Buchlov

O vzniku hradu Buchlov vypráví hned několik bájí. V jedné se objevuje markomanská královna Frigedilda, která už na konci 4. století postavila v hlubokých lesích hrad. Další vypráví o útočném vévodovi ze Staré Kouřimi, jenž vpadl v 9. století na Velkou Moravu, a proto kníže Svatopluk rozkázal přestavět lovecký hrádek na pevnost. K ověřeným zprávám přeskočíme na konec 13. století, kdy starobylost hradu v pohoří Chřiby dosvědčují písemné doklady. Hradní páni mívali časté spory se svými sousedy, velehradskými opaty. Opati totiž měli právo lovit v lesích přiléhajících k hradu a nejednomu velmoži bylo proti mysli, aby ještě někdo jiný odstřeloval zvěř, kterou chránili a ošetřovali jeho myslivci. Zvláště napjaté poměry vládly mezi oběma stranami ke konci 16. století za pana Jindřicha. Ten se tuze znepřátelil se svými sousedy, napětí vzrůstalo den ze dne, až dospělo na ostří nože.

Jednou si pan Jindřich vyjel na lov. Provázel ho jen jediný zbrojnoš Vlček. V lese se potkali s jedním z velehradských myslivců, Janem Pekařem. Ten se na pána zákeřně vrhl a nic netušícího ho těžce pobodal. Zbrojnoš Vlček se tak polekal, že nejen pána nebránil, ale ani se o něho dále nestaral a z lesa zbaběle utekl. Teprve po dlouhé chvíli našli lidé v lese svého pána ve mdlobách a ihned ho odnesli na hrad. Celá věc se okamžitě rozkřikla a na uprchlého zbrojnoše padlo podezření, že byl s myslivcem Pekařem domluven. Panští biřici se rozběhli po okolí a nežli minul den, byl Vlček polapen. Vsadili ho do věže a další den ho postavili před soudce. Ti ho zavedli do mučírny a za pomoci útrpného práva chtěli, aby jim pověděl, jak bylo přepadení dopředu připraveno. Avšak ani palečnicí, ve které mu drtili prsty, ani skřipcem, na který ho natáhli, ani smolnicemi, jimiž mu slabiny připalovali, z něho nevynutili přiznání viny.

Soud stejně rozhodl, že je vinen, a přikázal katovi, aby mu setnul hlavu. Vlčka tedy vyvedli na nádvoří ke kamennému stolu a podali mu poslední posilnění - číši vína. Mladík se v úzkosti modlil a v nejvyšší nouzi měl šťastné vnuknutí. Když spatřil na terase růst mladou lipku, vytrhl ji, vsadil ji vrškem do země a zvolal: "Jsem nevinen! Ujme-li se tento stromek a vypučí-li z jeho kořenů listí, bude to jasné svědectví, že mluvím svatou pravdu." A vskutku, lípa se ujala a kořeny se obalily hustým listím. Všichni byli přesvědčeni, že sám Bůh se zastal nevinného. Tak si mladík zachránil život. Lípa rostla a mohutněla a podnes zakrývá léto co léto chladivým stínem odsouzencův kamenný stůl. Pan Jindřich neblahému osudu přece jen neušel. Ze zranění se sice vyhojil, ale do roka ho zákeřně zabil jeden z jeho zbrojnošů. Našli ho probodnutého jeho vlastním kordem.

Hostýn

Kopec v Hostýnských vrchách byl od nepaměti lidmi vyhledáván a osídlován. Sídlili tu už pravěcí lovci, hradiště tu stálo v nejmladší době bronzové a ještě před novým letopočtem si Keltové na vrcholu vytvořili velké, na Moravě druhé největší oppidum. Když vtrhli roku 1241 na Moravu divoké tatarské hordy, prchali před nimi bezbranní lidé do lesů a na hory, aby zachránili aspoň holé životy. Spěchali také do kaple zřízené na vrcholu tohoto kopce, s důvěrou poklekali před obrazem Matky Boží a prosili ji o pomoc proti lítým vrahům. Tataři se rozlili po celé zemi jako rozbouřené vlny a běda kraji, kam zapadli. Dýmající spáleniště a zohavené mrtvoly - Tataři uřezávali svým obětem uši - značily cestu, kudy se hnali. Král Václav hned volal celý národ do zbraně. Ze všech stran spěchaly houfy ozbrojenců pod královské korouhve, aby se postavily proti drzým vetřelcům.

