— Chomutovské legendy—

Němečtí rytíři propůjčili městu r. 1396 do znaku štít modrý a v něm stříbrnou hradbu městskou s cimbuřím s otevřenou branou a zavěšenou mříží; z hradby vystupovaly dvě čtyřhranné věže s cimbuřím, s červenými sedlovými střechami a zlatými makovicemi. R 1457 rozhojnil král Ladislav znak městský tím, že nad štít položena koruna královská, k bráně přidány zlaté otevřené dveřně a do brány postaven štít červený královskou korunou zdobený, kterýžto štít nese českého lva korunovaného. Jenom na jediné posud zachované pečeti opustil lev své místo pod branou a vyskytuje se nad ní mezi oběma věžemi. 

Mumifikovaný kominík

"Málo kdo v Chomutově ví, že pod kostelem sv. Ignáce je stará jezuitská hrobka se zachovalými mumiemi. Asi před měsícem byla tato hrobka znovu otevřena a komisí prozkoumána, zdali by bylo možno zpřístupniti ji veřejnosti. Bylo zjištěno, že mrtvoly jsou mumifikovány, jejich oděvy a ornáty z velké části zachovány. V jedné rakvi lze zřetelně poznat kominíka. V minulém století se po Chomutově vyprávělo, že do komína jezuitské koleje spadl kominík a ztratil se. Po čase byl nalezen v hrobce u dveří mezi zpřeházenými rakvemi, sedící, s okousanými prsty, zřejmě zahynul v šílenství hladem. Byl dodatečně uložen do rakve mezi mrtvoly jezuitských mnichů. Je tedy zřejmé, že z hrobky vedou vzduchové šachty, které zřejmě vyúsťují v komíně." 

Kominík jmenoval se Arnold, který se svým kumpánem Karlem objevil větrací šachtu podzemní márnice. Znalost průlezu komíny je zřejmě přivedlo k myšlence hrobku vyloupit. Jen neodhadli délku lana a Arnold tak zůstal uvězněn v podzemí. Při mších v kostele sv. Ignáce lidé po čas slýchali podivné zvuky i jakési zoufalé volání. To Arnold zoufale křičel a snažil se z kobky vyprostit. Modlící si snad jen pomysleli, To zoufalé volání je, mrtvých našich předků, ale k otevření hrobky nedošlo. 

Kominík byl pravděpodobně prvně objeven až v letech 1776-7, kdy objekt jezuitské koleje byl proměněn v kasárna. Velitel, po silných povodňových bouří, nechal podzemí kostela otevřít, aby zjistil stav a rozsah jeho zatopení. Kominík byl tehdy uložen do volné rakve mezi mumie.

Nešťastným zásahem do systému větrání celého podzemí došlo ke zvýšení vlhkosti krypty a tím následnému rozkladu mumifikovaných těl. 

Mumie i kominík byly v šedesátých letech převezeny na městský hřbitov. 

Bezhlavý mnich

Po jedenácté hodině večerní městem prochází mnich v bílém plášti. V podpaží nosí svoji hlavu a pomalu kráčí od radnice přes náměstí ke kostelu svatého Ignáce a zpět. Také se často zjevuje ve vikýři nad radniční branou a varovně zvedá ruku. Lidé tvrdí, že vždy když postavu někdo spatřil, vypukl ve městě ničivý požár. Byl viděn i v roce 1832, kdy tři dny poté město lehlo popelem.
Po mýtickým přízraku byl pojmenován i takzvaný Mnišský dvoreček, jedno z nejpůsobivějších míst v budově radnice. Na tomto malém čtvercovém prostoru pod širým nebem, který je obehnán zdmi zbývajících pater, je stále rozpoznatelný kamenný reliéf, jenž silně připomíná ztrápenou duši v mnišské kutně se sťatou hlavou v podpaží. 

V dobách pradávných v Chomutově svou řeholi vykonával mnich Analbert. Byl plně oddaný svému poslání, což bylo znát při jeho kázání. Po leta sloužil tak v pokání, jen a jen svému Bohu. Toužil po mnohém poznání, knihy studoval. Svůj úděl miloval.
Do tohoto mnicha však vášnivě zamilovala se Ester, schovanka pána z Hasištějna, dcera z řad nejváženějších chomutovských měšťanů.
Po lásce v hábitu bezhlavě toužila, stále mu nadbíhala, jeho tím soužila, často ho sváděla, úctu pražádnou sutaně neměla. Mnich po dlouhý čas odolával, nestoudným konům, žádoucím pohledům. Modlil se kajícně, bránil se svodům, ženčiným nástrahám. Vnadům té krásy jednoho dne však docela podlehl. Nebylo úniku, pražádné spásy! Pokušení a ženské to objetí, podlehl svodům, počal žít v hříchu, měl mužskou pýchu. Ztratil svou hlavu. Prožíval vzrušení, co mu Bůh nedal, každičkou chvilku pro lásku hledal. Vzal Ester půvabnou kolem jích boků, líbal ji, hýčkal ji, několik roků. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic nestoudnosti jejich odhalil a v lásky plném objetí oba pak přistihl. Krutý trest milence na to pak dostihl. Co stalo se s Ester, se dnes již neví, snad byla zmrskána, tak se to jeví. Byla prý půvabná, mnohým se líbila, pokoru pánovi veřejně slíbila. Však mnich za svůj nestoudný čin krutě byl potrestán. Veřejně pranýřován a poté zaživa zazděn ve zdech chomutovského zámku. "To on provinil se Bohu, ve svém mnišském stavu podlehl svodu. Bohu se oddat měl, stavu se pokořit. Modlit se pouze, ne oddat se touze!" 

Kat slitoval se nad nebohým mnichem a potají v kobce smrti kruté, před zazděním, vzepřel se právu. Byl prý mu milostiv. Já dnes však vím, po Ester toužil, ta ho však nechtěla, kat se tím soužil. Zazděný milenec v kněžském to hávu. "Bůh ten je laskavý, pán v božím právu. Jsou velmi rozumní, ctí zemské právo, víc než je zdrávo! Co když bude omilostněn?" V obavách soka uťal mu hlavu.

Služebník boží ztrestaný životem, své žití snad proklel. Jeho duše nemůže najít klidu. Dodnes lze spatřiti ve městě ducha. Mnicha v bílém to hávu, co v podpaží nosívá sťatou svou hlavu. Pomalým krokem šine se k zámku či k svatému Ignácovo dómu. Jindy dlí nad zámeckou branou varovně zvedajíc ruku. 

Vždy, když postavu někdo spatří, vypukne ve městě ničivý požár, či nastane jiné to neštěstí. Celičký zámek vyhořel v červenci roku 1520 a mnich bez hlavy byl dny předešlé často ve městě viděn. Jiné doložené zprávy praví, že naposledy byl spatřen roku 1832, kdy tři dny poté město celé popelem lehlo. 

O Husitech

"I táhl jest Žižka k Chomútovu na Květnú neděli šturmem, a tu jest na tři tisíce na miestě lidu zbito a zapáleno."
"Žižka dal upálit pětaosmdesát mužů, jež nahnal do sakristie místního kostela, kde po dobytí města a pobití chomutovských mužů táborské ženy vyvedly z města ženy a panny, oplakávající své muže a rodiče, slíbivše jim bezpečný odchod, ale když ony vyšly z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, a zavřevše je do jedné viničné boudy, zahubily je plameny ohně a nešetřily ani těhotných."

Událo se v Chomutově L.P. 1421, dne 16. března
Chomutov byl pro husity snadnou kořistí, neb mnozí ochránci jeho uprchli před dobyvateli do nedalekého Žatce.
Během dvou dnů ve městě zahynulo asi 2 200 lidí. Zbylo jen několik žen a dětí a 30 mužů, které husité nechali na živu, aby měl kdo pochovat mrtvé. 

O padělatelích

Císař Rudolf II. vydal hned v začátku panování, roku 1577 zvláštní patent o mincovnictví. Na padělání pak nejpřísnější tresty uloženy. V Právech městských, roku 1579 vyhlášených, obsaženo bylo ustanovení proti falšování mince v tomto znění: "Zločinu falše se dopouští, kdož minci falšuje, mince stříže, ujímá, do šadvoseru ji dává, aneb grošův i všelijaké jiné mince ustruhuje, a jakýmž pak koli spůsobem a chytrostí zlehčováním jí ujmu činí, aneb falešné mince odbývati pomáhá. Pokuta na tento čas na takové vztahuje se upálení." Ale i přes toto výslovné ustanovení o trestu smrti upálením byli ihned roku 1578 v v Chomutově dva padělatelé peněz mečem popraveni a nikoli na hranici upáleni.

O Klobouku

Celý Chomutov byl prý polekán neštěstím, jež se tam nedávno nějaké dámě přihodilo. Vyšla si v novomódním kloboučku na procházku, ale sotva byla za městem - uchvátil ji náhle krátkozraký či snad přitroublý sokol, jež vycpaného holoubka na kloboučku měl za živého, a jedním rázem odnesl i klobouk i majitelku do povětří.

O úsloví

"Wssudy lide, w Chomutowie Niemczy" 

Přísloví toto vzalo původ v době, kdy řád německých rytířů se stal pánem města, v němž se usadilo mnoho Němců z Míšně. Novým osadníkům bylo uděleno právo, které nemělo žádné jiné město v celých Čechách: aby sporné záležitosti měšťanů vyřizovány byly v Chomutově jedině Německy. 

A chomutovští měšťané nejen byli dobrými Němci, nýbrž i fanatickými katolíky. Netrpěli ve zdech města žádného husitského kacíře, ba upálili tři husitské kazatele, z nichž jeden se jmenoval Hromádka z Jistebnice. Za tento ukrutný čin, jakož i za posměch a nadávky Mistru Janu Husovi, kterými ženy a dítky přivítaly husity, město záhy na to obléhajíc, dal Jan Žižka po dobytí města (16. dubna 1421) obyvatelstvo až na skrovné zbytky pobíti a město vypáliti. 

Jen historická poznámka, Petr Hromádka z Jistebnice, husitský kněz a hejtman byl upálen ve vzdálené Chrudimi 6. Února 1421 na místním rynku. Nikoli tedy v Chomutově. 

V Chomutově roku L.P. 1591, třicátého dne měsíce června, umřel primas Jan Urgl, člen městské rady, protestant, a regenti zámečtí nedovolili mu zvoniti k pohřbu ni pohřbu vykonat. Totéž učinili ještě jiným mrtvý a to i ze strany evangelické. Hned potom umřela koželužka, o které vzkázali regenti, aby pochována byla krom krchova. Lid rozběhl se k hřbitovu, někteří vysekali dvéře z věže. Koželužku přes zákaz pohřbili. Když bylo po pohřbu, kázali hejtmané šest tovaryšů bečvářských, kteří v tom pohnutí nejvíce vynikli, zavříti. Na to celá obec vzbouřila se a dne 15. července dav vzbouřených vrhl se s plnou zlostí na kolej jesuitskou, kde potloukše nábytky, knihy, zuřiví lidé zdělali do 12.000 kop škody. Nejhůře nakládali s knihami. Kněží v pravý čas zadními průchody se spasili a v záchranu uchýlili se v Červený Hrádek a Libochovic.
Dne 19. srpna konala se na Červeném Hrádku porada ku potlačení rebelie. Jiří z Lobkovic pozval aktéry vzpoury k projednání, zde oni všechny zajati byli a krvavým soudem potrestáni. Vyneseno bylo dvou rozsudků smrti a ostatní rebelové byli nuceni své zbraně odevzdati a jesuitům připraviti slavného uvítání, kterýžto návrat proběhl již na druhý den. 

Jirkovské pověsti

K městu a jeho blízkému okolí se vztahuje celá řada zajímavých pověstí. Uvádíme alespoň ty nejzajímavější.

V dávných dobách, někdy ve 12. století (pozor: jedná se o historickou fabulaci, hrad vznikl až ve 14. století), stával na ostrohu nad soutokem Bíliny s Malou Vodou v Telčském údolí hrad Neustein, obávané sídlo loupežných rytířů. Pán na Borku, nynějším Červeném Hrádku, chtěl zabránit přepadávání kupců, a proto podnikal proti dobrodruhům na Neusteinu ozbrojené výpady. Tím ale nastal mezi oběma hrady zápas na život a na smrt.

Jednoho dne se pán z Neusteinu rozhodl, že z pomsty unese syna pána na Borku a vychová jej v nenávisti k vlastnímu otci. Jeho úmysl se mu podařil. V lese u Borku nechal ležet zkrvavené šaty dítěte i jeho chůvy, aby si rodiče mysleli, že je oba roztrhala divoká zvířata.

Léta ubíhala a z chlapce se stal statný mládenec, který byl pýchou celého hradu. Jednoho dne se na Neusteinu dověděli o chystané cestě benátských kupců s nákladem stříbra a šperků. Nevěděli však, že si tito kupci vyžádali ze strážního hradu Borku ochranu pro přechod Krušných hor. Nad Boleboří byl průvod kupců přepaden a v tvrdém boji, který se rozpoutal, byli loupežníci poraženi a jejich velitel těžce zraněn. Jen s vypětím všech sil se dostal zpět na hrad. Tam si zavolal svého nevlastního syna, zapřísáhl jej pomstou a krátce nato zemřel.

Mladý rytíř na Neusteinu šel ve šlépějích svého domnělého otce. Dokonce se rozhodl, že i svou budoucí ženu si opatří násilím. Zalíbila se mu dcera pána na Borku, vypravil se tam proto a podařilo se mu unést děvče tak obratně, že sám zůstal nepozorován. Odvezl si dívku na koni na Neustein a nabídl jí manželství. Ona však nechtěla o svatbě ani slyšet. Ale její pláč a prosby byly marné, rytíř stanovil den svatby a za žádnou cenu nechtěl od něho ustoupit. Dovolil dívce jen odjet do Chomutova ke zpovědi. Poslal ji tam se silnou stráží, aby nemohla uniknout, ani s nikým mluvit.

V Chomutově si dívka postěžovala na svůj osud duchovnímu a ten jí poradil, aby při zpáteční cestě sypala za sebou čočku, kterou jí v sáčku podal. Podle ní pak našli snadno hrad, ve kterém byla vězněna. Pán z Borku svolal rychle rytíře z okolních hradů a spolu s nimi zaútočil na Neustein. Stalo se tak právě v době, kdy mladý rytíř poslal svého zbrojnoše pro kněze. Posádka Neusteinu nebyla na tak náhlý a prudký útok připravena. V nastalém zmatku se obléhatelům podařilo vniknout do hradu. Když posádka Neusteinu viděla, že bude poražena, uchopil rytíř dívku a pohrozil jejímu otci, že ji svrhne z věže, neodtáhnou-li od hradu. V té chvíli se však k němu prodrala jeho stará chůva, padla před ním na kolena a vypravovala mu celý příběh jeho únosu. Mladý rytíř, zděšen tím, že chtěl zabít vlastní sestru a že bojuje proti vlastnímu otci, vrhl se sám z věže dolů.

Pán na Borku, šťasten nad záchranou své dcery litoval, že nemohl zachránit i svého již oplakaného syna. Dal alespoň jeho mrtvolu převézt na Borek a tam pohřbít do rodinné hrobky. Svým poddaným pak prý - jak říká další pověst - povolil jako odměnu za pomoc při dobývání Neusteinu postavit na obou březích Bíliny město - dnešní Jirkov.

Další velmi známá pověst se vztahuje k roku 1588, kdy prý jirkovská mládež připravila takovou oslavu masopustu, jakou město ještě nezažilo. Když se rozjařený masopustní průvod zastavil před hřbitovem, který tenkrát byl ještě u děkanského kostela, zatroubil opilý vůdce celého průvodu na svou trumpetu a vyzývavě zavolal otevřenou branou na hřbitov, ať mrtví nejsou líní a rychle vstávají, vždyť je přece masopust. Košťat, že je ve městě ještě dost, ať na ně naskočí a jedou s nimi. Za stálého smíchu došel maškarní průvod až do Chomutova, kde se všichni posilnili na zpáteční cestu. U brány si však najednou všimli neznámého jezdce, o kterém předpokládali, že je z Chomutova. Působil dost strašidelně - černý od hlavy až k patě, mával černou korouhví s umrlčí lebkou. Na pravém rameni mu visel černý štít s kostlivcem a ze žerdi korouhve sršely jiskry. Rozhlížel se na všechny strany a stále jako by počítal účastníky průvodu. Při pohledu na něj dostávali mnozí strach. Úplnému zděšení však propadli všichni u jirkovského hřbitova, kde černý jezdec zastavil, vzal svého souseda za rameno - byl to ten trubač, který zval mrtvé k účasti na veselici - a vyzval jej: "Teď pojď se mnou zase ty, ostatní přijdou za námi!" Pak se obrátil k průvodu a oznámil jim, že letos byl on jejich hostem a o příštím masopustu, že budou všichni zase na oplátku jeho hosty. V nastalém zmatku zmizel ve tmě. Po počátečním zděšení to však ostatní začali považovat za další z masopustních žertů a pokračovali v zábavě. Příští den však náhle zemřel vedoucí trubač maškarního průvodu a po něm den po dni umírali ostatní. Tak to trvalo s menšími přestávkami celý rok až do příštího masopustu, kdy počet zemřelých již dosáhl počtu 450. Jirkovští byli zoufalí a nevěděli si rady. Pak jim poradil jirkovský kněz, aby zase připravili masopustní průvod, ale tentokrát ne pro zábavu, ale pro pokání. Všichni obyvatelé Jirkova se tedy vypravili ve smutečních šatech nebo pytlovině, s hlavou posypanou popelem na místní hřbitov a tam se dali do usedavého pláče a nářku. V kostele zatím sloužil farář smuteční mši. Mrtví se zřejmě usmířili, protože od toho dne již nikdo tak záhadně - pravděpodobně na mor - nezemřel.

Později začali Jirkovští pořádat na památku této pověsti každoročně na Popeleční středu velký maškarní, tzv. morový průvod městem Před 2. světovou válkou se ho často zúčastňoval i majitel nejslavnějšího českého cirkusu Kludský se svými zvířaty, který měl od r. 1920 v Jirkově své zimoviště.

Za zmínku stojí ještě pověst o zlém červenohrádeckém kastelánovi Tempisovi, který žil v 18. století. Jednou se v noci vracel z Chomutova domů a zřejmě tam vypil v hospodě poněkud více, než bylo zdrávo, protože si spletl cestu. Byla již temná noc, když přijížděl k Jirkovu. V dálce uviděl světýlko a myslel si, že je již pod Červeným Hrádkem. Najednou však pocítil, že se jeho kůň boří a čím více se snažil dostat se z toho místa pryč, tím hlouběji kůň i se svým pánem zapadávali do bažiny. V zoufalství si Tempis vzpomněl na Boha a slíbil mu, že jestli jej nějakým zázrakem zachrání, že dá nedaleko tohoto nešťastného místa postavit kapličku. Po delší námaze se mu přeci jen podařilo dosáhnout pevné země. Na svůj slib nezapomněl a kapličku dal skutečně postavit. Stojí tam dodnes. 

