům se ovšem tato budoucnost nezamlouvá, a proto bojují na straně elfů.

Trpaslíci na Zeměploše jsou proslulí svou láskou ke zlatu, která proniká i do písní (příkladem je známá trpasličí píseň zlato, zlato, zlato, zlato, zlato) a pojídáním krys s kečupem. Nemají rádi trolly. Karotka byl vychován trpaslíky.

Kniha Martina D. Antonína Křivé ostří ukazuje příklad trpaslíků jako národa velmi dbalého cti. Symbolem cti trpaslíka je jeho plnovous - pokud usoudí že ztratil čest, plnovous si oholí, menší prohřešky proti cti mohou znamenat zkrácení vousů. Dalšími prvky trpasličí cti je čestná smrt v boji a hájení cti ve rvačkách (což vede k používání zlatých zubů). Trpaslíci jsou zde velmi nebezpečí válečníci (proti lidem), rychle se hojí a jsou velmi odolní proti jedům, včetně alkoholu (což si rádi dokazují).

Ve světě Warcraft jsou trpaslíci velmi nevýraznou rasou, protože jsou součástí Aliance, které dominují lidé a jsou zastíněni jejich činy. Přesto jsou trpaslíci silnou součástí Aliance, protože jsou to výborní bojovníci a také horníci (neboli Permoníci).

Čtyřdílná sága Trpaslíci německého spisovatele Markuse Heitze představuje trpaslíky jako obránce hor ohraničujících Skrytou zemi, kteří chrání její obyvatele před skřety a dalšími nestvůrami. Z pěti kmenů trpaslíků je třetí, Lorimburův kmen nepřátelský vůči ostatním, přezdívaný "zabíječi trpaslíků" - nenávidí ostatní kmeny kvůli jejich postavení. Kmeny se třídí na klany; počet klanů v kmenu se pohybuje od 10 do 20.

Christopher Paolini se o trpaslících zmiňuje v tetralogii Odkaz dračích jezdců. Jsou zde pověstní válečnickým umem a bojem s válečnými sekerami.

Je za vším jen porucha vzrůstu?

Existuje mnoho lékařských příčin, které mohou narušit přirozený růst dítěte, od dlouhodobé podvýživy přes nemoci až ke genetickým příčinám, jako je nedostatek růstového hormonu nebo snížená citlivost tkání na něj. Mezi nejčastější příčiny malého vzrůstu patří achondroplázie, způsobená mutací genu pro receptor růstového hormonu fibroplastu, která způsobí poruchy tvorby chrupavky.

Zatímco k chronické podvýživě v dnešní době v Evropě téměř nedochází, mnohé nemoci, které dříve způsobovaly poruchy růstu, umíme léčit a nedostatek růstového hormonu můžeme kompenzovat jeho podáváním, množství genetických poruch (jako achondroplázie) naopak mírně stoupá vzhledem k častějším těhotenstvím po 35. nebo dokonce 40. roku věku.

(zdroj wikipedie)

Nedostatek růstového hormonu (GHD)

Jednou z příčin růstové retardace je porucha v hormonálním systému těla. Nemocným orgánem může být přímo hypofýza, ve které se tvoří růstový hormon, poruchu růstu ale může zapříčinit i špatná funkce štítné žlázy, pohlavních žláz nebo nadledvin.

Hormonální systém Vašeho těla je složitými mechanismy zpětných vazeb udržován v rovnováze. Dojde-li k jejímu narušení, má to závažné následky pro celý organismus.

Diagnózu je možné stanovit pomocí krevních odběrů, ze kterých lze zjistit množství hormonů v krevním oběhu. Dále existují speciální stimulační testy, které dokážou podat informaci o funkci endokrinních žláz a o jejich reakci na podnět. Využívá se také zobrazovacích metod.

Zvláštní kapitolu představují syndromy způsobené genetickou odchylkou. Syndromy provázené poruchou růstu, u kterých je v součastné době možná léčba růstovým hormonem, jsou Turnerův syndrom a syndrom Prader-Willi.

Turnerův syndrom je genetická porucha, která postihuje výhradně ženy. Jedná se o vrozenou vadu, při níž má pacientka jen jeden X chromozom, druhý chybí nebo je přítomna jen jeho část, případně se druhý chromozom nachází ve dvou nebo více různých sestavách. Takto postiženy mohou být buď jen některé nebo všechny buňky těla. Zdravá žena má přitom chromozomy X v každé buňce dva, od každého rodiče jeden.

V současné době je v České republice přibližně dva tisíce pacientek s TS, udává se, že každým rokem přibývá asi 20 až 25 nových případů.

První celistvý popis tohoto onemocnění vytvořil Dr. Henri Turner, podle kterého byla tato genetická porucha pojmenována.

Příčina vzniku TS

Vznik TS nelze nijak předvídat. Není závislý na věku matky, ani na zdravotním stavu či zvyklostech rodičů. Výskyt Turnerova syndromu není vázán na určitou rodinu. Chování matky během těhotenství také neovlivňuje vznik TS. Rodiče, kterým se již narodila dcerka s Turnerovým syndromem, nemají zvýšené riziko pro jeho vznik v dalším těhotenství.

Diagnóza TS

TS je možné diagnostikovat již prenatálně, tedy v období těhotenství. Na základě řady charakteristických znaků lze TS zjistit také brzy po narození. Jedním z prvních příznaků novorozenců s TS bývá sklon narodit se o něco dříve a mít o něco nižší porodní váhu než ostatní novorozenci. Nemusí to však být pravidlem.

Diagnóza TS se stanovuje jak na základě přítomnosti řady charakteristických příznaků (porucha některých funkcí organismu a narušení vývoje řady orgánů, například odlišný vývoj, tvar a složení kostí, odlišný způsob utváření mízní soustavy, vrozené vývojové vady ledvin, srdce a cév, narušený vývoj pohlavní soustavy, psychické obtíže a podobně), tak i pomocí genetického vyšetření bílých krvinek (lymfocytů). Pokud nejsou výsledky tohoto testu dostatečně průkazné, posílají se ke genetické analýze ještě i buňky kůže.

Přestože se TS může projevit řadou typických příznaků již v období před narozením, může být naopak v některých případech prvním znakem až porucha růstu v pozdějším věku. Dívky jsou malé postavy. Jejich průměrná výška v dospělosti dosahuje 145 cm, tedy o 20 cm méně, než je průměr pro ženy.

Příčina malého vzrůstu u dívek s TS není zatím ještě přesně objasněna. Předpokládá se, že dívky s TS produkují normální množství růstového hormonu, ale dlouhé kosti, které jsou především zodpovědné za tělesnou výšku, jsou vůči tomuto hormonu méně vnímavé.

Příznaky TS

U dívek s TS se vyskytuje řada typických tělesných i psychických příznaků. Jejich stupeň vyjádření je však velmi proměnlivý.