Jeden z ozbrojených zástupů byl zaskočen oddílem Tatarů v nízkých moravských vrchách. Strhla se zde zuřivá bitka. Moravané se bili jako lvi, ale brzy poznali, že by podlehli přesile. Proto před nepřítelem ustoupili až k patě hory. Zde na výzvu svého vůdce Vněslava udeřili znovu na Tatary, odrazili je a vystoupili na vrchol. Pod záštitou noci zde vybudovali záseky a náspy. Sotva se rozednilo, Moravané ustrnuli děsem. Široko daleko kolem hory, kam až pohlédli, hemžily se nepřeberné zástupy nepřátel. Za noci jim přicválaly posily a nyní jich bylo více než mravenců. A již se všechno to množství hnulo, shluklo a hnalo se s divokým rykem vzhůru po svazích. Moravané ale neklesli na mysli. Pomodlili se a udatně odráželi útoky Tatarů. Když už se zdálo, že neodolají, začali na vůdcův rozkaz kácet těžké stromy a jejich kmeny váleli z náspů proti nepřátelským rojům. To pomohlo. Těžké kmeny drtily útočníky jako červy. Jejich řady řídly a pomalu opadávaly. Zatím se den nachýlil ke konci a nastala kýženě očekávaná noc, jež přinesla odpočinek tělu i duši. Pro tuto chvíli bylo vyhráno. Radost obránců však kalil těžký smutek: v šarvátce zasáhl tatarský šíp vůdce Vněslava a chrabrý muž klesl mrtev k zemi.

Třetího dne očekávala muže nejhorší zkouška. Přibyla jim nová nesnáz. Studánka před kaplí, jež je zásobovala vodou, nestačila pro takové množství žíznivých hrdel a úplně se vyčerpala. Palčivá žízeň týrala lidi, marně se ji snažili zahnat olizováním trávy obalené ranní rosou. Na dovršení bídy pak vládlo od časného rána úplné bezvětří a slunko pálilo, že bylo na kopci jako ve výhni. Lidí se zmocnilo zoufalství. Tu povstal jeden z mladších bojovníků, Vratislav a vykřikl: "Lépe je žízní zhynout, než upadnout do zajetí cizích vrahů. Od Boha a svaté Marie si vyprosíme milost." Vratislav zavedl muže ke kapli a zde mocně zvolal: "Ustrň se nad námi ubohými, Matičko nebeská, a přimluv se za nás u Boha, aby na nás milostivě shlédl a vyslyšel naše prosby. Nechť nás vyprostí ze spárů krutých Tatarů a sešle vláhu našim vyprahlým rtům. Amen!" A hle, na jasném nebi se pojednou objevil mráček, rychle rostl a rostl, až se nakonec obloha zatáhla černými plachtami. Zasvítil blesk, zaduněl hrom a vzápětí se lily z oblak proudy osvěžujícího deště. A nejen to! Co blesk, to úder do nepřátelských šiků a stanů. Z úbočí a strání hory se ve chvíli valily potoky a slévaly se v prudký příval. Ten smetl útočníky a zničil jejich ležení. Když přešla bouře, s radostí spatřili Moravané, že je tatarské ležení úplně rozmetáno a nepřítel zničen. I poklekli na kolena a děkovali vroucně nebesům za záchranu. Tak se stala hostýnská svatyně památným místem Moravy, k němuž všichni zbožní lidé vzhlížejí s posvátnou úctou.

Kroměříž

První doklady ukazují na to, že zde stálo sídlo již v době Velkomoravské říše. Ve 12. století tu žil kníže Ota Černý. Ten svoji tvrz se vsí prodal olomouckému biskupu Janovi. Od té doby, s malou výjimkou husitských válek, bylo město Kroměříž sídlem olomouckých biskupů. Už ve 13. století, při povýšení osady na město, zde byla zřízena škola. Učilo se na ní latinsky. Mezi žáky, kteří do ní ve 14. století chodili, byl také malý Jeník Milíč, synek tkalcovského mistra. Dobře prospíval, byl proto poslán na další studie do kapitulní školy v Olomouci, aby se tam vzdělal na kněze. Ale Milíč toužil dostat se výše. Odebral se do Prahy a vstoupil tam do královských služeb. Postupoval v hodnostech, až se nakonec stal místokancléřem krále Karla IV. Mimoto byl jmenován kanovníkem u svatého Víta, ač ještě nebyl ani knězem. Obě hodnosti, místokancléřská i kanovnická, byly nejen velmi čestné, ale i výnosné. Milíč se tedy mohl po vzoru ostatních vysokých hodnostářů oddat lehkému a veselému životu. On tak ale neučinil, naopak, vzdal se místokancléřství, dal se vysvětit na kněze a rozhodl se pro kazatelskou dráhu. Nakonec se vzdal i kanovnictví a všech důchodů. Co ho k tomu pohnulo? Jako místokancléř a kanovník býval často ve vysoké společnosti a poznal, že přemnozí vysocí hodnostáři světští i duchovní žijí velmi nehodně a prostopášně. Podle jejich vzoru tak činili i mnozí měšťané a nižší vrstvy obyvatel. To Milíče rmoutilo, přemýšlel o nápravě a rozhodl se kázat proti hříchům a nepravostem.

