— Nadpřirozené bytosti —

adpřirozené bytosti vyvolávají v člověku hrůzu. Není divu. Vodníci, vlkodlaci, upíři, mořské panny, obři i čerti straší od pradávna. Myslíte si, že mají báchorky o nich pravdivý původ? Jak vlastně vznikly? Podíváme se tomu na zoubek! 

zdoj

Obsah stránky

Chupacabra - Čupakabra

Ráno se místním v jižní Americe naskytne děsivý pohled. Půlka koz ve stádu se v bolestech polomrtvá a krvácející. Druhá půlka je brutálně rozedrána na cucky. Kdo a nebo spíše co mohlo udělat něco tak brutálního?

Čupakabra (mužský rod, ze španělského el chupacabras, výslovnost: / tʃupa'kabɾa /, složené ze slov chupar - "vysávat", a cabra - "koza", doslova "vysávač koz") je legendární zvíře údajně žijící v některých částech Severní a Jižní Ameriky.

Kde se vzala?

Poprvé zaznamenané útoky se odehrály v květnu 1995 v Portoriku. Bylo nalezeno osm mrtvých ovcí, každá se třemi kousnutími v oblasti hrudníku a zcela bez krve. Téhož roku v srpnu uhynulo v portorickém městě Canóvanas údajně 150 hospodářských a domácích zvířat a jedna svědkyně, Madelyne Tolentino, nahlásila spatření čupakabry. Místní se původně domnívali, že zvířata v Portoriku zabíjel jakýsi satanistický kult. Podobný případ se odehrál v roce 1975 v městečku Moca, ovšem tam byla smrt zvířat přisouzena Upíru z Moca (el gracinha de Moca). Nahlášených zabití a záhadných úmrtí zvířat na ostrově přibývalo, přičemž z každého byla několika okrouhlými rankami vysáta krev. Termín el chupacabras prý zavedl portorický komik a podnikatel Silverio Pérez brzy po ohlášení prvních incidentů v tisku. Krátce po prvních zprávách o čupakabrovi v Portoriku byla zaznamenána úmrtí zvířat v dalších zemích, jako je Dominikánská republika, Argentina, Bolívie, Chile, Kolumbie, Honduras, Salvador, Nikaragua, Panama, Peru, Brazílie, USA a Mexiko.

Podoba je záhadou!

Fyzický popis čupakabry není ve všech svědectvích stejný. Podle prvních svědků z Portorika to má být malý, štíhlý, chlupatý humanoid, s útlou malou čelistí a černýma očima, který se kromě masa a krve živí také melouny. Jiní viděli těžkopádné lysé zvíře velikosti malého medvěda s řadou ostnů sahajících od krku až po ocas, nebo naopak lehké zvíře pohybující se po zadních končetinách jako klokan. Podle některých zpráv může mít i křídla podobná netopýřím. Zbarvení má být šedé, pestré, nebo proměnlivé jako u chameleona. Popisy se shodují na několika charakteristikách: lysé kůži, pohybu po zadních končetinách, dlouhých tesácích a inteligentních, téměř lidských očích mandlového tvaru. V letech 2004-2011 byl několikrát vyfotografován, uloven nebo byla nalezena uhynulá zvířata pokládaná za čupakabru. Vždy se však jednalo o kojota nebo domácího pejska postiženého kožní nebo jinou chorobou (nejčastěji svrabem), takže zvířata byla lysá, případně i jinak zdeformovaná.

Podle vyprávění "očitých svědků" zvíře s mohutnými tesáky, které chodí po zadních končetinách, na hřbetě se mu táhne hřeben ostnů a je kryté šupinami. Podle některých tvrzení má dokonce jakási netopýří křídla, dlouhý rozeklaný jazyk a odporně páchne.

Podle Paranormal-activity může jít právě o nakažené zvíře, které se stalo mýtem. Pro tuto hypotézu mluví právě různé popisy zvířat. Například v následujícím díle se podle nás jedná o zmutovaného klokánka. Pod pojmem zmutování chápeme chybu genetiky.  


Fénix

Fénix je bájný pták, který se vyskytuje v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé mytologie liší, základním atributem je však fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Nejstarším uváděným Fénixem je egyptský pták Bennu, který je zobrazován jako volavka nebo sokol s volavčí hlavou. V antice přilétá starý Fénix jednou za 500 let do chrámu v Héliopoli, kde shoří a znovu se narodí jako mladý pták. Číňané svého Fénixe nazývají Feng-chuang, ačkoliv ten se od evropského Fénixe značně liší. Fénix je univerzální symbol znovuzrození, jedná se patrně o jeden z kulturních archetypů lidstva.

Fénixovy údajné vlastnosti: Najít ho nelze, neboť místa, kde se nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Pokud by se někdo (nejen člověk) pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení. Vládne neuvěřitelnou, božskou mocí, avšak využívá jí jen velmi zřídka. Jeho brky mají magické vlastnosti a lze je využít k výrobě hůlek a lektvarů


Tatzelwurm

Výzkumné cesty za příšerami a dosud neznámými zvířaty na jiný kontinent jsou velice nákladné a organizačně náročné. Přitom málokdo ví, že za nestvůrou typu obrovského červa zabijáka olgoj chorchoje se nemusíme trmácet až do vzdálené gobijské pouště. Něco podobného a neméně tajemného máme hned za rohem - v rakouských Alpách! Záhadný živočich žije v rakousko - švýcarských Alpách a místní lidé ho zde nazývají Tatzelwurm - prackatý červ.


Poprvé jsem se s tímto dosud vědecky neprobádaným živočichem setkal loni na podzim. Tedy ne přímo s ním, ale s člověkem, který o něm ví pravděpodobně nejvíc. Ivan Mackerle je jeden z našich nejznámějších záhadologů. V jeho soukromém archivu se dnes dá najít nejedno tajemství či záhada. V loni na podzim jsem se tedy dozvěděl, že už několik let Ivan Mackerle do svého archivu shromažďuje svědectví o existenci tatzelwurma. Slovo dalo slovo a v létě 97. roku jsem dostal od Ivana nabídku účastnit se v historii vůbec první expedice, která se bude snažit záhadu prackatého červa prozkoumat.

Do rakouských Alp jsme odjížděli každý zvlášť. Místo setkání s expedicí mělo být nedaleko Salzburgu v městečku Unken na úpatí alpských masívů. Právě Unken je jedním z míst, kde se záhadné zvíře objevilo. V roce 1799 se místní sedlák Hans Fuchs vydal do Thalbruckského průsmyku, který je nedaleko Unkenu, sbírat lesní plody. Podle dochovaných zpráv sedláka tehdy napadli dva tetzelwurmové. Hans Fuchs se tehdy tak vylekal, že na místě zemřel. Příběh dodnes připomíná pomníček kousek za Unkenem. Nepozorný turista by ho snadno přehlédnul. Stojí totiž vedle luxusního zájezdního hostince. Snahou výpravy bylo pokusit se najít co nejmladší svědectví o setkání s tímto záhadným živočichem. Právě proto se také expedice vydala do onoho zájezdního gasthausu stojícího vedle pomníčku. Majitel restaurace Martin Friedel sice legendu o tatzelwurmovi znal, ale na žádného pamětníka, který by se s prackatým červem setkal, si nevzpomněl. "Setkání z tatzelwurmem už dnes nebude tolik jako dříve. Lidé přecijen nechodí tak často do hor, jako tomu bylo v minulosti. Ale uvidíte, třeba na něj právě vy narazíte." řekl nám sympatický muž při našem odchodu.
Jeho poslední slova mohla možná znít trochu ironicky, o setkání s tatzelwurmem ale existuje celá řada svědectví z mnohem mladší doby a také od mnohem důvěryhodnějších zdrojů. Jedním z takových svědectví je i zpráva rakouského tajného rady dr.A.von Drasenowitsche roku 1908. Tento velice vážený muž v novinách Grazer Tagblatt popsal podivný příběh svého přítele, myslivce, kterému plně důvěřoval. Ten se během své pochůzky setkal poblíž Murau ve Štýrsku s neznámým zvířetem asi půl metru dlouhým připomínajícím tlustého červa. Zvíře na něj zaútočilo dvoumetrovým skokem. Myslivec do něj několikrát bodnul nožem a tak se útočníka podařilo zahnat.

Zprávy o podobných záhadných setkáních se v oblasti Alp začaly množit jako houby po dešti. Všechny si byly až příliš podobné a popis záhadné nestvůry se shodoval. Ve třicátých letech tak německý časopis Kosmos provedl anketu, kdy se snažil zmapovat co nejvíce svědectví o setkání s neznámou příšerou. Výsledek byl překvapující. Podařilo se shromáždit 60 svědectví doložených místopřísežným prohlášením. Mezi svědky byla celá řada významných a důvěryhodných osobností. Popis prackatého červa byl až nápadně shodný. Jedná se o zvíře dlouhé asi 60 až 100 cm, s válcovitým tvarem těla. Zvíře je hnědé a má zašpičatělý ocas. U hlavy mají být malé přední končetiny -"pracičky". Podle nich se tedy zvíře nazývá prackatý červ - tatzelwurm.
Cesta expedice vedená Ivanem Mackerlem a jeho kamarádem fotografem Jirkou Skupienem pokračovala do dalších lokalit, odkud pocházely zprávy o podivných setkáních s tatzelwurmem. Několik svědectví mluvilo o výskytu záhadného červa u alpských jezer. Nezbývalo tedy nic jiného, než prozkoumat horská plesa. Výsledek byl ale nulový. Poslední případ, kdy tatzelwurm na člověka zaútočil z jezera byl popsán v roce 1926 v Oberes Murtal. Šlo o dvanáctiletého pastevce. Podle propočtů expedice byla tedy šance tohoto očitého svědka najít. Dnes by mu mělo být něco přes 80 let. Pátrání v této oblasti ale také nepřineslo žádné výsledky. Nikdo o oné příhodě nic nevěděl a nebo možná vědět nechtěl. Síly expedice byly tedy směřována na prověření faktů, které by mohli záhadu alpské nestvůry vysvětlit alespoň trochu racionálně. A to byl právě úkol pro expedičního biologa a speleologa Watera Pavliše.

Podle většiny svědectví je pravděpodobné, že jde o jakého si obojživelníka. Walter se tedy snažil získat co nejvíce podrobností o lokalitách, kde se měl tatzelwurm vyskytovat. V Thalbruckském průsmyku jsme zjistili, že místní klima i přírodní podmínky odpovídají lokalitám, kde obojživelníci žijí. Dostatek vodních toků a potravy v podobě drobných korýšů byl pro záhadnou potvůrku, jak jsme jí začali po několika dnech naší výpravy přezdívat, ideálním působištěm. Každý večer se expedice snažila pozorovat místa, kde měl záhadný červ žít. Desítky pročekaných hodin s dalekohledy a teleobjektivy byly na každodenním pořádku. Nezabralo ale ani kladení nejrůznějších návnad na jílovitých březích místních potoků a říček. Po záhadné příšeře ani stopy. Walter coby vědec se samozřejmě snažil alpské tajemství vysvětlit co nejracionálnější. Podle místních zoologů, se kterými mluvil jde o pouhou záměnu s alpským salamandrem, tedy mlokem.

S čím se tedy řada lidí žijících v alpách setkala? Šlo skutečně o záhadné a dosud vědecky neprozkoumané zvíře, nebo jen o jistý druh mloka, ze kterého udělal strach místních opravdovou nestvůru? Marně jsme se snažili najít jediný pozůstatek po mýty opředeném živočichovi. Snad v některém z muzeí budeme mít úspěch. Alespoň jedinou fotografii, nebo kus jeho kosterních pozůstatků. Zkrátka něco, od čeho by se dalo odpíchnout konečné rozluštění této záhady. Výsledkem hledání po nejrůznějších muzeích bylo objevení malé vitríny s expozicí věnované tatzelwurmovi v přírodním muzeu v Salsburgu. Expozice popisuje příběh, který se udál nedaleko Unkenu v zasklené vitríně stojí asi půlmetrový model tatzelwurma, jak by měl podle popisů jednotlivých svědků vypadat. Jak se později dozvídáme, kostru tatzelwurma se lidem podařilo objevit jednou a to ve třicátých letech. Byla odeslána k vědeckému prozkoumání na universitu do Haidelbergu. Tady ale veškeré stopy po tomto nálezu končí. Jediným přímým svědectvím je fotografie švýcara Balkina, kterému se podařilo při jedné z mnoha alpských výprav zachytit hlavu záhadného živočicha vyčuhující z houštiny.
Fotografie byla sice řadou vědců označena za podvod, podoba zvířete na ní zachyceného ale odpovídá řadě popisů tatzelwurma. Díky skvělým známostem Ivana Mackerleho s předními světovými kryptozoology se expedici podařilo získat fotokopii jednoho vydání německých novin, kde byla jediná fotografie záhadného prackatého červa otištěná. Měli jsme tedy před sebou obrázek s nejpravděpodobnější podobiznou tatzelwurma. Snímek nebyl příliš kvalitní a tak poznat rozpoznat jakékoliv podrobnosti bylo nesnadné. Walter Pavliš s Martinou Fialovou, studentkou paleontologie se snažili najít sebemenší podrobnosti s některým dosud vědecky popsaným obojživelníkem. Po několikahodinové debatě, kdy se díky nepříznivému počasí sešla celá výprava v jediném stanu si Martina s Walterem vzpomněli, že něco podobného, jako máme před sebou na fotografii už někdy předtím viděli. Zbývalo jen si vybavit, kdy a kde se s něčím podobným setkali. Netrvalo dlouho a záhada byla téměř odhalena.
V padesátých letech komunistický pohlavár Číny přivezl tehdejšímu prezidentovi K. Gottwaldovi jako dar dva živé velemloky bahenní. Zvířata neskončila na talíři tehdejších vladařů, ale v akváriu přírodovědecké fakulty UK v Praze. Dodnes prý jeden z obou velemloků žije. Oči všech členů expedice se rázem rozsvítili jako plamínky svíček. Že bychom snad objevili záhadu prackatého červa? Okamžitě následovala smršť nejrůznějších otázek, jak živočich podobný alpské nestvůře vypadá, jak se chová a co vlastně žere. Všechny údaje, které Walter a Martina věděli se dali snadno aplikovat na život záhadného červa. Možnému rozluštění záhady by odpovídala i skutečnost, že podle vědeckých záznamů v oblastech, kde byla hlášena setkání s tatzelwurmem, se vyskytovaly živočišné druhy příbuzné obojživelníkovi z akvária pražské přírodovědecké fakulty. 

Přestože se expedici nepodařilo tatzelwurma najít nebo vyfotografovat, informací, které výprava pod vedením Ivana Mackerleho a Jiřího Skupiena během cesty v Alpách získala, byla spousta. Možná že se skutečně v roce 1799 nedaleko Unkenu alpský sedlák hans Fuchs setkal s obřím druhem mloka, který ho dokázal vyděsit k smrti. Možná, že sklepení pražské přírodovědecké fakulty skutečně skrývá v jednom z akvárií rozluštění záhady, která alpské horaly trápí desetiletí. Záhada prackatého červa - tatzelwurma nebyla tedy znova zcela objasněna. Co bude dál. To ukáže teprve další čas. Nezbývá nic jiného, než výsledky celé výpravy pečlivě spracovat a vyhodnotit. Alpy opouští expedice po týdnu bádání. Jsou stejně tajemné, jako když jsme poprvé přijížděli. Zahaleny do husté mlhy valící se z vrcholků i nadále skrývají tajemství prackatého červa. Kdo bude dalším z těch, který se s alpským přízrakem setká. Podaří se ho někdy polapit, nebo alespoň pořádně vyfotografovat?

Pavel Hájek


Venusleute

Výškou se podobají trpaslíkům. Žijí v jeskyních na Šumpersku, přičemž tamní žulové mísy používají tu ku vaření, jindy ke koupání dětí. Jsou dobrosrdeční a obvykle se k lidem chovají dobře. Proradní rodiče Jeníčka a Mařenky by se tady do pohádky nedostali, neboť Venusweibla, čili ženy Venušina lidu, ztraceným dětem pomáhají. 


