— Nejděsivější místa ČR —
Historie hradu Zvíkova je od počátku spjata s královským rodem Přemyslovců. První krok k založení pravděpodobně uskutečnil Přemysl Otakar I. (1197-1230), který roku 1226 vyměnil tzv. oujezd Oslovský, patřící do majetku kláštera v Doksanech, za šest jiných vesnic. Získal tak do vlastnictví i skalnatý ostroh, na kterém byl hrad vybudován. Zvíkov patří k nejpřednějším stavbám české středověké světské architektury. Nejprůkazněji je historie postupného budování doložena za vlády Václava I. (1230-1253). Roku 1234 musel být již hrad zčásti vystavěn, protože je v písemných pramenech uveden jako jeho purkrabí Konrád z Janovic. Král Václav I. často a rád pobýval na Zvíkově. Když v červenci 1247 mladý kralevic Přemysl Otakar zdvihl proti svému otci odboj, zůstal Václavovi I. věrný pouze hrad Zvíkov spolu s Loktem a Mostem. Na Zvíkově také Václav I. přijal poselstvo odbojného syna a české šlechty, vedené pražským biskupem Mikulášem, a dal je uvěznit ve věži. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278), který šťastně zvolil za purkrabího Hirzu, jehož jmenoval na Zvíkov roku 1250. Tehdy začala na Zvíkově hlavní výstavba tzv. královského paláce a opevnění. Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci.
Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad byl podstoupen Jindřichu z Rožmberka. Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV.(1346-1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Ztrátou této výlučnosti klesl význam Zvíkova jako předního královského hradu a ten začal často měnit majitele. V zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody - páni z Rožmberka a páni ze Švamberka.
V husitských válkách byl hrad roku 1429 obléhán Tábory (v té době byl hrad v držení císaře Zikmunda), nebyl však dobyt. Roku 1437 získal hrad opět Oldřich z Rožmberka, vůdce katolické šlechty. Charakter královského hradu si Zvíkov udržel až do třetí třetiny 16. století, kdy byl prodán pánům ze Švamberka (v roce 1575 byl zanesen prodej Maxmiliánem II. do Desek zemských). Švamberkové provedli na chátrajícím hradě rozsáhlé renesanční úpravy, které však původní charakter stavby nenarušily. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen. Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. Po rozdělení rodu na dvě větve (1790) přešel Zvíkov do vlastnictví mladší (tzv. sekundogeniturní) větve, zastoupené maršálem Karlem I. Schwarzenbergem, sídlícím na blízkém Orlíku. Teprve tehdy bylo přistoupeno k rozsáhlým zajišťovacím pracím: nejdříve byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, ale stav zdiva královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána, poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Proto byla po roce 1880 zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění. Hrad zůstal majetkem Schwarzenbergů do roku 1948.
Rabštejn
Jestli si myslíte, že doménou šlechticů je ctnost, jste na omylu. Ne vždycky to tak je. Najdeme mezi nimi i celou řadu rytířů s velmi temnou minulostí. Jednomu takovému "naletěl" i purkrabí, který se staral o hrad Rabštejn. On sám byl velký poctivec. Pracoval, jak měl. V pokladně měl pořádek. Volné dny si zpříjemnil projížďkou na koni. Okolní lesy jsou husté a o divokou zvěř není nouze. Když ho napadne rozzuřený medvěd, myslí, že udeřila jeho poslední hodinka. Zachrání ho rytíř, který právě projíždí okolo. Jmenuje se Emerich z Pohoře. Toulá se krajem, nemá kde spát a vděčný purkrabí mu nabídne nocleh i jídlo. Slovo dá slovo, přátelství je tady. Ovšem temná minulost potulného rytíře se brzy ozve. Zatouží po penězích a po majetku. A na scestí svede i svého důvěřivého přítele.
Společně se domluví, že přestanou odvádět peníze do královské pokladny. Místo toho je budou investovat do výcviku vojska, které každý pokus o dobytí hradu odrazí. Nějakou dobu se jim plán daří. Peníze ale dojdou a dvěma zloduchům nezbude, než se dát na loupežnickou cestu. Maskovaní přepadají kupce i pocestné. Okrádají, vraždí a přitom pečlivě dbají, aby je nikdo nevypátral. Ale nic netrvá věčně. Jsou prozrazeni a před branami stojí početné královské vojsko. Za jejich zločiny jim hrozí nejvyšší trest. Dobře si to uvědomují. Utečou na věž, tam se probodnu dýkou a skočí do hradního příkopu! A co bylo dál? Lidem se zase vedlo dobře, ubylo dvou zákeřných lupků. A ti? Jejich přátelství trvá i po smrti. S krvavou skvrnou a rozbitou hlavou se dál procházejí po hradbách Rabštejna.
