Buchlov

O vzniku hradu Buchlov vypráví hned několik bájí. V jedné se objevuje markomanská královna Frigedilda, která už na konci 4. století postavila v hlubokých lesích hrad. Další vypráví o útočném vévodovi ze Staré Kouřimi, jenž vpadl v 9. století na Velkou Moravu, a proto kníže Svatopluk rozkázal přestavět lovecký hrádek na pevnost. K ověřeným zprávám přeskočíme na konec 13. století, kdy starobylost hradu v pohoří Chřiby dosvědčují písemné doklady. Hradní páni mívali časté spory se svými sousedy, velehradskými opaty. Opati totiž měli právo lovit v lesích přiléhajících k hradu a nejednomu velmoži bylo proti mysli, aby ještě někdo jiný odstřeloval zvěř, kterou chránili a ošetřovali jeho myslivci. Zvláště napjaté poměry vládly mezi oběma stranami ke konci 16. století za pana Jindřicha. Ten se tuze znepřátelil se svými sousedy, napětí vzrůstalo den ze dne, až dospělo na ostří nože.

Jednou si pan Jindřich vyjel na lov. Provázel ho jen jediný zbrojnoš Vlček. V lese se potkali s jedním z velehradských myslivců, Janem Pekařem. Ten se na pána zákeřně vrhl a nic netušícího ho těžce pobodal. Zbrojnoš Vlček se tak polekal, že nejen pána nebránil, ale ani se o něho dále nestaral a z lesa zbaběle utekl. Teprve po dlouhé chvíli našli lidé v lese svého pána ve mdlobách a ihned ho odnesli na hrad. Celá věc se okamžitě rozkřikla a na uprchlého zbrojnoše padlo podezření, že byl s myslivcem Pekařem domluven. Panští biřici se rozběhli po okolí a nežli minul den, byl Vlček polapen. Vsadili ho do věže a další den ho postavili před soudce. Ti ho zavedli do mučírny a za pomoci útrpného práva chtěli, aby jim pověděl, jak bylo přepadení dopředu připraveno. Avšak ani palečnicí, ve které mu drtili prsty, ani skřipcem, na který ho natáhli, ani smolnicemi, jimiž mu slabiny připalovali, z něho nevynutili přiznání viny.

Soud stejně rozhodl, že je vinen, a přikázal katovi, aby mu setnul hlavu. Vlčka tedy vyvedli na nádvoří ke kamennému stolu a podali mu poslední posilnění - číši vína. Mladík se v úzkosti modlil a v nejvyšší nouzi měl šťastné vnuknutí. Když spatřil na terase růst mladou lipku, vytrhl ji, vsadil ji vrškem do země a zvolal: "Jsem nevinen! Ujme-li se tento stromek a vypučí-li z jeho kořenů listí, bude to jasné svědectví, že mluvím svatou pravdu." A vskutku, lípa se ujala a kořeny se obalily hustým listím. Všichni byli přesvědčeni, že sám Bůh se zastal nevinného. Tak si mladík zachránil život. Lípa rostla a mohutněla a podnes zakrývá léto co léto chladivým stínem odsouzencův kamenný stůl. Pan Jindřich neblahému osudu přece jen neušel. Ze zranění se sice vyhojil, ale do roka ho zákeřně zabil jeden z jeho zbrojnošů. Našli ho probodnutého jeho vlastním kordem.

Hostýn

Kopec v Hostýnských vrchách byl od nepaměti lidmi vyhledáván a osídlován. Sídlili tu už pravěcí lovci, hradiště tu stálo v nejmladší době bronzové a ještě před novým letopočtem si Keltové na vrcholu vytvořili velké, na Moravě druhé největší oppidum. Když vtrhli roku 1241 na Moravu divoké tatarské hordy, prchali před nimi bezbranní lidé do lesů a na hory, aby zachránili aspoň holé životy. Spěchali také do kaple zřízené na vrcholu tohoto kopce, s důvěrou poklekali před obrazem Matky Boží a prosili ji o pomoc proti lítým vrahům. Tataři se rozlili po celé zemi jako rozbouřené vlny a běda kraji, kam zapadli. Dýmající spáleniště a zohavené mrtvoly - Tataři uřezávali svým obětem uši - značily cestu, kudy se hnali. Král Václav hned volal celý národ do zbraně. Ze všech stran spěchaly houfy ozbrojenců pod královské korouhve, aby se postavily proti drzým vetřelcům.

Jeden z ozbrojených zástupů byl zaskočen oddílem Tatarů v nízkých moravských vrchách. Strhla se zde zuřivá bitka. Moravané se bili jako lvi, ale brzy poznali, že by podlehli přesile. Proto před nepřítelem ustoupili až k patě hory. Zde na výzvu svého vůdce Vněslava udeřili znovu na Tatary, odrazili je a vystoupili na vrchol. Pod záštitou noci zde vybudovali záseky a náspy. Sotva se rozednilo, Moravané ustrnuli děsem. Široko daleko kolem hory, kam až pohlédli, hemžily se nepřeberné zástupy nepřátel. Za noci jim přicválaly posily a nyní jich bylo více než mravenců. A již se všechno to množství hnulo, shluklo a hnalo se s divokým rykem vzhůru po svazích. Moravané ale neklesli na mysli. Pomodlili se a udatně odráželi útoky Tatarů. Když už se zdálo, že neodolají, začali na vůdcův rozkaz kácet těžké stromy a jejich kmeny váleli z náspů proti nepřátelským rojům. To pomohlo. Těžké kmeny drtily útočníky jako červy. Jejich řady řídly a pomalu opadávaly. Zatím se den nachýlil ke konci a nastala kýženě očekávaná noc, jež přinesla odpočinek tělu i duši. Pro tuto chvíli bylo vyhráno. Radost obránců však kalil těžký smutek: v šarvátce zasáhl tatarský šíp vůdce Vněslava a chrabrý muž klesl mrtev k zemi.

Třetího dne očekávala muže nejhorší zkouška. Přibyla jim nová nesnáz. Studánka před kaplí, jež je zásobovala vodou, nestačila pro takové množství žíznivých hrdel a úplně se vyčerpala. Palčivá žízeň týrala lidi, marně se ji snažili zahnat olizováním trávy obalené ranní rosou. Na dovršení bídy pak vládlo od časného rána úplné bezvětří a slunko pálilo, že bylo na kopci jako ve výhni. Lidí se zmocnilo zoufalství. Tu povstal jeden z mladších bojovníků, Vratislav a vykřikl: "Lépe je žízní zhynout, než upadnout do zajetí cizích vrahů. Od Boha a svaté Marie si vyprosíme milost." Vratislav zavedl muže ke kapli a zde mocně zvolal: "Ustrň se nad námi ubohými, Matičko nebeská, a přimluv se za nás u Boha, aby na nás milostivě shlédl a vyslyšel naše prosby. Nechť nás vyprostí ze spárů krutých Tatarů a sešle vláhu našim vyprahlým rtům. Amen!" A hle, na jasném nebi se pojednou objevil mráček, rychle rostl a rostl, až se nakonec obloha zatáhla černými plachtami. Zasvítil blesk, zaduněl hrom a vzápětí se lily z oblak proudy osvěžujícího deště. A nejen to! Co blesk, to úder do nepřátelských šiků a stanů. Z úbočí a strání hory se ve chvíli valily potoky a slévaly se v prudký příval. Ten smetl útočníky a zničil jejich ležení. Když přešla bouře, s radostí spatřili Moravané, že je tatarské ležení úplně rozmetáno a nepřítel zničen. I poklekli na kolena a děkovali vroucně nebesům za záchranu. Tak se stala hostýnská svatyně památným místem Moravy, k němuž všichni zbožní lidé vzhlížejí s posvátnou úctou.