Zpočátku se mu na nové dráze nedařilo. Kázal česky, ale Pražané se mu posmívali pro jeho hanáčtinu. Milíč se však nedal. Tím horlivěji pokračoval v kázání. A hle! Časem se zdokonalil v řečnickém umění, k tomu asi působilo jeho náboženské nadšení - posluchačů mu valem přibývalo. Zakrátko byl o jeho kázání takový zájem, že se na ně lidé jen hrnuli. Ale současně mu vyvstali mnozí nepřátelé, zejména mezi kněžími a mnichy. Záviděli mu jeho kazatelské úspěchy a ještě více ho nenáviděli pro jeho bezohledné vytýkání vlastních poklesků. Obžalovali ho proto z kacířství. Ale Milíč se nelekl. Odvolal se k papeži a aby se obhájil, odebral se do Říma. Zde byl ovšem uvržen do vězení. Ale brzy přišlo vysvobození. Papež Urban V. ho vyslechl, uznal jeho pravověrnost a propustil ho. Nadšený kazatel se vrátil do Prahy a s novou chutí se ujal svého díla. Ale nebylo mu dopřáno klidu. Protivníků přibývalo a byl jimi záhy obžalován z kacířství znovu. Po novém odvolání k papeži se neohrožený Milíč znovu vypravil k nejvyššímu církevnímu představiteli. I nyní byl přijat velmi vlídně a milostivě. Avšak dříve, než věc došla ke konci, Milíč podlehl útrapám namáhavé cesty a zemřel. Svým usilováním o nápravu zkažených mravů byl Jan Milíč jedním z předchůdců Jana Husa.

zdroj

Město Aš

Nejznámější ašskou pověstí je patrně ta o Nahřbetskočovi, který napadal pocestné na vrchu Háj, u obávaného Kočičího smrku. Pověsti z celého Ašska byly sepsány v knize Ašské pověsti rodákem Wilhelmem Fisherem, kterou v češtině vydalo v roce 1999 také Ašské muzeum. V roce 2014 byly tyto pověsti vydány na CD jako audiokniha 