Mariánské lázně

O Úšovickém hrádku

Tepelský učitel Franz KLEMENT (1878) uvádí, že v dávnověku stával nad říčkou "Úža" dřevěný hrádek "Úšvice" (Uschewice). Při hrádku vzniklo podhradí s 26 staveními, kde bydleli nevolníci zdejšího rytíře. Tento však byl jen lenním pánem (nájemcem) tepelského vládce Sezimy a jeho předků. Ve starých análech Teplé se píše, že ještě před vznikem kláštera Teplá, kolem roku 1190, měl zde své rytířské sídlo Bohuslav ze Švamberka jako leník vladyky Sezimy. Feudál Sezima byl jeden z nejmocnějších vládců v západních Čechách a v jeho majetku byla někdejší panství Teplá, Kynžvart, Chodová Planá a velké části dominií Bečova, Toužimi, Bezdružic a Plané. Za onoho času (1190-1197) vládl v Německu císař Heinrich VI., syn Friedricha Barbarossy. Ten podnikl válečné tažení do Itálie, kterého se účastnil také český vévoda Konrád Otto se svým vojskem. Každý rytíř musel postavit určitý počet jezdců. Bojovný rytíř Bohuslav z Úšovic měl 14 jezdců, kteří se pod velením jeho syna Heinricha připojili k táhnoucímu českému vojsku. Vévodu zastihla smrt 9. září 1191 a Heinrich se vracel domů a dokonce si přivážel nevěstu, kterou si našel v Miláně. Na hrádku v Úšovicích se připravovala svatba. K svatbě byli sezváni okolní páni a rytíři. Uprostřed bujného veselí vypukl požár a hosté se spasili útěkem z hrádku. Všechny pokusy uhasit oheň byly bezvýsledné. Dřevěný hrádek zcela vyhořel.Podezření ze žhářství padlo na dceru jednoho poddaného, která se s mladým rytířem už dříve znala a které rytíř učinil příkoří. Proto přikázal rytíř, aby byla předvedena. Dívka však zmizela a to zesílilo podezření. Po pátrání byla nalezena druhého dne na Pístově na hrobě své matky, kde bědovala a naříkala. Byla předvedena a vržena před rytíře, a třebaže přísahala, že je nevinná, byla na jednom pahorku nad spáleništěm vhozena do vyhloubené jámy, tělo probodnuto kůlem a zaživa zahrabána. Po letech z kůlu, kterým byla probodena, vyrostl mohutný strom a jeho koruna se trvale zelenala. Lidé se podivovali tomuto zázraku a viděli v něm znamení, že dívka byla nevinná. Zvláště u děvčat býval tento strom ve veliké úctě. Přicházely sem, modlily se a u zde umučené svaté prosily o ochranu a pomoc v lásce. Ještě v 18. a 19.století byla tato pověst velmi živá. Děvčata přicházela k památnému stromu, a katoličtí kněží je marně odvraceli od víry v zázračný strom. V boji s pověrčivostí nechali nakonec strom porazit a na místě postavit zprvu kamenný kříž, pak boží muka. Ale dívky sem chodily dál. Místo bylo považováno za zázračné a stále hojně navštěvováno. A tak při této staré cestě do Stanoviště stojí stále tzv. marterl (1882)." Potud Franz KLEMENT.Franz KLEMENT uváděl, že v jeho době stopy valu tu výrazně zůstávaly na jižní straně vesnice Úšovice poblíž hospodářských dvorů čp. 37 a 38. K pamětníkům zbytků hradního příkopu v Úšovicích patřil mariánskolázeňský rodák doktor Josef MAY (1900-1997). Podobně jako Anton GNIRS (1932) popisoval místo, kde hrádek stál. Šlo o typický "ringval" - kruhový val s příkopem, uprostřed kterého byl výrazný ostrůvek méně než 16 metrů v průměru. Zbytky tohoto ostrůvku si prohlížel MAY jako chlapec (1910) na procházce se svým otcem, který mu je ukazoval. Byl to val stejného typu jako ringvaly čili tvrziště u Nimrodu, u Rankovic, u Těšova, u Bezvěrova. V roce 1912 zasypal majitel usedlosti hluboký příkop, aby si rozšířil zahradu. K tomuto hrádku se vztahovala tato pověst.Nedaleko úšovického kostela, při silnici pod farou - mezi dvěma silnými stromy - stávala ještě dlouho po druhé válce ona boží muka, která měla - když byl strom už dávno poražen - připomínat místo umučení nevinného děvčete, vhozeného zaživa do jámy.

O Hamrnickém dvoře

Jednoho bouřlivého a větrného podzimního večera zaklepal na vrata starého Hamerského dvora nad Kosím potokem podivný cizinec v doprovodu staršího muže. Prosili o střechu nad hlavou v té nepohodě a byli přijati hospodyní. Vše co mohla kuchyň a sklepení nabídnout, jim bylo přineseno. Zasedli k jídlu a cizinec si všiml, že selka pláče. Zeptal se jí, co se stalo. Selka prozradila se vzlykotem, že její muž je na smrt nemocen a blíží se jeho konec. Nemůže však zemřít bez posledního pomazání. Cizinec poprosil, aby ho dovedla ke smrtelné posteli za nemocným. Cizinec utěšoval muže, tak silného ve víře, a říkal, že smrt je sladká dřímota při přechodu na onen svět, který je lepší než tento. Nemocný se s námahou nadzvedl a řekl, že nemůže zemřít jako katolík bez posledního pomazání od kněze. Nato se dal cizinec poznat. "Bůh mne sem přivedl - jsem kněz a jsem připraven dát ti pomazání," řekl. To také provedl a krátce nato sedlák jménem Niklas Hammer zemřel. Onen neznámý cizinec byl farář v Melmicích a stal se později opatem kláštera Teplá pod jménem Raymund Wilfert I. Dvůr, nazývaný za onoho času Froschhammer, koupil pro tepelský klášter a nechal ho zcela přestavět. Jde o dnešní Hamrnický zámeček, který je v neutěšeném stavu. Zde býval kdysi velký selský dvůr, zvaný HAMMERHOF. Za časů třicetileté války ho vlastnil jakýsi Danikel Froschhammer. Traduje se ještě jiná pověst, totiž že v dávných dobách zůstal majitel tohoto dvora jediný věrný katolické víře, když se v celém tomto kraji rozšířilo a zvítězilo husitské učení 

Závišínský kříž

Typický kamenokříž (Steinkreuz, dnes též smírčí kříž) se nacházel ještě před nedávnem asi 100 metrů za Závišínem u silnice do Ovesných Kladrub. V šedesátých letech 20.století se ocitl kamenokříž po rekonstrukci asfaltové silnice na levém okraji silnice v zavážce. Nedaleko je bažinka, kde pramení Jilmový potok. Zpod silnice nyní vykukovala pouze část kamenokříže. Někdy v osmdesátých letech byl kamenokříž několika nadšenci vytažen a přeložen na pravou stranu v zatáčce. Tím se sice zviditelnil, ale radost nadšenců netrvala dlouho. V roce 2000 byl bohužel - přes svoji velkou váhu - ukraden. Kamenokříže budily odedávna v kraji pozornost, v minulosti ovšem bohabojnou a uctivou. Říkalo se jim "Švédské" kříže, třebaže dnes víme, že řada z nich je mnohem starší než třicetiletá válka. Lidská paměť však v kraji nesahá dále než do třicetileté války. Některé kamenokříže mají být až z období předhusitského, a nejstarší snad dokonce z doby počátků křesťanství. Jsou však i kříže novější, mladší, a z nich, smírčí kříže byly zhotoveny vrahem člověka, kterého na tomto místě vrah zabil. Jiné kamenokříže nebyly smírčí, netýkaly se vraždy, ale nějaké náhlé smrti člověka na daném místě, například zásahem blesku. O zdejším kamenokříži vypráví pověst, že v nedaleké bažině se za třicetileté války utopil i s koněm švédský jezdec. V té době ves skutečně trpěla přechody vojsk: v roce 1625 tu přešlo na deset Valdštejnových regimentů a některé tu přespávaly; roku 1632 kvartýrovali ve vsi švédští vojáci a znovu v roce 1641. Plenili a pálili v kraji. Naposledy tu byli Švédové v roce 1647, kdy zde měli "zimní kvartýr". Z některého z těchto čtyř roků pochází i utopení švédského jezdce. Po válce se báli Závišínští, že duše mrtvého Švéda, nesmířená s osudem, tu obchází a straší. Místu se vyhýbali a pak se rozhodli, že mu postaví kamenokříž, aby pomohli usmířit jeho duši s Bohem. Pak ustaly i podivné úkazy na tomto místě.  Pro název Závišína měli němečtí kolonisté své vysvětlení. Když přišli němečtí horníci a spatřili krajinu, zvolali prý "Aber schön!" (čti "Abešín") - Jak krásné! A nazvali vesnici - "Abaschin". Pověst se ovšem mýlí, protože už papežská listina z 23. května 1273 potvrzuje majetky kláštera Teplá a uvádí i zdejší obce česky - "Zavissino" (podle osobního jména Záviš) a "Zadubo" (podle místa Za dubem). Německé Abaschin je jen zkomoleninou českého jména Závišín.

Zádubská lípa

Podle zdejšího německého vlastivědníka Michaela Urbana stávala ještě kol roku 1818 na návsi ;Zádubu nad Mariánskými Lázněmi stará, již bezkorá, asi čtyři metry vysoká lípa, uvnitř dutá. Do této dutiny se vešlo 45 osob. Lípa pocházela ještě dob, kdy tu byl prales a byla nazývána "Fémová" neboli Soudní lípa. Bývala orientačním bodem v&nbsp celém okolí a podle pověsti se zde jednou za čas shromažďovali muži a konali obecný soud. Šlo tedy také zde o místo soudní, posvátné. 

Podhora

Podhora jako nejvyšší vrch Tepelské vrchoviny (843 m n.m.) v blízkosti Mariánských Lázní, s prastarým slovanským názvem (v němčině "Podhornberg"), byla v minulosti obklopena řadou záhad. Lidé si nedovedli mnoho věcí vysvětlit a proto vznikaly pověsti o záhadném Duchu Podhory, který dobrým a chudým dával a bohaté a hříšné trestal. Bohuslav BALBÍN se několikrát vrací ve své knize Miscellanea historica regni Bohemiae (1679) k vrchu Podhora. Uvádí, že "podobný Duch jako je Rýbrcoul (Krakonoš) v Krkonoších, žije, podle tvrzení okolních obyvatel, na Podhoře, majetku tepelského kláštera. Lidé se tam velice bojí jeho hněvu. V takovém stavu toto Zjevení vyvrací stromy, sesílá lijáky, průtrže mračen, kroupy, hromy a blesky z jasného nebe a nepřeje si nic jiného, než aby se ho lidé báli. Jindy zase lidem pomáhá, k hodným lidem je vlídný, když ho nevydráždíš výsměchem, neublíží nikomu." Bohuslav BALBÍN popisoval před 323 lety Podhoru takto:"V oblasti tepelského kláštera můžeš spatřit horu zvanou Podhora. Pod ní se rozkládá rybník, kde se vyskytují ryby s tak jemnou chutí, že se vůbec neliší od těch, jež tráví svůj neklidný ale zdravý život v řekách. O této hoře a ještě spíše o dvou vesnicích, které jsou rozložena na jejím úpatí, totiž o Zádubu a Závišíně, prohlašují obyvatelé, že jsou nejvyššími místy celých Čech. Nechci se přít, jak tomu doopravdy je, neboť mezi českými horami je ustavičný spor o výšku, ale jisté je, že z oné hory lze spatřit celý Plzeňský kraj, který se pod ní rozkládá jakoby na dlani. Tatáž hora také předpovídá obyvatelům počasí, jak jsem nedávno řekl o Milešovce, neboť podle jejího vzhledu usuzují na jasný nebo zamračený den."Pověsti o Duchu Podhory jsou zcela podobné pověstem z Krkonoš o Krakonošovi (Rübezahl). Snad to je jen náhoda, že Josef Zischka v roce 1902 na výletní cestě na Podhoru pojmenoval svou novou výletní kavárnu a hotel KRAKONOŠ (Rübezahl) a postavil tu jeho obrovitou sochu. V roce 1967 uveřejnila vlastní  romantickou pověst o Podhoře  paní Irmgard RIPPBERGER-GATSCHová - pověst o velkém zámku, který stával na vrcholu Podhory a o princezně Iris. Pověst je rozsáhlá, téměř pro menší knížku, a nesouvisí nijak s lidovými pověstmi, které mívají alespoň nějakou historickou stopu. Jde o stejnou nepodobnost, jakou měl proslulý francouzsko-italský film režiséra Alaine Resnaise "Loni v Marienbadu", který se netýkal Mariánských Lázní. Byl natočen v roce 1961 a vyznamenán Hlavní cenou XXII.mezinárodního festivalu v Benátkách. Natáčen byl však Bavorsku a nesouvisel s našimi Mariánskými Lázněmi.

Podhorní mlýn

 samotě v údolí potoka Teplá v hlubokém Podhorním lese stával Podhorní mlýn. Mlýn se uvádí v berní rule roku 1654. V roce 1679 o něm napsal Bohuslav BALBÍN, dnes už historickou větu: "Podhorní mlynář, ten se má - přímo u pece mu vytéká chutná kyselka." Podhorního mlynáře nazýval "Pudamüla". To se ještě krajem toulali vlci i medvědi. Podle staré pověsti byl zastřelen poslední vlk v krajině roku 1705 právě zde v údolí před Podhorním mlýnem. Je to pravděpodobné, protože stará závišínská kronika popisuje, jak za tuhých zim přicházely po cestě z Podhory až k vesnici Závišínu smečky vlků, takže se sedláci neodvážili vyjíždět ze vsi s koňmi na dříví. Nás lákala otázka, jak se jmenoval Balbínův podhorní mlynář ? V berní rule (1654) je uváděn v obci Služetín, kam mlýn patřil, mlynář Gabriel Fiškus. Měl jeden potah, 5 kusů dobytka, 30 strychů polí a "mlejn s jedním kolem". Snad to byl on nebo jeho syn, o kterém se zmiňuje Balbín. Ve mlýně žila po generace mlynářská rodina Fischbachů a Michael Fischbach, narozen 1710, předával mlýn nejmladšímu synovi Ferdinandu Fischbachovi kolem roku 1750. Příjmení Fischbach se vyvinulo nepochybně z "Fiškus", jak je ještě psáno v berní rule.  Až do druhé války byl mlýn obydlen. Bydlel tu myslivec Švenda z Teplé s ženou a 4 dětmi, z nichž poslední dvě se narodily přímo v mlýně. Byli to synové Adolf Švejda (*1932, zahynul ve válce v roce 1944) a Alois Švejda (*1935), který byl posledním dítětem zde narozeným. Po válce mlýn chátral, až se změnil v ruinu.  A tak "tichému údolí, v němž se rozléhá šustění ostřice na hrázi zaniklého rybníka, dominuje dnes zřícenina, která houževnatě odolává zubu času. Stejně tak houževnatě v tomto údolí po staletí dobýval člověk z krásné, ale málo hostinné okolní přírody právo na bytí, na existenci. Trápila ho neúroda, bouře, záplavy, rvavé větry a údolím mezi lesy se mu toulali vlci a medvědi. Nepřežili. Nepřežije ani on?" (Závěr článku z roku 1981.) 

Z pověstí, které se vyprávějí o Podhorním mlýně, je značně stará pověst o mlynářově chlapci. Podhorní mlynář poslal svého synka přes Podhoru do vzdálené školy v Ovesných Kladrubech. Nikde blíže škola nebyla. Chlapec chodíval denně do školy a po čase zajel mlynář do Ovesných Kladrub a přitom zašel za učitelem přeptat se, jaké dělá hoch pokroky ve škole. Avšak učitel překvapen řekl, že mlynářova chlapce vůbec nezná. Rozzloben mlynář přijel domů a obořil se na chlapce, do jakéže to vlastně chodí školy. Nebyl si jist, že hoch chodí "za školu" a připravoval výprask. Ale synek tvrdil, že chodí do školy, ale ne do ovesnokladrubské. Když šel do školy poprvé Podhorním lesem, zjevil se mu šedý mužík, zavedl ho do Hory a vyučoval ho kouzelnictví. Pak skončení výuky ho zase vyvedl na okraj lesa, aby nezabloudil cestou domů, a zmizel. Mlynář byl překvapen a ptal se, čemu se tedy naučil. Synek ho zavedl k rybníku a hbitě přešel po jeho hladině, aniž se namočil. Jindy v létě, když se blížila bouře a mlynář spěchal s vozem sena do mlýna, naříkal, že musí přes nebezpečné bažinaté louky. Chlapec zase ukázal něco, co se naučil v Hoře. Mávl rukou a nechal zmrznout rybník, takže vůz plně naložený senem přejel po ledu rovnou do stodoly mlýna bez velké objížďky. 

Tuto pověst literárně zpracoval a spojil s jinou pověstí autor se zkratkou T.P. v tepelské vlastivědě (1967). Když posílal mlynář svého syna do ovesnokladrubské školy, byl si vědom, jakou obtížnou cestu přes smrkové lesy bude muset každý den chodit. Proto ho prvý den sám dovedl do školy a hovořil s učitelem. Po mnoha týdnech se vyrazil mlynář do Ovesných Kladrub a optal se též na pokroky v učení u učitele. Ale s překvapením slyšel, že hoch vůbec do školy nechodí. Mlynář tomu nechtěl věřit, neboť hoch vycházel každý den brzy ráno ze mlýna s ranečkem na zádech a vracel se až odpoledne domů. Cestou domů mlynář přemýšlel: hoch býval s úkoly vždy brzy hotov a potom věnoval volný čas pozorování zvířat a ptáků v lese, rybám na rybnících a potocích, sbíral květiny i lesní plody, pozoroval oblohu s mraky a večer za oknem střešní komůrky sledoval nebe plné hvězd. Proto, když přišel mlynář domů, velmi opatrně začal zpovídal hocha, co dělá celý den. Věděl, že je hodný a poslušný, přesto mu pohrozil trestem, pokud by lhal. Teprve potom prozradil synek, že hned druhý den, když šel do školy, potkal nahoře na lesní cestě malého mužíka se špičatým kloboukem a bílým vousem a ptal se ho, zda jde správně do školy. Mužík se zasmál a řekl, že může chodit do školy v Hoře, kde se všemu naučí mnohem lehčeji a ušetří si dalekou denní cestu. Mužík měl dobrosrdečný pohled a odvedl synka k Hoře, kde třikrát zaklepal kladívkem na skálu a ta se otevřela. Oba vstoupili a chlapci se sevřelo srdce, když se za nimi skála zase zavřela. Uvnitř Hory se ozývalo všude klepání a hučení. Prošli slabě osvětlenou chodbou do obrovského sálu, kde všude na stěnách pracovali permoníci. Hoch se ptal, kde jsou, a mužík odvětil, že je to říše podhorních skřítků, kteří dobývají vzácné kameny. Na hromadách tu ležely blýskající se kameny a permoník řekl, že to bude jednou patřil lidem, pokud nechají na pokoji permoníky a nebudou jim škodit. Pak zavedl chlapce ke králi permoníků. Řekl, proč přivádí chlapce do školy skřítků. Král přislíbil hochovi, že bude nejchytřejším a nejbohatším člověkem, ale jen, pokud nikdy neprozradí, co tu viděl a slyšel. Kdyby slib nedodržel, skřítkové opustí Horu a vše, co se tu naučí, že hoch zapomene. Chlapec slíbil nejhlubší mlčení a byl doveden do školy skřítků, kde se seznamoval s tolika zajímavostmi, že často zapomínal na oběd i na čas návratu domů. Až přišel jeho skřítek a dovedl ho na okraj lesa, odkud brzy došel domů. Otec se ptal, co se tedy naučil. Synek prozradil, že zná řeč ptáků a zvířat, umí proměnit vodu v led, předpovědět počasí a umí číst ve hvězdách. Mlynář ho vyzval, aby řekl, co křičí ten divoký pták venku? Synek říká, že volá "Mlynáři, svážej úrodu, do dvou hodin je tu bouře!" - Mlynář se zasmál, protože nebe byl čisté modré. Přesto tvrdil synek, že přijde déšť a bouře. "Jak se ale do dvou hodin dostane úroda z luk domů?", řekl mlynář. Synek slíbil, že nechá rybník zamrznout a že mlynář přejede přes rybník s úrodou. To se také stalo. Zanedlouho se přiblížila prudká bouře a v poslední chvíli byla úroda dovezena do stodoly. Zvědavý mlynář se vydal příštího jitra se synem na Podhoru, ale nikoho nepotkali a tak vylezli na vrch, aby se podívali dovnitř seshora. Uvnitř Hory však bylo ticho a mrtvo. Když se vyšplhali na vršek, spatřili dole na protější straně zástup trpasličího národa a každý skřítek měl na zádech velký ranec. Skřítkové se stěhovali a chlapci vyhrkly slzy z očí, protože věděl, že je to výsledek toho, že porušil slib. Na stromě sojka vykřikovala a když se ptal otec, co volá, smutně řekl: "Už nerozumím řeči ptáků." Sojka doprovázela oba zpět až do mlýna. Asi za hodinu byl nalezen mlynář mrtev ve stodole, když uklouzl na půdě ve stodole a spadl na žebřiňák. V té chvíli přestala sojka křičet. Od těch dob zůstal vrch Podhora opuštěný a místo drahokamů zůstalo jen kamení, používané na povrch silnic a cest.