Příznaky TS se projevují poruchou některých funkcí organismu a narušeným vývojem řady orgánů:

  • Mízní soustava: u novorozenců s TS bývají jedním z typických příznaků otoky (tzv. lymfedémy), které vznikají zejména proto, že se u plodu dostatečně nevytvořily drobné mízní cévy, které odvádějí mízu (lymfu) z měkkých tkání zpět do krevního řečiště. Zejména po porodu mohou být patrné otoky nohou(především nártů) a rukou. Během vývoje plodu v děloze se může míza také hromadit v zadních a bočních oblastech krku, což bývá jeden z nejtypičtějších příznaků TS. Následkem toho městnání mízy vzniká kožní řasa po bocích krku (pterygium colli). Otoky většinou po narození dítěte ustupují, ale sklon k jejich tvorbě přetrvává i v pozdějším věku, a to především na dolních končetinách.
  • Oči: u dívek s TS se vyskytují vrozené vady očí asi 10x častěji než u běžné populace. Jedná se především o šilhání, barvoslepost a pokles víček.
  • Uši: typickým příznakem TS je vyšší výskyt opakovaných zánětů středního ucha, a to asi u 60-¬70 % (u zdravé populace je to asi jen 2-5 %). Nejvíce se tyto potíže vyskytují mezi 1. a 6. rokem života. Příčinou je odlišné uspořádání aparátu středního ucha (odchylné zakřivení Eustachovy trubice, spojující středoušní dutinu s nosohltanem), které je tak více náchylné ke vzniku zánětů. TS často doprovází porucha sluchu. Sluchové pomůcky potřebuje asi 27 % žen s TS.
  • Kůže: u většiny dívek s TS se vyskytuje zvýšené množství pigmentových skvrn, které přibývají zejména v období puberty a v průběhu léčby růstovým hormonem. Kůže bývá také sušší. Nápadnou známkou TS je kožní řasa po stranách krku, která vytváří dojem širokého krku (pterygium colli). Tato kožní řasa nečiní žádné zdravotní potíže a lze ji chirurgicky odstranit. Dívky s TS mají sklon k hojení ran tužšími (tzv. keloidními) jizvami. Na to je potřeba myslet při různých kosmetických úpravách.
  • Kosti: časté bývají odchylky jak dlouhých, tak i krátkých kostí (například lehké zakřivení holenních kostí, zkrácení a mírné zakřivení předloktí, zkrácení záprstních kůstek, odlišný tvar horní a dolní čelisti apod.). Kostní zrání u neléčených dívek s TS zaostává za věkem chronologickým již od prvních tří let života.
  • Srdce a cévní soustava: vývojové vady srdce a cév postihují asi 17-26 % děvčátek s TS (v běžné populaci je to asi 0,5-2 %). Některé vady se projeví v prvních dnech života, jiné až při podrobném vyšetření ultrazvukem. V dětském věku se u dívek s TS častěji vyskytuje vysoký krevní tlak.
  • Ledviny: vývoj ledvin může být u TS lehce odlišný od běžné populace. Poměrně často se setkáváme s vrozenou vývojovou vadou ledvin, s tzv. podkovovitou ledvinou, kdy jsou obě ledviny na svých dolních pólech spojeny a vytváří tak tvar podkovy. Tato odchylka nepředstavuje žádné zvláštní riziko, nicméně pravidelné kontroly močového ústrojí u dívek s touto odchylkou jsou namístě.
  • Nehty, vlasy: v důsledku odlišného vývoje mízních cév se u TS objevuje nízká hranice vlasů a odlišný tvar nehtů, tzv. miskovité nehty.
  • Jiné: u děvčátek s TS je častější celiakie (nesnášenlivost lepku) nebo záněty štítné žlázy.

Život dívek s Turnerovým syndromem je zejména v období dospívání a dospělosti ovlivněn dalším příznakem této genetické vady, a to poruchou činnosti pohlavních žláz - vaječníků. Tento stav je pak příčinou neplodnosti. Vzhledem k tomu, že tyto ženy s TS nemají možnost otěhotnět přirozenou cestou, lze v dnešní době těmto pacientkám pomoci darovanými vajíčky. K tomuto postupu je ovšem nutné podrobné vyšetření a zhodnocení zdravotního stavu ženy a individuální zvážení vhodnosti této metody u každé pacientky.

Samostatnou a nezanedbatelnou kapitolou v životě dívek s TS jsou pak problémy na úrovni neurokognitivních funkcí (rozumové funkce, jež vycházejí ze stavu nervové soustavy). U dívek s TS byla zjištěna odlišná struktura určitých částí mozku, které jsou odpovědné například za udržení pozornosti nebo za proces rozhodování. Typická je pro ně například porucha orientace v prostoru, špatný odhad vzdálenosti a času, problémy s krátkodobou pamětí. Dívky s TS mají všeobecně lepší výsledky ve slovním projevu než v matematických úlohách. Na tyto neurokognitivní odlišnosti je potřeba pomýšlet při vstupu dívky s TS do školy. Za pomoci psychologa lze nacvičit a zlepšit koncentraci a zvýšit samostatnost.

S neurokognitivními poruchami bývají spjaty i problémy sociálního přizpůsobení, které mohou vyplývat z negativního vnímání tělesné odlišnosti okolím. Ostýchavost a snížené sebevědomí se objevují zejména v období dospívání. Ke zlepšení dochází po podání ženských pohlavních hormonů a následném rozvoji sekundárních pohlavních znaků.

Psychosexuální vývoj (sexuální identifikace a partnerské vztahy) dívek s TS nebývá odlišný od běžné populace. Dívky s TS se plně identifikují s ženskou rolí a mají jednoznačně ženský psychosexuální vývoj. Vztahy s opačným pohlavím však navazují později než jejich vrstevnice.

Zdravotní stav žen s Turnerovým syndromem je nutné sledovat i v dospělém věku. Léčba a sledování aktuálních zdravotních potíží by měla probíhat ve spolupráci praktického lékaře a odborníků v oblastech kardiologie, nefrologie, gastroenterologie, otorinolaryngologie, dermatologie, a to zejména z důvodu vyššího výskytu některých onemocnění u této skupiny žen. Nutná je zejména pravidelná návštěva u gynekologa. Kontrola u endokrinologa je u většiny dospělých pacientek s TS dostačující 1x ročně.

Léčba

Včasná diagnóza této genetické poruchy umožňuje co nejdříve zahájit příslušnou léčbu, která může zmírnit následky tohoto onemocnění.

Cílem léčby dívek s TS je zrychlení růstového tempa a zlepšení dospělé tělesné výšky dívky. Za tímto účelem se dívkám s TS podává růstový hormon, který se aplikuje jedenkrát denně injekčně pod kůži. Tuto léčbu předepisuje lékař specialista - endokrinolog. Léčba probíhá ve specializovaných centrech, kterých je v současné době v ČR třináct.