Penáti a Lárové

Patřili k ochráncům domovů ve starém Římě. Rodinka těchto mytologických bytostí je značně rozrostlá a její členové se nachází prakticky po celém světě - příkladem budiž skotští browniové, slovanští šetkové, hospodáříčkové či smokové.

Penáti začínali celkem skromně jako ochránci spíže, časem svou působnost rozšířili i na celý dům (rodinu) a jejich kariéra pokračovala až k roli ochránců státu. Narozdíl od Lárů a ve shodě s brownii se Penáti soustřeďují nikoliv na dům, ale na jeho obyvatele - když se rodina přestěhovala, odešli s ní, zatímco Lárové zůstávali.

Sošky Penátů stávaly většinou na krbu, a každá rodina mívala zpravidla dva. Nemívali jména a uctívat je mohli pouze svobodní lidé, ne otroci.

Státní Penáti (římský stát byl považován za jednu velkou rodinu), sídlili ve chrámu bohyně Vesty.

Dei domestici Lárové, jak už bylo řečeno, byli ochránci míst, nikoliv lidí, což jim nebránilo chránit své dočasné podnájemníky i daleko od domova. Nikdy se však nestěhovali. I oni se nespecializovali pouze na domovy, kde mívali idoly taktéž na krbu, ale existovali i Lárové jednotlivých městských čtvrtí, Lárové vojenští a námořní i poutničtí. Ti mívali kapličky na rozcestích. Podle některých pramenů byl jejich otcem bůh Vulkán, podle jiných Merkur, matkou nymfa Lara. (A podle všeho Láry přejali Římané od Etrusků). Ovšem nejrozšířenější názor (stejný jako v jiných kulturách) považoval Láry za dobré duchy zemřelých předků.

Hlava rodiny přinášela při každé významné události Lárům i Penátům dary. Největší rozkvět jejich kultu se odehrál za císaře Augusta, který jim nechal postavit svatyni.


Ichtyokentaur aneb Kentaurotritón

Staří - pro změnu Řekové - žili ve shodě s mnoha ne-lidskými tvory. Jedněmi z nich byli kentauři, napůl koně, polovinou lidé (jinak nejspíš docela obyčejní lidští příslušníci kmene, jehož totemovým zvířetem byl kůň). To je obecně známo a není třeba nijak osvětlovat. Ale protože většina řeckých civilizací byla svázána s mořem, nemohli v něm nenajít i ichtyokentaury, čili mořský národ, jehož příslušníci byli napůl lidé s koňským či lvím trupem a delfíním ocasem, neboť čtyři nohy nejsou ve vodě příliš k užitku.


Camelopardalus

Již staří Římané ... si nelámali hlavu s nově objevenými zvířecími rody. Kopání základů Římské říše mělo přednost a tak se zrodil i tvor, jehož dodnes můžete vidět - ne v zoologické zahradě nebo na afrických stepích, ale na erbech a znacích. Napůl velbloud, napůl levhart. Ale ano, byl to první a značně odfláknutý vědecký popis příslušníků čeledi Giraffidae, čili žiraf.

"Jak to zvíře vypadá? No, malovat neumím, ale představte si velblouda s leopardí kůží."

A bylo to. Vzniknul velbloudopard, který strašil ještě ve středověku, než byl zvěčněn Linnéem v druhovém jméně skutečného dlouhokrkého tvora - Giraffa camelopardalis.

Heraldika, která umožnila přežít značnému počtu fantastických zvířat, zná ještě dva další příbuzné - a to allocamela, který byl kombinací velblouda s oslí hlavou a cameolpardela, který se od Camelopardala odlišuje pouze dvojicí rohovinových, dozadu zahnutých růžků.

Yeck

Přeskočme Čínské moře i Říši středu a zastavme se na chvíli v Indii. Objevují se tam - vedle mnoha a mnoa dalších - i yeckové. Malá chlupatá stvořeníčka, která dokáží měnit tvar. Poznáte je podle bílé čepičky. Pokuste se ji ukrást - otevřou se vám netušené hranice, neboť její pomocí můžete být neviditelní.

Přes podměrečný vzrůst jsou yeckové silní, dokáží pohnout i pohořími.

Yuki onna

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

V jeden zimní den - a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

"Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit - ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se - ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

Před domem stála dívka.

"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil - jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

Oyuki odložila šití.

"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

"Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

"Ty jsi ... ty jsi ... "

"Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.


Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.

Pi-hsi

Je jedním z početné rodiny čínských draků.

Jak to tak vypadá, bude heslo věnované drakům sestávat z řádky odkazů na nejrůznější formy a rozsáhlé příbuzenstvo (kupříkladu wivern), neboť drak je z hlediska popisu bytostí obsáhlou, mnohasvazkovou. Máte-li zájem, můžete se podívat na stránky HERE BE DRAGONS!- (https://www.draconian.com/) nebo Illiana, the Golden Dragon (https://www.igolddragon.com/index.htm), kde se (bohužel v angličtině) můžete o těchto mytologických bytostech dozvědět opravdu téměř vše.

Ale kde jsme to skončili? Aha, tedy Pi-hsi. Jako každý východní drak, je užitečný a v rámci možností hodný. A samozřejmě svázaný s vodním živlem, v tomto případě s řekami, jejichž je božstvem. Čínští draci se totiž starají v převážné míře o počasí, které, jak bylo za staletí ověřeno, s vodními plochami souvisí.

Protože však v Číně patří k vodnímu elementu a šéfují resortu říčních toků želvy, je Pi-shi vzhledem kompromisní - napůl drak, napůl želva.

Hsigo, či Hsiao

A teď hurá přes moře do Říše Středu. Jedním z mnoha čínských legendárních stvoření je bytost podobná kaloňopům ze slavné pohádky Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. V nejjednodušší formě je to opice s lidskou tváří a křídly, která jí umožnují létat. A složitější, tedy nejspíše původní forma je tvořena sovou s lidskou tváří, opičím tělem a psím ocasem. Hsigové chránili před silným průvanem. 

Pheng

Peng je podobný Ruchchovi z arabských pověstí. Tento pták je prostě tak velký, že dokáže naši rodnou a k životu nezbytnou hvězdu zastínit. Živí se velbloudy.

Varování na závěr: Viděl jsem - v nádherně ilustrovaných a obsahově bezcenných francouzských knihách edice Mýty a legendy (před deseti lety vyšla řada z nich i česky) tohoto tvora smíchaného s další mytologickou bytostí - Tengu. Což je nesmysl. Před Mýty a legendami se mějte na pozoru.

Jinšin-Uwo

Japonsko je zemí častých zemětřesení. Určitý díl tektonické činnosti snad má na svědomí pohyb zemské kůry, ale ne všechno lze na matičku Zemi svést. Pod japonskými ostrovy totiž leží sedm set mil dlouhý seismický úhoř Jinšin - Uwo, hlavou u Kjóta, špičkou ocasu u Aomori. A protože ostrovy na jeho zádech nepatří k nejlehčím nákladům, občas se potřebuje protáhnout.

Katoblepas

Podle Plinia další z etiopských zvířat. Ač není velký a pohybuje se pomalu, s těžkou hlavou, skloněnou vždy k zemi, nemusí setkání s ním skončit dobře. Stejně jako bazilišek totiž dokáže Ten, který se dívá dolů (což je překlad řeckého katoblepas), zabíjet pohledem, případně dechem. Jelikož se živí jedovatými keři, není se čemu divit.

Občas bývá zaměňován nebo spojován s dalším africkým stvořením jménem gnu, ve středověku byl občas nazýván Gorgonou, po níž svůj smrtící pohled mohl zdědit již zmíněný bazilišek.

Mantichora

Jeden z důvodů, proč být obezřetný při návštěvě jihoasijských pralesů, je právě tohle stvoření. Poznáte ho snadno - lví tělo (často červené barvy), lidská hlava na jednom konci a jedovatý osten, případně celý hrozen téhož na konci druhém, čili na ocase. V ústech má tři řady ostrých zubů, oči modré. Její hlas zní jako žesťová sekce - kombinuje v sobě zvuky píšťal a trubky. Živí se masem, počítaje v to i člověčinu.

Dravec je to obávaný, jak dosvědčuje jedna ze středověkých legend o Alexandru Velikém. Ten přišel při svém slavném tažení o třicet tisíc mužů jen díky lvům, medvědům, drakům, jednorožcům - a mantichorám. (Kyng Alisaunder, Anglie, 13. století).

První, kdo se o mantichorách zmínil, byl řecký lékař Ktésias, působící na perském dvoře v pátém století před Kristem. Zmiňuje ji i Plinius a celá řada antických autorů.

I její jméno je perského původu - martikhoras znamená v překladu lidožrout a dlouho neznamenala nic víc, než lidožravého indického tygra (což narozdíl od žraloka lidožravého čili Carcharodon carcharias, není zoologický termín a ve shodě s ním představuje pouze odchylku od normálu, jež se v tygřím případě stává většinou handicapovaný jedinec,neschopný ulovit jinou kořist, než pomalého a snadno zranitelného člověka.) Teprve postupem doby se mantichora stala symbolem strachu a krutosti - mimo romantizující středověk k tomu především přispěl tupý popis a opis indických chrámových figur.

Azeman

Když potkáte pohlednou dívku, napadne vás, jak by mohlo být příjemné strávit noc pod jednou střechou. Případně se pokusíte svůj nápad realizovat, někdy se to povede, někdy ne, to už záleží na okolnostech a celé řadě proměnných faktorů. Ale aby vám po soumraku nějaká žena vlezla do domu bez říkání, je nejen nepravděpodobné, ale v konečném důsledku vždy nebezpečné, i když nežijete v Surinamu a ona není azeman.

A když se nacházíte v Jižní Americe a nějaká taková vás navštíví, pak nečekejte vůbec žádnou idylu. Azeman je tamní démon, kombinující v sobě morfologické schopnosti vlkodlaků a gastronomické návyky upírů. Z domácích bubáků je jí nejbližší noční můra, žádný motýlek, pleskající se kolem stínidla a vrhající nepříjemně pohyblivé a atmosférotvorné stíny na poslední Kingův román, který musíte dočíst, i když už je po půlnoci, ale succubus, mužům nebezpečný tvor a tajný studijní sen každého pubertálního démonologa.

Azeman je přes den ženou, třeba i pohlednou, která se po západu slunce přemění - většinou v netopýra, ale metamorfózu v jiná zvířata ovládá také. V podstatě volí takovou formu, která jí umožní nenápadný přesun nocí a snadný průnik do domu vyhlédnuté oběti. Když se dostane k cíli, pustí se do pití - jak jinak - krve.

Existují dva nenáročné a laciné způsoby sebeobrany.

Stačí nasypat na podlahu hrst semen nebo zrní - což jsou také semena, ale bůhví proč (ale jistě - pro jejich zásadní význam z hlediska lidské civilizace) se vždycky z množiny semen vyčlěňují - tedy rozsypat je po podlaze a azemany se po jejich spatření zmocní nepřekonatelná touha je spočítat. Počítá a počítá - zkuste si to někdy a zjistíte, že je to za a) opravdu nakažlivé a za b) spolehlivě adrenalin v krvi zvyšující - a jelikož se, stejně jako vy, nemůže dopočítat, je od ní pokoj.

Pokud se vám nechce každé ráno zametat, můžete mezi dveře strčit koště - azeman jimi nemůže projít a navíc se na zbytek noci zaměstná počítáním jeho štětin. Je vysoce pravděpodobné (ne však určité), že už se v domě nikdy neobjeví.

Ghillie Dhu

Je skotský lesní duch, žijící převážně v břízách. Jako žádný lesní duch, ani on nemá v přílišné lásce lidi, najmě vybavené sekerou. Přijde-li někdy do módy oblečení ve stylu ghillie, pak vězte, že tím správným materiálem k jeho výrobě je listí a mech.

Foawr

Foawr pochází pro změnu z ostrova Man. Jsou to zarostlí silní obři, kteří se rádi baví pohazováním velkých kamenů a krádežemi dobytka. Ti prozíravější ukrývají svou duši mimo tělo na nějakém dobře skrytém a utajeném místě. Což je praxe známá mnoha nadpřirozeným bytostem nejen v Evropě. 

Fachan

Na první pohled nezaměnitelný obyvatel západního Skotska. Vzhledem připomíná středověké evropské představy o obyvatelstvu Dálného východu a téměř totožné mínění Číňanů o populaci evropské - Fachan má jednu nohu, jednu ruku a jedno oko.

Each Uisge

 Aughisky, případně Cabbyl-Usthey

Vodní býk nás přesunul na sever Britských ostrovů a zpět do vody - nutno poznamenat, že obyvatelé Vysočiny mají skutečně mnoho důvodů proč se vyhýbat vodě a konzumovat tu živou.
Měli jste možnost seznámit se s kelpiem, nebezpečnou příšerou, mající ty nejhorší vlastnosti našich domácích hastrmanů. A to jsem vás jen připravoval na nejhorší. Ve Skotsku se totiž objevuje vodní tvor, proti němuž je setkání s kelpiem procházkou po nedělní promenádě.

Jmenuje se Each Uisge. Žije v moři, v řekách a ve slavných skotských jezerech, jež i my známe tamním slovem loch. Je kelpiemu podobný - rád vystupuje na břeh v podobě koně či ponyho, nechá se osedlat a hurá do vody. Jenže tam, kde vás kelpie zlomyslně shodí a baví se pohledem na bezmocně se plácající provlhlou a vzteklou lidskou bytost, tam se each uisge na svou oběť bez váhání vrhne, roztrhá ji a sežere. Je nanejvýše pravděpodobné, že podobné oběti, připisované kelpiemu, narazily spíše na tohoto tvora. Tudíž pozor.

Když už se náhodou dostanete do sedla, můžete jen doufat, že do toho lepšího. Ale - jedna pomoc by u byla, i když ne velká. Kelpie se do vody vrhne okamžitě, zatímco each uisge ji musí zahlédnout nebo ucítit. Ovšem, zatímco o téměř sebevražedném seskoku z pádícího kelpieho žádné zprávy nejsou a ta možnost tu zůstává na vašem uvážení, ze hřbetu each uisge se jen tak neodlepíte. Jeho kůže má totiž značnou přilnavost.

I ecach uisge se dokáže přeměnit na mladého muže a i jeho prozradí vodní trávy ve vlasech, takže tady by problém být neměl. Stačí si dávat pozor na podivné cizince, chodící po břehu a zdaleka se jim vyhnout.

Žravost tohoto stvoření s prokazuje i jeho nespecializací - stejně dobře jako na člověku si pochutná na ovcích či kozách. Touhou po dobře opečeném skopovém si s lidmi nezadá. O tom by mohl vyprávět například jeden kovář z Raasay.

Tarbh Uisge

Jediné, co je o tomto tvoru známo mně i Encyclopedii Mythice, je, že jde o vodního býka ze skotské Vysočiny. On i ten název v překladu z gaelštiny znamená vodní (uisge) býk (tarbh). Pokud vidíte slovní příbuzenství se zlatavou tekutinou whisky, pak nepotřebujete brýle, neboť i toto slovo je gaelského původu - původně nazývali horalé tento obilný produkt uisge beatha čili živá voda. Jak vidno, většina lidských neřestí se obvykle kryje příjemnějšími názvy.

Pixie

Pisky či Pixey

Ačkoliv se tvrdí, že pixieové jsou prastarou britskou rasou, která ostrovy obývala ještě před příchodem jiných skřítků, démonů a víl, a která se potom raději odstěhovala na jihozápad, přece jen nezapřou jisté příbuzenství se skotskými brownii. Stejně jako oni, se pixieové přes noc rádi vrhnou na drobné domácí práce. Ale protože jejich partnery nejsou šetřiví Skotové, ale sedláci cornwallští a devonshireští, není jejich pomoc altruistická. Vyžadují určité sociální zajištění, jako je mléko k uhašení žízně, kbelík vody, v němž matky koupou své ratolesti a nějaký ten plácek, aby si po práci mohli zatančit. Narozdíl od browniů nemají žádné ubytovací nároky.

Pixiové - a už jsme v tom zase - totiž většinou přebývají na blatech. Jejich vodní původ prozrazuje i záliba v nočních jízdách na ukradených koních a ponících - když vám ráno stojí zpěněné zvíře před ohradou a má hřívu zamotanou do nerozčesatelných uzlíků, pak vězte, že okolní pixieové opět popustili uzdu (v tomto případě doslova) své vášni.