Úsměvná a nevšední pověst o mlynářově chlapci z Podhorního mlýna, který se učil u permoníků čarodějným kouskům, je jen jednou z mnoha pověstí o Podhoře. Starý Podhorní mlýn na samotě byl námětem i další, ale méně známé pověsti. Její motiv se objevuje na více místech v západočeském kraji. Tato pověst patří k nejstarším. Mlynář na Podhorním mlýně byl zbožný muž, každému rád pomohl a proto mu rádi sloužili neviditelní skřítkové z Hory, doma i venku, na polích a lukách. Za to jim mlynář nosíval misku s mlékem do vchodu na jižní straně Hory. Jak šel čas, mlynář byl stále bohatší a úrody byly vysoké. Tehdy začal být lakotný a zdálo se mu, že už skřítky nepotřebuje. Přestal jim nosit jídlo do Hory.Jednou o půlnoci kdosi zaklepal na okno. Mlynář vyskočil a spatřil skrze mlhy na lukách kolem potoka, jak táhnou skřítkové kamsi pryč. Každý nesl blikající světýlko a jen jako záchvěv větru slyšel volání: "Měj se tu dobře, ty starý lakomče, už se nikdy nevrátíme!" Mlynář se tomu ze srdce zasmál a znovu ulehl. Ráno se mu všechno rozleželo v hlavě, vzal chléb a misku s mlékem a šel k díře skřítků. Jídlo tam položil, ale příštího dne je našel netknuté. Od těch dob jeho hospodářství upadalo, přišla bída a musel nakonec žebrat ode vsi ke vsi. Jednou zmizel a po dlouhém čase nalezli lidé ve zdejším lese lidskou kostru a kolem plno rozházeného havraního peří. 

Na katastru obce Číhaná se nachází pole s podivným pomístním názvem - "Půlbochníkové pole" ve směru k Rájovu.Také potok za Karlovarskou silnicí je nazýván "Půlbochníkový". Stará pověst o poli vypráví, že tu za strašlivého hladu ve středověku prodal pole s 11 hektary místní sedlák za pouhou půlku bochníku chleba. Kdo pole koupil, není známo, pověst jen dodává, že ani nový majitel hladomor nepřežil. Rozhodně to nebyl židovský obchodník, jak bylo do pověsti před válkou vsouváno. Židé totiž na klášterním panství nesídlili.

Siardova kaple

V dávnověku měl založit saský vévoda jménem Siardus poblíž dnešního Mnichova při potoce poustevnu. Událo se to takto: Někdy v letech 1190-1195 bloudil saský kníže Siardus se svou družinou na lovu v hlubokých lesích a v nouzi nejvyšší přislíbil, že když naleznou nějakého člověka, který je vyvede z lesa, nechá postavit na místě kapli a poustevnu. Stalo se, že byli zachráněni a Siardus slib splnil. Dokonce se sem vrátil natrvalo a žil v poustevně jako zbožný mnich. Postavil tu kostelík a zde také zemřel. V údolí při kostele vznikla vesnice a byla nazvána podle mnicha - Mnichov (Heremita, Einsiedl). Když jednou vymřela po moru, byla přeložena o jeden kilometr západně do míst dnešního Mnichova.  Před rokem 1360 vlastnil Siardovu kapli Bohuslav Tullinger, leník kláštera a provozovatel hornictví, který se stal 25. května 1397 rychtářem Mnichova. Po něm se uvádí majitelem Mnichova Kašpar Neuburg a podle KLEMENTA měl tento majitel prodat Mnichov klášteru. Bohužel 1437 zasáhl hrozný mor Mnichov a obec až na jednoho obyvatele vymřela.  Dlouho zůstávala Siardova kaple stranou, opuštěna, ale po podivném nálezu obrazu sv.Siarda v roce 1600 nechal tepelský opat Andreas Eberbach (1615) kapli znovu obnovit a rozšířit na kostel. Když byla stavba zanedlouho, za třicetileté války Švédy pobořena, dal ji opat Reymund Wilfert I. roku 1664 znovu opravit a kostel byl vysvěcen jako kostel sv.Jana Křtitele. V sousedství stála poustevna a nadále tu bydleli mniši. Za císaře Josefa II. byl kostel prodán za 20 zlatých obci Mnichov a roku 1782 stržen včetně vedle stojící poustevny se třemi místnostmi. Použitelný stavební materiál byl odvezen na stavbu kostela v Rájově. Zvon byl odtud odvezen do Otročína a umístěn v dnes již zaniklém otročínském kostele sv. Michala. Sklep poustevny byl zasypán, místo srovnáno se zemí a přeměněno v loučku. Poslední mniši tu žili velmi skrovně, jen z almužen. Bylo jim dovoleno nakupovat obilí na Bezdružicku, avšak máslo směli kupovat jen v Mnichově. Často se vypreávělo o hrobu, kde leží pohřben svatý mnich Siardus. Mělo to být pod mohutnou borovicí ve stříbrné rakvi. V roce 1664 se dokonce uvádělo, že Siardův hrob je 50 kroků nad Siardovou kaplí a pod památnou borovicí. Na tomto místě bývala Siardova socha, ale rozpadla se stejně jako kaple a poustevna. Protože se v blízkosti hrobu množily případy neštěstí, věřili lidé, že každý, kdo se k místu neuctivě přiblíží, bude postižen spravedlivým trestem. Raději se místu vyhýbali. V roce 1818 kameník Rudrich si uřízl pro sebe několik větví z památné borovice a byl za to odsouzen k trestu vyhotovit kamennou mřížku kolem sochy sv.Jana Nepomuckého, stojícího dodnes při mnichovském kostelu. Ruina Siardova kostelíka se nezadržitelně rozpadá. Zbytky zdi 120 cm silné obepínají půdorys 16,5 m x 9 m s půlkruhem kolem oltáře. Pilíř vítězného oblouku, který dosahoval ještě kol roku 1990 značné výšky, se nedávno sesypal. Byl pozůstatkem renovace z roku 1664. Při kapli na cestě stojí novější boží muka. Asi 60 metrů od ruiny kostelíka směrem k potoku se nachází v louce zbytek studánky "zázračného" Siardova pramene, který prý měl léčebné schopnosti. Jeho mělkou studánku už několikráte vlastivědní nadšenci vyčistili a upravili, ale zase rychle zarůstá.

Poutníkova útěcha

1. V jedné malé vesničce Tepelského Ranku /Pístovsko/ žil kdysi jeden sedlák,který se stále soužil a trápil. Všechny jeho malé, milované děti mu zemřely a žádný z jeho dnů už nebyl více naplněn radostí

2. Měl sice šenk,ale v něm nebylo nikdy hostů mnoho, protože se nikomu nelíbilo jeho neustálé naříkání. Na žebráky zlobně láteřil: "Vy jste jenom jedno utrpení, je to s vámi soužení, už aby byly Dušičky /Allerseelentag/."

3. Často si tropil z chudých i posměch, neměl s nimi žádné slitování a když prosili o výpomoc, jenom křičel: "Vám ať pomůže Bůh!" Tak se musel mnohý nuzák vyhnout bohatým dveřím a vratům, poněvadž pro něho byly zámek i závora uzavřeny.

4. Jednoho večera, blížil se den Dušiček, se náš hostinský nemohl zbaviti smutku. Listopadové bouře se řítily krajinou s hroznou silou. A venku bylo brzy tma jako o půlnoci.

5. "To je strašné počasí! Ani zlého psa by nikdo nevyhnal ven v takovou pozdní hodinu!" - A huboval také na počasí, když sedal ke stolu, aby pojedl mléko a housku.

6. Když tu náhle někdo venku třikrát zaklepal. "Kdo by to mohl dneska tak pozdě být?" - "Snad nějaký vážený soused. Magdo,jdi, pusť ho dovnitř!" Nebyl to však soused, byl to jakýsi poutník, který úpěnlivě prosí hostinského o poskytnuti nočního útulku.

7. Hostinský dnes neodmítl tak zlobně poutníka, jak u něho bylo obvyklé, přece však řekl i když jen na půl úst: "Nikoho nenechávám ve svém domě přes noc, od té doby, co mi smrt zamordovala děti svou strašnou mocí."

8. "Ó nenechávej mě" - prosí poutník - "odtud odejít. Vy máte této noci Vaše děti spatřit ve snu." -"Ach, kdyby toto bylo možné, abych mohl vidět své děti ještě alespoň jednou, poskytl bych Vám rád přístřeší."

9. "Avšak přece jen, za nečasu nemůžete jít dál. Ještě byste v noci v bouři dozajista zabloudil. Pojďte dále do světnice a vezměte místo u našeho stolu. Pojezte housku a mléko. Je sladké a čerstvé."

10. A když služka zavřela vrata, vzala světlo a zase se vrátila do světnice a praví: "Zvoní, pane, právě v klášteře "osmá", a také na ubohé duše je pamatováno s požehnáním."

11. Zbožný Otčenáš zněl nyní více než modlitba: "Bože, nechej ubohé duše ve svatém klidu odpočívat!" A vzdychaje mluví sedlák, když si sedá: "Ach, moji milí chlapci, co byste asi nyní byli ?"

12. "Byly to hodné děti - a k tomu ještě tři - a dováděly bystře, čile, zbožně a volně. Pak přišla šarlatová horečka a skosila jednoho po druhém. Ano, sotvaže jsem zůstal při rozumu a životě."

13. "Plno zármutku je moje nitro, plno slabosti moje srdce. Ve svých myšlenkách se nemohu dočkat nebeské cesty." - "Ó, nemluv tak odvážně k Bohu," řekl poutník, "dávám Ti moudrou radu: oceň vždycky s chválou, s díky a radostí svou existenci!"

14. "Neboť pohleďte, čím nás Bůh obdařuje, je vždycky dobře míněno, obzvláště když jsme nemocni nebo souženi nebo se v neštěstí krčíme. Snad právě Bůh rozhodl ve své nejvyšší moudrosti, aby toto vše člověk snášel v nevině."

15. "Ach, muži, Vy mluvíte velice dobře. Tak by měl mluvit každý, tak mi ještě žádný neulevil, ba ani sám farář!" - "Tak utěšuje Bůh Otec svého jediného Syna, neboť on ho dal jako daň za odpykání našich hříchů!".

16. "Pročež mu máte odporučit své bolestiplné srdce. On Vám pak odejme Váš smutek a Vaši bolest. Nyní leží Vaše souženi v rukách Božích, Vy spatříte ve svém spánku nejkrásnější zemi.".

17. "Nechte pak v pokoji své malé, oni dnes slaví svůj svátek a žádají, abyste je nechal slavit v přátelství a klidu!" - Toto říká hostinskému poutník a přeje mu dobrou noc. A brzy nato uzavře oči hostinského svatý spánek.

18. A když se příští ráno zase probudil, měl dobrou náladu. Co způsobilo tuto radost? Volá poutníka ve spěchu a praví: " Dnes jsem viděl ve snu své milé děti ve zlaté nebeské pláni." 

19. "Byly, ach, tak něžné, tak nádherné, tak krásné a čisté, okolo Ježíška shromážděné se všemi andělíčky. Každý z nich však měl pozemské znamení. Jak zvláštní !!! Já si toto nedovedl vysvětlit, a stále mi to není jasné."

20. "Můj první synek měl provázek okolo krku. Snad proto že si stále hrál na "koníčka". Ten druhý držel v ruce džbáneček, zlatý, v ruce. Asi že si nejraději hrával na číšníka."

21. "Můj třetí se mi však líbil nejlépe jako myslivec. Na rameni jsem viděl flintu. Tak jsem uchvácen přehlížel ten zástup úchvatný, až jsem najednou zjistil, že bdím."

22. "Všechna bolest zraněného srdce zmizela od radosti, avšak k těmto hračkám žádné vysvětlení nenalézám. Proto jsem Vás probudil tak brzy z Vašeho odpočinku. Co Vy byste tomu řekl, šlechetný příteli nebes?"

23. S vysoce vážnou tváří a s jasným zrakem se obrátil poutník k hostinskému a takto k němu hovoří: "Protože jste měl ke mně soucit, jste ušlechtilý a já Vám objasním milosrdenství útěchy."

24. "Abyste chudým již nikdy pomoc neodmítl, abyste neoplakával smrt svých dětí nadále, tak chci Vám Vaše viděni vysvětlit jinak. Nepochybujte však o tomto vysvětlení ani o mých slovech!"

25. "Vaše děti se těší v nebesích věčné radosti. Kdyby však nezemřely předčasně, měl byste nyní mnoho bolesti. Prvý Váš syn, kterého Vám Bůh daroval, ten s tím provázkem, by na něm dnes visel!"

26. "To Bůh zařídil vše jinak, než mělo být, že onen se džbánem se později neutopil. A ten třetí s flintou, ten by se špatně oženil a potom by svou zlou ženu i sebe zastřelil."

27. "Tak by Vaše děti čekalo mnoho bolestí, proto je pro všechny lepší, jak Bůh sám o své vůli učinil. Nyní putujte zde na zemi zbožně tímto poutním údolím, potom se budete věčně dívat jednou jako třikrát."

28. Hostinskému padají slzy, jak poutník domluvil a o jeho slovech přemýšlel ještě dlouho potom. Pak mu požehnal poutník a stiskl ruku. "Děkuji za Vaše dobro!" - tak pravil a zmizel.

29. Sedlák se pak staral neustále o své hospodské věci a velebil srdcem i ústy Boží prozřetelnost. Tak se stalo všude i v dalekém okolí Tepelska známé utěšování poutníkovo

30. Tak byl utěšován mnohý manželský pár, jemuž děti brzy zemřely nebo zůstal bezdětný. I když místo, kde se příběh udál, není přesně zjištěno, jisté je, že končilo na -ov (Pístov). 

31. Když se toto stalo všeobecně známé, mnohý šenk se přeměnil v "zájezdní hostinec" a každému příchozímu se tu dostávalo přátelského "Buďte vítán!" a tak to bylo poctivé, správné a zbožné.

32. Stále ještě zní z kláštera večerem "Osmá", aby zbloudilí poutníci nalezli přístřeší přes noc. A ubohým duším zní po "andělském pozdravu" také všude zvonek na konci každého dne

O náruživém lovci

Na samotě na Horním Hamru dole pod Mnichovem  žil lovec tak náruživý, že ani na Štědrý den to nevydržel, aby nešel na lov. Když se šoulal za zvěří údolím říčky Rody, která teče od Kladské přes Sangerberk okolo Siardovy kaple, vyplašil jeho pes podivného bílého zajíce. Nadšený nimrod střelil po zvířeti, ale zranil ho jen na zadním běhu. Přestože byl bílý zajíc zraněn, přeskočil mohutným skokem říčku Rodu a dělal na něj na druhém břehu "zajíčka". A nejen to. Opovážlivý lovec náhle uslyšel lidský hlas: "Jestli si troufáš, skoč za mnou!" Mužský se polekal, chytil pušku a zděšeně utíkal domů. Od těch dob už nikdy neodvážil lovit v době církevních svátků. Podobná pověst se vypráví o náruživém lovci z Otročína. Jeho paní ho prosila, aby alespoň na Štědrý večer zůstal doma. Slíbil jí to, ale jakmile žena odešla do kostela na mši, vytáhl na půdě schovanou pušku a šel do lesa Mentlingu. Slyšel v dálce znít vánoční zvony a na nebi betlémskou hvězdu, když se náhle objevil zajíc na zasněžené louce. Nimrod ihned střelil a šel si pro kořist. Když však sáhl po zajíci, tento zmizel. Dívá se kolem sebe a spatří, že zajíc je živ a dělá na něho "zajíčka". Znovu střelil a znovu zasáhl. Běží pro zajíce, ale tento je zase nedaleko a znovu se mu posmívá. Teprve nyní si uvědomil nimrod, že na Štědrý večer nikdy žádného zajíce neuloví a připomenul si slib, který dal ženě, a vrátil se kajícně domů.  Stejná pověst o náruživém lovci je ze Sedla. Nimrod se vydal na Štědrý den do revíru Pirtner na zajíce. Složil brzy pěkného zajíčka a strčil ho do pytle. Spokojený se vydal domů a když procházel kolem lesíka zvaného Kralen, ozývalo se tu všude ze zasněžených houštin: "Hansi, wo bist? Hansi wo bist? " Lovec pokaždé podrážděně odpověděl: "V pytli!" Potřetí praštil lovec s pytlem do sněhu a prchal domů. A od té doby již nikdy v životě nešel na lov o vánočních svátcích. 

Hau-Hau

Krajina mezi Litrbachy a Novou Vsi v Císařském lese je lesnatá a před dávnými a dávnými lety bývala značně nejistá. Tropil tu své neplechy ohnivý mužík, nazývaný "Hau-hau-männl", a jeho kousky se staly v jeho lese mnohému poutníkovi osudnými. Mnohému se zjevil v hloubi lesa, jindy byl spatřen na louce u lesa.  Jednou se jakýsi chlapík z Nové Vsi se vypravil do Litrbachů a když vyřídil své věci, popil v hospodě v Litrbaších a až pozdě v noci se vydal domů. Cestou domů u lesa Hauhau-wald, spatřil v lese světlo. Protože byl v podnapilém stavu a pln bujnosti, bujaře pochodoval domů. Náhle na něho ohnivý mužík začal volat "Hau! Hau!" Toto volání nikdo nesměl opětovat, jinak by mu ohnivý mužík skočil na záda. Chlapík mu však odvážně i posměšně opakoval "Hau-hau!". A co se nestalo - mužík mu skočil na záda a držel se ho za krk tak křečovitě, že tento sotva dechu popadal. To se nyní stalo i našemu pijanovi. Začal utíkat, ale ohnivý mužík se ho držel a nechal se nést až k Nové Vsi. Až před obcí seskočil a zmizel. Postižení po takovém leknutí většinou smrtelně onemocněli a zanedlouho zemřeli, což se bohužel stalo i našemu bodrému chlapíkovi.