Kroměříž

První doklady ukazují na to, že zde stálo sídlo již v době Velkomoravské říše. Ve 12. století tu žil kníže Ota Černý. Ten svoji tvrz se vsí prodal olomouckému biskupu Janovi. Od té doby, s malou výjimkou husitských válek, bylo město Kroměříž sídlem olomouckých biskupů. Už ve 13. století, při povýšení osady na město, zde byla zřízena škola. Učilo se na ní latinsky. Mezi žáky, kteří do ní ve 14. století chodili, byl také malý Jeník Milíč, synek tkalcovského mistra. Dobře prospíval, byl proto poslán na další studie do kapitulní školy v Olomouci, aby se tam vzdělal na kněze. Ale Milíč toužil dostat se výše. Odebral se do Prahy a vstoupil tam do královských služeb. Postupoval v hodnostech, až se nakonec stal místokancléřem krále Karla IV. Mimoto byl jmenován kanovníkem u svatého Víta, ač ještě nebyl ani knězem. Obě hodnosti, místokancléřská i kanovnická, byly nejen velmi čestné, ale i výnosné. Milíč se tedy mohl po vzoru ostatních vysokých hodnostářů oddat lehkému a veselému životu. On tak ale neučinil, naopak, vzdal se místokancléřství, dal se vysvětit na kněze a rozhodl se pro kazatelskou dráhu. Nakonec se vzdal i kanovnictví a všech důchodů. Co ho k tomu pohnulo? Jako místokancléř a kanovník býval často ve vysoké společnosti a poznal, že přemnozí vysocí hodnostáři světští i duchovní žijí velmi nehodně a prostopášně. Podle jejich vzoru tak činili i mnozí měšťané a nižší vrstvy obyvatel. To Milíče rmoutilo, přemýšlel o nápravě a rozhodl se kázat proti hříchům a nepravostem.

Zpočátku se mu na nové dráze nedařilo. Kázal česky, ale Pražané se mu posmívali pro jeho hanáčtinu. Milíč se však nedal. Tím horlivěji pokračoval v kázání. A hle! Časem se zdokonalil v řečnickém umění, k tomu asi působilo jeho náboženské nadšení - posluchačů mu valem přibývalo. Zakrátko byl o jeho kázání takový zájem, že se na ně lidé jen hrnuli. Ale současně mu vyvstali mnozí nepřátelé, zejména mezi kněžími a mnichy. Záviděli mu jeho kazatelské úspěchy a ještě více ho nenáviděli pro jeho bezohledné vytýkání vlastních poklesků. Obžalovali ho proto z kacířství. Ale Milíč se nelekl. Odvolal se k papeži a aby se obhájil, odebral se do Říma. Zde byl ovšem uvržen do vězení. Ale brzy přišlo vysvobození. Papež Urban V. ho vyslechl, uznal jeho pravověrnost a propustil ho. Nadšený kazatel se vrátil do Prahy a s novou chutí se ujal svého díla. Ale nebylo mu dopřáno klidu. Protivníků přibývalo a byl jimi záhy obžalován z kacířství znovu. Po novém odvolání k papeži se neohrožený Milíč znovu vypravil k nejvyššímu církevnímu představiteli. I nyní byl přijat velmi vlídně a milostivě. Avšak dříve, než věc došla ke konci, Milíč podlehl útrapám namáhavé cesty a zemřel. Svým usilováním o nápravu zkažených mravů byl Jan Milíč jedním z předchůdců Jana Husa.

zdroj

Město Aš

Nejznámější ašskou pověstí je patrně ta o Nahřbetskočovi, který napadal pocestné na vrchu Háj, u obávaného Kočičího smrku. Pověsti z celého Ašska byly sepsány v knize Ašské pověsti rodákem Wilhelmem Fisherem, kterou v češtině vydalo v roce 1999 také Ašské muzeum. V roce 2014 byly tyto pověsti vydány na CD jako audiokniha 

Andělská Hora

Není to jen pověst o Andělském hradě. Je to zároveň příběh lidského srdce, které tak často bývá nespokojené, nestálé, tvrdé i zrádné.
V zemi za mořem žil Tristan, potomek slavného krále Artuše. Když se mu narodila dcera Alvina, vyšel si do lesů naloviti zvěře na křestní hostinu.
Jak se tak lesem plíží, zaslechne pojednou v dáli dětský pláč. Pustil se tím směrem - a tu vidí, jak veliký medvěd drží v prackách malého hocha a pohrává si s ním jako s vlastním mládětem. Nemeškal, napřáhl kopí, proklál zvíře dobře mířenou ranou. Přiběhl k dítěti a s úžasem zpozoroval, že opodál leží rozsápaná mrtvola ženy. Byla to matka, která byvši přepadena medvědem, obětovala život, aby zachránila své dítě.
Tristan se ujal sirotka a přijal ho za vlastního. Jeho manželka věnovala mu péči jako vlastnímu dítěti.
Protože bych hoch zachráněn z drápů medvěda (latinsky ursus), nazvali ho Ursinus. Když Ursinus dospěl, zatoužil po královské hodnosti. Aby toho dosáhl, obloudil srdce královy dcery Alviny, jež zatím vyrostla v krásnou pannu.
Protože král nedal svolení k nerovnému sňatku, rozhodl se Ursinus, že královskou dceru unese.
Srdce Alvinovo bojovalo těžký boj. Láska k otci ji držela pevným poutem k domovu, avšak milencova hrozba, že se před jejíma očima probodne dýkou, nebude-li mu po vůli, ji donutila, že se s ním vydala v dálnou cizinu.
Přeplavili se přes moře, spěli přes hory doly dále a dále k východu, aby jich královi poslové nedostihli. Tak se dostali až do údolí řeky Ohře. Vystoupili spolu na horu, s jejíhož temene se naskytal široširý rozhled. Rozhodli se, že tu zůstanou. Ursinus zde vystavěl pevný hrad, z hradu dal kopati tajnou chodbu až k úpatí hory, aby tudy mohl prchnouti, kdyby král Tristan přilehl k hradu. Protože mu byla krásná Alvina trpělivou společnicí, nazval jej hradem Andělským.
Ačkoliv se brzy ozýval hradem dětský pláč i smích, nezněl tu dlouho tlukot manželských srdcí v ladném souzvuku. Sotvaže přešlo několik roků, odcizili se oba uprchlíci sobě docela. Ursinus myslel na to, jak se usilováním o královskou dceru připravil o tolik různých radovánek, o veselé šarvátky, turnaje a pitky, Alvina zas vzpomínala na domov, na otce, proti němuž se provinila, na život v nádheře a v královském bohatství, který je navždy ztracen. Když pak časem i hrubá slova sklouzla se rtů mužových, tu jeho choť, pobledlá žalem, hledala útěchu v tom, že jak jenom mohla, pomáhala nešťastným lidem, kteří přišli na hrad prositi. I chovali ji lidé v úctě a lásce, nazývajíce ji andělem.
Neméně soužil se pro ztrátu dcery Alvinin otec Tristan. Vyslal posly po širém okrsku země, aby vyhledali ztracenou. Marně však po dvacet let pátral po jejím sídle. Tu v zoufalosti povolal k sobě mudrce, aby vyčetli z hvězd osud jeho dcery.
Přišel věštec Arab. Zapálil hromádku kouzelných bylin, provedl v jejich kouři podivné kejkle a pak vztáhl svou pravici věštecky k východní straně.
"Vidím daleko za mořem zemi, podobnou růži. Od jejích hranic se sklánějí hory, čím blíže středu stále menší a nižší jako plátky růže. Tam, kde na jejím pokraji ze země tryská vřelá voda, zvedá se nad krajem mocná hora, na jejím temeni čnějí hradby hradu. Tam dlí a truchlí pro svou vlast a pro svého otce tvá ztracená dcera!"
Král se ihned vypravil na cestu s četným průvodem vojska, přeplavil se na korábech přes moře na břehy protější země a táhl odtud stále k východu, až přišel do země, podobné růži, do neznámé mu země České. Našel horký pramen, uzřel horu s hradem na temeni. Poručil svému vojsku, aby se skrylo v údolí řeky, sám se oblékl v šat chudého poutníka a zamířil k hradu. Lid, mezi nějž se nepoznán vtrousil, mu prozradil, že tam žije paní andělsky laskavá a milosrdná, kterou sem poslal Bůh z daleké zámořské země.
S tlukoucím srdcem stanul král před hradní branou.
"Kdo jsi a co žádáš?" zeptala se ho paní hradu, nepoznavši, že tu stojí otec v přestrojení.
"Jsem poutník ze zámořské země," řekl král rozechvělým, sklíčeným hlasem.
Tu se k bráně přiblížil Ursinus. Zaslechl starcova slova i ulekl se velice, není-li to snad zvěd krále Tristana. Poručil Alvině, aby dala zavříti bránu a starce od hradu odehnala. Nerada, s těžkým srdcem tak učinila, bojíc se mužova hněvu.
Nešťastný otec se vracel k svému táboru, maje srdce zkrušeno žalem. Štván smutnými myšlenkami šel tak dlouho, až cestou únavou padl. Našli ho lidé z okolí a dovedli ho do tábora. Když se jim svěřil, co ho zarmoutilo, ujistili ho, že ho paní hradu odbyla na rozkaz svého muže, jehož rozmary velice trpí.
Otec se zaradoval, že se dceřino srdce nezatvrdilo. Rozhodl se, že se zmocní hradu útokem a svoji dceru si odvede domů.
Ursinus zvěděl o příchodu krále Tristana a o jeho vojsku, tábořícím v lesích u říčky Teplé. Tušil, co se proti němu chystá. Rozhodl se, že uprchne tajnou chodbou z hradu, avšak dříve ještě vykoná svou pomstu - otráví Alvinu, by ji otec živou neodvezl.
Vyjasnil čelo a s úsměvem na lících, které bývali jen posupně zamračené, vešel do síně k Alvině. Mluvil k ní laskavě, sliboval jí, že jí nahradí všechno utrpení. Alvina šťastna, že našla opět mužovu lásku, byla ochotna vypíti s ním na usmířenou číši vína. Netušila, že se pod pláštíkem laskavosti skrývá had úkladů o její život, že Ursinus do její číše tajně nasypal jedu.
Vtom se ozval na hradbách křik a hradem zahlaholily polnice. Ursinus uchopil číši, vypil ji rázem a pobídl ženu, aby i ona tak učinila, když i lid nyní jásá z radosti nad jejich smířením. Napila se a Ursinus, déle nemeškaje, vyřítil se ze síně a spěchal k tajnému východu z hradu.
Tu již vojsko Tristanovo vniklo do hradu a Tristan sám vkročil do síně, kde stála jeho dcera, ztrnulá překvapením.
Rozpřáhl proti ní náruč.
"Jdu si pro tebe, Alvino, vysvobodil jsem tě z moci krutého, nevděčného muže," řekl, očekávaje, že se mu dcera vrhne na šíji.
Alvina smutně zavrtěla hlavou.
"Miluji tě, otče, avšak odejíti s tebou nemohu, neboť právě před chvílí jsem se s mužem usmířila a znovu k němu pocítila lásku."
Sotvaže dořekla, přispěchali královi dvořané se zprávou, že našli Ursina mrtvého ve sklepení, z něhož vede vchod do tajné chodby z hradu.
Nedošel, neunikl ruce spravedlnosti. Dříve, nežli dostihl chodby, byl sklán k zemi jedem, který chystal své trpící ženě - a jejž ve spěchu vypil místo ní.
Alvina se přesvědčila o mužově zradě, pohřbila květ lásky, klamem v srdci zkvetlý. Ráda pak odešla s otcem a dítkami do daleké, zámořské vlasti. Hrad, který jí přinesl tolik utrpení, zůstal opuštěn a ponechán na pospas zhoubným, ničivým živlům.

Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků

Čertův hrádek

Čertův hrádek (někdy též jako Olomučany) je zřícenina hradu ležícího nad údolím s řekou Svitavou u Blanska v katastru obce Olomučany. Hrad byl vybudován asi koncem 13. století nebo začátkem 14. století. Jeho první majitel byli nejspíše páni z Lipé, poté byl hrad v držení Vilém z Opatovic, který jej vlastnil nejspíše v letech 1374-1391. Od roku 1406 do roku 1437 se v listinách objevuje jako majitel Jan Bidlo, který měl svoje sídlo v Otradicích.
Název tohoto hradu byl dle starší literatury odvozen buď od Hynka Suchého Čerta nebo od Jakuba Čerta z Bořitova, což je však pouze jen historicky nedoložitelná pověst. Skutečné jméno hradu je Olomučany a svůj současný název "Čertův hrádek" získal až na podkladě lidové tvořivosti, podle které hrad obýval Čert, který unášel dívky z celého okolí a na hradě je věznil a později i zabil. Lze předpokládat, že hrad zanikl za husitských válek.

Bakov nad Jizerou

  • Loupežníci v Lovotíně

Počátek velkého revíru Klokočského je les Lovotín u Nové Vsi. Jméno jest prastaré a připomíná se spolu s Rečkovem již ve XIV. století. V Lovotíně jest jeskyně, dnes již polosesutá, v níž kdysi se zdržovali loupežníci. Jednou podařilo se jim unésti z Rečkova služku, která jim pak vařila a několik let u nich pobyla. Důvěřovali jí konečně tak, že sama docházela do Bakova nakupovat potřebné zboží. Jednou ublížil ji vůdce loupežníků a ona prozradila v Bakově úkryt loupežníků. Přivedla ozbrojený lid k jeskyni. Lidé nanesli slámy ke vchodu jeskyně a zapálili jí. Loupežníci se všichni udusili. Nad jeskyní býval prý dutý dub, jehož kmenem odcházel kouř. Dosud ukazují dolík, kde dub stával.

Pověst pochází asi z dob po třicetileté válce, kdy na různých místech v Čechách byly postrachem obyvatelstva roty loupežníků. Zvláště pověstní byli Petrovští.

Zveřejněno:
1. Jubilejní listy - Div. ochotnický spolek TYL Bakov 1908, str. 17
2. Život Budovcovy župy 2, 1966 duben, č. 4, 5, 9 (Jar. Sedláček, kronikář)
březen 1970 Vos.

Jak Babinský správce doběhl

Jednou jel jeden sedlák z Nové Vsi orat pole u lesa. Když byla svačina, hodil volkům seno a sám usedl na mez, aby pojedl. Najednou se před ním objevil chlap velký jako hora. Byl celý zarostlý, oči mu zrovna řeřavěly. Při tom byl po zuby ozbrojen. - "Znáš Babinskýho?" spustil na zkoprnělého sedláka - "Ne, ne, pane... nikdy jsem ho neviděl, nikdy," drkotal sedlák. "Tak se na něj dobře podívej, stojí právě před tebou." Potom Babinský nařídil tomu člověku, aby jeho žena připravila na ten den večír hostinu pro dvaatřicet chlapů. Jídla a pití musí ale být, co hrdlo ráčí, žádná žebrota. A nikomu ani muk. Až bude tma, tak prý se Babinský se svým lidem dostaví do chalupy aby oslavil narozeniny. Ať nechají světlo svítit, kdyby se nějak zdrželi. "Slyšels, všechno ať klapne jaksepatří! Selce se pak odměním. Jazyk ať drží na klíč."

Ale přitom Babinský počítal s tím, že ta panimáma všechno vybrebtá ještě dřív, než se naoběduje. To měl jako v plánu. - A taky se stalo. Jakmile se sedlák vrátil s volským potahem domů, ani nečekal až bude zvonit poledne, hned manželce všechno vypověděl co a jak. A ta ani nejedla a už to svěřila služce, však jí k tomu pohoštění potřebovala, potom sousedce, která se jí zadušovala pod hromem zabití, že bude mlčet jako hrob, a za pár minut o tom věděla celá ves i s rychtářem. Ach ten chlapík se tvářil! Jako by do hrdla vína nalil. "To bude něco pro pány," pomyslil si. "Poběžím na zámek, povím tu novinu správcovi, jistě se mi odmění. Má z Babinskýho náramnej strach, a tuhle takhle ho může dopadnout i s těma jeho chlapama."

Rozmyšleno, uděláno. Popílil se zprávou do Hradiště. Vrchní mu blahosklonně poklepal na rameno: "Dobřes udělal, rychtáři, dobře. Je vidět, že si hledíš svého úřadu. Babinskýho dostaneme do pasti. Odměna tě nemine."

Pak nařídil vrchní zámecké chase, aby se ozbrojila, nechala tu jenom nejnutnější stráž a za soumraku s ní zamířil k Nové Vsi. Dorazili sem už za tmy, obklíčili vesnici ze všech stran, jenom cestu k lesu Lovotínu ponechali volnou. Však ji pak taky zavřou. Počítali s tím, že Babinský a jeho rota vpadnou potmě do té chalupy, začnou hodovat, dají se do pití, až budou jako bečky. Však mají takovouhle příležitost málokdy. Jejich bdělost otupí, síla ochabne a to bude chvíle pro zámecké. Vyřídí tu zlotřilou cházku ráz dva. Ale Babinského musejí dostat živého stůj co stůj. Zato co se jim už napil něco krve. - "Počkej, lotrase, my ti tentokrát dáme na hrb," těšil se správce a už viděl v duchu, jak mu pan hrabě uznale děkuje. Čekali, čekali, hodina za hodinou ubíhala, v chalupě pořád nic.

A když se konečně trochu rozednívalo, hnal vrchní čeleď do útoku. V chalupě skomíralo světlo, sedlák pospával na stole, jeho žena chrupala u kamen, ale loupežníci nikde. Jen ty stoly se prohýbaly pod všelikými dobrotami a sud piva trčel u dveří. - Vrchní hned věděl, kolik uhodilo, zařval na svou chasu, která hladově po stolech pomrkávala, hnal ji z chalupy zpátky na dvůr nejkratší cestou stráň nestráň do Hradiště. Ale přiběhli sem už s křížkem po funuse. Zámecká stráž je přivítala pouty na rukou i nohou a s roubíky v ústech. Vrchní si rva vlasy, když pak uviděl tu spoušť uvnitř. Všechny klenoty i pokladnice byly tytam.