V období pohlavního dospívání je nutná hormonální substituční (náhradní) léčba. Dívkám se podávají ženské pohlavní hormony. V této substituční léčbě se pak zpravidla pokračuje i během dospělého věku ženy.

Pacientská organizace

Dívky a ženy s Turnerovým syndromem se mohou sdružovat v Klubu dívek a žen s Turnerovým syndromem, který byl založen roku 1990.

Shrnutí:

  • Turnerův syndrom není provázen mentální retardací.
  • V léčbě toho syndromu se uplatňuje zejména růstový hormon, který příznivě ovlivňuje růstovou rychlost a tím i dospělou výšku.
  • Chybějící druhotné pohlavní znaky lze vyvolat podáním náhradní hormonální terapie.
  • Díky asistované reprodukci mohou i ženy s TS porodit dítě (žena získá vajíčko od dárkyně).
  • A co je nedůležitější: ženy s TS mohou prožít stejně hodnotný život jako jejich vrstevnice!

Prader-Willi syndrom

Prader-Willi syndrom (PWS) je genetická vrozená porucha, která se objevuje u dětí. PWS byl poprvé popsán lékaři Praderem, Labhartem a Willim v roce 1956. Porucha ovlivňuje řádný vývoj nervů a je charakterizována nedostatečnou funkcí hypotalamu (mezimozku). Hypotalamus, který se nachází v blízkosti podvěsku mozkového (hypofýzy), odpovídá za regulaci určitých funkcí této žlázy. Děti trpící PWS mají narušen fyzický i psychický růst a vývoj.

Syndromem Prader-Willi trpí stejně chlapci i dívky. Jedná se o jednu z nejběžnějších poruch, která se klinicky v genetice objevuje, a o nejčastější genetickou příčinu obezity. Vzhledem k tomu, že příznaky PWS jsou různé, mění se s věkem a v některých případech jsou velmi nevýrazné, může být diagnóza stavu obtížná. V současné době nelze PWS vyléčit.

Symptomy a diagnóza

Příznaky a symptomy syndromu Prader-Willi se mění s vývojem dítěte od kojeneckého věku přes dětství a dospívání.

Obecně mezi klinické projevy spojované s PWS patří:

  • obezita a přejídání se (hyperfagie)
  • charakteristické fyzické rysy (například plochý obličej a nos, oči mandlového tvaru)
  • snížený tonus svalů (hypotonie)
  • abnormální tělesné složení (zvýšené množství tuku, snížený objem netukové hmoty)
  • malý vzrůst
  • narušený sexuální vývoj (hypogonadismus)
  • behaviorální problémy, například změny nálad
  • lehká mentální retardace

Většina těchto klinických příznaků souvisí s narušenou funkcí mezimozku (hypotalamu), což je oblast mozku, která ovlivňuje fyzický růst, pocit hladu, žízně, sexuální funkce, tělesnou teplotu a emocionální stabilitu.

Pod hypotalamem se nachází podvěsek mozkový (hypofýza), který odpovídá za uvolňování různých hormonů. Mezi ně patří růstový hormon, který stimuluje růst, a gonadotropiny, které stimulují funkci vaječníků a varlat, a dále hormony štítné žlázy a hormony nadledvinek. Bylo prokázáno, že právě nedostatek růstového hormonu ovlivňuje složení tělesné hmoty.

Diagnóza

Diagnóza PWS je často stanovována u novorozenců. Tento stav ovšem může zůstat bez povšimnutí, dokud se v dětství neobjeví obezita. Není-li kontrolován přísun potravy, často mezi druhým a pátým rokem zaznamenáváme rychlé zvýšení hmotnosti.

U některých dětí jsou projevy Prader-Willi syndromu hodně nápadné, takže lékař může pojmout podezření již při běžném vyšetření. Rozhodující pro konečné určení, zda se o syndrom Prader-Willi jedná, je podrobné vyšetření chromozomů z bílých krvinek (lymfocytů), které se dají jednoduše získat odběrem krve.

Pro Prader-Willi syndrom je charakteristická nepřítomnost malé části 15. chromozomu. V současné době je k dispozici několik genetických testů, které nabízejí různou úroveň přesnosti a informací o diagnóze PWS.

Ve většině případů vyžaduje testování vzorek krve od dítěte s PWS a případně vzorek od jeho rodičů.

Včasná diagnóza PWS je důležitá pro přípravu optimálního prostředí a podpůrného systému pro dítě v době, kdy lze obezitě ještě předejít.

Léčba

V současné době ještě nelze žádným léčebným postupem nahradit chybějící genetickou informaci. Můžeme ale s úspěchem řešit některé jednotlivé problémy, které syndrom provázejí. Předpokladem zdárného výsledku je nezbytná spolupráce mezi lékaři a rodinou.

Od roku 2001 bylo v České republice doporučeno podávat růstový hormon i dětem se syndromem Prader-Willi. Léčba je plně hrazena z prostředků zdravotního pojištění a provádí se na vybraných pracovištích dětské endokrinologie (zpravidla při dětských klinikách), které mají s léčbou růstovým hormonem dostatek zkušeností.

Zdraví
U dětí trpících PWS je nutné věnovat zvláštní pozornost následujícím obtížím:

  • vysoký práh bolesti, který může zastírat přítomnost infekce či zranění
  • abnormální tělesná teplota
  • neobvyklé reakce na standardní dávky léčiv
  • neschopnost zvracet
  • u dětí s PWS obvykle snadno vznikají modřiny, děti mívají ve zvyku štípat se do kůže
  • dechové problémy

Výživa

Obezita je to, co pacienty s Prader-Willi syndromem a jejich rodiny trápí nejvíce. Vzhledem k tomu, že některé narozené děti nemají o krmení zájem nebo s ním mají problémy kvůli nedostatečné sací schopnosti a sníženému svalovému tonu, je důležité věnovat výživě pozornost zejména v kojeneckém věku.

Po dosažení věku dvou let musí být příjem potravy dětí trpících syndromem Prader-Willi sledován a řízen, neboť většina dětí v tomto období rychle přibírá na váze. Přestože je to někdy velmi obtížné, musí rodiče správné stravovací návyky v dítěti pěstovat již od raného dětství.