Cornštejn
Pustý hrad. Tak se dá označit zřícenina nad pravým břehem Dyje. Vydrží mnoho ataků, ale jeden se mu stane osudným. Odehraje se tady krvavá řež. Od té doby se historické zápisky shodují. Přízraky, které se zde objevují, patří krutě zemřelým ženám! Když v českých zemích vládne Jiří z Poděbrad, musí mu všichni poddaní složit slib věrnosti. Nikdo si nedovolí odporovat. Až na Hynka z Lichtenburka. Nesouhlasí s politikou, kterou jeho panovník vede a vzepře se. Jiří z Poděbrad pošle k hradu vojsko. To ho obléhá několik dalších měsíců. Nikdo se ale nevzdává. Vojáci dají koňům podkovy obráceně a rozjedou se k hradním branám. Když se místní probudí, myslí si, že vojsko odtáhlo.
Na hradě zavládne obrovská radost. Jejich pán Hynek poručí započít oslavu a konečně má čas věnovat se své milované manželce. Brány hradu jsou otevřeny a tam... Nepřítel, meče, dusání kopyt! Všichni muži do jednoho padnou. Když manželka Hynka z Lichtenburka vidí z okna své komnaty smrt svého drahého manžela, neváhá ani minutu. Vyskočí z okna! Od té doby bloudí její duch mezi zdmi starého hradu. A prý se zde zjevují taky další dvě ženy, tedy jejich siluety. Jsou to dvorní dámy, které chtěly před zlovůlí vojáků utéct z hradu tajnou chodbou. Jakmile tam vešly, nikdo už je nikdy neviděl...
Velhartice
Třicetiletá válka tvrdě zamávala českou historií. Mnoho lidí zemřelo na bojištích a mnoho lidí bídou. Celá spousta vesnic byla vypleněna. Začal se šířit mor a kosil další tisíce nevinných lidí. Jako by to nikdy nemělo skončit. To se dělo v podhradí. A na hradě? Kdo má peníze, může si dopřávat dobrého jídla a pití i v hubených časech. A přesně takový je pán hradu Velhartice. Martin de Hoeff-Huerta. Hrad získá za vojenské úspěchy. Peněz má dostatek. Stoly se prohýbají pod mísami s vybranými pochoutkami. Víno teče proudem. Bál za bálem a hosti se střídají jeden za druhým. Život na hradě je veselý a blahobytný. A v podhradí? Bída s nouzí. Jedna morová rána za druhou. Nikdo nemá sílu obdělávat pole. Dobytek pojde. Zůstává jen hrstka zbídačených poddaných.
Tři sirotci se rozhodnou prodat velkou louku, která paří k jejich chalupě. Ale komu? Najíst se musí a jediný, kdo má peníze, je jejich panovník. Vydají se na hrad. Když dojdou do kuchyně, vaří se právě velká hromada kaše. Krutého vládce neobměkčí zbídačené děti a louku podle koupí. Ale ne za peníze. Pouze za hrnec kaše! Co malým chudákům zbývá? Kaši snědí, louku už nemají. Jejich konec se jen o pár týdnů oddálil. Při další morové vlně zemřou. A zlý pán Huerta? Osud si nevybírá a smrt taky ne. Sedá na chudé i bohaté. Nedlouho po svém špinavém obchodě podlehne morové epidemii i on. Na louce kolem hradu se prý dodnes zjevují tři malé děti s hrncem od kaše. Duch Huerta zase bloudí hradem.
Kostel sv. Maří Magdalény
Stranou od vesničky Velhartice se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.
V polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů - jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?
Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.
Měla jsem, já smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, odloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen básník, ale také sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.
Podle pověstí proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!
Co říká Erbenova balada? Dva zamilovené mladé lidi rozdělí dálka, z které se on již domů živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.
Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"
Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! (Pamatujete si na skvělého Karla Rodena ve filmu Kytice? :) Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo "neživého" zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.
A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!
"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"
Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.
"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"
"Ach proboha! Ten kostel snad?"
"To není kostel, toť můj hrad!"
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, toť můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"
Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova "očistit". Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi.
Hlava ženy
Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naléhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.
Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného dopoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple, která je navíc velmi nezvykle umístěná daleko od vesnice. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za příjemného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov (snad) bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo.
Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání - vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen "správná víra".
"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"
Jak to bylo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými hroby a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie
Místní hřbitov byl dějištěm temného rituálu a dodnes zde panuje nepříjemná atmosféra a lze zde nalézt podivné úkazy.
Tschinkelova vila
Dětská psychiatrická léčebna
Dětský pláč se odráží od bílých kachliček, když maličkým tělíčkem projede další dávka elektrického proudu...
Děsivá historie
istorie Psychiatrické léčebny v Dubí sahá do roku 1865, podle informací z archivu se dá předpokládat, že v té době sloužila jako reprezentativní budova továrníka Antona Tschinkela, který byl výrobcem porcelánu, soudků a zakladatel klimatických lázní. Dopadla však na něj krize osmdesátých let a zkrachoval, poté jeho majetek přešel do konkurzu.