O hraničních kamenech u Nové Vsi

O Hadí Královně

Nedaleko Nové Vsi v údolí Psího potoka, kde vyvěrá proslulá Grünská kyselka (dnes známá jako Magnesia), vládla před mnoha lety Hadí královna. Psí potok tu stéká údolím do říčky Rody. Na jeho březích bylo a je často vidět hady. Stará pověst o Hadí královně vypráví, že měla na hlavě zlatou korunku, ozdobenou překrásnými drahokamy. Když se koupala v potoce, královskou korunku odkládala pod strom. Lidé s velkou opatrností sledovali počínání hadů a k Hadí královně se nikdo nepřibližoval, protože věděli, že její uštknutí je smrtelné. Ovšem podle pověsti ten člověk, kterému by se podařilo královskou korunku sejmout z hlavy královny, se prý nikdy nemůže setkat s nouzí, ať by utrácel peníze jak chtěl, neboť peněz by neubývalo. Jeden chlapík ze Sangerberku (Prameny) si umínil, že se stůj co stůj zmocní této korunky, které byla přisuzována tato čarovná síla. Osedlal koně a vydal se k Psímu potoku. Zajel k místům, kde se Hadí královna objevovala a pod stromem na břehu rozprostřel v trávě bílý šátek. Pak přivázal koně ke stromu a skryl se do houští. A skutečně, zanedlouho se objevila Hadí královna, odložila si zlatou korunku na bílý šátek a zmizela v potoce, aby se vykoupala. V té chvíli vyskočil chlapík z houští, sebral šátek i se zlatou korunkou, a skočil do sedla a ujížděl odtud. Za chvíli vylezla Hadí královna z potoka a když nenašla svou královskou korunku, vydala záhadný, pronikavý, ostrý hvizd. V té chvíli se vynořili odevšad hadi a dali se do pronásledování zloděje. Dva z nich ho dostihli, zalezli do koňského ohonu a jezdec, aby se jich zbavil, vjel do rybníka. Hadi však kousli jeho i koně, takže oba v rybníce utonuli. Zlatou korunku pak donesli své královně slavnostně zpět. 

O Loupežníkovi

Ve středověku řádil v kraji kolem Podhory loupežnícký vůdce KRONL (nářečně "Graunl", "Gaunl" až po "gauner"), podobný bavorskému loupežníkovi "Hiaslovi". Pocházel z Kronova mlýna u Milhostova v údolí Jilmového potoka pod vrchem Podhorou. Bylo to v dobách, kdy se lesy táhly do dálek a Podhorní les s Císařským lesem tvořily ještě jeden celek. Jeho kumpáni přeměnili krajinu v nejistý, nebezpečný kout země. V lesích měl Kronl četné skrýše a doupata, v nichž ukrýval kořist, ale i sebe a svou sebranku. Loupeživý KRONL přepadal kupce na cestách, ale loupil i přímo ve vsích a jeho čeládka byla postrachem celého okolí. Jednou s 25 muži, převlečenými za doprovod bohatého kupce, kterým byl KRONL sám, přijel v kočáře do kláštera Teplá. Byl přátelský přijat a pohoštěn u klášterní tabule. Zatímco KRONL seděl s mnichy, jeho muži mezitím vykrádali klášter, vynášeli zlaté předměty a když byli hotovi, dali mu tajné znamení. KRONL vstal, představil se, kdo skutečně je, a zmizel i se svými kumpány i s lupem, který odváželi na povozech.  Jednou v noci ukradl pístovskému faráři koně a ráno na vratech bylo napsáno "Bauern und Pfaffen haben gut lachen, ich bin ein armer Dieb, muss schauen was ich krieg" (Sedláci a kněží se zasmějí -jsem jen chudý zloděj, musím brát, co vidím.) Také mnichovskou faru vykradl a faráři napsal na vrata: "Pfarrergut ist Raffengut, alls ein in mein Raubehut." (Farní majetek je nahrabaný majetek, vše jedno v mé loupežnické chýši.)  Zrádce strašlivě, krutě trestal. Mlýnského pacholka potrestal tak, že ho za nohy pověsil, hlavou do mraveniště. Poslední přepadení provedl ve Vysočanech, byl tu však chycen, odvezen v poutech do Teplé a tam přišel o hlavu.  Ukradené poklady se nenašly. Byly kdesi dobře ukryty. Poslední majitel Kronova mlýna, Max Plescher, marně hledal ve mlýně a v lese v okolí Kronlovu lupičskou kořist. Když se někdy náhodně našly v lese stříbrné peníze nebo cennosti, říkávalo se, že pocházejí z Kronlova lupu. Před mnoha lety nalezl sedlák z Ovesných Kladrub jakousi dutinu, plnou různého kostelního nářadí. To mohlo pocházet jen z Kronlova pokladu. Když lidé spatřili v lese světlo bludičky, říkalo se, že tam pálí Kronl své poklady a takovým místům je třeba se vyhnout.

České Budějovice

Námětem bývaly osobní vzpomínky účastníků, zápisy starých kronik i místní tradice, která uchovávala povědomí o různých událostech dávno minulých. Některé dochované hmotné památky přímo vybízely k snaze spojit je s určitou skutečností a vysvětlit jejich vznik. Původní strohé zprávy o historických událostech se postupem doby obohacovaly o různé podrobnosti, skutečné i vymyšlené, a vznikaly fantazii podněcující příběhy. K nejstarším patří pověst spojená s bludným kamenem v dlažbě náměstí Přemysla Otakara II. poblíž Samsonovy kašny.

Tři kamenné tváře na průčelí městské sýpky z 1531 daly vzniknout pověsti o jeptišce Luise. Její postava se zrodila z mylné představy, že tzv. Nonnenhof proti hřbitovu na Piaristickém náměstí sloužil jako ženský klášter. Pověst obsahuje některé podrobnosti známé z vyloupení kostela Obětování Panny Marie 1724 a tváře spojuje s trojicí lupičů. Kamenné chrliče v podobě draka a kamenné žábyna severní stěně téhož kostela spojila lidová tradice s existencí loveckého hrádku na soutoku Malšea Vltavy z doby před založením královských Českých Budějovic a začátkem výstavby dominikánského kostela. Pověst o zdánlivě zemřelé dceři místního pekaře Todta je ve skutečnosti téměř doslovnou pasáží z díla B. Balbína Miscellanea historica z 1681. Byla převzata ve snaze vysvětlit důvod označení domu v Krajinské třídě U Pekaře Todta a vznik příjmení jeho majitele. U některých místních pověstí je zřejmé, že měly posluchače varovat. Zdůrazňovaly nebezpečí hrozící těm, kdo by se v pozdních hodinách toulali ulicemi nebo se v noci zdržovali na určitých místech. Na hřbitově u kostela svatého Mikuláše se mohli střetnout s velkým černým psem, v ulicích potkat bezhlavého jezdce nebo u Černé věže vidět pohřební vůz, jak se sám od sebe rozjíždí. K pověstem však patří i ty, které varovná vyprávění vyvracejí. Představují výpověď těch, kteří se o jejich nepravdivosti sami přesvědčili a mohli je reálně vysvětlit.

K českobudějovickým pověstem patří také několik dalších, u nichž není jasný smysl a důvod, proč vznikly. Jednou z nich je pověst o Bílé paní v bývalé vojenské pekárně. Do repertoáru vypravěčů patřily také pověsti o různých strašidlech v měšťanských domech, která prozrazovala svou přítomnost tajemnými zvuky, ale nikdo je nikdy neviděl. Zvláštní skupinu místních pověstí představují literární zpracování. V pol. 19. století místní novinář E. F. Richter vybral ze starších kronik několik zajímavých událostí a dal jim literární podobu. Tak vznikly např. pověsti o Železné panně, údajném mučidle v hradební věži Spilhaybl, v němž 1420 zahynul tajný přívrženec husitů mezi obránci města, či pověst o prozrazené schůzce luteránského hejtmana v dubnu 1619 na popravišti a jeho ochotě vydat město stavovským obléhatelům aj. E. F. Richter využíval svých příběhů k politickým cílům; kladným postavám dal výlučně německá jména, kdežto záporné osoby měly jména česká.

Nejproslulejším pramenem i pozdějších českých zpracování českobudějovických pověstí se stala kniha Heimatbuch s texty W. Böhma, který je vydal již 1904 jako součást průvodce Die Stadt Budweis, 1924 pak v samostatné knížce Sagen aus Budweis und Umgebung. Výbor z nich v dvojjazyčné podobě připravily 2001 Alena Lejsková a Jana Hronová. Roku 1921 vydal česky sbírku pověstí Ze starých Českých Budějovic učitel Václav Ambrož (1892-1979). Jejich úpravu pořídila 2003 Dagmar Blümlová. Analýzou českobudějovických pověstí se soustavně zabýval K. Pletzer.

zdroj 

Olomouc

Břetislav a Jitka

Syn knížete Oldřicha Břetislav, sídlící v Olomouci, se rozhodl pojmout za nevěstu šlechtičnu Jitku. Ta však byla zavřena v klášteře ve Svinibrodu. Břestislav se tedy rozhodl, že ji unese. Vydal se tedy s družinou ke klášteru, kde požádal o přístřeší. Poté vyčkal příležitosti, až šla Jitka na bohoslužby, přiskočil k ní, nasedl na koně a chtěl s ní z kláštera utéci. Klášterní bránu uzavřenou silným řetězem prý překonal jediným úderem meče. Poté Jitku i se svou družinou odvezl do Olomouce a nechal se s ní na starém hradě oddat. A pro Jitku nechal časem vybudovat malý hrádek jako letní sídlo na místě dnešního Hradiska. 

Když roku 1019 připojil Moravu k českému přemyslovskému státu kníže Oldřich, ustanovil správcem země svého syna Břetislava. Tento první moravský údělník si vybral za své sídlo Olomouc, protože zdejší hrad zaujímal mezi ostatními moravskými hrady první místo. A sem si také, asi dva roky po obsazení Moravy, přivedl nevěstu. Byla to dcera rakouského markrabího Jindřicha a sestra německého knížete Oty, Jitka. Pověst o její kráse se rozšířila i do Čech a proto se Břetislav rozhodl, že se s ní ožení. Protože ji však její otec vychovával a chránil v ženském klášteře ve Svinibrodu a bránil se všem nabídkám na její provdání, rozhodl se Břetislav, že ji získá za každou cenu, byť i násilím. Vybral si ze své družiny nejvěrnější a nejschopnější muže, vybavil je nejrychlejšími koňmi a ohlásil cestu k císaři. Po několika dnech dorazil se svou družinou do svinibrodského kláštera, kde požádal o přístřeší. Jakmile se Břetislav ubytoval, začal vyhledávat příležitost, jak spatřit Jitku. Násilím se jí zmocnit nemohl, protože klášter byl dobře hlídán a jeho družina nebyla příliš početná. Jednou však náhodou Jitku uviděl, když šla se svými družkami do kostela. Rychle k ní přiskočil, uchopil ji do náručí, vyhoupl se s ní do sedla připraveného koně a tryskem vyrazil ke klášterní bráně. Ta však byla uzavřena silným řetězem. Přeťal prý řetěz mečem, otevřel bránu a podařilo se mu uprchnout. Za chvíli se k němu připojila jeho družina a za několik dnů dorazili do Olomouce. Zde se potom ve starém hradě v kapli sv. Václava, v přítomnosti svého otce, dal Břetislav s Jitkou oddat. Po čase nechal vybudovat na malém návrší severně od hradu malý hrádek, který sloužil jeho paní jako letní sídlo. Na tomto místě potom byl v roce 1077 založen knížetem Otou I. Sličným a jeho manželkou Eufemií Uherskou benediktinský klášter Hradisko s kostelem sv. Štěpána, pohřební místo olomouckých Přemyslovců.

Co je na pověsti Břetislav a Jitka (ne)pravdivého?

Známý příběh o únosu sličné Jitky ze Schweinfurtu z kláštera svinibrodského knížetem Břetislavem I. (nar. kolem roku 1005, + 10.1.1055), líčí kronikář Kosmas ve své Kronice české, když uvádí, že se Břetislav uchýlil na Moravu s Jitkou, jež "co jest pod sluncem děv, svou krásou předčila všechny". Neuvádí však kam. Další kronikáři a historikové považovali za jeho sídlo Hradisko u Olomouce. Je však téměř jisté, že Břetislav sídlil na hradě v Olomouci. Jitka mu porodila 5 synů: Spytihněva, Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu a zemřela v roce 1058, tři roky po smrti Břetislavově. 

O založení města

V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím.

V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě. Tyto osady kupci znali a většina z nich také měla své pojmenování. Jedna z cest, vedoucích z jihu na sever, vedla také v blízkosti holého skalnatého hřbetu, sestávajícího ze tří návrší, vyčnívajících několik metrů nad povrch okolní krajiny. Návrší byla vzdálena jen kousek od mělkého brodu přes řeku Moravu, do níž se opodál vlévala řeka Bystřice. Okolí skalnatého hřbetu bylo bažinaté, protkané mnoha rameny řeky Moravy, ze kterých se voda při povodních rozlévala široko daleko. Přístup k brodu byl možný pouze po cestě, vedoucí mezi skalnatými návršími. A právě na nich a v jejich blízkosti sídlili lidé již v mladší době kamenné a od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů.

Do těchto míst se někdy v roce 57 před naším letopočtem dostala skupina římských vojáků, kteří na koních projeli úrodnou nížinou a řídkými lesy od Dunaje až sem. V jejich čele jel muž důstojného vzezření, oděný v nádherný šat, krytý bohatě tepaným brněním. Byl to slavný římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar, jenž zatoužil poznat země na sever od Dunaje. Sám zde byl poprvé, i když římské oddíly se do těchto krajů zatoulaly již dříve. Když se jezdci přiblížili ke skalnatému útesu, již z dálky slyšeli křik a lomoz. Proto Caesar vyslal dopředu své zvědy, aby zjistili, co se děje. Ti se však vzápětí vrátili a sdělili vojevůdci, že pod skálou se nachází malá osada, kde zrovna probíhá trh, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. I poručil Caesar vyjet na nejvyšší ze tří návrší, které se ze všech stran prudce svažovalo do okolní roviny. Odtud se mu naskytl krásný pohled na celé rovinaté okolí na severu lemované kopci. Všude převládaly lužní lesy, mezi nimiž se krčily malé kousky vyklučené a obdělané půdy se skromnými chatrčemi. Viděl, že téměř celé návrší obtékají říční ramena, a že po vybudování opevnění by se návrší stalo nedobytným. Poručil rozbít stany, nakrmit a napojit koně a na skále vybudovat příkopy a valy, zpevněné palisádou z ostrví. Vojensky upravené návrší bylo nazváno podle vzácného návštěvníka Julimons - Julimontium, z čehož se prý později vyvinulo jméno Olomouc. Vojenská stanice Římanů zde zůstala až do zániku římské říše a po jejich odchodu občas využili hotového opevnění místní obyvatelé.

Co je na pověsti O založení města Olomouce (ne)pravdivého?

Násilně polatinštěný tvar města Olomouce na Julimons, Julimontium Julii mons (Juliův vrch) v době humanistické po roce 1459 místo staršího Olomucium, dal vzniknout pověsti, že zakladatelem města je G. J. Caesar. Olomoucký dějepisec Josef Vladislav Fischer dokonce označil za zakladatele města císaře Julia Maxima kolem roku 238 n.l. Pro oba tyto názory neexistují žádné důkazy. Také úvahy o existenci starého hradu na Michalském návrší, vycházející z názvu Juliusberg (Juliův hrad), nelze ničím doložit. Navíc se tento název objevuje až po roce 1618 a používal se pro území kolem kláštera a kostela sv.Michala.. Pojmenování "Na hradě" vytvořil Alois Vojtěch Šembera, který přeložil roku 1841 do češtiny německý název Juliusberg. I on přitom vycházel z mylného názoru starších historiků, že někde v místech dnešní školy stával druhý zeměpanský hrad. I když si svůj omyl brzy uvědomil a snažil se o jeho nápravu, název "Na hradě" se používá dodnes. Domnělého zakladatele města G. J. Caesara však ještě dnes připomíná v duchu humanistické tradice zhotovená jeho jezdecká socha. Je umístěna ve východní části Horního náměstí jako dílo sochaře Jana Jiřího Schaubergera a kameníka Václava Rendera z roku 1725.

Olomoucký orloj

Na počátku 15. století žil v Olomouci zručný hodinářský mistr Antonín Pohl, rodák odkudsi ze Saska. Jeho jedinou dceru Aninku si oblíbil syn bohatého kupce z Vratislavi. Kupec nebyl proti synově známosti, ale žádal, aby Aninka dostala věnem sto kop grošů. Otec měl svou dceru rád, kde však vzít tak značnou částku? I když byl velmi zručný řemeslník, peníze co vydělal, stačily pouze na obživu jeho rodiny. Hodinář byl velmi smutný, jeho dcera plakala. Jako na zavolanou mu proto přišla nabídka olomoucké městské rady na zhotovení velkých hodin, bohatě zdobených, prostě takových, které jinde ve světě nejsou. Za takovou práci měl dostat dobře zaplaceno. A tak mistr Pohl kudy chodil, tudy přemýšlel, jak na to. Počítal, měřil, mořil se s nákresy, ale stále nebyl se svou prací spokojen. Uplynul již téměř rok a páni radní se poptávali, jak daleko ve své práci pokročil. Mistrovi se však nedařilo nic podstatného vymyslet.

Jednou večer, když unaven klesl v dílně na stolici, usnul a měl podivný sen. Pojednou se k němu snesl anděl se snítkou vavřínu, vzal ho za ruku a dovedl ho až na radnici k výklenku, kde měly být hodiny - orloj umístěny. Hodinář žasnul nad množstvím ozubených koleček, pák, kyvadel a závaží, pozorně si prohlížel velký terč s kalendářem, planetářem a číselníky. Viděl, jak uprostřed terče září zlaté Slunce a na koncích šesti ručiček se otáčejí hvězdy - planety, přičemž délka ručiček znázorňovala vzdálenost planet od Slunce, a kolem Země, zobrazené tmavou koulí, obíhal stříbrný Měsíc. Dráhy jednotlivých planet byly řízeny samostatnými stroji a hvězdy se otáčely zprava doleva, malé rychleji, velké pomaleji. Nad planetářem bylo umístěno šestnáct andělíčků ve třech řadách nad sebou, vytvářejících zvonkovou hru. Hodinář zřetelně slyšel klinkání zvonečků, to když do nich andílci udeřili kladívky. A těch různých figurek a sošek! Tu poznává Adama a Evu, tam kolem Panny Marie a Josefa obcházejí Tři králové, zde utíká svatá rodina do Egypta, majestátně vyhlíží sv. Václav, sv. Jiří na koni se dává do boje s drakem. Pastýř zvedá trubku a troubí krátkou písničku, mnich odpočítává hodiny na růženci, kovář a jeho tovaryš pak kovají na kovadlině, a nakonec kohout zamává křídly a zakokrhá, že díl času uplynul opět do moře věčnosti. "Čí je to práce?" vydechl užaslý hodinář. "To je přece tvé dílo," odpovídá bílé zjevení a rozplývá se v mlze. Z ní se současně vynořuje postava purkmistra a přísně i s posměchem ukazuje na orloj. Náhle z planetáře vystupuje Pohlova vlastní podoba, jenže místo očí na něj hledí dva prázdné důlky. Tvůrce orloje vyjeveně zírá na svůj vlastní obličej zbavený zraku, a než se může vzpamatovat z úleku, hroutí se celý stroj s obrovským hřmotem k zemi a pod svými troskami pohřbívá purkmistra i jeho. Hodinář hrůzou vykřikl a probudil se zmáčený potem. "Co znamená tento zlý sen? Má mi snad být výstrahou?" ptá se sám sebe. Rozpomíná se na podrobnosti a rychle na papír zakresluje a zapisuje všechno, co ve snu viděl. To je to pravé, o čem snil, ale co se mu nedařilo nakreslit. Rozradostněn z dobrého vnuknutí, ale i rozladěn tragikou snu, utíkal domů. Svěřil se své manželce, která ho v úzkostné předtuše zrazovala od toho, aby objednanou práci dokončil. Mistr jejích námitek nedbal, hlavně že už ví, jak objednané dílo provést ke spokojenosti moudrých a opatrných pánů konšelů.