Je dobré stanovit hned zpočátku určitá pravidla a zásady, které musí důsledně dodržovat celá rodina:

  • Jídelníček musí být pestrý, vždy složený z kaloricky nevydatných jídel, která mohou být objemnější, aby dítě zasytila; návody na jejich přípravu jsou uvedeny ve speciálních kuchařkách dostupných v knihkupectví nebo na webových stránkách.
  • Jídla by měla být rozdělena do 5-6 menších porcí během dne.
  • Vyhnout se sladkým nápojům.
  • Stejnou skladbu pokrmů by měli pokud možno dodržovat všichni členové domácnosti (alespoň při těch jídlech, ke kterým se schází celá rodina).
  • Dítě by si nemělo zvykat jíst mezi jídly; pro případ hladu by měly být připraveny potraviny, po nichž se netloustne (ovoce, zelenina).
  • Nenechávat jídlo na dostupných místech.
  • Chodí-li dítě do školní jídelny, domluvit se na menších porcích (především moučných příloh).
  • Poprosit kamarády, se kterými se dítě stýká (případně jejich rodiče), aby mu nenabízeli sladkosti nebo se s ním nedělili o svačiny.

Děti se syndromem Prader-Willi mají velký nepoměr mezi příjmem a výdejem energie, je proto velmi dobré vést je k pravidelnému pohybovému režimu. Vhodné jsou aktivity, které nevyžadují velkou fyzickou zátěž a dítě hned zpočátku neodradí (plavání, jízda na kole nebo i rychlá chůze spalující přebytečný tuk a posilující svaly).

Chování

Ve věku dvou až pěti let se u dětí trpících PWS mohou objevovat podstatné změny chování. Mezi behaviorální problémy patří tvrdohlavost, náladovost a obtížné vyrovnávání se se změnami. Je důležité, aby všichni opatrovníci důsledně prosazovali stanovená pravidla. Cenná může být i rada psychologa, která pomůže předejít závažnějším problémům v budoucnosti.

Chybějící pohlavní vývoj

U chlapců a děvčat se syndromem Prader-Willi je porušena hormonální regulace na úrovni hypotalamu, která vede ke snížené nebo úplně chybějící činnosti jejich pohlavních žláz. Proto v době očekávaného počátku puberty nedojde k typickým tělesným změnám.

Chybějící pohlavní hormony lze nahradit příslušnými léky a díky nim je možné chybějící pohlavní zrání dokonale navodit a udržet. Léčby se není třeba obávat. Podobně jako u růstového hormonu je rovněž léčba pohlavními hormony tzv. léčbou náhradní, při které se tělu dodávají látky, jež si samo nedokáže vytvořit a bez nichž by tělesný vývoj nebyl přiměřený.

Podávání pohlavních hormonů (estrogenů u dívek a androgenů u chlapců) musí být zahájeno v odpovídajícím věku a musí napodobovat přirozenou hormonální tvorbu. Léčbu obvykle vede dětský endokrinolog, u dívek případně gynekolog.

Nedostatek růstového hormonu

Mnoho let se soudilo, že malá výška je neodmyslitelným osudem všech pacientů se syndromem Prader-Willi a není ji možno nijak ovlivnit. Přitom bylo známo, že růstová porucha těchto dětí je podobného typu jako u dětí, které nedokážou z různých důvodů růstový hormon v hypofýze tvořit. Teprve v posledních dvou desetiletích se začal i u těchto dětí užívat růstový hormon a dnes je již jednoznačně prokázáno, že růstový hormon dokáže nejen významně urychlit růst, ale i příznivě ovlivnit abnormální tělesné složení (snížit podíl tělesného tuku a naopak zvýšit svalovou hmotu), zvýšit tělesnou i duševní činnost.

Sdružení rodičů dětí se syndromem Prader-Willi:

Prader-Willi sdružení vzniklo na jaře roku 2002 z iniciativy rodičů postižených dětí.
První setkání rodičů se konalo na Klinice dětí a dorostu, Ke Karlovu za velké podpory Dr. Houšťkové. K tomuto setkání byli přizváni i další lékaři, kteří rodičům pomohli objasnit nejen příčiny syndromu Prader-Willi (prim. Havlovicová - genetika), ale také je seznámili s ucelenými informacemi o léčbě růstovým hormonem, kterých v té době bylo velmi pomálu, především v zahraničním tisku.
Poté následovala další setkání rodin z celé České republiky.

Narozeni malí (SGA)

Za fyziologického (donošeného) novorozence považujeme dítě, které se narodilo v rozmezí 38. - 40. týdne těhotenství. Děti narozené před 37. týdnem jsou narozené předčasně a říkáme jim také nezralí (nedonošení) novorozenci. Měřením velkých skupin dětí různého gestačního věku (stáří plodu) byly zkonstruovány grafy průměrných délek a hmotností novorozenců vztažené k délce intrauterinního vývoje.

Každý lékař novorozeneckého oddělení či pediatr podle grafů může určit, zda se Vaše dítě narodilo významně menší než průměrní novorozenci, a trpělo tedy již před narozením závažnou poruchou růstu, které říkáme intrauterinní růstová retardace (IUGR). Děti s intrauterinní růstovou retardací se většinou rodí s významně podprůměrnou tělesnou hmotností nebo tělesnou délkou vzhledem ke svému gestačnímu věku. Tento stav označujeme zkratkou SGA, která vychází z anglického "Small for Gestational Age". Tyto děti mají porodní hmotnost nebo délku nižší než 2 směrodatné odchylky pro příslušný gestační věk.

Diagnóza
Rozlišujeme dva typy SGA:

  • Symetrický typ - vyskytuje se asi u 25 % dětí s SGA. Tyto děti mají nízkou porodní hmotnost i délku.
  • Asymetrický typ - vyskytuje se asi u 75 % dětí s SGA. Tyto děti mají nízkou porodní hmotnost, ale tělesná délka je téměř normální.

Ve vyspělých zemích se asi 5 % novorozenců rodí se závažnou SGA. U předčasně narozených novorozenců je toto procento ještě mnohem vyšší.

Příčiny intrauterinní růstové retardace

Asi u 50-60 % dětí se nepodaří objasnit příčinu intrauterinní růstové retardace. Zhruba ve 30-40 % je intrauterinní růstová retardace způsobena nedostatečnou dodávkou živin plodu, na čemž se podílí jak poruchy funkce placenty, tak i závažná onemocnění matky. Menší procento poruch růstu v intrauterinním období je způsobeno onemocněním plodu.

Placenta

Normální vývoj plodu je velmi závislý na správné funkci placenty, neboť tato přináší plodu všechny živiny a kyslík a z těla plodu odvádí odpadní látky (produkty metabolismu).

Za poruchu placenty může být zodpovědná její nedostatečná velikost, špatné umístění, nebo infekce, případně nedostatečný vývoj cév v placentě či jejich zánik během gravidity.