(Proklamovaná spojistost s vodním živlem je v tomto případě více než průkazná, protože kůň s ním byl spojován odedávna a téměř všude, vzpomeňte na tangieho, vodníky nebo na známá stáda Poseidónova).

Noční vyjížďky jsou sice oblíbenou, ale nikoliv jedinou zábavou tohoto potměšilého nárůdku. Nejraději se prohánějí ve vodě, rádi tančí za svitu měsíce a někteří z nich si střílí z lidí. Nejčastěji svádějí z cesty poutníky, občas se vplíží do domů a místo domácích prací hážou po lidech drobné předměty. Prostě si rádi hrají.
Vzhled je celkem jednoznačný - nejsou větší než lidská dlaň, oblékají se do zelené, aby se mohli rychleji a lépe ukrývat, mají do červena zrzavé vlasy. Nosánky mají pěkně nahoru, oči zelené (občas šilhavé), uši špičaté. Jako každý početnější strašidlácký národ, ani pixieové nejsou povahově stejní. Nejsou ani dobří, ani špatní a stejně jako u lidí - co jedinec, to individualita. Umí létat - nikoliv za pomoci křídel, ale prostou levitací. O jejich původu se vypráví, že jako rasa nejsou dost dobří pro nebe, ale ani dost špatní, aby byli internováni do pekla, a tak musí věčně žít na Zemi.

V Cornwallu, Devonshire, Dorsetu, Hampshire i Wiltshire, kde žijí, se o nich vypráví mnoho příběhů. Jeden - docela krátký - si dovolím předložit.

Někdy na počátku patnáctého století usoudili v jedné vesnici na ostrově Wight, že jejich starý kostel už není reprezentativním svatostánkem, ale místní ostudou. Rozhodli se tedy postavit nový. Ale kde? V bouřlivé rozpravě bylo nakonec vybráno místo přímo uprostřed vesnice a práce mohly začít.

Navezl se materiál a vytýčily základy. První den stavby práce postupovaly tempem přímo údernickým a když šli unavení vesničané spát, počítali, že tímhle tempem bude hrubá stavba hotova v několika týdnech.

Nazítří byla vesnice probuzena hněvivým křikem několika ranních ptáčat, která nemohla dospat, a ještě za šera se šla pokochat pohledem na včerejší dílo.

Po něm nebylo ani památky. Parcela vypadala jako minulý měsíc a všechen stavební materiál zmizel!

Než na místo činu doběhl poslední vesničan, už se vědělo kam.

Všechno bylo přes noc přestěhováno na vrchol nedalekého kopce.

Rozrušení vesničané dlouho nepřemýšleli. Znali svůj kraj a věděli, že ten, kdo dokázal provést takové kouzlo, nemohl být nikdo jiný, než pixieové. Co teď? Některé horlivé hlavy navrhovaly materiál snést a začít znovu, zlomyslní skřítkové určitě svůj vtip nezopakují, to by bylo pod jejich úroveň. Ale někteří si vpomněli na nedávné hádky při výběru vhodného místa pro nový kostel, a protože jim ta situace vytříbila rétoriku, nebylo těžké přesvědčit zbytek vesnice, že tentokrát nešlo o legraci, ale o přátelskou radu.

A tak se vesničané rozhodli lukrativní parcelu ušetřit a postavili svatostánek na vrcholu, který vybrali pixieové.

Nemuseli aspoň pracně snášet materiál dolů a unavovat pozdější generace vymýšlením nového jména tehdejšího malého sídla. Po čase se kopci začalo říkat Boží (God's Hill) a vesnice, existující dodnes, po něm dostala jméno - Godshill.

Yali

Pro změnu se raději přeneseme z nevlídného Walesu do rajských končin Indie a z vody na souš, předchozí armáda vodních démonů by mohla způsobit nachlazení. A podíváme se na zoubek (skutečně) jednoho z těch báječných mytologických zvířat, v nichž se projevuje stvořitelova snaha šetřit invencí a použít neprodejné skladové zásoby. Yali k této fauně, podobně jako bazilišek, krokuta či leokrokuta, o kentaurech nemluvě, patří. Bývá totiž popisován jako tvor se lvím tělem, sloním chobotem a kly. Dnes se povětšinou vyskytuje pouze jako chrámová výzdoba. A tam mívá občas i hadí ocas. 

Ceffyl-Dwr

Ceffyl dŵr je vodní kůň velšského folkloru, blízce podobný kelpii.

Vodní kůň je znán z mnoha mytologií. Ve Walesu jej nazývají Ceffyl dŵr a přestože nemá křídla, je schopen létat. Můžeme jej spatřit u tůní a vodopádů, občas i pasoucího se na březích řek. Občas se nechá chytit a osedlat, ale obvykle pak svého jezdce shodí.

Pochází ze stejné oblasti jako Water Leaper

. Své chování ovšem okoukal od kelpieho. Je to malý vodní koník, jehož nejčastěji můžete spatřit v tůních a vodopádech. Což každého rozumného člověka od dalšího průzkumu zcela jistě odradí.

Jenže Ceffyl-Dwr si rád hraje - a potom - po vzoru již zmíněného kelpieho - se jen tak popásá na břehu a čeká, až si ho někdo všimne a usoudí, že by byla škoda nechat sympatické zvíře bez majitele. Osedlaný koník potom s radostí jezdce shodí. Vždycky.

Horší je, dostane-li Ceffyl-Dwr chuť se proletět - to totiž umí. Překvapený jezdec se na jeho hřbetě vznáší ve vzduchu až do okamžiku, kdy se kůň pod ním promění ve vzduch čili nic, nebo v mlhu. Výsledek je stejný - velkou rychlostí se blížící země.

Water Leaper

Llamhigyn Y Dwr

Je další z nespočetné řady vodních tvorů. Dobře ho znají velšští rybáři, na něž tohle stvoření v podobě ocasaté a okřídlené žáby číhá v tamních jezerech.

I když většina pozorovatelů popisuje jeho ocas jako hadí, naleznou se i tací,kteří (zřejmě z doslechu), tvrdí, že Llamhigyn Y Dwr vypadá jako netopýr a jeho rajónem je Irské moře.

Kelpie

Tak nějak se nám začínají vodní démoni houfovat. Což se dalo očekávat, protože vodní živel (snad vyjma pouštních oblastí) zrodil mnoho nejrůznějších tvorů nižší mytologie.

Ještě nedávno jsem se domníval, že hastrman je povahou a vlastnostmi ryze slovanským bubákem, teď už se pomalu, avšak s neochvějnou jistotou této představy zbavuji. Příbuznost až geneticky zarážející lze totiž nalézt i v studeném Skotsku.

Jedna z tamních nadpřirozených bytostí se jmenuje kelpie. A její, či spíše jeho, zvyky jsou až nápadně podobné starým známým vodníkům.

Ve své původní podobě je kelpie tmavá obluda, napůl kůň a napůl býk s ostrými rohy. O to by nešlo. Ale stejně jako český hastrman se rád mění v koně, pokud možno bílého. Když už na sebe vezme lidskou podobu - dámy pozor - pak je to krásný mladý muž. Původ ovšem nezapře, pokud vodníkovi kape z šosu, pak neselhávající identifikací kelpieho jsou vlhké vlasy, plné vodních rostlin. V této podobě se rád dvoří mladým dívkám, výsledek svádění je stejný jako u barevných pentlí českých vodních mužů - paráda nebo sladké řečičky jsou předehrou k cestě do hlubin.

Nejoblíbenější kelpieho praktikou je ovšem popásání se na břehu řeky či jezera. Jako očividně opuštěný a na první pohled báječný kůň číhá na kolemjdoucí. Pokud některého z nich napadne hříšná myšlenka si zvíře bez majitele přivlastnit, a poutník koně osedlá, potom kelpie tryskem vyrazí k vodě.

Vrhne se do ní - a pokud má člověk štěstí, jenom ho důkladně vymáchá. Jiné historky ovšem připomínají, že kelpie si, na rozdíl od hastrmanů a ve shodě se zaoceánským ahuizotlem, rád smlsne na mase svých utopených obětí.

Jeden ze standardních příběhů můžete slyšet v písni Kelpie legendárních Jethro Tull z trojalba 20 Years Of Jethro Tull(1988 ). Hloubku Erbenova Vodníka to sice nemá, ale na druhou stranu jde jenom o písničku.

A kelpie, kterého můžete potkat i u nás je australský ovčácký pes - Australská kelpie. Co má ovšem společného s vodním démonem, nevím.

Acheri

Acheri žije v indických horách. V podobě malé dívenky sestupuje z vrcholků do údolí a její návštěvy nejsou rozhodně vítané. Acheri je totiž noční můra. Na nic netušící spící oběti posílá stíny nemocí, zbaběle si vybírá převážně děti. I když lékařská prevence dnes nabývá váhy ve všech končinách, přece jen je dobré se proti acheri pojistit i prakticky. Odedávna k tomu složí amulet z červeného vlákna, zavěšený kolem krku, přičemž není nezajímavé, že i v Evropě červené přívěsky odjakživa sloužily k ochraně před uřknutím čarodějkou a před zlými duchy.

Jak se zdá, narazili jsme tu na opravdu letitou démonologickou praktiku. A jak říká postava z jedné detektivky Agathy Christie: Není kouře bez ohýnku ... Necítíte-li se dobře, zaskočte si k lékaři a nechte si k obvyklým medikamentům pro jistotu připsat špulku červené niti. V podobě malé dívenky sestupuje z vrcholků do údolí a její návštěvy nejsou rozhodně vítané. Acheri je totiž noční můra. Na nic netušící spící oběti posílá stíny nemocí, zbaběle si vybírá převážně děti. I když lékařská prevence dnes nabývá váhy ve všech končinách, přece jen je dobré se proti acheri pojistit i prakticky. Odedávna k tomu složí amulet z červeného vlákna, zavěšený kolem krku, přičemžnení nezajímavé, že i v Evropě červené přívěsky odjakživa sloužily k ochraně před uřknutím čarodějkou a před zlými duchy.


Tangie

Snad nebudu podezírán z obsese vodními bytostmi, ale opět padl můj zrak na jednu takovou. Ostatně, až neuvěřitelně mnoho tvorů nižší mytologie je svázáno s vodním živlem - věřte či nevěřte - i trpaslíci. Ale o tom někdy příště. Určitě.

Protentokrát je tu Tangie. Za ním se musíme vydat daleko na sever, na ostrovy u Skotska.

Na Orknejích se objevuje v podobě chaluhy nebo mořského koně. Nevím, jak se chová tam, ale na Shetlandách figuruje v nepříliš čestné roli v pověsti o Černém Erikovi.

Tangie, který patřil Černému Erikovi, měl podobu mořského koně. Erik na něm vyjížděl ze svého doupěte na úbočí hory jménem Fitful Head. Té jeskyni se dodnes říká Zlodějská díra a je to jméno opravdu příznačné.

Erik a Tangie dlouho terorizovali širé okolí. Jejich nájezdy sužovaly už tak chudý kraj a zdálo se, že nebudou mít konce. Až jednou jeden kopaničář jménem Sandy Breamer přestal mít trpělivost obdělávat své nuzné políčko pro nic za nic; živobytí na drsných Shetlandách nestálo za moc i bez Erika.

Sandy se tedy lapkovi odvážně postavil. Kupodivu to s Erikem nebylo tak horké a jeho pověst musela značně přehánět, rozzlobený Sandy ho zahnal na vrchol Fitful Headu a svrhl ho do moře.

Od obávaného zloděje měl kraj pokoj, ale jeho nadpřirozený oř se nevzdával.

Škodil dál, pokoušeje obstarat si nevěstu z řad smrtelníků. Jestli se mu to podařilo, nevím. Snad ano, protože poslední zprávy ze severu už tohoto tvora nezmiňují.

Tengu

Není nad to, když se rodič nezvedených dítek může spolehnout na pomoc nadpřirozených bytostí. (Ale, prosím, opatrně, víte přece jak to dopadlo s Polednicí). Děti jsou totiž jedním z posledních národů, který ví, že oni opravdu existují. Zaměstnání pedagogických strašidel díky tomu získalo mnoho díky pokroku nezaměstnaných mytologických bytostí.

V Japonsku například Tengu, jedna z nespočetných lesních bytostí. Vypadá jako člověk - až na křídla (ta by z estetického hlediska nevadila) a na dlouhý nos, případně přímo zobák, trčící z obličeje. Jestli létá díky křídlům nebo za pomoci vějíře, který nosí, nebylo doposud zjištěno.

Zato je o těchto bytostech známo, že jsou rozpustilí, škodolibí, rádi hrají s lidmi hry. Když ovšem prohrají, dokáží se pěkně rozzuřit.

Hlavou jejich rodu je jistý Sojo-bo.

V Japonsku jsou velmi oblíbení (děti zlobí všude) a jsou hrdiny mnoha pohádek i divadla. Galerii obrázků si můžete prohlédnout a jeden z příběhů přečíst na adrese https://www.japonsko.tnet.cz/zajem_tengu.html, což je zajímavý a pěkný server,věnovaný Zemi vycházejícího slunce.

Ahuizotl

Řekněme si na rovinu, že skutečný Ahuizotl patřil k mnohem nebezpečnějším tvorům, než jeho mýtický jmenovec. Tímto jménem se totiž honosil aztécký vládce (1486 - 1502), který, mimo obvyklé zábavy diktátorů - vedení dobyvačných válek, nechal kupříkladu obětovat sedmdesát dva tisíc lidí v průběhu čtyř dnů. Středoamerická náboženství krev milovala, přečtěte si knihu Popol Vuh.

Původní Ahuizotl, jehož eponymní panovník používal jako svůj znak, byla středoamerická vodní příšera, jež vypadala: za a) jako pes s dlouhým ocasem, na jehož konci byla lidská ruka, případně za b) polovinou člověk, polovinou opice, eventuálně za c) kříženec psa a hada. To už je údělem většiny mytologických stvoření; jejich podoba se časem mění, splývá nebo je zaměňována. V každém případě, měl Ahuizotl na ocase onu lidskou ruku. Ta patřila k jeho nejvýraznějšímu atributu. Ahuizotl se totiž choval jako nám mnohem bližší vodní bytosti, totiž hastrmani. Napodoboval volání o pomoc a když se záchrance neohroženě vrhl do vod jezera (vodní bytosti jsou většinou spojovány se sladkou vodou - a to i u přímořských národů), stáhla ho ruka domněle se topícího nešťastníka pod vodu. Jindy potichu plul pod hladinou a útočil na rybáře.

Živil se lidským masem, přičemž ještě raději měl oči, zuby a nehty, právě bez těchto částí byla po třech dnech nalezena většina jeho obětí. Jejich duše pak - prý - vstupovaly přímo do ráj

Amfisbaina

Podle Lukana patří mezi lybijské hady (stejně jako bazilišek). Podle starých Řeků měla dvě hlavy, každou na jednom konci těla, její jméno lze z řečtiny přeložit jako V obě strany kráčející. Říkalo se jí i Matka mravenců, což zní velmi ironicky, neboť se mravenci živila.

Stejně jako mnoho dračích i hadích monster, dostalo se i amfisbaině cti být kmotrou živočichům nemýtickým - v jejím případě dokonce celé čeledi Amphisbaenidae (česky Kroužkovcovití), zahrnující kolem stovky druhů žížalám podobných tropických ještěrek. Popsal je už zakladatel biologické systematiky Carl Linné v osmnáctém století.

Garuda

Jsou bohové, kteří cestují po svých nebo využívají světové hromadné dopravy - oblaků či vln, případně vrozených teleportačních schopností. Jsou ovšem bohové, kteří vlastní služební vozidla - snad nejznámějším je Héliův vůz.


Brahmánský Višnu patří do druhé skupiny. Kromě hada, obtočeného kolem moře, má ve vozovém parku též ptáka Garudu.

Hlavou, drápy a křídly je Garuda orel, tělo má lidské. Ovšem zlaté. Podle Borgese a Encyclopedie Mythicy má bílou tvář a šarlatová křídla, z obrázku to nepoznáte, protože na něm je jeden z mnoha Garudů, zdobící indonéské chrámy. Ono to totiž s ním není docela jednoznačné. Kromě toho, že vozí na svých zádech boha Višnu, je Garuda též značně vzdělaný mudrc ze spisu Garudapurána a především jihoasijský fénix.