S chutí se pustil do práce a o prvním j arním úplňku roku 1422 byl orloj hotov. V poledne se před radničním výklenkem shromáždily zástupy měšťanů i lidí z venkova. Netrpělivě očekávali, až spatří dílo, o kterém se tolik mluvilo, ale které zatím nikdo neviděl. Úderem dvanácté padají závěsy a žasnoucím divákům se objevuje všechno to, co před časem viděl ve svém snu mistr Pohl. Úžas vystřídalo nadšení a Horním rynkem zazněl obrovský jásot. Všichni byli hrdi na to, co nemělo žádné jiné, byť i mnohem větší město, byli také hrdi na svého mistra. Šťasten byl i hodinář, který kromě všeobecného uznání obdržel za svou práci odměnu stopadesátšest kop pražských grošů. A tak se zanedlouho slavila veselá svatba jeho dcery Aninky s panem Hanušem, zámožným dědicem dobře zavedené kupecké živnosti.

Uplynula řada let. Zvěst o dovedném hodináři se roznesla po světě. Doslechli se o něm i ve Vídni, odkud se do Olomouce vypravil sám rektor vídeňské univerzity Tomáš Ebendorfer. Podrobně si prohlédl celé zařízení, uznale potřásl hlavou a ujednal s mistrem Pohlem smlouvu, že podobným, možná ještě lepším orlojem proslaví Vídeň.

Zatímco se hodinář chystal do Vídně, rozhodli na radnici olomoučtí konšelé, že mistr už nesmí zhotovit podobný orloj v žádném jiném městě a že proto ani nesmí Olomouc opustit. Když si purkmistr nechal Pohla zavolat a tlumočil mu rozhodnutí městské rady, poukazoval mistr na své splněné závazky vůči městu a také na to, že nikdy nebyla radními vyslovena podmínka, která by mu zakazovala pracovat jinde, než v Olomouci. Rázně odmítl všechny pohrůžky konšelů a rozčilen opustil radní síň. Den předtím, než měl odcestovat, dostavil se k němu do domu radniční posel se vzkazem, aby mistr okamžitě přišel na radnici. "Mistře, chceš opravdu opustit naše město i proti zákazu rady?" tázal se ho purkmistr. "Nemáte právo mě zde držet proti mé vůli," odpověděl podrážděně Pohl. "Máme dost prostředků, abychom tak učinili. Rozvaž si to dobře. Kde je moc, tam je i právo!" vypínal se jeden z konšelů. Ale hned chlácholivě dodal: "Náhradou za ztrátu, kterou utrpíš, když zůstaneš a orloj ve Vídni nezhotovíš, dostaneš okamžitě nových stopadesátšest kop grošů." "Tady nejde o výdělek, nýbrž o dané slovo a svobodu podnikání. Nedbám na vaše hrozby a dovolte mi, abych směl odejít," zvolal vzrušeně hodinář a mířil ke dveřím. "Sečkej ještě chvíli a naposled zvaž své rozhodnutí, zruš smlouvu a přijmi od nás nabízené odstupné. Jinak si zaviníš velmi smutný osud," zvolal jeden z konšelů a zastoupil mu cestu. "Nemůžu, moudří a opatrní pánové," odpověděl Pohl zaraženě. Purkmistr pokynul a ze sousední místnosti vystoupili dva biřici v rudých pláštích a černých kuklách, kteří mistra svázali a odvedli. Po chvíli tísnivého ticha, které proťaly dva srdceryvné výkřiky z radničního sklepení, se s ním vrátili zpět. Vedli a podpírali na smrt bledého mistra, který se oslepen bezmocně skácel k zemi.

Míjela léta, která tvůrce orloje trávil v temném smutku věčné tmy. Sil mu ubývalo a pomalu chřadl. Protože cítil, že jeho dny na tomto světě jsou již sečteny, rozhodl se městu vrátit to, jak se k němu zachovalo. Pod záminkou, že je nutno na orloji něco poopravit, se dal dovést v doprovodu purkmistra k orloji. Stanul u svého díla a myslel na to, jakou dostal odplatu od městské rady za své dílo, které město proslavilo, a také na to, co dovede s lidmi provést žárlivost a závist. Kostnatou, vyhublou rukou sáhl do stroje. Chvíli v něm tápal a cosi hledal. Pojednou v orloji hrklo, kolečka se roztočila a figurky se roztančily, drnčelo to, cvakalo, cinkalo, klapalo a hřmotilo, až se nejtěžší závaží utrhlo a spadlo přímo na hlavu purkmistra. Orloj se zastavil a pod ním dokonával purkmistr. Skoro v mdlobách dovedli slepého hodináře domů a ten ještě týž den skonal a tak se jeho a purkmistrův pohřeb konal ve stejný den. Pobořený orloj pak dlouho nebyl v provozu, nenašel se nikdo, kdo by ho dovedl dát do chodu.

Co je na pověsti Olomoucký orloj (ne)pravdivého?

Tato prastará pověst není původní, ale byla do Olomouce přenesena z Prahy, která ji převzala z Norimberka či jiných německých měst. Některé údaje v ní obsažené však mají své historické jádro v Olomouci. Je to především postava strůjce orloje, hodináře Pohla. Nebyl to však Antonín, ale Hans, orloj ale nevybudoval na počátku 15. století, ale opravil ho v letech 1570-1575 a do Olomouce nepřišel ze Saska, ale ze Slezska. Popis orloje z pověsti odpovídá jeho barokní podobě. Zajímavá je postava Tomáše z Ebendorfu, který měl podle pověsti získat hodináře Pohla pro zhotovení orloje ve Vídni. Tento muž skutečně v této době žil, byl profesor teologie ve Vídni a od roku 1423 rektorem vídeňské univerzity. Pro domněnku, že orloj byl zhotoven na počátku 15. století, nemáme žádné důkazy. První písemná zpráva, která se bezpečně týká orloje a ne hodin na radniční věži, je až z roku 1519 a přináší ji popis orloje humanistického básníka Štěpána Taurina. Samotný orloj pravděpodobně vznikl někdy na přelomu 15. a 16. století. Dříve zřejmě ne, protože jinak by se o tak významném technickém a astronomickém díle jistě dochovala aspoň jediná písemná zmínka. A když ne v Olomouci, tak v jiném okolním městě.

Krutý trest

Členové řádu olomouckého benediktinského kláštera na Hradisku se v roce 1149 stále těšili vážnosti u členů knížecí rodiny údělného knížete Oty III. Knížecí rodina chodila na pobožnosti výhradně do kláštera.

Kněžna Durana chodila se svou komornou Blankou často přímo za opatem. Blanka se tak mohla seznámit i s novicem Vítem. Po čase mezi nimi vzkvetla láska. Vít se proto rozhodl z řádu vystoupit a vzít si Blanku za manželku.

Na advent opět Vít čekal v klášteře na svoji Blanku a proto se radostně vrhnul k přicházející zahalené postavě a políbil ji. Byla to však samotná kněžna. Ta si okamžitě stěžovala knížeti. Ten dal zavolat opata, který o ničem nevěděl a ptal se ho, jak by potrestal mnicha, který by zneuctil kněžnu. Ten vyslovil názor, že mnich by měl být zazděn a řád smeten z povrchu země. Tak se také poté stalo a kníže dal všechny členy řádu zazdít do refektáře.

Tataři u Olomouce

Roku 1241 řádila v Evropě tatarská vojska. Pronikli i na Moravu a brzy se dostali až k Olomouci. Město se však připravilo k boji pod vedením Jaroslava ze Šternberka.

Tataři na město útočili, avšak nedařilo se jim. Tak aspoň plenili okolí města. Olomoučané zatím čekali na vhodný okamžik k protiútoku. Ten nadešel o půlnoci 24.června, kdy Tataři odpočívali v táboře nebo sháněli jídlo po okolí. Po přepadení rozespalého tábora se strhla velká bitva, která trvala velice dlouho bez viditelného vítěze. Nakonec tatarský velitel Peta naznačil Jaroslavovi ze Šternberka, ať se s ním sám utká v souboji.

Jaroslav tento souboj vyhrál a Tataři odtáhli zpět od nedobytého hlavního moravského města.

Poslední noc krále Václava

V srpnu roku 1306 dlel v Olomouci mladistvý král Václav III. a chystal se do boje proti Polákům. Pobýval v rezidenci kapitulního děkana Budislava na starém zemském hradě, v sousedství svatováclavského chrámu. Truchlil za svého předčasně zemřelého otce Václava II. a snad proto se nechal zatáhnout do rozverné společnosti svých kamarádů, kteří po něm loudili a postupně takové dostávali různé statky a hrady.

V horkém letním večeru se najednou přihnala bouřka a náhlý blesk rozčísnul ztepilou lípu. Král se tohoto úkazu velice zalekl a měl neklidnou noc a hrůzné sny.

Následující den 4.srpna po poledni jej přepadli najatí vrahové a usmrtili jej. Tak vymřel rod Přemyslovců po meči. Král by pohřben v kryptě chrámu sv.Václava. Jeden ze zločinců byl chycen a rozsekán.

O znaku města Ostrava

Heraldický znak města se v současné době používá pouze při oficiálních a výjimečných příležitostech. Použití znaku města je možné pouze se souhlasem rady města podle zákona o obcích. K prezentaci města při kulturních, sportovních a jiných akcích se používá výhradně logo města Ostravy.

V modrém štítě na zeleném trávníku stříbrný kůň v poskoku se zlatým sedlem a červenou pokrývkou, provázený vlevo nahoře zlatou růží se zelenými kališními lístky a červeným semeníkem. O původu ostravského znaku existuje několik verzí. Jednou z nich je, že figura bílého koně by mohla být zřejmě symbolem tranzitní polohy města. Jak známo, město v minulosti leželo na tzv. jantarové stezce, což byla nejdůležitější obchodní stezka vedoucí z Baltu k Dunaji a poté do dalších míst Evropy. Další verze hovoří o tom, že figura koně byla převzata pravděpodobně z rodového znaku prvního fojta a zřejmě lokátora Moravské Ostravy. Růže v erbu byla doplněna později, za olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497-1560). Každý ostravský městský obvod má svůj znak, což vychází i ze skutečnosti, že až do první poloviny dvacátého století byla řada dnešních městských částí samostatnými obcemi. Existuje také několik pověstí o tom, jak dostala Ostrava svůj znak.

Do kraje přitáhl jednou tvrdošíjný nepřítel a oblehl dobře opevněné město. Usiloval všemožně ztéci hradby, ale měšťané statečně hájili svého domova. Nepřítel neustoupil a v obklíčeném městě ubývalo vůčihledě potravin, takže naděje na vysvobození rychle klesla. Když již měšťané byli blízcí zoufalství, našel se mezi nimi jeden se šťastným nápadem, a to, aby křikem poplašili osedlaného, ale bez uzdy koně, a vypudili jej v noci jednou brankou mezi nepřítele. Lest záležela v tom, že nepřítel se shrne u této branky a bude očekávat zde také měšťany, zatím co tito vyrazí úplně z jiné strany. Návrh byl všeobecně přijat a ještě této noci proveden. Splašený kůň způsobil mezi nepřáteli strašný zmatek, čehož využili rychle měšťané, kteří vypadli z vedlejší branky a nepřítele lehce zahnali. Město bylo zachráněno a v městě zavládl veliký jásot. Na památku šťastné myšlenky dali si měšťané do znaku splašeného koně.

Zdroj: Pověsti Ostravska, edice Ostravica, Repronis 2005.

Byl letní den. Slunce pálilo nemilosrdně a bylo parno až k zalknutí. Ostravští spěchali v potu tváře se svou prací na polích, ležících mimo hradby města, neboť na obloze se objevil černý hrozivý mrak, nevěstící nic dobrého. A tu najednou se zde objevil člověk, celý uřícený a se strašnou úzkostí ve tváři. Krátkými a trhanými slovy začal měšťany prosit, aby všeho nechali a co nejrychleji jeli na pomoc Hukvaldským, jimž hrozí veliké nebezpečí ze strany nepřítele. Když to slyšeli měšťané, kteří byli vždy hodnými a věrnými poddanými hukvaldských pánů, dlouho se nerozmýšleli. Opustili okamžitě svou práci, popadli kosy a co měli po ruce, posadili se na koně, kterým ve spěchu ani uzdy nedali, a hnali se s větrem o závod k Hukvaldům. Tam dorazili právě o půlnoci. Napadli nepřítele ze strany, odkud nebezpečí nečekal, a přinutili jej k útěku. Zároveň vyběhla také hradní posádka, takže nepřítel byl na hlavu poražen. Za tento statečný čin propůjčil biskup měšťanům krásný znak, na němž byl znázorněn pádící kůň bez uzdy, který má připomínat bezuzdný útěk nepřátel od Hukvaldů a také rychlou pomoc ostravských měšťanů.

Zdroj: Pověsti Ostravska, edice Ostravica, Repronis 2005.

Města používala heraldické znaky již od svých počátků v dávném středověku. Tehdejší jednoduchá vyobrazení měla za úkol zejména odlišit danou lokalitu od ostatních a také potvrdit výjimečné postavení mezi ostatními, neboť heraldický znak byl často udělován panovníkem jako určitá pocta a privilegium. Pečetidla s městským znakem stvrzovala významné listiny, znaky zdobily městské vlajky i vojenské prapory. V dobách, kdy většina lidí neuměla ani číst ani psát, byl jednoduchý a srozumitelný heraldický znak i vizuálním podnětem, který pomáhal v obyvatelích budovat pocit sounáležitosti s určitou skupinou a městem. Jak se odvíjel čas, městské znaky byly různě měněny a doplňovány o nové symboly. Změnu v používání znaků přineslo devatenácté a dvacáté století. Své značky začali používat i jednotlivci a soukromé firmy.
Města si své tradiční znaky zachovala a využívala je zejména při slavnostních příležitostech. Přesto i česká, moravská a slezská města začínají vedle svých tradičních heraldických znaků využívat loga. Průkopníkem mezi nimi byl Zlín, následovaly například Praha, Brno, Olomouc, Karlovy Vary nebo Kroměříž. Logo města má splňovat tytéž požadavky jako loga soukromých firem, má zaujmout a má být snadno zapamatovatelné.

zdroj

JAK KRTEK NAŠEL UHLÍ

Krtek je typické podzemní zvíře, přesto se zatím do žádného hornického znaku nedostal. Nevděk světem vládne, protože by si to rozhodně zasloužil. Vypráví se řada pověstí o tom, že stál na počátku objevu uhlí v mnoha lokalitách pozdější intenzívní těžby.

Jedna taková pověst se vypráví i ve Vrapicích na Kladensku. Původně to byl zemědělský region a tamní sedláci samozřejmě kontrolovali, v jakém stavu jsou jejich pozemky a zda se na nich nepřemnožili škůdci. Krtek nebýval vítán, a tak si prý někteří zemědělci všimli, že na jeho hromádkách se vyskytuje také divné černé kamení. Sedláci Václav Burgr a Jakub Oplt pár takových kamínků pocházejících z kopce Vysoký u Vrapic donesli místnímu kováři Václavi Linhartovi. Ten je hodil do kovářské výhně - a k překvapení všech kámen vzplanul plamenem.

Trojice objevitelů kladenského uhlí jsou historické osobnosti, k objevu došlo patrně roku 1775. Ovšem, jestli je inspiroval krtek, to už se asi nikdy nedovíme. V záznamech z té doby se nachází i poznámka, že všichni tři pak za nález dostávali od vrchnosti doživotně deputátní uhlí. A protože po jejich smrti někdo z vrchnostenské kanceláře zapomněl příkaz odvolat, dostávali jejich potomci uhlí ještě dalších sto let.

Možná že právě touto pověstí se inspirovali i autoři jedné z oblíbených filmových pohádek o krtečkovi, který společně s kamarádkou myškou našel a začal využívat uhlí.

Na Kladensku se vypráví také pověst o tom, že k objevu uhlí přispěl malý lesní mužíček. Stalo se to, když jakási stará žena šla pro klestí do lesa zvaného Borky. Při sbírání si všimla, že jí pozoruje jakýsi trpaslík, raději ale dělala, že ho nevidí. Totéž se opakovalo i druhý den. Ani třetího dne skřet u jejího pachtění nechyběl. Stařena stále dělala že ho nevidí, ale pak při sbírání se dostala na divné místo, kde kolem velké houby rostl široký kruh z kapradí.

"Té houby se ani nedotkni," řekl najednou mužíček. "To je moje křeslo." Vyhoupl se na klobouk houby a pokračoval: "Už tři dni tě pozoruji a říkám si co z toho lopocení máš. Vždyť těch pár klacků hned shoří a moc tepla nevydá."
Stařeně nezbylo než souhlasit.

"Dobře, já ti ale mohu pomoci," řekl skřítek. "Vládnu zdejšímu podzemí a mám tam dost kamení, které hoří mnohem lépe než ty tvoje klacky. Doveď sem své lidi a povede se vám lépe." Po těch slovech zmizel.

Stařena doma příhodu popsala svému muži. Ten usoudil, že šlo o podzemního permoníka a že jeho slova nelze brát na lehkou váhu. Vypravili se na místo s rýčem a hned pod povrchem narazili na bohatou uhelnou sloj.

zdroj a další pověsti

Pověsti slezského lidu 

O BRATRSKÉ STUDNI

Kníže Lešek měl tři syny, Bolka, Leška a Těška. Jednou za krásné letní měsíční noci, pozoroval kníže oblohu. Jeho zrak upoutaly tři jasné hvězdy, které tvořily svou polohou trojúhelník - každá směřovala jinam. Mám tři syny, jako ty tři hvězdičky, zadumal se kníže. Snad je to tajemný pokyn, abych je poslal do svěa na zkušenou, každého z nich jiným směrem, jak mi ukazují ty tři hvězdy. Vždyť jsou stále spolu, jeden bez druhého se nemůže ani na chvíli obejít, nebude proto na škodu, když se tím prověří jejich bratrská náklonnost. Ráno si kníže své syny zavolal a oznámil jim svou vůli. Synové otci neodporovali, jen se po sobě smutně podívali, když slyšeli, že se mohou vrátit domů zpět teprve tehdy , až na podzim všechny stromy ztratí své listí. Při loučení je otec poznamenal křížkem na šťastnou cestu a návrat domů. Bratři se naposled objali a každý se svou družinou se ubíral za svou hvězdou. Jejich zážitky z cest nejsou v kronice zaznamenány, jen když se blížila zima a listí ze stromů už dávno opadalo, vraceli se kněžíci zpět k svému domovu a tu je všechny potkala milá náhoda. Všichni tři se jednoho dne sešli v lese u studánky. To bylo radosti. Společně se vraceli zpět domů. Na znamení díků zde později nechali vyhloubit studnu a kousek dál, na návrší, postavit strážný hrad. Hradisko se dávno rozpadlo, jen Piastovská věž s rotundou, připomínající dávné věky, jsou dnes přístupny veřejnosti. Studna " Tří bratrů " byla nedávno obnovena a její dno se blyští zlatými penízky. které do ní hážou návštěvníci, prý s přáním, aby i jejich sourozenecká láska byla tak stálá a pevná

O ZALOŽENÍ ORLOVÉ

Těšínský kníže Měšek I. byl velmi náruživý lovec, proto dlel v lesích víc, než na zámku. Jeho mladou choť Ludmilu velmi soužilo, že je pořád sama. Svého muže upřímně milovala, bez něho byla smutná a stále ji něco chybělo. Tak se stávalo, že v početné lovecké družině se honu účastnila i mladá paní kněžna. Jednou lovil kníže na území dnešní Orlové. Tehdy se zde rozprostíraly hluboké lesy bez stopy lidské kultury. Žili zde medvědi, vlci, rysy, zvěř černá, vysoká i hrabavá a divoké včely. Kolem poledne se lovecká družina zastavila k odpočinku. Kníže s kněžnou usedli a čekali až myslivci rozdělají oheň a připraví posilněnou. Rozhlíželi se zvědavě po okolí. Jejich zrak upoutal velký bílý pták, který se nádherně vyjímal na azurovém nebi, bez jediného obláčku. Orel nesl kořist v zakřiveném zobanu. Jakoby vycítil obdiv, upustil nečekaně svou kořist k nohám nic netušící kněžny. Ta se vylekala tak, že na místě, pod korunami staletých dubů povila syna. Kníže pojmenoval svého syna Kazimírem. Na paměť té události dal na skalnatém návrší postavit kapli. Kazimír se pak rád vracel v rodná místa. Les kolem návrší kázal vykácet a založit ves, která po orlech byla nazývaná Orlová. V orlovské kapli se děly zázraky, poutníků sem přibývalo každým rokem víc, a proto Kazimírův syn Vladislav, přeložil Benediktinský klášter z Těšína do Orlové, aby zde mniši zakládali vsi a zvelebovali knížectví. Tak vznikly později Lazy, Poruba a jiné obce.