Mateřský organismus

  • chronická onemocnění - vysoký krevní tlak, těžké srdeční choroby, těžké a nedostatečně léčené plicní nemoci, závažná onemocnění ledvin, těžká chudokrevnost a závažná chronická zánětlivá onemocnění
  • závažné poruchy výživy matky
  • vystavení matky toxickým látkám - drogy, alkohol, kouření, některé léky
  • vícečetné těhotenství - příčinou může být nedostatek místa pro plody v děloze, nedostatečnost placenty, zvýšená dodávka živin některému z plodů na úkor sourozence
  • velikost plodu ovlivňuje i výška a hmotnost matky, její hmotnostní přírůstek během gravidity; matka, která se sama narodila s SGA, má větší pravděpodobnost, že se jí také narodí dítě s SGA; pokud je odstup mezi jednotlivými porody méně než 18 měsíců, zvyšuje se u dítěte riziko vzniku SGA

Organismus plodu

  • Infekce plodu nebo prodělání infekčního onemocnění během prvních týdnů gravidity vede ve velké většině případů k potratu, v pozdějším období může toto infekční onemocnění být příčinou poruchy růstu a často i výskytu různých vrozených vývojových vad. K nejzávažnějším infekčním chorobám, které se mohou v průběhu gravidity vyskytnout, patří zarděnky, toxoplasmóza, HIV, syfilis, cytomegalovirová infekce, herpes zoster, ale i řada jiných.
  • Za vznik dalších zhruba 10 % SGA jsou zodpovědné genetické vady plodu a poruchy metabolismu.

Růst dětí s SGA

Více než 90 % dětí, které se narodí jako SGA, roste po narození rychleji než ostatní zdravé děti, a tím pádem opoždění růstu doženou během prvních dvou let života. U dítěte se v této době objevuje růstový výšvih (tzv. catch-up růst). Největší část dětí ztracenou výšku dožene během prvních devíti měsíců. Po druhém roce je však toto urychlení růstu pozorováno jen výjimečně.

Pokud děti s SGA rostou stejnou průměrnou růstovou rychlostí jako jejich zdraví vrstevníci, zůstávají malé často až do dospělosti. U těžké intrauterinní růstové retardace bez urychlení růstu krátce po narození je očekávaná výška zhruba o 10-11 cm menší oproti geneticky danému předpokladu.

Z výše uvedeného je jasné, že asi 10 % dětí s SGA se s poruchou růstu získanou intrauterinně nedokáže bez patřičné lékařské pomoci vypořádat.

Zdravotní komplikace u osob, které se narodily jako SGA.

Pestré příčiny SGA mají jedno společné, a to nedostatečné zásobení plodu živinami nebo kyslíkem, nebo neschopnost plodu tyto nabídnuté živiny zpracovat. Aby mohl plod v této situaci přežít, dochází ke změnám produkce vlastních či placentárních hormonů a ke změně citlivosti receptorů k těmto hormonům. Tato adaptace může být příčinou odlišného vývoje různých tkání a orgánů plodu a tyto změny pak často přetrvávají i do dospělosti.

Asi 5x častěji se u těchto malých dětí vyskytují poporodní komplikace.

V prvním roce života má řada dětí s SGA, u kterých se nedostavil požadovaný růstový výšvih, problémy s nechutenstvím a jejich kalorický příjem bývá nedostatečný. V důsledku nedostatečné hmotnosti a tělesné délky se jejich psychomotorický vývoj jeví jako opožděný. Vzhledem k nižšímu objemu svalové hmoty bývá zhoršena také jejich pohybová koordinace.

Porucha růstu v období před narozením a následné změny metabolismu, které mohou přetrvávat i do dospělosti, jsou pravděpodobně příčinou častějšího výskytu určitých chorob u dospělých, kteří se narodili velmi malí. Jedná se o kardiovaskulární choroby, vysoký krevní tlak, diabetes mellitus (cukrovku). Obezita v časném věku u dětí s SGA riziko těchto chorob v dospělosti ještě zvyšuje.

Psychosociální komplikace u dětí, které se narodily jako SGA

U řady dětí s přetrvávající poruchou růstu se častěji vyskytuje opožděný vývoj řeči, se začátkem školní docházky dominuje porucha koncentrace, hyperaktivita, nestabilita, které komplikují práci dítěte ve škole.

Častěji se vyskytují specifické vývojové poruchy učení, které se mohou objevit v důsledku lehké mozkové dysfunkce. Intelekt dětí je ale ve srovnání s vrstevníky normální.

Léčba růstovým hormonem u dětí s SGA

U SGA je rovněž možná léčba růstovým hormonem. Urychlení růstu pomůže současně odstranit výchovné a psychosociální problémy, které jsou spojeny s výrazně malou výškou. Dospělí i vrstevníci často přistupují k dítěti s malou výškou jako k mladšímu a kladou na ně menší požadavky.

Výsledný účinek léčby dětí s SGA růstovým hormonem je velmi ovlivněn včasným zahájením léčby, neboť maximum účinku růstového hormonu u IUGR můžeme pozorovat do začátku puberty. Čím dříve začíná být dítě růstovým hormonem léčeno, tím dříve se jeho tělesná výška začíná upravovat a rozdíly mezi ním a jeho vrstevníky se stírají.

Léčba by proto měla být zahájena ještě v předškolním věku, neboť právě ve škole začíná být dítě konfrontováno se svými vrstevníky nejvýrazněji. Nástup do školy je v životě dítěte zlomovým okamžikem a důsledky problémů, které se objeví ve školním období, se následně velmi obtížně odbourávají.

Prevence SGA

Je zřejmé, že mnohem důležitější než léčba následků SGA je snaha zamezit vůbec vzniku růstové poruchy před narozením.

Existuje nějaká možnost?

  • pravidelné kontroly v poradně během gravidity umožní včasný záchyt růstové poruchy
  • osvěta ohledně působení škodlivých látek a nedostatečné výživy během gravidity i v době před otěhotněním
  • snaha o vyloučení známých faktorů vyvolávajících SGA
  • krajním řešením velmi těžké a rychle postupující poruchy růstu, vzniklé zejména na podkladě nedostatečné dodávky živin a kyslíku plodu, je vyvolání předčasného porodu; toto řešení je omezeno pouze na plody, které jsou již dostatečně zralé, aby byly schopny adaptace na prostředí mimo dělohu matky

Percentilový graf porodní hmotnosti

V modrém poli se nachází děti narozené s nízkou porodní hmotností vzhledem k týdnu porodu (SGA).

Percentilový graf porodní délky

V modrém poli se nachází děti narozené velmi malé vzhledem k týdnu porodu (SGA).

(zdroj: text i obrázky)

Trpaslík nebo také hovorově trpajzlík je označení pro humanoida se znatelně menší výškou (v dospělosti) než je běžná (průměrná) fyziologická výška člověka.