O využití vily do roku 1923 neříká archiv nic. Za okupace pak zotavovna sloužila jako škola. Po válce zde fungovala dětská ozdravovna pro nemocné tuberkulózou, ve které od roku 1952 působil profesor Mudr. Jan Pfeiffer, dnes znám také jako zakladatel moderní neurofyziologické rehabilitace. Přítomnost takové budovy v lázeňském městě vyvolávala obavy. Za zajímavost proto stojí, že byla zřízena místní vyhláška, která určovala, že pacienti se smí zdržovat pouze v budově a v prostorách zahrady. Nesměla totiž být ohrožena návštěvnost lázní. V té době byla pro léčebné účely vyhrazena krom hlavní - vilové - budovy ještě jedna, vedená jako karanténa. Jednalo se o menší jednopatrovou budovu obdélníkového půdorysu, vybavenou několika místnostmi, propojenými dlouhou chodbou. Dnes je tato stavba, stejně jako hlavní budova, v havarijním stavu.
Na základě rozhodnutí ministerstva zdravotnictví o plnění plánu sítě zdravotnických lůžkových zařízení byla léčebna TBC v první polovině roku 1957 přestavěna na dětskou psychiatrickou léčebnu (úprava pokojů, zazdění některých dveří, rozšíření vodoinstalací, přidání umyvadel a van).
Počátkem šedesátých let začala v tomto ústavu práce s halucinogeny během psychoterapie. Užívané bylo LSD, které se v té době těšilo velkému medicínskému i společenskému zájmu. Diethylamid kyseliny lysergové poprvé vznikl v laboratoři švýcarského chemika Alberta Hofmana v roce 1938 jako lék proti migréně. Do šedesátých let byl tento halucinogen hojně využíván při psychoterapiích, prováděných během léčby drogové závislosti, alkoholismu, schizofrenie, depresí a dětského autismu.
Propagátorem této léčby byl v oné době i MUDr. Stanislav Grof, který údajně podáváním různých množství látky vracel pacienty do kojeneckého a dětského věku, díky čemuž se rozpomínali na zážitky, které se jejich mozek snažil potlačit.
V Dubí je na základě takové léčby zdokumentován případ odrostlého děvčátka, které "v půldruhém roce prožilo velký otřes - její matka se jí pokusila násilně zbavit života utopením. Pod vlivem LSD se na tuto příhodu rozpomnělo a začalo mluvit o strachu z vody a chovat se jako kojenec." Díky doprovodné péči lékařky údajně strach u děvčátka ustoupil do pozadí a dítě bylo schopné pochopit svou vlastní osobnost a uzdravit se. Po příchodu okupačních vojsk bylo LSD v medicíně zakázáno.
Status psychiatrického zařízení budovu neopouští ani následující roky, kdy zde bylo zřízeno středisko Psychologicko-psychiatrické praxe, využívající systémového přístupu k rodině. Dětské pacienty během jejich pobytu v léčebně doprovázel někdo z příbuzných. Přítomnost blízkého člověka měla vést k lepší adaptaci na prostředí a pozitivnějšímu přijímaní léčby. Rodinní příslušníci se tu zároveň školili pro vykonávání následné rodinné terapie doma.
V devadesátých letech byl areál léčebny shledán jako nedostačující a příliš nákladný na provoz. Pacienti proto byli přesunuti do zařízení v Hájí u Duchcova. Budova prodělala ještě následnou rekonstrukci, ale od té doby je prakticky nevyužitá. Navíc byla poškozena výbuchem v kotelně. Bývalá psychiatrická léčebna určena k prodeji za šest a půl milionu korun českých je od té doby v havarijním stavu. Zhroutily se střechy a podlahy. Typické točité schodiště, které prostupovalo všemi patry budovy je vážně narušeno a odpadávají z něj jednotlivé schody. Zdi praskají následkem zatékání, přesto je v některých částech - a zejména ve sklepení - dodnes patrné modrozelené vymalování stěn.
Dnes má opuštěná psychiatrická léčebna v Dubí zvláštní nádech tajemna z dob minulých a ponurou pověst. Co se tady doopravdy dělo s malými pacienty během výzkumu omamných látek? Nevíme. Desítky dokumentů z archivu byly po revoluci ztraceny a je jen dohadem, zda během běžné manipulace či záměrně. Podle některých informací se zde používalo nejen LSD, ale také aplikace elektrošoků. Takové postupy se používaly ve čtyřicátých a padesátých letech při léčbě homosexuality a nedá se vyloučit, že by je průkopničtí lékaři dřívější doby nevyužili i zde při léčbě různých duševních chorob. Ovšem, ani potvrdit.