Tak ten Babinský na pány vyzrál a sedlákovi se pak dobře odměnil.

Zveřejněno: Bakovsko, 8, 1966, č. 1, str. 12-13 Na černé hodince MVK 18,4,1958 /1/30/

Babinského cop

Pověstný vůdce loupežníků navštěvoval rád známé sedláky. Většinou k nim chodil na kus řeči a odnášel si do lesní skrýše i kus něčeho dobrého na zub. Vždycky ho vidívali s dlouhými vlasy, které míval spleteny v silný cop. U jednoho takového sedláka či chalupníka byla šikovná služka. Babinského se nikterak nebála, ale zla hartusila: "Mužskej a nosí takovýhle vlasy jako nějaká ženská. Vidět ho v tom nemůžu. Hned bych mu ten cop ustřihla, pandrholovi jednomu. K čemu to je?"

A protože u té holky nebylo nikdy od slov k činům daleko, využila jednou chvíle, kdy Babinský zase přišel do chalupy, usedl za stůl a čekal, až mu hospodyně přinese párek uzeného. Milá holka se ochomejtla tuhle a támhle, popadla na kredenci nůžky, přiskočila zezadu k židli, šmik a šmik! Cop se válel na podlaze.

Co tomu říkal Babinský? To víte, láteřil až hrůza. Ale co naplat, musel čekat, až mu ty vlasy dorostou. U toho chalupníka se prý pak už nikdy neukázal.

Podle vyprávění pí. Švermové z Malé Bělé.

Zveřejněno:
Bakovsko 8, 1966, č. 2, str. 11

Babinského odměna

Jedna chudá stařena z Maníkovic šla do lesa na dříví. Když se vracela, uslyšela od lidí, že zámecké vojsko hledá po lese Babinského. Jak tak šla, potkala na cestě chudáka, který byl Babinskému podoben jak vejce vejci. Začal se jí na Babinského vyptávat, ale babka nic neřekla. Ten se pak s babičkou rozloučil a ztratil mezi stromy. Stařena se dovtípila, že to byl přestrojený Babinský. - Zámečtí se vyptávali kdekoho, zdali Babinského neviděli, a přišli i na babičku. Ale ta dobrá duše nezradila nic.

Když se ráno probudila, našla za okny měšec zlaťáků, šaty pro děti a ve chlívě krávu.

Opis Hav.-MVK 5.12.79
Na černé hodince, MVK 18.4.1958 /1/29/ Hav.,,

Babinský a babka s cvoky

Jednou se, bylo to takhle po sv. Prokopu, konal jarmark. Jakási babka šla pro sukni. Zula si střevíce a hodila je přes rameno, aby ušetřila podrážky. V lese někde u Maníkovic se zarazila. Z houštiny vyšel hezký mládeneček v mysliveckém. Babka se sotva z leknutí probrala už šveholila: "I koukejme, takový hezký mládenec. Však jsem se bála, aby to nebyl mordýř...!" "A který babičko?" ptal se myslivecký. "No to Babinský přeci!" - Mládeneček se nějak zazubil do knírků, opřel se o pěkně vyleštěnou dvojku, klobouček posunul frajersky na ucho.

"A kam tak nakvap, babičko?" ptal se dál. - "Ale, kam jinam než na jarmark do Hradiště. Potřebuji na posvícení kus kytlice na sebe..." Povídali, povídali, mládenec pak nabídl babičce šňupeček. Vzala si jeden, vzala si druhý, zachutnal jí tabáček náramně. Kýchla a povídá: "Však jsem tuze ráda, že tu je člověk s flintou. Kdyby se tady tak natrefil ten Babinský, lotr jeden..." - "A vy ho znáte babičko?" - Kdepak já panenko Mlíkosrbská, setkat se s ním nechci. Takový holomek by měl viset na hambalkách a lidi by z něj měli dřít řemeny." pokřižovala se babka.

Pak jí myslivec vyprovodil na konec lesa. Tu si zase obula botky a opět přijala šňupeček. Myslivec jí podával dva měďáky, aby prý si za ně koupila cvočky do těch botek. Vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně shrábla, poděkovala a pelášila k městu. "Já tu na vás babičko počkám, abyste se zpátky nebála," volal za ní myslivec. Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku copy dup, kanafas na sukni nesla v ranečku a mimoto i plný kornout těch cvočků. - "Neošidili vás? To víte pánbu má všelijakou čeládku na tom světě. Víte co? Sedneme si tamhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme." Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babu popadl a zadnicí ji na ty cvočky posadil, jen zapištěla. "To máte babko za to, že jste Babinskému zlořečila. A při tom jste ho ani neznala. Za to budete mít teď proč nadávat. Já jsem Babinský." Řekl, flintu na bedrech nadhodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala celou cestu až domů a mezitím tiše pohekávala. To místo vzadu jí prasafra pálilo.

Zveřejněno:
Bakovsko, 7, 1965, č. 10, str. 13
Na černé hodince MVK 18.4.1958
/1/31/ Hav.
Březen 1970 Vosála V.

Babinský a děvečka

Vůdce loupežnické bandy Babinský, byl před více než sto lety i na hradišťsku osobou velmi populární. Kdysi jel v kočáře a byl přestrojen za myslivce. Nedaleko malobratřického dvora zastavil a chvíli pozoroval lidi, kteří tu na poli pracovali. Vybral si nejhezčí z dívek a vybídl jí, aby k němu přisedla. Sliboval, že ji ve městě nakoupí šatů a všeho co se jí bude líbiti. Děvče poslechlo a vystoupilo na kočár domnívajíc se, že je nabídka míněna žertem. Myslivec švihl do koní a chtěl s ní ujet. Dívka se dala do křiku. Lidé s vidlemi v rukou ujíždějícímu kočáru nadběhli a dívku osvobodili...