O ČAROVNÉM ZVONU

Staré město Fryštát se kdysi nacházelo asi 2 km západně od dnešního Fryštátu. Celé město bylo dřevěné. Jeho obyvatelé byli zemědělci a pastevci. Řeka Olza jim dávala hojnost ryb. Žili zde pracovití lidé. Všechna pole kolem městečka byla pečlivě obdělána, osévaná pšenicí, žitem, ječmenem i ovsem. Lidé starého Fryšátu nevěděli co je hlad a bída. Chleba byl vždy dostatek. Z daleka se sem sjížděli kupci, aby nakoupili zrní a celá stáda koní, krav a sviní. Bohatí měšťané budovali své město, měli zač. Postavili si také pěkný kostel z modřínového dřeva. Ten kostelík byl tak pěkný, že v dalekém okolí neměli pěknější. Fryštátští si pro ten kostelík koupili zvon. Mistr zvonař si za něj nechal dobře zaplatit, protože při prodeji přísahal, že ulil vzácný čarovný zvon a druhý takový, že nenajdou nikde na světě. Ten zvon pak lidem vyzváněl třikrát denně. Ráno je budil do práce, v poledne je volal k obědu a večer připomínal všem, že je čas k odpočinku. Když zvon zněl, lidé poslouchali a usmívali se. Tak líbezně zvon zněl, že dokázal usmiřovat rozhněvané. Lidé zapomínali na zlobu a rázem odpouštěli jeden druhému. Jednou se stalo, že se dva zloději chystali zavraždit po lupu svou oběť. V tom zazněl hlas zvonu a zloději nejenže kupce nezabili, ale i uloupené zboží mu vrátili a na kolenou ho prosili o odpuštění. Daleko široko byla známa moc zvonu, který dokázal proměňovat zlo v dobro, smutek v radost a obměkčovat tvrdá lidská srdce. Jednou v noci vypukl v městečku požár a dřevěné městečko lehlo popelem. Protože zvon bil na poplach nikdo z lidí neuhořel. Lidé se probudili včas a z chlév a maštalí vyvedli dobytek do bezpečí. Zvon jim k tomu smutně vyzváněl, jakoby plakal nad jejich neštěstím. Vyzvánět přestal teprve s ranním úsvitem, kdy se propadla i věž modřínového kostelíka. Ráno lidé spatřili tu spoušť, z celého městečka na pravém břehu řeky Olzy, zbylo jen spáleniště a ohromná hromada popela. Nikomu nezůstala střecha nad hlavou. Lidé hrabali každý na svém spáleništi, na vyhrabané sekery a pilky nabili nové topory a všichni se svorně pustili do díla. Celé naše štěstí, říkali, že je jaro, stodoly jsou prázdné, nová úroda se nám urodí, škody jsou menší, než by byly na podzim. Však si do zimy postavíme nové městečko, jen nezoufejme a pilně pracujme. Hned po ohni, v místě kde stával kostel, lidé hledali svůj zvon, který měli nadevše rádi.Rozhrnovali popel, motykami rozkopávali zem, ale zvon jakoby zmizel. Kdosi řekl, že se pravděpodobně roztavil v tom žáru. Ostatní tomu uvěřili a ustali v hledání. Měli teď všichni hodně práce a tak to trvalo až do zimy. Městečko si teď postavili v mírném návrší a kostelík ještě krásnější a prostornější, než ten předchozí. Lidem bylo jen líto, že si v novém kostele nemohou zavěsit svůj milý zvon, pro který nepřestali truchlit. Se shořeliště se časem stala pastvina pro dobytek a tam se jedou udála divná věc. Stádo sviní rylo zem a vyrylo zvon, který zde od požáru ležel zapomenut. Pastýři hned o tom uvědomili rychtáře. To bylo radosti, že milý zvon bude opět znít v jejich kostele. Všichni, ať staří či mladí se přičinili, aby to bylo co nejdříve. A když pak zvon opět visel a poprvé zazněl jeho hlas, lidé slyšeli jak výrazně říká " Vepř - ryl - vyryl - vepř - ryl- vyryl. Všichni se radovali a zvon opět zavedl starý pořádek. Lidem zase třikrát denně vyzváněl. Protože nový Fryštát byl teď výše položen, hlas zvonu se nesl daleko do okolí. Dobře jej slyšeli i v Těšíně a při pěkné pohodě jej slyšeli až ve Slezské Ostravě. Míjel čas. Lidé umírali a rodili se noví. I městečko měnilo svou tvář. Dřevěné domy byly vystřídány zděnými a místo dřevěného kostelíka byl postaven kostel z kamene a cihel, jen zvon zůstal stejný a přetrvával věky. V té době žila na těšínském zámku mocná kněžna. Vždy, když zvon vyzváněl. sedala u otevřeného okna a s dojetím naslouchala jeho hlasu, který ji vzrušoval a blažil. Ten zvon musím míst zde v Těšíně, řekla si jednou kněžna a hned hnala posla do Fryštátu pro rychtáře. Ještě téhož dne se rychtář hlásil u paní kněžny a ta hned bez okolků řekla, že by ráda koupila jejich zvon, že jim za něj zaplatí tolik dukátů, kolik jich bude zapotřebí k vydláždění cesty z Těšína do Fryštátu. Smutně se vracel rychtář domů, ale jinak nebylo možno než kněžně vyhovět. Ještě smutněji přijali tu zprávu fryštátští. Milovali svůj zvon, ale jiné rady nebylo. Když jim jejich zvon naposled zazvonil, jeho hlas zněl tak smutně, že ani jedno oko nezůstalo suché. Do Těšína stěhovali zvon na voze ověnčeném kvítím a vyprovázelo ho celé městečko, daleko za svůj katastr. V Těšíně byl zvon zavěšen v kostele sv. Václava. Druhý den, časně ráno, vstala paní kněžna aby si poslechla hlas zvonu z těšínské věže. Konečně ho slyšela , ale proč jeho hlas zní opět z takové dálky? V tom vpadl do knížecí komnaty kostelník se správou, že zvon zmizel. Věrný zvon se v noci vrátil zpět do Fryštátu a tam zvonil a zvonil. Paní kněžna seděla a poslouchala jako očarovaná. Nijak nemohla pochopit a vysvětlit si tu záhadu. Ale bylo tomu tak. Ještě dvakrát dopravili zvon do Těšína, ale zvon se dvakrát umíněně vrátil do Fryštátu. Když paní kněžna pochopila že vůli zvonu nezlomí, už ho tam nechala. Jen přikázala aby na kostelní věži zazdili okénka směřující k Těšínu. Věrný zvon zvonil ve fryštátě až do 1. světové války , kdy byl zabrán pro válečné účely. Od té doby už také nezazdívají okénka kostelní věže směřující k Těšínu. Pověst však v našich lidech žije dál pro dojemnou věrnost, kterou zvon svému lidu zachoval.

O RYTÍŘI V ČANTORYJI

Čantoryje patří mezi nejpěknější a nejnavštěvovanější horu těšínských Beskyd.

Zdobí ji též pověst o spícím vojsku, které se probudí, až bude slezskému lidu nejhůř a bude trestat nespravedlnost a zlo, páchané na chudobném lidu. V Nýdku, na úpatí Čantoryje, žil kovář. Kovárnu i řemeslo zdědil po svém otci. Tvrdě pracoval od rána do večera. Rodinu měl početnou. Nebylo na tom nic divného, že ji nestačil sám uživit a že měli často hlad a bídu. Kolem kovárny vedla kupecká cesta z Těšína do Uher. Proto většinu roku měl kovář práce dost. Tomu okoval koně, tomu opravil kolo u vozu, celý boží den se kovář lopotil a přece to k obživě jeho rodiny nestačilo. Jeden rok byla velmi tuhá zima. Cesta nebyla sjízdná a kupci čekali na jaro. Tehdy bylo v kovárně opravdu zle. Nebylo práce, nebylo peněz, nebylo chleba, nebylo co jíst. Hlad zaháněl bobem, chleba neviděli už dávno. Když však i bob došel, kovář s kovářkou byli starostmi zoufalí. Smutnýma očima hleděli na pohublá tělíčka svých dětí. Jednou za soumraku se do kovárny někdo dobýval a volal " Otevři kováři, nesu ti práci ". Kovář spěchal otevřít a úžasem zapomněl zavřít ústa. Před ním seděl na bílém koni rytíř ve zlaté zbroji. Vlídně se na kováře usmál a zeptal se " Chceš hodně práce, že ? Máš ji mít. " Do týdne mi ukovej tolik podkov, kolik jich unese kůň na hřbetě. Tady máš peníze na železo," řekl rytíř a odjel. Otupělému kováři trvalo než se vzpamatoval. Hleděl stále na tři zlaté, které mu rytíř dal. Potom spěchal k ženě a dětem s radostnou novinou, že budou mít zase dostatek voňavého chleba. Druhý den, časně z rána, jel kovář do Těšína, aby tam nakoupil železo. Kupci se divili nač kovář potřebuje v zimě tolik železa, ale kovář mlčel. Doma se hned pustil do práce, šlo mu to, radost se podívat. Kul podkovy, vybíjel v nich díry na hřeby a přitom si pobrukoval svůj oblíbený "ovjynzok". Radost mu koukala z očí, že má práci na celý týden. Pot z něj jen lil, ruce mu umdlévaly, ale kovář nepolevil. A tak za týden právě v podvečer, byl s dílem hotov. V kovárně na zemi ležela hromada hotových podkov. Netrvalo dlouho a kovář slyšel, že se ke kovárně kdosi blíží. Tušil kdo a proto kovárnu honem otevřel. Byl to onen rytíř a hned se kováře ptal, je-li hotov. Po kladné odpovědi, rytíř kováři přikázal, aby dal podkovy do pytlů a naložil je na koně. Po malé chvilce bylo vidět, jak se od kovárny hnul průvod. Napřed jel rytíř na koni, za ním bělouš s naloženými pytli a nakonec šel kovář. Byla to dlouhá cesta, ale konečně vyšly z lesa a stanuli před velkou skálou. Rytíř mečem udeřil o kámen. V tu chvíli ve skále udělala trhlina tak široká, aby jí mohli těsně projít. Pomalu se sunuli úzkou chodbou, až se ocitli v prostorném sále. Po stěnách zde visela zlatá a stříbrná zbroj a podél jedné celé stěny byly kamenné žlaby. U nich stáli jeden vedle druhého krásní koně. Podél druhé stěny stály pevné dubové stoly a široké lavice. Na nich seděli rytíři, hlavy podepřené rukama, tiše spali. Kovář se tiše podivil :" Taková kouzla v naší hoře ". Nejednou slyšel svého děda vyprávět, že jednou za sto let se jeden z rytířů probudí. Když zjistí, že dosud nenastala ta správná doba, opatří co je třeba a pak usne na dalších sto let. Z těchto úvah jej vytrhl rozkaz rytíře, ať se dá rychle do práce a oková všechny koně. Kovář nelenil a dal se do díla. Koně stáli klidně u kamenných žlabů a brali oves. Kovář zatím sundával staré a přibíjel nové podkovy s takovou zručností, že byla radost se dívat. Po skončení práce mu rytíř řekl, ať drží pytel a naplnil mu jej starými podkovami. " To je tvá odměna, " řekl " a teď pojď ". Kovář posmutněl, v hrdle ho něco tlačilo, ale hodil si pytel na záda a šel. Chtělo se mu plakat , že bude v domě opět hlad a bída, ale mlčel a nereptal. Venku před skálou se s ním rytíř rozloučil slovy " Tady už cestu znáš, jdi s Pánem Bohem ". " S Bohem ", pozdravil kovář a šel domů jen co noha nohu mine. Přemýšlel co řekne doma, že místo peněz nese staré železo. Radostně ho vítala žena i děti. Kovář si smutně sedl na lavici, rozvázal pytel a jeho obsah vysypal na zem. Jaké bylo jeho překvapení, když na zemi uviděl hromadu zlata. Teď bylo rázem po starostech, po bídě, po hladu. Myslíte si , že kovář zbohatnutím zpychl nebo zlenivěl ? Ne. Postavil si novou kovárnu, přikoupil pole, kravičku a v pilné práci hospodařil s rodinou ještě dlouhá léta.

Hradec Králové

Podle jedné pověsti založil Hradec v 5. století vladyka Dobroslav ze slovanského kmene Charvátů, který v té době panoval v Polabí, v kraji kolem Kouřimi. Dobroslav se i svým lidem usadil uprostřed niv na návrší mezi Labem a Orlicí. Jeho osada byla nazývána Chlumec Dobroslavský či Dobroslavův Chlumec (slovo "chlum" či "chlumec" znamená zalesněný kopec či pahorek). V 10. století vládli Charvátům Slavníkovci, kteří panovali na Libici, a když byl tento rod roku 995 vyvražděn, ztratil také Dobroslavův Chlumec své jméno a dále byl nazýván jen Hrad či Hradec.

Podle jiné verze nechal Dobroslav postavit hrad z pálených cihel a podle barvy se mu začalo říkat Červený nebo Cihlový hrádek, z čehož později vznikl název Hradec.

Tato "pověst" se nachází v Kronice české, kterou v 16. století napsal kronikář a mystifikátor Václav Hájek z Libočan a jejím původním autorem je pravděpodobně právě Hájek. "Dobroslavsk chlemec" (Dobroslavův chlumec) je pak zmiňován v Rukopisu zelenohorském v básni Libušin soud. Pověst se stala i součástí sporu o Rukopisy 

Hradecké podzemní chodby

V Hradci se po dlouhá léta vypráví legendy o údajných podzemních chodbách pod městem, z nichž podle nejdivočejších zvěstí některé snad vedou až na Kunětickou horu, do Josefova, do bývalého Opatovického kláštera, na bývalý novohradecký "Zámeček" či někam do hradeckých lesů.

Tyto pověsti mají snad oporu v tom, že pod domy na starém městě se opravdu nacházejí poměrně rozsáhlé podzemní prostory - tzv. lochy. Jedná se i o několikapatrové cihlami klenuté sklepní místnosti ústící z místních sklepů do hloubky čtyř až deseti metrů. Sloužily zejm. k ukládání potravin a piva v sudech, ale také i jako úkryty v dobách války. Nejrozsáhlejší lochy jsou pod bývalou jezuitskou kolejí a biskupskou rezidencí.

Hradecký historik Zdeněk Doubek v knize Město pod Bílou věží: Čtení o starém Hradci II píše, že v roce 1965 se účastnil odkrývání chodby, která byla objevena při stavbě automatické sladovny hradeckého pivovaru. Chodba byla z velké části zaplavena vodou, kterou bylo třeba odčerpat. Zahýbala směrem do Rokitanského ulice, ale asi po 30 metrech končila bočním závalem. Další průzkum byl pak ukončen, protože stavba pivovaru dostala přednost.

Dodnes se tak pravděpodobně jedná o jedinou doloženou podzemní chodbu v Hradci Králové

K mytickému hradeckému podzemí se váže několik dalších pověstí:

Podle jedné pověsti skryli kdysi hradečtí měšťané v údajných rozsáhlých chodbách pod městem velký poklad. Říká se však, že kdo se ho dotkne, musí zemřít - padne k zemi zasažen proudem ohně a jisker a zůstane po něm jen zčernalá mrtvola. Již se o to prý pokoušelo několik lidí. Jinou verzi vypráví východočeský kronikář F. L. Sál. Podle něj se v domě u katedrály sv. Ducha nachází velký kříž, který střeží nesmírný poklad. Podle pověsti sem bylo ukryto bohoslužebné náčiní, vzácná roucha a staré kancionály z katedrály sv. Ducha. Kdo se je pokusil vykopat, okamžitě padl mrtev k zemi a zčernal jako mouřenín. 

Od jednoho domu u katedrály sv. Ducha měla též vést tajná chodba do Opatovického kláštera. Měla tudy chodit sestra Jana Žižky (který byl v Hradci pochován) do kláštera, kde měla milého. 

V domě na Velkém náměstí prý žila žena, která měla nemanželské dítě s vojákem. Styděla se za to a holčičku zavírala do bedny v lochu, kde ji ona i její služka mučili. Jednou, když lidé z ulice slyšeli pláč, přiběhli na pomoc, ale dítě bylo již polomrtvé a nepodařilo se ho zachránit. 

V dalším z lochů prý našli lidské kosti. Žena tam prý zavřela svého muže, aby se ho zbavila.

Polednice

Za starých časů strašily v Hradci a okolí polednice. Vypadaly jako staré šeredné žebračky, které hleděly do země, nikoho nepozdravily a zdánlivě si nikoho nevšímaly, ale ve skutečnosti své okolí bedlivě pozorovaly. Chodily po městě a když narazily na toulavé osamocené dítě, strčily ho do pytle. Děti pak rdousily a házely do obilí. Proto byly děti nabádány, aby byly v poledne na oběd doma. Když také obilí zrálo, polednice ho cuchaly, aby se nedalo sklízet.

Jedna z polednic prý přebývá na Bílé věži a v poledne shazuje lidi z ochozu dolů. Jedna z pověstí vypráví o holčičce, která se na věž vydala sama i přes zákaz svých rodičů. Dole pod věží ji pak našli mrtvou.

Tato pověst má prý dokonce reálný základ. V městské kronice je prý zaznamenáno, že 21. května roku 1606 dorazil do města posel Blažej. Usnul v okně Bílé věže a okolo poledne se zřítil dolů a zabil se (údajně přitom dokonce prorazil střechu jednoho z domů).

O propadlých jeptiškách

Tento příběh zaznamenal již historik a hradecký rodák Bohuslav Balbín v 17. stol. ve svých Miscellaneích: 

V časech, kdy v Hradci stál ještě středověký hrad (z něhož se dodnes dochovala jen část okrouhlé věže a na jehož místě bylo později postaveno renesanční purkrabství), stál zde ženský klášter. Jednoho dne však klášter zmizel a s ním i všechny jeptišky, které ho obývaly. Lidé si vyprávěli, že se klášter propadl do země a mnozí by i přísahali, že z hlubin slyší hlasy. Jednoho krásného letního dne se pak ke hradu vydala mladá služka paní Zuzany, aby nasbírala nějaké byliny. Vtom se jí zjevila jeptiška v bílých šatech (bílá paní?) a tajnými dveřmi přivedla služku do podzemních komnat plných zlata a stříbra. Jeptiška věděla, že paní Zuzana má potíže s penězi a že zůstala na stáří nezaopatřena, a tak její služku obdarovala hrstí zlaťáků a nabídla jí, že může kdykoli přijít zas. Paní Zuzana se pak až do smrti nezapomněla za duši své ochránkyně každý den pomodlit.