LSD a elektrošoky
"Nikdy jsem neslyšel, že by se u nás LSD podávalo dětem. V klinickém použití bylo jeho používání u dospělých nejvýraznější před rokem 1968, pak byl ústup pro obavy ze zneužívání," říká k tomu bývalý přednosta Dětské psychiatrické kliniky při Fakultní nemocnici v Motole Vladimír Hort.
Na důkazy o používání drogy nenarazil ani archivář Karel Vilím při přípravě své knihy Dubí: město lázní, skla a porcelánu. "Historií budovy jsem se zabýval, ale na informace o používání LSD jsem nenarazil. To bych si pamatoval," podotýká.
V souvislosti s dubskou léčebnou se zmiňuje také používání elektrošoků. Jeden z jejích někdejších pacientů, teplický rodák Roman Szpuk, se domnívá, že je jako šestiletý sám zažil.
"Ležel jsem v bíle vykachlíkované místnosti. Vzpomínám si na ostré umělé osvětlení, jakési gumové hračky, které jsem svíral nebo byly jinak spojeny s utrpením, a na hroznou bolest, jako by mě někdo operoval bez anestezie," vypráví.
V léčebně byl od září do listopadu 1966 na základě soudu, který probíhal mezi jeho matkou a otcem.
LSD v psychiatrii
Vědecké experimenty s LSD probíhaly v ČSSR od 50. do 70. let. Drogu pod dohledem vědců požívali psychologové a psychiatři, ale také umělci či armádní důstojníci.
Psychiatři Stanislav Grof či Jiří Roubíček vnímali zkušenost s LSD jako velmi cennou, neboť umožňuje z první ruky prožít to, co lékaři pozorují u svých pacientů.
LSD při psychoterapii pomáhalo pacientům pracovat s vnímáním problémů či bolesti.
"Řádové sestry byly přísné, některé nás i bily. Zvlášť zlá byla sestra Bonifáca. Jednou jsem ji viděl v noci na chodbě plakat. Ptal jsem se jí, co ji bolí. Odpověděla, že srdce. Od té noci na mě byla mnohem hodnější," líčí Szpuk.
Co se tehdy doopravdy dělo s dětmi během léčby, není dochováno. Desítky dokumentů z archivu po revoluci za nejasných okolností zmizely. Pacienti i lékaři léčebnu opustili v roce 1983, od té doby celý areál chátrá, dům je navíc poškozený výbuchem v kotelně. I tak byl ale dlouhé roky na prodej za 6,5 milionu korun. Takovou cenu ale rozhodně nemá, dávno se mu propadly střechy i podlahy, praskají zdi, z točitého schodiště odpadávají kusy schodů. Tajuplné atmosféře to ale jen pomáhá...
Kostnice Sedlec (Kutná Hora)
Když jsem vzala kamaráda z Anglie do Kutné Hory, zděšeně třeštil oči: "Češi jsou fakt šílení." Jeho zážitek z Kostnice, kde jsou prapodivně vyskládané kosti exhumované před 400 lety, byl vskutku nezapomenutelný.
Kostnici založil prý opat Heidenreich, který ve 13. století přivezl z Jeruzaléma hrst posvátné půdy. Tu pak rozházel po místním hřbitově při slavnostním obřadu. Od té doby vyhledávají Sedlec poutníci a nechávali se tu pohřbívat lidé z Polska, Bavorska i Belgie. Věřili totiž, že toto zázračné místo jim zajistí vzkříšení.
První nápad vyzdobit Sedlec kostmi pochází z 16. století od barokního architekta Jana Blažeje Santiniho. Poslední úpravy jsou z 19. století od řezbáře Františka Rinta. Poslední jmenovaný je autorem například kostěného lustru a Schwarzenberského erbu. V současnosti si mohou návštěvníci Kostnice prohlédnout pyramidy složené z více jak 40 tisíc kostí, nad kterými jsou koruny symbolizující boží království, na stěnách visí lebky se zkříženými hnáty, působivé jsou i lustry.
Liberec
Nedošel klidu, a tak za strašného skřípění vylézá z rakve, v noci bloudí kostelem, v podobě černého psa bloumá Libercem a na Ještědu řeže v noci skály i zaběhlé poutníky.
To je úděl ducha Christiana Platze z Ehrentalu, jednoho z nejznámějších přízraků Liberce.
Platz ve svém pozemském životě udělal hvězdnou kariéru. Z obyčejného pláteníka to postupně dotáhl až na městského hejtmana v Liberci a vrchního panského inspektora pro celé panství Liberec a Frýdlant.
Když pak obdržel čestný titul "z Ehrentalu", na svůj poddanský původ zapomněl a z obyčejných lidí "dřel" kůži. Zaváděl nová pravidla a za jejich porušení nechával lidi přikovat k pluhům i trpět hladem. A právě kvůli tomu teď jeho duch musí strašit.
Se strašidelným duchem Christiana Platze se setkali obyvatelé Liberce už před několika sty lety. Pověsti o Platzovi se totiž dochovaly v několika starých německých knihách.