Právě proto se s ním lze v těch končinách setkat na každém kroku. Stal se symbolem Indonésie, tam po něm příznačně pojmenovali místní aerolinie. Říká se mu též Pták života a je pravděpodobně nejstarším z velkých poletujících stvoření - když roztáhne křídla, dokáže zakrýt oblohu. Určitou roli hraje v Mahábharátě, je nepřítel nágů, hadích lidí a hadů vůbec.

Dlouhé a vyčerpávající povídání můžete najít na stránkách indonéského magazínu archipelaGo - tady je odkaz přímo na článek. Bohužel mé chatrné jazykové schopnosti mi nedovolují aspoň část, věnovanou mýtům, přeložit bez nebezpečí zkreslení a faktických chyb.

S Garudou se můžete setkat také v Thajsku (opět v mnoha vydáních), tam mu ovšem říkají Khrut.

Browniové - domácí skřítci

V noci lidé obvykle spí. Nebo dělají zajímavější věci. Na skotských farmách si ovšem přece jen raději zdřímnou. Po soumraku se tu totiž objeví malí oškliví hnědí mužíčci, kteří se s chutí vrhnou na domácí práce. Jsou vlasatí, s obličejem podobným odloženému pomeranči, který se na podlaze setkal s botou, jsou veselí a přátelští. A až urážlivě filantropičtí - pokud za své služby dostanou jakkoliv zaplaceno (byť v naturáliích), sbalí se a zmizí. Jinak zachovávají věrnost, pokud se rodina stěhuje, následují ji - i mimo Skotsko.

Jak už to v podobných případech bývá, jsou neviditelní a spatřit je mohou jen děti a osoby poctivé. Browniové, kteří žili v domácnosti Roberta L. Stevensona se specializovali - jak jinak - na vymýšlení nápadů. Jak slavný spisovatel prozradil, z jejich hlaviček pocházela mimo jiné proměna doktora Jekylla v pana Hyda.

Ačkoliv jsou výjimečně užitečným druhem elfů, pracovním zařazením patří mezi plejádu domácích skřítků, hospodáříčků či šotků, vyskytujících se v nejrůznějších formách po celém světě. Pročež nemusíte mít obavy o tu hromadu špinavého nádobí, která se nezadržitelně vrší v kuchyni - stačí zalézt do postele a pro jednou vynechat ty zajímavější věci.

Broxa

Agrární neúspěchy svádějí zemědělci celého světa nejčastěji na počasí, případně na vládu. Staří Židé ovšem věděli své. Jednou z nepříjemných okolností jejich existence je Broxa, noční pták, který upíjí mléko z kozích vemen. 

Ankou

Je jedním z mnoha strašidel francouzských. Projíždí se po nocích v kočáře, taženém čtyřmi vraníky. Něco vám to připomíná? Ankou vypadá jako ... Ankou je ... Podívejte se do zrcadla, odmyslete si kůži, šlachy a další ty zbytečnosti. A můžete ho spatřit. Už jste doma? Kostlivců v dopravních prostředcích jezdí mnoho i v Čechách, samozřejmě.

Jejich francouzský druh se ovšem nezabývá pouze nočními projížďkami a už vůbec nečeká na odvážného mladíka či počestnou pannu, aby se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. Má práci. Sbírá duše. Není na to sám, zatímco on se veze, dva podřízení kostlivci, kráčející hezky po svých, dle jeho pokynů nakládají duše do kočáru

Naecken

Ve Švédsku se občas objevuje naháč, hrající na housle. Aby tato bytost nebyla dopadena strážci mravnosti, provozuje svá představení na říčních kamenech. 

Žithola

serpolnica a ti druzí

Polní bytosti patří do řady vegetačních démonů, známých slovanské démonologii. V dobách nedokonalého zemědělství, nevyužívajího výhod moderní chemie a genového inženýrství, na nich spočívala starost o úrodu. Ty mocnější ji zajišťovaly, ostatní aspoň hlídaly.

V Čechách mezi nejznámější patří místní Žithola, jeho popularita je nejspíše způsobena zástupy neukázněných dětí, které bylo nutno vyhnat z polí dozrávajícího obilí. Používal k tomu skutečně drastické metody - cvočků, natloukaných do zadečku.

Žitný děda z Haliče sází spíše na vzhled: má tři hlavy a ohnivé jazyky. I on je smluvním hlídačem obilných polí. Žitná bába, která je domovem na Ukrajině - navzdory svému jménu - ovšem střeží jiné, mnohem chutnější plodiny - hrachové lusky.

Jak se chovala k dopadeným delikventům, nevím, doufám jen, že shovívavěji než její česká kolegyně kosířka. Ta nese jméno podle dlouhého kosíře, kterým je vyzbrojena a který používá k rychlé exekuci - usekává jím hlavy. V Lužici jí říkají serpolnica, případně serpebaba, serp a řadou dalších jmen. Jedinou šancí, jak se dekapitaci vyhnout, je rychlá a správná odpověď na položenou otázku. Serpolnica zaskakuje tu a tam i za polednici, (známého démona času) - o polednách vyhání z polí lidi. Sekáním do nohou, jak jinak.

Další skupina polních démonů je naštěstí mírumilovnější.

Zajímavou vlastnost má polevik, čili polevoj, vyskytujících se na Rusi. Svou výšku reguluje podle obilí - po žních tedy není vyšší než strniště. V Bělorusku chodí po polích bělun, příjemný démon, který při žních pomáhá a navíc svým přátelům dává dary. Někde mu říkají sporyš, což je bílá kudrnatá postava, která je obrazem plodnosti. Původně byl sporyš nepersonifikovaným dvojitým klasem či zrnem, lidskou postavu získal pravděpodobně v dobách, kdy lidem došla fantazie.

V Čechách hlídal pole také obilní mužíček, pomenší pán s třírohým kloboukem.

Polní bytosti mají na svědomí i ony známé kruhy v obilí, které vznikají při jejich tanci.

Dobytčí děs

Celkem neznámý bubák odporného vzhledu. Připomíná velkou ještěrku, z ocasu mu nemalou intenzitou srší jiskry. Jako jedna z mála nadpřirozených bytostí se nespecializuje na člověka - cílem jeho útoku je domácí zvířectvo. Obvyklou praktikou tohoto tvora je plašení krav - slabší čtyřnozí jedinci na to dopláceli životem.

Krátká pověst, která ho připomíná, je ze Šumavy, přesněji z Černé v Pošumaví. Tady je:

Jedné tiché noci jeli dva počestní občané z Černé lesem. Poklimbávali na kozlíku, když se náhle vůz prudce rozjel. Oba muži se ani nestačili vzpamatovat a zatahat za opratě, aby splašeného koně přibrzdili. Z lesa, docela blízko, cosi děsivě zavřeštělo a vzápětí na to se noc velkou září proměnila v den.

Vedle uhánějícího spřežení vyskočila příšera, jíž se polekali i oba bohabojní chlapíci. Aby ne.

Zvíře prolétlo vzduchem, ale než si ho stačili prohlédnout a než se stihli pokřižovat, zmizelo daleko vzadu. Vyděšený kůň na nic nečekal a uháněl jako o život; zastavil se až v nejbližší vesnici. Teprve tam mohli vytřesení pasažéři sestoupit na pevnou neposkakující zem a vydechnout.

O několika divokých minutách, které nechali za sebou, ani nepřemýšleli. Dobře věděli cože to na ně vyskočilo a že nebohý koník za nic nemůže 

Bahamaut a Behémot

Ač se může zdát, že jde o dvě různé transkripce téhož jména, skrývají se pod každým dva odlišní tvorové. Ten první je pro naší existenci nezbytně nutný, druhého si můžeme odpustit. Toužíte-li po poznání, vězte tedy, že:

Bahamaut

je ryba. Na udici ji ovšem nechytíte - Bahamaut pluje po hladině bezedných vod. Potopit se nemůže, protože na zádech nese býka. Býk je rovněž nákladní, hřbet má obtížen rubínovou skálou, na níž sedí či stojí anděl, nesoucí šestero pekel., Ohnivé prostory démonů drží Zemi, nu a nad naší rodnou hroudou se nachází sedmero nebes. Jiná stratigrafie tohoto božské prostoru hovoří o neznámé mlhovině, dusivém větru, rybě Bahamaut, hromadě písku, býku, skále, vodě a Zemi.

(Zdálo by se tedy logické osvětlit původ zemětřesení snahou nebohé ryby dostat se o čtyři patra výše do přirozeného vodního prostředí - tahle interpretace ovšem součástí legendy není). O Bahamautovi hovoří i Příběhy Tisíce a jedné noci. Ísá (Ježíš) po spatření Bahamauta upadl na tři dny do hluboké mdloby - arabské pohádky nám sdělují, že ryba plave (v této verzi logicky) v moři, pod nímž je vzdušná propast, oheň a úplně vespod drak Falak, ten pak má v tlamě peklo.

Behémot

který kdysi v mýtech starých Židů býval ochráncem zvířat, chodících po zemi (zatímco zíz dohlížel na bezpečí stvoření létajících a leviathan mořských), je obrovské zvíře, tak obrovské, že i jeho jméno je množným číslem od slova behémá, čili zvíře. Tvarem velký slon, hroch či hybrid této dvojice. 

Prašivec

Každému správnému démonologovi (od tří let výše) je jasné, že se v povětří kromě ptáků, hmyzu a sem tam nějakého s pohybem ve třech rozměrech experimentujícího savce, vyskytuje celá řada dalších bytostí. A že kovový předmět, zanechávající za sebou dlouhý pás kondenzačních par nemusí být pravidelná linka Praha - Vídeň. Zvláště ne, pokud má tvar kuchyňského nádobí.

Nejznámějším obyvatelem vzdušného moře je samozřejmě drak, plachtící na evolucí zavržené konstrukci kožní blány. Ale zkušený a vnímavý středoevropský pozorovatel mi dá jistě za pravdu, že nejhezčí podívanou letecké noci je Prašivec.

Svým původem patří do řádu Reptilia, čili plazů - je to totiž had, jemuž po sedmi letech narostla křídla. Proč, to nevím. V každém případě přestává starý had růst do délky, zato sílí v pase. Se změnou tělesných rozměrů změní i barvu, z původní šedé na kombinaci modré, žluté a zelené. Pravděpodobně je v té době už bez přirozeného nepřítele, pročež si jásavé zbarvení může dovolit. Poté přichází další fáze proměny: vývoj modrých křídel, která, dosáhnou-li patřičné délky, umožní prašivci vznést se do vzduchu.

Ten pak narcisisticky létá pouze v noci, ohnivě svítí a srší jiskrami a namísto nezajímavých kondenzačních par za ním zůstává ohnivá stopa.

Pověst dobrou nemá, podle některých pramenů je právě oním hadem, který svedl Evu a pro svou - jistě zanedbatelnou inteligenci - se tento tvor, jenž dokáže stejně jako drak chrlit oheň, nedrží žádných bezpečnostních protipožárních předpisů, což mívá za následek vznik požáru v místě jeho přistání.

Říkávalo se mu též Výkal hvězd, čímž se v kruhu vracím zpět na úvod k vesmírným bubákům Discos voladores. Řekněme (poněkud střízlivěji a nedémonologicky), že tento zajímavý tvor, pozorovaný především ve Východních Čechách, mohl mít za jednoho z předků jasný bolid

Tam, kde je hodně hadů - vyprávělo se ve východních Čechách - konávají hadi své reje a je nebezpečno potkat hadí procesí. Hadi se plazí ve velkých propletencích a mezi nimi syčí i hadí král. Takto byl popisován ve starších vzkazkách.

Prašivec byl starým hadím králem, s dvěmi křídly a krásnou zlato, modro-zelenou barvou zářící už do dálky. Avšak takhle se prašivec obyčejně nenarodil. Původně to byl normální had, který když zestárl, uchýlil se do skrýše, kde začal tloustnout a také měnit barvu z nezáživné šedé na zlatou. Za hlavou mu mezitím narostly křídla s kterými se pak po sto letech mohl konečně vznést do vzduchu.
Pro své létání si prašivec vybíral zvláště noci, protože právě ve tmě nejvíc mohla vyniknout jeho krása. Vzhledem k tomu, že za sebou při letu zanechával ohnivý pruh a jiskry byl jaksi nepřehlédnutelný. Prašivec také vynikal svou schopností chrlit oheň, ta však nebyla ve světě lidí moc vítaná. Lidé totiž při jeho spatření v nejbližším okolí mohli očekávat požár. Prašivec měl ohěň rád a tak ho moc netrápilo, když při svém přistání něco zapálil.

Občas ho můžeme zahlédnout i v dnešní době, akorát lidé tomuto záhadnému světelnému jevu říkají padající hvězda nebo meteorit místo toho, aby přiznali, že to byl prašivec.

Džin

Démoni islámu. Dle obecně známého povědomí stvořil Alláh džiny z ohně, stejně jako anděly ze světla a lidi z prachu. Podle méně známé verze vznikli z temného ohně bez kouře někdy dva tisíce let před stvořením Adama a nedožijí Posledního soudu. Jejich původ je ovšem mnohem starší, stejně jako kořeny Koránu. Jejich příbuzenství s lidským rodem se odráží i v možnosti džinů rozmnožovat se (a samozřejmě také umírat)

Díky Příběhům Tisíce a jedné noci (a následně společnosti Disney), má dnešní džin podobu poněkud zavalitějšího Araba s turbanem a obývá odřenou orientální lampu, případně špinavou láhev. Skutečný démon ovšem vypadá jako mrak, případně vysoký nejasný sloup (podle Al-Kazvíního jako velké létající zvíře s průzračným tělem). Dokáže na sebe vzít různé podoby, převážně se hovoří o tvaru lidském, šakalím, vlčím, zmijím nebo škorpioním. Džinové mohou i být neviditelní, umí létat a procházet zdmi. Žijí v poušti, v řekách a opuštěných domech.

Jako správný národ (či vlastně rod) se mezi nimi nachází jak věřící, tak ateisté (sic!), případně kacíři. Ateismus jim ovšem nebrání v občasném špehování andělů, čehož využívají k předávání informací o budoucnosti odvážným mágům. Zaplést se s džiny totiž není jen tak (příkladem budiž Dunsanyho povídka Stalo se zítra).

Ačkoliv dělají i dobré skutky, popularitu jim získala činnost víceméně kriminální: únosy krásných žen, chuligánské házení kamenů ze střech nebo balkónů. Podle některých démonologů sice vystavěli pyramidy a Šalamounův chrám (ten z donucení), většinou se ovšem vzpomíná na jejich destrukční činnost. (Strugačtí v knize Pondělí začíná v sobotu píší o jedné z prvních zbraní hromadného ničení - džin, vypuštěný z láhve, buďto staví paláce nebo je boří - po tisíciletém žalářování za sklem určitě nebude mít na to první náladu.).

Existují džinnové pěti úrovní:

Marid
Afrit (známěji Ifrít)
Shaitan (čili šejtan)
Jinn (Džin)
Jann

Hlavou celého pronároda je pak Iblís čili Eblis, dříve zvaný Azazel, postava svou pověstí, historií a činy téměř totožná s křesťanským Luciferem.

Arabské slovo jinn znamená duch (čili anglicky spirit), čímž je dána jasná souvislost s jalovcovou, tedy ginem (jalovec je v případě mnoha bubáků evropských dobrou ochranou). Je to označení obecné (stejně jako v češtině) a označuje nejen démony, ale i nižší bytosti dobra, Alláhovy služebníky. Ale stejně jako české duch označuje dnes především démony.