Černý pes

Mezi Kuklenami a Pražským Předměstím býval krásný březový háj. Bylo v něm jako v ráji, přesto byl liduprázdný. Dokonce i pruh pole okolo háje zůstal nedotčen, protože lidé se báli se k lesu byť jen přiblížit. Řádil v něm totiž příšerný černý pes s ohnivýma očima a žhavými zuby, který každého, kdo se tam odvážil vstoupit, rozsápal.

Jednoho dne se vrátil domů starý voják, který o sobě tvrdil, že se ani čerta nebojí. Rolníkovi, kterému háj patřil, slíbil, že psa za odměnu zabije. Dvakrát se tam voják vydal ve dne, ale na psa nenarazil. Potřetí tam tedy šel o půlnoci. Sotva vkročil do lesa, něco ho napadlo zezadu. Vojáka ovládl strach, dal se na útěk. Do zad mu šlehaly plameny a připadalo mu, jako by ho pronásledovali snad všichni démoni pekel. Nakonec padl pod tíhou té stvůry, kterou ani neviděl. Ráno ho našli na kraji lesa mrtvého.

Jednoho podzimního dne si na kraji háje hrály děti. Byla už zima, a tak si rozdělaly malý ohýnek, aby se zahřály. Jiskra z ohně však zapálila suchou trávu a pak i okolní stromy a celý háj vzplál plamenem. Ze všech stran se seběhli lidé podívat se, jak to dopadne s pekelným psem. Když oheň dohořel, zbyly z háje jen zčernalé ohořelé pahýly stromů, ale po psu nebylo ani památky. Když po čase přišli do místní hospody tři tuláci, majitel háje jim nabídl pár zlatých, když ohořelé stromy pokácí. Oni tak učinili a od té doby už nikdy nikdo o černém psu neslyšel.

Pověst z Malšovic

Historka o panu Pavoukovi

K názvu mlýna se váže další pověst, kterou zaznamenal Ignát Herrmann a která se objevila ve výboru jeho próz nazvaném Blednoucí obrázky: Pan Pavouk, vlastník mlýna, byl zámožný a vážený muž, ale když mu zemřela žena Anežka, nesl to velice těžce. Jednoho dne se pak stalo něco nepochopitelného - v přestrojení za čerta se vydal loupit do domu jedné zámožné paní. Byl však přistižen a odsouzen do vězení. Žalářníku Kalibánovi pak zaslíbil svou dceru Barušku, které se pak neřeklo jinak než čertova nevěsta. Pavouk se z toho všeho nikdy nevzpamatoval, začal pít a když jednoho dne kráčel přes úzkou lávku u mlýna, aby vytáhnul stavidlo, spadnul do žlabu a utopil se. Od té doby se mlýnu říkalo Čertův mlýn (další názvy byly Na Čertovině nebo Bouda). Mlýn již dnes v těchto místech nestojí - vyhořel roku 1920 a již nebyl obnoven. V letech 1920-21 pak byla v této oblasti postavena malšovická vodní elektrárna, celkem třetí vodní elektrárna ve městě.

Pověst z Roudničky

Úkryt opatovického pokladu

Mezi Roudničkou a Vysokou nad Labem se nachází zalesněný kopec (údajně zvaný "Podzámčí"), kde již roku 1080 stála prý tvrz zvaná Vysoká (nacházela se na kopci "vysoko" nad nedalekým tokem řeky Labe; tvrz dala jméno i obci Vysoká nad Labem). Podle pověsti měla až k tvrzi vést tajná podzemní chodba z bývalého Opatovického kláštera skýtající cestu k legendárnímu opatovickému pokladu, o kterém vypráví Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Dnes již je vchod do podzemí zasypaný a zarostlý. Podle pověsti ho spatří pouze spravedlivý člověk, a to na Velký pátek. Na kopci se nachází prohlubeň, kde se pevnost mohla nacházet. Dokonce tu byl údajně proveden i archeologický průzkum, ale nic se zde nenašlo. Je možné, že prohlubenina vznikla tím, že zde již lidé vchod či samotný poklad hledali 

Cheb a Chebský hrad

Krvavá hostina

Násilná smrt mocného frýdlantského vévody a proslulého vojevůdce z období třicetileté války Albrechta z Valdštejna zanechala v historické paměti města Chebu natolik výrazné a nesmazatelné stopy, že jejich otisk zřetelně pociťujeme až do dnešních dnů. Tragickému konci velkého vojáka však předcházela událost, která je jednou provždy spojena s dějinami chebského hradu...

Dne 24. ledna roku 1634 podepsal český král a římský císař Ferdinand II. patent, kterým zbavil dosud nepostradatelného Albrechta z Valdštejna vrchního velení císařské armády. Všem generálům, důstojníkům i prostým vojákům se přikazovalo, že nemají již nadále zachovávat věrnost a poslouchat rozkazy jak právě sesazeného generalissima, tak jeho posledních věrných, polního podmaršálka Kristiána Illova a generála jezdectva a současně Valdštejnova švagra hraběte Adama Erdmana Trčky z Lípy. Patent uzavírala věta, která se rovnala vynesení rozsudku smrti nad Valdštejnem a hrstkou zbývajících příznivců. Tato klíčová pasáž zněla: "Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít."

Pod dojmem těchto neblahých událostí nezbývalo Valdštejnovi než prchat a pokusit se uniknout z dosahu císařské autority. Kruh kolem něj se promptně uzavíral. Zvolil jedinou možnou trasu, přes Plzeň mířil dále na západ, do Chebu, odkud chtěl vejít v kontakt s nepřáteli habsburské monarchie operujícími na říšském území. V Plzni past ještě nesklapla, 22. února 1634 Valdštejn město v nejvyšším spěchu opustil. O dva dny později mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední vjel Valdštejn, v doprovodu přibližně půl druhé tisícovky vojáků a jen s několika málo zavazadly, do chebských bran.

V noci na 25. února se tři muži pocházející z ostrovního království, podplukovník Trčkova pěšího pluku a zároveň velitel města Chebu John Gordon, další podplukovník z téže jednotky Walter Leslie a konečně dragounský plukovník Walter Butler, dohodli na fyzické likvidaci prchajícího a zlomeného psance i jeho blízkých.

Jako první měli přijít na řadu Valdštenovi poslední spojenci, Kristián Illov, Adam Erdman Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic a rytmistr Niemann, vojenský kancléř vévody frýdlantského. V pozvání na slavnostní banket, jenž ve svém domě stojícím v areálu chebského hradu pořádal podplukovník Gordon, nespatřoval ani jeden z výše jmenovaných neblahé znamení. Nic netušíce dorazili všichni čtyři 25. února kolem šesté hodiny odpolední na místo činu. V pošmourném a nevlídném dni se již těšili na bujarou hostinu. Vše z počátku skutečně probíhalo podle jejich optimistických očekávání. Mimořádně bohatá tabule, podpořená navíc potoky piva a vína, se zdála naplnit představu příjemně prožitého večera. O tom, jak moc se mýlili, se Vadštejnovi věrní přesvědčili velice brzy. Aniž to pozvaní tušili, celý hradní komplex byl pevně v rukou Butlerových mužů, veškeré únikové a přístupové cesty byly obsazeny. Mezi sedmou a osmou hodinou podplukovník Leslie potají nařídil vytáhnout padací most a uzamknout hradní bránu. Krátce poté, jak blesk z čistého nebe, vtrhlo do hodovní místnosti první vražedné komando vedené podplukovníkem Butlerova dragounského pluku Geraldinem, který ani na vteřinu nezaváhal a vykřikl smluvenou frázi: "Wer ist gut Kaiserich?" Gordon, Butler a Leslie vyskočili od prostřeného stolu a odpověděli: "Vivat Ferdinandus! Vivat Ferdinandus!", načež se v protějších dveřích objevila druhá část netrpělivě čekajících vrahů v čele s rytmistrem Deverouxem, jenž doplnil: "Und das ganze Haus Österreich." Gordon, Butler a Leslie střelhbitě tasili kordy a spolu s ostatními se vrhli na naprosto šokované a neozbrojené hosty. Vilém Kinský nestačil zřejmě ani pochopit, co se děje a již se sesul na stůl, zasažen mnoha smrtelnými ranami. Kristián Illov se prodral ke svému kordu, jenž na počátku hostiny, stejně jako jeho tři společníci, pověsil na připravenou zástěnu. Jako šílený kolem sebe sekal a bodal, lehce zranil Leslieho ale vzápětí podlehl přesile. Také Trčka kladl zoufalý odpor, ač na něj pršela rána za ranou, hrabě stále neklesal. Byl snad nesmrtelný? Vojáci jen těžko skrývali překvapení. Nechápavě na Trčku hleděli. Ten beze zbytku využil momentu překvapení. Vybičován strachem o život se pouze holýma rukama dokázal probít ven z komnaty, sotva popadaje dech, prchal chodbou. Jenom pár kroků ho dělilo od bezpečí. Doklopýtal ke vchodovému portálu. Stráž mu vyšla v ústrety. "Heslo", tázala se. "Svatý Jakub", vyhrkl zadýchaný, zkrvavený a na smrt vyděšený hrabě. Omyl! Valdštejnské heslo již neplatilo. "Dům rakouský", to byla správná odpověď. Pažby mušket srazily Trčku na hrubou podlahu. Velitel stráže se zvědavě sklonil nad omráčenou obětí. A hle! Žádné čáry či zásah vyšší moci. Nesmírně pevný krunýř z pravé losí kůže oddálil nevyhnutelné. Voják se ušklíbl, nadzdvihl provizorní brnění a zasadil fatální ránu. Vražednému běsnění na malou chvilku unikl i poslední z hostů, rytmistr Niemann. Těžce raněný se z posledních sil dovlekl do kuchyně přiléhající k hodovní síni. Pronásledovatelé mu však byli v patách a neznali slitování.

O několik desítek minut později ukončil v Pachelbelově domě na chebském náměstí rytmistr Deveroux jediným bodnutím hrubou partyzánou dramatickou životní pouť Albrechta z Valdštejna, bývalého vrchního velitel habsburské armády, vévody frýdlantského, meklenburského, zaháňského a hlohovského.

Duchové na hradě

Zavraždění Valdštejna, které se odehrálo v Pachelbelově domě na náměstí, a jeho generálů, kteří padli v Kuchelhausu na hradě, nemohlo zůstat "bez následků". Záhy po mordu prý začalo na hradě strašit. Podle pověsti vyjíždí každou půlnoc z hradní brány kočár s duchem vévody v doprovodu několika jezdců...

Když odbije půlnoc, ozve se prý na hradě dusot koňských kopyt a z hradní brány vyjede černý kočár tažený čtyřmi vraníky, kterým z nozder šlehá oheň. Doprovod kočáru prý tvoří jezdci na koních ozborojení meči a několik zbrojnošů. Že by zavraždění generálové a další Valdštejnovi padlí věrní?! Vstupovat do cesty tomuto strašidelnému průvodu se však nedoporučuje.

Na svou zvědavost prý doplatil jistý chebský občan Menger, který se po propitém večeru v místní hospodě rozhodl ukázat kamarádům, že vše jsou jen povídačky. Na půlnoc dorazil k hradní bráně a přesně když hodiny naposledy odbily dvanáctou, vyrazil proti němu z brány strašidelný průvod v jehož středu uviděl na smrt jdoucího zajatce - svého vlastního ducha. Menger se tak vylekal, že omdlel. Druhý den, když ho přátelé našli, stihl jim ještě povědět, co se tu půlnoc událo a pak zemřel.

Alchymista

Kolem roku 1450 působil na Chebském hradě alchymista Zikmund Wann. Podobně jako jiní alchymisté, známí především z doby Rudolfa II., i chebský alchymista mísil různé lektvary, zabýval se výrobou zlata, kamene mudrců, elixíru mládí a věštěním ze skleněné koule. Podle jedné z dochovaných pověstí uměl také zpodobnit pravé štěstí a inspirovat tak k jeho nalezení třeba lidi vážené a majetkem bohaté, zato duševně chudé.

Jedním z takových nešťastníků, kteří před koncem života poznali díky chebskému alchymistovi pravé štěstí, byl prý i ctihodný občan Michal Jura. Ten přišel za Zikmundem do hradní kaple, aby poznal štěstí bez škrabošky úsměvů a bez skořápky bohatství a blahobytu, pravé štěstí, které není na povrchu, nýbrž v duši... Zikmund Wann zamíchal tajemné přísady v křišťálové kouli a starci vyjevil jak může čisté štěstí vypadat. A co že to Michal Jura v kouli uviděl?

• Chudě oděnou ženu držící v náruči své dítě, které drobnou ručkou hladí matku po tváři a směje se na ni.
• Úrody plné pole a na něm mladíka s kosou, z jehož každého pohybu čiší síla a radost z úrody a požehnání.
• Žebráka, který se sotva vleče u cesty a krásnou mladou dívku, která mu podává kalich s medovinou. Oba mají úsměv na tváři a v oku jiskru.
• Malíře, kterého každý tah jeho štětce naplňuje nadšením.

Rychle Jura pochopil co vše může být pravým štěstím a ještě než se obraz v kouli stačil rozplynout, spěchal domů. Po několik dní pak nevycházel z domu, dokud velkou část svého jmění nerozdělil mezi potřebné. Štěstí, které tak přinesl ostatním, zcela naplnilo i jeho duši.

Slovanské pohřebiště

Na třicet metrů vysoké ostrožně nad ohybem řeky Ohře, v místech dnešního Chebského hradu a přilehlé části města, se již v 9. století nacházelo opevněné slovanské hradiště. Když bylo na počátku 12. století nahrazeno pevným kamenným hradem, zániku neušel ani původní hřbitov. Ostatky však ze země vyzvednuty nebyly...

Rozsáhlé slovanské pohřebiště se nacházelo i v místech, kde dnes stojí hradní kaple sv. Erharda a Uršuly. Potvrzuje to i fakt, že při archeologických vykopávkách byly pod podlahou kaple nalezeny četné kosterní pozůstatky. Kostry odkryté při rekonstrukci podlahy svědčí také o tom, že při stavbě kaple nebyl na ostatky brán přílišný zřetel. Některé sloupy spodní kaple totiž stojí přímo na původních slovanských hrobech. Slovanské náhrobní kameny, které byly při vykopávkách na pohřebišti vyzvednuty si můžete prohlédnout v prostoru před kaplí.

Frýdek-Místek

POVĚSTI O MÍSTECKÉM ŠTANDLU Tajemný a jakoby stále zachmuřený vrch Štandl je nejvyšším bodem v blízkém okolí Místku (291 m n.m.). Z okolní roviny se zvedá o 65 m a odedávna přitahoval pozornost lidí. Ve středověku zde stával menší strážní hrádek. Zasypané podzemní prostory zavdaly původ vzniku několika místních pověstí. 

ZLATÝ POKLAD Kdysi dávno Štandl nestál, když zemřel slavný hunský kmenový náčelník Attila, položili jej ve zlaté rakvi spolu s mnoha poklady na tomto místě do země a vojáci po několik týdnů nosili hlínu a kameny, ze které nasypali mohylu, dnešní Štandl. Naposledy se pokoušel najít tento poklad jeden starousedlík ze Sviadnova. 

ČERNÁ PANÍ BARBORA Na severním svahu Štandlu stávala velká skála, dnes z ní zbyl menší kousek. Kdysi byl na skále k přečtení nápis "Černá paní Barbora". Pod skálou má být zasypaná jeskyně, ve které se ukrývala uprchlá mladá jeptiška, černých vlasů a modrých očí. Hukvaldský hradní hejtman rytíř Harasovský ji svedl a zde se milenci scházeli. Jeptiška hořce litovala porušení řeholního slibu a když pro ni hejtman jel, aby si ji odvedl na hrad, strhla se strašná bouře a za rachocení skal jeskyně zmizela. Ještě dlouho slyšeli jeptišku naříkat v podzemí. 

PROPADLÝ HRAD Ještě kolem roku 1850 byly na Štandlu ke spatření skrovné zbytky zdí zaniklého hrádku, nazývaného údajně Friedeke nebo Na zámčisku. V nepřístupném podzemí má být ukryt poklad a velká jáma na vrcholu je prý zbytkem po propadlém hradu a jeho sklepeních. Archeologickým výzkumem zde byla potvrzena podzemní chodba. 

MÍSTECKÝ KAT CHUCHLÍK V podvečer chodívala Místkem prapodivná zahalená postava. Každý, kdo jí pohlédl do tváře, se raději pokřižoval. Byl to poslední místecký kat Chuchlík a za života bylo neradno se mu dostat do rukou. Ve skutečnosti v poddanském Místku nikdy kata neměli, k výkonům dojížděl kat až z Kroměříže. 

POVĚSTI O STARÉM MĚSTĚ U FRÝDKU Na soutoku Ostravice a Morávky leží Staré Město, podle některých zvané v minulosti Dvorsko či dokonce Jamnica. Ve skutečnosti je první zpráva o osadě až z roku 1399. Starší obec mohla nést jiné jméno a pravděpodobně souvisela s jižní částí zaniklého městečka Jamnice (Jannutha). 

KONEC MĚSTA Zánik staršího města připisovali lidé "starému Švejdovi" nebo "tatarům". Podle pověsti mladá, krásná a bohatá pohanská princezna se vydala poznávat cizí země a jejich lid. Přenocovala i ve Starém Městě, které se jí stalo osudným. Doprovod nechala ve své důvěřivosti před hradbami. Lakotný mlynář nebo měšťané ji v noci kvůli bohatství zabili. Princeznin doprovod musel se smutnou odtáhnout a za čas rozlícený otec, mocný chán, vypravil velké vojsko. To loupilo, drancovalo a zabíjelo křesťany, až srovnalo se zemí i Staré Město, které zavdalo příčinu, a zaplavilo je vodami řeky Morávky. 

POHANSKÁ MOHYLA V místní části Kamenec stávala velká mohyla nad hrobem hrdiny, který padl při boji o město. Časem zmizela při povodních v korytě Morávky. Ukázalo se, že byla tvořena drobným kamením a štěrkem, nejspíše sesbíraným z polí. Na mnoha místech ve Starém Městě i v okolí se našly podle tvrzení starousedlíků před více než sto lety lidské kosti, zbytky zdí, dokonce půl mlýnského kola v ložiskách, sklípky a mnoho železa, zejména starých ostruh. 

SKALICKÝ ŤMOK Rázovitá obec Skalice je dnes součástí Frýdku-Místku, dostaneme se do ní po cestě ze Starého Města. Dva sedláci ze skalického Záhoří, Kohut a Peterek, nemuseli robotovat. Patřilo jim půl Skalické Hůrky, měli vlastní vápenku, cihelnu a kamenolom. Jednou ráno dělníci s křikem lom opustili, z dutiny ve skále se totiž náhle zjevil duch zemních draků - "Ťmok". Kde se protáhne, zůstane pruh spálené země. Ležel na břiše, velký jako půl vola, s blanami, obrovskou tlamou, pokrytý lesklými šupinami. Majitelé lom zavřeli a po okolní cestě lidé dlouho neradi chodili, neboť bylo slyšet strašidelné zvuky, vrzání, skřípání na skále a chrčení. Prý dokonce, podle jedněch, před dvaceti lety Ťmok způsobil sesuv cesty mezi Skalicí a Raškovicemi. Kdo by chtěl ve Skalici najít poklad, musel nejdříve najít ťmoka, který údajně poklad hlídá. 