Může být označením pro:

  • malou pohádkovou bytost (údajně 100 až 120 cm vysokou - tedy jako skřítek) často se zabývající hornictvím, zvanou rovněž permoník, (z něm. Bergmann) odvozenou z mytologického malého démonického horníka (viz např. Pohádka o Sněhurce), v alpských zemích nazývaný také Alp
  • zahradní ozdobu, nejčastěji sádrovou, volně na téma výše zmíněného, velmi oblíbená je v německy mluvících zemích, v Čechách je považována povětšinou za umělecký kýč a nevkus
  • člověka extrémně malého vzůstu, který v důsledku nějaké nemoci nebo poruchy růstu nevyrostl do normální velikosti. Ve středověku byli trpaslíci tohoto typu ozdobou panovnických dvorů. Ve 20. století lidé malého vzrůstu často působili coby živá kuriozita v cirkusech, ve varieté a jiných lidových zábavních podnicích
  • rasu bytostí vyskytujících se především ve fantasy a RPG, vycházející patrně ze stejných zdrojů jako pohádkový permoník, ale méně "pohádkově"

Víly z Cottingley

Na počátku 20. století vytvářejí dvě školačky z anglické vesničky Cottingley pět snímků nadpřirozených bytostí, známých jako Víly z Cottingley. Bouřlivý spor, zda jsou pravé, či zda jde o padělky, se táhne 60 let. Jejich horlivým obhájcem je také britský spisovatel a duchovní otec detektiva Sherlocka Holmese Sir Arthur Conan Doyle, o němž se často tvrdí, že se dal napálit vesnickými dívenkami. Jak to bylo doopravdy?
Údolí u vesnice Cottingley nedaleko severoanglického města Bradford se koupe v paprscích slunce a po kamenech v potoce skáčou dvě dívky - šestnáctiletá Elsie Wright (1901-1988) a její desetiletá sestřenice Frances Griffiths (1907-1986). O prázdninách roku 1917 tu tráví každou volnou chvilku a nedbají na zákazy. Tvrdí totiž, že si tam chodí hrát s vílami... Rodiče berou jejich vyprávění jako projev bujné fantazie - dokud se školačky nerozhodnou dokázat, že mluví pravdu! Elsie si od otce Arthura Wrighta půjčuje fotoaparát, a když se jednoho dne vracejí domů, triumfálně hlásí, že vyfotografovaly víly! U dospělých vzbuzuje toto tvrzení jen smích - o to větší překvapení je čeká, když Arthur Wright snímek vyvolá. Na fotografii je totiž vidět Frances a před ní pět podivných objektů. Wright se nejprve domnívá, že jde o obaly od sendvičů, ale pak si všímá, že to jsou malinké postavičky s křídly. Podařilo se snad dívkám skutečně vyfotografovat víly?
Jsou to víly - a basta!
V září 1917 školačky vytvářejí další fotografii - sedící Elsie, jíž skáče do klína skřítek! Arthur Wright snímky považuje za žert - dobře si uvědomuje, že je Elsie umělecky nadaná, vždyť od 13 let navštěvuje uměleckou akademii Art College v Bradfordu, a navíc pomáhala ve fotoateliéru, kde se mohla přiučit všelijakým trikům. Postavičky jsou podle něj vystřižené obrázky, narafičené před objektiv. Dívky ovšem trvají na svém - vyfotografovaly víly a basta! Hlavně Frances je o pravosti snímku přesvědčena a 9. listopadu 1918 ho posílá kamarádce Johanně Parvin z Kapského Města v Jihoafrické republice, kde s rodiči dříve žila. Na rub obrázku píše poznámku: "Elsie a já jsme se spřátelily s vílami z potoka. Je to legrační, v Africe jsem je totiž nikdy neviděla. Asi je tam pro ně příliš horko..." Arthur Wright přesto trvá na tom, že děti snímky zfalšovaly, takže jsou uloženy do skříně, kde na ně sedá prach. Na světle světa se objevují až v roce 1919 a rozpoutávají zřejmě největší fotografický skandál v dějinách!
Napálily experta na padělky?
V roce 1919 Elsiina matka Polly Wright navštěvuje přednášku Theosofického spolku (mystické hnutí s vlastními filozofickými a náboženskými představami - pozn. red.) v Bradfordu, kde přednášející vypravuje o vílách. Svěřuje se mu s rodinnou raritou - se snímky pohádkových bytostí, a senzace je na světě! Fotky se záhy dostávají k britskému okultistovi Edwardu L. Gardnerovi, který je ohromen. Je to důkaz existence nadpřirozených bytostí? Gardner dává snímky prozkoumat u firmy Kodak, která ale odmítá vynést jednoznačný ortel: "Negativy jsou vytvořeny jednou expozicí a nic nenasvědčuje, že by byly zfalšované, ale to nelze považovat za důkaz jejich pravosti,"píší experti z Kodaku. Jiný odborník na falšované fotografie, britský fotograf Harold Snelling, má ale jasno. "Snímek vznikl jedinou expozicí. Postavy nejsou z papíru ani látky a nejsou namalovány na pozadí - a co mě dostává nejvíc, je fakt, že se všechny během expozice posunuly," tvrdí. Snímek považuje jednoznačně za pravý. Jsou snad dívky tak schopné falzifikátorky, že by napálily i renomovaného experta?


Důkaz existence nadpřirozena?
Největší poprask ovšem propuká poté, co se do případu zapojí slavný britský spisovatel a duchovní otec detektiva Sherlocka Holmese, Sir Arthur Conan Doyle(1859-1930). Právě chystá článek o vílách do vánočního vydání britského magazínu Strand, když mu Edward Gardner pošle snímky školaček z Cottingley. Doyle je nadšen a chce je otisknout u svého článku. Dokonce píše Elsie osobní dopis, v němž uvádí: "Vážená slečno Elsie Wright, viděl jsem nádherné obrázky víl, jež jste vyfotografovala vy a vaše sestřenice Frances, a dlouho jsem nebyl ničím tak zaujat... Teď se chystám do Austrálie, ale předtím bych rád zajel do Bradfordu a půl hodiny si s vámi popovídal, abych se dozvěděl úplně všechno." Doyle považuje snímky za hmatatelný důkaz existence víl a opravdu je otiskuje v magazínu Strand. Tím píše první kapitolu příběhu, jenž nedává spát odborníkům ani laikům víc než 60 let.
Zázrak fingované fotografie?
Vánoční vydání Strandu je záhy vyprodáno a Doyleův článek s titulkem Začíná nová epocha, víly vyfotografovány! rozpoutá bouřlivou diskuzi, jež pokračuje dodnes. Jsou snímky falza, nebo zobrazují víly? Mohly školačky vytvořit tak dobrý padělek, že zamotal hlavy expertům? Otázek je mnoho, stejně jako kritických reakcí. Třeba anglický vědec Major Dr. John Hall-Edwards (1858-1926) nemá žádnou pochybnost, že jsou zfalšované. "Kritizuji postoj těch, kteří prohlašují, že je snad něco nadpřirozeného na okolnostech, jež provázely vznik těchto fotografií, protože jako vědec věřím, že vštěpování těchto absurdních myšlenek do mysli dětí bude mít za následek nervové a duševní poruchy!" prohlašuje. Dokonce i umírněné reakce jsou rozpačité. Noviny City News fotografie komentují slovy: "Zdá se, že v tuto chvíli musíme uvěřit buď v neuvěřitelné mystérium víl, nebo neuvěřitelný zázrak fingované fotografie." Ale kde je pravda? Dal se autor Sherlocka Holmese napálit šprýmem školaček?
Vystřihly obrázky z papíru?
Nejčastějším argumentem kritiků je fakt, že víly na snímcích vypadají příliš ploché, jako by byly vystřižené z papíru. Navíc jsou podobné ilustracím z knížek pro děti. A šaty a účesy jsou prý příliš moderní a připomínají dobovou francouzskou módu. Kritických názorů se objevuje bezpočet, ale Doyle a Gardner s nimi nejspíš počítají, protože už v létě roku 1920, dlouho před vydáním časopisu Strand, přesvědčují školačky, aby nafotily další fotografie. Doyle je tou dobou v Austrálii, takže se do Cottingley vydává Gardner a veze dva fotografické aparáty a dva tucty fotografických desek. Ty jsou tajně označeny, čímž má být vyloučen podvod. Oba známí spiritisté doufají, že pořízení dalších fotografií přinese definitivní důkaz o tom, že tyto bytosti skutečně existují.