zdroj

Nejděsivější křižovatka v ČR

mapy.cz
mapy.cz

Ponuré místo, které již bylo svědkem tolika úmrtí, až je to překvapující. Křižovatka U Sloupu mezi Borkem a Chotýčany vypadá nenápadně, ale zdání klame. Odehrálo se zde plno smutných příběhů. Po některých z nich pátral Jan Ciglbauer ze spolku Severní Českobudějovicko, který odpovídal na následující otázky.
Na křižovatce U Sloupu se dají ještě dnes nalézt mohyly. Ví se o nich něco bližšího? Je pravdou, že přímo přes místo, kde dříve stály mohyly, dnes vede silnice na Prahu? Jedná se o pravěký mohylník se třemi v terénu dobře patrnými mohylami. Bohužel nevíme, jak přesně jsou staré. Ty mohyly mají tvar kráteru, to je způsobeno tím, že na přelomu 19. a 20. století byly pravěké mohyly často prokopávány. Dělali to jednak první amatérští archeologové z řad místních učitelů, ale jejich nálezy většinou nenávratně zmizely. Pak mohyly prokopávali také místní sedláci, buď si bláhově mysleli, že v nich najdou zlato, a nebo si z nich prostě vytěžili kamení na nějakou stavbu. Asi o půl kilometru dál je další mohylník, který máme podle pár skrovných nálezů datovaný do starší doby bronzové (2000 - 1500 př.n.l.) a o kousek dál je další mohylník, který podle archeologů pochází pro změnu z doby halštatské (750 - 400 př.n.l.). Vzhledem k tomu, že u křižovatky jsou mohyly v bezprostřední blízkosti silnice, je velmi pravděpodobné, že stavba císařské silnice v 18. století zničila i další mohyly, které tu byly, ale o tom samozřejmě žádné záznamy nejsou. Když se řekne křižovatka, většina lidí si představí tragické nehody na silnici, U Sloupu ale došlo k úmrtím i mimo provoz. Můžete některé z nich zmínit? Ve 20. století byl tím prvním, kdo zde tragicky zahynul, pytlák Mrázek, zastřelený hajnými. Před nedávnem kolega Erik Hieke z našeho spolku obnovil jeho kříž, tradičně zvaný Pytlácký, který byl odstraněn někdy v 50. letech, stejně jako řada dalších křížků kolem křižovatky. 1. března 1914 nedaleko od křižovatky zahynul při kácení dříví Matěj Kantor z Červeného Újezdce. Jeho pomník za starým dvorem Chyňava tu dodnes nalezneme. Zastavil bych se u příběhu pytláka Mrázka, protože ten je skutečně zajímavý... Ten příběh jsem zprvu znal jen ze starých kronikářských zápisků z Chotýčan a z jednoho starého sborníku z 60. let, kde mne zaujalo, že o smrti pytláka Mrázka byla složena i písnička. Původně jsem myslel, že k události došlo někdy koncem 19. století, ale nakonec se nám podařilo najít zápis v matrice, podle kterého byl 25letý pytlák František Mrázek z Lišova 10. února 1906 postřelen v prostoru lesní křižovatky, podařilo se ho ještě donést do nedalekého dvora Chyňava, kde teprve zemřel. Mrázek patřil k obávané pytlácké bandě, která v okolních lesích nadělala mnoho škody a oblíbeným pytláckým místem byl právě les u křižovatky, kam se stahovali jeleni uprchlí z Poněšické obory. Onoho 10. února 1906 si tak na ně schwarzenberští hajní a myslivci u křižovatky počíhali. Mrázek byl postřelen při potyčce s hajným Pulcem z Chotýčan, kterého ještě sám stačil postřelit svojí pytlačkou do obličeje. Pulec se po smrti Mrázka obával pomsty jeho druhů a to zcela oprávněně, protože mezi hajnými a pytláky tehdy panovala otevřená válka a oplácelo se stejnou měrou. Nechal se proto přeložit do polesí na levém břehu Vltavy, ale pytláci si ho stejně našli a chtěli usmrtit starým pytláckým způsobem - svázali ho a položili tak, aby měl hlavu v mraveništi. Pulec byl ale včas nalezen a zachráněn. Místo, o kterém se bavíme, zažilo nepěkné chvíle i za 2. světové války. Můžete je zmínit? Střílelo se zde tehdy na samém začátku a opět na samém konci války. 23. září 1938 prezident republiky vyhlásil mobilizaci československé branné moci a válka s Německem byla na spadnutí. Vše nakonec skončilo potupnou Mnichovskou dohodou, ale až do jejího přijetí čeští vojáci usilovně připravovali obranu státu. Zatímco čeští branci většinou nastupovali do armády s nadšením a ochotou bránit vlast, opačná nálada vládla u německých občanů. Pokud pocházeli z pohraničí, většinou uprchli za hranice. Ti, kteří ale žili v týlu linie čs. opevnění, se museli schovávat po lesích. Jedna taková skupina německých dezertérů, zmanipulovaná nacistickou propagandou 27. září 1938, napadla střelbou četnickou hlídku a následně byla zlikvidována českými dragouny. Zajat byl vůdce skupiny Friedrich Tippl (učitel z Lodhéřova) a měl být polními četníky eskortován do Českých Budějovic. Na křižovatce U Sloupu se pokusil o útěk a byl zastřelen. Znovu se zde střílelo 5. května 1945, kdy skupina mladíků z Lhotic rabovala odstavený náklaďák maďarských vojáků a pravděpodobně se pokusili odzbrojit další projíždějící náklaďák s německými vojáky, ale výsledkem bylo zastřelení mladého Viléma Kajera, jehož křížek tu také dodnes můžeme vidět. V dalších letech, kdy se rozrostl silniční provoz, docházelo i k tragickým dopravním nehodám. Pamatujete si nějakou z poslední doby? O prvních dopravních nehodách tu víme hned po druhé světové válce. V roce 1946 tu přišla o život herečka Kristýna Vondrová, která jela bryčkou, z neznámého důvodu se jí splašil kůň a ona z vozu vypadla tak nešťastně, že se udeřila hlavou o patník a byla na místě mrtvá. Zanedlouho tu zahynul malý chlapec zavalený dřívím, které se uvolnilo z valníku a podobně přišel o život i motocyklista Josef Pavlíček, který v noci narazil do neoznačeného náklaďáku se dřívím. Ke zvláštní nehodě tu došlo 28. srpna 1968, kdy na křižovatce obrněný transportér okupační sovětské armády narazil do vozu taxislužby. Na místě zahynul Jaroslav Páník a v nemocnici pak i řidič Luboš Stojec. I v současné době zde dochází každý rok k několika nehodám, ale žádnou tragickou si za poslední léta nepamatuji. Až na poněkud zvláštní případ jednoho soukromého podnikatele, který tu byl nalezen zavražděný ve svém automobilu v roce 1999. Vzpomínám si i na havárii linkového autobusu, ale naštěstí se to obešlo bez obětí. Věříte, že jsou skutečně místa, která tragédie přitahují? Je toho křižovatka U sloupu důkazem? Jsem většinou skeptický k nejrůznějším údajným nadpřirozeným jevům a záhadným místům. Proto jsem se nikdy ani moc nezajímal o legendární les Bor u Českých Budějovic. Většina pověstí, které se k němu váží, se nedá historicky doložit, a většinou jsou to výmysly. Při honbě za nadpřirozenými jevy pak "záhadologům" unikají zajímavé historické souvislosti, které se k lesu Bor skutečně váží. Mne zajímají historická fakta. Ale je pravda, že když se nám sešlo tolik událostí vážící se k jednomu jedinému místu - křižovatce U Sloupu (nebo také U Kajera) - docela mne z toho zamrazilo. Sám musím uznat, že to místo je přinejmenším prostě smolné. Na místě je k vidění několik křížku. Jaká atmosféra tam na vás dýchá? Když se podíváme na staré mapy, těch křížků tam bylo ještě více, ale většina jich byla cíleně zlikvidována v 50. letech. Z těch jsme obnovili alespoň zmíněný pytlácký kříž. Jezdím přes toto místo poměrně často a je pravda, že ho mám také raději rychle za sebou. Když jsem se tu někdy zdržel déle při dokumentaci křížků, mohyl a podobně, ponurost toho místa na vás opravdu padá. Při pomyšlení, kolik různých lidí tu přišlo o život a za jakých zvláštních okolností, tu opravdu nemáte zrovna nejlepší pocit.

zdroj: Václav  Votruba

Brno

O zvonění na Petrově

Od května do srpna 1645 obléhal generál Lennart Torstenson Brno. Jednoho dne se zařekl, že buď Brno dobude, než začnou v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově vyzvánět poledne, anebo obléhání zanechá. Když pak na město zaútočil a Brno bylo už takřka dobyto, stařičký zvoník se rozhodl, že dodá sílu obráncům tím, že jim zazvoní na zvon. Když tak učinil, Tortenson si myslel, že už je poledne, a od Brna odtáhl, ač bylo teprve 11 hodin. Od těch dob se v tomto kostele zvonilo poledne vždy už v 11 hodin.

Druhá varianta pověsti tvrdí, že Torstenson se tak zařekl na válečné poradě v předvečer posledního útoku na Brno a slyšel ho špehující Brňan. Následujícího dne, když bylo 11 hodin a zdálo se, že Brno padne, rozhodli se obránci nechat zvonit na Petrově poledne o hodinu dříve.

Brněnský drak

Povídá se, že brněnského draka, kterého najdete zavěšeného v podchodu Staré radnice, dovezli ze svých výprav křižáci, a nebo že ho pánům na radnici daroval nějaký turecký sultán. 

Jenže samotní Brňané jsou skálopevně přesvědčeni, že draka nikdo nepřivezl, ale že musel žít někde u řeky Svratky, kde měl mít svoji jeskyni...
Podle nejznámější brněnské pověsti drak trápil obyvatele široko daleko. Když měl hlad, požíral v okolí vše, co mu přišlo pod tlamu. Lidé se ho báli, ale nevěděli, jak se ho zbavit. Radní slíbili velkou odměnu sto zlaťáků tomu, kdo by ho zabil, ale nikdo se nehlásil. Až jednou do hostince U Modrého lva přišel řeznický tovaryš, který chodil vandrem po světě. O čem jiném, všichni v hospodě vyprávěli jen o drakovi.

Tovaryš chvíli poslouchal a pak povídá: "Já vás toho draka zbavím! Jen doneste velkou volskou kůži a pytel nehašeného vápna." Brňané mu moc nevěřili, ale co chtěl, to donesli. Řezník zašil vápno do volské kůže, naložil na vůz a odjel. Když přijel k řece, kde drak lehával, položil rychle na zem kůži a čekal. Za nějakou chvíli drak skutečně přilezl a hned se do kůže pustil. Když ji celou sežral, pěkně ji zapil vodou ze Svratky a odpočíval. Ale to neměl dělat. Vápno v něm začalo vřít, drak se nadouval, nadouval, až praskl. To bylo v Brně radosti! Řezník dostal svou odměnu a vydal se zase do světa.

Od té doby se už Brňané nemuseli žádné obludy bát.