Právě vliv německých pověstí dělá z přízraků a tajemných míst v Liberci unikát. "Německé pověsti jsou totiž mnohem víc morbidní. České jsou jako pohádka, kde víly a vodníci sdílejí těžký úděl člověka a čerti lidsky chybují. Od Ještědu na sever se ale v pověstech daleko víc umírá a dějí se strašné věci," říká Liberečan Marek Řeháček, autor knihy Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech. Duch Platze z Ehrentalu je spojený s kostelem svatého Kříže v Liberci. Právě tam měli uložit v roce 1722 rakev, ze které teď duch strašného pána noc co noc vstává.
Dalším tajuplným místem Liberce je Dračí vrch nad Kateřinkami. Tam se podle původních německých pověstí usídlil odporný drak. "Mohutná bestie, která si každoročně vyžadovala jednu pannu za to, že nechá okolní obyvatele na pokoji," dokládá Marek Řeháček. Sežrání panny předcházelo losování lístečků se jmény libereckých dívek. Los určil, která bude součástí drakova jídelníčku.
A smrt provází i další liberecké tajemné místo - Monstrační vrch, přes kterým prochází ulice Na Perštýně. Původně šlo o šibeniční vrch, místo, kde se popravovali nejhorší zločinci. Ve starých německých knihách je zapsáno, že právě přízraky popravených tam poletovaly každou noc, hrůzostrašně se chechtaly a hrály v kostky žulovými kameny.
Černá Kateřina
Liberec má ještě jednu zajímavost. Zatímco jednou z nejčastějších postav českých tajuplných pověstí bývá Bílá paní, Liberec má paní černou. Tou je přízrak Kateřiny z Redernu, šlechtičny, která na přelomu 16. a 17. století vládla panství Frýdlant a Liberec. "Nejtajemnějším a nejmystičtějším místem dnešního Liberce je ale pochopitelně Ještěd," říká Řeháček. Staré pověsti dokládají tamní existenci ďáblíků, tajemného nočního lovce se smečkou psů a Ještědu je přisuzován i přízrak, kterým byl Jeschkengeist - Ještědský duch, muž podobný Krakonošovi.
Krakonoš byl démon
Právě postava Krakonoše je typickou ukázkou rozdílu mezi německými a českými pověstmi. Původní německá vyprávění totiž dnešního Krakonoše popisují jako Rübezahla, do češtiny se překládalo jako Rýbrcoul, zlého a všemocného démona, který trestal úplně všechny. Až Češi z něj udělali opak, ztvárněný ve známém televizním Večerníčku. Stal se z něho zastánce chudých v boji proti chamtivcům.
Takovým Krakonošem Ještědu byl právě Jeschkengeist a nedaleké Jizerské hory měl a má pod palcem zase duch Muhu, kterého ostatně stvořil právě Krakonoš ve spolupráci s Rampušákem, ochráncem Orlických hor. Lidé připisovali duchovi Muhu různé věci, třeba i to, že kvůli zničeným Jizerkám uvažuje o emigraci do Skandinávie.
Skřítkové z hor
Kromě ducha Muhu patří k Jizerkám také skřítkové. "Na skřítky je to obzvláště úrodná oblast," popsala ve svém díle spisovatelka a ilustrátorka Vítězslava Klimtová, objevitelka pohádkové země strašidýlek, skřítků víl či rusalek.
Mezi nejznámější skřítky, kteří jsou i součástí expozice v Riedlově vile v Desné na Jablonecku, patří například Borina divá či Mechura houbový nebo Bukvínek, malý patron Jizerek.
Liberec je celkově na pověsti chudší, než jeho okolí. "Je už dlouho velkým průmyslovým městem a lidé tu měli jiné starosti, než věřit na duchy. Naopak v okolních vesničkách přetrvala víra v nadpřirozeno mnohem déle. Proto jinde najdeme mnohem větší množství pověstí, třeba na Frýdlantsku," vysvětluje Řeháček.
Mezi "speciality" z Frýdlantska, které se jinde v Česku zřejmě vůbec nevyskytují, patří noční Můra. Tak se totiž říkalo stařeně z Višňové, která se v noci proměnila v přízrak a chodila si "sedat" na své spící sousedy.
Když písař úpí
Svá tajemná místa a přízraky a strašidla mají pochopitelně i hrady v Libereckém kraji. I tady jde v některých případech o docela "krvežíznivé" historky. Nejvíc kuriózním je asi umlácený písař z vodního hradu Lipý v České Lípě. "Je to skutečná postava. Umlátil ho kdysi jeden z bývalých majitelů hradu pan Abrahám ze Salhausenu. Byla to ošklivá smrt, a proto teď písařův duch po nocích úpí," tvrdí kastelán hradu Lipý Petr Nárovec.
Písař byl podle něj umlácen takzvaným buzikanem. "Je to zbraň podobná palcátu, pocházející z Polska," objasnil kastelán.