Bazilišek

Ačkoliv ilustrační obrázek Encyclopedia Mythica ho představuje jako dvounohého ptáka s hadím ocasem a dračími křídly, je bazilišek častěji čtyřnohým kohoutem, ocasu hadího a s korunkou na hlavě. Rytina v Aldrovandiho díle Dvé přírodozpytných knih o plazech a dracích ho ukazuje šupinatého (bez peří) a s osmi nohama. Plinius starší v Naturalis historiea libri popisuje baziliška jako hada se světlou skvrnou tvaru koruny na hlavě. Na obrázku u tohoto hesla můžete vidět baziliška heraldického a skutečný bazilišek je tropický ještěr z čeledi leguánovitých, o němž si můžete přečíst například na této


Bazilišek se rodí z kulatého vejce, zahrabaného v hnoji, případně vysezeného žábou či hadem; některé prameny uvádí, že vejce musí být sneseno ve dnech Síria. Je to tvor nebezpečný - pohledem, případně dechem dokáže živý organismus proměnit v kámen. Tuto schopnost mohl (podle některých pramenů) podědit po jediné smrtelné z Gorgon, tedy po Medúze. Lucanos uvádí, že se z její krve zrodili všichni libyjští hadi - tedy séps, amfisbaina, hammodyt i bazilišek.

Obrana proti smrtícímu pohledu je tedy totožná - zrcadlo. Pomoci též může kohoutí zakokrhání.

V hermetismu je bazilišek symbolem prudkého ohně.

Jeho jméno v překladu zamená malý král a jak vidno z výše uvedených zmatků kolem vzhledu, je to zvíře prastaré, známé už ve starověku.

Bazilišek vytváří poušť (fascinující věta z Borgesovy Fantastické zoologie)


basili.jpg

Bazilišek zelený

Bazilišek z řeckého basiliskos (βασιλίσκος) malý král nebo králíček, který vznikl zdrobněním řeckého slova král basileús (βασιλεύς). V latině se používá označení regulus - malý král.


ANTIKA

Přestože se bazilišek vyskytuje poprvé již v řecké mytologii, přesnější popis máme až z prvního století z Historia naturalis (Gaius Plinius Secundus roku 77).

Podle antického mínění je bazilišek méně než 12 palců (asi 30 cm) dlouhý had, který má na své hlavě bílý diadém. Baziliška vždy nalezneme na poušti a to díky jeho destruktivním schopnostem, kterými z jakékoli krajiny za pár chvil vytvoří poušť. Proto se jeho domovskou zemí stala Cyrencia, Římská provincie nalézající se v dnešní Libyi. Všichni hadi slyší na jeho syčení, je tedy jakýmsi vládcem hadů. Bazilišek se ale na rozdíl od nich pohybuje ve vertikálním směru se vztyčenou hlavou. Jeho dech rozbíjí skály a spaluje trávu. Kromě toho všeho je bazilišek nejjedovatějším tvorem vůbec. Tradovalo se, že pokud je bazilišek probodnut kopím jezdce na koni, tak je otráven nejen jezdec, ale i kůň.

Jiné antické prameny uvádí, že bazilišek může být překonán pomocí zrcadla podobně jako Medusa. V tomto výkladu má bazilišek schopnost smrtícího pohledu.

Další možností jak překonat jakéhokoli baziliška je přivést do jeho doupěte lišku. Lišky se v přítomnosti baziliška zmocní bojové šílennství. Začne s baziliškem zápasit a nepřestanek dokud jí bazilišek neusmrtí nebo dokud ho nekousne. Toto kousnutí je pro baziliška smrtelné.
Využití trofejí z baziliška

Baziliščí kůže se používala jako prostředek k odupuzování hadů a pavouků. (Apollónův chrám)

Popel z baziliška měl sloužit k proměně stříbra ve zlato.

STŘEDOVĚK


Řecký spisovatel Claudius Aelianus ve svém díle De Natura Animalium (175-235) poprvé uvedl, že je pro baziliška smrtelné kohoutí zakokrhání. To mělo později zásadní dopad jak na baziliškův vzhled, tak na chování poutníků, kteří si s sebou na cesty brali kohouta, aby je ochránil.
Zrození baziliška

Postupem času byla vymýšlena spousta verzí baziliškova příchodu na svět. S tím se měnil i baziliškův vzhled z čistě hadí podoby do podoby chymerické. Výsledná středověká podoba zrodu vznikla skloubením předchozích teorií.

Baziliščí vajíčko snese sedmiletý Kohout do hromady hnoje v době kdy Sírius je vidět na obloze. Toto vajíčko nemá běžnou skořápku, ale jen tenkou kožnatou membránu a musí být vysezeno ropuchou.

Saň

Wivern, Wyvern

Od draka se liší především počtem končetin (případně hlav). Má pouze jeden pár nohou, jeden pár křídel. Bývá menší. Má jednu hlavu a obvykle nechrlí oheň. Jinak se od svého příbuzného příliš mnoho neodlišuje. Proto s ním bývá často zaměňována, případně považována za ženský protějšek (havran - vrána . Chybou to bývá dnes už pouze v heraldice.

Vodník

Individualista, obývající řeky, potoky či jezera. Tvrdí se, že je bubákem až na výjimky slovanským, ale není to tak docela pravda. (Slované ze všech elementů nejvíce inklinovali k vodnímu živlu, o tom svědčí jednak celá řada nejrůznějších vodních bytostí a mystérií, jednak sama postava vodníka, rozšířená po celém slovanském světě kromě Jadranu). Proto se slovanským budeme věnovat - s malou odbočkou na sever, kam se mohli dostat přes Balt a také vývojem z jiných nadpřirozených tvorů.

Povahou je - jak již bylo řečeno - samotář a tak trochu misogyn. Je nadán schopností měnit podobu ve zvíře, vodní, ale i suchozemské, příkladně koně (často bez spodní čelisti). Umí dokonale pracovat s vodou, několik kapek dokáže proměnit v povodeň, dovede umně lámat ledy. Ve vodě je silný, ale souš mu příliš nesvědčí.

Nerad se pohybuje po svých, na suchu jezdí na koni či krávě, pod hladinou na sumci. Jeho škodící metody se během věků vyprofilovaly v známé topení lidí a schraňování jejich duší, v trhání sítí či převracení loděk. Pokud není ženat s vodní pannou, láká lidské dívky, často spoléhaje na jejich marnivost. Úspěšný sňatek pak ohlašuje povodní.

Pokud jde o vzhled, drží se vodníci krajových zvyklostí - český hastrman preferuje žlutou a zelenou kombinaci obleku (s vlhkým šosem), je k poznání podle žabích očí a bambulovitých prstů, zatímco ruský vodjanoj je postarší holohlavý, s velkým břichem, oděn do síťové čepice a opasku z vodních trav. K plování využívá efektivní husí nohy. Baltský ančutka má formu bezprstého a bezpatého čertíka, který dovede též létat. Vodeni (Slovinsko) je podoben myslivci (poněkud zelenému), spodní část těla mívá někdy rybí. Tatranští vodníci jsou porostlí mechem.

Bolotjanyk, jedna z ruských forem vodníka, žijící v bažinách a očeretjanyk, obývající močály a rákosí, jsou nejnebezpečnějšími druhy. V dobré náladě sice dokáží i pomáhat, ale jinak je radno se jim a jejich území vyhnout. Paradoxně tyto nebezpečné druhy mají jeden den v týdnu, v pátek, který je jim zasvěcen, volno, čili neškodí. U ostatních rodů se nelze na kalendář spoléhat.

Ochrana je převážně botanického původu: černobýl, tolita a kapradí. Výbornou ochranou je klokočí, posvěcené na Květnou neděli.

Pro odchyt je třeba použít houžev, spletenou z devatera lýčí a barevných tkanic. Populární lýko platí jen v případě polských topielců.

Jednou z neslovanských forem je norský Nix. Má tytéž vlastnosti jako vodníci slovanští, dokáže měnit podoby (rybí, člověčí, hadí i jiné). Také on bývá k poznání podle mokrého šosu. Ženská forma je krásnou ženou s rybím ocasem.

Krajové formy a odrůdy:
Čechy: Vodník čili vodní muž aneb hastrman (z německého Wassermann), taktéž mužíček, krajově basrman, besrman, bestrman (Zlínsko), bestrmant (Vsetínsko), šosáč (Litovelsko), vosrmon (Ještědsko)
Lužice: wódny muž, nykus (z německého Nix), wódnik
Polsko: topielec, topiel
Východní Slované: vodjanoj, vodjanik, vodovik, bolotjanyk, očeretjanyk
Slovinci vodeni, povodnji, muk, gestrin,
Balt ančutka

Baňap (Bunyip)

Toto zvíře je pro domorodé Australany něco jako naše bludičky. To také dokládá text: "Kdo odchází z hospody
brzy, často zaslechne baňapa. Kdo vyjde kolem půlnoci, obvykle ho zahlédne. A kdo pije až do rána, toho
baňapové pronásledují."
Ovšem nesmíme hned Baňapa zavrhovat. Jsou totiž známy spousty důkazů, od skalních kreseb až po nálezy
kostí a dokonce i zastřelení jednoho jedince. Ovšem věda se staví k těmto důkazům (jako obvykle) skepticky.
Podle původních obyvatel se baňap dělí na dva druhy. Nejčastěji je popisován jako něco podobného chlupatému
tuleni s psí hlavou, ten druhý (mnohem zajímavější) měl mít tělo velikosti mohutného telete, dlouhý krk zarostlý
hustou hřívou, jeho čtyři nohy měly po třech prstech a z tlamy mu vyčnívaly dva kly jako mroži. 

zdroj

Lidožravý strom

V roce 1878 otiskl časopis Gräfe und Walter dopis, který napsal německý cestovatel Karl Liche svému příteli, polskému učenci dr. Omeliusu Fredlowskému. V dopise se Karl zmiňuje o strastiplné cestě po Madagaskaru a přiznává se k očitému svědectví ze setkání s lidožravým stromem. Byl jako nestranný divák přítomen lidské oběti, kterou této rostlině pravidelně předkládal trpasličí domorodý kmen Mkodo. Domorodci strom nazývali jménem "Tepe", nebo se o něm zmiňovali jen jako o "ďábelském stromu". Je však pravdou, že mluviti o něm se povětšinou zdráhali a téma hovorů se vždy snažili odkloniti jiným směrem. Jako by se o této strašné rostlině báli i jen promluvit.

V lednu 1925 byl v americkém týdeníku - příhodně nazvaném American Weekly - otištěn článek s názvem Unikl ze spárů lidožravého stromu. V článku byla popisována výprava cestovatele W. C. Bryanta na Filipíny, kde v džungli narazil na lidské kostry ve větvích podivného neznámého stromu.

Tehdejší renomovaní světoví botanici byli k těmto zveřejněným informacím skeptičtí. Vědecký časopis American Botanist kritikou vůči těmto stromkařům také nešetřil, napsal cosi v tom smyslu, že v lesích na Madagaskaru a Filipínách je bezpečněji, než na New Yorských ulicích a rozšafně nabídl za živý exemplář stroma lidožrouta odměnu ve výši deseti tisíc dolarů. A tehdy 10.000 USD něco znamenalo. Například se za ně dalo koupit 35 osobních vozů Ford model T posledních sérií, který lze považovat jako ekvivalent dnešní krátké Fabie, základní model.

Snad vidina lehce získané odměny, či do té doby nediagnostikovaná duševní porucha, vehnala do nitra Madagaskaru bývalého důstojníka britské armády L. Hearsta. Nešťastný dobrodruh nejenže sazenici nepřivezl, ale nevrátil se ani s holýma rukama z důvodu úmrtí za tajemných okolností v tamním temným lese.

Další výzkumy v tomto oboru přerušila druhá světová válka a na ní téměř plynule navazující válka studená. Až teprve v roce 1994 se našly finanční prostředky a volné vědecké kapacity na znovuzahájení honby za lidožravými stromy. Grant na tuto činnost ve výši 2 mil. 718 tis. eur dostala od Evropské unie Botanická katedra na Univerzitě Leonharda Eulehra ve francouzském Lyonu. Zde se sešli nejvýznamnější botanici z Evropy a vytvořili špičkový vědecký tým pod vedením konzervativního Angličana dr. Jacka Timbera Jumpa, který měl být zárukou střízlivého výzkumu. Konečně v září loňského roku, po mnohaleté výzkumné práci, zveřejnil tento tým velice zajímavé výsledky v rozsáhlém sborníku "Man-eating trees in our gardens, orchards, parks and forests". Dovolte mi, abych v následujících odstavcích velice stručně přiblížil, o čem pojednává tato osmisetdvaapadesátistránková publikace.

Vědecký tým hned v počátcích svého výzkumu vyvrátil existenci těch stromů, jak je popisovali výše zmínění cestovatelé. Vydali se na Madagaskar, kde kontaktovali domorodý kmen Mkodo. Zpočátku byly evropské kapacity naplněni optimismem. Nabízeli totiž malým domorodčátkům lízátka plná umělých barviv, když je zavedou ke stromům lidožroutům. Tito malí obchodníčci se hned chopili příležitosti a vodili vědce k různým stromům po celém rozlehlém pralese, vždycky na nějaký strom ukázali a za výkřiků: "Ten mi sežral dědečka!", "Ten mi sežral strýčka", "Ten mi ukous nožičku, ale naštěstí mi už dorostla!", se dávali do usedavého pláče. Netrvalo dlouho, vědcům začali docházet lízátka a výsledky nikde. V tuto chvíli již vědci pojali podezření, že děti nemluví zcela pravdu. Jistotu získali, když jednoho dopoledne malý Patu ukázal na strom a vykřikl: "Ten mi sežral tatínka!". Večer však přišel do vesnice Patu senior, který se vrátil ze služební cesty. Vědci se cítili podvedeni, vyrvali malému Patu lízátko z úst a plni rozhořčení vše vylíčili Patu seniorovi. Ten jenom stačil vykřiknout: "Já se z toho kluka po....!" Dr. Hans Fressbaum neváhal ani okamžik a kousíček toho vzorku a ještě to olízané lízátko poslal malým tryskovým letadlem do laboratoře ve Stuttgartu. Testy DNA prokázaly otcovství nekompromisně. Po tomto debaklu vědecký tým opustil slepou větev svého výzkumu a konstatoval, že žádný druh stromů "Tepe", který by konzumoval lidi, neexistuje.

Protože prostředky grantu nebyly madagaskarskou anabází ani zdaleka vyčerpány, vrhl se vědecký tým jiným směrem. A přišel s něčím mnohem zajímavějším! Teoreticky prokázal existenci nebezpečných stromů, které člověka sice přímo "nesežerou", neovinou chapadlovými větvemi a listy, ale tak nějak ho do sebe pomalu vstřebávají, chcete-li vnořují a lidskou tkáň transformují na stromovou, takže většinou není časem po tomto aktu ani památky. Do těchto monster se mohou zvrhnout všechny druhy stromů. Zajímavé je, že po čase se některé tyto stromy mohou stát zase klasickými hodnými stromy. V současnosti disponuje těmito schopnostmi dle teoretických výpočtů asi 0,01% stromů. Takto se zdá, že to není mnoho, ale představte si reálnou hodnotu tohoto počtu. A zde již končí veškerá legrace.

A na závěr uvedu pár zásadních výsledků výzkumu:

  • Všechna dosud udávaná zmizení lidí, která jsou připisována na vrub mimozemšťanům, je třeba přehodnotit. Nemalý podíl na tomto skóre budou mít zajisté stromy. Pak ale vězte, že mimozemšťané některé jedince vrací. Stromy nikoliv!
  • Prvními stromy, které začaly takhle mutovat, byly vrby. To se dalo koneckonců očekávat. Tento trend se obrátil s nástupem internetu, kdy notoričtí vyzpovídači přesedlali na internetové diskuse. Na druhou stranu to mělo kladný vedlejší efekt. A to ten, že dnes nepotkáte vodníka, jak je rok dlouhý.
  • Za velmi rizikovou činnost se považuje tzv. objímání stromů. Pokud se tomu chce někdo přesto věnovat, měl by se ujistit, že strom není nebezpečný. Pro tyto účely je již zkoušen prototyp detekčního zařízení, které s 97% pravděpodobností potvrdí, zda je strom neškodný. Prodejní práva na tento produkt již zakoupila nejmenovaná firma, která ho bude nabízet svým klientům na výletech po českých památkách (každý manželský pár dostane zdarma kastrůlek / PR).
  • Mezi riziková povolání v souvislosti se zjištěnými skutečnostmi patří: lesní dělník, hajný, sadař a pracovník botanické zahrady-specialista na dřeviny.
  • I když to může znít jako naprostý nesmysl, některé zmutované stromy si ponechávají své vlastnosti i po pokácení a následném zpracování. Rozhodně vědci radí případným adeptům, ať si sami zváží, zda je pro ně bezpečnější se rychle schovat do dřevěné skříně, či vyčkávat ve volném prostoru.

zdroj

Skrývá se v jezeře Nessie?