Největší kachna v dějinách?
Gardnerovi netrvá dlouho děvčata přesvědčit, aby nafotila další snímky. A záhy dostává od Elsiiny matky Polly Wright dopis: "Ráno bylo zatažené a mlhavé, takže neudělaly žádné fotografie až do večeře, kdy se mlha rozptýlila a začalo být slunečno. Šla jsem k sestře na čaj a nechala je o samotě. Když jsem se vrátila, měly udělané dvě fotografie..." Později se dívkám údajně daří vyfotografovat i třetí snímek - tančící víly v trávě. Když se fotografické desky dostávají ke Gardnerovi, ten zajásá. Obratem posílá Doyleovi telegram, že nyní mají v ruce další tři snímky těchto bytostí. Je to dostatečný důkaz jejich existence? Doyle je o tom jednoznačně přesvědčen. "Mé srdce plesalo, když jsem daleko odsud v Austrálii dostal vzkaz a tři přenádherné obrazy, které potvrzují naše publikované výsledky. Pokud budou víly uznány, budou i další psychické fenomény přijímány ochotněji," odpovídá Doyle z turné v Austrálii. V březnu 1921 vydává v magazínu Strand druhý článek o fotografické sérii, jež vstupuje do dějin pod názvem Víly z Cottingley. Může jít o největší kachnu v dějinách?
Jsou obě dívky jasnozřivé?
Další článek a Doyleova kniha s názvem Příchod víl, vydaná v roce 1922, vyvolá obrovský rozruch. Stoupenci považují snímky za jasný důkaz existence nadpřirozeného světa, skeptici je označují za nepříliš podařená falza. Doyle je v týdeníku Yorkshire Weekly Post hájí slovy: "Když si uvědomíme, že to jsou první fotografie, které tyto děti v životě udělaly, je nemožné si představit, že jsou schopny technické manipulace, jež by mohla oklamat odborníky." Doyle i Gardner se domnívají, že jsou dívky jasnozřivé, což potvrzuje i britský jasnovidec Geoffrey Hodson (1886-1983). "V srpnu 1921 proběhla poslední expedice do Cottingley - tentokrát s jasnovidcem Geoffreym Hodsonem, který měl ověřit pozorování zdejších víl. Bohužel víly odmítly být fotografovány, ale byly viděny Hodsonem i Elsie," uvádí anglický publicista Joe Cooper. Může domnělá jasnozřivost dívek způsobit, že jsou schopny zachytit nadpřirozené bytosti na fotografické desce? Ale proč po roce 1921 už žádné další fotografie víl nevznikly?
Tahají svět za nos 60 let?
Arthur Conan Doyle i Edward Gardner to vysvětlují tím, že děvčata už jsou příliš dospělá a přístup do světa víl se jim uzavřel. Zveřejněné fotky jsou tak jediné, jež se Elsie a Frances podařilo zhotovit. Spor o jejich pravost se vleče víc než 60 let. Stále znovu jsou podrobovány expertizám, ale důkaz jejich padělání ne a ne získat. Britská televize BBC v 70. letech minulého století zjistí tehdejší pobyt fotografek - už postarších vdaných dam Elsie Hill a Frances Way - a natáčí o případu pořad. Ženy ovšem trvají na tom, že fotografie nezfalšovaly. Frances tehdy prohlašuje: "Samozřejmě, že ne. Řekněte, jak bychom to mohly udělat - vzpomeňte, jí bylo 16 a mě 10 let. Copak dítě dokáže procházet životem a udržet tajemství?" Kritici argumentují tím, že Elsie pomáhala ve fotoateliéru. Ta se však brání, že tam pracovala jen pár měsíců a zabývala se pochůzkami a čištěním tisků. K fotoaparátu údajně ani nepřičichla. Jsou snad fotografie skutečně pravé? Nebo dámy tahají svět za nos?


Důkaz ve staré knize?
Prohlášením Elsie a Frances však dělá čáru přes rozpočet objev britského spisovatele Freda Gettingse, jemuž se v roce 1977 dostává do ruky kniha Princess Mary´s Gift Book s obrázky anglického ilustrátora Clauda A. Sheppersona (1861-1921), jež jako by vílám z Cottingley z oka vypadly! Podařilo se najít jejich vzor? "Kuriózní je, že v této knize, kompilaci povídek a básní pro děti od různých autorů, je i příběh s názvem Bimbashi Joyce, napsaný Arthurem Conanem Doylem! Jistě dostal kopii od vydavatele. Pokud by si toho obrázku všiml a měl druh vnímavosti, který přisuzoval Sherlocku Holmesovi, musel by nutně dojít k závěru, že snímky z Cottingley byly padělky," uvádí americký profesor fyziky Donald E. Simanek. Jak to mohl Conan Doyle přehlédnout? Dal se skutečně napálit, či šlo jen o shodu náhod?
Jen obrázky na jehlicích?
Elsie a Frances se k případu odmítají vyjadřovat. Zdá se, že na něco čekají. Snad na to, až všichni aktéři "vílí kauzy" odejdou na věčnost? Conan Doyle umírá roku 1930, ale Gardner a Hodgson stále žijí. Nechtějí jim ženy ublížit přiznáním, že fotky víl z Cottingley jsou opravdu jen dětským žertem a že si tak dlouho střílely z celého světa? Nejspíš... V roce 1981 totiž v interview s Joe Cooperem pro časopis The Unexplained nakonec přiznávají, že jsou snímky podvrh! Prý je vytvořily pomocí obrázků překreslených z knížky, jež napíchly na jehlice od klobouků a narafičily je před objektiv. Tedy přesně tak, jak se domníval Arthur Wright. Na jednom snímku je dokonce špička jehlice i vidět! "Je-li druhý obrázek pečlivě zkoumán, lze spatřit hrot v místě skřítkovy bránice. Ale Conan Doyle došel po přezkoumání tisku k závěru, že to je pupek, a že tedy porod v pohádkovém království může být podobný lidskému zrození," tvrdí Cooper. Ale proč se dívky k podvodu nepřiznaly dřív?