Andělská Hora

Není to jen pověst o Andělském hradě. Je to zároveň příběh lidského srdce, které tak často bývá nespokojené, nestálé, tvrdé i zrádné.
V zemi za mořem žil Tristan, potomek slavného krále Artuše. Když se mu narodila dcera Alvina, vyšel si do lesů naloviti zvěře na křestní hostinu.
Jak se tak lesem plíží, zaslechne pojednou v dáli dětský pláč. Pustil se tím směrem - a tu vidí, jak veliký medvěd drží v prackách malého hocha a pohrává si s ním jako s vlastním mládětem. Nemeškal, napřáhl kopí, proklál zvíře dobře mířenou ranou. Přiběhl k dítěti a s úžasem zpozoroval, že opodál leží rozsápaná mrtvola ženy. Byla to matka, která byvši přepadena medvědem, obětovala život, aby zachránila své dítě.
Tristan se ujal sirotka a přijal ho za vlastního. Jeho manželka věnovala mu péči jako vlastnímu dítěti.
Protože bych hoch zachráněn z drápů medvěda (latinsky ursus), nazvali ho Ursinus. Když Ursinus dospěl, zatoužil po královské hodnosti. Aby toho dosáhl, obloudil srdce královy dcery Alviny, jež zatím vyrostla v krásnou pannu.
Protože král nedal svolení k nerovnému sňatku, rozhodl se Ursinus, že královskou dceru unese.
Srdce Alvinovo bojovalo těžký boj. Láska k otci ji držela pevným poutem k domovu, avšak milencova hrozba, že se před jejíma očima probodne dýkou, nebude-li mu po vůli, ji donutila, že se s ním vydala v dálnou cizinu.
Přeplavili se přes moře, spěli přes hory doly dále a dále k východu, aby jich královi poslové nedostihli. Tak se dostali až do údolí řeky Ohře. Vystoupili spolu na horu, s jejíhož temene se naskytal široširý rozhled. Rozhodli se, že tu zůstanou. Ursinus zde vystavěl pevný hrad, z hradu dal kopati tajnou chodbu až k úpatí hory, aby tudy mohl prchnouti, kdyby král Tristan přilehl k hradu. Protože mu byla krásná Alvina trpělivou společnicí, nazval jej hradem Andělským.
Ačkoliv se brzy ozýval hradem dětský pláč i smích, nezněl tu dlouho tlukot manželských srdcí v ladném souzvuku. Sotvaže přešlo několik roků, odcizili se oba uprchlíci sobě docela. Ursinus myslel na to, jak se usilováním o královskou dceru připravil o tolik různých radovánek, o veselé šarvátky, turnaje a pitky, Alvina zas vzpomínala na domov, na otce, proti němuž se provinila, na život v nádheře a v královském bohatství, který je navždy ztracen. Když pak časem i hrubá slova sklouzla se rtů mužových, tu jeho choť, pobledlá žalem, hledala útěchu v tom, že jak jenom mohla, pomáhala nešťastným lidem, kteří přišli na hrad prositi. I chovali ji lidé v úctě a lásce, nazývajíce ji andělem.
Neméně soužil se pro ztrátu dcery Alvinin otec Tristan. Vyslal posly po širém okrsku země, aby vyhledali ztracenou. Marně však po dvacet let pátral po jejím sídle. Tu v zoufalosti povolal k sobě mudrce, aby vyčetli z hvězd osud jeho dcery.
Přišel věštec Arab. Zapálil hromádku kouzelných bylin, provedl v jejich kouři podivné kejkle a pak vztáhl svou pravici věštecky k východní straně.
"Vidím daleko za mořem zemi, podobnou růži. Od jejích hranic se sklánějí hory, čím blíže středu stále menší a nižší jako plátky růže. Tam, kde na jejím pokraji ze země tryská vřelá voda, zvedá se nad krajem mocná hora, na jejím temeni čnějí hradby hradu. Tam dlí a truchlí pro svou vlast a pro svého otce tvá ztracená dcera!"
Král se ihned vypravil na cestu s četným průvodem vojska, přeplavil se na korábech přes moře na břehy protější země a táhl odtud stále k východu, až přišel do země, podobné růži, do neznámé mu země České. Našel horký pramen, uzřel horu s hradem na temeni. Poručil svému vojsku, aby se skrylo v údolí řeky, sám se oblékl v šat chudého poutníka a zamířil k hradu. Lid, mezi nějž se nepoznán vtrousil, mu prozradil, že tam žije paní andělsky laskavá a milosrdná, kterou sem poslal Bůh z daleké zámořské země.
S tlukoucím srdcem stanul král před hradní branou.
"Kdo jsi a co žádáš?" zeptala se ho paní hradu, nepoznavši, že tu stojí otec v přestrojení.
"Jsem poutník ze zámořské země," řekl král rozechvělým, sklíčeným hlasem.
Tu se k bráně přiblížil Ursinus. Zaslechl starcova slova i ulekl se velice, není-li to snad zvěd krále Tristana. Poručil Alvině, aby dala zavříti bránu a starce od hradu odehnala. Nerada, s těžkým srdcem tak učinila, bojíc se mužova hněvu.
Nešťastný otec se vracel k svému táboru, maje srdce zkrušeno žalem. Štván smutnými myšlenkami šel tak dlouho, až cestou únavou padl. Našli ho lidé z okolí a dovedli ho do tábora. Když se jim svěřil, co ho zarmoutilo, ujistili ho, že ho paní hradu odbyla na rozkaz svého muže, jehož rozmary velice trpí.
Otec se zaradoval, že se dceřino srdce nezatvrdilo. Rozhodl se, že se zmocní hradu útokem a svoji dceru si odvede domů.
Ursinus zvěděl o příchodu krále Tristana a o jeho vojsku, tábořícím v lesích u říčky Teplé. Tušil, co se proti němu chystá. Rozhodl se, že uprchne tajnou chodbou z hradu, avšak dříve ještě vykoná svou pomstu - otráví Alvinu, by ji otec živou neodvezl.
Vyjasnil čelo a s úsměvem na lících, které bývali jen posupně zamračené, vešel do síně k Alvině. Mluvil k ní laskavě, sliboval jí, že jí nahradí všechno utrpení. Alvina šťastna, že našla opět mužovu lásku, byla ochotna vypíti s ním na usmířenou číši vína. Netušila, že se pod pláštíkem laskavosti skrývá had úkladů o její život, že Ursinus do její číše tajně nasypal jedu.
Vtom se ozval na hradbách křik a hradem zahlaholily polnice. Ursinus uchopil číši, vypil ji rázem a pobídl ženu, aby i ona tak učinila, když i lid nyní jásá z radosti nad jejich smířením. Napila se a Ursinus, déle nemeškaje, vyřítil se ze síně a spěchal k tajnému východu z hradu.
Tu již vojsko Tristanovo vniklo do hradu a Tristan sám vkročil do síně, kde stála jeho dcera, ztrnulá překvapením.
Rozpřáhl proti ní náruč.
"Jdu si pro tebe, Alvino, vysvobodil jsem tě z moci krutého, nevděčného muže," řekl, očekávaje, že se mu dcera vrhne na šíji.
Alvina smutně zavrtěla hlavou.
"Miluji tě, otče, avšak odejíti s tebou nemohu, neboť právě před chvílí jsem se s mužem usmířila a znovu k němu pocítila lásku."
Sotvaže dořekla, přispěchali královi dvořané se zprávou, že našli Ursina mrtvého ve sklepení, z něhož vede vchod do tajné chodby z hradu.
Nedošel, neunikl ruce spravedlnosti. Dříve, nežli dostihl chodby, byl sklán k zemi jedem, který chystal své trpící ženě - a jejž ve spěchu vypil místo ní.
Alvina se přesvědčila o mužově zradě, pohřbila květ lásky, klamem v srdci zkvetlý. Ráda pak odešla s otcem a dítkami do daleké, zámořské vlasti. Hrad, který jí přinesl tolik utrpení, zůstal opuštěn a ponechán na pospas zhoubným, ničivým živlům.

Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků

Čertův hrádek

Čertův hrádek (někdy též jako Olomučany) je zřícenina hradu ležícího nad údolím s řekou Svitavou u Blanska v katastru obce Olomučany. Hrad byl vybudován asi koncem 13. století nebo začátkem 14. století. Jeho první majitel byli nejspíše páni z Lipé, poté byl hrad v držení Vilém z Opatovic, který jej vlastnil nejspíše v letech 1374-1391. Od roku 1406 do roku 1437 se v listinách objevuje jako majitel Jan Bidlo, který měl svoje sídlo v Otradicích.
Název tohoto hradu byl dle starší literatury odvozen buď od Hynka Suchého Čerta nebo od Jakuba Čerta z Bořitova, což je však pouze jen historicky nedoložitelná pověst. Skutečné jméno hradu je Olomučany a svůj současný název "Čertův hrádek" získal až na podkladě lidové tvořivosti, podle které hrad obýval Čert, který unášel dívky z celého okolí a na hradě je věznil a později i zabil. Lze předpokládat, že hrad zanikl za husitských válek.

Bakov nad Jizerou

• Loupežníci v Lovotíně

Počátek velkého revíru Klokočského je les Lovotín u Nové Vsi. Jméno jest prastaré a připomíná se spolu s Rečkovem již ve XIV. století. V Lovotíně jest jeskyně, dnes již polosesutá, v níž kdysi se zdržovali loupežníci. Jednou podařilo se jim unésti z Rečkova služku, která jim pak vařila a několik let u nich pobyla. Důvěřovali jí konečně tak, že sama docházela do Bakova nakupovat potřebné zboží. Jednou ublížil ji vůdce loupežníků a ona prozradila v Bakově úkryt loupežníků. Přivedla ozbrojený lid k jeskyni. Lidé nanesli slámy ke vchodu jeskyně a zapálili jí. Loupežníci se všichni udusili. Nad jeskyní býval prý dutý dub, jehož kmenem odcházel kouř. Dosud ukazují dolík, kde dub stával.

Pověst pochází asi z dob po třicetileté válce, kdy na různých místech v Čechách byly postrachem obyvatelstva roty loupežníků. Zvláště pověstní byli Petrovští.

Zveřejněno:
1. Jubilejní listy - Div. ochotnický spolek TYL Bakov 1908, str. 17
2. Život Budovcovy župy 2, 1966 duben, č. 4, 5, 9 (Jar. Sedláček, kronikář)
březen 1970 Vos.

Jak Babinský správce doběhl

Jednou jel jeden sedlák z Nové Vsi orat pole u lesa. Když byla svačina, hodil volkům seno a sám usedl na mez, aby pojedl. Najednou se před ním objevil chlap velký jako hora. Byl celý zarostlý, oči mu zrovna řeřavěly. Při tom byl po zuby ozbrojen. - "Znáš Babinskýho?" spustil na zkoprnělého sedláka - "Ne, ne, pane... nikdy jsem ho neviděl, nikdy," drkotal sedlák. "Tak se na něj dobře podívej, stojí právě před tebou." Potom Babinský nařídil tomu člověku, aby jeho žena připravila na ten den večír hostinu pro dvaatřicet chlapů. Jídla a pití musí ale být, co hrdlo ráčí, žádná žebrota. A nikomu ani muk. Až bude tma, tak prý se Babinský se svým lidem dostaví do chalupy aby oslavil narozeniny. Ať nechají světlo svítit, kdyby se nějak zdrželi. "Slyšels, všechno ať klapne jaksepatří! Selce se pak odměním. Jazyk ať drží na klíč."

Ale přitom Babinský počítal s tím, že ta panimáma všechno vybrebtá ještě dřív, než se naoběduje. To měl jako v plánu. - A taky se stalo. Jakmile se sedlák vrátil s volským potahem domů, ani nečekal až bude zvonit poledne, hned manželce všechno vypověděl co a jak. A ta ani nejedla a už to svěřila služce, však jí k tomu pohoštění potřebovala, potom sousedce, která se jí zadušovala pod hromem zabití, že bude mlčet jako hrob, a za pár minut o tom věděla celá ves i s rychtářem. Ach ten chlapík se tvářil! Jako by do hrdla vína nalil. "To bude něco pro pány," pomyslil si. "Poběžím na zámek, povím tu novinu správcovi, jistě se mi odmění. Má z Babinskýho náramnej strach, a tuhle takhle ho může dopadnout i s těma jeho chlapama."

Rozmyšleno, uděláno. Popílil se zprávou do Hradiště. Vrchní mu blahosklonně poklepal na rameno: "Dobřes udělal, rychtáři, dobře. Je vidět, že si hledíš svého úřadu. Babinskýho dostaneme do pasti. Odměna tě nemine."

Pak nařídil vrchní zámecké chase, aby se ozbrojila, nechala tu jenom nejnutnější stráž a za soumraku s ní zamířil k Nové Vsi. Dorazili sem už za tmy, obklíčili vesnici ze všech stran, jenom cestu k lesu Lovotínu ponechali volnou. Však ji pak taky zavřou. Počítali s tím, že Babinský a jeho rota vpadnou potmě do té chalupy, začnou hodovat, dají se do pití, až budou jako bečky. Však mají takovouhle příležitost málokdy. Jejich bdělost otupí, síla ochabne a to bude chvíle pro zámecké. Vyřídí tu zlotřilou cházku ráz dva. Ale Babinského musejí dostat živého stůj co stůj. Zato co se jim už napil něco krve. - "Počkej, lotrase, my ti tentokrát dáme na hrb," těšil se správce a už viděl v duchu, jak mu pan hrabě uznale děkuje. Čekali, čekali, hodina za hodinou ubíhala, v chalupě pořád nic.