Tajemství v opeře
Liberecký kraj bohatý také na neobjevené a tajemné poklady i neznámé zavalené chodby. Jedna taková má vést z Bezdězu až do jednoho z domů na náměstí v Bělé pod Bezdězem. Chodba je prý ale dnes na mnoha místech zasypaná. Neúspěšně ji hledalo mnoho badatelů a inspirovala také Elišku Krásnohorskou k libretu Smetanovy opery Tajemství. O Frýdštejně u Malé Skály se zase ví, že tam byl ukrytý poklad pocházející z loupeže na zámku Hrubý Rohozec. Podle pověsti jej nalezl a zpeněžil místní brusič drahokamů. Šperky však byly poznány a vráceny.
Hrad Veveří
Jako snad každý středověký hrad, tak i Veveří je opředeno mnohými romantickými legendami a báchorkami, které jsou nedílnou součástí jeho historie, dokladem dlouholetého sepětí hradu s okolní krajinou a jejími obyvateli a v neposlední řadě i krásným dokladem regionální literatury. Jediným problémem, který hradní báchorky stále znova přinášely, přinášejí a dozajista i v budoucnu přinášet budou, je prostý fakt, že je stále ještě mnozí z nás jsou ochotni považovat za hodnověrné historické prameny a nekriticky jim věřit.
Na jednu stranu je to pochopitelné.Tato drobná literární dílka v sobě občas skrývají ono pověstné a velmi pečlivě zachumlané zrnko pravdy. Lety ústního předávání, překrucování, vylepšování a převypravování je dnes už ovšem téměř vždy k nenalezení. Poměrně často se jedná o jakési pověsti a legendy putovní, které se z jednoho místa časem rozplemenily do širokého okolí. Tímto způsobem byly téměř všechny památky v naší zemi vybaveny svou vlastní bílou paní, obligátním ukryt ým pokladem a naprosto zaručeně tajnou chodbou, která je místy tak široká, že se v ní vyhnou dva vozy tažené párem koní.
Tento krátký úvod kapitoly jsme považovali za nutný prolog k drobnému výčtu některých nejznámějších pověstí a legend vážících se k hradu Veveří. Dovolíme si zde citovat tři z nich tak, jak je lze dnes najít ve starší literatuře. Snad nebude považováno za příliš odvážné, připojíme-li ke každé z nich drobný komentář.
ZALOŽENÍ HRADU VEVEŘÍ
"Brněnský kníže Kunrat r. 1059 na lově v tomto kraji jelena pronásledoval a na vrchu, kde hrad nyní stojí, unaven si v chládku odpočinul .Tu psi jeho ve kři blízkém začali štěkati. Kníže domnívaje se, že nějaká zvěř se blíží,vyskočí, spěchá k tomu křoví, ale vidí, kterak psi ze starých dubů množství veverek ze hnízd vyplašili, tak, že těmi zvířátky stromy se jen hemžily. Kníže, jemuž lesnatá krajina velice se líbila, umínil si hrad zde založiti a jej podle množství veverek zde nalezených nazvati Veveřím.
Tak prostě líčí pověst o založení hradu Veveří tzv. veverský rukopis z roku 1739. Drobné dílko zcela v romantickém duchu neskr ývá snahu dodat hradu Veveří tu "pravou "aureolu starobylosti a slávy. O jeho neznámém autoru dnes panuje obecná shoda alespoň v tom, že se zřejmě jednalo o některého ze sinzedorfských panských úředníků, který se romantickými báchorkami snažil zavděčit své vrchnosti. Pozdější verse pří běh dále vyšperkovávaly a doplňovaly. To už je ovšem spíše látka literární. Vraťme se raději k původní versi legendy.
Na první pohled nás může zarazit nezvyklý detail. Namísto obvyklého - Byl jednou jeden král ...- se tu potkáváme s přesným datem i jménem brněnského údělného knížete Konráda. Je tedy celý příběh jen smyšlenkou horlivého autora veverského rukopisu, anebo tu máme před sebou zachyceno nějaké starší lidové podání? Odpověď se možná jednou najde, pomůže ovšem spíše literárním vědcům a etnografům. Naděje, že by se tato legenda mohla pot vrdit jako věrohodný historický pramen, je téměř rovna nule.
Chronologicky druhou legendou, která se hradu Veveří úzkostlivě drží, je báchorka o ukrutenství českého krále Přemysla Otakara II. Podáváme ji doslovně tak, jak ji na konci 19.století zachytil autor Pamětí panst ví veverského farář ve Veverské Bítýšce Karel Eichler.