Lochnesská nestvůra (také Lochnesská příšera, zkráceně Lochneska nebo Nessie) je záhadný živočich, který se údajně vyskytuje ve skotském jezeře Loch Ness. Podle hlášení pozorovatelů by měl být živočich 15 - 20 m dlouhý asi s třímetrovým krkem a výrůstkem v podobě rohu na hlavě. Někteří pozorovatelé uvádějí také dlouhé tmavé chlupy (žíně) na částech těla. O jeho výskytu se vedou dlouhodobé spory, stejně jako o přesném druhovém zařazení. Jisté však je, že jde o jeden z nejčastěji zkoumaných druhů záhadných tvorů.

Pověsti o životě Lochnesky a jiných vodních živočichů v tomto highlandském jezeře jsou známy již několik staletí. Vůbec nejstarší dochovaná zmínka pochází ze 6. století z díla o sv. Kolumbovi. Ten měl v roce 565 zachránit jednoho z Piktů, který byl napaden příšerou - a to kdesi u řeky Ness, tedy nikoli u jezera.

Velkou vlnu zájmu o Lochnesku rozpoutal v roce 1871 článek D. Mackenzieho a od 80. let 19. století po 30. léta 20. století byly hlášeny stovky pozorování jezerního živočicha. Patrně nejtěsnější kontakt s živočichem byl ohlášen v roce 1933, když manželé projíždějící autem po pobřeží jezera museli zastavit, protože přes cestu se plazilo tmavé, tlusté tělo a nakonec zmizelo ve vodě. I v dalších letech 20. století byla Lochneska několikrát nafilmována a fotografována, ale žádný získaný dokument není natolik přesvědčivý, aby ho bylo možno uznat za bezesporný důkaz existence živočicha.

Od 60. let 20 století byla podniknuta řada pokusů o zachycení stopy živočicha různými fyzikálními přístroji. Pomocí sonaru bylo důkladně prohledáváno celé pobřeží jezerního dna. Na břehy jezera byly umístěny filmové kamery s nočním viděním, které byly automaticky spouštěny pohybem v zorném poli objektivu. Japonská expedice prohledávala vody jezera za pomoci miniponorky. Patrně největší akcí byl prakticky dvouletý monitoring jezera týmem televize BBC, pořádaný v letech 2002 - 3. Žádný z těchto přístrojů však nepřinesl jasný důkaz existence Lochnesky.

Yetti

Mýtus hor, součást horské mytologie šerpů a jiných národů Himaláje. Je velice těžké rozeznat realitu od domorodých bájek. V příbězích z himalájských hor žije od nepaměti, pro nás Evropany a zbytek světa zájem o jeho existenci vyvolala zpráva anglického důstojníka L.A.Wadela v roce 1889. Ten nalezl v jednom himalájském sedle v Tibetu otisky bosé velké nohy. Domorodí tibeťané mu vysvětlili, že stopa pochází od chlupatých, divých lidí žijících v horách ve vysokých výškách. Zpráva byla opět potvrzena v roce 1891 panem W.Rockhillem. Oba cestovatelé zprávám domorodců nepřikládali žádnou důležitost a byly přesvědčeni že domorodci jsou slabého ducha a jedná se o medvědy.

První souvislé svědectví o přímém pozorování sněžného muže Yettiho pochází od cestovatele Williama Knighta a bylo publikováno 3.listopadu 1921. Zajímavé je též pozorování italského cestovatele Tombaziho jež měl to štěstí a pozoroval tvora při trhání kořínků a změřil jeho stopy. Slavný je jeho výrok "jsem naprosto neschopen se k této věci nějak vyjádřit".

Nejhmatatelnějším důkazem jeho existence jsou stopy. Přestože se o nich západní cestovatelé zmiňovali již od roku 1887, větší pozornost vzbudili až jejich fotografie. V roce 1937 pořídil F.S. Smyth vůbec první snímky otisků stop a snímky Erica Shiptona s přiloženým cepínem vedle nich daly podnět k serióznímu bádání. V roce 1972 našli horolezci Mc Neely a Cornin z americké expedice natolik zřetelné otisky, že z nich bylo možno pořídit sádrové odlitky. Major Lester Davies, který v roce 1955 podobné otisky nafilmoval, k filmu připojil i svůj komentář: " Byly hluboké asi 12-15 cm. Sám jsem s filmovou kamerou a batohem na zádech vážil zhruba 80kg a moje stopy se nořili do sněhu asi 2,5 - 3,5 cm. Pomyslel jsem si, že to musí být ale pěkně mohutný tvor!"

Dle názoru skeptiků jde o poškozené stopy jiných, nám známých živočichů. Za původce je nejčastěji považován Irbis Horský, Hulman nebo jistý druh tibetského medvěda, který je sám téměř legendou. Zoolog W. Tschernezky z londýnské Queen Mary College provedl velice podrobnou analýzu vyfotografovaných stop a potvrdil, že se tyto stopy naprosto nepodobají stopám ani jednoho z uvedených zvířat. Objevují se i očití svědkové, avšak stále chybí průkazné materiály v podobě fotografií či filmů.

Velice zajímavé svědectví podal polský politický vězeň Slavomir Rawicz, vězněný na Sibiři, který podnikl zoufalý a dobrodružný útěk spolu se šesti spoluvězni. Prchali přes Himaláj do Sikkimu - státečku pod ochranou Indie. Po mnoho vyčerpávajících pochodech o celkové délce 3 000 Km, na hranici lidských sil, se setkali na horském hřebenu s dvojicí sněžných lidí a dvě hodiny podivné tvory se strachem pozorovali. Jejich výška byla kolem 240cm, silné postavy, přímé držení, mocný hrudník a nesmírně dlouhé ruce visící až ke kolenům. Pozorovatelé usoudili že se jedná o křížence medvěda a orangutana.

Bylo by na místě dodat, že svou strastiplnou cestu popsal Slavomir Rawicz v knize "Dlouhý pochod", která vyšla v roce 1956. Dva roky před tím, v roce 1954 byla zorganizována první speciální expedice, která si dala za cíl legendy o existenci Sněžného muže potvrdit, či je definitivně vyvrátit. V jejím čele stál novinář - celá akce byla pod patronací Daily Mail - Ralph Izzard, který sice nepřivezl žádného ochočeného Yettiho, ale nalezl se svými kolegy několik zcela evidentních stop po Yettiho pozadí a tlapách, když sjížděl po svahu dolů, dále opatrné kroky okolo jezírka, když zkoušel pevnost ledu a také stopy jeho tlapiček, které otiskl poté, co si uvědomil, že přece jen udělá líp, když půjde okolo! A co víc, šerpové mu přinesli dokonce trus, prý pravý Yettiův, v němž nalezli zbytky jeho večeře: kůstky a srst koroptví...

Sněžný muž, yetti, představuje jednu z velkých záhad současné vědy. Většina "seriózních" zoologů v jeho existenci nevěří, ale existuje dost nadšenců, kteří jsou ochotni na něj přísahat. Patří mezi ně nejslavnější horolezci a znalci velehor, proto nelze tuto legendu jen tak přejít posměchem. Většina hypotéz připouštějících existenci sněžného muže se jej snaží vysvětlovat jako příslušníka některého z druhů hominidů, kteří jsou považováni za vyhynulé. Nejčastěji se udává, že by mohlo jít o zbytky neandrtálců, kteří zdegenerovali a ustoupili před úspěšnějším druhem homo sapiens sapiens do pustin. Nemusí to přitom být nutně pouze Himálaj, přestože odtud přicházejí tyto pověsti nejčastěji. Podobné legendy jsou známy i z mnoha oblastí Sibiře. Jakutští Evenkové tuto bytost nazývají čučuna, zatímco v povodí Obu jí říkají uten-jechti-agen, tedy "ten, který se toulá po lese", jinde zase almast, lakšir i jinak. V Malajsii je to Orang-dalam, neboli "vnitřní člověk" a na americké pevnině populární Big Foot - Velká noha, nebo také sasketch. Číňané mají svého jie-žena, který je údajně 2,5 metru vysoký a má rudou srst. Z Mongolska zase v jedné ze svých knih přináší zajímavá svědectví známý český záhadolog Ivan Mackerle. Mongolsko je v tomto ohledu vůbec velmi nadějné. Už v roce 1958 se českému antropologovi Emilu Vlčkovi podařilo v jedné tamní buddhistické knihovně nalézt patrně nejstarší známé vyobrazení záhadného tvora. Nacházelo se ve dvě stě let starém spisu, který je jakýmsi atlasem tibetské zvířeny. Mezi běžnými živočišnými druhy té oblasti zcela samozřejmě uvádí i jakéhosi divokého muže. Na obrázku jsou zřetelně patrné rysy primáta vývojově blízkého člověku: s plochým "lidským" obličejem a obratnými dlouhými prsty, který stojí na zadních končetinách.

Důkazy a padělky

Existují také četné fotografie a odlitky stop yettiho ve sněhu či v bahně. Podle nich je chodidlo dlouhé, bez drápů a s výrazně odděleným palcem. Nejzachovalejší otisky mají patrné i takové detaily jako daktyloskopické rýhy. Vyvracejí tak nejen tvrzení o padělcích, ale i hypotézu, podle které jde o sluncem zvětšené a zdeformované stopy běžného tvora, například lišky nebo některého hlodavce. Tento názor podporuje například známý britský spisovatel a lovec záhad Arthur C. Clarke.
Není bez zajímavosti, že na krok od rozluštění záhady možná byl maršál Rybalko, velitel vojsk, která koncem druhé světové války čistila Prahu od Němců. Za svého působení v Číně ve 30. letech jeho jízdní oddíl údajně polapil tvora, který podle popisu odpovídal vyhynulému pitekantropovi. Rybalko jej chtěl v kleci dopravit do Moskvy, yetti však po několika dnech zahynul a tím celá věc skončila - budoucího maršála prý nějak nenapadlo, že i mrtvé tělo by mohlo mít mimořádnou vědeckou hodnotu.
Definitivně jasno chtěl do záhady vnést slavný přemožitel Mt. Everestu Edmund Hillary. V padesátých letech 20. století proto do Himálaje podnikl štědře sponzorovanou expedici, která měla jediné poslání: přinést rozhodující důkaz. Pátrání provádělo šest set zkušených horolezců a místních Šerpů, žádné výsledky však nepřineslo. Nakonec zklamaný Hillary získal od mnichů z jednoho lamaistického kláštera alespoň "skalp sněžného muže" - kus chlupaté kůže ve tvaru jakési kápě. Skutečně navozoval představu, že pochází z temene tvora podobného velké gorile. Byla z toho velká senzace - do doby, než skalp dostal k prozkoumání belgický kryptobiolog Bernard Heuvelmans. Jeho diagnóza byla jednoznačná a zdrcující: mimo veškerou pochybnost byl "skalp" ve skutečnosti zhotoven z kůže horské kozy.

Co říci nakonec? Tuto řečnickou otázku snad nejlépe zodpověděl sám Ralph Izzard:"... Když pouhé otisky prstů stačí k tomu, aby někoho přivedly na šibenici, měly by stopy stačit k tomu, aby dokázaly něčí existenci..."

Šerpové rozpoznávají tři druhy Yettiho:
První se nazývá DZU TEH a je mohutný, porostlý hustou srstí a požírá dobytek. Podle místních pramenů může jít o zvláštní druh tibetského medvěda.
Druhý typ je nazýván šerpy THELMA, což v překladu znamená malý muž. Prý s křikem pobíhá a sbírá větve. Snad se jedná o gibbona, i když se tito tvorové severně od Brahma nevyskytují.
Třetí typ - skutečný sněžný muž - je nazýván MIH TEH. Je to divoký, lidoopu podobný tvor porostlý černou nebo rudou srstí, s klasickým postavením palce na chodidle proti ostatním prstům, pohybující se ve výškách kolem 6100m a možná výše.

zdroj 

Striga

Striga (strix, stryx, strega, stria, strzyga) neboli filia noctis (dcera noci) vzbuzovala v Sasech děs a hrůzu jako příšera sající krev. Představovala archaický obraz ženy-matky, která lidi buď ochraňuje, nebo jim přináší smrt. Podle všeho se sama rozhodovala, zda své magické síly použije k dobrým či zlým účelům. Legendy o strigách sahají až do starověkého Říma. Básník a spisovatel Publicus Ovidius Naso se zmiňuje o možné proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen a další podoby. Strigu vidí jako krvelačnou nestvůru a popisuje ji jako křížence mezi ptákem a stařenou, která krade malé děti z kolébek a požírá jejich vnitřnosti.

Pokud si vyčíhne za oběť vaše dítě, musíte ji zabít, jinak jej nezachráníte. V některých případech funguje ochranné kouzlo, ale to je lepší vytvořit ještě předtím, než se striga na dotyčného zaměří. Pokud by se i přes kouzlo snažila dostat do domu, začne zvracet krev všech svých obětí. Traduje se, že když odškrábnete trochu této krve stříbrným penízkem, zabalíte minci v látce a nosíte ji u sebe, žádná další striga už vám nemůže ublížit. 

Pokud si vyčíhne za oběť vaše dítě, musíte ji zabít, jinak jej nezachráníte. V některých případech funguje ochranné kouzlo, ale to je lepší vytvořit ještě předtím, než se striga na dotyčného zaměří. Pokud by se i přes kouzlo snažila dostat do domu, začne zvracet krev všech svých obětí. Traduje se, že když odškrábnete trochu této krve stříbrným penízkem, zabalíte minci v látce a nosíte ji u sebe, žádná další striga už vám nemůže ublížit. 

Ve dvacátém století byl zaznamenán případ setkání s tímto tvorem. V Americe byla vysoká úmrtnost nezletilých. Ve spánku zemřelo také hodně kojenců, což lékaři nazvali odborně "Úmrtí kojenců ve spánku - SIDS" - náhlý smrtelný syndrom nezletilých. Jejich matky věří, že děti zabila striga, která je udusila ve spánku přikrývkami nebo z nich vysála sílu. Děti byly bledé, a tak je logické, že lékaři jejich stav přisuzovali nedostatku čerstvého vzduchu a slunečního světla.

V mnoha kulturách, např. v romské, jsou strigy považovány za zakázané téma, a to i v dnešní moderní době. Těmto mytologickým bytostem se také říká "Albánští vampíři", kteří ovšem nesají krev, nýbrž životní energii. Tu mají nejsilnější právě děti. Pokud se stanou obětí strigy, vypadají po smrti jako zadušené. Častěji než s upíry se strigy spojují s čaroději a čarodějnicemi, ačkoliv s obdobnými potřebami a chováním. 

Ve výnosu Karla Velikého je striga zobrazována velice reálně, a proto je spojována s postavou z masa a krve, která pojídá lidské maso. Edikt vydaný v roce 643 langobardským králem Rotharem zakazuje, aby byly cizinky, propuštěné otrokyně nebo děvečky označené za strigu zabíjeny. Historické prameny z doby raného středověku pohlížejí na zkazky o ženách požírajících lidi jako na nesmyslnou pověru, což se změnilo na sklonku středověku a na úsvitu novověku. 