A když se konečně trochu rozednívalo, hnal vrchní čeleď do útoku. V chalupě skomíralo světlo, sedlák pospával na stole, jeho žena chrupala u kamen, ale loupežníci nikde. Jen ty stoly se prohýbaly pod všelikými dobrotami a sud piva trčel u dveří. - Vrchní hned věděl, kolik uhodilo, zařval na svou chasu, která hladově po stolech pomrkávala, hnal ji z chalupy zpátky na dvůr nejkratší cestou stráň nestráň do Hradiště. Ale přiběhli sem už s křížkem po funuse. Zámecká stráž je přivítala pouty na rukou i nohou a s roubíky v ústech. Vrchní si rva vlasy, když pak uviděl tu spoušť uvnitř. Všechny klenoty i pokladnice byly tytam.

Tak ten Babinský na pány vyzrál a sedlákovi se pak dobře odměnil.

Zveřejněno: Bakovsko, 8, 1966, č. 1, str. 12-13 Na černé hodince MVK 18,4,1958 /1/30/

Babinského cop

Pověstný vůdce loupežníků navštěvoval rád známé sedláky. Většinou k nim chodil na kus řeči a odnášel si do lesní skrýše i kus něčeho dobrého na zub. Vždycky ho vidívali s dlouhými vlasy, které míval spleteny v silný cop. U jednoho takového sedláka či chalupníka byla šikovná služka. Babinského se nikterak nebála, ale zla hartusila: "Mužskej a nosí takovýhle vlasy jako nějaká ženská. Vidět ho v tom nemůžu. Hned bych mu ten cop ustřihla, pandrholovi jednomu. K čemu to je?"

A protože u té holky nebylo nikdy od slov k činům daleko, využila jednou chvíle, kdy Babinský zase přišel do chalupy, usedl za stůl a čekal, až mu hospodyně přinese párek uzeného. Milá holka se ochomejtla tuhle a támhle, popadla na kredenci nůžky, přiskočila zezadu k židli, šmik a šmik! Cop se válel na podlaze.

Co tomu říkal Babinský? To víte, láteřil až hrůza. Ale co naplat, musel čekat, až mu ty vlasy dorostou. U toho chalupníka se prý pak už nikdy neukázal.

Podle vyprávění pí. Švermové z Malé Bělé.

Zveřejněno:
Bakovsko 8, 1966, č. 2, str. 11

Babinského odměna

Jedna chudá stařena z Maníkovic šla do lesa na dříví. Když se vracela, uslyšela od lidí, že zámecké vojsko hledá po lese Babinského. Jak tak šla, potkala na cestě chudáka, který byl Babinskému podoben jak vejce vejci. Začal se jí na Babinského vyptávat, ale babka nic neřekla. Ten se pak s babičkou rozloučil a ztratil mezi stromy. Stařena se dovtípila, že to byl přestrojený Babinský. - Zámečtí se vyptávali kdekoho, zdali Babinského neviděli, a přišli i na babičku. Ale ta dobrá duše nezradila nic.

Když se ráno probudila, našla za okny měšec zlaťáků, šaty pro děti a ve chlívě krávu.

Opis Hav.-MVK 5.12.79
Na černé hodince, MVK 18.4.1958 /1/29/ Hav.,,

Babinský a babka s cvoky

Jednou se, bylo to takhle po sv. Prokopu, konal jarmark. Jakási babka šla pro sukni. Zula si střevíce a hodila je přes rameno, aby ušetřila podrážky. V lese někde u Maníkovic se zarazila. Z houštiny vyšel hezký mládeneček v mysliveckém. Babka se sotva z leknutí probrala už šveholila: "I koukejme, takový hezký mládenec. Však jsem se bála, aby to nebyl mordýř...!" "A který babičko?" ptal se myslivecký. "No to Babinský přeci!" - Mládeneček se nějak zazubil do knírků, opřel se o pěkně vyleštěnou dvojku, klobouček posunul frajersky na ucho.

"A kam tak nakvap, babičko?" ptal se dál. - "Ale, kam jinam než na jarmark do Hradiště. Potřebuji na posvícení kus kytlice na sebe..." Povídali, povídali, mládenec pak nabídl babičce šňupeček. Vzala si jeden, vzala si druhý, zachutnal jí tabáček náramně. Kýchla a povídá: "Však jsem tuze ráda, že tu je člověk s flintou. Kdyby se tady tak natrefil ten Babinský, lotr jeden..." - "A vy ho znáte babičko?" - Kdepak já panenko Mlíkosrbská, setkat se s ním nechci. Takový holomek by měl viset na hambalkách a lidi by z něj měli dřít řemeny." pokřižovala se babka.