Pověst O kole
a kolářském mistru Birkovi

Jednoho slunečného květnového dne roku 1638 (to bylo 7 let před obléhání města Brna Švédy) se jako obvykle sešli v lednické hospodě po práci sousedé na doušek vína. 

Nechyběl mezi nimi ani Jiří Birk, kolářský mistr, který byl svým umem vyhlášen po celém okolí.
Slovo dalo slovo, když tu najednou se ozval Birkův hlas: "Oč se vsadíte, sousedé, že ráno o šesti hodinách, jak vyjde slunce, porazím v lese strom, udělám z něho kolo a ještě ten den je dokutálím do Brna, dřív než se zavřou městské brány."
Všichni se mu smáli a klidně se s ním vsadili o dvanáct tolarů. Věřili, že se to koláři nemůže podařit a oni lehce přijdou k penězům.

Birk však byl opravdu mistr svého řemesla. Než na brněnských věžích začali zvonit Ave Maria, proběhl Židovskou bránou a přesZelný trh na radnici. Tam udivenému purkmistrovi odevzdal hotové kolo. A protože kolo bylo opravdu mistrovský kus, dal je purkmistr Gabriel Schramm pověsit vradničním průjezdu .
Birk svou sázku vyhrál, ale dvanáct tolarů mu štěstí nepřineslo. Všichni věřili, že mu při práci pomáhal čert, a proto se mu začali vyhýbat. Práce ubývalo, až nakonec šikovný kolář zemřel v bídě.

Birkovo kolo, které si můžete na Staré radnici prohlédnout, nám ho však připomíná dodnes.

Pověst O pokroucené věžičce
a lakomých konšelích

Brněnští konšelé si začátkem 16. století pozvali známého kamenického mistra, který se vyučil u nejslavnějších pražských mistrů. Chtěli, aby postavil radnici, jakou nikde jinde nemají. 

Pilgram, tak se mistr jmenoval, si sjednal mzdu, tři hřivny stříbra pro sebe, stavivo a plat pro své dělníky a začali. Po nějakém čase žádal Pilgram na městských radních o zálohu. Ti se však začali ošívat. Nechtěli vydat ani groš dřív, než bude radnice hotová.
To mistra popudilo. Nejdřív se snažil domluvit s pány po dobrém, ale když viděl, že nepořídí, rozhodl se jinak. Nechal svými kameníky vytesat nejdelší věžičku portálu nakřivo.

Celé město se chodilo na pokroucenou věžičku dívat!
Radní si proto mistra zavolali a nařídili mu, aby vše hned napravil. Ale Pilgram se jen pousmál a řekl: "Milí páni, vaše slova byla křivá zrovna tak jako věžička na portálu, a proto se ji nikdy nikomu nepodaří narovnat. Vždycky bude ukazovat světu vaši proradnost." Než se nadáli byl pryč.

Marně ho všude hledali. Vykládalo se, že odešel do Vídně, kde v chrámu svatého Štěpána prokázal své umění.
Do dnešních dní každý, kdo jde kolem budovy Staré radnice, obdivuje její krásný portál. Mnozí však již přesně neví, proč je věžička křivá.

Dovětek: Starobrněnská radnice je nejstarší necírkevní (světskou) stavbou v Brně, do roku 1935 byla sídlem městské správy. Historické jádro budovy s věží na raně gotických základech vzniklo kolem roku 1240.

V 15. století k němu byla přistavěna kaple a městské vězení. Před r. 1510 byl ve věži proražen vstup do dvora, který A. Pilgram nechal roku 1511 ozdobit kamenným portálem s plastikami heroldů a měšťanů. Nádherný portál se vyznačuje pokřivenou nejvyšší věžičkou. Portál uzavírají původní pozdně gotická vrata, která byla zhotovena současně s portálem a dochovala se do dnešních dnů v původním stavu.

Radnice byla za švédských válek poškozena, opravu provedl známý brněnský stavitel Jan Křtitel Erna roku 1660. Pravděpodobně byl tehdy do radničního portálu zasazen štít s novým znakem města, který Brno získalo v r. 1646.

Projdete-li z Radniční ulice průchod Staré radnice, dostanete se na malé romantické nádvoří s radniční studnou, a budete-li v chůzi pokračovat dál, dalším průchodem se dostanete do ulice Mečové, ke které se váže další pověst o zazděném radním .

Pověst O neslušném mužíčkovi,
Anděli chtíčů

Vypráví se, že se vrchnosti nahoře na Petrově a dole u Jakuba nikdy neměli moc rády. Proto jak se začaly současně stavět dva kostely, všichni čekali, co bude dál. 

Na Petrově měli více peněz, u Jakuba zase lepšího mistra stavitele. Dříve pracoval v cizině, dokonce na chrámu ve Štrasburgu. Svému řemeslu dobře rozuměl a práce mu šla rychle od ruky. Byl prý také velký šprýmař, kterého si oblíbili nejen jeho pomocníci, ale také brněnští měšťané.

Stavba na Petrově se opožďovala. Dole ve městě si tropili žerty, že jakubský kostel bude dávno hotov, než na Petrově vůbec něco postaví. To Petrovské velmi nahněvalo. A protože měli větší moc, postarali se o to, že kameník od Jakuba musel zanechat práce a město opustit. Jen s těžkým srdcem mu to dole ve městě oznamovali.

Náš mistr slíbil, že odejde, ale požádal o splnění jednoho přání: "Dovolte mně, abych směl dokončit to jediné okno, na kterém zrovna pracuji." 

Když okno dokončil a odkryl je, všichni byli překvapeni. Zjistili, že se mistr kameník těm na Petrově dokonale pomstil.
Nad oknem, kde se sbíhají oblouky, dodnes můžete uvidět malého mužíčka, jak svůj holý zadek vystrkuje na ty nahoře, kteří ho z města vyhnali.Věděli jste, že se mužíčkovi od Jakuba po celá staletí říkalo " Engel der Begierde", anděl chtíčů ..?

Duch hraběnky Amálie

K legendám o brněnském podzemí patří příběh hraběnky Amálie. Ve sklepeních prý vraždila milence a bloudí tam dodnes.

Šlechtický rod Bubnů patří k nejstarším v českých zemích, o kterém jsou zmínky již ve 14. století. Hraběnka Amálie z tohoto rodu je skutečnou postavou, která v devatenáctém století žila v Brně. Narodila se někde kolem roku 1807 až 1810 a dožila se vysokého věku. Amálie z Bubna-Litice zemřela v roce 1900, devětatřicet let žila jako vdova. Za mlada byla hezkou a obletovanou ženou. Pokud úmysly nápadníků nebyly falešné, tak bylo vše v pořádku. Ale nesnášela ty, kteří se jí dvořili jen pro peníze a postavení. Sklepení domu s číslem 13 na brněnském Zelném trhu bylo svědkem lásky, ale i pomsty a vražd. Několik proradných milenců po večeři uspala jakýmsi lektvarem a pak ho zatáhla do sklepení, kde se ho ranou nožem do srdce zbavila.

Ale i po smrti duch hraběnky bloudí sklepením pod Zelným trhem. S nezbytnou holí a nožem v ruce, oděná v tehdejších hraběcích šatech. Po cestě poklepává hůlkou po podlaze, aby se ujistila, že těla jejích obětí jsou dobře ukryté. Potom se vždy chraplavě zasměje a pokračuje ve své obhlídce.

Dnes se do podzemí mohou podívat i turisté s průvodcem. S hraběnkou se nesetkávají, její čas je až po nocích. Také s duchy zavražděných milenců se nesetkají, kromě jednoho zajímavého artefaktu. Je to kamenné lidské pozadí, kdy jedna z obětí se pokoušela na poslední chvíli utéct. Ale uvízl ve stěně sklepa, kdy jeho část těla zkameněla. Traduje se, že pokud se ho dotkne žena, budou se jí celý rok plnit všechna přání. Na rozdíl od mužů, kterým přináší celý rok smůlu.

zdroj: EnigmaPlus

Templštejn

Templštejn je zřícenina hradu nedaleko Moravského Krumlova. Je jeden z mála hradů založený na Moravě řádem templářů. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR. Lidé zde chodí hledat kromě pokladů i pozitivní energii.

Templářský řád byl založen kolem roku 1118 po první křížové výpravě. Templáři byli jak rytíři s meči a brněním, tak i mnichy. Nosili bílé pláště s červenými kříži. Poznávacím znamením byla také oholená hlava a plnovous. Řád přilákal mnoho šlechticů z celé Evropy a neobyčejně zbohatl, což později bylo příčinou jejich zrušení ve 14. století. Také u nás měli Templáři několik sídel. Jedním z nich byl hrad s příznačným názvem Templštejn na vysoké skále nad řekou Jihlavou, Ve 14. století ale byl templářský řád zrušen a poté hrad několikrát změnil majitele. V 16. století však po požáru zůstal opuštěn a postupně se změnil na zříceninu.