POKLAD V LIPINĚ Místo zvané Lipina, ležící mimo areál Lískovce, dostalo svůj název podle stromořadí lip. Dnes zde stojí rozsáhlé válcovny plechu a mostárna. Odpradávna zde leží velký poklad, který hlídá skřítek, přízrak menšího červeně oděného muže s bílou bradou. Naposledy, někdy v minulém století, se domluvili tři chudí muži z Lískovce, Sviadnova a Lipiny na vyzdvižení pokladu. Kopali o půlnoci. Sotva narazili na Železnou truhlu, zjevil se přízrak mužíka, v ruce držel provaz a zahučel: "Koho z Vás mám prvního pověsit?" Muži se polekali a rozprchli se, zapomněli dokonce na bídu i na zlato. 

ZAKLETÝ DŮM V místě zvaném Na Vrchách, blízko Frýdeckého lesa, stojí osamělá zemědělská usedlost. Rodinu majitele stíhala jedna pohroma za druhou, po náhlé a nevysvětlitelné smrti syna a manželky zůstal majitel sám v opuštěném domě. Jednoho dne si vzal život a oběšeného jej objevili až po několika týdnech, uprostřed zimy. A od té chvíle začalo v domě strašit, ozývaly se kroky, vrzání dveří, v prázdné stáji bylo slyšet ržání koní. Každý pocestný, který sem zabloudil, ucítil nevyslovitelnou hrůzu. Strašení ustalo, když dům přestavěli k rekreačnímu účelu. 

POVĚSTI O MARIÁNSKÉM KOSTELE Poutní chrám Panny Marie ve Frýdku byl postaven na místě zvaném Vápenky v letech 1740-52 převážným nákladem hraběcí rodiny Pražmů z Bílkova. Už v roce 1706 zde stála dřevěná kaple. Místo bylo oblíbené zejména u Hanáků, kteří sem každoročně docházeli v početných procesích. 

PŮVOD SOCHY P. MARIE Podle jedné pověsti našli temnou plastiku P. Marie v jámě dělníci, kteří zde lámali vápenec. Sochu vyzdvihli a přenesli do farního kostela, v noci se vrátila zpět na Vápenky. Stejně tak v dalších dnech, když ji přenesli do Růžencové kaple na náměstí a do kaple sv. Barbory na frýdecký zámek. Z toho usoudili, že jim Bohorodička dává znamení, kde mají sochu uctívat. Údajně se místo na Vápenkách zalíbilo Jiřímu hraběti z Oppersdorfu kolem roku 1650 při návštěvě se svým kaplanem z Tovaryšstva Ježíšova, když zde našli květ nevídané vůně a hrabě pojal úmysl vybudovat zde chrám ke cti Panny Marie. Podle jiné verze nechal sochu zhotovit kolem roku 1665 jeho syn František Eusebius. Nejstarší podoba mariánské pověsti je z roku 1715 a praví, že sochu nechal zhotovit zámecký pán jako pokání za hřích smilstva, který spáchal s příbuznou na jednom okolním gruntě. 

SOCHA V PLAMENECH Na sv. Kopečku u Olomouce na svátek Nejsvětější P. Marie shořeli v jednom z poutních domů všichni lidé. Na noc byli uzamčeni a pomoc došla pozdě, až se už na jejich záchranu nedalo nic podniknout. Ještě tu noc přibyly jejich duše procesím do Frýdku a jejich zpěv bylo slyšet na mnoha místech. Pak byly kolem sochy vidět z města plameny, které zmizely při přiblížení lidí. Jen malé a hodné děti je mohly zblízka spatřit. 

ZÁZRAČNÉ UZDRAVENÍ TOVAČOVSKÉ HRABĚNKY Tovačovská hraběnka trpěla dlouhý čas úpornou chorobou. Ve snách se jí zjevila P. Maria, která jí slíbila dokonalé zdraví, když podnikne pouť do Frýdku. Protože nemohla sama učinit jediný krok, nechala se do Frýdku donést na nosítkách. S úžasem pozorovala sochu známou z nočních vidění a po svatém přijímání se jí vrátila hybnost do celého těla. Každoročně pak nechala do Frýdku k P. Marii vypravit velké procesí. Také mnoho dalších poutníků zbavila P. Maria různých neduhů, jak nás popisované zázraky i se svědeckými podpisy přesvědčují. 

PODZEMNÍ CHODBY Podle tvrzení starých Frýdečanů vedou tajné chodby z frýdeckého zámku pod zasypaným údolím Štěpnice, kde se větví do tzv. "starého kláštera" (domov důchodců) a do podzemí kostela. Kostel byl původně celý podsklepen, spodní etáž je dnes nepřístupná, stejně jako většina sklepení. Z původní krypty hrabat Pražmů pokračuje chodba ke kapli sv. Kříže. Dnes je uzavřena jediná přístupná krypta pod kaplí sv. Hedviky s přenesenými ostatky Pražmů a mumifikovanými těly poutníků utonulých v rozvodněné Ostravici, jež byli pro svou víru zachováni v nesetlelé podobě. 

ZÁZRAČNÁ VODA V HÁJKU Asi půl hodiny chůze je od Frýdku vzdáleno poutní místo v bývalém arciknížecím lese Hájku. V roce 1786 zde lesník Michal Hirschheimer postavil první kříž u pramene. Zbožní lidé pojali k místu důvěru a zejména "svatá voda" leckoho uzdravila. Proto zde v roce 1834 farář Karel Josef Šíp nechal postavit dřevěnou kapli a v roce 1840 jeho nástupce Josef Prutek zbudoval kamennou studnu s výtoky zázračné vody. 

JAK BYL ZALOŽEN FRÝDECKÝ ŠPITÁL V noci 5. prosince 1714 vnikli zbojníci z Ondrášovy skupiny do domu ctihodné Pavlíny Hertschlegerové, dobroditelky kostelů a chudých. Vytáhli ji z postele a chtěli pálit pochodněmi, aby vydala poklady. Ta vzývala P. Marii Sedmibolestnou, která ji vyslyšela a seslala pomoc. Jako díkůvzdání nechala postavit kapli P. Marii a špitálek pro staré ženy. Ve skutečnosti měla štěstí, že služka utekla na půdu, její volání uslyšel zvoník, zvonil na poplach a zbojníci utekli. 

POVĚSTI Z FRÝDECKÉHO ZÁMK UFrýdecký zámek, bývalý hrad těšínských Piastovců, vznikl na přelomu 13. a 14. století. Budova zámku prošla řadou stavebních úprav a od roku 1797 zámek sloužil jen správním účelům. SHAZOVÁNÍ KOZLAV dávných dobách pevný knížecí frýdecký hrad a město přitahovaly celou řadu nájezdníků a dobyvatelů. Jednou vpadly z Uher do pobeskydské roviny nepřátelské hordy a zakrátko oblehly i frýdecký hrad. Živá duše do něho i z něho nemohla ven. Když selhaly všechny útoky proti nedobytnému hradu, nepřátelé zkusili frýdecké dlouhodobým obléháním vyhladovět. O vodu neměla hradní posádka nouzi, ale potraviny zakrátko docházely. Když už neměli co jíst, uchýlili se ke lsti. Na jeden den uzavřeli s obléhateli příměří, protože jeden z obránců bude mít v hradní kapli svatbu. Celý den se z hradu ozývaly hudba a zpěv, "svatebčané" hladem skoro padali a v podvečer shodili s hradeb dolů uloveného srnce, čerstvě zabitého posledního kozla, staženého z kůže a posypaného srnčími chlupy. Útočníci uvěřili, že na hrad vedou tajné chodby, kterými jsou přinášeny čerstvé zásoby na hrad a odtáhli z kraje pryč. Na paměť shazovali ze zámecké věže každoročně kozla, naposledy ještě v roce 1845. 

TAJNÉ CHODBY Podle pověstí vedou tajné chodby z frýdeckého zámku k řece Ostravici, pod Skalickou hůrku, na svah Lysé hory a poslední spojovala zámek s ještě mocnějším hukvaldským hradem. V případě potřeby stačilo vyslat posla a pastýři sehnali z beskydských hor stáda ovcí a koz, které nesly na hřbetě pecen chleba, míšek mouky, vehnali je do chodeb a ony pak vyskakovaly na nádvoří zámku. ZÁHADNÁ 

STUDNA Stojí v zámeckém parku a má z ní vést tajná chodba. Ve skutečnosti se jedná o zámeckou lednici, kde v hlubokém sklepení bylo uloženo maso a zvěřina. Podle pověstí vedly ze zámku další tajné chodby k náměstí do rožního Wolfínského paláce, kde je dnes vinárna U erbu, směrem do údolí a k Mariánskému kostelu. Většina sklepení je dnes zasypána a na třech místech byly skutečně nalezeny únikové chodby, před zámkem a v dnešním parku. 

TAJEMNÉ ZJEVENÍ MAJITELE Záhadné kroky v kapli, mizení různých předmětů prapodivná znamení jsou přičítány údajnému duchovi Jiřího hraběte z Oppersdorfu, který v letech 1636-51 vlastnil frýdecké panství. Stupňoval útlak, náboženskou nesvobodu a odpíral měšťanům výsady, a za trest musí po smrti strašit na zámku. Přesná podoba není známa. 

ONDRÁŠKA Je malá sklepní komora pod bočním schodištěm, se zamřížovaným okénkem. Podle tradice zde bylo vězení a k jeho obyvatelům patřil známý slezský zbojník Ondráš, kterému se odtud podařilo uprchnout. KAMENNÁ VANAMá podobu velké kamenné nádoby ze zčernalého pískovce a stojí na zbytku hradby v zámeckém parku. Kolují o ní dohady, jedno z tvrzení uvádí, že šlo o nádobu užívanou k rituálním obřadům. Ve skutečnosti sloužila jako nádrž na vodu v zámeckém parku. 

JAK TO BYLO SE ZBOJNÍKEM ONDRÁŠEM Po věsti o zbojnících patřily v naší oblasti k nejpočetnějším a nejoblíbenějším. Nejznámějším, v lidové tradici ve výtvarném umění i v krásné literatuře často vzpomínaným zbojníkem byl Ondráš, syn janovického fojta Ondry Šebesty a jeho ženy Doroty. Ondráš se narodil 13. listopadu 1680 a přestože měl po čase převzít úřad a statek, z neznámých důvodů se dal na zbojnictví. Po tři roky spolu s dalšími 16 doloženými zbojníky přepadali měšťany, kupce, pocestné, židovské obchodníky i příslušníky církve. Teprve po vypsání 100 zlatých odměny za dopadení a slíbení beztrestnosti byl Ondráš dopaden. 29. února 1715 jej zabil Jiří Jurášek spolu s dalšími zbojníky při zábavě v hostinci "U matky Hedviky" ve Sviadnově. Po dvou měsících zbojníky pustili na kauci, když se nepolepšili, v příštím roce je vylákali do Těšína, lstí je pochytali, dva zbojníky popravili pro výstrahu a zbytek poslali na doživotní galeje. 

JAK ONDRÁŠ PŘIŠEL NA SVĚT Ondrášovi rodiče prý trpělivě čekali celých deset let na narození syna. Když zkusili vše možné a ani od Boha jej nevyprosili, rozzlobil se janovický fojt, rouhal se Bohu a dovolával se syna, i kdyby byl od samotného ďasa. Tak se stalo, že se strhla bouře, přihnal se temný mrak, ohnivý posel vrazil za hromového rachotu do země před fojtstvím a zaplakal narozený chlapec, Ondráš. ONDRÁŠ A 

HRABĚ PRAŽMA Na studiích Ondráš zpanštěl a než se měl věnovat hospodářství raději se toulal po okolí. Tak natrefil na zapadlý kočár, který se marně pokoušeli dostat z hlubokého bláta, kam zapadl. Kočár patřil frýdeckému hraběti Pražmovi a silný Ondráš jej jediným trhnutím dostal ven a vysloužil si hraběcí službu. 

ONDRÁŠ A ČARODĚJNICE Ondráš se znelíbil v panské službě u hraběte Pražmy. Jako urostlý mládenec se příliš líbil hraběnce, proto jej hrabě nechal hajduky chytit, zavléci do lesa a svázaného nechat napospas divoké zvěři. Tu se náhle objevila čarodějnice, která jej odvázala, pomazala čarodějnou mastí, kterou se stal nesmrtelným. Obdarovala jej kouzelnou valaškou, jen tou mohl být zabit, pak pistolí, kterou nikdy nechybí a skleničkou, kterou když obráceně postaví, každého na místě znehybní. 

JAK ONDRÁŠ POTRESTAL NENASYTNOU KŘÍSTKOVOU Chudá chalupnice Dostálka šla smutně na trh do Frýdku, peněz měla málo, zima se blížila a muži chtěla koupit kožich. Potkala na kraji lesa Ondráše, svěřila se mu a ten ji obdaroval penězi. S radostnou se Dostálka vrátila z trhu a všude se podělila o štědrost, jaké se jí dostalo. Závistivá a lakotná sousedka Křístková, ač bohatá, chtěla snadno přijít k penězům. Lkala a naříkala před Ondrášem, jak není chudá, až ji zbojník obdaroval penězi. Chtěl jediné, aby mu z trhu přinesla floky na opravu podrážek u bot. Křístková vše utratila, projedla a propila a po návratu lamentovala, že ji na trhu podvedli. Ondráš jí za lež a nenasytnost za trest natloukl kladívkem floky do sedací části těla.

Dušan Herfort

Ústí nad Labem

Město Ústí nad Labem se dnes rozkládá po obou stranách labského údolí i podél říčky Bíliny. Za vlády knížete Václava zde prý žili dva bratři. Oba vladykové se svorně dělili o území kolem řeky Labe. Obývali malý dřevěný hrádek, který stál na místě dnešní Větruše. Labohoř a Rušisvad, si časem založili rodiny a po nějaké době jim začal být hrad těsný. Proto se rozhodli požádat svého knížete o svolení vystavět město. Kníže Václav podporoval zakládání hradů i měst, které by ochraňovaly na obchodních stezkách kupce a jejich vozy se zbožím. Neotálel proto příliš a právo vybudovat město udělil.

Když bratři dostali panovníkovo svolení, začali hledat vhodné místo k založení města. Procházeli místy se vzrostlými stromy, prodírali se křovinami, překračovali stezky, potkávali pocestné, až narazili na stařenku, která sbírala uschlé větve stromů. Požádali ji o radu, kde by mohli své město postavit. Babička nesla na zádech hromadu sesbíraného klestí, jen unaveně mávla rukou do nedalekého hustého houští a řekla: "Zítra ráno, až vyjde slunce, počítejte tři dny. Pak se dobře rozhlížejte krajinou a tam, kde uvidíte, že hoří les a křoviny, dejte pokácet okolní stromy a houští." Obrátila se a šla pryč. Bratři poslechli a za tři dny se vydali pozorovat místní krajinu. Procházeli hustě porostlými místy, všude byly vysoké stromy s mnoha proplétajícími se křovinami. Vystoupili na mírné návrší, pod nímž se stékaly dva vodní proudy. Do velké řeky se vlévala menší říčka plná pstruhů. A vtom právě v jejich soutoku zahlédli hořící stromy a keře. To bylo to místo, které hledali. Všude bylo houští, které musili odstranit. Založenému městu potom začali říkat Ústí. V něm se pak dokázali ubránit nepřátelům a vítězit nad nimi. Dnes se domníváme, že pojmenování města Ústí vzniklo podle toho, že se zde dodnes stékají dvě řeky, Labe a Bílina. Výklad původu názvu města Ústí nad Labem je dáván do souvislosti s jeho polohou, s místem, kde do řeky Labe ústí říčka Bílina.

Zlín

Kdysi přes Zlín táhlo jakési cizí vojsko. Veliká sila ho byla a velice lidi sužovalo. Vybírali výkupné, lidé platili jak múrovatí a už si nevěděli rady.

Jel s tým vojskem také vojevůdce a ten si sebú vézl svojého synečka. Ubytoval se na rynku, rožní dům to býl, a syneček tam bývál s ním. Když to vojsko pořád nepřestávalo sužovat tož si chtěli lidé na nich nejak postihnút. Jeden měšťan, co akorát u něho býval ten vojevůdce, si jednúc v noci počíhal a jak vojevůdce vyjel pryč, tož mu zabil synečka. A utékl.

Ale byla to hrůza. Vojevůdce přijél a dyž tú novinu slyšel, zapřísahál se, že za to velice stresce celé město. Zlín byl tehdy veliký a měl takové výsady, jak třebas Kroměříž nebo Hradiště a Zlíňané jich velice opatrovali.

Na ratúzi jich měli v železných truhlicách. A vojevůdce za to, že mu zabili synečka, nechál si všecky ty výsady donést a spálil ich. Na místě. Jak je fčil socha Floriána, tam byly ty výsady Zlína spálené.

Kdysi se tam cosi kopalo a přišli tam na takový veliký kameň. Byl ještě celý očaděný od ohňa.

Ale to nebylo všecko. Vojevůdce slíbil, že se Zlínu jedenkrát eště víc pomstí, enom jak se vrátí z vojny. Když to bylo takové, tož starousedlíci dali hlavy dohromady a uznésli se, že změníja méno města. Nechtěli byt za jedného zlého člověka trestaní. V Brně to nové méno zapsali do knih a od téj doby se v kronikách nepsalo Zlaté jabko, ale Zlín.

Zámek Chyše

Zámek Chyše stojí ve stejnojmenném městečku v Karlovarském kraji, severně od města Manětín. Kolem zámku je pěkný park, který byl založen již v 17. století. Okolí městečka tvoří mohutné lesy, louky a břidlicové skály, s nedalekou říčkou Střelou. Ta když se v dávných dobách rozvodnila, tak lidé, aby se dostali na druhou stranu, si často museli postavit v těchto místech provizorní chýše, což prý dalo jméno i pozdějšímu městečku.

V době, kdy bylo panství Chýše v držení Lobkowiczů, tak bratr zámeckého pána byl v Praze ve službách dvoru císaře Rudolfa (1552-1612). Císař byl znám svoji náklonností k alchymii a zřejmě to zaujalo i Lobkowicze, který se vrátil na zámek s nějakým alchymistou. Ten se zde sice nezabýval pokusy s výrobou zlata, ale stejně atraktivním mícháním elixíru věčného mládí. Knížecí neteř lektvary hojně užívala, ale přesto nesmrtelnost ani věčné mládí tím nezískala. Zato její duše se po její smrti se zřejmě následkem těchto procedur stala nesmrtelnou. Jako duch stále prochází zámkem, pozoruje i návštěvníky a zasahuje v případech, kdy někdo přichází s nepoctivými úmysly. Její zásahy se prý projevily i v nedávné době. A tak má zámek na rozdíl od jiných hradů a zámků svého ducha, jehož příčinou nebyla nějaká násilná nebo krvavá událost.

Když na zámku působil několik měsíců spisovatel a novinář Karel Čapek jako vychovatel mladého pána, navštívil ho přítel z Prahy. Při procházení zámku objevili ve věži světničku, kde se na pár společných dní ubytovali. Služebná Marie Havránková při této příležitosti Karlovi Čapkovi vyprávěla příběh o duchu zámecké paní, která právě v této světničce údajně často pobývala. A tak spisovatel získal během pobytu na zámku inspiraci pro napsání hry Věc Makropulos. Ale prostředí, místní lidé i válečné události, to vše inspirovalo Čapka i k jiným dílům. Například tehdejší obrovský výbuch v muniční továrně v Plzni byl určitým podnětem pro napsání slavného Krakatitu. I současný majitel zámku Vladimír Lažanskýpotvrzuje, že postavy Krakatitu měly předlohy ve skutečných lidech z prostředí Chýše. Proto můžeme věřit, že i duch zámecké paní byl inspirativní pro uměleckou tvorbu našeho předního novináře a spisovatele, který má v parku před zámkem bystu jako upomínka na zdejší pobyt. 

zdroj: EnigmaPlus