Pak jí myslivec vyprovodil na konec lesa. Tu si zase obula botky a opět přijala šňupeček. Myslivec jí podával dva měďáky, aby prý si za ně koupila cvočky do těch botek. Vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně shrábla, poděkovala a pelášila k městu. "Já tu na vás babičko počkám, abyste se zpátky nebála," volal za ní myslivec. Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku copy dup, kanafas na sukni nesla v ranečku a mimoto i plný kornout těch cvočků. - "Neošidili vás? To víte pánbu má všelijakou čeládku na tom světě. Víte co? Sedneme si tamhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme." Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babu popadl a zadnicí ji na ty cvočky posadil, jen zapištěla. "To máte babko za to, že jste Babinskému zlořečila. A při tom jste ho ani neznala. Za to budete mít teď proč nadávat. Já jsem Babinský." Řekl, flintu na bedrech nadhodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala celou cestu až domů a mezitím tiše pohekávala. To místo vzadu jí prasafra pálilo.

Zveřejněno:
Bakovsko, 7, 1965, č. 10, str. 13
Na černé hodince MVK 18.4.1958
/1/31/ Hav.
Březen 1970 Vosála V.

Babinský a děvečka

Vůdce loupežnické bandy Babinský, byl před více než sto lety i na hradišťsku osobou velmi populární. Kdysi jel v kočáře a byl přestrojen za myslivce. Nedaleko malobratřického dvora zastavil a chvíli pozoroval lidi, kteří tu na poli pracovali. Vybral si nejhezčí z dívek a vybídl jí, aby k němu přisedla. Sliboval, že ji ve městě nakoupí šatů a všeho co se jí bude líbiti. Děvče poslechlo a vystoupilo na kočár domnívajíc se, že je nabídka míněna žertem. Myslivec švihl do koní a chtěl s ní ujet. Dívka se dala do křiku. Lidé s vidlemi v rukou ujíždějícímu kočáru nadběhli a dívku osvobodili...