Příčinou požáru mohly být události, které se k hradu vážou. Starý majitel hradu měl dva syny, Abela a Ingrama. Po jeho smrti jim připadl hrad stejným dílem, ale chamtivý Ingram měl v úmyslu jej získat celý. Pod záminkou lovu Abela zabil a hodil do řeky. Obklopil se tlupou podobných kumpánů a drancoval i daleké okolí. Aby zůstali v utajení, vyjížděla tlupa tajnou chodbou daleko za hradem. Ukradené cennosti potom schovávaly ve sklepení hradu. Když se Ingram rozhodl oženit, nikde pro svoji hrubou povahu u urozených rodů neuspěl. Proto se svou čeládkou unesl dceru jednoho zemského šlechtice. Chtěl si ji naklonit a ukázal jí část z podzemního pokladu. Dívka poznala některé klenoty, které jim ukradla loupeživá čeládka. Pokusila se sice o útěk, ale byla obklíčena. V zoufalství skočila do hradní studny. Pád do vody přežila a přívodní štolou se ze studny dostala až do řeky Jihlavy. Zde ji z proudu řeky zachránil mladý rytíř Ulrich, který se vracel na svůj hrad Rabštejn. Doprovodil ji k jejímu otci a dívka jim vše vylíčila.

Ingram sice dívku v podzemí hledal, ale když ji nenašel, domníval se, že se zabila a tělo odnesla řeka. A tak se dále věnoval svým neřestem. Když se zanedlouho před hradem objevil rytíř Ulrich s otcem dívky a jejich silným doprovodem, posádka hradu dostala strach a tajnou chodbou uprchla. Aby je nepronásledovali, chodbu v podzemí zavalili. Na hradě zůstal Ingram, který se zabarikádoval ve věži, kterou zapálil a spáchal sebevraždu. Část hradu se při prudkém požáru zřítila a zavalila jak vstup do podzemí, tak i studnu.

Unesená dívka skončila šťastně v manželství s rytířem Ulrichem. Hůře dopadl Ingram. Jeho duch nedošel pokoje a tak kolem půlnoci jako temný rytíř bloudí ve zříceninách. Běduje a hledá cestu do podzemní ke svému pokladu. Vysvobodit ho může jen ten, kdo má dobrou duší a najde jeho poklad. Vzhledem k tomu, že takových hledačů již bylo velice mnoho, lze se domnívat, že nebyly ještě splněny podmínky pro jeho nalezení. Nebo že by již byl poklad tajně vyzvednut? Tomu nahrává i skutečnost, že v současnosti duch Ingrama již nebyl delší dobu na hradě spatřen. Jen vědecké výzkumy zříceniny potvrdily, že skutečně hrad skončil mohutným požárem.

zdroj EnigmaPlus

Vrchy Ortel a Spravedlnost

Některým místům v české krajině byste se měli zdaleka vyhnout. Prýští z nich totiž negativní energie. V případě dvou kopců Ortel a Spravedlnost v Lužických horách se není ani čemu divit. Na jejich vrcholech totiž ve středověku stávaly šibenice!
Jako kopka sena vypadá izolovaný vrch Ortel (554 m) vyčnívající v podhůří Lužických hor tři kilometry jižně od Cvikova, respektive šest kilometrů východně od Nového Boru. Příroda si na něm opravdu vyhrála, neboť je vymodelovaný do překrásného pravidelného tvaru. Nebýt toho, že je nízký, či spíše obklopený vyššími vrchy, mohl by se klidně zařadit mezi nejhezčí kopce české krajiny. Kromě přírodních zvláštností zasluhuje Ortel pozornost rovněž z hlediska historického a kultovního.


Sopečná minulost a negativní vibrace

Kopec Ortel představuje sopečný útvar zvonového tvaru, který utuhl v mladších třetihorách pod povrchem ve vrstvách křídových pískovců. Následná eroze odstranila okolní měkčí horniny, zatímco tvrdý vulkanický útvar z trachytu se zachoval. Dnes ční nad okolní terén jako nápadná izolovaná hora. Šedohnědý kámen trachyt s typickou deskovou odlučností vystupuje nejvíc na jihozápadním úbočí, kde vytváří několik vedle sebe seřazených skalních srázů o výšce až 20 metrů. Pod nimi se v lese při úpatí ukrývají staré lomy.
Menší izolované skalky zdobí rovněž vrcholovou část, jež má podobu krátkého protáhlého hřbítku. Na velmi příkrých svazích rostou převážně bukové lesy, v jejichž podrostu se vyskytují některé teplomilné rostliny, například konvalinka vonná nebo tolita lékařská. Na jihovýchodním úbočí se zachoval pozoruhodný relikt pralesní doubravy.Podle psychotroniků je Ortel jedním z nejnegativnějších míst v Čechách a jeho návštěva se nedoporučuje. Z hory prý vycházejí negativní vibrace... Tato nemilá skutečnost by snad mohla souviset s dějinami, protože podle pověstí Ortel dříve sloužil jako pohanské kultovní místo s jeskyní či obětní šachtou, vedoucí dovnitř hory. Vchod byl však již zasypán...
Jiné legendy vyprávějí o skřítcích a šotcích, kteří si prý na plochém kameni na vrcholku pekli chléb. Odtud pochází druhý, dnes již nepoužívaný název Trpasličí vrch. Hodnověrnější minulost však souvisí se současným názvem Ortel neboli rozsudek. Ve středověku totiž bývalo na vrcholu kopce nebo snad někde na jeho úpatí popraviště města Cvikova. Roku 1698 tu dala vévodkyně Toskánská údajně postavit novou šibenici.


Cestou odsouzenců

Prožitek poslední cesty odsouzenců nabízí žlutá turistická značka z města Cvikova. Z náměstí vede nejprve po silnici směrem na Sloup, přičemž za posledními domy odbočí vpravo do lesů a luk. Tutéž silnici znovu přetíná po dvou kilometrech. Zde je taky možné zaparkovat a výstup na Ortel si zkrátit. Následuje přímá lesní cesta jihovýchodním směrem až pod příkrý západní svah hory. Značení je značně řídké a zašlé a postupně se zcela ztrácí.

Podle mapy by měla odbočka ze žluté trasy končit na vyhlídkových skálách, žádný rozcestník ani označení tu však není. Buď to tady špatně vyznačili anebo za tím vězí "tajemno" této hory... Skaliska vystupují ze svahu v podobě několika žeber a je k nim poměrně obtížný přístup. Vidět je z nich jižním a západním směrem, kde obzoru dominují siluety blízkých kopců Klíč, Slavíček a Tisový vrch.
Na vrchol pokračuje zřetelná široká cesta přímo vzhůru srázem napříč vrstevnicemi a je mimořádně strmá. Nahoře výhled sice už není, zato se vás zmocní oduševnělá atmosféra pověstmi opředeného místa dotvářená drobnými skalkami a prastarými kmeny buků a javorů. Stopy po popravišti nebo obětní pohanské šachtě se tu hledají hodně obtížně, jistou ponurost ovšem místu rozhodně nelze upřít. Spíše však než zbloudilé duše odsouzenců způsobuje zdejší nadpřirozené tajemno a kouzlo (popisované mnohdy až příliš barvitě některými návštěvníky) především ticho, samota a opuštěnost, převládající zde po celý rok. Další z důvodů, proč sem raději nechodit!

Vrch zvaný Spravedlnost

Ortel ovšem není na našem území jediným kopcem s ponurou minulostí. Na opačné severní straně Lužických hor při hranici s národním parkem České Švýcarsko se zdvihá výrazný vrch s výmluvným názvem Spravedlnost (též Irrichtberg nebo Soudňák). Na něm či spíše někde při jeho úpatí se mělo ve středověku vykonávat hrdelní právo města Chřibské. S Ortelem má Spravedlnost (533 m) společnou též minimální návštěvnost a žlutě značenou přístupovou stezku.
Dnes je Spravedlnost přírodní rezervací zachovalého suťového lesa s bohatým bylinným patrem, na což upozorňuje informační panel při rozcestí turistických cest u odbočky na vrchol. Různorodost zdejší flóry podmiňuje z velké části tmavé a na živiny velmi bohaté čedičové podloží, které vystupuje především na jižním a jihovýchodním úbočí. Zde také vznikl 40 metrů vysoký sráz s členitou skalní stěnou, tvořenou nepravidelnými, vějířovitě uspořádanými sloupci. Dalších pět mohutných čedičových sloupců vytváří výrazné rozeklané skalisko na severovýchodním svahu, zvané Malá Spravedlnost. Podle pověsti sídlí ve zdejších skalách strašidelný duch Rohál, německy zvaný Hörndl.