Roku 1265 Přemysl Otakar II., když po přemožení Uhrů česká říše stala se velmocí první třídy, cítil se dosti silným, aby zjednal moci zeměpanské proti odbojné šlechtě všestrannou platnost. Jeho hněv obrátil se r. 1265 proti rakouskému někdejšímu zemskému sudímu Otovi z Maisavy a proti českým velmožům Benešovi z Benešova, sídlem na Falkenštejně a Milotovi z Dědic,jeho bratru. Všichni tři obvinění byvše z velezrady zatčeni jsou ve Vídni a před soud hrdelní postaveni. Ota i Beneš jsou odsouzeni k smrti, Milota z Dědic uznán za nevinného a propuštěn na svobodu a brzy na to i v důstojenství povýšen. Ota a Beneš byli po rozsudku posláni na královský hrad Veveří, kde zahynuli. Tehdy byl prý purkrabím ještě Kuna a tudíž i vykonavatelem rozsudku králova. Někteří píší, že Ota i Beneš byli na nádvoří hradském upáleni, čemuž však těžko věřiti - už proto, že hranice snadno by byla zapálila hrad. O Otovi se ví, že se dal zakoupiti od krále Bely I V. uherského proti králi svému Přemyslu Otakarovi. O příčině, proč Beneš byl odsouzen k smrti, vypravují tuto bajku: Přemysl Otakar zahořel hříšnou láskou ku vnadné manželce Benešově; jelikož Beneš byl nepřemožitelnou překážkou ukojení sžírající vášně, dal jej král, podobně jako učinil kdysi David s Uriášem, potají násilně dopraviti na hrad Veveří a tam v žaláři stíti. Toto hanebné a neodůvodněné zabití Beneše prý bylo příčinou, proč bratr jeho Milota z Dědic r.1278 Přemysla Otakara v bitvě proti Rudolfu Habsburskému na Poli moravském v D. Rakousích zradil, tak že Rudolf vyhrál a Přemysl Otakar bídně zahynul.
Už Karel Eichler píše, že některým detailům tohoto povídání "těžko věřiti ". Romantické a zcela nepravděpodobné důvody pro zatčení Beneše jsou, jak už zmiňuje Eichler, motivem z pří běhu krále Davida, Uriáše a Betšeby, převzatým ze Starého zákona. O zmiňovaném zatčení tří jmenovaných šlechticů máme doklady hned v několika dalších historických pramenech. Dosti nepravděpodobná zmínka o upálení má snad základ v české veršované kronice takzvaného Dalimila, kde o králi Přemyslu Otakarovi II. a jeho skutcích k danému roku najdeme mimo jiné i tento verš: "Jiným pánóm odje mnoho jiného a činieše jim mnoho zlého. Pana Benešě káza u věži užieci. Ty skutky nemohú mu dobře stéci." Sloveso užieci - tedy zajmout, zavřít tu bylo někým prostě popleteno se slovem žhnout. Pro nás je ovšem nejpodstatnější fakt,že v jednom bodě jsou všechny tyto dochované prameny zajedno. Dozvíme se z nich o králově rozkazu zmíněné velmože zatknout, uvěznit a dva z nich pak popravit, ale ani jedna zpráva nepíše kde. O Veveří nikde ani slovo. Tepr ve opět Veverský rukopis má jasno - vše se prý stalo na Veveří. Hádat se s ním určitě nikdo z nás nebude, víme ale své.
Třetí z veverských pověstí, kterou zde zmíníme, je ona nejznámější a nejpopulárnější. Legenda o templářském pokladu. Přepisujeme ji zde opět z podání bývalého veverskobítýšského faráře Karla Eichlera, který ji také převzal, a to z kalendáře Posel Moravský a Slezský na rok 1877.
Po kapitole Templářů,které r.1304 předsedal sám velmistr řádu Jakub Molay,stavěno bylo tisíci rukou po plná dvě léta u hradu a v něm a přece nebylo nic viděti, co bylo zbudováno, než kostelíček, jenž nyní dosud u stromořadí nad zámkem stojí. Zedníci museli ráno jdouce do práce, vejíti do kostelíka, tam sestoupit otvorem do podzemí, dát si zavázat oči, několikrát sebou zatočit a pak dále se nechat vést. Dlouho byli sem tam voděni, až na neznámém cíli rozvázány jim zase oči, aby mohli dále pracovat. Kámen lámán pod zemí a stavěno prý na míle cesty vesměs uvnitř země. Četní pracovníci,kteří do těch skrýší byli zavedeni, posléze nikdy více se nevrátili.
Tehdy dověděli se Templáři neprozřetelným mluvením abatyše Tišnovské, že v jejím klášteře ukryty jsou velké poklady a mezi nimi: obrovské stříbrné sochy 12 apoštolů, které byl český vévoda Břetislav zároveň s ostatky sv.Vojtěcha z Hnězdenského kostela v Polsku odvezl do Čech a schoval v kolegiálním kostele v Staré Boleslavě, odkudž dostaly se za královny Konstancie do kláštera Tišnovského,jejž byla založila.