Pravda je na věčnosti
Odpověď je nasnadě. To, co začalo jako dětský žert, se naprosto vymklo kontrole. Když se do toho zapojil Gardner a Doyle, tak už nešlo vycouvat. To potvrzuje i výpověď Elsie z roku 1985 pro televizní pořad Svět tajemných sil Arthura C. Clarka - prý bylo příliš trapné přiznat pravdu poté, co oklamaly slavného autora Sherlocka Holmese. "Dvě vesnické děti a tak skvělý člověk jako Conan Doyle - inu, mohly jsme už jen mlčet," říká Elsie. "Nikdy jsem si nemyslela, že jde o podvod - s Elsie jsme si udělaly legraci a stále nemohu pochopit, proč se nechali doběhnout - asi chtěli být doběhnuti..." dodává Frances. Mezi oběma ženami ale panuje neshoda, zda byly zfalšovány všechny fotky. Frances totiž tvrdí, že jedna z nich, ta poslední, je pravá! "Bylo to mokré sobotní odpoledne, my jsme se jen tak loudaly s našimi kamerami a Elsie neměla nic připraveno. Pak jsem viděla víly v trávě, namířila fotoaparát a udělala fotografii," popisuje Frances. Pátý snímek z ostatních skutečně vybočuje. Může snad být i přes odhalený podvod pravý? Nebo si Frances naposled zavtipkovala? To už se zřejmě nedozvíme - Elsie i Frances koncem 80. let odešly na věčnost a pravdu si vzaly s sebou...

Leviatan

Leviatan nebo livjátan (hebrejsky: לִוְיָתָן, Livjatan, doslova "stočený, zkroucený") byla biblická mořská příšera, o které je psáno ve Starém zákoně, jinak též Tanachu.

Slovo leviatan se v průběhu staletí (stejně jako jeho suchozemský pandán (protějšek) behemot) stalo synonymem ke kterémukoli velkému monstru či příšeře. V moderní hebrejštině slovo prostě znamená velryba. Takto, přesněji starým tvarem velryb, jej na některých místech překládá i Bible kralická.

Dle křesťanské interpretace se Leviatan často považuje za vodní příšeru, jakéhosi silného tvora, který vzbuzuje strach - Iz 51, 9 (Kral, ČEP). Toto slovo bylo také použito pro Boží odpůrce, například Ďábla - biblickou duchovní bytost - Iz 27, 1 (Kral, ČEP), nebo egyptského krále - Ez 29, 3-5 (Kral, ČEP).

Někteří bibličtí učenci považují Leviatana za alegorii sil chaosu, které existovaly před stvořením světa. V Ž 74, 13-14 (Kral, ČEP) se praví: "Ty silou svou rozdělil jsi moře, a zdrtil hlavy draků ve vodách." a "Ty jsi zdrtil hlavy Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm stvořením divočiny." Bůh vzal pak zpět vodu a zničil mořské monstrum Leviatana, aby mohl přetvořit Zemi k obrazu svému. Leviatan se dále objevuje v několika apokryfních textech.

V satanismu je Leviatan jedním ze čtyř princů pekla. Představuje číslo tři, modrou barvu a chaos. Jeho elementem je voda, ze které je člověk složen. Zastupuje taky jednotnost pořádku a chaosu, hmoty a antihmoty, jin a jang. Směr je západ, protože symbolizuje chaos a nepořádek. 

Kostěj

Kostěj (rusky Коще́й Koščej nebo Кащей Kaščej) je mytická bytost z ruského folklóru, především pohádek, jejíž jméno je tradičně doplňováno přízviskem Nesmrtelný. Je typickým protivníkem pohádkového hrdiny, do příběhu vstupuje často jako únosce jeho nevěsty, případně matky. Nesmrtelnost Kostěje spočívá v oddělení duše, která nese životní sílu, od těla. Ta je složitě skryta, například v truhlici pod dubem, ve které je zajíc a v tom postupně kachna, vejce a nakonec Kostějova smrt. Kostěj se objevuje jako protivník také v dvou pohádkách o Ivanu Careviči: Marja Morevna a Princezna žabka.

Mořské panny

Mořská panna je bájná postava vyskytující se v bájích, mýtech a některých pohádkách či dílech spadajících do žánru fantasy. Vyskytuje se v lidových slovesnostech všech evropských národů. Slovanéjim říkali rusalky, v Německu "Meerfrau", "Nix", "Nixe" a "Lorelei", v Cornwallu "Merrymaid", v Irsku "Merrow" a ve Skandinávii "Neck", "Havfrue" a "Havmand". 

Často bývají mořské panny mylně nazývány sirénami z eposu Odysseia, ale jedná se o jiné bytosti. Názory na jejich původ jsou různé. Podle křesťanské tradice jde to potomky lidí, kteří během Potopy světa nevstoupili na Noemovu Archu, a tedy potomci nesmiřitelných hříšníků, od kterých se Bůh rozhodl svět očistit. V babylonské, filištínské a asyrské mytologii byla bytostí podobnou mořské panně vodní bohyně Derketó.

Mořská panna, jak jí známe dnes vznikla patrně ve středověku, často se znázorňuje jako žena sedící na skalisku, která si češe vlasy a shlíží se v zrcátku. Původ tohoto vyobrazení není jasný, ale má se za to, že je výsledkem chybného pochopení staré desky znázorňující bohyni Derketó hrající na lyru. Ta v jedné ruce držela trsátko, používané ke hře na strunné nástroje a ve druhé ruce lyru samotnou, jak se ale zdá, tyto propriety nebyly středověkým člověkem správně pochopeny, a od té doby se znázorňuje s hřebenem a zrcátkem. Podle pověsti se slzy mořských panen mění v perly.

Popisy těchto bytostí se různí, nicméně mají společnou blízkost k pramenům, řekám a mořím. Ženy tohoto národa byla údajně půvabná, nádherná stvoření, která lákala námořníky svou krásou do moře, kde je utopily nebo sežraly, aby získaly duši, kterou ony samy neměly. Jejich horní část těla byla lidská, ale místo nohou měly rybí ocas. Všechny mořské panny ale nebyly zlé, vystupovaly spíše jako mocné kouzelnice, schopné ovládat mořské živly. Námořníci se často snažili mořské panny chytat a nutili je, aby jim splnili přání. Muži jsou na rozdíl od svých ženských protějšků ohyzdní a zlí.