Když chce striga během několika týdnů nashromáždit co nejvíc energie, vezme na sebe lidskou podobu na delší dobu a sežene si práci (nejčastěji v nemocnici, kde má děti na dosah, viz seriál <em>Supernatural</em>). Některé strigy jsou samotářky a jiné raději žijí v komunitě. V lidské podobě se ovšem těžko pozná, protože se chová jako každý jiný člověk. Dokonce může jít do kostela. Striga vždy odmítá jídlo s česnekem, protože pokud by jej pozřela, musela by se proměnit do své pravé podoby. Umístění vepřové kosti do otevřených dveří kostela zapříčiní, že nebude moct projít přes práh a bude muset hledat jinou cestu ven. 

triga ovládá hypnózu, takže bez problému zvládne odsát životní energii dospělému člověku (pokud se o slovo přihlásí hlad, vybíravost musí stranou). Podle všeho se dokáže proměnit ve zvíře, ale nejraději využívá podoby sovy a můry, které patří k nočním tvorům. To ovšem neznamená, že by nevycházela ven za bílého dne - jen zkrátka upřednostňuje noc. Dokáže na sebe vzít podobu člověka, ale ve skutečnosti je to zdeformovaná bytost. Má hubené tělo, protáhlé prsty, dlouhé nehty a žluté nebo bílé oči. Obléká se do tmavého otrhaného šatu, nejčastěji černého.

zdroj

Draugr

raugr nebo draug ( stará norština : draugr, množné číslo draugar; moderní islandský : draugur, Faroese : dreygur a dánský , švédský a norský : draugen), také volal aptrganga nebo aptrgangr, doslova "znovu-chodící" ( islandský : afturganga) je nemrtvý tvor ze severské mytologie.
Vůle se zdá být silná dost k tomu, aby se Daugr dokázal vrátit zpět do svého těla. Nicméně, když mohl znovu žít, mohli i znovu zemřít. Draugar zemře jen "druhou smrt" jen tehdy pokud jsou jejich těla spálena, roztrhána, nebo jinak zničena.
Draugarové žijí ve svých hrobech, často střeží poklad pohřbený s nimi v jejich mohyle. Některé prameny rozlišují dokonce suchozemské tvory a mořské draugary. Draugar vlastní nadlidskou sílu. Vyníkají zvlášť hnilobným zápachem. Některé prameny jim připisují i jakousi inteligenci, další pak dokonce fungující lidské orgány. Dokáže dokonce ovládat lidskou mysl. Může ovládat magii, nebo dokonce vstupovat do snů,

Léta, která živila legendu nejspíše notně přidala. Původně se totiž jednalo nejspíše o mrtvé válečníky, jejichž duch nedosáhl pokoje.

Nekromanti

Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός - nekrós - mrtvý a μαντεία - manteia - věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu. V literatuře se vyskytují i tvary nigromantie či nigromancie, odvozené z latinského niger ("černý") a řeckého μαντεία, manteia ("věštění"), jedná se však o nesprávný tvar, vzniklý ve středověku zkomolením původního řeckého slova. Z tvaru nigromant pak zřejmě vznikl ve slovanských jazycích kalkem výraz černokněžník.
Nekromancie jako věštění prostřednictvím vyvolávání duchů mrtvých byla popisována už starověkými autory, literární popisy je možno najít i u Ovidia a Homéra, faktografičtější popisy například u Strabóna, podle nějž jde o nejobvyklejší formu věštění v Persii, zmínky o ní (spolu s jejím zákazem) je možno najít v Bibli (Deuteronomium 18,11). Nekromancie byla spojena se šamanismem a pohanskými kulty.
Od počátku středověku byla církví přísně trestána, i přesto však byla v lidové magii poměrně rozšířená. V renesanci začala být spojována s černou magií.
Určitým typem nekromancie je spiritismus, tedy vyvolávání duchů zemřelých, který se rozšířil v 19. století. Hermetici 19. století však již považují spiritismus za pokleslou formu nekromantie, kde jsou vyvolávající v moci vyvolaného ducha.
V pověstech a okultních historkách se zemřelí někdy v různých podobách zjevují, aniž by byli vyvoláni, pak se o nekromancii nejedná.

Nekromant - osoba, pokoušející se evokovat zemřelého - k tomu používá speciálních magických praktik. Používají se různá zaklínání a magické artefakty, například svíce nebo speciální nekromantická kuřidla, protože mrtvý se prý materializuje z dýmu. Nekromant musí určitou dobu před evokací dodržovat půst, sexuální abstinenci, vyvarovat se požívání alkoholu, vybrat si astrologicky správný čas. Čarodějné knihy obsahující návody k vyvolání zemřelých se nazývají grimoáry. Nekromant si rovněž může navodit potřebný sen, takže k evokaci zemřelého dochází pouze ve spánku.

Nekromant je kouzelník zaobírající se smrtí a tím co je po ní. Studuje smrt a je to právě smrt v mnoha svých podobách, která ho nejčastěji provází na jeho cestách. Studium smrti není zrovna vhodné pro slabší povahy a rozhodně to není nic jednoduchého, ale pro odhodlané a pilné studenty znamená velkou moc a třas kolenou nepřátel.
Nekromant je obor kouzelníka, zaměřený na studium temnějších koutů magie a nekromancie. Přestože je v základním kouzelnictví zevrubně obeznámen, dále se o něj příliš nezajímá, protože ho považuje za příliš fádní, běžné, nezajímavé, nemoderní a co-já-vím-co-ještě. Oproti mágovi a čarodějovi je to trochu praktičtější povolání, s výstupy ve více směrech. Ale víc už vám k tomu neřeknu, dále už si musíte udělat názor sami.

Mumie

Většinou je to dávná kledba, která donutila mumii vsát z hrobu. Také je možno přečíst jisté pasáže z knihy mrtvých - samosebou z té egyptské. Další možností je, stějně jako u duchů nevyřešená záležitost.

Mumie je mrtvé tělo člověka nebo zvířete, které bylo zachováno buď přirozeně (mrazem, vysušením apod.) nebo uměle (balzamováním). K náhodné mumifikaci dochází, pokud se mrtvé tělo nachází ve vhodných přírodních podmínkách. Řada lidských kultur vyvinula chemický proces balzamování, při kterém se dosahovalo stejného výsledku. Obvykle se tak dělo z náboženských důvodů.

V Číně byla nalezena mumie manželky císaře Činga v neuvěřitelně dokonale zachovalém stavu. Byla uložena v několika rakvích, které do sebe zapadaly a prostor mezi nimy byl vyplněn tekutinou neznámého chemického složení. Pravděpodobně díky této kapalině vypadala mumie naprosto jako živá, ačkoliv byla více než dva tisíce let stará.

Takověto zprávy, objevující se tu a tam v tisku, bereme jen jako kuriozity. Přesto jsou mumie opředeny mnoha tajemnými a neuvěřitelnými příběhy.

Nerozřešenou záhadou je třeba obestřena mumie buddhistického reformátora Tsong Kaby z tibetského kláštera Chaldan. Ležela v rakvi, která se volně vznášela bez viditelné podpory asi 20 cm nad zemí.

Z Tibetu Pochází i i další neuvěřitelná zpráva. V nepřístupných podzemních kryptách paláce Potala ve Lhase jsou ulložena mumifikovaná těla záhadných obrů. Tři obrovská těla pokrytá zlatem by měly ležet v rakvích z černého kamene. Žena měřila 3 metry a největší z mužů dokonce 5 metrů. Jejich hlavy byly na temeni lehce kuželovité, měli úzkou čelist, malá ústa a tenké rty.

Píše se rok 1932. Dva zlatokopové hloubý svůj důl. To co nalézají, ale není zlato. Ani ne 35 cm velká mumifikovaná postava sedí opřena o stěnu se zkříženýma nohama a rukama. Kůže záhadného člověka je vrásčitá, tmavěbronzové barvy. Přivolaní odborníci podrobují mumii mnoha pozorováním a vyvracejí fakt, že by se mohlo jednat o dítě. Mumie je dnes vystavena v soukromém muzeu Casinelli v severoperuánském Trujillu. V podzemním labyrintu pod mongolským klášterem Tuerin nacházejí rakve, vznášející se podomně jako v Tibetu několik centimetrů nad zemí. Jsou v ních prý mumie lámů, ale i jakási podivná stříbrná bytost s kulovitou hlavou.

Snad nejznámnější je případ objevitele hrobky faraona Tutanchámona, lorda Carnavona. Za pár dní po svém objevu zemřel a vypráví se, že v okamžiku jeho smrti pohasla na chvíli všechna světla v Káhiře. A přesně ve stejný okamžik zcepeněl v Londýně jeho pes. Krátce nato zemřela i jeho dcera a jeho ošetřovatelka. Postupně ho na onen svět následovalo dalších 9 lidí, kteří se účastnili vykopávek.

Na vchodu do hrobky totiž stál nápis:

"Smrt se dotkne křídly každěho, kdo poruší faraonův klid!"

Nejznámější mumii je Ramesse II. Ramesse II.(1279-1213 př. n. l.), někdy také označován jako Ramesse Veliký, byl egyptský faraon v době Nové říše (1550-1070/1069) a byl třetím panovníkem 19. dynastie, která vládla cca v letech 1292-1186/1185. Jeho otcem byl Sethi I. vládnoucí 1290-1279/1278. Byl obratný diplomat (podepsal s chetitským králem vůbec první dochovanou mírovou smlouvu), pilný stavitel a energický vládce. Za sebou zanechal Egypt v míru a prosperitě, díky tomu bývá považován za největšího panovníka egyptských dějin.

zpracováno podle knihy Velká kniha tajemství a záhad (Jitka Lenková a kolektiv) 

Né příliš známý řečený zběratel artefaktů našel starou mumii princezny Feretuti. Odborníci potvrdili, že je pravá. Zběratel ve snaze získat peníze, prodal mumii do muzea. Když však uklízečka po otevírací době vytírala podlahu, uviděla nad princezninou hrobkou postavu! Postava krásné ženy. Nejprve si ji spletla s návštěvníkem muzea, ale její názor se změnil hned jak spatřila, že se žena vznáší asi 20cm nad zemí. Utekla a ráno to řekla odborníkům. Ti usoudili, že je nejspíše přepracovaná. Když, ale to samé viděl strážný, rozhodl se jeden z odborníku, ten nejmladší, příjít tomu na kloub. Zůstal přes noc v muzeu a žena nezklamala. Objevila se za kurátorem, který se vylekal. Na čele měla hlubokou tržnou ránu se zaschlou krví. Žena mu naznačila ať ji následuje. Dovedla kurátora k její hrobce a zmizela. Mumie byla rozmotaná a místo princezny tam ležela mrtvá dívka, která se snažila odhalit pravdu. Sběratel dívku nedávno zabil a uložil ji do rakve. zdroj

Nemrtví

Nemrtvý, oživlý mrtvý nebo též revenant je bytost, která byla po své smrti nějakým způsobem přivedena zpět do světa živých. Nemrtví se vyskytují v pověstech většiny kultur - vyjadřují přirozený ambivalentní vztah člověka ke smrti blízké osoby: člověk vzpomíná na prožité zážitky se zemřelým, pociťuje ztrátu, ale zároveň v něm smrt vzbuzuje úzkost, mrtvola je studená, rozkládá se, působí strašidelně. Revenant tak může být jak vyjádřením touhy znovu vidět ztracenou osobu, tak i obavy, aby se mrtvý nevrátil a přání, ať zemřelý odpočívá v pokoji.

Jednotlivé druhy nemrtvých pak dostávají různá jména podle svého vzhledu, svých projevů a kultury, v níž pověst vznikla. Lze je v zásadě rozlišit na nehmotné jako jsou duchové nebo tělesné jako oživlé mrtvoly. Ti se pak řadí do masitých nemrtvých (zombie, ghůl, mumie) a kostěných (kostlivec, lich).

Protože pověsti o nemrtvých jsou velmi rozšířené, stali se nemrtví i námětem mnoha literárních děl, především hororů a později fantasy, odtud pak i filmů, počítačových her atd.

Nemrtví se také vyvolávají za účelem předpovídání budoucnosti, tento věštecký obor černé magie se označuje jako nekromancie.

Revenanti se zpravidla stávají z osob, které žily hříšným životem (lakomci, podvodníci, prostopášníci, karbaníci, čarodějnice atd.), nebo které ze života odešly nezvyklou cestou (zavraždění, popravení, utonulí, sebevrazi, ženy zemřelé při porodu), případně osoby, které byly proklety, uhranuty nebo očarovány (ať už za života nebo po smrti). Méně častí jsou revenanti osoby, které nenašly pokoje, protože mají ještě na světě cosi vykonat (pomstít se, odměnit něčí laskavost, postarat se o potomky apod.).

Bytosti se zjevují na určitých místech, buď spojených s úmrtím (hřbitov, kostel, místo, kde došlo k úmrtí, popraviště), anebo na místě, kde se v minulosti vyskytovalo mnoho lidí (rozcestí, náměstí) - věřilo se totiž, že duše lidí, kteří tudy prošli, zde nechávají jakousi stopu, která podporuje zjevování nemrtvých. Mnoho druhů revenantů nemůže vstoupit do domu, práh pro ně představuje nepřekonatelnou hranici - někdy mrtvola leží v domě, ale její duch obchází pouze venku. Jiní mohou vstoupit jen na pozvání a ještě jiní nejsou z okna domu vidět, ač lidé venku je vidí. Jen pro malé množství nemrtvých není domovní práh žádnou překážkou. I vůči jiným hranicím v krajině bývají citliví - někteří nemrtví nemohou překročit tekoucí vodu. Někdy jsou omezeni na hranice panství nebo nemohou vstoupit do kostela. Kromě toho jim škodí posvěcené předměty. Hlas zvonu, úsvit nebo kohoutí zakokrhání je často změní v prach. Revenanti se zjevují v určitou denní dobu, nejčastěji o půlnoci, ale někdy třeba jen jednu noc v roce, nebo dokonce jen jednou za sto let. Také vidět zemřelé může často jen určitá osoba - člověk narozený o půlnoci, v neděli, na Štědrý den, prosťáček, dítě apod. Někdy dokonce zemřelého vidí jen zvířata - psi, kočky, koně. Velmi často nejsou nemrtví vidět, ale pouze slyšet, nebo člověk jen cítí jejich přítomnost. Občas se také objevují fotografie, na níž je údajně zobrazen nemrtvý, který při fotografování nebyl vidět.

Často se revenanti zjevují pouze ve snu, což je psychologicky pochopitelné, ale ve středověku byl takovým snům přikládán velký význam. Jedno vidění nemrtvého popisuje i Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli: Jedné noci po hostině Karel odpočíval ve své komnatě, když náhle slyšel tajemné kroky v místnosti a potom cosi vrhlo zlatý pohár přes celou místnost. Karel výslovně upozorňuje, že se nejednalo o sen. Tuto vidinu můžeme zřejmě přisoudit alkoholovému opojení po hostině a blížícímu se spánku.

Nemrtví mohou mluvit i přesto, že u některých už stádium rozkladu pokročilo natolik, že nemají hlasivky. Mívají ovšem specifický hlas, dutý, puklý, sípavý nebo naopak nesmírně hlasitý a strašný. Někdy komunikují pouze myšlenkami.

Lidé se návratům zemřelých většinou snažili zabránit, k čemuž se užívaly různé magické praktiky:

  • mrtvoly se za tímto účelem všelijak mrzačily, svazovaly, zavalovaly kamením, pohřbívaly vleže na břiše
  • pohřební rituály často rovněž obsahují prvky, které mají návratu mrtvých zamezit
  • když člověk zemře v místnosti, má se rychle otevřít okno, aby duše mohla odletět
  • když vynášejí rakev z domu, má se za ní vylít konev vody
  • kdo první hodí lopatu hlíny na rakev, nad tím nemá zemřelý žádnou moc
  • na dveře domu se mají křídou nakreslit tři kříže
  • v Estonsku panoval zvyk za každého zemřelého v domě zatlouct do prahu hřebík - ten měl jednak zabránit návratům zemřelého, ale také ho navždy připomínat.

Zombie

Pojem zombie se odvozuje od kultu voodoo, ve kterém označuje úplně zotročenou osobu nejčastěji pod vlivem omamných látek, slepě či nevědomě vykonávající příkazy jiného člověka, který ji ovládá. Takto byla zombie chápána v kultuře od druhé poloviny 20. let 20. století až do konce 60. let, kdy byl natočen film Geroge Romera Noc oživlých mrtvol (The Night of Living Dead, 1968), ve kterém byla zombie ukázána jako nemrtvý: mrtvola, která vystupuje z hrobu a snaží se uspokojit svou touhu po krvi pojídáním čerstvého lidského masa nebo mozku. Po úspěchu Noci oživlých mrtvol se takovýto obraz zombie rozšířil v masové kultuře a dnes už si málokdo spojuje zombie s voodoo, protože se nemrtví chápou ve stylu Romera - je možné se s nimi setkat ve filmech (následující série filmů s oživlými mrtvolami nebo současné filmy pro mládež, v nichž jsou zombie zabíjena velmi spektakulárním způsobem), v počítačových hrách (např. Resident Evil, Postal2: Apocalypse Weekend, BloodRayne, Doom 3, Stubbs the Zombie - hra, kde naopak hráč hraje za nemrtvého), RPG her (např. All Flesh Must Be Eaten - hra, ve které je hlavní myšlenkou vystupování zombie) a také v literatuře.