Pokladů těch smělo se užíti jen se svolením papeže ve prospěch církve. Velmistr Templářů chtěje se zmocniti těch pokladů navedl opata Zbraslavského u Prahy, aby krále českého Václava III. přiměl k válce s Polskem a když Václav se na výpravu schystal a právě v Olomouci prodléval, přišlo poselství z kláštera Tišnovského,aby mu nabídlo poklady tam chované k vedení té svaté prý války, a odevzdalo mu i klíče od pokladů. Král v noci na 4.srpna 1306 byl vrahem od Templářů vyslaným zabit a klíče od pokladů mu vzaty.
Ještě téže noci Templáři do Tišnovského kláštera vnikli a příští noci odtud jelo 12 vozů k Veveří. U kostelíčka se zastavili. S každého vozu vystoupila jedna osoba zahalená v dlouhém bílém hábitě (jeptiška) a hned po ní vynášena z téhož vozu zase jiná osoba, též bíle zastřená a velmi těžká (apoštol stříbrný);vše provázeli Templáři do kostelíka, až se konečně za poslední osobou dvéře kostelní zavřely. Vozy odjely na hrad. Brzy na to roku 1311 řád Templářů zrušen. Uplynulo od té doby přes půl pata století. O pokladech udržely se jen temné pověsti.
R.1782 blesk udeřil do věže nad bránou, vedoucí ze stromořadí od kostelíčka do předhradí a srazil kovovou báni s pávem nad ní upevněným.Báň prohlížena. I našli v ní spražené spisy, z nichž jeden obsahoval kus seznamu nějakého pokladu, v němž i 12 stříbrných apoštolů je obsaženo,a na konci byla poznámka:
"Nyní ale chová poklad páv,
když den noci nejmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji,
ohon páva na pokladě postojí."
Smysl toho verše byl majiteli hradu Prosperu ze Sinzendorfu, velikému milovníku věd a umění, vyložen tak, že poklad se nalézá tam, kde spočine stín pávího ohonu na věži připevněného v 15.hodinu nejdelšího dne v roce. Jelikož staří počítali počátek dne od slunce západu, byla by 15.hodina dle starého počítání 21.června dvanáctou polední (vlastně 11.) dle našeho počtu. Když dle toho výkladu dal hrabě Prosper kopati, přišli dělníci na podzemní klenutí,podobné kapli malované a z ní vedla chodba směrem ke kostelíku "Matky Boží ", mající různé odbočky. V jednom sklepení byla hrobka:obsahovala kovové rakve s těly hodnostů Templářských, pak proházené již kosti jiných mužů a ve výklencích 12 osob ženského pohlaví - patrně zbytky dělníků zde zabitých a jeptišek Tišnovských zde zazděných. Avšak stříbrných apoštolů a ostatních pokladů nenalezl hrabě. Byly už před zrušením řádu templářského jinam schovány. Hrabě na další pátrání a kopání neměl peněz. (Hrabě byl jeden z nejbohatších kavalírů! -pozn K.E.) Ostatně není vyloučena možnost, že budou poklady přece nalezeny. Verše svrchu uvedené připouští prý i ten výklad, že poklady jsou tam schovány, kde spočine o 15. hodině stín ohonu pávího, když je den nejkratší čili 21. prosince. Od slunce západu počítaje, připadá 15.hodina dle starého počtu na 7. hodinu dle počtu nového. Jelikož však slunce o Vánocích pro mlhy skoro nikdy o 7. hodině nesvítí, musí prý se počkat, až slunce vyjde!! Až sem kalendářní vypravovatel."
Už Karel Eichler se necelých dvacet let po vydání tohoto spisku nemohl ubránit ironickým poznámkám a této báchorce nevěřil. Stačil mu proto jeden prostý důvod. Věděl totiž, stejně jako dnes my, že hrad Veveří nikdy Chudému rytířstvu Kristovu Šalamounova chrámu (templu), jak správně zní název r ytířského řádu obecně zvaného Templáři, nepatřil a patřit nemohl. Ověřené historické prameny tuto možnost prostě vylučují.
Přesto zřejmě stále ještě i dnes existují lidé, kterým "záhada veverského pokladu "nedá spát a zprávám o něm věří. Nic zlého by na tom nebylo, pokud bychom neměli doklady o tom, že v době veverského bezvládí - tedy někdy v 70. a 80. letech 20. století, někteří z takovýchto "záhadologů "neúspěšně kutali, hledali a kopali v hradních palácích a poškodili přitom rozsáhlé části palácových interiérů. Jen k pousmání už dnes poslouží fakt, že údajný poklad z počátku 14. století nejčastěji hledali v budovách postavených až v polovině století 17. Bohužel až tak daleko může zajít nepoučené nadšení a "zájem "o historii. Nemějme to ovšem za zlé legendám a báchorkám.
Tyto půvabné doklady lidské fantazie, a jistě i úcty ke hradu, v jehož stínu okolní krajina a lidé žili po stovky let, mají v našem dnešním světě své nezastupitelné místo.