Noutnický hřbitov

Máte rádi tajemno, strašidelné historky a záhadná místa? Připadá vám ale, že o nich můžete maximálně číst na internetu z tepla domova, protože se všechny nachází tisíce kilometrů daleko? Omyl. I u nás se totiž pár takových míst najde, takže vám nic nebrání vydat se je prozkoumat osobně. Mezi jedno z nejděsivějších míst v Česku patří například noutonický hřbitov, který leží jen pár kilometrů od centra Prahy...

Hřbitov v Noutonicích na Praze-západ je výskytem paranormálních jevů proslulý, intertet se jen hemží historkami lidí, kteří ho navštívili a zažili mezi hroby okamžiky, při kterých jim stydla krev v žilách. Z tajemného místa posledního odpočinku mají velký respekt i místní, kteří by přes něj údajně po setmění neprošli, ani kdyby jim to mělo výrazně zkrátit cestu domů. Podívejme se společně na několik největších záhad, které prý návštěvníci hřbitova zažili a o něž se podělili v mnoha diskuzích, které se hřbitovu věnují.
Tajemné kroky
Dupot, rychlé kroky, běhání mezi hroby či kolem aut, jenže nikdy nikoho nezahlédnete. I tak to prý chodí v Noutonicích. "Sedli jsme si do auta a prohlíželi fotky, které jsme na hřbitově udělali. A najednou jako by někdo nebo něco začalo chodit kolem. Rychle jsem vylezl a fotil. Na fotkách pak byla zvýšená koncentrace ornamentů. U jedné z hrobek jsem měl na chvíli dojem, že tam někdo stojí, ale nikdo tam nebyl," popisuje například jeden mladík.
Splašený fotoaparát
V roce 2003 jeden profesionální fotograf zpracovával příručku místním hřbitovem. Zdokumentovat některé hroby se mu však nepodařilo. Přestože fotil v pravé poledne a za světla, na snímku se hrob nezobrazoval, pouze podivná mlha.
Šepot soch
Od místa sousoší dvou postav jsou často slyšet další nezvyklé zvuky, se kterými se lidé na hřbitově již mnohokrát setkali. Nepříjemný a tichý šepot spojený se svíravým pocitem je jednou z nejčastějších zkušeností. "Zaslechli jsme zvláštní zvuky, které nám připomínaly šeptání nebo smích malé holčičky," tvrdí jeden z obyvatelů vesnice. "Když jsme procházeli kolem hrobu se sedící sochou, tak jsme slyšeli šepot," přidává další.
Tajemné hlasy
Jedno z nejtajemnějších míst v okolí Prahy mnohé děsí hlavně kvůli takzvanému úpění mrtvých. Z noutonického hřbitova jsou často slýchány zvuky připomínající křik a nářek dětí. "Na hřbitově byly jasně slyšitelné podivné zvuky. Byly to hlasy, které nemohl nikdo vydávat, bylo to jako troubení auta od vchodu, kde ale žádné auto nestálo," popsal jeden z místních.
Pohyb hrobů
Jen těžko vysvětlitelný je pohyb náhrobních kamenů. Mnozí se proto drží po setmění od hřbitova raději daleko. "Občas slyším šepot a skřípot z jedné hrobky. Jedna paní, která ze hřbitova právě vycházela, mi jednou řekla, že bych tam neměla chodit, že se tam pohybují hroby. Celé jsme to prošli. Když jsme se vraceli, tak byl slyšet divný škrábavý zvuk. Můj přítel tvrdil, že mu to připomíná odsunutí kamenné desky. Ale nebyl tam kromě nás nikdo,"zavzpomínala mladá žena.
Linoucí se mlha
Parta milovníků tajemna vyrazila v noci na noutonický hřbitov s kamerou zaznamenávající pohyb v souvislosti se změnou teploty. Termokamera prý poklesla o 3,5 stupně, začal foukat vítr a kolem hřbitovní zdi se linula bílá mlha. Přitomnost oné mlhy zažilo i mnoho dalších návštěvníků, kteří hřbitov raději rychle opustili.
Část lidí historkám z noutonického hřbitova plně důvěřuje, skeptikové je svádějí spíš na bujnou fantazii uživatelů internetových diskuzí. A co vy? Troufnete si hřbitov navštívit a přesvědčit se na vlastní kůži?

zdroj

Dům oběšených panenek

Rváčov

Víte, že v obci Rváčov nedaleko Hlinska na Pardubicku se nachází jedno z nejděsivějších míst v České republice? Většina lidí se mu vyhne velkým obloukem, těm odvážnějším stojí vlasy hrůzou na hlavě a to snad i plešatým! "Dům oběšených panenek", jak místní toto hororové místo nazývají, někoho děsí a odpuzuje, jiné naopak přitahuje.

Víte, že v obci Rváčov nedaleko Hlinska se nachází jedno z nejděsivějších míst v ČR? | Foto: Vladimír Havlíček

Kdo a proč dokázal shromáždit přes tisíc panenek, většinou uvázaných za krky a bezmocně se třepetajících ve větru? Je to snad ze stejného důvodu jako na Ostrově panenek v Mexiku, které bylo zařazeno mezi sedm nejděsivějších míst na světě? Nebo jde o vyznavače tajemného kultu voodoo z Haiti, kam ho přinesli otroci z Afriky?

O kult voodoo, který je založeno na černé magii se nejedná. Právě naopak. Majitelem a tvůrcem je totiž performer Lubomír Votava, který z nich čerpá pozitivní energii. "Panenky jsou médium, z kterého na mě přechází energie. Když zapálím svíčku a dívám se do očí některé z nich, vidím v jejích očích dítě, které si s ním před sto lety hrálo," upřesňuje důvod své strašidelné sbírky pan Votava. "Panenky mají souvislost s mým dětstvím, protože prateta za války posílala mojí mámě do Čech panenky. A já je později vyslídil na půdě a oblíbil si je," dodává.

A kde vlastně všechny ty panenky sbírá? "Od lidí, po půdách, vyhozené do kontejnerů a dokonce se mi stává, že se ráno probudím a na mostě před domem sedí několik panenek, které mi nosí lidé ze širokého okolí." Pan Votava z panenek neutírá prach, nečistí je, aby neztratily svoje kouzlo. Nechává je venku na sluníčku a dešti, aby chytly patinu. Když je panenka vlivem počasí ve špatném stavu, odnese ji na půdu. "Je v ní zaklet život dítěte, které si s ní hrálo, a tak jim musím dopřát klid," dodává vášnivý sběratel.

Lubomír Votava je trojnásobným R(r)váčem. Rváčem s velkým R, protože po ukončení politické kariéry se natrvalo usadil v obci Rváčov. Rváčem s malým r proto, že se dokáže porvat za své názory, včetně politických. A do třetice je nebo alespoň byl rváčem skutečným. Jako asistent, poradce a bodyguard republikána Miroslava Sládka napadl reportéra TV Nova Marka Vítka, poté byl celostátně hledán a po deseti dnech zatčen v budově parlamentu, kde se zabarikádoval.

Část lidí v obci aktivity vášnivého sběratele vítá, jsou rádi, že něco jako "Ostrov panenek" v Mexiku mají přímo doma. Část se ale těchto aktivit bojí, někteří mluví o recesi či dokonce ostudě vesnice. Lubomír Votava přiznává: "Několik lidí mi řeklo, že je to natolik odpudivé, až je to přitahuje."

Podle psychologů někdejší Sládkův "bijec" prostřednictvím sbírání panenek bojuje se svojí temnou tváří a potlačuje tak agresivitu. Je dokonce možné, že tato aktivita je odrazem jakési fantazijní agresivity a není vyloučen nějaký další nežádoucí čin. On sám tvrdí, že dalším důvodem pro sbírání panenek je přilákat lidi, přes které se jeho názory dostanou na veřejnost.

Co říci závěrem o člověku, kterého chtějí někteří poslat za mříže nebo alespoň na psychiatrii a jiní ho obdivují? Dokonce jedna studentka o něm píše diplomovou práci? Je to blázen, nebo vizionář? Anebo obojí? Tak na to si každý musí udělat názor sám. Skutečností zůstává fakt, že na místě, kde i tvůrci hororů Alfredu Hitchcockovi by se asi zježilo hrůzou veškeré ochlupení na těle, pan Votava ochotně vítá každou návštěvu.