Jako zombie se označuje také druh filmu, ve kterém dominují oživlé mrtvoly.

Zombie a podobné bytosti podle některých pověr přivolával nekromant (anglicky necromancer) a oživeným mrtvolám zadával příkazy. Stvůry byly jeho sluhy a nemohly se mu protivit, neboť byly plně v jeho moci a on byl jejich vládcem. Podle některých bylo možné nemrtvé zabít jedině useknutím hlavy anebo jakýmkoli způsobem je ničit nebo poškozovat. Některé zdroje tvrdí, že je bylo možné zabít stejně jako normálního člověka, ale že zombie byly mnohem odolnější, a bylo proto třeba mnohem většího úsilí k jejich zabití. Kdysi se tvrdilo, že nejúčinnějším způsobem, jak se zbavit nemrtvého je zabít nekromanty, kteří je oživili. Ve chvíli jeho smrti všechny stvůry padly mrtvé k zemi.

Podle vyjádření vyznavačů voodoo (hlavně z Haiti a z jihu USA) kněží: hougan, mambo nebo bokor mohou zabít člověka a několik dní po jeho pohřbu jej znovu navrátit k životu. Ve skutečnosti to však není živý člověk, ale jen jeho tělo, obývané jedním z duchů smrti Guédé. Taková živá mrtvola, bez vlastní vůle, (na Haiti také nazývaná cadavre - mrtvola) je používána k různým pracím na poli a v hospodářství. Jestliže zombie požije sůl nebo něco slaného, uvědomí si, že vlastně nežije a vrací se na hřbitov, kde se zahrabe zpátky do svého hrobu. Víra v zombie je na Haiti všeobecně rozšířená. Aby se z mrtvého nestala zombie, probodává se kůlem nebo se jim usekávají ruce a nohy. Rodina pak po pohřbu několik dní hlídá hrob.

Existuje mnoho nepotvrzených teorií týkajících se zombie; podle jedné z nich jsou to lidé, které kněží omámili narkotiky nebo jedy (např. atropinem, hyosciaminem, tetrodotoxinem).

Na Haiti je také jiný druh zombie, tzv. astrální zombie (astral), tedy ztracený duch zemřelého, který se dostane do vlivu kněze voodoo. Kněz pak drží takovou zombie zavřenou v hliněné nádobě nebo lahvi a vypouští ji jen k vykonání dílčího úkolu.

Ghůl

 V ženském pohlaví se nazývá norma nebo ghúleh, pl. ghilah) je stvůra arabského folkloru, která přebývá na hřbitovech, pohřebních místech a místech s větší koncentrací smrti, dále rovněž na jiných neobydlených místech. Anglické jméno vzešlo z arabského الغول (al-ghūl), což literárně znamená démon. Ghůl je zlým typem džina, který se cítí být zplozem nejvyšším arabským zlem Iblisem.

Ghůl je pouště obývající, podoby měnící démon, který může převzít podobu zvířete, zvláště pak hyeny. Obvykle láká neopatrné poutníky hluboko do pouště, aby je tam zabil a sežral. Často také požírá malé děti, rabuje hroby, pije krev a živí se z mrtvol, přičemž na sebe nabírá podobu požíraného.


Psychopomp

Psychopompové (ze starořeckého ψυχοπομπός - psuchopompos "průvodce duší") jsou bytosti, duchové, andělé nebo božstva objevující se v mnoha náboženstvích jejichž úkolem je doprovázet duše zesnulých do posmrtného života. Jejich rolí není soudit mrtvé, ale pouze jim zajistit bezpečný přechod. Často se objevují v pohřebním umění a v různých dobách a kulturách byli spojováni s koňmi, lelky, krkavci a havrany, vránami, psi, sovami, vrabci, kukačkami a jeleny. Pokud byly spojováni s ptáky, jednalo se často o jejich hejna která měla čekat u domu umírajícího.
Klasickými příklady psychopompů v řecko-římské a egyptské mytologii jsou Cháron, Hekaté, Hermés, Merkur, Vanth a Anubis. V mnoha vírách jsou duše před odchodem do podsvětí násilně vytrženy ze svých těl. V jungiánské psychologii jsou psychopompové prostředníky mezi vědomím a nevědomím. Ve snech jsou symbolizovanými moudrým mužem či ženou, případně nápomocným zvířetem. V mnoha kulturách zaujímá roli psychopoma šaman, což nemusí zahrnovat pouze roli průvodce do podsvětí, ale také pomoc při porodu, tedy příchodu duše na svět.

Jagshi

Armády dynastie Čching na válečnách vápravách doprovázeli taoističtí čarodějové, kteří rituálné oživovali padlé, aby se mohli vrátit domů a být náležitě pohřbeni. Po návratu však tyto duše našly své vesnice vypálené a vypleněné. Nyní se tak bezcílně toulají Čínou a hledají klid. Jiangshi má jinak vše co má klasický upír, sání krve, citlivost na světlo, ale jinak je prakticky nezranitelný. Jelikož se jedná o jiné náboženství, nemůžeme tuto entitu posuzovat podle římsko-katolických pravidel pro upírství, které jsou nám tolik vlastní.

Wendigo

Skutečný tvor z kanadských lesů a prérií a také Minnesoty. S Wendigem se často střetávali lovci a táborníci v temných lesích. Popis Wendiga je vždy stejný: Thnoucí oči, neuvěřitelně vyhublé tělo, dlouhé zažloutlé tesáky, vysoký zhruba 15 stop se zažloutlou kůží.

Wendigové mají neuvěřitelně velkou chuť na lidské maso a tak v lesích občas zmizí z povrchu zemského nějaký člověk, který se stane potravou. Každý Wendigo býval kdysi člověkem, někdy hraničář, indián, horník či lovec.

Vždy je příběh stejný. Dlouhá krutá zima odřízne kmen či skupinu lidí mimo dosah pomoci bez potravy. K tomu aby přežili se stávají kanibaly a pojídají jiné členy skupiny. Kultury po celém světě říkají, že pojídání lidského masa dává člověku určité schopnosti jako je rychlost, sílu či nesmrtelnost. A také se věří , že dlouhodobé pojídání lidského masa člověka úplně změní a stává se postupně méně lidským. Vždy mají hlad.

Inuitští indiáni nazývají Wendiga různými jmény, včetně Witigo, Wikio, Wee-Tee-Go, ale každý z nich má zhruba stejný význam a to pojmenování" zlého ducha, který pojídá lidi". 1 verze tvrdí, že Wendigo býval člověk, který byl přeměněn zlým kouzlem.
Podle legendy ranných osadníků byl často Wendigo viděný jako znamení smrti v společenství. Wendigo ovšem vydrží dlouhé zimy bez jídla a to když spí několik let v kuse. o si pak lidi schovává, aby je pak našel když se probudí. Podle indiánů uměl také ovládat počasí, proto kmeny často tyto stvoření lovili.

Jack Fiddler
Nejslavnější lovec Wendigů. Ulovil přinejmenším kolem 14 Wendigů. jeho poslední vražda měla za následek jeho vězení ve věku 87 let. V říjnu 1907, jack a jeho syn stál před soudem a byl usvědčen za vraždu indiánské ženy. Jack připustil, že je vinen, ale na svou obhajobu řekl, že ji musel zabít, protože byla prokletá duchem Wendigo a tak by zabila členy svého kmene.
Jak zabít Wendiga?
Wendigové jsou prakticky nezabitelní. ve dne jsou dobří lovci, ale v noci ještě lepší. Wendigo má málo slabostí. Obvykle může být zabit železem, ocelí a stříbrem. nejvíce příšerná metoda je roztříštění ledového srdce kreatury stříbrem a rozkouskování jeho těla na kusy stříbrnou sekerou.
Hopi \ Anasazi
Symboly kmene Anasazi slouží na ochranu, říká seriál. Wendigo je nemůže překročit. Celá společnost zahadně zmizela. A to zejména díky modernizaci, stavěním všemožna a také díky rozkazům politických či vojenských činitelů.

zdroj: Naučte se kreslit - Nemrtví, 2008, str. 72, Zoner Press, Keith Thomson

Manananggal

Nevinná oběť tiše spí. Nocí pluje po nebi stín. Oknem se do pokoje vkrade dlouhý jazyk a nebohou spící postavu vysaje do poslední kapky krve, poté jí přetrhne vejpůl a nakonec jí utrhne hlavu.

Manananggal je okřídlená upíří žena z filipínské mytologie. Vždy každou noc před krmením se rozerve v pase a pak létá nad domy a dlouhým jazykem se natahuje dovnitř okny a saje krev nic netušícím obětem. Lidé si vyprávějí různé příběhy. Jeden příběh vypráví o muži, který se opilí vrátil domů a našel svoji ženu i dceru rozervanou v pase, s chybějící hlavou a horní částí těla. Po tomto hrůzném nálezu upadl do mdlob, když se rnuž probral už střízlivý zjistil, že se mu to jen zdálo.

Jelikož tato entita nese spoustu znaků upíra reaguje i na podobné věci jako je sůl, česnek nebo sluneční svit.

Občas se tento démon nazývá Wakwak nebo Aswang.

Stvoření se objevilo i v seriálu Grimm. Také připomíná stvoření v seriálu "Agresivní virus".

zdroj Naučte se kreslit - Nemrtví, 2008, str. 64, Zoner Press, Keith Thomson

Cthulu

Cthulhu je fiktivní obrovská nestvůra, jeden z bájných Prastarých, vyskytující se v dílech H. P. Lovecrafta a některých jeho epigonů. Je často zmiňována pro svůj nepopsatelně děsivý vzhled, obrovské rozměry a hrůzu, kterou budí. Často je proto zmiňována především v anglickojazyčné sci-fi a fantasy jako něco extrémně děsivého či jako extrémní zlo. Jeho jméno, které dle Lovecrafta "nezní jako nic z lidské řeči", má mnoho dalších variant a jeho výslovnost není zcela jasná (tato nejasnost je pravděpodobně autorským záměrem). Sám Lovecraft podal několik variant, jako nejlogičtější se jeví anglický přepis Khlûl'hloo (česky nejspíš [chlúl-hlú]), mezi komunitou fanoušků se ustálila výslovnost [kathúlú] (/kəˈθuːluː/), kterou se řídí známá počítačová hra Call of Cthulhu. Mezi českými fanoušky však je obvyklá verze výslovnosti kthulhu. Lovecraft sám označil jméno Cthulhu za nevyslovitelné lidskou rasou. K jeho jménu jsou často přidávána epiteta jako Veliký (Great), Mrtvý (Dead) či Děsivý (Dread). Poprvé se vyskytl v Lovecraftově povídce Volání Cthulhu (The Call of Cthulhu, 1928), je ale zmiňována i v dalších dílech téhož autora. Nejnověji se Cthulhu objevuje i v seriálu South Park, konkrétně v jedenácté až třinácté epizodě čtrnácté sezóny. Také se vyskytuje ve hře Magicka (Magika nebo Medžika) a Terraria.

Cthulhu je zmiňován jako nepopsatelný, určité popisy odkazují především k jeho sochám (Cthulhu byl uctíván temnými kulty degenerovaných lidí v odlehlých oblastech světa - centrum kultu je kdesi v Arábii, řídí ho nesmrtelní vůdci z čínských hor, má odnože i v Grónsku a USA). Je popsán jako "současně drak, hlavonožec a karikatura člověka", je zelený, vlhký a okřídlený, není stvořen z masa a kostí, velikostí údajně připomíná horu. Nechutným obřadům jeho uctívání dominuje mantra "Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn", což údajně znamená "Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní". Obvykle se zkracuje na "Cthulhu fhtagn", což je nejčastěji vykládáno na "Cthulhu čeká". R'lyeh je obrovské, nepřirozené město pod mořskou hladinou, potopené kdysi v jižním Pacifiku. Jeho architektura je groteskní, zbudovaná podle principů neeuklidovské geometrie. Příběh o jeho náhodném objevení tvoří jednu z dějových linií povídky Volání Cthulhu.

Moloch

Moloch (kralický přepis), Molech nebo Molek (ČEP) je jméno boha, který byl uctíván ve starověkých kulturách Blízkého východu. Jeho jméno je odvozeno ze semitského kořene m-l-k(ch) a znamená totéž, co "král". Jeho uctívání údajně vyžadovalo lidské oběti a zvláště pak děti. Tyto oběti byly páleny na oltářích. To vedlo v pozdější době k přenesení významu a dnes výraz moloch označuje nenasytný kolos "požírající" vše okolo sebe. Vzhledem k synkrezi, panující ve staroblízkovýchodní mytologii, docházelo ke ztotožňování Molocha s ostatními božstvy starosemitského panteonu, jako Kemoš, Ba'al apod.

Ve Starém zákoně je Moloch označován za modlu, respektive pohanské božstvo kmene Amonitů - 1Kr 11, 5 (Kral, ČEP) a 1Kr 11, 33 (Kral, ČEP). Společně s tzv. Ašérami a Aštortou (Ištar) slouží jako příklad pohanských model a tedy i toho, čeho by se Izrael měl vyvarovat.

Jóšijášova náboženská reforma se odráží i ve verši 2Kr 23, 10 (Kral, ČEP), kde je místo obětiště Molochovi situováno do místa Tofet, jenž se nachází v údolí synů Hinomových - Gehinom. Gehinom (řecky γέεννα, gehenna) tak získal negativní konotaci a v judaismu, křesťanství i islámu je toto jméno synonymem pro peklo či podsvětí.

Jeremjáš ztotožňuje Molocha a místo obětiště v Gehinomu s Ba'alem a jeho kultem.


Jednorožec


Jednorožec je bájný tvor, který je obvykle zobrazován v podobě koně či antilopy s nápadným, dlouhým a šroubovitě krouceným rohem. Od křesťanského středověku je považován za symbol síly, čistoty a panenství. Proslul zejména jako štítonoš britského státního znaku.

jednorožec na britském státním znaku

Na velmi starých pečetích z Harappy v dnešním Pákistánu (asi 2500 př. n. l.) je zobrazeno zvíře, které připomíná klasického jednorožce. První, kdo se o jednorožci (řecky monokéros) výslovně zmiňuje, je řecký lékař Ktésias v 5. stol. př. n. l., který měl asi na mysli nosorožce indického, Ve svém díle ovšem popisuje hlavně jednorožcův roh a jeho údajné léčivé a magické vlastnosti. Na jeho zmínku navazuje přibližně po stu letech Aristotelés, který hovoří o dvou zvířatech s jedním rohem: o oryxovi a "tak zvaném indickém oslu", což bude opět patrně nosorožec. Podobné údaje přinášejí také Plinius Starší, Strabo a Claudius Aelianus, za jehož jednorožcem již je nosorožec vidět zřetelněji. Představa jednorožce snad vznikla spojením oryxe, nosorožce a narvala, jehož "roh" přesněji zub, byl vyhledáván jako kuriozita, u nás je ho možné spatřit např na zámku v Lednici, kde je zasazen do dřevěné atrapy jednorožší hlavy.

Představy o jednorožci se vyskytují i mimo evrpské prostředí. V mytologii starověkých Peršanů střeží bílý jednorožc podobný divokému oslu s třemi tlamami magický strom Harvisptochm (Strom všech semen), rostoucí uprostřed nebeského jezera Vourukaša. Druhý z perských jednorožců, Šadhavar, patří naopak mezi démonické bytosti, nepřátelské lidem. Má děrovaný roh, který nastavuje větru, čímž vzniká zvuk, připomínající hudbu na flétnu, lákající zvědavé tvory. Ty pak šadhavar probodne rohem a sežere. Zatímco ve starověké Indii má vzhled jednorohého býka nebo antilopy, Ve východní Asii je to zvíře podobné jelenu, v Číně nazývané Čchin-lin a v Japonsku Kirin.