zdroj

Nejděsivější křižovatka v ČR

Ponuré místo, které již bylo svědkem tolika úmrtí, až je to překvapující. Křižovatka U Sloupu mezi Borkem a Chotýčany vypadá nenápadně, ale zdání klame. Odehrálo se zde plno smutných příběhů. Po některých z nich pátral Jan Ciglbauer ze spolku Severní Českobudějovicko, který odpovídal na následující otázky.
Na křižovatce U Sloupu se dají ještě dnes nalézt mohyly. Ví se o nich něco bližšího? Je pravdou, že přímo přes místo, kde dříve stály mohyly, dnes vede silnice na Prahu? Jedná se o pravěký mohylník se třemi v terénu dobře patrnými mohylami. Bohužel nevíme, jak přesně jsou staré. Ty mohyly mají tvar kráteru, to je způsobeno tím, že na přelomu 19. a 20. století byly pravěké mohyly často prokopávány. Dělali to jednak první amatérští archeologové z řad místních učitelů, ale jejich nálezy většinou nenávratně zmizely. Pak mohyly prokopávali také místní sedláci, buď si bláhově mysleli, že v nich najdou zlato, a nebo si z nich prostě vytěžili kamení na nějakou stavbu. Asi o půl kilometru dál je další mohylník, který máme podle pár skrovných nálezů datovaný do starší doby bronzové (2000 - 1500 př.n.l.) a o kousek dál je další mohylník, který podle archeologů pochází pro změnu z doby halštatské (750 - 400 př.n.l.). Vzhledem k tomu, že u křižovatky jsou mohyly v bezprostřední blízkosti silnice, je velmi pravděpodobné, že stavba císařské silnice v 18. století zničila i další mohyly, které tu byly, ale o tom samozřejmě žádné záznamy nejsou. Když se řekne křižovatka, většina lidí si představí tragické nehody na silnici, U Sloupu ale došlo k úmrtím i mimo provoz. Můžete některé z nich zmínit? Ve 20. století byl tím prvním, kdo zde tragicky zahynul, pytlák Mrázek, zastřelený hajnými. Před nedávnem kolega Erik Hieke z našeho spolku obnovil jeho kříž, tradičně zvaný Pytlácký, který byl odstraněn někdy v 50. letech, stejně jako řada dalších křížků kolem křižovatky. 1. března 1914 nedaleko od křižovatky zahynul při kácení dříví Matěj Kantor z Červeného Újezdce. Jeho pomník za starým dvorem Chyňava tu dodnes nalezneme. Zastavil bych se u příběhu pytláka Mrázka, protože ten je skutečně zajímavý... Ten příběh jsem zprvu znal jen ze starých kronikářských zápisků z Chotýčan a z jednoho starého sborníku z 60. let, kde mne zaujalo, že o smrti pytláka Mrázka byla složena i písnička. Původně jsem myslel, že k události došlo někdy koncem 19. století, ale nakonec se nám podařilo najít zápis v matrice, podle kterého byl 25letý pytlák František Mrázek z Lišova 10. února 1906 postřelen v prostoru lesní křižovatky, podařilo se ho ještě donést do nedalekého dvora Chyňava, kde teprve zemřel. Mrázek patřil k obávané pytlácké bandě, která v okolních lesích nadělala mnoho škody a oblíbeným pytláckým místem byl právě les u křižovatky, kam se stahovali jeleni uprchlí z Poněšické obory. Onoho 10. února 1906 si tak na ně schwarzenberští hajní a myslivci u křižovatky počíhali. Mrázek byl postřelen při potyčce s hajným Pulcem z Chotýčan, kterého ještě sám stačil postřelit svojí pytlačkou do obličeje. Pulec se po smrti Mrázka obával pomsty jeho druhů a to zcela oprávněně, protože mezi hajnými a pytláky tehdy panovala otevřená válka a oplácelo se stejnou měrou. Nechal se proto přeložit do polesí na levém břehu Vltavy, ale pytláci si ho stejně našli a chtěli usmrtit starým pytláckým způsobem - svázali ho a položili tak, aby měl hlavu v mraveništi. Pulec byl ale včas nalezen a zachráněn. Místo, o kterém se bavíme, zažilo nepěkné chvíle i za 2. světové války. Můžete je zmínit? Střílelo se zde tehdy na samém začátku a opět na samém konci války. 23. září 1938 prezident republiky vyhlásil mobilizaci československé branné moci a válka s Německem byla na spadnutí. Vše nakonec skončilo potupnou Mnichovskou dohodou, ale až do jejího přijetí čeští vojáci usilovně připravovali obranu státu. Zatímco čeští branci většinou nastupovali do armády s nadšením a ochotou bránit vlast, opačná nálada vládla u německých občanů. Pokud pocházeli z pohraničí, většinou uprchli za hranice. Ti, kteří ale žili v týlu linie čs. opevnění, se museli schovávat po lesích. Jedna taková skupina německých dezertérů, zmanipulovaná nacistickou propagandou 27. září 1938, napadla střelbou četnickou hlídku a následně byla zlikvidována českými dragouny. Zajat byl vůdce skupiny Friedrich Tippl (učitel z Lodhéřova) a měl být polními četníky eskortován do Českých Budějovic. Na křižovatce U Sloupu se pokusil o útěk a byl zastřelen. Znovu se zde střílelo 5. května 1945, kdy skupina mladíků z Lhotic rabovala odstavený náklaďák maďarských vojáků a pravděpodobně se pokusili odzbrojit další projíždějící náklaďák s německými vojáky, ale výsledkem bylo zastřelení mladého Viléma Kajera, jehož křížek tu také dodnes můžeme vidět. V dalších letech, kdy se rozrostl silniční provoz, docházelo i k tragickým dopravním nehodám. Pamatujete si nějakou z poslední doby? O prvních dopravních nehodách tu víme hned po druhé světové válce. V roce 1946 tu přišla o život herečka Kristýna Vondrová, která jela bryčkou, z neznámého důvodu se jí splašil kůň a ona z vozu vypadla tak nešťastně, že se udeřila hlavou o patník a byla na místě mrtvá. Zanedlouho tu zahynul malý chlapec zavalený dřívím, které se uvolnilo z valníku a podobně přišel o život i motocyklista Josef Pavlíček, který v noci narazil do neoznačeného náklaďáku se dřívím. Ke zvláštní nehodě tu došlo 28. srpna 1968, kdy na křižovatce obrněný transportér okupační sovětské armády narazil do vozu taxislužby. Na místě zahynul Jaroslav Páník a v nemocnici pak i řidič Luboš Stojec. I v současné době zde dochází každý rok k několika nehodám, ale žádnou tragickou si za poslední léta nepamatuji. Až na poněkud zvláštní případ jednoho soukromého podnikatele, který tu byl nalezen zavražděný ve svém automobilu v roce 1999. Vzpomínám si i na havárii linkového autobusu, ale naštěstí se to obešlo bez obětí. Věříte, že jsou skutečně místa, která tragédie přitahují? Je toho křižovatka U sloupu důkazem? Jsem většinou skeptický k nejrůznějším údajným nadpřirozeným jevům a záhadným místům. Proto jsem se nikdy ani moc nezajímal o legendární les Bor u Českých Budějovic. Většina pověstí, které se k němu váží, se nedá historicky doložit, a většinou jsou to výmysly. Při honbě za nadpřirozenými jevy pak "záhadologům" unikají zajímavé historické souvislosti, které se k lesu Bor skutečně váží. Mne zajímají historická fakta. Ale je pravda, že když se nám sešlo tolik událostí vážící se k jednomu jedinému místu - křižovatce U Sloupu (nebo také U Kajera) - docela mne z toho zamrazilo. Sám musím uznat, že to místo je přinejmenším prostě smolné. Na místě je k vidění několik křížku. Jaká atmosféra tam na vás dýchá? Když se podíváme na staré mapy, těch křížků tam bylo ještě více, ale většina jich byla cíleně zlikvidována v 50. letech. Z těch jsme obnovili alespoň zmíněný pytlácký kříž. Jezdím přes toto místo poměrně často a je pravda, že ho mám také raději rychle za sebou. Když jsem se tu někdy zdržel déle při dokumentaci křížků, mohyl a podobně, ponurost toho místa na vás opravdu padá. Při pomyšlení, kolik různých lidí tu přišlo o život a za jakých zvláštních okolností, tu opravdu nemáte zrovna nejlepší pocit.

zdroj: Václav  Votruba